Hrabě Joseph de Maistre (1753-1821) byl hlavním teoretikem Kontra-osvícenství, jehož spisy stimulovaly takových myslitelů jako Saint-Simon, Auguste Comte a Charles Maurras, a inspirovaly generace Francouzských rojalistov a ultramontánnych katolíků. Ačkoli byl Francouzům jazykem a kulturou a psal francouzsky, Maistre nikdy nebyl Francouz / francouzský občan /.
Narozen 1753 v Chambéry, hlavním městě Savojský, pak části Království Piemontu-Sardinie, Maistre vždy zůstával poddaným Savojského domu. Vyučený jezuity av lokální college, Maistre získal své právnické vzdělání na turínské univerzitě. Jako jeho otec, sloužil v Savojskem Senátu (ekvivalent k Francouzskému parlamentu), a stal se senátorem v roce 1788.
Následkem Francii invaze do Savojsko 1792, Maistre opustil Chambéry, a sloužil jako Piemontu diplomat v Lausanne (1793-97) a Petrohradě (1803-17). Jeho pozdější právnická kariéra zahrnovala službu "regenta" (hlavy soudního systému) v Sardinii (1800-1803) a "regenta" (ministra spravedlnosti) v Piemontu-Sardinii (1818-21).
Navzdory jeho právnické kariéře a dědictví obrovské právní knihovny od jeho starého otce z matčiny strany, Maistreho zápisníky a ranní korespondence ukazují, že se vždy zajímal o humanitní předměty jako filozofie, teologie, politika a historie jako o úzce právní otázky. Ke své rodné francouzštině, řečtině a latině, které tvořily část jeho excelentního klasického vzdělání, Maistre četl anglicky, italsky, španělsky, portugalsky a německy / s problémy /. Jeho poznámky a práce dokazují, že vynikal také v čtení textů Starého a Nového zákona, Církevních Otců, řeckých a latinských klasických autorů, renesance, autorů 17.století a všech hlavních představitelů evropského osvícenství.
Ve skutečnosti bylo toho málo v životě Maistreho před rokem 1789 co by předpovídalo pozdějšího reakčního publicisty. Od 1774 do 1790, patřil k zednářskými lóžam v Chambéry a byl kontaktu s více esoterickém a "iluminátskou" skupinou skotského ritu zednářů, která byla v sousedství, v Lyonu. Tento odkaz může vypadat divné na pozdějšího katolického apologétu, ale v této době byly tyto lóže navštěvované často kněžími a biskupy stejně jako katolickou šlechtou. Lóže byly výhodným místem pro ambiciózního mladého muže, kde si mohl udělat přátele pro užitečných pro kariérní vzestup a pro diskuse o politických reformách. Navíc, mystické doktríny populární v zednářských kruzích se Maistremu často zdály být venkovskou protisilou k racionalismu a odmítání náboženství v těch časech.
Blízký a zúčastněný pozorovatel pokroku ve Francii v letech předchozích revoluci, Maistre viděl v úřednících Francouzského parlamentu přirozených vůdců postupných umírněných reforem, a schvaloval jejich úsilí přimět krále ke svolání Generálních stavů.
Zprvu plný entuziasmu ohledně možností reforem, mohl také uvažovat nad zvolením do Generálních stavů; vlastnil totiž majetky napříč francouzskou hranicí a pravděpodobně vyhovoval požadavkům na způsobilosti. V každém případě, Maistre brzy ztratil iluze ohledně novinkami z Versailles. Oponoval spojení tří stavů / šlechty, kléru a třetího stavu / av polovině července 1789 předpověděl, že "záplava zel" bude následovat toto "rovnostárčenie." Co se zdá být rozhodující v Maistreovom obratu proti revoluci byla revoluční legislativa ze 4 srpna 1789. Od Září, přemýšlel nad tím, že vezme do rukou pero aby se postavil současným událostem.
V době francouzské invaze do Savojský v září 1792, Maistreho intelektuální opozice k revoluci a všechny jeho práce byly pevně stanoveny. Okamžitě odešel do Piemontu se svou manželkou a dětmi, jako jediný Savojský senátor, který tak učinil. Maistre se vrátil do Chambéry na krátce v lednu 1793, částečně v pokusu uchránit svůj majetek před konfiskací, částečně proto, že Turín se zdál být neochotný odměnit jeho loajalitu vhodnou pozicí. Avšak, brzy zjistil, že nemůže podporovat Francouzi-vydržována režim a opět odcestoval, nyní do Švýcarska, kde začal novou kariéru jako kontra-revoluční publicista.
