 | Ad usum pana presidenta ... Napravený plukovník .. Vitkor Dyk CN:O/10485 Kniha je zařazena v kategoriích: cena: 240 Kč s DPH  Konvolut, obsahuje dvě díla Viktora Dyka: 1) Ad usum pana presidenta republiky. Vydal A. Neubert, Praha 1929. 85 stran --- 2) Napravený plukovník Švec. Podle rad Československé obce legionářské III. dějství dramatu Medkova upravuje Viktor Dyk. 2. vydání. Praha 1929 u A. Neuberta. --- Dobová poloplátěná převazba se zlacením na hřbetu. Pěkný stav. | |
 |
Není bez zajímavosti, že mezi Vlajkaři za okupace byli jak čestní vlastenci, tak i konfidenti SD a gestapa, pracující proti zájmům českého národa. jedním byl i synovec dr. Stříbrného !
ČNST - Vlajka
Průkaz člena Českého národně-sociálního tábora - Vlajka, organizace vzniklé 11. října 1939, sdružující několik českých fašistických skupin - zejména Vlajku, která byla jádrem ČNST, Národní árijskou kulturní jednotu a část Národního tábora fašistického. Údernou organizací hnutí byly Svatoplukovy gardy.
V čele ČNST stanul dosavadní vůdce Vlajky Jan Rys-Rozsévač. Hlavním tiskovým orgánem ČNST byl deník Vlajka a týdeník Árijská fronta. ČNST-Vlajka stála v opozici proti Národnímu souručenství a protektorátní vládě, vrchol její aktivity byl v roce 1940, kdy měl ČNST-Vlajka asi 13500 členů a 8. srpna 1940 se pokusil dokonce o puč přepadením ústředního sekretariátu Národního souručenství v Dušní ulici. Nacisty byla činnost ČNST-Vlajky tolerována a používána k nátlaku na oficiální protektorátní vládu. Mnozí členové byli využíváni nacistickými bezpečnostními orgány jako informátoři a konfidenti.
Po vrcholu činnosti v roce 1940 nastává v hnutí, které se zmítá vnitřními spory, úpadek. V roce 1942 nacisté plně sázejí na kolaborační linii reprezentovanou Emanuelem Moravcem a činnost Vlajky, která se odmítá Moravcovi podřídit, se okupačním orgánům stává nepohodlnou. Na konci 1942 je činnost Vlajky definitivně zastavena, její předáci jsou pozatýkáni a posláni jako tzv. čestní vězňové do koncentračního tábora Dachau. Po válce byli hlavní vůdci ČNST-Vlajky za vlastizradu odsouzeni k trestu smrti (Rys-Rozsévač, Burda, Čermák) nebo k dlouholetým trestům (Thun-Hohenstein, Cyphelly, Streibl atd.)
Zřízením Protektorátu Čechy a Morava se vytvořil zcela volný prostor pro rozmach antisemitismu, který české země v takové míře dosud nepoznaly. Již po Mnichově byly útoky proti Židům provázeny bulvární kritikou masarykovské „požidovštělé“ republiky. Naprostá většina představitelů různě orientovaných politických a kulturních institucí rozpoznala akutní nebezpečí, které hrozí od nepříliš početných, zato však značně agresivních a ambiciózních nacionalisticko-fašistických antisemitských skupin. Pokusy o jejich zneškodnění se projevovalo různými zákazy i zatčením (koncem roku 1938) předáků Vlajky. Národní souručenství, ustavené záhy po 15. březnu 1939, si kladlo podobný cíl: paralyzovat již v zárodku jakýkoli jiný program „spolupráce s Říší", než který representoval president Hácha a vláda generála Eliáše. Zvlášť velké obavy zpočátku vzbuzovala Gajdova Národní obec fašistická a Národní tábor fašistický, které se od prvních dnů okupace draly do popředí. Díky kompromisní dohodě byly jejich ambice více méně uspokojeny a Gajdova organizace ukončila oficiálně v červenci 1939 svou činnost. Spolu s několika dalšími předáky se Gajda stáhl do ústraní (někteří historici uvádějí jeho nepřímou i přímou pomoc odboji) a spokojil se podřadnou rolí, jakou bylo například vydávání Národních ročenek - Národní ročenka 1941 pro kulturu a tělovýchovu (1940), Národní ročenka ročník čtvrtý na rok 1942 (1941), Pátá kulturně výchovná ročenka na rok 1943 (1942), které měly sloužit „převýchově národa" a „naší a evropské kultuře". Antisemitské výpady (Československo jako vazalský stát světového židovstva) se střídaly s aktivistickou propagandou, útoky proti „židosurrealistickým směrům" („pomatené plácání opilých šílenců") s chválou nacionálněsocialistické kultury (stať Vůdce a umění). Podobný ráz měly i další publikace českých antisemitů - tentokrát bez Gajdova protektorátu - jako například fašistické kalendáře. Kalendář jihočeských fašistů na rok 1941 (České Budějovice 1940) je celý věnován antisemitským textům (básně, ukázky z Rohlingova Talmudského Žida atp.); Kalendář na rok 1943, který měl motto: „S Vůdcem Adolfem Hitlerem proti Židům, bolševikům, plutokratům až do konečného vítězství", znovu oživoval fámy o rituálních vraždách a pochlubil se i „novou poezií" Oldřicha Hodana Fronta a ty! Mnozí ambicióznější fašisté ovšem rozpuštění Gajdovy organizace ignorovali a spolu s antisemitskými skupinami a skupinkami (například Národní arijská kulturní jednota, Svatoplukovy gardy, Arijská pracovní fronta, brněnské České arijské hnutí, Protižidovská liga, Národněsocialistická česká dělnická a rolnická strana ad.) se snažili využít nacistické přízně a získat mocenské pozice. Časopisy těchto skupin, většinou diletantsky a nedbale vedené, měly sice konjunkturu, ale až na několik výjimek (Arijský boj, Arijská korespodence, Hlas moslimské náboženské obce pro Čechy a Moravu) záhy zanikaly (Arijská fronta, 1939-1940, Arijský útok, 1940-1941, Boj národa, 1939, Fašista, 1941-1942, Fašistické hlasy, 1940, Národní tábor, do 1940, Národní výzva, do 1941, Nástup červenobílých, do 1940, Obrana národa, do 1943, Štít národa, 1939-1940).
