Nejde jen o klimatické změny. Tohle je boj o předefinování humanity
George Monbiot( více o autorovi > )
18.12.2009
Pro živočišný druh navyklý neustálé expanzi je to těžké, ale přežití závisí na přijetí faktu, že žijeme v ohraničeném prostředí
Toto je okamžik prozření, kdy se musíme sami na sebe podívat do zrcadla. Zde v plástových koridorech, u přeplněných křeslech, mezi neproniknutelnými texty a ničivými procedurami se lidstvo rozhoduje o tom, co je, a čím se stane. Volí, bude-li pokračovat v životě jako dosud, dokud se jeho dům nestane pustinou, nebo se zastaví a předefinuje samo sebe. Tohle je o něčem více než o klimatických změnách. Tohle je o nás samých.
Toto je okamžik prozření, kdy se musíme sami na sebe podívat do zrcadla. Zde v plástových koridorech, u přeplněných křeslech, mezi neproniknutelnými texty a ničivými procedurami se lidstvo rozhoduje o tom, co je, a čím se stane. Volí, bude-li pokračovat v životě jako dosud, dokud se jeho dům nestane pustinou, nebo se zastaví a předefinuje samo sebe. Tohle je o něčem více než o klimatických změnách. Tohle je o nás samých.
Schůzka v Kodani nás konfrontuje s původní tragedií. Jsme všestranné opice vybavené důvtipem a agresí, jež umožňuje ulovit mnohem větší kořist, než jsme my sami, osídlit nová území, vykřičet svůj odpor proti omezení přírody. Nyní jsme se ocitli zahnáni do rohu příčinami naší povahy, žijeme pokorně na naší přeplněné planetě ze strachu před vyprovokováním nebo poškozením jiných. Máme srdce lvů a žijeme životy účetních.
Premisou tohoto sumitu je to, že čas heroismu je u konce. Vstoupili jsme do času adaptace a akomodace. Nebude už nám dopřáno žít bez omezení. Nebude dále možno mávnout pěstí bez ohledu na to, čí nos jí stojí v cestě. Ve všem, co děláme, musíme brát ohled na životy ostatních, opatrně, s omezením, úzkostlivě. Patrně už nikdy nezažijeme okamžik, jako by nemělo být žádné zítra.
Tato schůzka je o chemikáliích: o skleníkových plynech izolujících atmosféru. Ale je také o boji dvou pohledů na svět. Ti útoční muži usilující o vykolejení této dohody a všech omezení své seberealizace si to uvědomují více než my. Nové hnutí, nejviditelnější v Severní Americe a Austrálii, ale nyní pociťované všude, usiluje o dusání po životech jiných, jako kdyby to bylo jejich lidské právo. Nebude to omezeno daněmi, zákony proti držení zbraní, regulacemi, zdravím a bezpečností, zvláště ne omezením životního prostředí. To hnutí ví, že pevná paliva umožnila všestranné opici povznést se vysoko nad její paleolitické sny. Na okamžik, nádherný, průkopnický moment nám umožnila život v blažené bezmyšlenkovitosti.
Ti útoční muži vědí, že ta zlatá éra už minula. Ale nedaří se jim najít slova pro omezení, která nenávidí. Svírajíce výtisky svých Atlasů v pokrčení (špičková novela Ayn Rand o géniovi, který se stane bezcenným playboyem, a o velkém průmyslníku pracujícím na svém sebezničení. Je to mytický příběh o člověku, který řekl, že zastaví pohon světa – a podařilo se mu to. Pozn. překladatele.), mlátí kolem sebe, obviňují ty, kteří by jim mohli překážet, z komunismu, fašismu, religiozity, mizantropie, ale v srdci uvnitř vědí, že ta omezení jsou diktována něčím, co nespoutaného člověka mnohem více odpuzuje: slušností, kterou dlužíme jiným lidským bytostem.
Bojím se toho chóru rváčů, ale současně jsou mi sympatičtí. Můj život je většinou mírumilovný, ale ve snech bývám pronásledován velkými zvířaty (v originále aurochs – zubry, pozn. překladatele). My, kterým stále v žilách teče krev, jsme nuceni se povznést, uprchnout do světa fantazie. Své životy, které je nám zakázáno žít naplno z důvodů ekologických omezení a zájmů jiných lidí, žijeme ve svých snech a ve videohrách.
