čtvrtek 30. září 2010
středa 29. září 2010
sobota 25. září 2010
úterý 21. září 2010
bez komentáře....................
Eskamotáže s „fašizmom“ a „antisemitizmom“
Vynikajúca česká herečka Adina Mandlová uvádza vo svojich pamätiach, ako sa jej dlhoročný milenec, židovský herec Hugo Haas riadil pozoruhodným životným krédom, že „Svět se skládá ze Židů a z antisemitů“. K tejto rasistickej životnej „filozofii“ menovaného pána azda treba pripomenúť, že ju hlásal a uplatňoval už v dvadsiatych rokoch minulého storočia, teda už celé desaťročia pred výbuchom inverzného rasizmu hitlerovských nacistov a pred nacistickým homicídiom nežidov i Židov, ktoré sa dnes tak nepatrične a len v prípade Židov nazýva „holokaustom“, čiže starogréckou zápalnou obetou (SCS, 1990, s. 361). Preto geniálni divadelníci Voskovec a Werich vo svojej hre „Barák Evropa“ už v roku 1935 spievali o Hitlerovi: „Dám střílet jenom na útěku všechny socany!“. Tými „socanmi“ boli myslení nemeckí sociálni demokrati, socialisti a komunisti, ktorých už dávno pred zriadením prvých likvidačných koncentrákov nacisti likvidovali bez súdov zastrelením „na úteku“, obvykle niekde v lese pri zastávke na ich prevoze z jednej väznice do druhej.Hugo Haas svojím antigójskym životným krédom strčil všetkých nežidov do jedného vreca „antisemitizmu“, čo bolo od Žida naozaj veľmi nerozvážnym rasistickým postojom. Ale taká je už metóda všetkých druhov anti-izmov, vrátane antisemitizmu i antigójizmu: vymyslenými klamstvami označkovať a zovšeobecnením vymyslených klamstiev pošpiniť a dehonestovať celú nepohodlnú či nežiadúcu národnú, sociálnu alebo náboženskú komunitu a potom na základe takejto dehonestácie ťažiť pre seba výhody na jej úkor. Slovenský národ má počas svojej poldruhatisícročnej histórie s týmito anti-izmami naozaj bohaté a veľmi smutné skúsenosti. Predovšetkým s maďarským antislovakizmom, ktorý sa usiloval Slovákov ako národ zlikvidovať a vyústil do brutálneho rasistického hesla „Tót nem ember!“. K takému brutálnemu označeniu nenemeckých národov sa neznížil ani hitlerovský nacizmus! Ale máme skúsenosti aj s antislovakizmom českým, prezentovaným napríklad vo výroku najvyššieho predstaviteľa „československého“ štátu, že „Slováci jsou Češi žijící na Slovensku“ a v úsilí spojených maďarónsko-čechúnskych síl zabrániť ešte aj po roku 1989 slovenskému národu uplatnenie jeho práva na sebaurčenie a na samostatný národný štát – s takýmto zámerom bol a ešte aj dodnes je slovenský národ vystavený brutálnemu osočovaniu a dehonestovaniu doma i v zahraničí. Preto si treba položiť otázku, na ktorej strane tejto barikády stáli a až dodnes stoja mnohí neslovenskí občania, ktorí na Slovensku žijú prinajmenšom tak dobre, ba poväčšine oveľa lepšie, ako príslušníci štátotvorného národa. Odpoveď na túto otázku bude dozaista veľmi poučná a ozrejmí aj príčiny prečo, za čo a v službách akých cudzích záujmov sa ešte aj dnes oplatí priamo na Slovensku pestovať tento druh antislovakizmu. Ale mali sme na Slovensku aj iné anti-izmy. Napríklad masarykovsko-benešovský antikatolicizmus a antiautonomizmus, alebo gottwaldovsko-novotnovský český „proletársky internacionalizmus“, ktorý pod zámienkou boja proti slovenskému „buržoáznemu nacionalizmu“ prenasledoval, väznil a vraždil príslušníkov jediného národa v tomto regióne čo nemal svoju vlastnú národnú buržoáziu a napokon vyústil aj v štátnom znaku „československého“ štátu do ponižujúcej „živánskej pod Tatrami!“
Áno, mali sme na Slovensku aj antisemitizmus, tak ako ho mali v oveľa väčšej miere aj ostatné susedné národy a ten tu mal aj svoje ekonomicko-sociálne, nacionálne a možno aj konfesionálne korene a príčiny. Avšak o tom aký bol „silný“ či „všeobecný“ najlepšie vypovedá nepopierateľná skutočnosť, že kým Slováci museli a dnes znova musia z existenčných dôvodov opúšťať svoju vlasť za púhym živobytím, zatiaľ sa na Slovensko sťahovali a znova sa sťahujú neslovenskí prišelci, aby sa tu usadili a aby si tu žili poväčšine oveľa lepšie, ako žijú príslušníci štátotvorného slovenského národa. Táto smutná skutočnosť teda celkom jednoznačne svedčí o tom, že priamo na Slovensku sa reálne uskutočňoval a prinajmenšom od roka 1998 sa znova uskutočňuje evidentný ekonomicko-sociálny antislovakizmus a nie akýsi vymyslený antisemitizmus či akási slovenská xenofóbia. Aj v tomto prípade si treba položiť otázku, na ktorej strane tejto barikády stáli a stoja títo neslováci a prišelci a akú „politiku“ uplatňujú voči nášmu národu a našej vlasti.