Maistreho první úsilí v tomto žánru, jeho čtyři Lettres d'un royalisté savoisien, publikované v 1793 pro tajný oběh ve Francouzi okupované Savojsku, odhalil dilema čistého politického rojalizmu ve věku demokratické revoluce. Dokud se stěžoval, že politická loajalita se stala předmětem kalkulací více než instinktem než jím bývala, jeho vlastní apel byl precizním osvětlením jeho osobního zájmu. Žádal své čtenáře aby posoudili vládu Savojského Domu podle jeho záznamů a vyzýval svých Savojských spoluobčanů "Milujte své vládců jako milujete řád se vší silou své inteligence."
Maistre rychle zamítl čistou politickou analýzu ve prospěch příhodné interpretace událostí, k níž došel v létě roku 1794. Jakkoli to bylo publikování jeho Considérations sur la France na počátku roku 1797 která ohlásila světu Maistreho nové teologické vysvětlení francouzské revoluce, a přinesla jeho reputaci největšího obránce trůnu a oltáře. Maistre dal kosmický význam revoluci tím, že proklamoval, že nikdy nebyla role Prozřetelnosti v lidských vztazích více zřetelná.
Samozřejmě Joseph de Maistre nebyl prvním kdo vyložil prozřetelnosti výklad revoluce. Jude-křesťanská tradice poskytovala hojnost precedentů pro pohled na takovou katastrofu jako práci Prozřetelnosti a určitý počet rojalistických spisovatelů se věnoval tomuto tématu. Maistre však prezentoval svou teorii s odlišující komplikovaností, silou a jasností. Konštruujúc co se stalo současně jako Boží trest a jak prozřetelně ustanovení měn na obnovu Francie, Maistre byl schopen odsoudit revoluci a její ideje které ztělesňovala av tomtéž čase nakládat s ní jako nezbytným prelúdiom pro obnovu bourbonské monarchie. Politická dilema savojského rojalistu našla své řešení v náboženské vizi vykoupení.
Maistre četl Reflections on the Revolution in France Edmunda Burka brzy poté co práce vyšla v roce 1790, a sdílel Bouřkové emocionální reakci proti násilí, "nesmrtelnosti," a "ateismu" revoluce. Maistrova práce odráží Burkovské témata, zahrnujíc úctu k ustálen institucím, nedůvěru k inovacím, obranu předsudků, aristokracie a církve. Maistre se odlišuje od Burka primárně ve svém pojetí Prozřetelnosti av jeho neústupná obraně tradičního Římského katolicismu a papežské autority.
Maistreho pozdější práce odhalují postupný posun důrazu z politiky na fundamentální filozofické a teologické otázky. Jeho Essai sur le principe générateur des constitutions politiques (napsána v 1807 a publikována v 1814) generalizované politické principy na kterých postavil Considérations sur la France. Du Pape (1817) plná síly dokazuje neomylnou papežskou autoritu jako nezbytný předpoklad pro politickou stabilitu v Evropě. Les Soirées de Saint-Pétersbourg (publikováno krátce po Maistreho smrti v 1821), prozkoumaly množství filozofických a teologických otázek v duchaplné formě dialogu, zatímco dodatek, nazvaný "Enlightement on Sacrifices," odhaluje Maistreho ideje týkající se utrpení a násilí. Konečně, Examen de la Philosophie de Bacon (nepublikované do roku 1836) lokalizuje zdroje scientizmu a ateismu osvícenství v pracích anglického spisovatele.
Maistre byl ostře kritizován pro extremismus jeho názorů, a částečně pro jeho úvahy o sociální roli kata, o válce ao krveprolitím. Jeho hloubání bylo určitě originální; odmítající co kritizoval jako osvícenské formy racionality, Maistre se snažil porozumět iracionálním a násilným dimenzím sociálního a politického života. Ačkoliv jeho teorie mnoha šokovaly, mělo by být na něj pohlíženo spíše jako na inovativního teoretika násilí, spíše než jeho advokáta.
