prof. RNDr Jiří Zlatuška ,CSc. * 15. září 1957, Brno
Zastupitel města Brna a děkan na MU v Brně. Po dokončení studia matematické informatiky a teoretické kybernetiky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně pokračoval v práci na univerzitě jako výzkumný pracovník Ústavu výpočetní techniky. V letech 1987 – 1988 a 1990 - 1994 byl náměstkem ředitele pro výzkumnou činnost na Ústavu výpočetní techniky MU. V roce 1994 založil Fakultu informatiky Masarykovy Univerzity. O rok později získal na této fakultě profesůru. V období let 1998 - 2004 zastával funkci rektora Masarykovy Univerzity v Brně. V roce 2002 zvítězil jako nezávislý kandidát v senátních volbách v obvodě Brno - město. Od roku 2004 je děkanem Fakulty informatiky Masarykovy univerzity. V roce 2006 byl zvolen za nestranické uskupení "Brno", zastupitelem a radním města Brna. Od roku 2006 je předsedou představenstva společnosti pořádající sportovní a kulturní akce v brněnské hale Rondo.
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, který paní Soile Lautsiové z italského Albano Terme přiznal kompenzaci ve výši pět tisic euro za to, že její dvě děti nemohly být ve škole vyučovány ve třídě bez symbolu kříže, vzbudil pohoršené reakce mezi populisty nejrůznějšího střihu. Kauza, ve které se matka dvou 11 a 13letých dětí domáhala toho, aby mohly být vyučovány ve třídě, v níž by nebyly symboly odporující principům sekuliarismu, ve kterých chtěla své děti vychovávat, se nejnověji stala symbolem démonického tažení levicově liberální Evropy proti tradičním hodnotám.
Do absurdní polohy tento styl uvažování převádí ve svém blogu „Kříž soudci ukřižovaný“ Zdeněk Koudelka, který dává rozsudek Evropského soudu pro lidská práva dokonce do spojitosti s Lisabonskou smlouvou a přidáváním lidskoprávního rozměru k Evropské unii skrz její naším prezidentem nemilované listiny práv.
Skutečnost je ovšem taková, že Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodl na základě členství Itálie v Radě Evropy a jejího přistoupení k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kde se Itálie nezávisle na svém členství v Evropské unii zavázala garantovat jistá práva svým obyvatelům. Tato individuální práva nezávisí na EU a nejsou důsledkem našimi národovci démonizované Lisabonské smlouvy.
Itálie ve Štrasburku spor „Lautsiová versus Itálie“ (nikoli „EU versus Itálie“ nebo dokonce „Lautsiová versus EU“) prohrála jednomyslně přijatým verdiktem sedmice soudců kvůli porušení čl. 2 protokolu 1 o právu na vzdělání, ve kterém se Itálie jako stát zavázala: „Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením.“ a čl. 9 Úmluvy, který se týká svobody myšlení, svědomí a náboženství a mimo jiné zakazuje státu omezit jeho vlastní rozhodování v těchto věcech pouze na úroveň nezbytnou pro taxativně vyjmenované oblasti.
Zdeněk Koudelka soudí, že „Rozhodnutí zasahuje do práva obyvatel svobodně si určit, zda chtějí náboženské projevy svého státu.“ Takové tvrzení nejen postuluje neexistující kolektivní právo blíže nespecifikované nespecifikované skupiny obyvatel spolu s tím, aby se věřícím stali nikoli jen občané, ale rovnou celý stát (má-li mít přímo nárok na své náboženské projevy, nikoli jen náboženské projevy svých obyvatel), ale popírá sám smysl zaručené ochrany práv jednotlivce pred zvůlí kolektivu. Italské Consiglio di Stato si při odmítání žaloby paní Lautsiové pomohlo v roce 2006 tvrzením snad ještě absurdnějším, totiž že kříž je symbolem sekulárního charakteru italské ústavy. To Koudelkův předpoklad, že měla být respektována vůle obyvatel ve třídách náboženské symboly mít, fakticky vyvrací již v judikatuře na italské úrovni.
