Krize? Jaká krize?
10. 1. 2010 | přečteno: 1513x
O současné ekonomické krizi kolují v tisku hotové romány. Bohužel, ve většině z nich se autoři dopouštějí jedné zásadní nepřesnosti. Srovnávají současnou ekonomickou situaci s Velkou hospodářskou krizí z roku 1929.Současná krize je ale něco naprosto jiného. Vlastně bychom vůbec neměli používat slovo krize. Není to vůbec krize, jako ta v roce 1929. Je to počátek konce fungování amerického principu ekonomiky.
Tak jako se před dvaceti lety sesypal komunistický socialismus jako domeček z karet, tak se dnes hroutí americká ekonomika. K pochopení toho, proč k tomuto kolapsu došlo, vůbec nepotřebujete ekonomické vzdělání. Spíše se k tomu hodí zdravý český selský rozum.
Představte si, že jste vynalezli integrovaný obvod. Součástka, kterou dnes najdete snad úplně ve všem. Součástku, bez které vám neprodají ani rohlík, protože i kasa v obchodě je vlastně počítač.
Jistá firma v Americe vynalezla integrovaný obvod. Jen pro úplnost, byla to firma FAIRCHILD a bylo to v roce 1958. Jenomže vedení firmy chtělo větší zisky, proto výrobní linku přemístilo z Kalifornie do Číny.
Číňané se jistě dají vyškolit na obsluhování naší plně automatické linky a na rozdíl od Američanů to budou dělat „za hrst rýže“. A nám (vedení firmy FAIRCHILD) vzroste zisk – to přece není k zahození, že ano.
Přibližně ve stejné době přišla jistá firma AMPEX na fintu, jak nahrávat obraz na magnetický pásek. Ano, jde o princip, se kterým se naprostá většina z nás setkala u své VHS.
A AMPEX se ani nenamáhal s hledáním americké firmy, která by to vyráběla a rovnou prodal veškerou technologii Japoncům. A tak to šlo s jednou firmou za druhou.
Zatímco v 50. letech bylo v USA na 30 firem, které vyráběly televizní technologie, v roce 1987 zbyla jen jediná – ZENITH. Když rozmontujete počítač, do jehož monitoru právě teď koukáte, snadno zjistíte, že asi 95 % součástek v něm je z Číny, Japonska nebo přilehlých států.
Jenomže ekonomika je hlavně o tom, že se věci a peníze otáčejí. Lidé pracují, vydělávají za svou práci peníze a za ty peníze si zase koupí jiné věci, které se vyrábějí v dalších továrnách.
Jenomže s odsunem výroby z Ameriky spolu s ní odcházela i práce. Střední třída, nejpočetnější skupina obyvatelstva, začala chudnout. V 80. letech vyhlásil president REAGAN tzv. ekonomiku služeb.
O co šlo? Byla uměle vytvořena pracovní místa ve sféře služeb a ta byla zaplňována nezaměstnanými z výroby, kterých rychle přibývalo. Tím, že si všichni budou navzájem prát prádlo, půjčovat videokazety nebo podávat na sebe žaloby, se ale stát neuživí!
Odchodem výrobních odvětví také klesala konkurenceschopnost Ameriky. Tak se stalo, že Čína, která vyrábí výrobky pro půl světa, začala vzkvétat, zatímco Amerika, kde se vyráběly zbraně a speciální výrobky pro pár speciálních zákazníků, chudla.
Je to úplně stejné, jako když farmář, který je ve finančních problémech, prodá traktor. Za utržené peníze pokryje pohledávky, ale ten traktor mu při práci přece jenom chybí, proto začíná pracovat pomaleji a méně produktivněji než jeho soused, který zatím traktor prodat nemusel. Následkem toho se dostane do ještě hlubší platební neschopnosti. Musí tedy prodat kombajn, aby mohl poplatit dluhy. Jenomže to jeho práci ještě více zbrzdí a ještě více sníží jeho schopnost konkurovat sousedním farmám.
Jistě není nutné popisovat, jak to musí dopadnout Za několik let jsou z kdysi prosperující farmy už jenom ruiny. A právě tohle se stalo v Americe.
