Revoluce ve střední a východní Evropě
Josef Kalvoda [The Ukrainian Quarterly, USA, 1991, č. 1]Ve střední a východní Evropě se nachází několik zemí, které mají odlišné dějiny, zeměpisnou polohu, kulturu a hospodářskou úroveň. Bývala to oblast, v níž žily vzájemně promíchané národnosti mezi mohutnou a početnou masou Němců na západě a Rusů na východě a do jisté míry je tomu tak i dnes. Sotva tedy někoho překvapí, že revoluce ve střední a východní Evropě je mnohotvárný jev, který má řadu příčin, a že není možné stanovit všechny faktory, které tu hrají roli. V tomto článku se budu zabývat jen významnějšími a zřejmými dalekosáhlými a bezprostředními příčinami této revoluce.
Tato revoluce, která stále probíhá a vyvíjí se, je ve střední a východní Evropě ve skutečnosti již druhou revolucí. K první došlo ve čtyřicátých letech 20. století, kdy se Moskvou ovládané komunistické strany dostaly k moci v Jugoslávii, Albánii, Rumunsku, Bulharsku, Polsku, Maďarsku, Východním Německu a v Československu. Někdo by k tomuto výčtu mohl doplnit ještě pobaltské státy. Avšak správná charakteristika událostí, k nimž došlo ve čtyřicátých letech ve třech pobaltských republikách, tj. v Estonsku, Lotyšsku a na Litvě, je následující: nešlo tam tehdy o revoluci, nýbrž o imperialistickou expanzi a anexi ze strany Sovětského svazu.
Ve střední a východní Evropě se do všech nově zřízených vlád prosadili jakožto vládnoucí skupina Moskvou vycvičení profesionální revolucionáři za pomoci sovětské armády. Poválečné vlády „národní fronty“ či „lidové fronty“, ovládané komunistickými stranami, byly pro ně jen přechodnými a dočasnými předstupni, jak se dostat k neomezené moci. Jejich prvořadým cílem bylo vyřadit z boje většinu tradičních politických stran, zlikvidovat starý politický a hospodářský řád a založit „lidové demokracie“ s pomocí dočasných spojenců, které V. I. Lenin označoval za „užitečné idioty“.
V souladu s marxisticko-leninskou teorií, kterou marxisté nazývají návodem k činům, provedly komunistické strany dvoustupňovou revoluci. Po „národně-demokratické“ revoluci, během níž byly vytvořeny vlády národní fronty, došlo k „revoluci socialistické“, po níž se již komunistické strany nedělily o moc se svými dočasnými spojenci ve vládách a ve skutečnosti je zlikvidovaly. Od této chvíle měly komunistické strany v tomto prostoru monopol na moc a sovětizovaly veškeré politické, hospodářské, společenské a kulturní instituce. „Stalinské“ režimy, jak je nazývali někteří pozorovatelé, zavedly praktiky podobné těm, jaké existovaly v Sovětském svazu. Periodické čistky v komunistických stranách měly v západním tisku značný ohlas a publicitu, ale miliónům nevinných nekomunistických obětí těchto režimů se dostalo jen velmi málo pozornosti, a to zejména v akademických kruzích. Tajná policie ve všech těchto zemích byla založena na sovětském modelu a byla ve skutečnosti zcela ovládána sovětskou tajnou policií. Podle slov Josefa Stalina je „účelem teroru terorizovat“, a tak bylo terorizování obyvatelstva prvořadým úkolem tajné policie a jejích konfidentů, kteří všichni pracovali pro příslušnou komunistickou stranu v každé zemi. Jelikož Stalin a jeho následovníci uskutečňovali imperialistickou politiku a snažili se podvracet demokratické režimy v západní Evropě a další režimy v Latinské Americe, Asii a Africe, rozhodly se západní demokracie v čele se Spojenými státy zastavit šíření sovětské moci a vlivu. Tento vleklý konflikt vešel do dějin jako studená válka a měl několik stadií, v nichž se střídala úspěšná období s méně úspěšnými, a nakonec se systém vybudovaný Stalinem a udržovaný jeho následovníky začal na konci osmdesátých let rozpadat.
Na tomto místě bych rád zdůraznil, že odpor k sovětským komunistům ovládajícím střední a východní Evropu existoval od samého počátku sovětské nadvlády v této oblasti. Mezi nejvýznačnější projevy tohoto odporu patří stávky dělníků v Československu na počátku padesátých let, revoluce v Maďarsku v roce 1956 a činnost polského podzemí. V roce 1961 byla postavena berlínská zeď, která měla zabránit odchodu Němců z Východního do Západního Německa a která se stala symbolem železné opony.
