Počet zobrazení stránky

úterý 15. prosince 2009

Oznámení

Na facebooku jsem založil skupinu - Vlajka-, kterou bych chtěl časem tranformovat na o.s.Je koncipovaná jako platforma mající za úkol povznést odkaz dr. Vrzalíka a hlavně prof.dr. Mareše.
Vlajka bylo převážně studentské fašistické hnutí působící ve dvacátých a třicátých letech 20. století v tehdejším Československu. Po jeho zákazu se malá část bývalých členů pokoušela zformovat organizaci stejného jména a kolaborovat s nacistickou mocí.
Předchůdcem Vlajky bylo Fašistické studentské sdružení, které se kvůli neshodám s Radolou Gajdou a omezování vlastní autonomie odštěpilo z Národní obce fašistické a přeměnilo se 20. 3. 1928 na Národní svaz mládeže a studentstva, který začal vydávat časopis Vlajka.

[editovat] Vlajka v první republice

Zakládajícími členy Národního svazu mládeže a studentstva byli Jan Vrzalík, Jindřich Streibl, Jožo Hritz, Miloš Maixner aj. Výrazně se fašističtí studenti prezentovali na podzim 1929 při nepokojích na pražských fakultách kvůli přílivu židovského studentstva z Polska, Rumunska a Maďarska, které odcházelo ze svých zemí kvůli narůstajícímu antisemitismu. Mladí fašisté demonstrovali za numerus clausus pro židovské studenty.
7. března 1930 byla založena Vlajka jako politický klub. Programem jejího „novodobého národovectví“ byl stavovský stát podle italského vzoru, „osvobození národa od Masarykova realismu a pozitivistických pověr“, silný národní stát, podpora křesťanské (katolické) kultury a sociální spravedlnosti, podpora slovenské autonomii, v zahraniční politice spolupráce se slovanskými národy, především s Polskem, boj proti partajnictví, mezinárodnímu kapitálu, „židomarxismu a světovému zednářství“, levičáckému intelektualismu a německému šovinismu. Předsedou Vlajky se stal dr. Lubomír Kukla. Spolupracovníky Vlajky byli J. Kolman-Cassius, J. Hritz, Jar. Chlubna, M. Maixner, Karel Pergler, Karel Schwarzenberg, J. Streibl, Vl. Teyrovský, Jan Vrzalík, Zd. Zástěra aj. Významnými ideovými vůdci byli univ. prof. František Mareš, dvojnásobný rektor Univerzity Karlovy a senátor národní demokracie, a rovněž senátor národní demokracie a básník Viktor Dyk.
V létě roku 1930 bylo vydávání Vlajky zastaveno, redakce Vlajky se proto rozhodla pro spolupráci s časopisem Roberta Macha, vyloučeného z NOF roku 1927, Národní republika a tento časopis se stal i orgánem Vlajky.
21. 10. 1932 se novým předsedou vlajky stal místo Lubomír Kukly dr. Stanislav Nikolau, čestným předsedou byl František Mareš. 20. 2. 1933 se Vlajka přeměnila z politického klubu na politické hnutí. Symbolem Vlajky byly tři pruty Svatoplukovy s českou vlajkou. V roce 1934 vystřídal v předsednické funkci dr. Nikolaua Jan Vrzalík, jemuž po svém zvolení ihned postoupil místo Jožo Hritz. 7. května 1934 se ustavilo pravicové uskupení Národní fronta, do kterého Vlajka nevstoupila, ale zastupoval ji v něm dr. St. Nikolau.
Dne 17. 5. 1934 proběhla tzv. insigniáda, boj o univerzitní insignie, které měla německá univerzita navrátit české Univerzitě Karlově na základě zákona z roku 1920. V pražských ulicích se střetli čeští nacionalističtí studenti se studenty německými, většinou už nacistickými. Na demonstraci nacionalistických studentů vystoupili i čestní členové Vlajky: bývalý rektor František Mareš a tehdejší rektor Karel Domin.
Roku 1935 se Vlajka sloučila s Hnutím za Nové Československo vedeným štkpt. v. v. Stanislavem Sousedíkem a změnila jméno na Vlajka-Hnutí za nové Československo. V této době se do Vlajky přihlásili noví členové: dr. Zdeněk Malý, dr. Jan Jílek, hrabě Jindřich Thun-Hohenstein, Zdeno Vaněk, plzeňský arciděkan Antonín Havelka, dr. Václav Cyphelly a v roce 1936 Josef Rozsévač (Jan Rys), symbol národní zrady.
V roce 1936 vypukla občanská válka v Španělsku. Vlajka se, stejně jako další fašistické a pravicové skupiny, postavila za Franka. Levičáci podporovali španělské republikány. Celá věc byla ze strany levice prezentována jako boj demokracie proti fašismu.
Na jaře 1938 došlo k anšlusu Rakouska. Čas první republiky se pomalu začal chýlit ke konci. Vlajka, stejně jako drtivá většina českých fašistických a radikálně pravicových skupin, stála na pozicích obrany státu. Ještě v květnu zaslala Vlajka pozdravné dopisy Mussolinimu a Frankovi, ne však Hitlerovi. Jen někteří vlajkaři v čele s V. Musilem se dali do služeb české redakce nacistické vídeňské propagandistické vysílačky Pravda vítězí. Otázkou je také, zda snaha ing. Streibla o kontakt s německým velvyslanectvím a Jana Ryse o styk s henleinovci už byla poznamenána kolaboračním úsilím.

