Raději bez komentáře............., jenom ČTI !!!!!


HRDINA TŘETÍHO ODBOJE
- lk -
Dne 26. června 2001 ve věku nedožitých sedmdesáti let
zemřel dlouholetý politický vězeň komunistického režimu
a autor Analýzy 17. listopadu, pan Miroslav Dolejší.

Hrdinům prvního a druhého odboje se věnuje malá pozornost nejen všeobecně, ale pohříchu i na stránkách odborného tisku. O hrdinech třetího odboje se pak člověk nedozví prakticky vůbec nic. Dvanáct let po "velké sametové" o nich postkomunistický režim zarytě mlčí, zachovává právní kontinuitu s režimem, který jim zničil životy a cynicky čeká, až všichni vymřou. Jedním z těch hrdinů byl také Miroslav Dolejší. Bojoval celý život se zlem bolševismu na té nejvražednější frontě - v domácím odboji. Establishment mu nedal pokoj ani po propuštění, změně režimu a rehabilitaci - jeho Analýza vzbudila záplavu nechutných pomluv, denunciací a hysterie, jež neměla daleko ke snahám o fyzickou likvidaci. Pojďme na tohoto statečného vojáka třetího odboje společně vzpomenout.

            ‎- Ale vraťme se opět do současnosti. Jak byste charakterizoval současný morální stav občanské společnosti?
            Dolejší: - Češi už nemají vůli být národem. To, co zbylo, je morálně a intelektuálně zdecimovaná skupina lidí. Národ je takový, jaké ...jsou jeho matky. Matky však potřebují muže, kteří by je chránily a dali budoucnost potomkům. My však už nemáme muže, kteří by byli schopni povstat za záchranu svých rodin a své země. Být či nebýt darebákům nebo zrádcem se stalo lidem pouze způsobem myšlení, které určuje jistota, že nebýt sluhou či darebákům znamená nemít úspěch. A pro převážnou většinu je úspěch natolik žádoucí, že stojí nad morálkou i kritikou. Žádný zločin nikdy nespáchali, dokud nebyl jako zločin zveřejněn, a proto jejich už nic nenutí k zápasu s vlastním svědomím. Ti nejlepší se s největším znechucením a odporem odvracejí od celé občanské veřejnosti a nelze s nimi v politice počítat. Jejich pravda je v tom, že národu nelze pomoci, pokud si každý jednotlivec nechce pomoct sám. Je však stále možné, že všechno významné nebo velké probíhá pomalu, nepozorovatelným růstem. Pokud budeme ve svém marasmu klesat až na hranici vlastního sebezničení, pak snad se ještě najdou muži, kteří se vzbouří. Z vlastní zkušenosti vím, že až když se člověk stane bezmocným a žebrákem, může se mu vrátit prvotní lidská svoboda v hodnocení věcí života.
            Tragédie Evropy, a tím i naše, začala v době, kdy si muži nechali odejmout kordy. Pak už mohli přijít funkcionáři každého druhu, chátrou, obchodníci s čímkoliv, protože čest, hrdost, důstojnost a víra ztratili možnost bránit se. Tehdy začal úpadek mužnosti a civilizace se začala řítit do bezmocnosti. Úžerníci a obchodníci se staly diktátory lidských osudů. Lidé byli donuceni klanět se před oltáři soukromého obchodu a průmyslu. Manažeři, organizátoři a funkcionáři se považují za věštce, vědátory a géniů, za hrdiny velkých činů. Největším obchodem současnosti je zločin. Lidé vědí, že jsou ohroženi organizovaným zločinem v celosvětovém měřítku. Již fungují instituce vydírání zločineckým podsvětím, které se prolínají s politickými stranami, vládami, parlamenty, burzami, bankami, akciovými společnostmi a komedianty. Prosperitu národa nejzhoubnější ničí právě takováto skrytá forma zločinu. Dosud nikdy v našich dějinách nebyla vláda tak dokonale spojená s obchodním podnikáním zločinu jako nyní. I přesto, že neexistuje žádný rýchloúčinkujúci lék na vyléčení choroby tohoto světa, žádná vláda v něm nemůže být spravedlivá, pokud nemá kontakt se všemohoucím Bohem. Potřebujeme oživení víry. Nepotřebujeme, abychom se vyvíjeli materialistickejšie, ale potřebujeme, aby náš život byl duchovněji. Nepotřebujeme větší intelektuální sílu, ale větší sílu mravní. Svoboda člověka nebude zajištěna, pokud lidé dovolí, aby moc soukromých osob vzrostla do takové míry, že se stane silnější než stát samotný.