Paradoxne na túto otázku dáva veľmi poučnú odpoveď kniha Pavla Mešťana (pôvodným menom Pavol Marmorstein) „Antisemitizmus v politickom vývoji Slovenska (1989-1999)“, ktorá vyšla v roku 2000 už v druhom a rozšírenom vydaní (a to znova aj v angličtine, aby aj zahraniční čitatelia vedeli, čo si majú o nás myslieť!). Mali by si ju naozaj veľmi pozorne prečítať všetci občania Slovenska, aby sa z prvej ruky dozvedeli, s kým a hlavne s čím máme vlastne dočinenia. V tomto smere je to kniha naozaj poučná a výpovedná a zrejme práve preto jej „slovenské“ médiá neslovenských vlastníkov nevenujú primeranú pozornosť. Až napokon iba celkom nedávno uverejnilo Spoločenstvo Kresťanské Slovensko (SKS) k Mešťanovej knihe svoje stanovisko, ktoré je vlastne veľmi mierne a až nepatrične ústretovo formulovanou diskusiou s autorom knihy a naliehavou prosbou, aby si naši občania toto „dielo“ naozaj prečítali. Keďže však „slovenské“ médiá ani tejto prosbe SKS nevenovali pozornosť, predkladám z nej v záujme lepšej informovanosti slovenskej verejnosti aspoň hlavné state a myšlienky. Pripomínam, že Mešťan píše slovo žid dôsledne s malým „ž“ ako v prípade vyznavača náboženstva, hoci celá jeho kniha hovorí o postojoch Židov a k Židom ako príslušníkom národa, národnosti alebo etnickej skupiny. V citátoch z jeho knihy rešpektujem autorovu verziu, ale v súlade s pravidlami slovenského pravopisu sám používam názov s veľkým „Ž“ (KSSJ, 1989, s. 584).
Stanovisko a prosba SKS uvádza. Autor na viacerých miestach formuluje výpovede, z ktorých sa hlási jeho „nadradenosť“ a podľa zmyslu textu aj „nadradenosť“ ním zastúpeného spoločenstva nad Slovákmi a dôvodí napríklad takto: „Ako sa mohli židia na slovenskom území vo väčšom počte hlásiť k Slovákom, keď aj slovenských katolíckych kňazov prenasledovali za každý prejav panslavizmu?“ (s.19). (Židia) „Po slovensky vedeli a to im stačilo. Inak boli pevnejšie napojení na maďarskú alebo nemeckú kultúru, lebo slovenská (im)... nemohla veľa poskytnúť a ani ju nepoznali“ (s.19). (bol to) „Prirodzený nezáujem, ale do istej miery aj opatrnosť, ak slovenskí židia takmer nereagovali na výzvy (slovenských) národných buditeľov“ (s.19). „Židia boli v očiach prevažnej časti slovenského národa vrstvou a rasou, ktorá k nemu nepatrila“ (s.20). „Pre židovských veľkopodnikateľov a finančníkov bola uhorská štátna moc jednou z hlavných podmienok sebauplatnenia a nemienili ju provokovať ani náznakom židovskej výlučnosti, nieto ešte sympatiami k nemaďarským národom v Uhorsku. Bolo to výhodnejšie, bezpečnejšie a pohodlnejšie“ (s. 22). „Žid bol nepriateľom preto, že sa hlásil k vládnucemu národu a poskytoval podporu jeho štátnym predstaviteľom“ (s. 22).