Richard Lebrun / který odešel do důchodu z Department of History of the University of Manitoba in 1998 /
Obecně můžeme říci, že křesťanské politické myšlení je poměrně bohaté a křesťanští myslitelé se ve svých dílech nemohli vyhnout ani politickým otázkám. V moderní historii měla organizovanost křesťanů mnoho podob. Níže se pokusím stručně popsat hlavní fenomény křesťanů organizovaných v politice. Od Evropské výzkumné rady jste získala v přepočtu téměř 25 milionů korun na zkoumání a porovnávání pozdně středověkých textů. Jak se vám podařilo uspět v prestižní grantové soutěži?
Klíčový byl asi můj životopis. Rozhodující roli totiž hrají zkušenosti nasbírané na mezinárodním vědeckém poli. Bez nich neuspějete, i když jste sebelepší a napíšete vynikající projekt.
Já jsem pracovala na třech významných institucích a ve třech různých státech, což mi hodně pomohlo. Důležitá jsou i prestižní ocenění, v roce 2004 jsem získala cenu Německé vědecké společnosti pro mladé vědce a také Wichterleho prémii Akademie věd ČR.
Co si od grantu slibujete?
Především rozšíření poznatků o době, která mě zajímá, a možnost výchovy mladé generace vědců na mezinárodní úrovni.
Do projektu se zapojí Filosofický ústav Akademie věd ČR v Praze a Institut pro středověká bádání Rakouské akademie věd. Jak bude spolupráce vypadat?
V týmu budou mladí vědci z obou institucí. Počítám s pěti až osmi doktorandy a postdoktorandy. Každý se bude zabývat individuálním úkolem. Společně připravíme konference, semináře, publikace atd. Chci také, aby vědci cestovali mezi oběma institucemi, navzájem se učili jazyky, způsob myšlení a komunikace.
Na co získané peníze využijete?
Naprostá většina půjde na platy mladých vědců a spolupracovníků na projektu. Z menší části pak zaplatím organizaci konferencí, studijní cesty, zveřejňování publikací nebo technické vybavení. Humanitní vědec naštěstí nepotřebuje tolik prostředků jako přírodovědec. Mnohdy mu k práci stačí vlastní hlava.
Proč budete srovnávat právě texty z konce 14. a začátku 15. století?
Tehdy docházelo k výrazným společenským změnám. Latinská elitní kultura začala pronikat do národních jazyků a začala tak zasahovat mnohem větší počet lidí. I díky tomu se společnost začala uspořádávat zcela jiným způsobem. Já budu zkoumat, jak přesně – šlo o velmi složitý proces ovlivněný řadou různých faktorů.
Překlady latinských teologických spisů do národních jazyků minimálně umožní zjistit, jak tato společnost vnímala sebe samu, jak se definovala, co pro ni bylo důležité a co naopak opomíjela.
Překládání je velice kreativní záležitost. Dochází při něm k selekci, ne všechno se překládá. Můžete tak prostřednictvím textů podat ruku lidem, kteří jsou už půl tisíciletí mrtví a nahlédnout do jejich hlav. A to je opravdu vzrušující.
Co konkrétně chcete zkoumat?
Zajímá mě, jak se teologie a filozofie stává součástí politiky a širších společenských vztahů. Uvedu malý příklad: Z období celého středověku máme dochovaná takzvaná knížecí zrcadla, texty popisující, jak se má v rámci křesťanské věrouky chovat dobrý panovník. Vytvářela je intelektuální elita, což byli zpočátku hlavně kněží.
Když v polovině 14. století vznikla v Praze univerzita, řada synků ze šlechtických rodin se na ní určitou dobu zdržovala. I když titul většinou nezískali, přičichli k vyššímu vzdělání a naučili se latinsky. Vytvořila se tak najednou daleko větší skupina lidí schopných číst latinské texty a používat je k vlastnímu prospěchu.
Šlechta pak snáze zvládla předkládat teologické a filozofické koncepty, i knížecí zrcadla, při reálném politickém vyjednávání.
