prof.Dr.Lubor Karlík - z google

Etika zisku
Systém kapitalistické ekonomie je předmětem častých debat a kritiky. Kapitalismus má mnoho nedostatků, má však ale jednu velkou přednost. Tou je motivační síla, inspirovaná ziskem. Tato tvůrčí, pozitivní síla má ale také svůj negativní protiklad. Je jím snaha po zisku i bez zásluh na vytváření hodnot. Mezi těmito dvěma extrémy se otevírá problematika etiky zisku.
Kapitalistický systém je výkonnější zejména proto, že na rozdíl od výdělku, který je jen přímou odměnou za vykonanou práci, bez dalších zásluh k vytvářeným hodnotám, dává možnost uplatnit plně vlastní schopnosti, vynalézavost, nést riziko odpovědnosti a zasloužit si tak odměnu ve formě zisku. Ten je zpravidla vyšší než jen výdělek. Navýšení o zisk za přínos na vytvořených hodnotách je ale těžko stanovitelné, nedá se přesně vyhodnotit a představuje spornou otázku i pro význačné ekonomy od Adama Smithe, až po Karla Marxe. Jakou cenu má vynález, dobrá myšlenka, podnikatelský záměr, organizační schopnosti, úsilí, zodpovědnost a rozhodování jedince? V těchto kvalitách se uplatní přednost kapitalismu před systémy centrálního plánování. K hlavnímu neúspěchu socialistické ekonomie přispívá právě ta nevýkonná byrokracie a únik od odpovědnosti v organizační anonymitě. Co jedinci nepatří, o to nepečuje s plným nasazením.
Bohatství je vytvářeno nejen přímou prací, ale i podnikavostí. Příkladem pracovitého podnikatele byl Henry Ford, který se pokládal za správce kapitálu a používal ho k vytváření dalších hodnot. Jeho cílem bylo vyrábět dobré auto za přístupnou cenu každému Američanovi. Proto realizované zisky uplatňoval na zlepšení výroby. Ford byl také odpůrcem bankéřů, na jejichž půjčkách závisel. Obviňoval je z parasitismu, protože peníze půjčené na úrok se podílejí na zisku, nikoli na výrobě. Ve střetu zájmu podnikatele a bankéře se dostáváme do neobyčejně komplexního problému zisku, realizovaného na základě vytvořených hodnot a zisku spekulativního. Ten žádné hodnoty netvoří, ale na hodnotách vytvořených prací se podílí.
Kapitál netvoří hodnoty vlastní prací, ale prací druhých, ať manuální, nebo intelektuální. Výše spravedlivé odměny těm, kteří k vytvoření těchto hodnot přispěli je tedy otázkou. Vlastníci peněz, kteří je chtějí uplatnit, mají příležitost jednak jako investoři, jednak jako spekulanti a lichváři. (na jeden dolar reálných investic připadá dnes 39 dolarů ve spekulativních transakcích). Spekulativní kapitál riskuje investici výhradně za účelem zisku, na rozdíl od investičního kapitálu, který umožňuje vytváření hodnot. Zjednodušeně můžeme říci, ze věřitelé, kteří zásobují ekonomiku financemi, by neměli požadovat více, než si zaslouží. Jsou-li úrokové míry vyšší, než růst hospodářství a vnitřní dluh roste rychleji než hrubý národní produkt, potom budou problémy stále větší. Roste-li dluh úvěru rychleji nežli skutečně vytvořené hodnoty, kapitál se znehodnotí. Jedině tehdy, kdy je růst zadluženosti vyrovnán růstem aktiv, vytvářených příjmy, si může být věřitel jist, že jeho prostředky jsou využity produktivním způsobem, a že úvěrová služba může být v příštích letech zajištěna.
Etika zisku je spjata s postavením člověka v hospodářském životě. Lidské zdroje představují nejzákladnější bázi bohatství národů. Kapitál a přírodní zdroje jsou pouze pasivními zdroji produkce. Lidé představují aktivní síly, které kapitál akumulují, využívají přírodní zdroje, budují sociální, ekonomické a politické organizace, které předurčují vývoj společnosti. (Frederic H.Harbison). V zjednodušení můžeme říci, že každý kdo spotřebuje více nežli vyrobí, žije na úkor někoho, kdo tento rozdíl musí vytvořit. Tedy v absolutní hodnotě zaplatit časem. Což je právě ta problematika etiky zisku.
Zhoubný finanční proces je většinou zaviněn obchodem s penězi, kdy peníze přestaly být směnným prostředkem a staly se zbožím. Tím opustily význam svého původního poslání a začaly zajišťovat větší podíl na celkovém zisku, než který jejich vlastní funkce skutečně vytvořila. V tomto paradoxu peníze přestaly sloužit obchodu a průmyslu, ale jejich hodnota se stala hodnotou primární a průmysl i obchod byly odkázány do role sloužit hodnotě peněz. Hodnota peněz je vyjádřena kupní silou, tedy protihodnotou ve zboží nebo službách. Jakmile se staly zbožím, je jejich hodnota určena poptávkou a nabídkou, tedy úrokovou sazbou. Úroky byly v kulturních dějinách lidstva předmětem četných polemik. Všechna náboženství je již dávno odsoudila lichvu, jako nemorální prostředek, jak získat nadvládu nad druhým člověkem. Lichvu odsuzuje jak křesťanství, tak Islám. Islám ji kategoricky odsuzuje pro její možnost, získat jedné skupině lidí nadvládu nad druhými. Prorok Mohamed viděl v lichvě společenský jed, který je neslučitelný s vírou a zásadou rovnosti a bratrství lidí. Zakazoval tedy jakýkoli druh půjčovaní, které dovoluje jednomu člověku využít potřeby druhého člověka k získaní jeho majetku. Což je také podstatou křesťanství.
V páté knize Mojžíšově [Deuteronomium], kapitole 15, verši 6, můžeme číst: "Půjčíš mnoha národům, ale ty si nevypůjčíš; ovládneš mnoho národů, ale oni tě neovládnou". Deuteronomium, podobně jako jiné knihy Starého zákona jasně odlišují dva radikálně odlišné morální kódy - kód spravedlnosti a pravdy, který má být aplikován uvnitř společenství, a kód lhostejnosti a nepřátelství, který má být aplikován vůči všem těm, kdo do tohoto společenství nepatří. Je zřejmé, že autoři páté knihy Mojžíšovy zcela jasně chápali, že lichva (peníze, půjčené s nadměrným ziskem), přeměna prostředků směny ve zboží, je v podstatě namířena proti celku a vytváří vztahy nespravedlnosti, vedoucí k uchvácení majetku. Z toho důvodu jsou peníze půjčené "bratru" na úrok odsouzené jako něco nemorálního (Deuteronomium, 23:20) a vzbuzujícího společenské napětí i odpor širokých vrstev postižených.