V tejto stati knihy P. Mešťana bola reč o brutálnom útlaku nemaďarských národov v Uhorsku a o tom, že Židia sa vedome a čisto egoisticky postavili už v tomto období na stranu maďarských utláčateľov, pragmaticky sa hlásili k „vládnucemu národu“ a so zištnými úmyslami podporovali štátne orgány maďarských utláčateľov lebo to bolo pre Židov výhodnejšie a aj o tom, že na základe týchto skúseností si nemaďarské národy vytvárali svoj vzťah k svojim židovským spoluobčanom. V súčasnosti nijaký nežidovský autor nemal odvahu takto vecne a pravdivo definovať korene a skutočné príčiny vzniku antisemitizmu nemaďarských národov v Uhorsku a tak by SKS malo vlastne autorovi za túto jeho úprimnosť poďakovať. Pravda, toto je už minulosť. Oveľa zaujímavejšie a dôležitejšie je však to, aké postoje zaujmú slovenskí Židia k životne dôležitým problémom slovenského národa a jeho štátu v súčasnosti a budúcnosti, z čoho celkom logicky, podľa zákonov akcie a reakcie, vyplynie aj budúci vzťah slovenských občanov k našim židovským spoluobčanom. Aj na túto otázku dáva Mešťanova kniha odpoveď a to v stati, kde sa veľmi pozoruhodne „zaoberá“ Ústavou Slovenskej republiky: „Text preambuly sa oproti pôvodnému vládnemu návrhu ústavy zmenil a pod vplyvom nacionalistických síl v SNR (najmä v dôsledku tlaku Slovenskej národnej strany a Matice slovenskej) nadobudol čiastočne mystický obsah.“(s. 43). „Text sa hlási k tzv. cyrilometodskému duchovnému dedičstvu z konca prvého tisícročia... Spomienka na Veľkú Moravu evokuje zas mystický biologický a biologistický pôvod a charakter slovenského národa. Ten, ako to hlásali, ba aj dnes hlásajú teoretici slovenského fašizmu, je akýmsi priamym potomkom kmeňov Veľkej Moravy... národom pokrvne čistým.“(s. 44). „Po voľbách v júni 1992 sa začali šíriť predstavy o výnimočnom, rasovo i nábožensky čistom slovenskom národe.“ (s. 58).
Nuž, hádam aj tu sa treba poďakovať Mešťanovi za jeho otvorenosť. Ukázal totiž aj tým naivným čitateľom, ktorí to doteraz ešte nevedeli, že jeho samého, jeho súkmeňovcov i financovateľov a vydavateľov jeho knihy akosi bolí historické vedomie a vznikajúce sebavedomie slovenského národa, vyjadrené celkom vecne aj v preambule Ústavy SR. A tak na ňu zaútočil a poplietol dokopy Slovenskú národnú stranu a Maticu slovenskú so špekulatívne vymyslenými „dnešnými teoretikmi slovenského fašizmu“ („fašizmus“ je dnes hlavnou zbraňou všetkých „nadnárodných kozmopolitov“). Ba nehanbil sa zašemotiť aj nezmysly o akomsi „biologistickom charaktere“ slovenského národa a o „akýchsi“ (!) priamych potomkoch kmeňov Veľkej Moravy (akoby nevedel, že v historickej dobe na území dnešného Slovenska a na jeho širokom - dnes českom, maďarskom a rakúskom - okolí žili len Sloveni a Slovenky), hoci nikto zo Slovákov nehovoril a nehovorí o svojom národe ako o „národe pokrvne čistom“, o „jednej matky krvi“ a o „výnimočnom, rasovo i nábožensky čistom národe“– takéto „historické“ predstavy ochotne prenechávame vyznavačom neeurópskych náboženských a rasistických mýtov a legiend. Tu sa Mešťan prejavil tak, akoby nemal znalosti o histórii nášho národa ani na úrovni žiačika piateho ročníka základnej školy, ale napriek tejto svojej nekvalifikovanosti sa nehanbil znevažovať