Soudce nemusí získávat „podporu lidu“ pro svá rozhodnutí. Uplatňování práva v členských zemích Rady Evropy není a také být nemá věcí, o které lid případ od případu hlasuje - lynčující dav není lepší alternativou k vládě individuálního diktátora. Vizionáře, kteří věštili, že hněvivá vůle lidu tvoří strašidlo, které obchází Evropu, jsme tu už měli. Odmítání respektování občanských norem, které jsou v hodnotovém základu Rady Evropy a její zastřešující soudní instituce, jen vyvolává jejich duchy.
Stát (ať už je tím míněn kdo chce, v daném případě fakticky italský král ve svých dekretech z let 1924 a 1928) dost dobře nemůže mít volnost si určit, zda chce mít ve školách či úřadech kříž, pokud tím přímo omezí práva svých obyvatel, která se mezinárodní úmluvou zavázal respektovat. Je zbytečné malovat na zeď čerty Lisabonské úmluvy a strašit naše občany tím, že jejich individuální práva zaručená mezinárodními úmluvami mohou být také prakticky vymahatelná. Občanům tato vymahatelnost pouze prospěje. Ztratí nanejvýš vysoce postavení národovci, kteří vidí státní suverenitu jako prostředek, jak nedovolit, aby jejich místní moc byla omezena zákonem a mezinárodními závazky, ale byla jen výsledkem jejich osobní (z)vůle. Opak by byl ukřižováním lidských práv i mezinárodních závazků, ke kterým státy přistoupily.
Tak jsem zkompiloval článek výše uvedeného pána z jeho blogu Centrum.cz, to coá ma svém osobním webu a pak jsem připojil krátkou symboliku a organizaci, jíž je členem.Ono ti, kteří mají zájem si o ni opatří patřičné reference. Já jenom dodám, že je to jedna z Fund organization, o kterých mluvil redaktor ST pan Hudák a byl poté vyhozen. Jde o organizace, které jsou financovány skrze jistou lobby v americkém Kongresu a potom také jistým pobratincem Sorosem. Je mi jasné, že stoupenci ideíí 88 si řeknou, Zlatuška, to jméno mluví za vše. Já mám ovšem trochu jinou metodologii. V Písmu se tomu říká, po ovoci poznáte je a občas se o nich mluví jako o fousatých liškách z VINICE páně !
Já si jenom pamatuji, že dotyčný pan rektor / v té době/ šéfoval tlupě, která oxidovala při návštěvě J.M.Le Pena v Brně a motla se kolem jejich kvikot-protestu u haly RONDO. Pozorný čtenář si určitě všiml, že byl zvolen jako senátor v době, kdy vrcholila jedna z proti-Klausovských kampaní vzniklých na profilu bývalého zeměpána. Ona i jeho politická angažovanost mimo standartní politické strany je něčeho výsledkem a je určitě kompaktibilní s teoriíí tzv.občanské společnosti, gender hnutí a všeho možného ideového svinstva třetího sektoru.
Z tohoto úhlu pohledu je nutno nazírat na jeho obhajobu verdiktu ES ve Štrasburku. On má pan profesor pravdu, že tento verdikt apriori nesouvisí s členstvím v EU, ale Radě Evropy. Dokonce lze souhlasit, že cítí-li občan kterého-koliv státu EU ohrožení ze strany státu, má právo se na tento soud obrátit.
Míchat se do polemiky prof. informatiky a velice zdatného doc.práva bych opravdu se neodvážil. Já to posuzuji selským rozumem. On tam v jeho filipice také tak trochu rezonuje odpor proti výsledku referenda ve Švýcarech. A myslím, že jsme u jádra pudla.