Shakespeare, který měl schopnost proniknout do zákoutí lidského srdce a ducha, se dívá na lichvu neméně rezolutně a jeho hra "Kupec benátský" je mistrovské pojednání, které odpovídá na tyto otázky. Shakespeare přesně vymezuje základní špatný rys lichvy v dialogu, ve kterém se Shylock snaží ospravedlnit lichvu jako formu šetrnosti, srovnatelnou se zákonným, ale morálně neomluvitelným úskokem.
Historicky je doloženo, že ne náboženské přesvědčení, ale lichva byla příčinou, proč Židé byli vypovězeni z četných zemí kde, proběhly projevy nenávisti obyvatelstva proti Židům. Ospravedlňování lichvářských úvěrů je stejné jako ospravedlňování užívání drog, které vytvářejí závislost proto, že vyvolávají u uživatele euforii krátkodobého prospěchu, nebo iluzi prospěchu. Tato iluze je v konečném účtování výhodná jen pro obchodníky s narkotiky, zatím co uživateli přináší zkázu. Úvěrová lichva přivedla většinu lidí v průmyslově vyspělých zemí do stavu závislosti na půjčkách. To znamená, že spása bude vyžadovat bolestný proces detoxifikace.
Co s lichvou v současné situaci?
V roce 1981 došlo k diskusi v Americkém kongresu, týkající se zákona o lichvě a bylo rozhodnuto, že věřitelé musí mít svobodu k dosažení nejvyšší míry návratnosti svých peněz, přestože morální pojem lichvy byl vždy v základním rozporu s dynamikou kapitalismu. Lichva tak byla obhajována jako sociální povinnost, poněvadž kapitalismus závisel na ziscích jednotlivců. Bankéři obhajovali lichvu, tedy to, co kdysi bylo zákonem i morálně zakazováno, a ujišťovali, že tím dělají ve skutečnosti dobro pro všechny.
Získalo tím 45% amerických rodin, které vlastnily veškerá finanční aktiva. Tyto peníze byly naproti tomu zaplaceny 55% amerických rodin, jejichž finanční aktiva byla nulová nebo negativní. Peníze byly rozděleny regresivním způsobem - nepřiměřeně ve prospěch všech, kdo vlastní většinu finančních aktiv. Což nebyli jen finanční prostředníci, jako komerční banky, byli to majitelé bohatství obecně: zejména 10% amerických rodin, které vlastnily 86% čistých finančních aktiv, nebo 2% jedinců, vlastnících 54% finančních aktiv na Wall Street.
Žádný společenský systém nemůže tolerovat lichvu, protože vede k hospodářskému životu, který je sebezničující. Věřitel může vybírat své zisky pouze potud, pokud se nezmocní veškerého majetku svých dlužníků, protože pak by mohl inkasovat jenom sám od sebe. Peníze v takovém množství pak slouží k jedinému cíli: upřednostnit maximalizaci zisku na úkor všeho ostatního i za cenu zničení průmyslových a obchodních celků. (Kde stojí peníze přede vším, je vše dovoleno - Shakespeare). Uplatnit moc pro akumulaci dalšího bohatství, směřuje k Midasovu paradoxu - všude zlato a nikde chléb.
Lichva je skutečně špatná svou podstatou. Toto zlo je mnohonásobně zvýšeno systémem, v němž velké množství peněz je vytvořeno bankéři z ničeho a vháněno do hospodářského systému jako dluhy, vynášející úroky. Jak jinak by mohla vzniknout masa dluhů v nejbohatší americké ekonomice světa, ve výši čtyřech trilionů dolarů v roce 1993, což je více, než množství peněz v oběhu a na depozitních účtech. Federální příjem USA byl v roce 1998 1.827 miliard dolarů. Z této sumy 12% bylo zaplaceno na úrocích za federální dluh více než 200 miliard dolarů, které vláda dluží věřitelům. Otázka je, proč si vláda tento dluh nefinancuje sama.
Upřednostňování peněz dalo podnět k ekonomické kriminalitě, která se výlučně koncentrovala na spekulativní zisky. Patří sem četné burzovní transakce, které jsou spíše hazardními hrami, než investicemi a na burze neměly být připuštěny. Zisk se tedy stal páteří soudobého kapitalismu a hnací silou všech činností. A tak došlo a ještě dochází k tak zvaným "mega-mergers" a "hostile take overs", kdy jedna korporace pohlcuje druhou aby získala možnost vysát veškerá finanční aktiva a i dobře prosperující podnik záměrně zničit. Privatizační fiasko železnic a vody v Anglii je dobrým příkladem právě takového neetického obohacování, nemluvě o tak zvané privatizaci v České republice, kde vláda prakticky umožnila hromadné rozkrádáni národního majetku. Z toho důvodu také nikdy nebyl v ČR schválen zákon o původu majetku, který by odhalil katastrofální rozsah té defraudace.
Pomoci korupce a společenských styků zasahuje kriminalita i do nejvyšších kruhů. V USA, například firma ENRON, jedna z největších korporací Ameriky, předstírala fiktivní zisky a správní rada s nejvyšším řízením vykradla veškerá aktiva ba i penzijní fond zaměstnanců. Není náhodou, že podobně jako před pádem Říma, bohatství i moc byly soustředěny v rukou samozvané oligarchie, jejichž hlavním cílem bylo udržet bohatství a moc.
Kapitalismus znamená ve svém původním a přesném pojetí soukromé vlastnictví majetku i zdrojů a konkurenční svobodné podnikání spojené s nabídkou zboží a služeb. "Superkapitalismus", který může být definován jako vysoce koncentrovaný finanční kapitalismus, se nejen liší od kapitalismu, je dokonce opakem kapitalismu a dříve či později nabude takový charakter, že bude aktivně protikapitalistický. Důvodem toho je skutečnost, že není možné nadále soustřeďovat vlastnictví a kontrolu majetku i zdrojů, aniž by se zároveň snížil počet těch, kdo vlastní a kontrolují majetek i zdroje. Podobně není možná žádná rozsáhlá koncentrace majetku a kontrola bezkonkurenčního volného podnikání, protože peníze přestaly být pouze univerzálním prostředkem k výměně hodnot, ale staly se také nástrojem moci, využitelné k ovlivnění politických záměrů. Tedy k další akumulaci bohatství. V této spirále dochází v konečném důsledku k diktátu mamonu. Hans Kung správně vystihl podstatu nastávající ekonomické krize: "Ekonomická doktrína spočívající výlučně na zisku, není pouze nerealistická a sebezničující, ale také nemorální".
14. 4. 2002
prof. Dr. Lubor Karlík