Pokud použijete jako argument při jednání obrovskou váhu církevní věrouky, nedáváte protivníkovi, v tomto případě panovníkovi, žádnou šanci k manévrování. Když by odmítl udělat, co se po něm žádá, stal by se špatným králem, kterého není třeba poslouchat. Tak například zacházeli husité se Zikmundem. Udělali z něj antikrista, lišku ryšavou a přestali se s ním bavit.
V momentě, kdy se společnost nově uspořádává, vytváří se zcela nové prostory pro vyjednávání, dochází ke střetům, či přímo k revolucím. Husitství je perfektní příklad.
Dozvíme se něco o naší minulosti. A jak ale můžeme získané poznatky využít dnes?
Lidská společnost je nesložitější systém, se kterým se v přírodě setkáváme. Přírodní a ekonomické vědy v podstatě nedovedou její chování uspokojivě popsat a porozumět mu. Společenští vědci, respektive, ti nejlepší z nich, to dovedou, měli by proto začít aktivně a hlasitě formulovat svoje stanoviska – především ta nekonformní.
Ačkoliv nás společnost platí, není naším úkolem být jejími přikyvujícími slouhy, ale pojmenovávat její problémy a navrhovat řešení.
Dnešní společnost ovládají ekonomové, a jak jsme v poslední době zjistili, vůbec ničemu nerozumějí. Navíc se nepoučili z toho, co se stalo. Pokud budou mít nejdůležitější slovo při rozhodování o směřování společnosti, dopadneme velmi špatné. Když budou rozhodovat pouze přírodovědci, nebude to o moc lepší.
Jsem ovšem trochu skeptická, pokud jde o případný zájem politiků přizvat k rozhodování společenské vědce. Slabé humanitní vědy totiž znamenají hloupnoucí společnost, a v té se dobře vládne.
V polovině 90. let jste politiku poznala zblízka. Vzala jste si z toho nějaké poučení?
Pracovala jsem jako poradkyně předsedy parlamentu Milana Uhdeho. Byla to nesmírně důležitá zkušenost. Naučila jsem se jednat s lidmi a také jsem zjistila, že politici jsou většinou bohužel úplně stejní jako my ostatní, a mnohdy mnohem horší.
Z toho na mne jde dodnes trochu hrůza. Byla bych raději, kdyby k vládnutí předurčovaly člověka nějaké zvláštní schopnosti a ctnosti, nejenom touha po moci a hrabivost.
Kromě toho jste nějakou dobu působila i v soukromých firmách jako výstavní manažerka nebo mediální ředitelka. Co vás odvedlo od vědy?
Nastoupila jsem jako doktorandka v Akademii, jenže z platu jsem nebyla schopná vyžít. Za pár měsíců jsem se dostala na hranici finančních možností, neměla jsem na zaplacení bytu. Tak jsem vědu na čas opustila.
Můj učitel, profesor František Šmahel chtěl, abych se k výzkumu vrátila, a nabídl mi stipendium na univerzitě v Kostnici.
Hodně jste se věnovala zkoumání textů o svaté Brigitě Švédské. Proč jste si ji vybrala?
Navštěvovala jsem seminář docenta Kolára, specialisty na staročeskou literaturu, a on mi navrhl jako diplomovou práci zpracování středověkého českého překladu brigitinských textů. Když je vám dvaadvacet, můžete si samozřejmě vybrat téma sama, ale je mnohem lepší, když vám s tím pomůže učitel. Pokud je kvalitní, nemůže se stát, že zvolí špatně. Jaroslav Kolár byl skvělý učitel.
Co jste se ze souboru vidění nejznámější švédské světice dozvěděla?
Většinou obsahují poučení křesťanů, jak nejlépe dosáhnout spásy. Z převážné části jde o morální a etické rady koncipované jako kázání určité božské autority, lze proto na jejich základě zkoumat myšlení a víru společnosti, v níž vznikly. Nenesou totiž mnoho individuálních rysů, neboť na jejich sepsání se vedle Brigity podílela celá řada dalších osob.
Brigitina Vidění vznikla v poslední třetině 14. století a byla v Evropě velice oblíbená. Měla i politický rozměr: po vypuknutí dvojpapežství v roce 1378 sloužila jako argument ve prospěch římského papeže vůči jeho avignonskému rivalovi. V Čechách je někteří důležití intelektuálové četli jako boží poselství o tom, že konec světa se blíží. Když se člověk na tehdejší dobu podívá trochu zblízka, ani se jim nediví. Ale to koneckonců platí i pro dnešní společnost – občas není radno dívat se na ni příliš zblízka.