práce najlepších súčasných slovenských historikov Františka Vnuka (s. 92) i Milana S. Ďuricu (s.134). Ťažko povedať, čo ho viedlo k takémuto žonglovaniu s prázdnymi frázami, možno to boli iba asociácie s naozaj mýtickými „dejinami“ potulných nomádskych kmeňov starovekej Palestíny a s „biologistickým charakterom vyvoleného etnika“, ktoré sa z nich neskôr vyvinulo, ale z takejto eskamotáže s prefabrikovanými sloganmi sa naozaj nedá vylúpnuť nijaký dobrý úmysel. Bolo by múdrejšie mlčať – ak, pravda, nie je pre autora výhodnejšie takto šemotiť. Lenže je to asi predsa len výhodnejšie. A tak sa Mešťan zahral aj na akéhosi teológa-samouka a zaútočil aj proti slovenským kresťanom a hlavne proti katolíkom. „Najexaltovanejší vzťah k slovenskému národu a nekritický apriórny odpor k iným národom či menšinám vykazovali napríklad skupiny bigotne veriacich, predovšetkým príslušníkov katolíckej cirkvi... (s. 47). „Na Slovensku nedošlo k oddeleniu štátu od cirkvi. Cirkví, najmä najbohatšia katolícka, dostanú aj to, čo je božie, aj to, čo je cisárovo... katolícka cirkev sa viaže na vplyvné politické strany.“ (s. 61). „Ľudácke a novoľudácke historické dezinpretácie predstavujú pokus o reštauráciu pravicového totalitného režimu s výraznými náboženskými prvkami a vplyvom cirkví (najmä rímskokatolíckej).“ (s. 71). „K podpore vlny neofašizmu sa pridávajú i najvyšší predstavitelia katolíckej cirkvi.“ (s.160).
Nuž, čitateľ naozaj nemusí byť prívržencom klerikalizmu, „klérofašizmu“ či vymysleného, vraj dnešného „neofašizmu“ na Slovensku, aby pochopil, že takýmto eskamotérstvom sa dobré vzťahy medzi občanmi ktoréhokoľvek štátu vybudovať nedajú. O čo teda Mešťanovi ide? Odpoveď na túto vážnu otázku by mal dať on sám, ale nemožno sa nestotožniť s názorom SKS, že jeho kniha vyvolá mnohé odmietavé postoje k autorovi. Zostane však iba pri osobe autora? To závisí od dikcie textu, od zmyslu tejto knižky a najmä od toho, čo bude nasledovať. Nie je totiž pravda, čo tvrdí Mešťan, že Slováci ako spoločenstvo a národ boli a sú rasovo zaujatí, boli a sú nacionalisti, fašisti, klérofašisti, antisemiti, slovenské kresťanstvo je spolitizovaný katolicizmus, pojem „kresťanský národ“ je umelá jednota, katolícka cirkev na Slovensku „utvrdzovala“ fašizmus, slovenský katolícky klérus je pokrytecký, Slovensko by mohlo byť pokusným králikom nacizmu. Stanovisko a prosba SKS však, aj napriek všetkým invektívam a insinuáciám v knihe Pavla Mešťana, veľmi tolerantne vyzýva, že jeho knižka sa musí stať predmetom vážnej diskusie politikov, odborníkov i širokého kruhu občanov. Dôsledky tejto knižky neznesú mlčanie a končí sa supertolerantným kresťanským heslom:
„Požehnaný je ten, kto ponad priekopy stavia ľuďom mosty a cesty vyrovnáva.“
Hoci nemožno nesúhlasiť s týmito pravdivými konštatovaniami a zásadami, predsa sa človeku pri čítaní Mešťanovej knihy nechtiac vnucujú aj celkom občianske otázky: „A aký je ten, kto tie mosty ľuďom ponad priekopy búra a cesty im rozoráva?“ a „Komu slúži vláda, čo beztrestne toleruje hanobenie národa, rasy a náboženstva v štáte, v ktorom by mala demokraticky vládnuť?“.
Odpoveď nech si dá každý múdry a súdny človek sám – bez ohľadu na svoju rasu, národnosť či náboženstvo!