 

Etika zisku
Systém kapitalistické ekonomie je předmětem častých debat a kritiky. Kapitalismus má mnoho nedostatků, má však ale jednu velkou přednost. Tou je motivační síla, inspirovaná ziskem. Tato tvůrčí, pozitivní síla má ale také svůj negativní protiklad. Je jím snaha po zisku i bez zásluh na vytváření hodnot. Mezi těmito dvěma extrémy se otevírá problematika etiky zisku.
Kapitalistický systém je výkonnější zejména proto, že na rozdíl od výdělku, který je jen přímou odměnou za vykonanou práci, bez dalších zásluh k vytvářeným hodnotám, dává možnost uplatnit plně vlastní schopnosti, vynalézavost, nést riziko odpovědnosti a zasloužit si tak odměnu ve formě zisku. Ten je zpravidla vyšší než jen výdělek. Navýšení o zisk za přínos na vytvořených hodnotách je ale těžko stanovitelné, nedá se přesně vyhodnotit a představuje spornou otázku i pro význačné ekonomy od Adama Smithe, až po Karla Marxe. Jakou cenu má vynález, dobrá myšlenka, podnikatelský záměr, organizační schopnosti, úsilí, zodpovědnost a rozhodování jedince? V těchto kvalitách se uplatní přednost kapitalismu před systémy centrálního plánování. K hlavnímu neúspěchu socialistické ekonomie přispívá právě ta nevýkonná byrokracie a únik od odpovědnosti v organizační anonymitě. Co jedinci nepatří, o to nepečuje s plným nasazením.
Bohatství je vytvářeno nejen přímou prací, ale i podnikavostí. Příkladem pracovitého podnikatele byl Henry Ford, který se pokládal za správce kapitálu a používal ho k vytváření dalších hodnot. Jeho cílem bylo vyrábět dobré auto za přístupnou cenu každému Američanovi. Proto realizované zisky uplatňoval na zlepšení výroby. Ford byl také odpůrcem bankéřů, na jejichž půjčkách závisel. Obviňoval je z parasitismu, protože peníze půjčené na úrok se podílejí na zisku, nikoli na výrobě. Ve střetu zájmu podnikatele a bankéře se dostáváme do neobyčejně komplexního problému zisku, realizovaného na základě vytvořených hodnot a zisku spekulativního. Ten žádné hodnoty netvoří, ale na hodnotách vytvořených prací se podílí.
Kapitál netvoří hodnoty vlastní prací, ale prací druhých, ať manuální, nebo intelektuální. Výše spravedlivé odměny těm, kteří k vytvoření těchto hodnot přispěli je tedy otázkou. Vlastníci peněz, kteří je chtějí uplatnit, mají příležitost jednak jako investoři, jednak jako spekulanti a lichváři. (na jeden dolar reálných investic připadá dnes 39 dolarů ve spekulativních transakcích). Spekulativní kapitál riskuje investici výhradně za účelem zisku, na rozdíl od investičního kapitálu, který umožňuje vytváření hodnot. Zjednodušeně můžeme říci, ze věřitelé, kteří zásobují ekonomiku financemi, by neměli požadovat více, než si zaslouží. Jsou-li úrokové míry vyšší, než růst hospodářství a vnitřní dluh roste rychleji než hrubý národní produkt, potom budou problémy stále větší. Roste-li dluh úvěru rychleji nežli skutečně vytvořené hodnoty, kapitál se znehodnotí. Jedině tehdy, kdy je růst zadluženosti vyrovnán růstem aktiv, vytvářených příjmy, si může být věřitel jist, že jeho prostředky jsou využity produktivním způsobem, a že úvěrová služba může být v příštích letech zajištěna.
Etika zisku je spjata s postavením člověka v hospodářském životě. Lidské zdroje představují nejzákladnější bázi bohatství národů. Kapitál a přírodní zdroje jsou pouze pasivními zdroji produkce. Lidé představují aktivní síly, které kapitál akumulují, využívají přírodní zdroje, budují sociální, ekonomické a politické organizace, které předurčují vývoj společnosti. (Frederic H.Harbison). V zjednodušení můžeme říci, že každý kdo spotřebuje více nežli vyrobí, žije na úkor někoho, kdo tento rozdíl musí vytvořit. Tedy v absolutní hodnotě zaplatit časem. Což je právě ta problematika etiky zisku.
Zhoubný finanční proces je většinou zaviněn obchodem s penězi, kdy peníze přestaly být směnným prostředkem a staly se zbožím. Tím opustily význam svého původního poslání a začaly zajišťovat větší podíl na celkovém zisku, než který jejich vlastní funkce skutečně vytvořila. V tomto paradoxu peníze přestaly sloužit obchodu a průmyslu, ale jejich hodnota se stala hodnotou primární a průmysl i obchod byly odkázány do role sloužit hodnotě peněz. Hodnota peněz je vyjádřena kupní silou, tedy protihodnotou ve zboží nebo službách. Jakmile se staly zbožím, je jejich hodnota určena poptávkou a nabídkou, tedy úrokovou sazbou. Úroky byly v kulturních dějinách lidstva předmětem četných polemik. Všechna náboženství je již dávno odsoudila lichvu, jako nemorální prostředek, jak získat nadvládu nad druhým člověkem. Lichvu odsuzuje jak křesťanství, tak Islám. Islám ji kategoricky odsuzuje pro její možnost, získat jedné skupině lidí nadvládu nad druhými. Prorok Mohamed viděl v lichvě společenský jed, který je neslučitelný s vírou a zásadou rovnosti a bratrství lidí. Zakazoval tedy jakýkoli druh půjčovaní, které dovoluje jednomu člověku využít potřeby druhého člověka k získaní jeho majetku. Což je také podstatou křesťanství.
V páté knize Mojžíšově [Deuteronomium], kapitole 15, verši 6, můžeme číst: "Půjčíš mnoha národům, ale ty si nevypůjčíš; ovládneš mnoho národů, ale oni tě neovládnou". Deuteronomium, podobně jako jiné knihy Starého zákona jasně odlišují dva radikálně odlišné morální kódy - kód spravedlnosti a pravdy, který má být aplikován uvnitř společenství, a kód lhostejnosti a nepřátelství, který má být aplikován vůči všem těm, kdo do tohoto společenství nepatří. Je zřejmé, že autoři páté knihy Mojžíšovy zcela jasně chápali, že lichva (peníze, půjčené s nadměrným ziskem), přeměna prostředků směny ve zboží, je v podstatě namířena proti celku a vytváří vztahy nespravedlnosti, vedoucí k uchvácení majetku. Z toho důvodu jsou peníze půjčené "bratru" na úrok odsouzené jako něco nemorálního (Deuteronomium, 23:20) a vzbuzujícího společenské napětí i odpor širokých vrstev postižených.
Shakespeare, který měl schopnost proniknout do zákoutí lidského srdce a ducha, se dívá na lichvu neméně rezolutně a jeho hra "Kupec benátský" je mistrovské pojednání, které odpovídá na tyto otázky. Shakespeare přesně vymezuje základní špatný rys lichvy v dialogu, ve kterém se Shylock snaží ospravedlnit lichvu jako formu šetrnosti, srovnatelnou se zákonným, ale morálně neomluvitelným úskokem.