[editovat] Ilegální Vlajka druhé republiky - Vlajka - Maffie

V druhé republice se prodrala k moci především česká konzervativní pravice, která v čele s agrárníky ustavila 18. listopadu 1938 Stranu národní jednoty. Do SNJ vstoupily i všechny fašistické organizace mimo Vlajky, které byla jako jediné fašistické organizaci 11. listopadu 1938 zastavena činnost.
Ve druhé republice se projevovaly snahy o ideový návrat ke katolicismu a svatováclavské tradici, zde interpretované v ideji maločeského nacionalismu sepjatého s Německou říší. Lze říci, že režim spíše než fašistický a totalitní byl autoritativní a ultrakonzervativní. Právě pomalá fašizace a také to, že se konzervativní kruhy nechtěly s Vlajkou dělit o moc, stavělo Vlajku do opozice. Vlajka stále tvrdila, že republiku ovládají benešovské a židozednářské síly. Po zákazu Vlajky ji někteří její členové obnovili v podobě ilegální tzv. Vlajky - Maffie Nového Československa. Byli to lidé kolem Ryse: hrabě Thun-Hohenstein, Edmund Freyburg st., Edmund Freyburg ml., L. Wiesner, V. Košák, O. Polívka a A. Čížek. Nominálním předsedou byl Jindřich Streibl, který byl spíše v pozadí. Faktickým vůdcem se tak stal Rys. Většina bývalého členstva však o tomto dobrodužném podniku nic nevěděla. V této podobě se stala Vlajka přímou nacistickou agenturou. J. Rys, Thun-Hohenstein a Jan Lobkowitz byli v přímém zpravodajském kontaktu se Sicherheintsdienstem. Z odtrženého území v Kozolupech u Plzně vysílala vlajkařská pobočka vídeňské radiostanice Pravda vítězí.
Hlavní náplň této Vlajky se vyznačovala šířením antisemitských a fašistických letáků, teroristickými útoky na židovské objekty a přípravou k převzetí moci: „Až situace dozraje, přijde náš první úder, jenž zdrtí a smete do prachu shnilý židozednářský režim.“ Obsah vlajkařských letáků je zřejmý už dle úvodních hesel: „Ženy, pozor na Židy“, „ Nezapomeňte, Žid je nebezpečný“, „Kupujte jen české výrobky v ryze českých obchodech“, „Pamatujte na budoucnost svých dětí“, „Dobytek do chléva a Židé do Ghetta“, „Odbenešit“, „Židé jsou kletba národů“ apod.
V Praze se úzké vedení Maffie scházelo v zadních místnostech kavárny Technika na Karlově náměstí, zde se připravovaly návrhy letáků. Mládež Vlajky vytvářela svoje vlastní letáky v místnostech Svazu mediků, jehož předsedou byl Jan Černý, který byl v listopadu 1939 zastřelen Němci po razii na kolejích. Další důležitá vlajkařská buňka se nacházela v Plzni. Jejím vedoucím byl arciděkan Antonín Havelka, zarytý antisemita, který však nebyl zapojen do „maffiánské“ konspirace, vedl místní tzv. Novočeskou besedu, jež měla působit jako osvětová a kulturní společnost pod centrálním vedením Thuna-Hohensteina a zároveň fungovat jako krycí organizace pro Maffii. Hlavním činitelem plzeňské Maffie a spojkou s pražským ústředím byl geometr Jan Konrad.
Maffie se nespokojila jen s verbálními ataky proti židovskému obyvatelstvu, zorganizovala několik bombových atentátů „pekelnými stroji“ proti židovským objektům - kavárnám, domům, hřbitovům, synagogám atd. Byl naplánován i výbuch na dobu slavnostní bohoslužby v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v Praze, nálož však pro poruchu nevybuchla. Antisemitistické akce postihly Prahu, Plzeň, Brno, Kroměříž, Hradec Králové, Dobříš a Příbram. Několik kolemjdoucích lidí bylo zraněno a nejvyšší daň zaplatili někteří neopatrní teroristé kvůli nekvalifikované manipulaci s explozivním materiálem.
27. února, den po dvou explozích v Praze, byli zadrženi přední členové Maffie Jan Rys, Jindřich Thun-Hohenstein, Zdeněk Vaněk, ing. Streibl a Polívka. Po těchto zatčeních se činnost vlajkařů relativně utlumila. Zmínění se ale příliš dlouho ve vězení neohřáli. Večer 14. března, den před příchodem okupačních vojsk, byli na příkaz ministra vnitra propuštěni na svobodu. Ještě téhož dne se sešli ve své oblíbené kavárně Technika. Zde se dozvěděli o přítomnosti německých vojsk v Moravské Ostravě. 15. března kolem deváté hodiny se v Praze objevily první jednotky Wehrmachtu. Do sídla parlamentu v Rudolfinu se začali scházet členové NOF, Akce národní obrody a vlajkaři. Fašisté chtěli využít vzniklého mocenského vakua, aby se konečně dostali k moci. Po složitých jednáních byl po ustavení tzv. Českého národního výboru (též Svatováclavského), jakési fašistické prozatímní vlády, zvolen jeho předsedou generál Gajda. Naděje Svatováclavského výboru byly zmařeny Hitlerovým vyhlášením protektorátu a uznáním dosavadní vlády. Němcům se totiž nezamlouvalo to, že by museli s českými fašisty jednat jako rovný s rovným.