Zkoumala jste i postavení žen v husitské společnosti. Jaké bylo?
Křesťanská společnost ve středověké Evropě sice oscilovala v nahlížení na ženu mezi hříšnou Evou a zbožnou Pannou Marií, Matkou Boží, nicméně, pokud jde o realitu, neměli bychom uvažovat v extrémech.
Ženy tehdy zřejmě nebyly nějak extrémně nevzdělané a potlačované, i když samozřejmě jejich postavení nebylo jednoduché – ale to platilo koneckonců i pro muže.
Rozhodující byla spíše společenská vrstva: Šlechtičny se mnohdy dočkaly velkého podílu na moci, platilo to třeba pro abatyše některých klášterů. Ty rozhodovaly o všem a nacházely se prakticky v rovnoprávném postavení se světskými i církevními vládci. Kromě toho existovaly vzdělané ženy jako byla třeba právě Brigita Švédská, které měly dokonce i následovníky.
O společnosti nejnižších vrstev, především pak o venkovanech, toho ovšem moc nevíme. Vzdělání žen tam určitě nebylo nijak vysoké, povinnou školní docházku zavedla ostatně až Marie Terezie.
Pracovala jste v Česku, v Německu a v Rakousku. Co můžeme sousedů naučit?
Jednak nemáme dostatek kvalitních grantů a podpůrných programů pro mladé vědce a za druhé u nás chybí elitní byrokracie schopná připravit kvalitní, transparentní soutěže o grantové peníze a organizovat vědu. Ve vyspělejších zemích tuto práci vykonávají mimořádně dobře placení lidé s doktoráty, kteří dobře znají výzkumné prostředí.
O kvalitě výzkumných projektů mají rozhodovat vědci, ale elitní byrokraté musí být schopni vytvořit vhodné prostředí. Jen tak lze rozetnout bludný kruh osobních vazeb a systém protislužeb, které jakýkoliv kvalitativní výběr znemožňují.
Mohou se Němci a Rakušané naopak v něčem inspirovat u nás?
Česká věda zatím není tak ostře soutěživá, chybí v ní totiž zajímavé platy a skutečně atraktivní kariérní možnosti. Paradoxně to znamená, že začínající badatelé, kteří jdou do vědy vesměs z idealismu, a proto, aby mohli pěstovat své svobodné myšlení, mají jakýsi prostor pro experimentování.
Nemusejí ihned po bakalářském či magisterském studiu uvažovat o tom, zda právě udělali správný kariérní krok. Mohou se nějakou dobu toulat světem nebo i lenošit a zjistit, co by jim vyhovovalo. Takové sbírání zkušeností je nenahraditelné.
Když donutíte mladé vědce, aby se zapojili do soutěživého systému už velmi brzy, seberete jim šanci, aby dozráli. Dá se to říci i jinak: současný vědecký provoz v euroamerickém prostoru už žádného Ludwiga Wittgensteina nebo Friedricha Nietzscheho nevyprodukuje.
Vás lákalo zkoumání minulosti už od mládí?
Určitě, vždycky mě zajímalo, jak funguje společnost. Chtěla jsem jí rozumět a udělat si svůj kvalifikovaný názor, a ne se nechat jenom ovlivňovat tím, co přichází z venku.
Historiografie je pro takový záměr vynikající obor studia – má totiž dobře propracovanou metodologii, jak zacházet s historickými texty. Když se to naučíte, dokážete správně číst a interpretovat i současné texty. Je potom těžší – například pro politiky - vás obalamutit.
A už jste společnosti porozuměla?
Kdybych měla pocit, že jí rozumím, spíš by to ukazovalo, že jsem zhloupla. Čím více se totiž o něčem dovídáte, tím více dalších otázek vás napadá a zjišťujete, že je vše komplikovanější, než jste si myslela zpočátku. Je to paradox, ale když si vědec začne myslet, že už všecko ví, tak v podstatě přestává být vědcem. Vědec se musí umět ptát.