Historicky je doloženo, že ne náboženské přesvědčení, ale lichva byla příčinou, proč Židé byli vypovězeni z četných zemí kde, proběhly projevy nenávisti obyvatelstva proti Židům. Ospravedlňování lichvářských úvěrů je stejné jako ospravedlňování užívání drog, které vytvářejí závislost proto, že vyvolávají u uživatele euforii krátkodobého prospěchu, nebo iluzi prospěchu. Tato iluze je v konečném účtování výhodná jen pro obchodníky s narkotiky, zatím co uživateli přináší zkázu. Úvěrová lichva přivedla většinu lidí v průmyslově vyspělých zemí do stavu závislosti na půjčkách. To znamená, že spása bude vyžadovat bolestný proces detoxifikace.
Co s lichvou v současné situaci?
V roce 1981 došlo k diskusi v Americkém kongresu, týkající se zákona o lichvě a bylo rozhodnuto, že věřitelé musí mít svobodu k dosažení nejvyšší míry návratnosti svých peněz, přestože morální pojem lichvy byl vždy v základním rozporu s dynamikou kapitalismu. Lichva tak byla obhajována jako sociální povinnost, poněvadž kapitalismus závisel na ziscích jednotlivců. Bankéři obhajovali lichvu, tedy to, co kdysi bylo zákonem i morálně zakazováno, a ujišťovali, že tím dělají ve skutečnosti dobro pro všechny.
Získalo tím 45% amerických rodin, které vlastnily veškerá finanční aktiva. Tyto peníze byly naproti tomu zaplaceny 55% amerických rodin, jejichž finanční aktiva byla nulová nebo negativní. Peníze byly rozděleny regresivním způsobem - nepřiměřeně ve prospěch všech, kdo vlastní většinu finančních aktiv. Což nebyli jen finanční prostředníci, jako komerční banky, byli to majitelé bohatství obecně: zejména 10% amerických rodin, které vlastnily 86% čistých finančních aktiv, nebo 2% jedinců, vlastnících 54% finančních aktiv na Wall Street.
Žádný společenský systém nemůže tolerovat lichvu, protože vede k hospodářskému životu, který je sebezničující. Věřitel může vybírat své zisky pouze potud, pokud se nezmocní veškerého majetku svých dlužníků, protože pak by mohl inkasovat jenom sám od sebe. Peníze v takovém množství pak slouží k jedinému cíli: upřednostnit maximalizaci zisku na úkor všeho ostatního i za cenu zničení průmyslových a obchodních celků. (Kde stojí peníze přede vším, je vše dovoleno - Shakespeare). Uplatnit moc pro akumulaci dalšího bohatství, směřuje k Midasovu paradoxu - všude zlato a nikde chléb.
Lichva je skutečně špatná svou podstatou. Toto zlo je mnohonásobně zvýšeno systémem, v němž velké množství peněz je vytvořeno bankéři z ničeho a vháněno do hospodářského systému jako dluhy, vynášející úroky. Jak jinak by mohla vzniknout masa dluhů v nejbohatší americké ekonomice světa, ve výši čtyřech trilionů dolarů v roce 1993, což je více, než množství peněz v oběhu a na depozitních účtech. Federální příjem USA byl v roce 1998 1.827 miliard dolarů. Z této sumy 12% bylo zaplaceno na úrocích za federální dluh více než 200 miliard dolarů, které vláda dluží věřitelům. Otázka je, proč si vláda tento dluh nefinancuje sama.
Upřednostňování peněz dalo podnět k ekonomické kriminalitě, která se výlučně koncentrovala na spekulativní zisky. Patří sem četné burzovní transakce, které jsou spíše hazardními hrami, než investicemi a na burze neměly být připuštěny. Zisk se tedy stal páteří soudobého kapitalismu a hnací silou všech činností. A tak došlo a ještě dochází k tak zvaným "mega-mergers" a "hostile take overs", kdy jedna korporace pohlcuje druhou aby získala možnost vysát veškerá finanční aktiva a i dobře prosperující podnik záměrně zničit. Privatizační fiasko železnic a vody v Anglii je dobrým příkladem právě takového neetického obohacování, nemluvě o tak zvané privatizaci v České republice, kde vláda prakticky umožnila hromadné rozkrádáni národního majetku. Z toho důvodu také nikdy nebyl v ČR schválen zákon o původu majetku, který by odhalil katastrofální rozsah té defraudace.
Pomoci korupce a společenských styků zasahuje kriminalita i do nejvyšších kruhů. V USA, například firma ENRON, jedna z největších korporací Ameriky, předstírala fiktivní zisky a správní rada s nejvyšším řízením vykradla veškerá aktiva ba i penzijní fond zaměstnanců. Není náhodou, že podobně jako před pádem Říma, bohatství i moc byly soustředěny v rukou samozvané oligarchie, jejichž hlavním cílem bylo udržet bohatství a moc.
Kapitalismus znamená ve svém původním a přesném pojetí soukromé vlastnictví majetku i zdrojů a konkurenční svobodné podnikání spojené s nabídkou zboží a služeb. "Superkapitalismus", který může být definován jako vysoce koncentrovaný finanční kapitalismus, se nejen liší od kapitalismu, je dokonce opakem kapitalismu a dříve či později nabude takový charakter, že bude aktivně protikapitalistický. Důvodem toho je skutečnost, že není možné nadále soustřeďovat vlastnictví a kontrolu majetku i zdrojů, aniž by se zároveň snížil počet těch, kdo vlastní a kontrolují majetek i zdroje. Podobně není možná žádná rozsáhlá koncentrace majetku a kontrola bezkonkurenčního volného podnikání, protože peníze přestaly být pouze univerzálním prostředkem k výměně hodnot, ale staly se také nástrojem moci, využitelné k ovlivnění politických záměrů. Tedy k další akumulaci bohatství. V této spirále dochází v konečném důsledku k diktátu mamonu. Hans Kung správně vystihl podstatu nastávající ekonomické krize: "Ekonomická doktrína spočívající výlučně na zisku, není pouze nerealistická a sebezničující, ale také nemorální".
14. 4. 2002
prof. Dr. Lubor Karlík

 

 

Příběh o cestě za svobodou Lubora Karlíka

Milan Hanuš

"Nejdůležitější věc v životě je mít přehled," říká prof. dr. Lubor Karlík na začátku prvního dílu svého vyprávění v pořadu Pamětníci. A není pochyb, že Lubor Karlík přehled má - jeho životní příběh se odvíjel napříč několika světadíly, od naprostého dna společnosti až po účinkování v nejvyšších vědeckých a diplomatických funkcích. -první větu by si měli přečíst tzv. čeští nacionalisté.........

