12 let od smrti Josefa Kalvody
Přidal: Červenobílý | Publikováno:8/Bře/2011 | 53 čtenářů
0
Nekrolog:
Prof. dr. Josef Kalvoda
(15. 1. 1923 – 8. 3. 1999)
Prof. dr. Josef Kalvoda, predni cesky historik a politolog, clen nescislnych akademickych organisaci, autor mezinarodne uznavanych knih o zrodu Ceskoslovenska a jeho uloze v sovetske strategii, ohromneho mnozstvi vedeckych studii o osudu naseho naroda a nakonec velkeho trisvazkoveho souboru clanku z boju o narodni zitrek, odchazi ze sveta nejen jako tvrdy bojovnik za pravdivy popis nasich narodnich dejin a mimoradna bytost protikomunistickeho odboje, ale i jako vysoce vzdelany kritik hospodarskych, politickych a mravnich nedostatku cele civilisace a vzacny bojovnik za lidska a obcanska prava ve svete.
Osobnost, zivot a prace prof. dr. Josefa Kalvody zustanou provzdy prikladem cestne, pilne a vedecke existence Cecha na tomto svete, Jeho velkorysa duse oddana Jezisi Kristu, jeho celozivotni nezistna cinnost venovana ceskemu narodu a jeho systematicke a objektivni neuprosne hledani pravdy ve spleti minulych mytu a pritomnych vymyslenin zustanou provzdy vzorem pro ceskeho krestana, muze a vzdelance.
Postoj prof. dr. Kalvody vuci pohanskemu komunismu, popirajicimu nase vzacne tisicilete narodni krestanske dedictvi, jeho kazdodenni boj proti podlym komunistickym agentum ve vlasti a zahranici a jeho tvrde zavery zalozene na prisne prozkoumanych faktech zustanou provzdy vzorem pro ceskeho vlastence, vudce a vedce.
Primost, pravdivost a vzacnost prof. dr. Josefa Kalvody v nasi otresne dobe oportunistu, karieristu, prizivniku, pozivacu, pokrytcu, lharu a vrahu, kratkozrakych ci prolhanych proroku svetskeho materialismu, zustanou provzdy vzorem, jak se ma moderni muz chovat a v dustojnosti zachovat.
Bylo mi nesmirnou cti osobne poznat a po dlouhou dobu spolupracovat s timto velikanem naseho naroda.
Cest jeho pamatce!
Prof. Dr. Libor Brom University of Denver
Více o životě Josefa Kalvody: ZDE.Mládež a národní ideály
Přidal: Červenobílý | Publikováno:29/Led/2011 | 158 čtenářů
Na dnešek jsem pro vás připravil více než osmdesát let starý článek prof. Františka Mareše (*1857 – †1942), dvojnásobného rektora Univerzity Karlovy (v letech 1913-14 ještě Karlo-Ferdinandovy univerzity, 1920-21 již jako Karlovy univerzity). Některé myšlenky, které autor v článku, věnovaném právě studentstvu a mládeži vůbec, publikoval, shledávám natolik zajímavé, že jej i vzhledem k jeho stáří s velkou úctou a obdivem zveřejňuji, a to v plném znění.
Vybídnutí, abych napsal pro naše studentstvo několik vět, by poukázaly na možné cesty ze zmatku této doby, nemohl jsem nevyhověti, nechť je to kdekoliv. Neboť největším nebezpečenstvím pro národ a jeho stát jest, přestane-li mládež věřiti v národní ideály. Není tak nebezpečno věřiti v ideály třeba bludné, jako nevěřiti vůbec v nic. Tu potom nastává jen posměch ze všeho, který u nás začíná bez ostychu se ozývat na místě pravdy. Díla i činy velké hodnoty pro národ zlehčují se posměšně podle stranických zájmů. Není již u nás jednotné míry pro hodnoty, ani kulturní ani mravní.
Národ jest organický celek, ano jest i více, mravní osoba. Jestliže tento celek se rozpadává v části, které se mezi sebou potírají, vede to nevyhnutelně k záhubě celku, s nímž zahynou též všechny části: nerozpomeneme-li se na účely a ideály národního celku. Právě před válkou byly u nás strany v nejprudších bojích mezi sebou; bylo to vhod temné moci, která chystala válku; snad i rozdmychovala ty boje, aby národ se ocitl ve válečné vřavě ochromený. Také tenkrát ozývaly se hlasy, aby se ustalo v tom boji a národ se sjednotil k zápasu o společný účel, před černými mraky hrozící bouře. Ale tyto hlasy byly hanlivě okřikovány: vstupte sami do stran, nebojte se bláta, a pracujte ve stranách.