Její zahraniční dluh narůstal. Mnohem horší však bylo to, že čím větší tím dluh byl, tím také rychleji narůstal. Je to úplně stejné jako u toho našeho farmáře.
Když se podíváme na nárůst zahraničního dluhu, celé jeho tři čtvrtiny vznikly za posledních 20 let. Za vlády George BUSHE staršího, B. CLINTONA a velkého dobyvatele George BUSHE mladšího, vznikl TŘIKRÁT větší státní dluh, než za celých 50 let uplynulých od Velké krize!
Zkrátka – Spojené státy mají velký problém a nějaké milionové injekce do bankovnictví to nespraví! Ty řeší následky, ale ne PŘÍČINY problému. To je vlastně jenom další prodaný kombajn.
A až se dolary rozkutálejí, zapadnou Spojené státy do ještě hlubšího bahna. Současný dluh tohoto státu v přepočtu na jednoho obyvatele včetně nejmladších kojenců je asi 4,000.000 českých korun.
Je to tak obludné číslo, že i kdyby se všechny daně, které se za celý rok vyberou v celých USA, použily na splácení dluhu – vůbec by nepřestal růst!
Už nyní je zcela jisté, že tento dluh nesplatí ani děti dnešních amerických dětí! A velmi pravděpodobně je, že bohužel ještě ani jejich děti.
Někteří nositelé Nobelových cen za ekonomiku předpokládají státní bankrot Spojených států a celkový pád dolarové ekonomiky po celém světě. Možná to bude ještě dříve, než se to čeká, neboť Čína a Brazílie se rozhodly, že v krátké době opustí americký dolar jako svou rezervní měnu.
Skončím volnou citací úvodního odstavce jednoho z článků, kterým nezávislí američtí ekonomové hodnotí situaci ve své vlasti.
„Toho dne se JOE SMITH vzbudil brzy, neboť jeho budík Made in Japan byl nastaven na šestou hodinu.
Zatímco v konvici Made in China začínala vřít voda, oholil se holícím strojkem Made in Hongkong, navlékl na sebe košili Made in Srí Lanka, značkové džíny Made in Singapur a tenisky Made in Korea.
Poté si na své elektrické pánvi Made in India připravil snídani. Usedl ke stolu se svou kalkulačkou Made in Mexico, aby si spočítal, kolik dnes může utratit. Když si srovnal čas na svých hodinkách Made in Tchajwan s časovým signálem z rádia Made in India, nasedl do svého vozu Made in Germany a pokračoval v hledání nějaké dobře placené práce v Americe.
Na konci dalšího marného a neradostného dne se JOE rozhodl trochu si odpočinout. Vklouzl tedy do sandálů Made in Brasil, nalil si sklenku vína Made in France a pustil televizní přijímač Made in Indonesia. A přemýšlel, proč se mu nedaří najít dobře placenou práci v Americe.“
U tohoto odstavce se lze i zasmát, ale faktem zůstává, že v době, kdy Američanům „padla“ první velká banka BEAR STEARNS, pocházelo asi 86 % spotřebního zboží z dovozu a jen zbytek byl vyroben ve Spojených státech.
Dnes, pouhý rok poté, je toho domácího zboží zase o několik procent méně. Průmyslová výroba ve Spojených státech totiž zase poklesla.
Nechť je to tedy poučením pro ty z Vás, kdo budete kandidovat do Poslanecké sněmovny. Využijme toho, že Češi byli zvyklí v minulém režimu vyrábět většinu věcí, které potřebovali. Proč tedy nezačít zase vyrábět? Byli jsme totiž nejvyspělejším státem v rámci RVHP. Nebýt toho, že parta tunelářů proměnila továrny na sklady nábytku, mohla se nás tato krize – pardon kolaps – dotknout jenom nepřímo.
Profesor Karlík nutí k zamyšlení
Zadal jsem si do googlu "Karlík Lubor" a vybrané četl. Zaujal mě titulek "Parlamentní demokracie se octla v troskách". Vyklubal se z toho rozhovor Víta Kouřila s Ivanem Hoffmanem pro časopis Sedmá generace, který vyšel v čísle 4/2008. Co mě nejvíce zaujalo, o to se hned s vámi podělím:
Kdy se naše parlamentní demokracie začala hroutit?