Krátce po únoru 1948, ve svých jedenadvaceti letech, přešel se skupinou přátel hranice do Bavorska - z děsivé atmosféry uprchlického tábora se nejprve dostal do Mnichova, pak lodí do Austrálie, kde pracoval v řadě povolání jako pomocný dělník a kde později také začal studovat. Po přesídlení do Spojených států obdržel v roce 1965 doktorát v multidisciplinárních vědách operačního výzkumu na Stanfordské univerzitě a v roce 1970 se stal profesorem na Washingtonské univerzitě, kde přednášel průmyslovou ekonomii a finance. Současně pracoval až do roku 1988 jako stálý člen generálního sekretariátu OSN a byl jedním ze zakladatelů Organizace spojených národů pro průmyslový rozvoj UNIDO. V zastoupení této světové organizace cestoval jako expert a diplomat po mnoha zemích Asie, Afriky a Jižní Ameriky. Do své domoviny Lubor Karlík znovu doputoval až po listopadu 1989. Začátkem devadesátých let přednášel na Vysoké škole ekonomické, ale v Praze nakonec nezakotvil. V současnosti žije ve Vídni a pracuje jako nezávislý poradce mnoha mezinárodních projektů. Jak prožil svůj dramatický život a jak prožívá dobu "plnou politiků, ale bez státníků", vypráví Lubor Karlík v pořadu Pamětníci - osudy, které nesmějí být zapomenuty. Pořad, v režii Hany Vohryzkové, připravuje šéfredaktor revue Prostor Milan Hanuš. (2. díl uslyšíte 10. 2.)

Čtvrtek 3. 2. 2005 ČESKÝ ROZHLAS 6 - 20.10 hodin

 

 

 

následující úvahu napsal Prof.Dr. Lubor Karlík krátce po teroristickém útoku na World Trade Center v New Yorku (9-11-2001) Je pozoruhodné, jak se tato analýza vyplnila v předpovědi destabilizace celého Středního východu a nebezpečí válečného konfliktu s nedozírnými následky pro světový mír. (Přeloženo z původního anglického textu)

Dilema terorismu

Lubor Karlík

Útok na Světové obchodní centrum v New Yorku otevřel novou dimenzi terorismu, téma které dominuje diskusím světového tisku. Všichni se shodují, že terorismus představuje velkou hrozbu. Nicméně odpověď na to, co terorismus konstituuje a kdo je teroristou je ponechána subjektivní interpretaci. I nezávislá organizace Spojených národů definici terorismu nedosáhla. V důsledku nikdo o sporných akcích není s to rozhodnout, zda měly podporu či oporu v mezinárodním společenství. To je, zdá se, stěžejní bod, který by měl být uznán všemi vládami.

Pro Ameriku je nepochopitelné, že zahraniční teroristé se odhodlali k útoku na národ, který toho tolik udělal pro svět. To, co se nechápe, je, že politicky motivované akce jsou založeny na jistých zásadách, které se neslučují s jinými národními principy a mohou pak vést ke konfrontaci, pokud se nenabízí třetí alternativa. Pak ti, kdo se nepodílí na legitimní moci se cítí býti zahnáni do agrese odplaty nazývané terorismem. I válka je v podstatě formou terorismu, podporovaného a legitimovaného státem. Rozdílná hlediska na to pak mohou vyvolávat velké problémy při pokusu určit kdo je kdo. Staré přísloví praví, že unce vložená do prevence je více než deset liber léčby. Z toho důvodu, když chceme efektivně bojovat proti terorismu, musíme znát jeho důvody a podstatu:

Ve výčtu "říší zla" Státního departmentu USA pozoruhodné chybí Izrael, který přesto, že se dopustil více teroristických aktů než všechny "říše zla" dohromady - podle statistiky 80% tj. čtyři pětiny všech závažných agresí včetně těch vedoucích k úmrtí lidí má na svědomí Izrael - a až dodneška Spojené státy neodsoudily Izrael. Naopak, Spojené Státy opakovaně zaštiťovaly Izrael proti světovému míněni a zamezily přijetí množství rezolucí Spojených národů odsuzujících Izrael svým vetem, nebo dvěma hlasy [USA & Izraele] proti stosedmdesátisedmi hlasům zvednutým za jejich přijetí. Množství rezolucí předložených proti Izraeli bylo tak ignorováno, zatímco proti jiným zemím, jako je Irák byly horlivé Spojenými Státy přijaty. Síla veta byla uplatněna ne spravedlivě, nýbrž v zájmu převládající moci.

Tento dvojí metr umožnil Izraeli provádět teroristické akce pod pláštíkem sebeobrany po několik desetiletí a to s narůstající intenzitou. Politika USA, neúnosně upřednostňující Izrael si znepřátelila většinu islámských zemi, připravila půdu pro vznik extrémistických organizací; vedla k tragickým sebevražedným útokům palestinských desperátů a zřejmě též vyústila ve zničení Světového obchodního centra (WTC) jako odplatě.

Vlivná americká sionistická loby vmanévrovala vládu USA do pozice kolaboranta Izraele a vytvořila propast mezi Spojenými státy a islámskými národy. Spojené státy se kompromitovaly i v Durbanu na konferenci o rasismu, když ji opustily (spolu s Izraelem) uprostřed zasedání, když se jevilo zřejmé, že by sionismus mohl být srovnáván s rasismem. Tato politika dvojího metru nakonec diskreditovala USA jako objektivního smírčího, čímž byl oslaben mírový mechanismus Spojených národů."

Existence Izraele je vázána na pomoc Spojených států, a to jak pomoc finanční tak politickou. Finanční pomoc činí zhruba 7 miliard US Dolarů ročně [3,1 miliard je poskytováno ročně automaticky a zbytek ve formě různých grantů a půjček zřídkakdy splatitelných.] V důsledku toho Izrael podkopává politickou stabilitu na celém Středním Východě, který je ze strategického hlediska důležitý pro světovou ekonomiku.