Od prvopočátků demokracie v Evropě po likvidaci teokracií byla moc, která je dělena odvozena od lidu. Lid neni výmyslem komunistů, ale pouze množným číslem slova člověk. Vím, že má mnoho negativních konotací,ale zato etymologický význam slova lid nemůže. Lid byl vždy hlavní a v mnoha případech poslední entitou, která legitimivala moc jako takovou. Zda se šlo prostředky přímé či nepřímé demokracieodvisí od místních zvyklostí. Švýcaři prostě mají přímou demokraciii od municipality až ke svoji "konfederaci", přesná pravidla pro ni a punktum. Že nikdo nekvičel, když tuším v roce 1975, kdy západní Evropou šel závan levicového terorismu a přepadávání bank bylo na denním pořádku, tak Švýcarsko jako jediné od WW 2 vyhlásilo částečnou mobilizaci a banky byly hlídány tamější armádou !
Oni prostě naši elitáři nemohou nějak překousnout, že jejich fantasmagorie sloužící k destrukci statutu quo nemohou dosahnout klasickým politickým bojem tj. volbami, že jejich expozitury typu novodobých žido-bolševiků tj. green hlav jsou pouze doplňkem volebních map zem EU, tak to skouší obyčejným lobbyingem, který tak sami v ekonomice odsuzují.
Skrze svoji vlivou a poziční rezidenturu, tj. noviny a sdělovací prostředky, korupci politiků, vydržování různých spolků třetího sektoru apod včetně již uvedeného Fund kdesi cosi vnikají do politických strktur demokratické společnosti a tuto ideologizují neoenviromentalismem, teorii lidských nadpozitivních práv apod.Bohužel standartní politické strany zatuchlé atmosferou sekretariátu a náchylné ke korupci osobně sami věci jenom napomáhají. Ono zdalíkování Tupohlávka jest typickou ukázkou : Ale to je jenom jedno z mnoha !
Ono stačí něco sestudovat z teorie prostrkování tzv. vytypovaných vyvolenců k samotnému Olympu politické moci kdekoliv v Evropě !
Napsal: Bohumil Kobliha
V eseji Průmysl antiterorismu jsme si všimli, jak se v politice vše připravuje dlouho dopředu. Jak na hladině národní, tak velmocensky a globálně. Plánuje se všechno, včetně výběru a přípravy osob na vrcholné funkce. Takové osoby jsou vyhledávány a vyhlédnuty „skauty“ (podobně jako modelky ve světě módy) a do funkcí špiček pak „prostrkávány“ těmi, kterým mají později sloužit.
Je v podstatě jedno, jsou-li „zákazníkem“ velmoci jako USA, SSSR, Velká Británie apod., či nějaké kartely průmyslníků, vrcholná zájmová organizace rasová, nacionální, náboženská či strana extremního politického směru (nacisti, sionisti, komunisti apod.). Politický analytik Miroslav Dolejší mluvíval také o „neprohlášené moci“ centrálního řízení světa. To byla dle něj nábožensko-politicky orientovaná smetánka finanční globalistické oligarchie. „Neprohlášená“ proto, že kdyby se zviditelnili, museli by přijmout také odpovědnost za své činy, a to by bylo ouha. Padlo by rovněž hrůzné kouzlo tajuplnosti a nepostižitelnosti. Dnes bychom pro tu neprohlášenou moc dali rovnítko s neocon – neosionisty. Můžeme také zvážit jejich spojení s Bilderbergy či zednáři.
V době expansivního komunismu – stalinismu, výběr a „prostrkování“ jejich lidí byl otevřeně plánovaný a pěstovaný. Pamatujeme z té doby instituce jako Vysoká stranická škola v Praze-Vokovicích, nebo Prognostický ústav v ulici Politických vězňů.
Londýnský významný exulant major Buršík, dekorovaný mnohými vyznamenáními a nositel i Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu z tažení „od Buzuluku do Prahy“, mně vyprávěl, jak si Moskva vyhlédla jeho. Byl starým sociálním demokratem a pro komunisty to mělo kouzlo ideologické příbuznosti. Začali ho tedy „nabořovat“, přesvědčovat, aby táhl s nimi.