Július Handžárik
pondělí 20. září 2010
převzato jako studijní materie
Politicky korektní vymývání mozků
Hyde Park
Shoda v pojetí lidských práv a jejich prosazování skrze "politickou korektnost" končí. V Německu musel odstoupit po výrocích na adresu imigrantů centrální bankéř Thillo Sarrazin, třebaže měl podporu veřejnosti. V Česku demonstrují aktivisté proti premiérovu poradci Romanu Jochovi, jenž princip politické korektnosti zpochybňuje. HN přispívají do debaty na toto téma sérií komentářů, kterou dnes uzavírá text Ladislava Henka.
reklama
<div style='display:inline'><a href='http://ad2.bbmedia.cz/please/redirect/2059/6/6/7/'><img src='http://ad2.bbmedia.cz/please/showit/2059/6/6/7/?typkodu=img' width='0' height='0' style='border-width:0' alt='' /></a></div>
Související
Korektně řečeno: Politická korektnost je - mnohdy až krajně - nekorektní způsob komunikace, myšlení, vyjadřování. Proč? Za korektní (nikoli "politicky", nýbrž skutečně korektní) je obecně pokládáno vyjadřovat se upřímně, bez vytáček a rovně. Upřímně, otevřeně a pravdivě artikulovat, co si skutečně myslím, je oprávněně označováno za vrchol lidské komunikace. A to i v případech - a možná dokonce zejména v případech -, kdy se z objektivního hlediska mýlím.
Pokud takto lidé komunikují, neznamená to, že jsou neomylní. Nikoli, jsou mnohem víc - jsou pravdiví. Myslí, mluví a mýlí se, mají-li však upřímnou touhu poznat věci takové, jaké opravdu jsou (bez ideologií a vnějšího nátlaku), pak se mohou dobrat poznání skutečnosti. A otevřená komunikace mezi lidmi je tím nejlepším prostředkem.
Není v lidském životě důležitějšího hledání než hledání pravdy. Bez pravdy nemá nic smysl ani hodnotu. Jakou cenu má láska, pokud není pravdivá, pokud je pouze vylhaná? Jakou cenu má morálka, není-li pravdivá, jestliže je tedy jen pokrytecká? Jakou cenu má bohatství, když není pravdivé, je-li jen vymyšlené? Žádnou. Není tedy nic důležitějšího než hledání pravdy. A nikdo ještě nevynalezl jiný způsob hledání pravdy než prostřednictvím odhalování vlastních omylů.
Politická korektnost je však opakem všeho výše popsaného. Je adorací pokrytectví. Nutí lidi veřejně lhát - říkat na veřejnosti to, co si ve skutečnosti nemyslí. Protagonisté ji povýšili na "jediný správný způsob mezilidské komunikace" a k přijetí této módní ideologie chtějí lidi přinutit prostřednictvím zákazů a příkazů, tedy zákonů. Chtějí lidmi manipulovat, chtějí aby lidé manipulovali sami sebou, aby tudíž mluvili a chovali se jinak, než sami smýšlejí.
Političtí korektníci nesnášejí upřímnost, je pro ně zlem. Stejně tak hledání, diskuse a zvažování argumentů. Našli si ideologický názor, jejž povýšili na konečné poznání. Hlásají pozitivismus, ale prosazují jej často pomocí až extrémního negativismu. V mnoha slovech a slovních spojeních úplně opomíjejí jejich krásu, pestrost a mnohotvárnost. Vysávají z nich pouze případný negativní význam - a jím pak tlučou na poplašný buben.
Korektníci nám otevřeně tvrdí, že správné je neříkat, co si myslíme, nýbrž říkat, co si nemyslíme. Tvrdí tedy, že ke společenskému dobru nevede individuální i společné hledání pravdy, ale masové lhaní. Vnucují nám - stejně jako bolševici - mínění, že dobrem pro lidi není upřímnost, je jím však bohapusté pokrytectví.
Takže nekorektně řečeno: Politická korektnost je vymývání mozků za účelem ovládnutí svobodného myšlení lidí na ideologiích nezávislých. Není to požehnání, je to zhouba!