V současné době je integrita principu kompromitována politickým oportunismem aliancí, které by byly považovány za nepřijatelné před několika lety. Dřívější spojenci se stali najednou teroristy [Irák] a naopak teroristé jsou objímáni coby spojenci [Rusko]. Zkrátka "účel světí prostředky". Takže nacházíme rozdílné milence na hromádce v útulném objetí; vše pod jednou přikrývkou, slabší slouží silnějším, většinou za pochybné výhody, za cenu pohrdání etikou a morálními principy.

Praví se, že první obětí války bývá pravda. Jaká to je pravda z úst Ariela Sharona odsuzující terorismus. Podvodný "hrdina" z Šestidenní války, líčený jako hollywoodská hvězda na tanku s bílou bandáží omotanou kolem hlavy, pravděpodobně škrábnutý magickou kulkou, jejíž cesta nezanechala žádnou jizvu. Tento "hrdina" zvolený šedesáti procenty Izraelců je zločinec zodpovědný za genocidu v uprchlických táborech Sabra a Shatila. Sharon vyvolal nynější krizi, když provokativně vstoupil do Al-Aqsa, nejsvětější svatyně Moslemu. Ta návštěva vyústila v palestinské povstání, stovky mrtvých, a zřejmě vedla i k odvetnému útoku v USA.

Kdyby se byly bývaly Spojené státy rozešly s izraelským terorismem, Světové obchodní centrum [WTC] by zřejmě stálo netknuté. To by byla nejpragmatičtější a nejefektivnější cesta jak omezit terorismus. Namísto toho USA započala válku V Asii proti jedné z nejchudších zemí světa, zemí jejíž obyvatelé zřejmě nikdy neslyšeli o WTC a pravděpodobně ani o New Yorku. Vše to se děje z podezření, že bývalý spojenec CIA, Osama Bin Ladin, se tam skrývá, ač dosud chybí důkaz. Předpokládejme, že tuto válku vyhrajeme a Afghánistán ovládneme. Ale co potom? Snad ne zmocnit se zbytku Asie a na neurčitou dobu Ji okupovat s tím, že by se mohli vynořit noví teroristé? Nebo je cílem získat kontrolu nad velkými zásobami ropy a plynu v této oblasti a zajistit ropovody směrem k moři.

Je to ten důvod, kvůli kterému Bushova administrativa poučuje, že vstupujeme do nové fáze agrese nazývané "válka proti terorismu", kdy výsledky nejsou viditelné nebo kvantifikovatelné, může být nedefinovatelně dlouhá a zahrnovat útoky na jiné nejmenované státy. To může pravděpodobně i "ochránit" národy před pravdivým informováním, restrikcemi a působením na tisk, aby každého nabádal, aby v současné době patrioticky podporoval prezidenta, který prohlásil "Kdo nejde s námi, jde proti nám". To připomíná starý komunistický slogan. Připomeňme si však slova Dwighta Eisenhowera na rozloučenou, kdy varoval před nebezpečím pro demokracii hrozícím od vojensko průmyslového komplexu.

Bushova vláda vede válku bez oficielního souhlasu Kongresu s omluvou, že demokracie je váhavá a klade otázku, zda demokracie může efektivně čelit podmínkám nastoleným moderní technologií. Domnívá se, že k tomu, aby bylo možné vyrovnat se se současnými realitami, je zapotřebí autoritativního státu, eufemismu pro fašismus. Navrhuje, že by se mělo posílit prezidentství. Ale do jaké míry? Až do diktatury? Nevedlo by to k Orwellovskému paradoxu, který by zničil právě ty hodnoty, které se snaží ochránit. Válka je mír. Útok je obrana. Nenávist je láska. Nevolnictví je svoboda. Vězení je bezpečí a ministerstvo lásky se postará, abychom poslušně milovali Velkého bratra, který nás bude chránit před všudypřítomným terorismem.

Prof.Dr.Lubor Karlík

zpět na hlavní stranu                 přehled článků ze Svědomí

 

 

 

Vztah ekonomiky a politiky - krach socialismu?