Šlo jim o výběr/nábor kádrů pro nejvyšší funkce a jemu prý slibovali: „Když půjdeš s námi, i presidentem budeš!“ Když jako věrný Čechoslovák, národovec a demokrat se nechtěl dát svést a poddat, protáhli ho nakonec i kriminálem. Místo Buršíka „přesvědčili“ poddajného generála Svobodu.
Podobně pracují dnes, i když ne tak otevřeně a brutálně, všechna shora jmenovaná tělesa.
Pozorujeme-li pak vyhlédnuté muže či ženy, lidi, kteří „skautovi“ padli do oka, nacházíme u nich naprosto neomylně škálu specifických vlastností. Je to především poddajnost a ochota ke spolupráci či charakterová změkčilost, slabost. Pak nastupuje extremní ješitnost. Ta je často provázena komplexem méněcennosti na straně jedné a nafoukanosti, nabubřelosti, přehnanými projevy sebedůležitosti a arogancí na straně druhé. Lidé, kteří touží po popularitě a zviditelnění, tedy jsou v podstatě exhibicionisté, se nesmírně hodí. Jejich IQ nesmí příliš přesahovat průměr. Musí vyhovovat „zákazníkům“ i „voličům“ s průměrnou inteligencí. Volič musí mít dojem, že vybranému rozumí. Že i on by tu či onu vrcholnou funkci mohl zastávat a často lépe, ale…
Průměrné IQ vyhlédnutých vyhovuje také těm, kteří si je kupují. Tím více jsou poddajní a lépe slouží „zákazníkům“, poněvadž ti svojí značně vyšší inteligencí ho mohou „kočírovat“ a mají v hrsti.
Jeden exponovaný exulant, který prohlédl práci CIA, mne upozornil, že skutečným vládcům se nesmírně hodí, má-li vyhlédnutý člověk nějakou pošramocenou minulost, škraloup (na příklad spolupráci s tajnými službami, StB/KGB, či obyčejnou neodhalenou/nepotrestanou zlodějnu, „kostru ve skříni“, jak se v Anglii říká). Takový člověk se dá řídit a přimět skutečným pánem ke všemu. Kdyby odepřel, může být veřejně „odhalena“ jeho (či její) nešlechetná minulost. Může být snadno zkompromitován až k veřejnému skandálu a zatracení, aniž by se musel likvidovat fysicky. „Sejmutí“ je vždy nepohodlné a skutečný vládce tento způsob odstranění volívá jen v krajním případě (Dubček). Nedivme se proto, že novým protektorům nad Čechy se dnes tak hodí mnozí bývalí komunisté či jejich ratolesti.
Po výběru budoucích „příďových ozdob“ nastane pro skutečného vládce náročná fáze jejich „prostrkování“ na pro ně určené posty.
Vlastní prostrkování vybraného se děje různými cestami. Vytvoří se mu zpravidla zkorumpovanými pisálky a medii popularita doma i v zahraničí, zviditelní se a dá se mu příležitost. Vyrobí se pro něj často aféra a důvod k poslání do „vězení“, kde se mu poskytne doškolení pro tu funkci, na kterou byl vybrán. Není nutné, abychom byli adresní, poněvadž máme křiklavé „příďové ozdoby“ v naší přítomnosti přímo před nosem. Kdo je nevidí, je mu už zbytečné dokládat.
Vzhled a oblékání vybraných je nesmírně důležité, vytváří totiž ikonu. V novinách a masových mediích vůbec prodejní pisálkové a režiséři snadno vykouzlí gloriolu. Přilepí se mu to, co nemá či nikdy neměl, totiž ctnosti a populární dobré vlastnosti, počínaje výjimečným nadáním a čistotou charakteru konče (to ohromně táhne!). Prostrkování může být dovršeno hesly jako: „Nikoho jiného nemáme“ a „celý svět nám ho závidí“. Je-li to žádoucí, obstarají se mu čestné tituly, akademické pocty a mezinárodní ceny
Samozřejmé je, že shora naznačené cesty „řízení společnosti“ nemají nic společného se základní premisou, vlastní skutečné demokracii. Tou byla a je rovnost příležitosti. Je-li rovnost příležitosti zlikvidována shora popsaným předvýběrem „příďových ozdob“, jsme v politické situaci horší než v absolutní monarchii.
