Seminář Josef Kalvoda v protikomunistickém odboji
(Ústav pro studium totalitních režimů ČR, 26. listopadu 2009)
Jan Cholínský Dne 26. listopadu 2006 se uskutečnil v Ústavu pro studium totalitních režimů seminář Josef Kalvoda v protikomunistickém odboji. V jeho průběhu přednesli své příspěvky čtyři referenti. Program moderoval historik Jaroslav Rokoský, zahájil lingvista, matematik a překladatel Vladimír Petkevič a s příspěvky vystoupili pedagog Jan Cholínský, historikové Václav Veber a Martin Tichý a bývalý vyšetřovatel ÚDV Jiří Málek. Vladimír Petkevič v úvodu semináře vyzvedl Kalvodův význam nejen v odboji, ale i v historiografii a podotkl, že historiků Kalvodova typu, „kteří se na dějiny dívají bez předsudků a bez zátěže vlastní komunistické minulosti, ba dokonce kteří zastávají nepokrytě antitotalitní postoje, má dnes česká historiografie velmi zapotřebí“.
Jan Cholínský seznámil přítomné s mládím Josefa Kalvody a s jeho bojem v řadách lidové strany proti komunistům již v období třetí československé republiky, se založením Českého křesťansko demokratického hnutí v exilu (které bylo ve vyhraněné opozici proti Radě svobodného Československa a Československé straně lidové v exilu z důvodů zásadního odmítnutí poválečného politického režimu a Košického vládního programu a rovněž zásadně rozdílného názoru na vedení protikomunistického odboje) a jeho úspěšným memorandem vládě a Kongresu Spojených států v roce 1954, v němž byl předložen návrh postupu na uplatnění nové zahraničněpolitické strategie pro osvobození porobených národů pomocí vnitřních revolucí v komunismem ujařmených státech. Z časových důvodů nemohl být prezentován celý referát, jehož druhou část – nástin na Kalvodovu činnost v protikomunistickém odboji až do roku 1989 – však mohou zájemci nalézt v písemné a rozšířené verzi tohoto referátu, která vyjde v prosinci v časopisu Paměť a dějiny č. 4/2009. V následující besedě zaznělo několik dotazů, například: „Jaké byly kontakty mezi Josefem Kalvodou a Bohdanem Chudobou?“. Jan Cholínský v odpovědi uvedl, že před únorem 1948 Kalvoda spolupracoval s Chudobou úzce jako krajský vedoucí odboru mládeže lidové strany s předsedou tohoto odboru a navázali spolu přátelský vztah, přičemž Kalvoda s dalšími mladšími lidovci vkládali do Chudoby naděje, že v budoucnu povede stranu a to jiným a lepším způsobem než dosavadní předseda Jan Šrámek. V roce 1951, když Kalvoda připlul do Spojených států, tak dokonce několik dní u Chudoby bydlel a o dva roky později pomohl prosadit Chudobovo předsednictví v Českém křesťansko demokratickém hnutí (ČKSD). To ovšem, vzhledem k Chudobovu individualismu i soukromému problematickému jednání, netrvalo dlouho. Kalvoda se s Chudobou, stejně jako mnoho jeho dalších příznivců v exilu, osobně rozešel a ač proti němu nikdy veřejně nevystoupil, v dopisech konstatoval, že lituje energie, kterou kdy vydal na podporu svého bývalého přítele Bohdana Chudoby. Po rozchodu s ČKDH začal Chudoba spolupracovat s Českým národním výborem generála Lva Prchaly sídlícím v Londýně. Dalším dotazem bylo, zda Josef Kalvoda udržoval písemný kontakt s bývalým politickým vězněm Miroslavem Dolejším. V odpovědi Jan Cholínský uvedl, že si není zcela jist, ale rozhodně vyloučil rozsáhlejší a důvěrnou korespondenci, přičemž uvedl, že Kalvodův názor na známý Dolejšího text Analýza 17. listopadu byl, že se jedná o směsici informací známých, neprokazatelných a mylných. Další otázka byla například: „Uskutečnil se komunistický převrat podle dvoufázového modelu komunistické strategie použitého v Československu, na který často Kalvoda poukazoval, podobně i v jiných evropských státech?“ Historik Václav Veber společně s jedním s návštěvníků semináře se ve výkladu shodli, že dvoufázový model byl komunisty využit nejen v Československu, ale téměř ve všech dalších porobených zemích střední a jihovýchodní Evropy včetně Polska.