Stanislav Heczko

1. Geneze globálního kapitalismu

Mám za to, že koncem 60. let 20. století proces zhodnocování kapitálu narazil na ekologickou bariéru a z produktivní (hlavě průmyslové) činnosti se kapitál přeorientoval na převážně parazitní finanční a měnové spekulace. V 70. a 80. letech 20. století pak padly všechny bariéry regulující finanční kapitál a jeho pohyb, a to včetně limitů pro určování výše požadovaných úroků. Následně se plně rozvinula lichva (zakazovaná již od dob biblických - II. kniha Mojžíšova, kap. 22, verš 25 či III. Mojžíšova 25, 36 - 37) a jí nesená globalizace (volně podle prof. Karlíka: úrok se mění v lichvu, když je požadován ve výši převyšující míru zisku z produktivního kapitálu; viz Lubor Karlík- Nejen o monetarismu, Iluze a realita, Prof. Dr. Lubor Karlík, Praha 1999, ISBN 80-2383-337-5, str. 24 či 64). Rozmach finančního kapitálu pak přinesl s sebou těžké společenské problémy, které nyní trápí celý svět- polarizaci bohatství a chudoby, masovou nezaměstnanost, bezdomovectví, sociální vyloučení atd.
I tzv. nová ekonomika je důsledkem cílevědomého uvolnění kapitálových trhů, které začalo v době tzv. reaganomiky a tchatcherismu. Expanze finančního kapitálu se přitom děje nejen do šířky, ale i do hloubky. Svět věcí, zvířat i lidí je podřizován ekonomice, a to tržní čili zbožně peněžní ekonomice- s důrazem na to peněžní, neboť kdo ovládá oběh peněz a finančních aktiv, ovládá přímo či nepřímo vše. Dnes nejenže poznání je moc (F. Bacon), ale i moc je poznání (M. Foucault), jelikož moc politická a ekonomická určuje, co a jak se bude zkoumat a co a jak se zavede do tzv. praxe. Věda už není nástrojem hledání pravdy, nýbrž výkonnosti (v daných podmínkách) a manipulace. Vývoj výrobních sil (inovací) tak podle mne ztrácí svou neutralitu a objektivnost. Vše se stává prostředkem otevřené či skryté manipulace. Stojíme na prahu třetí antropocentrické epochální redukce (dle M. Hausera)- redukce člověka na poslušnou jednotku systému tržního globálního kapitalismu, kdy se otevírá dokonce možnost přeměny lidské přirozenosti pomocí genového inženýrství. Žel "příznivé" objektivní podmínky pro to vytváří nástup nové, již páté dlouhé vlny (v rámci tzv. Kondratěvových dlouhodobých hospodářských cyklů), která může prosadit nový transnacionální produkční řád (nový neoindustriální technologický styl) , a to v globálním měřítku.
V tomto kontextu rok 1989 a následující roky znamenají pro mne ne přechodnou historickou porážku reálného socialismu, ale dějinnou katastrofu nedozírného rozsahu, která naplno otevřela cestu kapitalistické globalizaci. Tato katastrofa logicky zpochybnila nejen některá dílčí východiska marxismu, ale podle mne i některé z jeho pilířů. Mimo jiné i představu o tom, jak má probíhat přechod od kapitalismu k socialismu. Proto mne tolik zaujaly názory M. Ransdorfa, obsažené v jeho knize "Nové čtení Marxe". Současně mi ony názory doslova ladily s koncepcí dlouhých vln, kterou se snažíme s Pavlem Sirůčkem využít pro analýzu dnešní situace u nás a ve světě.
V návaznosti na to vše mi vyvstalo jako nutné k úspěšnému budování socialismu dosažení určité adekvátní úrovně jednoty objektivních podmínek výstavby (úrovně výrobních sil a výrobních vztahů) a podmínek subjektivních (uvědomění lidových mas, proletariátu a vedení státu a strany). Základní objektivní podmínky pro úspěšné budování socialismu zde podle mne byly, selhal však subjekt- tj. selhaly lidové masy, dělnická třída i státní a stranické vedení (blíže viz Stanislav Heczko - Vztah ekonomiky a politiky a krach socialismu, Zpravodaj Klubu ekonomů, č. 6/1996).
Pokud ovšem subjekt už nemohl být v zásadě vyspělejší než byl (po opadnutí revolučního nadšení), pak nedostatečné byly objektivní faktory, zejména ten základní- výrobní síly. Vybudování socialismu a posléze i (plného) komunismu při dané úrovni subjektivního faktoru by si pak žádalo rozvinutější výrobní síly - materiálně technickou základnu ne už industriálního typu, ale superindustriálního typu (pro socialismus jako nižší fázi komunistické společenskoekonomické formace) či postindustriálního typu (pro plný komunismus jako vyšší fázi komunistické společnosti, formace). V tomto a jen v tomto smyslu jsem vyslovil jako možnost, že proletářské revoluce 20.století lze považovat za "předčasné" revoluce, resp. za rané socialistické revoluce (blíže viz Stanislav Heczko- Proces globalizace- určení a perspektivy, Zpravodaj Klubu ekonomů, č. 2/1999). A to i jako vyjádření křehkosti těchto revolucí (možnost kontrarevolučního zvratu) a tím i potřeby bdělosti revolučních sil při výstavbě socialismu.
V konkrétním historickém vývoji byla žádoucí úroveň dynamické jednoty subjektivního a objektivního narušena - došlo k selhání subjektivního faktoru a to právě přineslo při dané úrovni výrobních sil a výrobních vztahů zhroucení (kolaps) socialismu v drtivé většině zemí, kde byl budován. Perspektivy lidstva výrazně potemněly. Hrozí nebezpečí, že kapitalismus strhne s sebou do propasti celou lidskou civilizaci. Globální kapitalismus totiž silně připomíná dravou šelmu ze Zjevení svatého Jana, které se smrtelně raněná hlava zahojila a pak "celá země v obdivu šla za tou šelmou" (Zj 13, 3-4). Že nadvláda globálního kapitalismu může být totální, úplná (ekonomická, politická, ideologická), ukazují i biblické obrazy mocností vládnoucích světem - první šelma, druhá šelma (falešný prorok), obraz či socha první šelmy a nevěstka (Babylón veliký), viz Bible- Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih), český ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha 1995, ISBN 80-85810-08-5, Zjevení svatého Jana, 13. a 17. kapitola. Tím se dostáváme k odpovědi na otázku, oč kapitálu v současné době jde.

2. Cíle globálního kapitalismu

Podle mého názoru chce kapitál vskutku ovládnout vše, vše si podřídit - jde mu o prosazení peněžního totalitarismu a zavedení totalitní světovlády, jak o tom výstižně píše zejména Martin Herzán ve své nové knize Totalitní světovláda, fakta a důkazy o zákulisí světové politiky, lidských právech a globalizaci, Mezinárodní komise svědomí, Třebíč 2000, ISBN 80-238-6339-8. Snahy tzv. světových federalistů o zavedení jednotné evropské a světové měny, evropské a světové ústavy, ustanovení světové vlády a světového parlamentu, spojení více čípových karet v jednu (u nás ministr Březina) atd. svědčí o reálnosti jeho na první pohled jakoby fantaskních obav. Zdá se mi, že cílem je zde vznik vysoce hierarchicky uspořádaného světa a společnosti při dominaci finanční oligarchie a západní civilizace. V čele světa chtějí být Spojené státy americké, resp. členové americké finanční oligarchie (Američané jsou mimo jiné vlastníky řady patentových práv a mají z nich nemalé příjmy, také mnohé TNC jsou v zásadě americké). Ne nadarmo hovoří prof. M. Křížek veřejně o "stínové vládě světa" (termín shadow government není ale jeho původní myšlenkou. Existují i seznamy členů této „vlády“ a její hierarchie - pozn. red.). Ve světě globálních financí je pak vládám národních států přidělena role čehosi, co se příliš neliší od přerostlého policejního okrsku - čistění ulic od žebráků, otrapů a kapsářů, věznění nespokojených a nepřizpůsobivých, zajištění pořádku a bezpečí pro investory (vizZygmunt Bauman- Globalizace. Důsledky pro člověka, Mladá fronta, Praha 1999, ISBN 80-204-0817-7, str. 140). Uvnitř států se prosadí nadvláda finanční oligarchie, průmyslových, televizních aj. magnátů, všichni ostatní budou na nich závislí (byť různou měrou) a stanou se fakticky jejich "poddanými" (přes své možné rozdílné postavení). Dilema: novodobé otroctví- nevolnictví anebo nový společenský systém (demokratický socialismus) je dnes podle mne navýsost aktuální.
Základním zákonem globální finanční oligarchie se nyní stává kromě maximalizace nadhodnoty (zisku) i maximalizace moci. Cílem je podřízení celého světa a života všech lidí zhodnocovacím potřebám kapitálu. Kupř. privatizací veřejné sféry (zdravotnictví, penzijního pojištění či sociálních služeb) se kapitálu otevírá nové pole působnosti a nové způsoby jeho zhodnocování, ale za cenu plného zotročení lidí ekonomikou, penězi a trhem. Ekonomie by se díky tomu prosadila jako skutečně imperiální věda a nastoupila na místo teologie, etiky a politiky. Vše v duchu čistého nejen ekonomického liberalismu. Globální kapitalismus se tak nestává ničím jiným než "planetární diktaturou neprůhledně koalovaných finančních oligarchií, jež paralyzují jakékoli etické hodnocení globálních důsledků ekonomického růstu" - (viz Václav Bělohradský, Antinomie globalizace. Vzdělanostní společnost 2000, in: Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti, G plus G a Euromedia Groups, k.s. - Knižní klub, Praha 1999, ISBN 80-86103-28-7, str. 45) Díky historické porážce socialistické alternativy mají světovládné představy kapitálu velkou šanci na realizaci.