Nejvíce pozornosti upoutalo „české národně-ideové hnutí Vlajka", které záhy soustředilo část skupin, inklinujících k fašistické a nacistické ideologii. Původní Vlajku tvořila nevelká skupina nacionalisticky orientovaných studentů, usilujících od druhé poloviny dvacátých let o „obnovu mravních a duchovních hodnot" v intencích universitního profesora Františka Mareše. Nacionalismus Vlajky, která vydávala stejnojmenný časopis, se sytil ponejvíce reaktualizovanou diskusí o Rukopisech královédvorském a zelenohorském, jež byla podnícena zejména spisy Mareše a jeho stoupenců (Jan Vrzalík, František Matoušek, Fronta Karla Horkého ad.). Již tím se demonstroval odpor proti „nevlastenectví" T. G. Masaryka, které spatřovali také v jeho presidentském působení, kdy odmítal jejich nacionalistické představy o „národním státu". Vlajkaři vystupovali proti „zkorumpovanému" systému a svými protiněmeckými postoji, které často splývaly s protižidovskými výpady, byli sympatičtí také některým představitelům politické pravice. „Klub Vlajka" se později přejmenoval na „národovecké" Hnutí za nové Československo. V tomto konglomerátu různě orientovaných skupinek se v druhé polovině třicátých let dostávají do popředí agresivní antisemité, kteří po mnichovské kapitulaci připravovali násilný převrat. V listopadu 1938 byla Vlajka úředně rozpuštěna. Zatčení vlajkaři byli propuštěni v polovině března 1939.
V nových podmínkách se ihned prodrali do popředí. „Jednotná fronta českých národovců“ utvořila Český národně sociální tábor-Vlajka a nabídla okupantům jako první česká organizace „bezvýhradnou spolupráci“, jež prý nebude zatížena - na rozdíl od stávajících českých institucí - lidmi minulého režimu. Původní program Vlajky byl přizpůsoben zásadám „německého nacionálního socialismu, italského fašismu a španělskému hnutí Falangy", protiněmecká orientace byla odstraněna, zdůrazněn byl rasový základ antisemitismu a proklamovány nové požadavky - zřízení ministerstva pro arizaci, přijetí „zákona na ochranu české cti a krve", přeškolení všech učitelů, izolace Židů od arijců, vyloučení zednářů, demokratů, liberálů a marxistů z českého veřejného života a samozřejmě totální zákaz moderního, „zvrhlého umění".
Od června 1939 do července 1942 vycházel (s přestávkami) „deník národovectví“ Vlajka, soustřeďující se k denunciacím Národního souručenství či protektorátní vlády, k udávání „židomilů“ a k stále rozvíjeným požadavkům „definitivně řešit židovskou otázku“. Opakovaly se také výzvy k německým místům, aby vlajkařům byla svěřena správa českých zemí, kde zavedou rázně a bez kompromisů nacistický „pořádek". Nacismus se Vlajka snažila napodobovat i vnějškově bombastickými teatrálními manifestacemi, užíváním symbolů jako například praporů s runovými kříži a pompézními oslavami Vůdce. České veřejnosti se Vlajka představila také organizováním protižidovských pogromů, pálením synagog a ochotným vstupováním do služeb gestapa. Záhy se však od této Vlajky distancovali někteří předváleční představitelé, jako například František Mareš a další, soustředění kolem listu Národní výzva. „Nynější Vlajka," prohlašoval například Jan Vrzalík, „nemá s ideologií původní Vlajky nic společného." Nové organizaci vytýkali avanturismus a zvláště pak „akce tak mravně povážlivé, jako udávání". Tato skupina, spolupracující s Národním souručenstvím, se pokoušela dál pokračovat v obhajobě pravosti Rukopisů. Zdálo se, že nastala vhodná doba pro „definitivní potvrzení pravosti" a vyřešení dávných sporů odsouzením všech, kdo je považovali za falzifikát. Do roku 1940 pokračoval „boj o potupenou čest národa"; byla vypsána soutěž na převod Rukopisů do novočeštiny a Záboj, Jaroslav a Beneš z Heřmanova byli kladeni jako vzory proti „hlíze švejkovské". Na tyto aktivity se německá místa dívala se značnou nedůvěrou. Již 1940 Němci přistoupili k radikálnímu zákazu oživovat „český mýtus", spojený nejen s Václavem Hankou, ale také s Františkem Palackým. Pole nacionalistických tradic bylo vyklizeno a antisemitismus spolu s „bezvýhradnou spoluprací s Němci" se staly jedinou ideovou platformou Vlajky.
Tradičně měla Vlajka negativní vztah zejména k židovským intelektuálům a representantům moderního umění, které v době protektorátu usilovala odstranit z veřejného působení. Razantní odmítnutí představitelů kultury „liberalistické" a „levicové", tedy těch, kteří patří na „smetiště intelektuálštiny" (ve vlajkařských listech byli denunciováni například F. M. Bartoš, I. A. Bláha, E. F. Burian, V. Černý, J. Frejka, M. Hlávka, V. Holan, F. Kocourek, J. Orten, J. Seifert, O. Scheinpflugová, J. Skupa, V. Talich, K. Teige), mělo mít za následek uvolnění prostoru pro protižidovské bojovníky, jako byl Felix de la Cámara, Karel Rélink, František Zavřel ad.
Německá místa nezaujala k Vlajce jednoznačný postoj. Na jedné straně byla se sympatiemi přivítána snaha udržovat vládu protektorátu a Národní souručenství v stálé nejistotě. Oceňovali ochotu vlajkařů navazovat přímou spolupráci s německými organizacemi (čeští antisemité byli pozváni na „studia" do Německa; již 1939 se uskutečnil čtrnáctidenní pobyt mladých vlajkařů v táboře Hitlerjugend). Proto se v německém tisku objevovaly články o „jediné české organizaci ochotné ke spolupráci", o směru, který „nejvíce odpovídá pravé české reálné politice", zatímco oficiálním orgánům byla vytýkána neupřímnost a latentní opozičnost. Chválu také vzbudilo protižidovské běsnění stejně jako nenávistné pamflety proti Masarykovi, Benešovi a jeho stoupencům - „pozůstalým v Protektorátě". Tyto německé texty, které ovšem vlajkařské tiskoviny s neskrývanou pýchou občas přetiskovali, byly doprovázeny listy „upřímných Němců" a „německých kamarádů". Na straně druhé měli nacisté oprávněnou nedůvěru v tuto „podivnou společnost denunciantů, vyděračů a zločinců", jejíž vliv v českém prostředí byl minimální. Také ambice Vlajky udržet si „samostatnost v rámci národního socialismu" mohly u Němců vzbuzovat jen ironický úsměv či podráždění. Čím více se projevovala aktivita novinářů, kteří ke kolaboraci přicházeli z nejrůznějších předválečných stran (Emanuel Moravec z demokratických kruhů Lidových novin a Peroutkovy Přítomnosti, bývalí komunisté a později národní socialisté Emanuel Vajtauer a Karel Lažnovský, Josef Scheinost, podílející se nejprve na programu českých fašistů a později lidové strany, Jan Ryba ze sociální demokracie, Karel Werner z Národní ligy a Národního sjednocení atp.), tím bylo zřetelnější, že nacistickým zájmům o udržení klidného prostoru a koncepčního řešení české otázky avanturistická Vlajka spíše překáží. S požehnáním německých míst osmělují se tito novináři-aktivisté ke stále razantnější kritice Rysovy organizace. Nejostřejší polemika proběhla v Klatovských listech, které se staly dalším důležitým tiskovým orgánem „českého národněsocialistického hnutí". Tradiční krajanský list se v době okupace dal cele do služeb antisemitismu a zároveň útočil proti publicistům, kteří se do služeb „nového řádu dali teprve nedávno“. Lažnovský, jemuž vlajkaři vytýkali předválečné přátelství s židy (pro svůj vztah k Jindřichu Kohnovi, který Lažnovského na začátku třicátých let podporoval, byl nazván „židovské odstávče“, pro článek k padesátinám Josefa Hory zase „skrytým levičákem“), odpověděl nejpručeji. Vlajkaře nazval „směšnými agitátory", kteří používají „židovských metod", domýšlivými figurkami, politickými diletanty, kteří nemají smysl pro psychologii národa. Když Heydrich na konci 1941 vytvářel novou garnituru české kolaborace v čele s Moravcem, bylo již zřejmé, že se vlajkaři musí vzdát svých mocenských ambicí a že jim zbývá pouze možnost integrovat se do nově vzniklých pronacistických struktur. Část vlajkařů vytvořila základní kádr Moravcovy osvětové služby (Hugo Tuskány) nebo Kuratoria pro výchovu mládeže (František Teuner, Miroslav Potužník) a často spojovala tyto funkce se službou gestapu. „Nepoučitelní“, kteří se nemohli zbavit své vize, že jako praví národovci budou spoluvládnout v protektorátu, byli na rozkaz K. H. Franka internováni.
