převzato z webu Fragmenty

Proti nepřátelům trvalých věcí

K patnáctému výročí úmrtí Russella Kirka (1918-1994)

Ladislav Bátora

Britský filosof Roger Scruton v roce 1997 v předmluvě k druhému vydání Kirkovy monografie o Edmundu Burkovi konstatoval: „Byl svědomím dnešní Ameriky, stejně jako Burke byl svědomím Británie doby osvícenství.“ A mnozí mu dávají za pravdu. „Dílo Russella Kirka by mělo patřit k základnímu vzdělání každého – konzervativního nebo liberálního – Američana, který se vážně a do hloubky zamýšlí nad budoucností své vlasti,“ upozornil zase v roce 1999 americký historik Alf Mapp. Oba výroky jsou posmrtným vzdáním úcty možná největšímu americkému filosofovi druhé poloviny minulého století a nepochybně nejzarputilejšímu křísiteli nefalšovaného konservatismu a tradicionalismu.

Před patnácti roky, ráno 29. dubna 1994, Russell Kirk zemřel. Autor jedné knihy? Je sice pravda, že Kirk se proslavil především svým dílem The Conservative Mind, jež vyšlo poprvé v roce 1953, kdy mu bylo teprve třicet pět let, ale to rozhodně neznamená, že byl „autorem jedné knihy“; i když českému čtenáři se to tak jevit může – tato jeho původně disertační práce, v níž sumarizuje a analyzuje vývoj angloamerických konzervativních názorů „od Burka po Santayanu“ (v pozdějších vydáních „po Eliota“), je bohužel zatím jedinou Kirkovou knihou přeloženou do češtiny (Konzervativní smýšlení, Občanský institut, 2000). Již v roce 1951 Kirkovi totiž vyšla tiskem Randolph of Roanoke: A Study in Conservative Thought, což bylo téma diplomové práce z oboru americké dějiny na Duke University, a během následujících desetiletí se počet jeho knižně vydaných titulů (včetně beletrie) zaokrouhlil na třicet. Zmiňme alespoň ty nejznámější z nich: A Program for Conservatives (1954), The Intelligent Womans Guide to Conservatism (1957), The American Cause (1957), Edmund Burke: A Genious Reconsidered (1967), Enemies of the Permanent Things: Observations of Abnormity in Literature and Politics (1969), Eliot and His Age: T. S. Eliot's Moral Imagination in the Twentieth Century (1971), The Roots of American Order (1974), The Politics of Prudence (1993), The Sword of Imagination (1995), Redeeming the Time (1995). Zásady konzervativního myšlení

Některé z uvedených knih jsou vlastně sborníky přednášek a zvláště v jejich případě je třeba litovat, že se překladu do češtiny sotva kdy dočkáme, protože „neokonzervatismus střižený evropeismem“ (nebo vice versa) je u nás už bezmála státní doktrínou, a kdo by tedy našel odvahu dělat si zle vydáváním knih opravdových konzervativců, jež politici i novináři režimu Pravdy a Lásky vesměs považují za „extremisty“... Přitom právě ony pozdější knihy dokumentují, jak Kirk postupně upřesňoval svou představu o významu tradice a řádu pro zachování naší civilizace. Ukázkově to lze demonstrovat na příkladu jeho cizelování „zásad konzervativního myšlení“.

Zásady konzervativního myšlení

V Konzervativním smýšlení z roku 1953 se Kirk totiž ještě domnívá, že jich je šest:

1. Víra v transcendetní řád neboli v přirozený zákon, který vládne společnosti i svědomí...

2. Zalíbení ve vzkvétající rozmanitosti a tajuplnosti lidské existence – oproti ochuzující uniformitě, rovnostářství a utilitaristickým cílům většiny radikálních systémů...

3. Přesvědčení, že civilizovaná společnost potřebuje vrstvy a třídy – v protikladu ke koncepci beztřídní společnosti...

4. Přesvědčení, že svoboda a majetek jsou úzce svázány: stačí oddělit majetek od soukromého vlastnictví a vše propadne vládě knížete temnot...

5. Víra ve zvyklosti a nedůvěra k sofistům, počtářům a ekonomům, kteří chtějí provést přestavbu společnosti podle abstraktních schémat...

6. Poznání, že změna nemusí automaticky znamenat prospěšnou reformu; překotná inovace obvykle není pochodní pokroku, nýbrž zničujícím požárem.

O nějakých třicet let později, v pravidelném cyklu přednášek pro Heritage Foundation, trvale zaznamenaných ve sborníku The Politics of Prudence, již Kirk vypočítává deset zásad konzervativního smýšlení (přičemž ale v úvodu jako obvykle upozorňuje, že konzervatismus není náboženství ani ideologie, takže nemá žádné svoje Písmo svaté nebo Kapitál):

1. Konzervativec věří, že existuje věčný mravní řád. Onen řád byl stvořen pro člověka a člověk byl stvořen pro něj: lidská povaha je stálá a mravní pravdy jsou trvalé.

2. Konzervativec lpí na obyčejích, konvencích a kontinuitě. Právě staré obyčeje umožňují, aby lidé spolu žili v míru. Ničitelé obyčejů bourají víc věcí, než si uvědomují nebo přejí.

3. Konzervativci věří v to, co by se dalo nazvat zásadou osvědčených receptů. Konzervativci cítí, že současní lidé jsou trpaslíci na ramenou obrů a dohlédnou do větší dálky než jejich předkové právě a jen díky oné mohutné postavě těch, kteří nás v čase předešli... Konzervativci tvrdí, že se nedá předpokládat, že bychom my, současníci, dospěli k nějakým báječným novým objevům na poli morálky, politiky nebo vkusu.