3. Důsledky nadvlády globálního kapitalismu

Zvlášť závažným důsledkem globální nadvlády kapitálu je neobyčejně silný tlak na oslabení dosavadních sociálních jistot širokých vrstev obyvatelstva. Ty se zvláště v Evropě začínají jevit jako nadměrné (krize tzv. státu blahobytu či krize sociálního státu). Tyto trendy ve spojení s rostoucí diferenciací životní úrovně obyvatelstva mohou vážně narušovat sociální smír ve společnosti. Reakcí na narůstající společenskou nespokojenost pak může být prosazování autoritativních metod v řízení veřejných záležitostí (v národním i mezinárodním měřítku). Dále do popředí vystupuje potřeba hluboce lidské solidarity. Avšak skloubit tuto potřebu s uplatňováním tržního mechanismu (zejména s jeho principem konkurence) se mi zdá být nemožné.
Navíc trh (tržní ekonomika) nezbytně vyžaduje hospodářskou expanzi, která nejenže nám lidstvu vyčerpává neobnovitelné energetické a surovinové zdroje či znečišťuje životní prostředí, ale také následně zhoršuje zdravotní stav obyvatelstva - tzv. civilizační choroby, oslabená imunita, snížení potence a plodnosti. Pod vlivem tržní ekonomiky se rovněž šíří morální úpadek, o čemž svědčí např. stále rostoucí kriminalita, terorismus, vliv mafie, prostituce či užívání drog. Masový parazitní individualismus (kult vlastního "já" spojený s kultem štěstí a rozkoše při opomíjení rodových vazeb lidstva- blíže viz Milan Machovec- Filosofie tváří v tvář zániku, Nakladatelství "Zvláštní vydání…", Brno 1998) pak způsobuje další vzájemné odcizování lidí. Rodí to tzv. deprivanty - lidi, u nichž došlo ke zmrzačení, amputaci niterného základu lidské normality, zejména v citové a hodnotové oblasti, dále lidi s tzv. análním či tržním charakterem, lidi s konzumní morálkou ( viz Erich Fromm- Strach ze svobody, Naše vojsko, Praha 1994 či František Koukolík, Jana Drtilová- Vzpoura deprivantů, Makropulos, Praha 1996) a lidi tzv. mentálně zbídačené ( prof. H. Holz).
Celkově se zdá, že tak vzniká nová historická rozvojová past - ještě nikdy nebyly tak příhodné objektivní, materiální podmínky pro "skok z říše nutnosti do říše svobody" (B. Engels), ovšem subjekt selhává v důsledku demoralizace, zdravotních problémů, manipulace, sociálního a ekonomického tlaku. Jako by se nám v důsledku této specifické historické rozvojové pasti zadrhl známý marxistický "mechanismus nutného pokroku" (J. M. Bocheński). Další vývoj tedy může být velmi dramatický.
Ve specificky těžké situaci se bude nacházet evropský kontinent. Pochopitelná snaha uspět v globální konkurenci s ostatními mocenskými centry (Spojené státy, Japonsko) bude Evropu doslova tlačit urychleně rozvíjet integrační procesy. Ovšem tyto procesy budou zvlášť zde tvrdě narážet na známou skutečnost, že právě Evropa představuje kontinent národně, etnicky a kulturně velmi členitý. Evropa zdaleka ještě není dostatečně připravena k tomu, aby se stala Spojenými státy evropskými. Proto zejména v Evropě se budou integrační tendence střetávat s velmi vlivnými dezintegračními tendencemi (např. úsilí o odstraňování překážek ve vzájemném obchodě, pohybu kapitálu a pracovních sil se bude střetávat se snahou chránit se před dravými zahraničními konkurenty). Z těchto důvodů hrozí Evropě reálné nebezpečí výrazného oslabení jejího postavení ve světě.
A konečně česká společnost může na procesu globalizace dočasně ekonomicky vydělat přesunem výrob z vyspělejších zemí či rozvojem určité kooperace s nimi. Na druhé straně je ovšem nutno si uvědomit nebezpečí nadměrného podřízení naší ekonomiky potřebám zahraničních a nadnárodních kapitálových skupin, což může už brzy ohrozit naší ekonomickou, politickou, etnickou a národní (kulturní) svébytnost, ne-li existenci.

4. Levice a globální kapitalismus

Výsledek současných sociálních a politických zápasů v mnohém předurčí průběh příštích padesáti až sedmdesáti let. A proto je dnes tak nezbytné, aby bylo slyšet hlas autentické levice. Musím konstatovat, že levice sociálně demokratická a v leckterých zemích i levice komunistická není výraznou protisystémovou silou, spíše rozvíjí či dolaďuje současný (kapitalistický) systém - nejkřiklavějším příkladem je zde Valenčíkova koncepce financování lidského kapitálu, v rámci které se člověk zaváže trvale platit část svých výnosů investičním fondům, které mu umožnily získat vzdělání, byt atp. Někteří sociální demokraté (např. Pavel Rychetský) očekávají splynutí sociáldemokratismu s politickým liberalismem ( Právo, 8. července 2000), i když kupř. liberální ekonomové se silně staví proti antimonopolní politice (obrana Gatese a Microsoftu). Takováto levice přestala být nositelkou alternativy ke globálnímu kapitalismu, což představuje i podle Václava Bělohradského (viz cit. dílo, str. 41) jednu z největších ideových katastrof 20. století. Přitom by pro levici mělo spíše platit biblické: "Vyjdi, lide můj, z toho města (Babylóna), nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy." ( Zjevení 18,4)
Sociálně demokratická i komunistická levice by se proto podle mne naopak měla více inspirovat alternativní levicí - protikapitalistickým a autonomním hnutím, kde působí anarchisté, trockisté, levicově smýšlející křesťané či radikální ekologové. První vlaštovku zde vidím ve článku Jiřího Frajdla "Revoluční demonstrace" v Alternativách č. 1/2001. Inspiraci poskytují např. cílené kampaně proti "nepravostem" nadnárodních korporací a mezinárodních institucí (kampaně místního či mezinárodního charakteru), protestní pochody, revoluční manifestace a demonstrace atp. Budeme tedy nadále obdivovat „pokrokovost kapitalismu“ nebo zaujmeme radikální protisystémové postoje? Odpověď bude vyžadována po každém z nás…
(Autor vyučuje na Vysoké škole ekonomické)