Humanita už není rozdělena na konzervativce a liberály, na reakcionáře a revolucionáře, ačkoliv starší politikové se v těchto termínech vyjadřují. Dnešní bitevní linie je vedena mezi rozpínači a omezovači, mezi těmi, kteří věří, že by neměly být žádné překážky, a těmi, kteří se domnívají, že musíme žít v rámci mantinelů. Zlé boje mezi zelenými a odpůrci klimatických změn, mezi těmi, co propagují bezpečnost na silnicích a závodními šílenci, mezi komunitním hnutím dobrovolníků usilujícím o změnu a barevnou revoluci sponzorovanou korporacemi (volně přeloženo v originále použita slova grassroots versus astroturfers, pozn. překladatele), jsou teprve začátek. Tahle válka bude mnohem ošklivější, jak budou lidé kopat mimo svá omezení vyžadovaná slušností.
Takže zde jsme. V zemi hrdinů z Beowulf (Beowulf je hrdina ze stejnojmenné epické poemy staré Anglie neznámého autora datováné někdy mezi 8.-11.století, pozn. překladatele). Ztraceni v mlze akronymů a eufemismů, závorek a výjimek, kterou vyžaduje diplomacie k zahrnutí a uspokojení požadavků všech. Není tady místo pro hrdinství. Veškerá vášeň a síla se rozbíjí o potřeby jiných. Takhle to bohužel musí být, ačkoliv každý náš neuron protestuje.
Ačkoliv si delegáti uvědomují míru své odpovědnosti, přesto se domnívám, že nás prodají. Každý chce své poslední dobrodružství. Pochybuji, že se mezi oficiálními stranami najde někdo, kdo by akceptoval následky života v našich mezích, života s myšlenkou, že bude i zítra. Budou říkat, zase bude nalezena nová hranice, nový obzor, další cesta k úniku z našich omezení, další možnost vyvést naši nespokojenost do jiných míst, k jiným lidem. Nad vším, co je zde diskutováno, visí téma, které se nikdo neodváží pojmenovat, vždy přítomné, nikdy nevyslovené. Ekonomický růst je magický vzorec umožňující naším konfliktům, aby zůstaly nevyřešeny.
Dokud ekonomika roste, není třeba sociální spravedlnost, neboť životy mohou být zlepšeny bez redistribuce. Dokud ekonomika roste, lidé nemusí konfrontovat své vůdce a své elity. Dokud ekonomika roste, můžeme pokračovat ve vykupování se z našich trablů. Ale jako bankéři zamezujeme dnešním trablům jen tím, že je násobíme pro zítřek. Prostřednictvím ekonomického růstu si půjčujeme čas na nesmírně nevýhodnou úrokovou míru. Ekonomický růst zajišťuje, že jakákoliv omezení domluvena v Kodani, budou dříve nebo později překročena. I když se nám podaří zamezit klimatickému zlomu, růst zajistí, že bude jen otázkou času, kdy narazíme na nové mantinely vyžadující novou globální odpověď: nafta, voda, fosfáty, půda. Budeme se potácet z krize do existenční krize pokud nedořešíme základní problém: nekonečný růst nelze zajistit na konečné planetě.
Vyjednávači v plastovém městě přes veškerou zaslouženou sebekázeň to stále neberou vážně. Dokonce neberou vážně ani klimatické změny. A je zde další věc, o které se nemluví: zásoby. Většina států peroucích se zde v Kodani, mají dvě politiky pevných paliv. Jednou je minimalizace potřeb dosažena tlakem na občany, aby snížili své potřeby. Druhou je maximalizace dodávek dosažena tlakem na firmy, aby vydolovaly ze země co nejvíc.