Čeháčci likvidují Čechy.......aneb národně-socialistická revoluce ala Beneš a spol.
Od anšlusu Rakouska k Německu již bylo jasné, že Hitler zaměří pozornost k Československu a problémům německé menšiny. Problém zachování české státnosti resp. Československého státu se bytostně týkal také české šlechty. Aristokratické pojetí národnosti se vždy zakládalo na zemském principu. Spolurozhodoval původ rodu, rodinná tradice, věrnost panovníkovi, jazyk poddaných a subjektivní národní sebeurčení každého jedince. Ve chvíli ohrožení zemského pociťuje šlechta vyslovit se a zaujmout stanovisko k dané situaci. Československý stát se šlechtou jako se svébytnou sociální a politickou skupinou nepočítal. Vláda a Národní shromáždění uvádějící do života myšlenky liberálních svobod, demokracie a rovnosti odejmula šlechtě výsady a pozemkovou reformou ji zbavila velké části jejího jmění. (1) Tyto kroky byly odůvodňovány absencí šlechty na protihabsburském odboji, konservatismem, sepjetí s katolickou církví, anacionalita a nedostatečné hájení národních zájmů.
.
Postoj šlechty k situaci vyjádřil ve své promoční řeči František Schwarzenberg (orlická větev rodů) pronesené 20. 5. 1938 v Collegiu Maximu Právnické fakulty Karlovy university:
„… Dnes nejde již pouze o hájení práv jednotlivců a vyšších právních celků. Dnes jde o vzkříšení a udržení právního citu. Vždyť vidíme, že celé národy mlčí k zřejmému bezpráví. Vždyť vidíme, že svědomí světa mlčí tam, kde jde o základy všeho práva.
I nejdokonalejší právní soustava pozbývá smyslu tam, kde není citu pro právo a vědomí nutnosti existence a zachovávání právního řádu… Vždyť vidíme, že čím dále tím častěji je porušována stěžejní zásada všeho práva, zásada,pacta sunt servanda', zásada zachování smluv a věrnosti k danému slovu. Kdyby tyto poměry zavládly mezi jednotlivci, pak věru nevím, kam by se řítila naše kultura, pak nevím, byl-li by ještě život snesitelným a důstojným svobodných lidí. " (2)
.
Jeho projev jakoby předznamenal kroky, k nimž se odhodlaly české šlechtické rody přimykající se k českému národu. Z podnětu Zdenka Radslava Kinského, majitele chlumeckého panství, který byl tehdy v kontaktu s presidentem Benešem, zformuloval Karel VI. Schwarzenberg text prohlášení věrnosti české šlechty společné zemi v jejich starých, neporušitelných hranicích. S tímto prohlášením se dostavila 17. září 1938 na pražský Hrad dvanáctičlenná delegace zástupců staré šlechty považující se za českou šlechtu. Text prohlášení, jehož adresátem byl president Edvard Beneš, přednesl František Josef Kinský, majitel kosteleckého panství:
Pane presidente,
za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli, zabránit porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naší vlasti nás pověřila, abychom se k Vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k Českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit. Považujeme za svou povinnost, uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití těchto časů nepokoje a násilí.
Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporušeny, vychází zajisté také ze starosti o budoucnost našich potomků i z pocitu odpovědnosti za svobodu· a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených, a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může stát. Zejména doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost.
Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti. (3)
.
Pod prohlášením nacházíme tato jména - Karel VI Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenek Radslav Kinský, František Kinský, Zdeněk Kolowrat, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Weikhard Colloredo-Mannsfeld, Karel Parish František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi.
.
Nedlouho na to přichází Mnichov a Benešova abdikace. Karel VI. Schwarzenberg od roku 1934 publikující pod pseudonymem Jindřich Středa v revue Řád a pod jménem Bojna v revue Vlajka vydávané organizací mladých českých nacionalistů, zčásti studentů filosofické fakulty. Zásluhou Prohlášení se dostává do středu pozornosti veřejnosti. Dne 19. října 1938 se objevil v novinách Národní výzva nepodepsaný článek „Kdo bude presidentem?“, konstatující, že: „V tomto určitém chaosu ( ... ) od úst k ústům ozývá se stále zřetelněji a mohutněji i jméno jednoho ze členů starého roduvěrného českého rodu, orlického Karla Schwarzenberga." Na sklonku října, kdy Karel VI. Schwarzenberg, v té době aktivovaný důstojník československé armády, se nacházel služebně v Trenčíně, vyhlásila jeho prezidentskou kandidaturu nacistická vysílačka, která pod názvem Pravda vítězí (!) vysílala česky z Vídně a která byla v přímém spojení s nastupujícím, již fakticky kolaborantským křídlem Vlajky. Schwarzenberg však tuto kandidaturu rázně odmítl. (4)
V úterý 24. ledna 1939 se dostavila k audienci na Pražský hrad opět šlechtická delegace ve složení František Kinský, Karel VI Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenek Radslav Kinský, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Karel Parish František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi, Jiří Sternberg, Jan Pálffy, aby prostřednictvím svého "stařešiny" Františka Kinského vyslovila" vůli plniti všechny své povinnosti". Kinský jménem všech zúčastněných Háchu ubezpečil, že tak činí osobně i kvůli němu, neboť "víme dobře, za jakých okolností jste svolil ujmouti se řízení našeho státu, a cítíme, že jestli něco Vás může posilovati při této práci, tedy mimo víru v Božskou Prozřetelnost, je to důvěra všeho národa". Projev, který se nesl v obdobném duchu jako v září 1938, pak uzavřel: "Nemůžeme se zříci naděje, že naší vlasti jsou souzeny lepší dny, ale nechť stane se cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti svých předků. " (5) President Hácha tento akt české šlechty ocenil.
.