Že se prostrkování vyhlédnutých děje nejen v politice, je evidentní. Vyhlédnutými lze „zařídit“ všechno bez náročného přesvědčování a účasti voličů či oveček. Vzpomeňme jen na rozdělení Československa! Pravda, volič zůstává zírat s otevřenými ústy, nicméně věci mu mohou dojít. Ovečky musí být poslušné. Když má „neprohlášená moc“ v hrsti presidenta anebo preláta na špici, to stačí. Věci jdou tak jak neprohlášení vládcové chtějí.
Demokracie, povol!
V eseji Průmysl antiterorismu jsme si všimli, jak se v politice vše připravuje dlouho dopředu. Jak na hladině národní, tak velmocensky a globálně. Plánuje se všechno, včetně výběru a přípravy osob na vrcholné funkce. Takové osoby jsou vyhledávány a vyhlédnuty „skauty“ (podobně jako modelky ve světě módy) a do funkcí špiček pak „prostrkávány“ těmi, kterým mají později sloužit.
Je v podstatě jedno, jsou-li „zákazníkem“ velmoci jako USA, SSSR, Velká Británie apod., či nějaké kartely průmyslníků, vrcholná zájmová organizace rasová, nacionální, náboženská či strana extremního politického směru (nacisti, sionisti, komunisti apod.). Politický analytik Miroslav Dolejší mluvíval také o „neprohlášené moci“ centrálního řízení světa. To byla dle něj nábožensko-politicky orientovaná smetánka finanční globalistické oligarchie. „Neprohlášená“ proto, že kdyby se zviditelnili, museli by přijmout také odpovědnost za své činy, a to by bylo ouha. Padlo by rovněž hrůzné kouzlo tajuplnosti a nepostižitelnosti. Dnes bychom pro tu neprohlášenou moc dali rovnítko s neocon – neosionisty. Můžeme také zvážit jejich spojení s Bilderbergy či zednáři.
V době expansivního komunismu – stalinismu, výběr a „prostrkování“ jejich lidí byl otevřeně plánovaný a pěstovaný. Pamatujeme z té doby instituce jako Vysoká stranická škola v Praze-Vokovicích, nebo Prognostický ústav v ulici Politických vězňů.
Londýnský významný exulant major Buršík, dekorovaný mnohými vyznamenáními a nositel i Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu z tažení „od Buzuluku do Prahy“, mně vyprávěl, jak si Moskva vyhlédla jeho. Byl starým sociálním demokratem a pro komunisty to mělo kouzlo ideologické příbuznosti. Začali ho tedy „nabořovat“, přesvědčovat, aby táhl s nimi.
Šlo jim o výběr/nábor kádrů pro nejvyšší funkce a jemu prý slibovali: „Když půjdeš s námi, i presidentem budeš!“ Když jako věrný Čechoslovák, národovec a demokrat se nechtěl dát svést a poddat, protáhli ho nakonec i kriminálem. Místo Buršíka „přesvědčili“ poddajného generála Svobodu.
Podobně pracují dnes, i když ne tak otevřeně a brutálně, všechna shora jmenovaná tělesa.