převzato
Sarrazin kopl do vosího hnízda
Vydáno dne 14. 09. 2010
Nic nemohlo lépe ilustrovat a definitivně podtrhnout fakt, že Evropa stěží může být jednotná už jen proto, že v ní existují dva odlišné světy - obyčejní lidé a politická třída -, než odvolání člena předsednictva Bundesbank Thila Sarrazina za výroky, nad kterými evropské elity vynesly nekompromisní fatvu, zatímco valná část občanů s nimi souzní. Úspěšný berlínský senátor a mezinárodně uznávaný ekonom ztratil veškeré renomé v jednom jediném okamžiku - když se stal rasistou a antisemitou. Proč? Celá kauza je v podstatě trapně nudná. Autor sepíše kontroverzní publikaci, kritizuje společenské přešlapy evropských států (nejčastěji multikulturalismus), pronese něco v tom smyslu, že na to Evropa doplatí, přidá pár nekorektních poznámek a pak už jen čeká, až vzájemné mediální přestřelky mezi rozhořčenými odpůrci a stoupenci zajistí reklamu a PR zdarma. Soumrak Německa
Objektem vzrušených debat byla tentokrát kniha Deutschland Schaft Sich Ab (Německo se demontuje). Její osou je Sarrazinovo varování, že Německo kvůli masovému přistěhovalectví hloupne. Sám potom muslimským imigrantům vyčítá nechuť se integrovat a především kritizuje vysoké náklady na imigrační agendu, které zatěžují státní kasu.
Nic nového pod sluncem, ale zároveň nic, co by myslícího člověka, který výše zmíněné problémy vnímá kriticky, urazilo. Úmyslně se vyhýbám jakýmkoli predikujícím označením jako „konzervativní" nebo „národovecký", protože Sarrazin je sociální demokrat.
Zmíněný PR model zafungoval i v tomto případě. Zvykli jsme si, že v podobných situacích soldateska „protirasistických" moralistů chvíli křičí, zatímco autor provokativní knihy dává rozhovory, sbírá mediální body a vydělává peníze. Za pár týdnů se téma stane fádním a spisovatelovo jméno spolu s pochvalnými recenzemi a furiózními pamflety zmizí z očí na blogy a do akademických časopisů.
Sarrazin ale cosi změnil. Když dával týdeníku Welt am Sonntag rozhovor, na otázku, zda existují genetické shody u některých etnických skupin, zcela nevinně a v souladu se zdravým rozumem odpověděl kladně: „Ano, všichni židé sdílí určitý gen, stejně jako Baskové mají gen, který je odlišuje od ostatních." Tím ovšem rozpoutal takové tornádo šokujících a nenávistných reakcí, že rovnou mohl napochodovat do ulic s nápisem „Nabízím svůj skalp".
„Sarrazinovy výroky jsou neakceptovatelné a chceme jeho hlavu" zněly unisono hlasy CDU i Zelených, kancléřky Merkelové, členů místního sdružení SPD, jehož je Sarrazin členem, předsedů imigrantských obcí, ale i spolkového prezidenta Christiana Wullfa, což je paradoxní, protože právě prezident, který by měl rozhodovat až po zralém uvážení, sám vyvíjel nátlak na Bundesbank, aby se Sarrazina zbavila. Nakonec jsme se dočkali i „evropské dimenze", se svou troškou do mlýna přispěchal šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet, který je prý Sarazzinovými výroky jakožto občan hluboce otřesen. To má pravděpodobně co dočinění s druhem nějaké novodobé pózy, protože lidská představivost zde naráží na limity, co šíleného by se s Jean-Claudem Trichetem muselo stát, kdyby Sarrazin třeba vydržoval sklepení sexuálních otrokyň.
Celá kauza má také potenciálně významnou výzkumnou dimenzi. Stálo by za to, aby politologické katedry po celé Evropě, které beztak nemají pořádně do čeho píchnout, vyškolily týmy profesionálních „Thilů", protože v časech častých volebních patů, kdy se hovoří o krizi politiky, nám praxe Sarrazinovy kauzy ukazuje, jak dokážou jindy vzájemně znepřátelené frakce najít společný zájem a v jeho rámci dokonce odstavit člověka nadaného a po odborné stránce vysoce ceněného. Stačilo by tak v době vládní krize vyslat jednoho „Thila", aby politiky správně rasisticky pohoršil, hned by se jinak a lépe jednalo! (Proslýchá se, že představenstvo Bundesbank možnost vyloučení ani nemělo ve svých stanovách. Thilo Sarrazin je tak historicky prvním členem, který přišel o post.)
Nedotknutelný Izrael
Tragédií současné Evropy je především šokující zjištění, že mnohé debaty a otázky se ani nesluší nastolovat, byť postihují problémy, které jsou podloženy fakty, nebo proto, že domněle vytvářejí intolerantní prostředí tím, že vyzdvihují kategorie jako národ nebo etnická identita, tedy kategorie, které podle mnohých urážejí druhé a jsou moderním vývojem překonané.