Na jaře 1939 je Karel VI. Schwarzenberg pověřen odborným poradenstvím ve věci nových státních symbolů protektorátu. Snažil se,aby znak protektorátu, co nejvíce připomínaly kontinuitu s Československou republikou. S vypuknutím války dochází k vykrystalizování postojů české šlechty a příklonu její části k českému národu. V tomto čase je již na šlechtu vyvíjen nátlak, aby se přihlásila k německé národnosti. To vede Františka Schwarzenberga k napsání dopisu presidentu dr. Emilu Háchovi, v němž dává jasně najevo svůj příklon k českému národu. Dopis s podpisy představitelů šlechty doručil osobně František Schwarzenberg Háchovi 6. 9. 1939. Dopis byl následujícího dne projednán ve výboru Národního soudruženství a Hácha dal pokyn k vyhotovení jeho německého překladu. V dopise bylo napsáno:
Slovutný pane presidente,
v poslední době bylo jednáno o postavení šlechty v českém národě a objevily se v tomto ohledu různé nejasnosti. Považujeme proto za vhodné v tomto směru podat některá vysvětlení.
Šlechta byla, jako všude, svou podstatou zřízením státním a jakožto celistvé společenství bývala ušetřena národnostních sporů. Její politické povinnosti bývaly určovány službou Českému státu a králi. Jádro tohoto stavu vždy ovšem patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem. Za raných dob království, kdy celý venkov byl jazykově český, prostředí šlechty bylo rovněž takové. Tato šlechta, původem a jazykem česká, tvořila panující nebo politickou vrstvu Českého státu před vznikem monarchie domu Rakouského i dlouho potom. Zanechala nám památku své kultury v českých zpracováních rytířských zpěvů, v. knihách zemských práv, v názvosloví vojenském, ve svých hradech a zámcích a ve vybudování institucí kulturních. Rody, které sdílely po staletí osudy českého národa a neodcizily se nikdy svému kmeni, musí i dnes být počítány k národu, jehož krev v jejich žilách koluje.
Vedle této ryze domácí šlechty přistěhovalo se průběhem dějin a usadilo se na území Českého státu mnoho rodin původu cizího, nikoli však pouze německého. Tyto rodiny, jimž příslušelo místo na sněmu, jehož jednání se v Praze, Brně a Olomouci účastnily a jimž příslušela i vrchnostenská moc, která je spojovala stálým správním stykem s lidem, splynuly v krajích českého jazyka s národem tak, že jejich různý původ nemůže ničeho změnit na jejich nepopíratelné příslušnosti k české národní pospolitosti.
Obdobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí.
Jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásit se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé nebude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých ,upírat právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdí1ejíce práva i povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého.
Zděděná příslušnost k národní pospolitosti není tedy určována okolnostmi dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotou dějin, osudů a zodpovědností za budoucí generace národa.
Národ český, jemuž slavnostním způsobem byla zaručena Vůdcem národa německého a říšským kancléřem jeho národní svébytnost, zajisté může považovati za své právo i svou povinnost tvrditi se vším důrazem - kdyby o tom pochybnost vznikla - skutečnost, že má českou šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude.
Při posledním sčítání lidu v Německé Říši byla příslušnost k národnosti postavena na základ dobrovolného přiznání. Příslušné správní předpisy vycházejí ze zásady, že každý jest příslušníkem toho národa, s nímž se cítí niterně spjat a k němuž se hlásí. Nepochybně se budou německé říšské orgány říditi touto zásadou i na zdejším území. V úplné shodě s národem německým, který žádá ode všech svých příslušníků přesné konání všech povinností vůči národní pospolitosti, jsou důvod ně i český lid a česká šlechta přesvědčeni o své sounáležitosti. Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.
V září 1939 (6)
.
Za českou šlechtu se považovali podepsaní: Baillet-Latour, Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo- Mansfeld, Czernin, Dacziczký z Hesslowa, Dlauhowesský, Dobrzenský, Bořek-Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Gelenj, Kálnoky, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorff-Pouilly, Mladota, Nádherný, Paar, Pálffy, Parish, Podstatzky-Thonsern, Riegr, Schönborn, Schwarzenberg, Schlik, Serényi, Strachwitz, Thun-Hohenstein, Wratislav. V září toho roku ruší Eliášova vláda zákony zakazující používání šlechtických titulů. Počítá se s větším zapojením šlechty do protektorátní vlády.
.
V květnu 1942 uvaluje zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nucenou správu na majetek orlických Schwarzenbergů, stejně jako na majetek dalších rodů, jejichž příslušníci signovali výše uvedené prohlášení. Za své protinacistické postoje nebo odbojovou činnost se dostali do vězení jak Antonín, František a Zdeněk Bořek-Dohalští, tak Humprecht a Rudolf Czerninové, František Kinský a František Schönborn. (Válku přežili pouze František, Dohalský, Rudolf Czernin, František Kinský a František Schönborn.) V domácím odbojovém hnutí sehráli významnou úlohu Zdeněk Bořek-Dohalský s Jindřichem Kolowratem-Krakovským, mj. oba členy skupiny Parsifal, Podstatšti podporovali partyzány, květnového povstání v roce 1945 se na pražských barikádách účastnil František Schwarzenberg nebo zástupci z řad Lobkowiczů, na venkově pak v okolí Mirotic a Čimelic bojovali Karel Schwarzenberg s Norbertem Kinským. V československých vojenských jednotkách na Západě bojoval Eduard Lobkowicz, vyznamenaný Čsl. vojenským křížem, v londýnském exilu působil diplomat Max Lobkowicz atd. (7)
.
Po roce 1945 se myslelo, že vše vrátí se do kolejí I. republiky, bohužel národní (nacionálně) socialistická revoluce Benešovy Třetí republiky ukázala svou pravou tvář. Dne 10. července 1947 parlament schválí Lex Schwarzenberg, jímž zabavuje majetek hlubocko-krumlovské větve. Nic nepomůže, že majorátní pán Adolf uprchl za války do emigrace, jeho majetek byl konfiskován nacisty a jeho bratranec Jindřich (1903-1965) byl vězněn v Dachau. Beneš nemá rád ty, kdo mu pomáhali za jeho londýnského exilu. Pro tuto Velkokrádež stačí mínění, že v nové společnosti přece není možné, aby jedna rodina vlastnila tak velké bohatství. Tisk zveřejní projevy poslanců, podporujících tento návrh, mezi nimi referát lidoveckého "bratra poslance Plojhara", národněsocialistické poslankyně Milady Horákové. O souhlasném řevu komunistických publicistů, na předním místě s E. F. Burianem, ani nemluvě. Vzápětí má přijít řada i na orlickou větev rodu. Na podzim 1947 úřady vymyslí kličku "revize první pozemkové reformy". 30. ledna 1948 revizní komise na návrh ministra zemědělství Ďuriše zabavuje většinu majetku orlického majorátu. 1. února 1948. (8)
.
Po únoru 1948 je zabaven majetek všech šlechtických rodů. Mnozí odcházejí za hranice, mnozí končí v komunistických táborech či věznicích.