Víme ze zprávy publikované v dubnu v časopise Nature, že můžeme použít maximálně 60 % současných zásob uhlí, nafty a plynu, pokud nemá průměrná teplota stoupnout o více než o dva stupně. Můžeme spálit mnohem méně pokud – jak mnohé chudé státy nyní požadují – budeme usilovat o zvýšení nejvýše 1,5 stupně. Víme, že filtrace uhlíku v těchto palivech odstraní jen malé procento. Z toho plynou dva zjevné závěry: vlády musí rozhodnout, které existující rezervy pevných paliv zůstanou v zemi a musí být zavedeno globální moratorium na vyhledávání nových rezerv. Žádný z těchto návrhů nebyl dokonce ani navržen k projednávání.
Ale tahle první velká globální bitva mezi rozpínači a omezovači musí být nějak vyhraná a další bitvy na obzoru, které budou následovat – rostoucí spotřeba, korporační moc, ekonomický růst – musí začít. Pokud vlády nedosáhnou nějaké dohody o klimatických změnách, rozpínači využijí slabosti omezovačů. Zaútočí – se stejnou taktikou popírání, zatemňování, odvolání se na vlastní zájmy – na opatření, která chrání lidi jednoho od druhého, nebo která brání zničení světového ekosystému. Tento boj nemá konce. Neexistuje hranice, kterou by rozpínači nepřekročili. I oni vědí, že to je boj o předefinování humanity a jejich snahou je, aby noví lidé byli ještě hrabivější, dravější a bezohlednější, než ti dnešní.
Civilizační krize
Dnes se zamyslím nad řekněme civilizační krizí.
Čím více se ponořuji do české intuitivní filozofické školy, tím spíše začínám pohrdat světem kolem sebe. Abych byl správně pochopen, světem, který je ze značné části virtuální a je tvořen sdělovacími prostředky, kašpary jménem politici, tupým gojimským stádem, které okupuje hyper a supermarkety, předvádí se v pizzeriích či fashion prodejnách a jiných atributech konzumní společnosti. Začínám mít radost, že potkávám party excelentních Romů, kteří přes den dřou na výkopových pracích a ve sváteční den jsou součástí koloritu kolínské poutě, že v masném bistru, kam chodím na obědy jsou zdatné padesátnice, které odvedou solidní pracovní výkon, práce je baví a dělají kšeft majiteli prodejny na rozdíl od visážistou upravených 20 - letých holčiček šťourajících se v nose pro naprostou absenci zákazníků ve fashion prodejnách a skupinek rodin asijských obchodníků a jejich kouzelných dětí. Mám radost, že si rozumím s majitelem antikvariátu a našel jsem společnou řeč s úřednicí knihovny, jsem nadšen z rodin s dvěmi a více dětmi, obdivuji mladé maminky, které vyrostly do krásy skrze mateřství. Ono i v tomto světě mamonu, zlatého telete a konzumu včetně duchovní vyprahlosti je neustále, na co se dívat. Děkuji prozřetelnosti za dar toto vše vidět!
Již několik, či spíše mnoho desetiletí se mluví o krizi euro-americké civilizace. Na to dnešní myslitelé reagují různě. E.Fukuyama v principu tvrdí, že dějiny skončily a teď v duchu liberální demokracie bude vše dobré. P. Buchanan zase mluví o střetu civilizací a požaduje neoizolacionismus USA samozřejmě , že s mocenskou ochranou Izraele. To jsou jenom dva případy z poslední doby. I běžný člověk nějak intuitivně cítí, že ho chaos nějak semílá. Rozpadají se rodiny, děti vyrůstají bez otců, nevěra je na denním pořádku, nevázaný sex je propagován téměř každým periodikem, politici jsou jako smyslů zbavení, feministky a lžihumanisté se mohou pominout při sebemenším odkazu na tradice, kostely se vyprázdnily, kriminály a blázince praskají ve švech.
Konzumní gójské stádo je ve vleku spotřeby a půjček, ti co se napakovali si dělají z národa blázny a pár jedinců skrze sebeuspokojení pracuje pro obecní blaho. Filozofové a politici si kladou otázku, kde je prapříčina současného statutu quo. Ta ušmudlaná sebranka jménem vrcholoví politici rétorickými cvičeními a sofismaty dosahují nemožného, často klamou tělem (i vlastní manželky). Někdo si myslí, že prvopočátek je v první průmyslové revoluci, jiný že vše je spojeno s odvržením Boha coby reakce na následky industrializace společnosti. Mne ovšem ve škále názorů zaujal ten, který vidí prapříčinu všeho přijetím katolické scholastiky nad katolickou askezí.