Klíčový byl asi můj životopis. Rozhodující roli totiž hrají zkušenosti nasbírané na mezinárodním vědeckém poli. Bez nich neuspějete, i když jste sebelepší a napíšete vynikající projekt.
Já jsem pracovala na třech významných institucích a ve třech různých státech, což mi hodně pomohlo. Důležitá jsou i prestižní ocenění, v roce 2004 jsem získala cenu Německé vědecké společnosti pro mladé vědce a také Wichterleho prémii Akademie věd ČR.
Co si od grantu slibujete?
Především rozšíření poznatků o době, která mě zajímá, a možnost výchovy mladé generace vědců na mezinárodní úrovni.
Do projektu se zapojí Filosofický ústav Akademie věd ČR v Praze a Institut pro středověká bádání Rakouské akademie věd. Jak bude spolupráce vypadat?
V týmu budou mladí vědci z obou institucí. Počítám s pěti až osmi doktorandy a postdoktorandy. Každý se bude zabývat individuálním úkolem. Společně připravíme konference, semináře, publikace atd. Chci také, aby vědci cestovali mezi oběma institucemi, navzájem se učili jazyky, způsob myšlení a komunikace.
Na co získané peníze využijete?
Naprostá většina půjde na platy mladých vědců a spolupracovníků na projektu. Z menší části pak zaplatím organizaci konferencí, studijní cesty, zveřejňování publikací nebo technické vybavení. Humanitní vědec naštěstí nepotřebuje tolik prostředků jako přírodovědec. Mnohdy mu k práci stačí vlastní hlava.
Proč budete srovnávat právě texty z konce 14. a začátku 15. století?
Tehdy docházelo k výrazným společenským změnám. Latinská elitní kultura začala pronikat do národních jazyků a začala tak zasahovat mnohem větší počet lidí. I díky tomu se společnost začala uspořádávat zcela jiným způsobem. Já budu zkoumat, jak přesně – šlo o velmi složitý proces ovlivněný řadou různých faktorů.
Překlady latinských teologických spisů do národních jazyků minimálně umožní zjistit, jak tato společnost vnímala sebe samu, jak se definovala, co pro ni bylo důležité a co naopak opomíjela.
Překládání je velice kreativní záležitost. Dochází při něm k selekci, ne všechno se překládá. Můžete tak prostřednictvím textů podat ruku lidem, kteří jsou už půl tisíciletí mrtví a nahlédnout do jejich hlav. A to je opravdu vzrušující.
Co konkrétně chcete zkoumat?
Zajímá mě, jak se teologie a filozofie stává součástí politiky a širších společenských vztahů. Uvedu malý příklad: Z období celého středověku máme dochovaná takzvaná knížecí zrcadla, texty popisující, jak se má v rámci křesťanské věrouky chovat dobrý panovník. Vytvářela je intelektuální elita, což byli zpočátku hlavně kněží.
Když v polovině 14. století vznikla v Praze univerzita, řada synků ze šlechtických rodin se na ní určitou dobu zdržovala. I když titul většinou nezískali, přičichli k vyššímu vzdělání a naučili se latinsky. Vytvořila se tak najednou daleko větší skupina lidí schopných číst latinské texty a používat je k vlastnímu prospěchu.
Pavlína Rychterová Narodila se v roce 1970 v Hořicích v Podkrkonoší Vystudovala češtinu a historii na Filozofické fakultě UK v Praze. Poté pracovala v Historickém ústavu a v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a také jako výstavní manažerka a mediální ředitelka v soukromých firmách. V letech 1995 až 1996 byla poradkyní předsedy Parlamentu České republiky. V roce 1997 odešla do Německa na Univerzitu v Kostnici, kde získala doktorát z historie a slavistiky. V letech 2003 až 2009 vedla společný vědecký projekt univerzity a Centra medievistických studií Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Nyní pracuje na univerzitě ve Vídni, je členkou Mladé kurie Rakouské akademie věd, Collegia Budapest, Kolegia Centra medievistických studií v Praze a Kolegia mladých vědců Heidelberské akademie věd. V roce 2004 získala Prémii Otto Wichterleho Akademie věd ČR a Cenu Heinze Meiera-Leibnize Německé vědecké společnosti. V roce 2005 ocenění od regionu Kostnice. |
Pokud použijete jako argument při jednání obrovskou váhu církevní věrouky, nedáváte protivníkovi, v tomto případě panovníkovi, žádnou šanci k manévrování. Když by odmítl udělat, co se po něm žádá, stal by se špatným králem, kterého není třeba poslouchat. Tak například zacházeli husité se Zikmundem. Udělali z něj antikrista, lišku ryšavou a přestali se s ním bavit.