Nevděk světem vládne a v české kotlině obzvláště.
.
Pardubice 23.11.2009
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:
.
(1) Zákon č. 61/1918 Sb.z. a n. z 10.12.1918, jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly
Zákon číslo 215 / 1919 Sb. z. a n. z 16. 4. 1919 o zabrání velkého majetku pozemkového čili tzv. Záborový zákon.
Z
[...]
Průkaz člena Českého národně-sociálního tábora - Vlajka, organizace vzniklé 11. října 1939, sdružující několik českých fašistických skupin - zejména Vlajku, která byla jádrem ČNST, Národní árijskou kulturní jednotu a část Národního tábora fašistického. Údernou organizací hnutí byly Svatoplukovy gardy.
V čele ČNST stanul dosavadní vůdce Vlajky Jan Rys-Rozsévač. Hlavním tiskovým orgánem ČNST byl deník Vlajka a týdeník Árijská fronta. ČNST-Vlajka stála v opozici proti Národnímu souručenství a protektorátní vládě, vrchol její aktivity byl v roce 1940, kdy měl ČNST-Vlajka asi 13500 členů a 8. srpna 1940 se pokusil dokonce o puč přepadením ústředního sekretariátu Národního souručenství v Dušní ulici. Nacisty byla činnost ČNST-Vlajky tolerována a používána k nátlaku na oficiální protektorátní vládu. Mnozí členové byli využíváni nacistickými bezpečnostními orgány jako informátoři a konfidenti.
Po vrcholu činnosti v roce 1940 nastává v hnutí, které se zmítá vnitřními spory, úpadek. V roce 1942 nacisté plně sázejí na kolaborační linii reprezentovanou Emanuelem Moravcem a činnost Vlajky, která se odmítá Moravcovi podřídit, se okupačním orgánům stává nepohodlnou. Na konci 1942 je činnost Vlajky definitivně zastavena, její předáci jsou pozatýkáni a posláni jako tzv. čestní vězňové do koncentračního tábora Dachau. Po válce byli hlavní vůdci ČNST-Vlajky za vlastizradu odsouzeni k trestu smrti (Rys-Rozsévač, Burda, Čermák) nebo k dlouholetým trestům (Thun-Hohenstein, Cyphelly, Streibl atd.)
Zřízením Protektorátu Čechy a Morava se vytvořil zcela volný prostor pro rozmach antisemitismu, který české země v takové míře dosud nepoznaly. Již po Mnichově byly útoky proti Židům provázeny bulvární kritikou masarykovské „požidovštělé“ republiky. Naprostá většina představitelů různě orientovaných politických a kulturních institucí rozpoznala akutní nebezpečí, které hrozí od nepříliš početných, zato však značně agresivních a ambiciózních nacionalisticko-fašistických antisemitských skupin. Pokusy o jejich zneškodnění se projevovalo různými zákazy i zatčením (koncem roku 1938) předáků Vlajky. Národní souručenství, ustavené záhy po 15. březnu 1939, si kladlo podobný cíl: paralyzovat již v zárodku jakýkoli jiný program „spolupráce s Říší", než který representoval president Hácha a vláda generála Eliáše. Zvlášť velké obavy zpočátku vzbuzovala Gajdova Národní obec fašistická a Národní tábor fašistický, které se od prvních dnů okupace draly do popředí. Díky kompromisní dohodě byly jejich ambice více méně uspokojeny a Gajdova organizace ukončila oficiálně v červenci 1939 svou činnost. Spolu s několika dalšími předáky se Gajda stáhl do ústraní (někteří historici uvádějí jeho nepřímou i přímou pomoc odboji) a spokojil se podřadnou rolí, jakou bylo například vydávání Národních ročenek - Národní ročenka 1941 pro kulturu a tělovýchovu (1940), Národní ročenka ročník čtvrtý na rok 1942 (1941), Pátá kulturně výchovná ročenka na rok 1943 (1942), které měly sloužit „převýchově národa" a „naší a evropské kultuře". Antisemitské výpady (Československo jako vazalský stát světového židovstva) se střídaly s aktivistickou propagandou, útoky proti „židosurrealistickým směrům" („pomatené plácání opilých šílenců") s chválou nacionálněsocialistické kultury (stať Vůdce a umění). Podobný ráz měly i další publikace českých antisemitů - tentokrát bez Gajdova protektorátu - jako například fašistické kalendáře. Kalendář jihočeských fašistů na rok 1941 (České Budějovice 1940) je celý věnován antisemitským textům (básně, ukázky z Rohlingova Talmudského Žida atp.); Kalendář na rok 1943, který měl motto: „S Vůdcem Adolfem Hitlerem proti Židům, bolševikům, plutokratům až do konečného vítězství", znovu oživoval fámy o rituálních vraždách a pochlubil se i „novou poezií" Oldřicha Hodana Fronta a ty! Mnozí ambicióznější fašisté ovšem rozpuštění Gajdovy organizace ignorovali a spolu s antisemitskými skupinami a skupinkami (například Národní arijská kulturní jednota, Svatoplukovy gardy, Arijská pracovní fronta, brněnské České arijské hnutí, Protižidovská liga, Národněsocialistická česká dělnická a rolnická strana ad.) se snažili využít nacistické přízně a získat mocenské pozice. Časopisy těchto skupin, většinou diletantsky a nedbale vedené, měly sice konjunkturu, ale až na několik výjimek (Arijský boj, Arijská korespodence, Hlas moslimské náboženské obce pro Čechy a Moravu) záhy zanikaly (Arijská fronta, 1939-1940, Arijský útok, 1940-1941, Boj národa, 1939, Fašista, 1941-1942, Fašistické hlasy, 1940, Národní tábor, do 1940, Národní výzva, do 1941, Nástup červenobílých, do 1940, Obrana národa, do 1943, Štít národa, 1939-1940).
Nejvíce pozornosti upoutalo „české národně-ideové hnutí Vlajka", které záhy soustředilo část skupin, inklinujících k fašistické a nacistické ideologii. Původní Vlajku tvořila nevelká skupina nacionalisticky orientovaných studentů, usilujících od druhé poloviny dvacátých let o „obnovu mravních a duchovních hodnot" v intencích universitního profesora Františka Mareše. Nacionalismus Vlajky, která vydávala stejnojmenný časopis, se sytil ponejvíce reaktualizovanou diskusí o Rukopisech královédvorském a zelenohorském, jež byla podnícena zejména spisy Mareše a jeho stoupenců (Jan Vrzalík, František Matoušek, Fronta Karla Horkého ad.). Již tím se demonstroval odpor proti „nevlastenectví" T. G. Masaryka, které spatřovali také v jeho presidentském působení, kdy odmítal jejich nacionalistické představy o „národním státu". Vlajkaři vystupovali proti „zkorumpovanému" systému a svými protiněmeckými postoji, které často splývaly s protižidovskými výpady, byli sympatičtí také některým představitelům politické pravice. „Klub Vlajka" se později přejmenoval na „národovecké" Hnutí za nové Československo. V tomto konglomerátu různě orientovaných skupinek se v druhé polovině třicátých let dostávají do popředí agresivní antisemité, kteří po mnichovské kapitulaci připravovali násilný převrat. V listopadu 1938 byla Vlajka úředně rozpuštěna. Zatčení vlajkaři byli propuštěni v polovině března 1939.