Jmenovitě spor mezi T. Akvinským a sv. Františkem z Assisi. Meritorně jde o střet dvou postojů k bohatství země. Zda tuto vyrabovat k potřebě jedince a slávě Boží, či se řídit principem, co jsem ze země vzal, to do ní vrátím. Samozřejmě mluvíme o lidech ukotvených ve vrcholícím středověku. Tento primární spor a vítězství racionalisty Akvinského jakoby eskaloval vývoj dalších událostí. Věci se hnuly dopředu a obrazně řečeno, sedli jsme do vlaku, který zrychluje a my ho nemůžeme nějak zastavit, respektive dělat vůbec nic. Ztrácíme půdu pod nohama , ztratili jsme to, čemu Archimédes říkal pevný bod jsoucna. Jsme vláčeni, uniká nám merit problému. Někteří pošetilci se do toho snaží implementovat atributy filozofie východu. Tamější mudrci se smějí a říkají něco v tom smyslu, že naše civilizace je kromě jiného založena na starověkém Řecku a jeho mytologii. Jedním z hrdinů této mytologie je Prometeus, který ukradl bohům oheň a stal se pro nás hrdinou.
Pro ně je prostě sprostým zlodějem a podlým člověkem. Proč? Protože svým jednáním porušil Boží princip a věčný řád - . Oheň je symbol pokroku coby zdroj energie - páry. Ale on byl vyrván z řádu a Božstvu zlodějem, který je pro naši civilizaci vzorem. Je smutné, jak při každé snaze přiblížit ducha islámu Evropě je dotyčný nazván okamžitě teroristou. Tři monoteistická náboženství tvořící světový teistický establisment mají stejný pramen a jde jim o totéž. Bohužel západní civilizaci chybí to, čemu staří Řekové říkali nussvětelné pole náboženství. Tímto principem se řídí islám. V principu nejde o nic jiného než o způsob prožívání, teologicky řečeno spiritualistiku. Jinak řečeno, jde o prožívání bytí, nikoliv si užívání světských výdobytků. Dnes jsme si všichni přibili na dveře P. Buchanana coby ikonu konservatismu a spasitele západní civilizace. Kam zmizel Huserl a jeho Krize evropských věd či Heidegger a jeho neblahé zapomínání. Evropané a Američané ztratili integritu vědomí.
Povrchní prožitky, hédonismus, obcování zvané láska atd. jsou atributy odtržené od prožívání jsoucna formou formalizovanou a technokratizovanou. Ono tzv. zen-buddhistické kopnutí oslem do hlavy zřejmě bude vyžadovat padnutí na hubu v podobě války, aby se lidstvo vzpamatovalo. My zatím umíme mluvit o raketách Tomahawk než hledat duchovní cestu. Ono toto vše má počátek v již citovaném odmítnutí sv. Františka a vítězství Tomáše Akvinského. Sekularizace posledních 100 let je jenom dovršením celého jevu. Dnešní situaci střetu západu a islámu lze vyhodnotit jako kritický bod , který měl analogii ve třicetileté válce. Předmětem sváru byl způsob čtení Bible a neochota si porozumět. Současná situace je téměř identická. Jeden evropský myslitel měl krásný příměr. Dva koukají do stejného akvária. Jeden z boku a druhý zepředu. Pro jednoho plave rybička ze předu dozadu a pro druhého zprava doleva. A to je v principu celý problém. Umět si porozumět a shodnout, umět respektovat odlišnosti. Ono mnou předstírané téma hodně souvisí se slovy MÍT a BÝT. Jinak řečeno, já mám ještě neznamená, že já jsem… Komunikace lidí našeho kulturního okruhu se přeměnila v artikulovaný přenos zpráv a to značně formalizovaný. Mobily, PC, DVD - ztráta ethosu, který je základem dvou slova a to: e t i k a a e s t e t i k a. To není útok proti technice, ale měl by existovat způsob ochrany proti jejímu zbytnění a utváření touto naší osobnosti, potažmo civilizace. Jak z té šlamastyky ven?