V momentě, kdy se společnost nově uspořádává, vytváří se zcela nové prostory pro vyjednávání, dochází ke střetům, či přímo k revolucím. Husitství je perfektní příklad.
Dozvíme se něco o naší minulosti. A jak ale můžeme získané poznatky využít dnes?
Lidská společnost je nesložitější systém, se kterým se v přírodě setkáváme. Přírodní a ekonomické vědy v podstatě nedovedou její chování uspokojivě popsat a porozumět mu. Společenští vědci, respektive, ti nejlepší z nich, to dovedou, měli by proto začít aktivně a hlasitě formulovat svoje stanoviska – především ta nekonformní.
Ačkoliv nás společnost platí, není naším úkolem být jejími přikyvujícími slouhy, ale pojmenovávat její problémy a navrhovat řešení.
Dnešní společnost ovládají ekonomové, a jak jsme v poslední době zjistili, vůbec ničemu nerozumějí. Navíc se nepoučili z toho, co se stalo. Pokud budou mít nejdůležitější slovo při rozhodování o směřování společnosti, dopadneme velmi špatné. Když budou rozhodovat pouze přírodovědci, nebude to o moc lepší.
Jsem ovšem trochu skeptická, pokud jde o případný zájem politiků přizvat k rozhodování společenské vědce. Slabé humanitní vědy totiž znamenají hloupnoucí společnost, a v té se dobře vládne.
V polovině 90. let jste politiku poznala zblízka. Vzala jste si z toho nějaké poučení?
Pracovala jsem jako poradkyně předsedy parlamentu Milana Uhdeho. Byla to nesmírně důležitá zkušenost. Naučila jsem se jednat s lidmi a také jsem zjistila, že politici jsou většinou bohužel úplně stejní jako my ostatní, a mnohdy mnohem horší.
Z toho na mne jde dodnes trochu hrůza. Byla bych raději, kdyby k vládnutí předurčovaly člověka nějaké zvláštní schopnosti a ctnosti, nejenom touha po moci a hrabivost.
Kromě toho jste nějakou dobu působila i v soukromých firmách jako výstavní manažerka nebo mediální ředitelka. Co vás odvedlo od vědy?
Nastoupila jsem jako doktorandka v Akademii, jenže z platu jsem nebyla schopná vyžít. Za pár měsíců jsem se dostala na hranici finančních možností, neměla jsem na zaplacení bytu. Tak jsem vědu na čas opustila.
Můj učitel, profesor František Šmahel chtěl, abych se k výzkumu vrátila, a nabídl mi stipendium na univerzitě v Kostnici.
Hodně jste se věnovala zkoumání textů o svaté Brigitě Švédské. Proč jste si ji vybrala?
Navštěvovala jsem seminář docenta Kolára, specialisty na staročeskou literaturu, a on mi navrhl jako diplomovou práci zpracování středověkého českého překladu brigitinských textů. Když je vám dvaadvacet, můžete si samozřejmě vybrat téma sama, ale je mnohem lepší, když vám s tím pomůže učitel. Pokud je kvalitní, nemůže se stát, že zvolí špatně. Jaroslav Kolár byl skvělý učitel.
Co jste se ze souboru vidění nejznámější švédské světice dozvěděla?
Většinou obsahují poučení křesťanů, jak nejlépe dosáhnout spásy. Z převážné části jde o morální a etické rady koncipované jako kázání určité božské autority, lze proto na jejich základě zkoumat myšlení a víru společnosti, v níž vznikly. Nenesou totiž mnoho individuálních rysů, neboť na jejich sepsání se vedle Brigity podílela celá řada dalších osob.