V nových podmínkách se ihned prodrali do popředí. „Jednotná fronta českých národovců“ utvořila Český národně sociální tábor-Vlajka a nabídla okupantům jako první česká organizace „bezvýhradnou spolupráci“, jež prý nebude zatížena - na rozdíl od stávajících českých institucí - lidmi minulého režimu. Původní program Vlajky byl přizpůsoben zásadám „německého nacionálního socialismu, italského fašismu a španělskému hnutí Falangy", protiněmecká orientace byla odstraněna, zdůrazněn byl rasový základ antisemitismu a proklamovány nové požadavky - zřízení ministerstva pro arizaci, přijetí „zákona na ochranu české cti a krve", přeškolení všech učitelů, izolace Židů od arijců, vyloučení zednářů, demokratů, liberálů a marxistů z českého veřejného života a samozřejmě totální zákaz moderního, „zvrhlého umění".
Od června 1939 do července 1942 vycházel (s přestávkami) „deník národovectví“ Vlajka, soustřeďující se k denunciacím Národního souručenství či protektorátní vlády, k udávání „židomilů“ a k stále rozvíjeným požadavkům „definitivně řešit židovskou otázku“. Opakovaly se také výzvy k německým místům, aby vlajkařům byla svěřena správa českých zemí, kde zavedou rázně a bez kompromisů nacistický „pořádek". Nacismus se Vlajka snažila napodobovat i vnějškově bombastickými teatrálními manifestacemi, užíváním symbolů jako například praporů s runovými kříži a pompézními oslavami Vůdce. České veřejnosti se Vlajka představila také organizováním protižidovských pogromů, pálením synagog a ochotným vstupováním do služeb gestapa. Záhy se však od této Vlajky distancovali někteří předváleční představitelé, jako například František Mareš a další, soustředění kolem listu Národní výzva. „Nynější Vlajka," prohlašoval například Jan Vrzalík, „nemá s ideologií původní Vlajky nic společného." Nové organizaci vytýkali avanturismus a zvláště pak „akce tak mravně povážlivé, jako udávání". Tato skupina, spolupracující s Národním souručenstvím, se pokoušela dál pokračovat v obhajobě pravosti Rukopisů. Zdálo se, že nastala vhodná doba pro „definitivní potvrzení pravosti" a vyřešení dávných sporů odsouzením všech, kdo je považovali za falzifikát. Do roku 1940 pokračoval „boj o potupenou čest národa"; byla vypsána soutěž na převod Rukopisů do novočeštiny a Záboj, Jaroslav a Beneš z Heřmanova byli kladeni jako vzory proti „hlíze švejkovské". Na tyto aktivity se německá místa dívala se značnou nedůvěrou. Již 1940 Němci přistoupili k radikálnímu zákazu oživovat „český mýtus", spojený nejen s Václavem Hankou, ale také s Františkem Palackým. Pole nacionalistických tradic bylo vyklizeno a antisemitismus spolu s „bezvýhradnou spoluprací s Němci" se staly jedinou ideovou platformou Vlajky.
Tradičně měla Vlajka negativní vztah zejména k židovským intelektuálům a representantům moderního umění, které v době protektorátu usilovala odstranit z veřejného působení. Razantní odmítnutí představitelů kultury „liberalistické" a „levicové", tedy těch, kteří patří na „smetiště intelektuálštiny" (ve vlajkařských listech byli denunciováni například F. M. Bartoš, I. A. Bláha, E. F. Burian, V. Černý, J. Frejka, M. Hlávka, V. Holan, F. Kocourek, J. Orten, J. Seifert, O. Scheinpflugová, J. Skupa, V. Talich, K. Teige), mělo mít za následek uvolnění prostoru pro protižidovské bojovníky, jako byl Felix de la Cámara, Karel Rélink, František Zavřel ad.
Německá místa nezaujala k Vlajce jednoznačný postoj. Na jedné straně byla se sympatiemi přivítána snaha udržovat vládu protektorátu a Národní souručenství v stálé nejistotě. Oceňovali ochotu vlajkařů navazovat přímou spolupráci s německými organizacemi (čeští antisemité byli pozváni na „studia" do Německa; již 1939 se uskutečnil čtrnáctidenní pobyt mladých vlajkařů v táboře Hitlerjugend). Proto se v německém tisku objevovaly články o „jediné české organizaci ochotné ke spolupráci", o směru, který „nejvíce odpovídá pravé české reálné politice", zatímco oficiálním orgánům byla vytýkána neupřímnost a latentní opozičnost. Chválu také vzbudilo protižidovské běsnění stejně jako nenávistné pamflety proti Masarykovi, Benešovi a jeho stoupencům - „pozůstalým v Protektorátě". Tyto německé texty, které ovšem vlajkařské tiskoviny s neskrývanou pýchou občas přetiskovali, byly doprovázeny listy „upřímných Němců" a „německých kamarádů". Na straně druhé měli nacisté oprávněnou nedůvěru v tuto „podivnou společnost denunciantů, vyděračů a zločinců", jejíž vliv v českém prostředí byl minimální. Také ambice Vlajky udržet si „samostatnost v rámci národního socialismu" mohly u Němců vzbuzovat jen ironický úsměv či podráždění. Čím více se projevovala aktivita novinářů, kteří ke kolaboraci přicházeli z nejrůznějších předválečných stran (Emanuel Moravec z demokratických kruhů Lidových novin a Peroutkovy Přítomnosti, bývalí komunisté a později národní socialisté Emanuel Vajtauer a Karel Lažnovský, Josef Scheinost, podílející se nejprve na programu českých fašistů a později lidové strany, Jan Ryba ze sociální demokracie, Karel Werner z Národní ligy a Národního sjednocení atp.), tím bylo zřetelnější, že nacistickým zájmům o udržení klidného prostoru a koncepčního řešení české otázky avanturistická Vlajka spíše překáží. S požehnáním německých míst osmělují se tito novináři-aktivisté ke stále razantnější kritice Rysovy organizace. Nejostřejší polemika proběhla v Klatovských listech, které se staly dalším důležitým tiskovým orgánem „českého národněsocialistického hnutí". Tradiční krajanský list se v době okupace dal cele do služeb antisemitismu a zároveň útočil proti publicistům, kteří se do služeb „nového řádu dali teprve nedávno“. Lažnovský, jemuž vlajkaři vytýkali předválečné přátelství s židy (pro svůj vztah k Jindřichu Kohnovi, který Lažnovského na začátku třicátých let podporoval, byl nazván „židovské odstávče“, pro článek k padesátinám Josefa Hory zase „skrytým levičákem“), odpověděl nejpručeji. Vlajkaře nazval „směšnými agitátory", kteří používají „židovských metod", domýšlivými figurkami, politickými diletanty, kteří nemají smysl pro psychologii národa. Když Heydrich na konci 1941 vytvářel novou garnituru české kolaborace v čele s Moravcem, bylo již zřejmé, že se vlajkaři musí vzdát svých mocenských ambicí a že jim zbývá pouze možnost integrovat se do nově vzniklých pronacistických struktur. Část vlajkařů vytvořila základní kádr Moravcovy osvětové služby (Hugo Tuskány) nebo Kuratoria pro výchovu mládeže (František Teuner, Miroslav Potužník) a často spojovala tyto funkce se službou gestapu. „Nepoučitelní“, kteří se nemohli zbavit své vize, že jako praví národovci budou spoluvládnout v protektorátu, byli na rozkaz K. H. Franka internováni.