Na otázku týkající se americké zahraničněpolitické strategie vůči Sovětskému svazu navázal svojí přednáškou historik Václav Veber. Poukázal na to, že velkým zlomem v americké politice vůči sovětským komunistům byl nástup prezidenta Harry Trumana. Zatímco jeho předchůdce Franklin D. Roosevelt odvozoval poměrně autoritativně svoji zahraniční politiku od vlastní důvěry ve Stalina a důvěry v jeho směřování k liberálnějšímu politickému režimu, Truman přijal výrazná opatření pro omezení sovětské rozpínavosti. Jádrem těchto opatření byly náměty bývalého diplomata George Kennana – tato Trumanova strategie vešla ve známost jako strategie zadržování komunismu. Její méně známou částí byla propagace titoismu, tj. národního komunismu proti komunismu mezinárodnímu tj. sovětskému. Ač strategie zadržování komunismu pokrokem oproti Rooseveltově přístupu a stavěla hráz sovětské expanzi do dalších států, pro ujařmené národy vlastně znamenala jen zachování statu quo. Změnu směrem k strategii osvobození nastínil v roce 1952 prezident Dwight Eisenhower, který se ovšem brzy vrátil k zadržování komunismu a během vlády jeho administrativy dokonce v roce 1956 Spojené státy naléhavě doporučovaly západoevropským státům, aby se vyvarovaly pomoci maďarskému povstání, neboť se jedná o vnitřní záležitost sovětského bloku. Na tuto politiku navázala politika détente a její snahy o zmírnění mezinárodního napětí a odzbrojování, jejíž neúspěchy se plně projevily v sedmdesátých letech a kterou ukončil až prezident Jimmy Carter na konci svého volebního období neratifikováním smlouvy SALT II. a hospodářskými sankcemi vůči Sovětskému svazu. Závěrem Václav Veber konstatoval, že zcela zásadní změnu přinesla až vláda prezidenta Ronalda Reagana v osmdesátých letech, který opět vyhlásil strategii osvobozování sovětských satelitů a také ji začal provádět. Jednou z otázek v následující besedě bylo, zda to byl československý exilový prezident Beneš, kdo během druhé světové války ovlivnil Roosevelta a podnítil jeho důvěru k Stalinovi. Václav Veber odpověděl, že mimochodem vzhledem ke svému opakovanému zvolení byl Roosevelt poněkud autoritativním prezidentem, měl svojí vlastní hlavu a že Beneš nebyl tak významným politikem, aby zcela ovlivnil Rooseveltův názor. Další otázka směřovala k tomu, zda byl Beneš placeným sovětským agentem. V odpovědi zaznělo, že Benešovo jednání je sice možné považovat za jednání sovětského vlivového agenta, ale že je nepravděpodobné, že by přijal ze sovětské strany nějaké peníze, protože sám byl milionářem. V souvislosti s tím bylo poukázáno, že informace o tom, že Beneš byl Sověty placen pochází z knihy bývalého příslušníka KGB Pavla Sudoplatova a většina historiků ji považuje za nevěrohodnou.
Ve třetí přednášce se zamýšlel historik Martin Tichý nad knihou Josefa Kalvody Role Československa v sovětské strategii, která vyšla ve třech vydáních (1979–1981) ve Spojených státech v angličtině jako Czechoslovakia´s Role in Soviet Strategy a v roce 1999 byla přeložena do češtiny. Sám uvedl, že jeho příspěvek je zejména námětem k diskusi, kterou se mu také skutečně podařilo rozproudit a to již během samotného výkladu. Na začátku se Martin Tichý pozastavil nad strukturací jednotlivých kapitol s poukazem na pravděpodobný vliv toho, kdy kniha byla napsána a pro koho byla určena (americká odborná veřejnost v době studené války) a poté se zabýval jejími dílčími tématy. S pochybnostmi se zmínil o Kalvodově tezi, že československé legie mohly za určitých okolností zvrátit v roce 1917 vývoj v Rusku, stejně jako o Kalvodově vyhraněné kritice Benešovy zahraniční politiky v meziválečném období – zvláště v případě Maďarska. Jako zajímavé a přínosné naopak označil úseky popisující vývoj Komunistické strany Československa, Benešovu motivaci pro sblížení se Sovětským svazem a poválečné modely bolševizace zemí střední a jihovýchodní Evropy. V závěru svého vystoupení uvedl velmi trefnou poznámku: „Škoda, že nad touto knihou neproběhla mezi odbornou veřejností tak široká diskuse, jako například před lety, když byl vydán Podiven. To vzbudilo pozornost mezi veřejností a mezi odborníky a určité statě a přemýšlení o této knize lze najít – je spousta článků, sborníčků, příspěvků. Já jsem hledal a nenacházel jsem mnoho a je to škoda.“ V diskusi bylo poukázáno, že hlavní tezí knihy je prokázání zásadního podílu politiky Edvarda Beneše během druhé světové války a po ní na zbolševizování Československa, a že například tematická část o československých legiích v Rusku je v knize jen okrajová. Nicméně větší část diskuse směřovala právě k této tematice. Bylo v ní poukázáno například na to, že legionáři se chtěli po zřízení Československa především vrátit domů a ne bojovat proti bolševikům, že jejich politické myšlení mělo své limity a pokud se hlásili k nějakému politickému směru, pak to byla především sociální demokracie. Na druhé straně bylo zmíněno, že pro intervenci nebyl jen Karel Kramář, ale také například Josef Dürich, který byl do Ruska vyslán Kramářem a Švehlou a také Vácslav Vondrák, ruský Čech a jeden se zakladatelů legií. Dále na to, že možnost bojovat s bolševiky se netýkala jen situace po skončení první světové války (intervenci tehdy propagoval zmiňovaný Kramář – dodatečná pozn.), ale také předešlé situace již v létě 1918 (kdy již byli pro boj proti bolševikům Masarykem neutralizovaní Vondrák či Dürich, dodatečná pozn.). Na připomínku o tom, že vznik československých vojsk v Rusku neměl dlouho podporu carské ani první porevoluční vlády a změna nastala teprve po bitvě u Zborova reagoval Jan Cholínský. Poukázal na to, že ještě před únorovou resp. březnovou revolucí v Rusku získali ruští Češi pod vedením Vácslava Vondráka u carské vlády podporu. Zároveň mylně uvedl, že otázka významu Zborova je spojena především s pohledem Tuchačevského – byl přerušen poukazem, že Tuchačevskij byl tehdy nevýznamným poručíkem (autor repliky a tohoto textu měl však na mysli předsedu ruské vlády Kerenského a ne důstojníka Tuchačevského, což se mu v dané chvíli nevybavilo, dodatečná pozn.). Závěrem této diskuse poznamenal moderátor Jaroslav Rokoský, že kniha Role Československa v sovětské strategii, stejně jako další Kalvodova kniha Genese Československa nebyla komentována odbornou veřejností podle jeho názoru hlavně proto, že Kalvoda byl českými historiky označen za „Kramářovce“ a jako takový vymanévrován na okraj historiografické obce či zcela ignorován.