Zatímco teze o „židovském genu" vyvolaly v Německu doslova bouři, v Izraeli byly přijaty s klidem a mám dojem, že řada politických frakcí, nemluvě o vrcholových představitelích Izraele, by toto tvrzení přijala za své. Týden předtím o „židovském genu" v izraelském rozhlase hrdě mluvil například zpěvák a herec Jehoram Gaon. Posluchačům tvrdil, že vědecká studie prokázala, že Palestinci mají „židovský gen" a někteří z nich byli dokonce požehnáni „genem kohnovským".
Evropský komisař pro obchod Karl de Gucht, který hovořil o vlivu židovské lobby ve Washinghtonu a iracionálním přístupu Židů k blízkovýchodní otázce (podkopává prý diplomatické úsilí Západu v této oblasti), sice mohl zvolit vhodnější datum, než zmíněná slova pronést v den, kdy bylo ve Washinghtonu obnoveno přímé izraelsko-palestinské jednání o urovnání v oblasti, i zde ale platí totéž, co v případě Thila Sarrazina.
Nic z toho, co de Gucht řekl, není antisemitismus, ale věcná kritika politického jednání státu. Jsou to více než čtyři roky, kdy profesoři mezinárodních vztahů Stephen Walt a John Mearsheimer vydali jednaosmdesátistránkovou studii o vlivu izraelské lobby na americkou zahraniční politiku. Navzdory tomu, že se v práci nenachází jediná pasáž, která by se negativně dotýkala Židů jako etnika, studie byla pochopitelně označena jako antisemitská. Přesto, že izraelské lobbistické organizace v Americe svou činnost nijak netají a názory jejich představitelů jsou veřejně známé, napsat otevřeně nepřikrášlenou analýzu izraelsko-amerických vztahů se nesluší.
Izraelský zájem na tom, aby americká nebo evropská zahraniční politika podporovaly jeho pozici na Předním východě, je samozřejmě legitimní. Ale stejně tak je legitimní, pokud si politici v těchto zemích začnou klást otázky, nakolik je míra naší podpory Izraeli ve srovnání s tím, jaké vedlejší dopady kupříkladu přináší izraelská mocenská politika, pro nás výhodná. Kritika izraelské politiky už zaznívá i z daleko odpovědnějších míst, nedávno se dokonce ozval dnes již bývalý vrchní velitel amerických sil v Afghánistánu McChrystal. Ve slušné a zdravé společnosti je zvykem o problémech otevřeně mluvit. A pokud někdo prohlásí, že vlády by měly brát ohledy primárně na své zájmy, ne na zájmy státu jiného, byť jeho lobbisté politické úsilí úspěšně kormidlují ve svůj prospěch, je potřeba ho vyslechnout.
Můžeme, prosím pěkně, provokovat?
Obojí ukazuje na jedno - Evropě vládne pštrosí myšlení. Nelíbí se vám, co říká Sarrazin? Považujete de Guchtovy myšlenky za scestné? Řekněte, v čem se mýlí, nastolte protiargumenty. Toho se ale od strážců myšlenkové čistoty nedostává. Nedozvíme se, proč je dobré státní pokladnu nadměrně zatěžovat nadměrnou imigrací, v čem jsou nepracující a fundamentalističtí přistěhovalci přínosní. Stejně tak se nedočkáme vyvrácení názorů, že izraelské lobbistické skupiny jsou příliš silné. Nic kromě hysterických a pohoršených projevů není slyšet. Protiargumenty se omezují na moralistické kličky „otřesné", „není to slušné", „je to nekorektní" nebo „nehodí se to". Katastrofální myšlenkový úhor.
Problémy nezmizí tím, že budeme perzekvovat ty, kteří se o nich nebojí otevřeně mluvit. Karl de Gucht nebo Thilo Sarrazin pouze nastolují nová, pro mnohé možná nepříjemná témata, ale právě proto, abychom o nich mohli diskutovat a věcně se jimi zabývat. A i kdyby platilo, že to jsou notoričtí provokatéři, co se tím změní? Co by to bylo za politiku, kdybychom mluvili jen o příjemných a nekonfliktních věcech? Právě radikální názory štěpí a tematizují zásadní problémy. Proto je jich potřeba
Vyšlo na webu Revue Politika
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)