Čeháčci likvidují Čechy.......aneb národně-socialistická revoluce ala Beneš a spol.
čtvrtek, 3. prosince 2009
Prohlášení příslušníků historické šlechty ze září 1938 a září 1939
Franz Chocholatý Gröger
Od anšlusu Rakouska k Německu již bylo jasné, že Hitler zaměří pozornost k Československu a problémům německé menšiny. Problém zachování české státnosti resp. Československého státu se bytostně týkal také české šlechty. Aristokratické pojetí národnosti se vždy zakládalo na zemském principu. Spolurozhodoval původ rodu, rodinná tradice, věrnost panovníkovi, jazyk poddaných a subjektivní národní sebeurčení každého jedince. Ve chvíli ohrožení zemského pociťuje šlechta vyslovit se a zaujmout stanovisko k dané situaci. Československý stát se šlechtou jako se svébytnou sociální a politickou skupinou nepočítal. Vláda a Národní shromáždění uvádějící do života myšlenky liberálních svobod, demokracie a rovnosti odejmula šlechtě výsady a pozemkovou reformou ji zbavila velké části jejího jmění. (1) Tyto kroky byly odůvodňovány absencí šlechty na protihabsburském odboji, konservatismem, sepjetí s katolickou církví, anacionalita a nedostatečné hájení národních zájmů..
Postoj šlechty k situaci vyjádřil ve své promoční řeči František Schwarzenberg (orlická větev rodů) pronesené 20. 5. 1938 v Collegiu Maximu Právnické fakulty Karlovy university:
„… Dnes nejde již pouze o hájení práv jednotlivců a vyšších právních celků. Dnes jde o vzkříšení a udržení právního citu. Vždyť vidíme, že celé národy mlčí k zřejmému bezpráví. Vždyť vidíme, že svědomí světa mlčí tam, kde jde o základy všeho práva.
I nejdokonalejší právní soustava pozbývá smyslu tam, kde není citu pro právo a vědomí nutnosti existence a zachovávání právního řádu… Vždyť vidíme, že čím dále tím častěji je porušována stěžejní zásada všeho práva, zásada,pacta sunt servanda', zásada zachování smluv a věrnosti k danému slovu. Kdyby tyto poměry zavládly mezi jednotlivci, pak věru nevím, kam by se řítila naše kultura, pak nevím, byl-li by ještě život snesitelným a důstojným svobodných lidí. " (2)
.
Jeho projev jakoby předznamenal kroky, k nimž se odhodlaly české šlechtické rody přimykající se k českému národu. Z podnětu Zdenka Radslava Kinského, majitele chlumeckého panství, který byl tehdy v kontaktu s presidentem Benešem, zformuloval Karel VI. Schwarzenberg text prohlášení věrnosti české šlechty společné zemi v jejich starých, neporušitelných hranicích. S tímto prohlášením se dostavila 17. září 1938 na pražský Hrad dvanáctičlenná delegace zástupců staré šlechty považující se za českou šlechtu. Text prohlášení, jehož adresátem byl president Edvard Beneš, přednesl František Josef Kinský, majitel kosteleckého panství:
Pane presidente,
za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli, zabránit porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naší vlasti nás pověřila, abychom se k Vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k Českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit. Považujeme za svou povinnost, uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití těchto časů nepokoje a násilí.
Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporušeny, vychází zajisté také ze starosti o budoucnost našich potomků i z pocitu odpovědnosti za svobodu· a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených, a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může stát. Zejména doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost.
Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti. (3)
.
Pod prohlášením nacházíme tato jména - Karel VI Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenek Radslav Kinský, František Kinský, Zdeněk Kolowrat, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Weikhard Colloredo-Mannsfeld, Karel Parish František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi..
Nedlouho na to přichází Mnichov a Benešova abdikace. Karel VI. Schwarzenberg od roku 1934 publikující pod pseudonymem Jindřich Středa v revue Řád a pod jménem Bojna v revue Vlajka vydávané organizací mladých českých nacionalistů, zčásti studentů filosofické fakulty. Zásluhou Prohlášení se dostává do středu pozornosti veřejnosti. Dne 19. října 1938 se objevil v novinách Národní výzva nepodepsaný článek „Kdo bude presidentem?“, konstatující, že: „V tomto určitém chaosu ( ... ) od úst k ústům ozývá se stále zřetelněji a mohutněji i jméno jednoho ze členů starého roduvěrného českého rodu, orlického Karla Schwarzenberga." Na sklonku října, kdy Karel VI. Schwarzenberg, v té době aktivovaný důstojník československé armády, se nacházel služebně v Trenčíně, vyhlásila jeho prezidentskou kandidaturu nacistická vysílačka, která pod názvem Pravda vítězí (!) vysílala česky z Vídně a která byla v přímém spojení s nastupujícím, již fakticky kolaborantským křídlem Vlajky. Schwarzenberg však tuto kandidaturu rázně odmítl. (4)
V úterý 24. ledna 1939 se dostavila k audienci na Pražský hrad opět šlechtická delegace ve složení František Kinský, Karel VI Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenek Radslav Kinský, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Karel Parish František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi, Jiří Sternberg, Jan Pálffy, aby prostřednictvím svého "stařešiny" Františka Kinského vyslovila" vůli plniti všechny své povinnosti". Kinský jménem všech zúčastněných Háchu ubezpečil, že tak činí osobně i kvůli němu, neboť "víme dobře, za jakých okolností jste svolil ujmouti se řízení našeho státu, a cítíme, že jestli něco Vás může posilovati při této práci, tedy mimo víru v Božskou Prozřetelnost, je to důvěra všeho národa". Projev, který se nesl v obdobném duchu jako v září 1938, pak uzavřel: "Nemůžeme se zříci naděje, že naší vlasti jsou souzeny lepší dny, ale nechť stane se cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti svých předků. " (5) President Hácha tento akt české šlechty ocenil.
.