Za války národ se sjednotil, rozpomenul se na sebe sama a na své tradice. Dobyl si národní svobody. Ale špatná tradice stranických svárů vyrazila hned zas jako plevel; a trvá již 10 let a rozmnožuje se, ke škodě národa i státu. Je třeba k tomu, abychom se rozpomenuli sami na sebe jako národ, čekati zase až na smrtelné nebezpečenství? Je hoden svobody, kdo jí užívá k vlastní škodě?
Mládež, která se oddala chudému povolání inteligenta, klade zřejmě duchovní hodnoty výše než hmotné statky. V tom se nemýlí, neboť duch vládne hmotami. Tato mládež jednou pozvedne národ, až se naplní míra škod, které mu přináší vedení těch, kteří dbají předně o hmotné statky, ke škodě národa. Hmotné škody se brzy napraví, ale duchovní škody, ochromení ducha národního a národního charakteru mohou se státi nenapravitelnými.
Mládež nemůže napraviti zmatky této doby; nenaléhá to teď, doba ta je příliš krátká v životě národa. Ale přece je mládež povolána, ano podle zákona i povinna zasahovati volebním lístkem do správy věcí národních a státních. Povinné volby, které obmezují nad to ještě volební vůli, nepřinesly dosud a nemohou nikdy přinésti žádné nápravy. Neboť v zákoně jmenované volební strany staly se bez zákonného základu trvalými politickými činiteli, a to neosobními a tudíž neodpovědnými. Zvolený není odpovědný svým voličům, ač z nich pochází všechna moc.
Mládež nemůže napraviti zmatky této doby; ale za 10-20 let stane se hospodářem na národním statku. Nyní nechť se pozorně učí chybami jiných, aby je napravila, až jednou přejme hospodářství národa a jeho státu.
Ke správě lidských věcí je třeba ideálu, účelu všem dobrého, a třeba usilovat o jeho uskutečnění. Ideálem lidské společnosti nemůže být jen péče o hmotné prostředky, nýbrž o vlastní účely, které mohou být jen duchové, kulturní hodnoty. Bez duchových ideálů, jen podle hmotných potřeb, spravují se pudově jen společnosti zvířat. Jaký pokrok – v tomto směru?
Národní ideály nemohou být utvořeny nově, poněvadž národ je společenství historické. Žádný národ nemůže vzniknouti jako voda z par, nýbrž musí se vyvinouti na základě dědictví předkův. I americký národ potřeboval k tomu staletí. Duchovní dědictví předkův jsou jazyk a literatura a zvláště umění. A národní ideály mají za základ národní tradice, v nichž se zrcadlí charakter národa jakožto mravní osoby. Tradice obsahuje skutky předků vykonané za duchovními účely. Skutkové předkův mají býti chloubou, ale též výstrahou potomkům.
Nejmladší naše tradice jsou účely a skutky našich národních buditelů. Tato tradice jest naší chloubou, jak uznávají všichni národové, kteří ji poznali. Nevidím, že by nám měla býti v něčem výstrahou. Živě ozývá se tradice husitská; chloubou je nám, pokud měla za účel posílení mravního charakteru národa a boj za jazyk český a slovanský; ale výstrahou mělo by nám být chiliastické blouznění, jaké se v jiném způsobě jeví i v naší době; jeho odstrašující stopy možno spatřiti na Vyšehradě. Nejsilnější zůstává tradice sv. Václava, tradice sjednocení svářících se kmenů v jeden národ; a její výstraha před bratrským záštím. A konečně nejstarší tradice, silná na Moravě i na Slovensku, tradice cyrillo-metodějská, jejímž cílem bylo sjednocení Slovanstva křesťanskou kulturou. A největší výstrahou jest – opuštění této tradice.
Každý člen národa je také členem některé jeho třídy nebo strany, i jest povinen hájiti své třídy. Ale nechť ve své třídě stále horlivě připomíná, aby nestavěla své zájmy nad zájmy národa a jeho státu.
František Mareš, 1928.
//pzn.: text v originálu zvýrazněn není.