            V tomto poselství je více moudrosti a odkazu
            pro budoucnost, než sami TUŠÍME, natož si dovedeme představit.

            Bohužel je jenom škoda, že dílo M.Dolejšího zůstává z velké části utajeno veřejnosti a tudíž v mnoha případech vede i k fantastickým spekulacím.

            Osobně jsem názoru, že jeho odkaz je nadčasový a snad v tu správnou chvíli jeho myšlenky budou reflektovány těmi, kterým byly URČENY.

            ZA MIROSLAVEM DOLEJŠÍM

            Josef Dolejší

            "Pamatuj, že jsi se nenarodil proto, abys byl (pouze) šťasten. Mirek. Dne 18. června 1961"

            Po zažití druhé dekády věznění (1975-1986) se Mirek vrátil domů se silně podlomeným zdravím, prakticky bez prostředků a také bez naděje na slušnější živobytí. Nikdy si ale na nic nestěžoval. Už tolik nečetl, tím více pracoval. Duchovně dozrál a svým zjevem či způsobem myšlení stále více připomínal reinkarnaci brahmána.
            V dubnu roku 1986 dokončil strojopis poměrně rozsáhlého textu, nikdy nepublikovaného, věnovaného bratrovi Zdeňkovi a mně. Text je nazván "ATITUDA", existuje již pouze v jediném exempláři a je vlastně velmi osobním Mirkovým vyznáním ze života, chápání světa a individuálního lidského osudu. V jeho úvodu se praví: "Člověk nežije pro dovršení osudů, ani pro ztělesnění idejí, ani pro pokrok, ale jedině proto, že se narodil. A narodil se pro přítomnost, což mu vůbec nebrání ani v tom, aby přijímal dědictví minulosti, ani v tom, aby v závěti po sobě něco nezanechal".
            Závěr podrobné, hluboké a ne příliš optimisticky vyznívající analýzy duchovního stavu naší podivné epochy končí odkazem: "Vzdělaným duchům je potřebné udržovat odstup od komedie, kterou ti ostatní hrají. Nedůvěra ve všechnu skutečnost, vzdělanou či nevzdělanou, je jedinou aristokratickou atitudou".
            Po listopadu 1989, kdy jen na velmi krátkou dobu zažil naději na jakousi morální satisfakci - nikoli svou vlastní, ale všech bývalých politických vězňů - rychle prohlédl povahu probíhající "světové komedie", stejně jako charakter jejích aktérů. Výsledkem jeho kritického a jakýmkoli syntetickým nadšením nepoznamenaného uvažování byla pak Analýza 17.listopadu - pouhý zlomek rozsáhlého textu, z něhož jsem většinu postupně četl a který Mirek po rozpoutání zuřivé, paranoidně hysterické kampaně proti němu v roce 1991 zničil.
            To, co následovalo až do jeho smrti v ranních hodinách dne 26.června 2001 je možné postihnout jako směsici ponižování, teroristického nátlaku, rafinovaného psychického vydírání, živoření, ale také světlých chvil a dní, kdy se cítil spokojeným, vyrovnaným a v pohodě uprostřed svých nejbližších přátel a ve společnosti svého malého vnuka.
            Nereptal, nestěžoval si, v nejzazším případě se pouze bránil, bral obraz okolí a svého postavení v něm takový, jakým byl.
            Smrt očekával. Žil v její blízkosti po většinu svých pozemských dní a neobával se jí. Chápal ji jako vykoupení z nižšího, často ponižujícího materiálního stavu, do bytí vyššího, v němž není tělesného ani duchovního utrpení a strádání. Jeho Duch se smrtí nebojoval, pouze jeho zmučené, ztýrané a vysílené tělo kladlo odpor, neboť tak bylo instinktivně navyklé mnohaletým úporným tréninkem za přežití, a to za naprosto extrémních podmínek pouze elementární existence.
            Malost, která v ojedinělých případech a na malou chvíli zajásala nad jeho smrtí jako nad svým domnělým triumfem, dosáhla jen nepatrného odkladu na svém propadu do nicoty, v níž se již vlastně samovolně nachází.
            Těším se z Mirkových myšlenek a z jeho duchovního odkazu, vynikajícího v současné virtuální realitě neobvyklou hloubkou a ušlechtilostí. Nikterak nevadí, že nikdo netleská. Potlesk patří jen klaunům, potícím se na pilinách cirkusové manéže. Mudrci náleží TICHO, KLID, nezčeřená vodní hladina Duše a věčný MÍR.
            Mirku, ještě jednou Ti děkuji za slova Vznešeného!