Na jaře 1939 je Karel VI. Schwarzenberg pověřen odborným poradenstvím ve věci nových státních symbolů protektorátu. Snažil se,aby znak protektorátu, co nejvíce připomínaly kontinuitu s Československou republikou. S vypuknutím války dochází k vykrystalizování postojů české šlechty a příklonu její části k českému národu. V tomto čase je již na šlechtu vyvíjen nátlak, aby se přihlásila k německé národnosti. To vede Františka Schwarzenberga k napsání dopisu presidentu dr. Emilu Háchovi, v němž dává jasně najevo svůj příklon k českému národu. Dopis s podpisy představitelů šlechty doručil osobně František Schwarzenberg Háchovi 6. 9. 1939. Dopis byl následujícího dne projednán ve výboru Národního soudruženství a Hácha dal pokyn k vyhotovení jeho německého překladu. V dopise bylo napsáno:Slovutný pane presidente,
v poslední době bylo jednáno o postavení šlechty v českém národě a objevily se v tomto ohledu různé nejasnosti. Považujeme proto za vhodné v tomto směru podat některá vysvětlení.
Šlechta byla, jako všude, svou podstatou zřízením státním a jakožto celistvé společenství bývala ušetřena národnostních sporů. Její politické povinnosti bývaly určovány službou Českému státu a králi. Jádro tohoto stavu vždy ovšem patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem. Za raných dob království, kdy celý venkov byl jazykově český, prostředí šlechty bylo rovněž takové. Tato šlechta, původem a jazykem česká, tvořila panující nebo politickou vrstvu Českého státu před vznikem monarchie domu Rakouského i dlouho potom. Zanechala nám památku své kultury v českých zpracováních rytířských zpěvů, v. knihách zemských práv, v názvosloví vojenském, ve svých hradech a zámcích a ve vybudování institucí kulturních. Rody, které sdílely po staletí osudy českého národa a neodcizily se nikdy svému kmeni, musí i dnes být počítány k národu, jehož krev v jejich žilách koluje.
Vedle této ryze domácí šlechty přistěhovalo se průběhem dějin a usadilo se na území Českého státu mnoho rodin původu cizího, nikoli však pouze německého. Tyto rodiny, jimž příslušelo místo na sněmu, jehož jednání se v Praze, Brně a Olomouci účastnily a jimž příslušela i vrchnostenská moc, která je spojovala stálým správním stykem s lidem, splynuly v krajích českého jazyka s národem tak, že jejich různý původ nemůže ničeho změnit na jejich nepopíratelné příslušnosti k české národní pospolitosti.
Obdobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí.
Jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásit se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé nebude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých ,upírat právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdí1ejíce práva i povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého.
Zděděná příslušnost k národní pospolitosti není tedy určována okolnostmi dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotou dějin, osudů a zodpovědností za budoucí generace národa.
Národ český, jemuž slavnostním způsobem byla zaručena Vůdcem národa německého a říšským kancléřem jeho národní svébytnost, zajisté může považovati za své právo i svou povinnost tvrditi se vším důrazem - kdyby o tom pochybnost vznikla - skutečnost, že má českou šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude.
Při posledním sčítání lidu v Německé Říši byla příslušnost k národnosti postavena na základ dobrovolného přiznání. Příslušné správní předpisy vycházejí ze zásady, že každý jest příslušníkem toho národa, s nímž se cítí niterně spjat a k němuž se hlásí. Nepochybně se budou německé říšské orgány říditi touto zásadou i na zdejším území. V úplné shodě s národem německým, který žádá ode všech svých příslušníků přesné konání všech povinností vůči národní pospolitosti, jsou důvod ně i český lid a česká šlechta přesvědčeni o své sounáležitosti. Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.
V září 1939 (6)
.
Za českou šlechtu se považovali podepsaní: Baillet-Latour, Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo- Mansfeld, Czernin, Dacziczký z Hesslowa, Dlauhowesský, Dobrzenský, Bořek-Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Gelenj, Kálnoky, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorff-Pouilly, Mladota, Nádherný, Paar, Pálffy, Parish, Podstatzky-Thonsern, Riegr, Schönborn, Schwarzenberg, Schlik, Serényi, Strachwitz, Thun-Hohenstein, Wratislav. V září toho roku ruší Eliášova vláda zákony zakazující používání šlechtických titulů. Počítá se s větším zapojením šlechty do protektorátní vlády.
.
V květnu 1942 uvaluje zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nucenou správu na majetek orlických Schwarzenbergů, stejně jako na majetek dalších rodů, jejichž příslušníci signovali výše uvedené prohlášení. Za své protinacistické postoje nebo odbojovou činnost se dostali do vězení jak Antonín, František a Zdeněk Bořek-Dohalští, tak Humprecht a Rudolf Czerninové, František Kinský a František Schönborn. (Válku přežili pouze František, Dohalský, Rudolf Czernin, František Kinský a František Schönborn.) V domácím odbojovém hnutí sehráli významnou úlohu Zdeněk Bořek-Dohalský s Jindřichem Kolowratem-Krakovským, mj. oba členy skupiny Parsifal, Podstatšti podporovali partyzány, květnového povstání v roce 1945 se na pražských barikádách účastnil František Schwarzenberg nebo zástupci z řad Lobkowiczů, na venkově pak v okolí Mirotic a Čimelic bojovali Karel Schwarzenberg s Norbertem Kinským. V československých vojenských jednotkách na Západě bojoval Eduard Lobkowicz, vyznamenaný Čsl. vojenským křížem, v londýnském exilu působil diplomat Max Lobkowicz atd. (7).
Po roce 1945 se myslelo, že vše vrátí se do kolejí I. republiky, bohužel národní (nacionálně) socialistická revoluce Benešovy Třetí republiky ukázala svou pravou tvář. Dne 10. července 1947 parlament schválí Lex Schwarzenberg, jímž zabavuje majetek hlubocko-krumlovské větve. Nic nepomůže, že majorátní pán Adolf uprchl za války do emigrace, jeho majetek byl konfiskován nacisty a jeho bratranec Jindřich (1903-1965) byl vězněn v Dachau. Beneš nemá rád ty, kdo mu pomáhali za jeho londýnského exilu. Pro tuto Velkokrádež stačí mínění, že v nové společnosti přece není možné, aby jedna rodina vlastnila tak velké bohatství. Tisk zveřejní projevy poslanců, podporujících tento návrh, mezi nimi referát lidoveckého "bratra poslance Plojhara", národněsocialistické poslankyně Milady Horákové. O souhlasném řevu komunistických publicistů, na předním místě s E. F. Burianem, ani nemluvě. Vzápětí má přijít řada i na orlickou větev rodu. Na podzim 1947 úřady vymyslí kličku "revize první pozemkové reformy". 30. ledna 1948 revizní komise na návrh ministra zemědělství Ďuriše zabavuje většinu majetku orlického majorátu. 1. února 1948. (8)
.
Po únoru 1948 je zabaven majetek všech šlechtických rodů. Mnozí odcházejí za hranice, mnozí končí v komunistických táborech či věznicích.
Nevděk světem vládne a v české kotlině obzvláště.
.
Pardubice 23.11.2009
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:.
(1) Zákon č. 61/1918 Sb.z. a n. z 10.12.1918, jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly
Zákon číslo 215 / 1919 Sb. z. a n. z 16. 4. 1919 o zabrání velkého majetku pozemkového čili tzv. Záborový zákon.
Z
[...]
Žádné komentáře:
Okomentovat