[editovat] Reference

Čechurová Jana: Česká politická pravice, Praha 1999 Gregorovič Miroslav: Kapitoly o českém fašismu. Fašismus jako měřítko politické dezorientace, Praha 1995 Kautman František: Naděje a úskalí českého nacionalismu. Viktor Dyk v českém politickém životě, Praha 1992 Nakonečný Milan: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001 Nakonečný Milan: K psychologii českého fašismu, in: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945 (Pasák T.), Praha 1999 Pasák Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Nejobsáhlejší studie, Praha 1999 Rataj: O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938-1939, Praha 1997 Rataj: Proměny českého nacionalismu v druhé republice, in: Historický obzor II./1994, s. 40 an. Sullivan ´O Nöel: Fašismus, Brno 1995

František Mareš (rektor)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Prof. MUDr. František Mareš (20. října 1857 Opatovice - 6. února 1942 Hluboká nad Vltavou) byl český fyziolog, filozof, nacionalistický politik a dvojnásobný rektor Univerzity Karlovy.
František Mareš maturoval v roce 1876 na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, poté nastoupil ke studiu filosofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, avšak již na jaře 1877 přestoupil na Lékařskou fakultu. Své studium úspěšně ukončil v roce 1882, poté absolvoval několik studijních pobytů (1882 ve Vídni, 1885 v Lipsku, 1889 v Berlíně a v Utrechtu).
V roce 1882 se stal asistentem fyziologie na Lékařské fakultě UK, v roce 1890 byl již mimořádným profesorem. Řádným profesorem byl od roku 1895 a též roku stal přednostou Fyziologického ústavu LF UK. V této funkci zůstal až do roku 1928.
V akademickém roce 1899–90 byl děkanem Lékařské fakulty UK, v letech 1913-14 a 1920–21 rektorem University Karlovy. V době první republiky se Mareš výrazně politicky angažoval, v letech 1918-20 byl poslancem Revolučního Národního shromáždění a v letech 1920-25 pak senátorem za Československou národní demokracii. V roce 1920 díky jeho úsilí vznikl zákon „O poměru pražských univerzit“.
V třicátých letech spoluzaložil politickou stranu s názvem Národní fronta. Ta se v roce 1934 stala součástí Národního sjednocení a Mareš byl zvolen místopředsedou této strany. Byl též čestným předsedou prvorepublikové Vlajky a příležitostným přispěvatelem jejího tiskového periodika.
František Mareš se jako obhájce jejich pravosti angažoval ve sporech o rukopisy. Byl též jednou z hlavní postav insigniády. Ve filozofii byl zastáncem vitalismu.

[editovat] Dílo

  • O výživě člověka (1889)
  • Úvahy z cest (1890)
  • O citlivosti (1891)
  • Idealism a realism v přírodní vědě (1901)
  • Princip zachování energie ve fysiologii (1902)
  • Konec sporu o idealism a realism v přírodní vědě (1903)
  • Fysiologie I–IV (1906–1929) (I. Všeobecná fysiologie (1906), II. Pohyby a jejich inervace (1908), III–1. Výživa, III–2. Krev a její koloběh (1911), IV–1. Fysiologická psychologie, 1926, IV–2. Fysiologie smyslů, 1929)
  • Věda a kultura (1908)
  • Mravnost a kultura. K otázce vivisekce (1910)
  • Psychologie bez duše. Ke kritice základů psychologie prof. F. Krejčího (1912)
  • Věda a náboženství. Ke kritice monismu (1913)
  • Život – tvůrčí síla. (přednáška při nastoupení rektorátu v listopadu 1913)
  • Životní účelnost (1917)
  • Pravda nad skutečnost (1918)
  • Pravda v citu (1922)
  • Otázky filosofické, národní a sociální v politice (1923)
  • Socialism a komunism v moderním mezinárodním hnutí sociálním (1926)
  • Vědecké metody realismu v otázce rukopisné (1927)
  • Strach z pravdy (1937)
  • Dialektický materialismus. Filosofie Leninova (1937)
  • Soumrak duchovní kultury před svítáním. Srovnání středověké filosofie křesťanské s přírodní vědou a filosofií nové doby (1939)

[editovat] Externí odkazy

Rektor Karlovy univerzity
Předchůdce:
Josef Zubatý
 1920/1
František Mareš (rektor)
 Nástupce:
Bohumil Němec
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Mare%C5%A1_(rektor)“


Vystavil v

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)