4. Za čtvrté, konzervativci se nechávají vést zásadou obezřetnosti... Liberálové a radikálové jsou, podle konzervativců, neobezřetní: ženou se totiž za svými cíli, aniž berou nějak v potaz riziko nových zlořádů, horších než ty, které chtějí odstranit.

5. Konzervativci respektují zásadu rozmanitosti... V zájmu zachování zdravé rozmanitosti musejí v každé společnosti existovat třídy a vrstvy, rozdíly v hmotných podmínkách a spousta dalších nerovností. Jedinými opravdovými projevy rovnosti jsou rovnost při Posledním soudu a rovnost před spravedlivou soudní instancí; všechny jiné pokusy o rovnostářství nutně vedou ke společenské stagnaci přinejmenším.

6. Konzervativci se podřizují zásadě nedokonalosti. Konzervativci vědí, že lidská povaha je – nepolepšitelně – zatížena jistými nebezpečnými rysy. Protože člověk není dokonalý, nelze nikdy stvořit nějaký dokonalý společenský řád... Pokusy o nalezení Utopie nutně končí katastrofou; konzervativci říkají: nejsme stvořeni pro dokonalé věci.

7. Konzervativci jsou přesvědčeni, že svoboda a vlastnictví spolu úzce souvisí. Vyvažte majetek ze soukromého vlastnictví, a Leviathan se stane pánem všeho. Velké civilizace stojí na základech soukromého vlastnictví.

8. Konzervativci prosazují dobrovolné sdružování a odmítají nedobrovolný kolektivismus... V autentické obci se všechna rozhodnutí, která přímo ovlivňují životy občanů, přijímají lokálně a dobrovolně.

9. Konzervativci vnímají potřebu obezřetného omezování moci a lidských vášní... Stát, ve kterém jednotlivec nebo malá skupina mohou bez kontroly ovládat vůli svých spoluobčanů, je despocií, přestože by se sám třeba nazýval monarchickým, aristokratickým nebo demokratickým.

10. Uvážlivý konzervativec chápe, že jak stálost, tak i proměnlivost musejí být v rozjitřené společnosti brány v potaz a uváděny v soulad. Konzervativec se nestaví proti sociálním vymoženostem, třebaže pochybuje, že existuje nějaká síla jako mystický Pokrok, s oním velkým písmenem na začátku slova, která by někde ve světě opravdu fungovala. Když společnost kráčí v nějaké oblasti kupředu, obvykle zároveň upadá v oblastech jiných... Inteligentní konzervativec se proto snaží o smíření požadavků na stálost a požadavků na pokrok. Domnívá se, že liberálové a radikálové, slepí a hluší k oprávněným požadavkům na stálost a ve snaze co nejrychleji nás dosmýkat do nějakého pochybného Pozemského ráje, hazardují s odkazem předků, který nám byl svěřen.

Nepřátelé trvalých věcí - radikálové

A co Kirk na druhou stranu vyčítá souhrnně odpůrcům konzervatismu? Již v Konzervativním smýšlení napsal, že radikalismus po roce 1790 vždy útočil proti zvykovému uspořádání společnosti a opíral se přitom o zhruba pět východisek:

Za prvé, přesvědčení, že je možné přivést člověka k naprosté dokonalosti a dosáhnout neomezeného pokroku společnosti, neboli tzv. meliorismus. Radikálové věří, že vzdělávání, pozitivní zákonodárství a změna prostředí může vyprodukovat lidi podobné bohům.

Za druhé, pohrdání tradicí. Rozum, touha po uspokojení a materialistický determinismus se preferují jako nejlepší průvodci na cestě ke společenskému blahobytu, kdežto formální náboženství se zavrhuje a místo něho se společnosti vnucují nejrůznější ideologie.

Za třetí, politické rovnostářství. Řád a privilegium se odsuzují, přičemž deklarovaným ideálem radikálů je totální demokracie – čím přímější, tím lepší.

Za čtvrté, ekonomické rovnostářství. Na odvěká vlastnická práva, zejména na právo vlastnit půdu, se téměř všichni radikálové dívají s podezřením.

Za páté, radikály sjednocuje odpor k Burkově pojetí státu jako Božího ustanovení i k Burkově koncepci společnosti jako věčné pospolitosti, kterou sjednocuje mravní vazba mezi mrtvými, živými i dosud nenarozenými – společnosti pojímané jako společenství duší.

Pozoruhodné také je, že se Kirk jako jeden z mála nepřizpůsobil všeobecně panujícímu vypočítavému podlézání mladé generaci a v jedné své přednášce varoval před infantilizací společnosti: „Stárnutí nutně neznamená, že se člověk stává čestným, statečným a moudrým; ale nejsou to ani atributy mládí. Tím nejméně vhodným, komu bychom měli věřit, ať už se to týká sféry veřejné či soukromé, je ‚humanitář s gilotinou‘, nadšenec, který je přesvědčen, že svět ležel v temnotách, dokud se on, ve své mravní dokonalosti, lidstvu nezjevil. Na to, aby se z vás stal destruktivní pomatenec, nemusíte být pokročilejšího věku. Potřebujete jen dostatek arogance – a ‚víry v hudbu‘, v ten iracionální rytmus věčné adolescence.“