Letos zabodovali už celkem tři Češi Evropská výzkumná rada udělila letos granty na výzkum třem českých vědcům. Kromě historičky Pavlíny Rychterové uspěla také chemička Jana Roithová a matematik Daniel Král'. Čtěte také: Profil Jany Roithové Dostala miliony, muži se jí ale do týmu nehrnou Text o práci Daniela Král'e Když dostanete 21 milionů |
Zkoumala jste i postavení žen v husitské společnosti. Jaké bylo?
Křesťanská společnost ve středověké Evropě sice oscilovala v nahlížení na ženu mezi hříšnou Evou a zbožnou Pannou Marií, Matkou Boží, nicméně, pokud jde o realitu, neměli bychom uvažovat v extrémech.
Ženy tehdy zřejmě nebyly nějak extrémně nevzdělané a potlačované, i když samozřejmě jejich postavení nebylo jednoduché – ale to platilo koneckonců i pro muže.
Rozhodující byla spíše společenská vrstva: Šlechtičny se mnohdy dočkaly velkého podílu na moci, platilo to třeba pro abatyše některých klášterů. Ty rozhodovaly o všem a nacházely se prakticky v rovnoprávném postavení se světskými i církevními vládci. Kromě toho existovaly vzdělané ženy jako byla třeba právě Brigita Švédská, které měly dokonce i následovníky.
O společnosti nejnižších vrstev, především pak o venkovanech, toho ovšem moc nevíme. Vzdělání žen tam určitě nebylo nijak vysoké, povinnou školní docházku zavedla ostatně až Marie Terezie.
Pracovala jste v Česku, v Německu a v Rakousku. Co můžeme sousedů naučit?
Jednak nemáme dostatek kvalitních grantů a podpůrných programů pro mladé vědce a za druhé u nás chybí elitní byrokracie schopná připravit kvalitní, transparentní soutěže o grantové peníze a organizovat vědu. Ve vyspělejších zemích tuto práci vykonávají mimořádně dobře placení lidé s doktoráty, kteří dobře znají výzkumné prostředí.
O kvalitě výzkumných projektů mají rozhodovat vědci, ale elitní byrokraté musí být schopni vytvořit vhodné prostředí. Jen tak lze rozetnout bludný kruh osobních vazeb a systém protislužeb, které jakýkoliv kvalitativní výběr znemožňují.
Mohou se Němci a Rakušané naopak v něčem inspirovat u nás?
Česká věda zatím není tak ostře soutěživá, chybí v ní totiž zajímavé platy a skutečně atraktivní kariérní možnosti. Paradoxně to znamená, že začínající badatelé, kteří jdou do vědy vesměs z idealismu, a proto, aby mohli pěstovat své svobodné myšlení, mají jakýsi prostor pro experimentování.
Nemusejí ihned po bakalářském či magisterském studiu uvažovat o tom, zda právě udělali správný kariérní krok. Mohou se nějakou dobu toulat světem nebo i lenošit a zjistit, co by jim vyhovovalo. Takové sbírání zkušeností je nenahraditelné.
Když donutíte mladé vědce, aby se zapojili do soutěživého systému už velmi brzy, seberete jim šanci, aby dozráli. Dá se to říci i jinak: současný vědecký provoz v euroamerickém prostoru už žádného Ludwiga Wittgensteina nebo Friedricha Nietzscheho nevyprodukuje.
Vás lákalo zkoumání minulosti už od mládí?
Určitě, vždycky mě zajímalo, jak funguje společnost. Chtěla jsem jí rozumět a udělat si svůj kvalifikovaný názor, a ne se nechat jenom ovlivňovat tím, co přichází z venku.
Historiografie je pro takový záměr vynikající obor studia – má totiž dobře propracovanou metodologii, jak zacházet s historickými texty. Když se to naučíte, dokážete správně číst a interpretovat i současné texty. Je potom těžší – například pro politiky - vás obalamutit.
A už jste společnosti porozuměla?
Kdybych měla pocit, že jí rozumím, spíš by to ukazovalo, že jsem zhloupla. Čím více se totiž o něčem dovídáte, tím více dalších otázek vás napadá a zjišťujete, že je vše komplikovanější, než jste si myslela zpočátku. Je to paradox, ale když si vědec začne myslet, že už všecko ví, tak v podstatě přestává být vědcem. Vědec se musí umět ptát.