Pozorujeme-li pak vyhlédnuté muže či ženy, lidi, kteří „skautovi“ padli do oka, nacházíme u nich naprosto neomylně škálu specifických vlastností. Je to především poddajnost a ochota ke spolupráci či charakterová změkčilost, slabost. Pak nastupuje extremní ješitnost. Ta je často provázena komplexem méněcennosti na straně jedné a nafoukanosti, nabubřelosti, přehnanými projevy sebedůležitosti a arogancí na straně druhé. Lidé, kteří touží po popularitě a zviditelnění, tedy jsou v podstatě exhibicionisté, se nesmírně hodí. Jejich IQ nesmí příliš přesahovat průměr. Musí vyhovovat „zákazníkům“ i „voličům“ s průměrnou inteligencí. Volič musí mít dojem, že vybranému rozumí. Že i on by tu či onu vrcholnou funkci mohl zastávat a často lépe, ale…
Průměrné IQ vyhlédnutých vyhovuje také těm, kteří si je kupují. Tím více jsou poddajní a lépe slouží „zákazníkům“, poněvadž ti svojí značně vyšší inteligencí ho mohou „kočírovat“ a mají v hrsti.
Jeden exponovaný exulant, který prohlédl práci CIA, mne upozornil, že skutečným vládcům se nesmírně hodí, má-li vyhlédnutý člověk nějakou pošramocenou minulost, škraloup (na příklad spolupráci s tajnými službami, StB/KGB, či obyčejnou neodhalenou/nepotrestanou zlodějnu, „kostru ve skříni“, jak se v Anglii říká). Takový člověk se dá řídit a přimět skutečným pánem ke všemu. Kdyby odepřel, může být veřejně „odhalena“ jeho (či její) nešlechetná minulost. Může být snadno zkompromitován až k veřejnému skandálu a zatracení, aniž by se musel likvidovat fysicky. „Sejmutí“ je vždy nepohodlné a skutečný vládce tento způsob odstranění volívá jen v krajním případě (Dubček). Nedivme se proto, že novým protektorům nad Čechy se dnes tak hodí mnozí bývalí komunisté či jejich ratolesti.
Po výběru budoucích „příďových ozdob“ nastane pro skutečného vládce náročná fáze jejich „prostrkování“ na pro ně určené posty.
Vlastní prostrkování vybraného se děje různými cestami. Vytvoří se mu zpravidla zkorumpovanými pisálky a medii popularita doma i v zahraničí, zviditelní se a dá se mu příležitost. Vyrobí se pro něj často aféra a důvod k poslání do „vězení“, kde se mu poskytne doškolení pro tu funkci, na kterou byl vybrán. Není nutné, abychom byli adresní, poněvadž máme křiklavé „příďové ozdoby“ v naší přítomnosti přímo před nosem. Kdo je nevidí, je mu už zbytečné dokládat.
Vzhled a oblékání vybraných je nesmírně důležité, vytváří totiž ikonu. V novinách a masových mediích vůbec prodejní pisálkové a režiséři snadno vykouzlí gloriolu. Přilepí se mu to, co nemá či nikdy neměl, totiž ctnosti a populární dobré vlastnosti, počínaje výjimečným nadáním a čistotou charakteru konče (to ohromně táhne!). Prostrkování může být dovršeno hesly jako: „Nikoho jiného nemáme“ a „celý svět nám ho závidí“. Je-li to žádoucí, obstarají se mu čestné tituly, akademické pocty a mezinárodní ceny
Samozřejmé je, že shora naznačené cesty „řízení společnosti“ nemají nic společného se základní premisou, vlastní skutečné demokracii. Tou byla a je rovnost příležitosti. Je-li rovnost příležitosti zlikvidována shora popsaným předvýběrem „příďových ozdob“, jsme v politické situaci horší než v absolutní monarchii.
Že se prostrkování vyhlédnutých děje nejen v politice, je evidentní. Vyhlédnutými lze „zařídit“ všechno bez náročného přesvědčování a účasti voličů či oveček. Vzpomeňme jen na rozdělení Československa! Pravda, volič zůstává zírat s otevřenými ústy, nicméně věci mu mohou dojít. Ovečky musí být poslušné. Když má „neprohlášená moc“ v hrsti presidenta anebo preláta na špici, to stačí. Věci jdou tak jak neprohlášení vládcové chtějí.
Demokracie, povol!
Žádné komentáře:
Okomentovat