Závěrečné téma „Josef Kalvoda a Vlastislav Chalupa – dva osudy a dva odboje“ bylo výpadkem techniky ochuzeno o filmovou ukázku. Bylo uvedeno Janem Cholínským, který poukázal na paralely a odlišnosti mezi osudy protikomunistického odbojáře Kalvody a komunistického agenta Chalupy, zmínil se o Chalupově roli v exilu a jeho návratu do Československa po roce 1989, kdy se tento prezentoval jako čelný odbojář a o tom, jak Kalvoda nalezl v archivu ministerstva vnitra dokumenty o Chalupově rozsáhlé a dlouhodobé spolupráci s StB. Jiří Málek poté vystoupil s obsáhlým a mimořádně zajímavým příspěvkem, v němž popsal celý případ Vlastislava Chalupy, který se po Kalvodově odhalení rozvinul a kterého se on sám zúčastnil jako vyšetřovatel tehdejšího Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, během něhož dokonce zjistil, že sám byl jako politický vězeň jednou z Chalupových obětí. Jiří Málek vylíčil Chalupovu destruktivní roli v domácím i zahraničním protikomunistickém odboji, kterou mu přidělili příslušníci StB se souhlasem nejvyšších představitelů komunistické strany. V Československu se Chalupa vydával za organizátora odboje – fiktivní Strany práce a doslova nahnal estébákům do náruče a do vězení přibližně 700 osob z nichž 14 bylo popraveno. V zahraničí poté, co vycestoval na falešný pas, který mu dodali příslušníci StB jimiž byl doveden až na letiště, stanul v čele paralelní organizace Strany práce – Československého zahraničního ústavu – a pokusil se sjednotit v ní odboj, působil až do šedesátých let jako vlivový agent nasazený na exil ve Francii a ve Spojených státech, jehož úkolem bylo tlumit razantní protikomunistický aktivismus a v neposlední řadě podávat informace o exulantech. Když Jiří Málek zjistil rozsah Chalupových aktivit neváhal na toto téma přednést referát na pražské konferenci dříve exilové organizace Společnosti pro vědy a umění, kde po jeho vystoupení nastalo mrtvolné ticho. Chalupa zaujímal v exilu respektive mezi socialisticky orientovanými exulanty významné místo a jeho odhalení bylo šokem – nikoliv pro celý exil, jak Jiří Málek ne zcela přesně uvedl, ale pro jeho socialistickou část. Chalupa měl však tu drzost, že následně Málka žaloval o jeden milion korun za újmu na cti. Soud, kde Chalupu zastupovali významní pražští advokáti, dal ovšem za pravdu Málkovi – a Chalupa už se v Československu až do své smrti v roce 2002 neukázal. V diskusi zazněly ještě poukazy Tomáše Bursíka a Jana Cholínského na rozdílný postoj k odhalení Chalupy u jeho dvou blízkých exilových spolupracovníků – Mojmíra Povolného a Ivana Gaďourka. Zatímco právník Povolný, jehož na pokyn Chalupy převedlo do exilu StB, odmítá uznat Chalupovo agentství a svůj „odboj“ pod kontrolou StB, sociolog Ivan Gaďourek vydal vzpomínkovou knihu v níž se úctyhodně s případem vyrovnal. Závěrem Jan Cholínský připomněl, že Kalvodovo a Ghelfandovo ČKDH v exilu už počátkem padesátých let prohlásilo Československý zahraniční ústav v exilu vedený Chalupou za frontovní organizaci KSČ v zahraničí – pro příslušníky konzervativního křesťanského proudu tedy Chalupovo agentství nebylo šokem, ale jen potvrzením někdejších podezření. Rozsáhlý článek Jiřího Málka o Chalupově případu bude publikován v časopise Securitas Imperii, 2/2010.
| |
Žádné komentáře:
Okomentovat