Homo sapiens má intelekt. Tento mu musí velet upozadit se, uskromnit, ukáznit a snažit se porozumět druhým. Dalším instrumentem je filozofie, která umí vystoupit ze systému, udělat si odstup a formulovat či definovat. Není žádný konec dějin či filozofie a je vcelku lhostejno, zda to hlásal Hegel před 150 lety či před 10 lety již citovaný Fukuyama. Svět dále směřuje svým řádem a záleží jenom na nás. Jsou základní tři filozofické otázky: kdo jsme, kam kráčíme a odkud jsme přišli. Bohužel tu třetí vnímají mnou uvedené kultury naprosto odlišně. Jaroslav Vrána
Mne ten článek ze Zvědavce zaujal hlavně tím, že on vcelku srozumitelně říká - pro euro/atlantickou civilizaci nemá nic hranice . Ona se před ničím nezastaví a v rytmu globalizace / což je dle mého soudu vcelku rafinovaný a technokratický pojem pro novou kolonizaci / bude dále posilováno jeslo -Mít a užít. To že se ale musí dostat do konfrontace s civilizacemi, které slové mít nahrazují slovem Jsem či dokonce s kulturami, které vědí, že nelze mít ve znaku svoji pýchy, to co jsem naznačil ve smyslu adorování zloděje ohně Bohům- tj. Prométhea je snad srozumitelno.
Dle toho, co vyslovil autor překopírovaného článku jsem pochopil, že apoštolové současné epochy hodlají posilovat všude na světě pod ideologií Lidských práv tu stránku lidské povahy, která je dána naprostou nespoutaností lidského jedince ve smyslu lpění na individualismu a jeho egoismu. Nakonec k tomuto se vyslovil již Aristoteles, který v zásadě konstatoval, že jde-li jednice za svým štětím,není to nemravné !
Nakonec jak říká stará moudrost, šedá je teorie a barevný strom života a nikomu neroste strom do nebe !Limity možného každého systému, entity či jedince samotného dosahnou-li hranic narušujících kosmologický řád, dojde ke konfrontaci . Jaksi nám historie ukazuje, že už možná tento moment je implantován v představách architektů nových pořádků a ani bych se nedivil, kdyby měli již připraveny svoje dvorní bankeře pro všechny strany konfliktůůůůůů ..........
Ono já jsem již na podobný moment narazil i filozofů renesance, kde kromě postavení člověka do středu všeho bytí byla posilována coby hnací motor této epochy jeho VÁŠEŇ. Ano, čtete dobře, kromě mnoha snah o posílení jedince coby hlavního činitele a tvůrce hodnot byla hlavně posilována složka jeho osobnosti související s podvědomím a částečně i iracionalitou ./já k tomuto fenomenu se dostanu separátně někdy jindy/.
Já chci jenom naznačit, že se nám dějiny jenom opakují a že vše tady již bylo. Jsou akorát nové kulisy naší komedie a zdokonalilo se například manipulování s masou, byly vcelku mistrně odstraněny sebezáchovné instrumenty naší civilizace jako natalita či ethos odvahy a rytířství atd.
Snaha zpacifikovat arabský svět pomocí petrodolarů či šmírou zvané zelená revoluce v Persii/ač ona sama není součástí arabského světa v etnogenetickém smyslu/ , poťouchle škádlit Čínu , prodlužovat agonii zvanou Afghanistan apod je jenom jednou se stránek toho, na co článek ve Zvědavci upozornil......
Homo sapiens má intelekt. Tento mu musí velet upozadit se, uskromnit, ukáznit a snažit se porozumět druhým. Dalším instrumentem je filozofie, která umí vystoupit ze systému, udělat si odstup a formulovat či definovat. Není žádný konec dějin či filozofie a je vcelku lhostejno, zda to hlásal Hegel před 150 lety či před 10 lety již citovaný Huntington. Svět dále směřuje svým řádem a záleží jenom na nás. Jsou základní tři filozofické otázky: kdo jsme, kam kráčíme a odkud jsme přišli. Bohužel tu třetí vnímají mnou uvedené kultury naprosto odlišně. Jaroslav Vrána
Žádné komentáře:
Okomentovat