Nejpozději v roce 1980, kdy americký kongres zrušil protilichvářské zákony. Banky uplatily americké zákonodárce volebními dary ve výši 2664 tisíc dolarů, z toho 590 tisíc dolarů dostali členové bankovních výborů sněmovny a senátu.
Jak to zapůsobilo na povahu demokracie v České republice?
Zcela fatálně. Minuli jsme se po roce 1989 s kapitalismem coby systémem prosperujícím díky svobodné atmosféře, spravedlivé soutěži, solidaritě sociálního státu. Vlak, do kterého jsme se chystali nastoupit, už nepřijel, přesněji — ta linka už byla zrušena.
Kdy po Listopadu jste si to uvědomil?
Zcela zřetelně až někdy v roce 1999, kdy se mi dostala do ruky brožura Lubora Karlíka Nejen o monetarismu s podtitulem Iluze a realita. Jedná se o osmdesátistránkovou ekonomickou esej, kterou profesor Karlík nejspíše vydal vlastním nákladem, a jeden výtisk mi někdo poslal poštou do rozhlasu. Při čtení jsem měl podobný pocit dobrodružství jako kdysi třeba u Havlovy Moci bezmocných. Pocit jakéhosi „prozření“, kdy se vám různá podezření a pochyby vzájemně propojí a člověk je nahlédne v souvislostech. Karlík popisuje mechanismus tvorby peněz, není to žádná detektivka, ale vzal jsem si z toho pro sebe, že když se zisku obětuje morálka, je z toho nakonec bankrot. Někdy v té době jsem pak poprvé zaregistroval i varovaní před tím, že se moc od volených představitelů přesouvá na vrstvu nikým nevolených manažerů. Na některém Fóru 2000 to řekl George Soros, u kterého mne to, přiznám se, trochu překvapilo, protože zrovna on se stal jedním z nejbohatších a nejmocnějších lidí díky finančním spekulacím. Domnívám se, že mu úpadek demokracie vadil ze stejného důvodu, pro který velkými částkami podporoval otevřenou, svobodnou společnost: moc, soustředěná v rukou manažerů, vede společnost ekonomicky ke dnu, jakkoliv se paradoxně zlepšují všechny možné statistické hodnoty, údaje či data. Takže, někdy v té době jsem nabyl pocitu, že ekonomická transformace v této zemi proběhla v režii organizovaného zločinu, s požehnáním nadnárodního, globálního společenství ekonomických zločinců. Tady trochu přeháním kvůli kráse, ale jenom trochu.
Tak profesor Lubor Karlík pohnul myšlením Ivana Hoffmana. Celý text rozhovoru je zde. Dočtete se v něm, že spolupachateli demontáže demokracie jsou novináři - nebojují za respekt k demokratickým principům, ale své publikum především baví, aby svým vydavatelům umožnili vydělat na publikované reklamě. Na správu věcí veřejných rezignovali i politici, proto nemá valný smysl je volit čili delegovat na ně právo k věcem veřejným se vyjádřit. S politikem už nelze uzavřít smlouvu — udělá si, co chce, respektive neudělá nic.
Podle Hoffmana jde o to, abychom my nerezignovali na ovlivňování věcí veřejných. Pravdě podobné je, že co si člověk neudělá — nezorganizuje, nevyvzdoruje, neprosadí — sám, to s největší pravděpodobností nebude, a čemu se sám nebude bránit, to ho nejspíše postihne. Pohybujeme se minovým polem a to nejhorší, co můžeme udělat, je, že se budeme tvářit jako na procházce parkem. Nejsme v parku.
Jaroslav Kronus, Kolín, došlo 3.1.2010; P.S. není Vám divné, že obyčejný průměrná herec se stane "tvořitelem" dějin 20 století ?
Podobná analogie me napadá u Busche juniora, jehož IQ je 90...........
Tady něco nehraje. Mám opravdu věřit, že nejvlivnější zemi světa ovlivňují průměřní lidé , nejsou oni jenom nastrčenými figurkami NĚKOHO , kdo nechce býti vidět a šikovným PR udělá se shora uvedených Bohy pro dav.............
Žádné komentáře:
Okomentovat