Můžeme v této souvislosti uvést také „pražské jaro“ v roce 1968, potlačené sovětskou armádou. Nicméně Sovětský svaz měl situaci v celé oblasti pod kontrolou a jeho invaze do Československa v roce 1968 a o deset let později do Afghánistánu byly motivovány touhou sovětských komunistů rozšířit nadvládu Moskvy do západní Evropy, Perského zálivu a dalších oblastí. V roce 1978 měl Sovětský svaz skutečně ofenzívní vojenskou strategii: invaze do Afghánistánu byla jen dalším dokladem sovětského imperialismu a Západ musel na tuto výzvu odpovědět posílením svých ozbrojených sil.
Ohlédneme-li se zpět, vidíme, že léta 1978–1980 jsou patrně bodem obratu ve vztazích mezi Východem a Západem. Carterova administrativa nedokázala udělat prakticky nic nebo jen velmi málo se sovětskou agresí v Afghánistánu a zajetí amerických diplomatů v Íránu bylo pro Američany velice ponižující. A tak se prezident Carter a americký Kongres rozhodli přebudovat ozbrojené síly Spojených států a tato přestavba ozbrojených sil se ještě urychlila za vlády Reaganovy administrativy. Vedlo to k tomu, že ve snaze udržet krok se Spojenými státy Sovětský svaz musel vynaložit více než 20 % svého hrubého národního produktu na armádu. Za nástupců Leonida Brežněva, Jurije Andropova a Konstantina Černěnka se sovětské hospodářství orientovalo zejména na armádu a tato politika měla zničující účinky na životní úroveň společnosti a prakticky zlikvidovala sovětskou ekonomiku. Místo aby životní úroveň v Sovětském svazu stoupala, začala klesat. Navíc byla domů přivážena těla sovětských vojáků zabitých v Afghánistánu a mnohé neruské a neslovanské národnosti žijící v Sovětském svazu začínaly jevit známky neklidu a odporu. A tak když se roku 1985 dostal k moci Michail Gorbačov, musel se vypořádat s řadou vážných politických a ekonomických problémů. Ke Gorbačovovi se však vrátíme později.
Rok 1978 byl významný ještě jednou událostí. Tento rok byl rokem tří papežů a rokem zvolení prvního slovanského papeže, Jana Pavla II. „Polský papež“, jak bývá Jan Pavel II. někdy nazýván, žil před svým zvolením v zemi ovládané totalitní mocí. Avšak frontální útok na římsko-katolickou církev v Polsku, který komunisté zahájili v padesátých letech, církev nezničil. Církev, která hrála v polských dějinách vždy důležitou úlohu, byla naopak komunistickou agresí posílena a stala se hlavní silou, jež sjednocovala Poláky v jejich odporu vůči bezbožnému režimu, který Polsku vnutilo sovětské Rusko.
Za svého života v Polsku Karol Wojtyla jakožto významný novotomistický filozof pevně věřil v lidskou svobodu a odmítal deterministický marxismus. Jeho postoj k marxismu-leninismu vyvěral z jeho křesťanské výchovy, vzdělání a intelektuální formace a z jeho zkušeností se dvěma totalitními režimy v Polsku – s nacisty a komunisty. Jeho filozofická díla, promluvy a kázání zejména poté, co byl zvolen papežem, byly pro Poláky velkou injekcí, zvýšily jejich sebedůvěru, odvahu a víru v Boží Prozřetelnost a inspirovaly Lecha Walesu, dělníka v gdaňských loděnicích, k založení svobodných odborů Solidarita. Rozmach tohoto hnutí překvapil západní pozorovatele stejně jako jejich komunistické vládce. Vznik polské Solidarity a činnost Jana Pavla II., jejího duchovního vůdce, měly značný vliv, který daleko přesahoval hranice Polska. Inspiroval disidenty v Maďarsku a Československu k tomu, aby na vládnoucí moc vyvíjeli nátlak, zaměřený na dodržování lidských práv, a také k boji za politickou svobodu v jejich zemích. Přestože na počátku osmdesátých let prohlásila Jaruzelského vláda v Polsku Solidaritu za ilegální a její vůdcové byli uvězněni nebo zahnáni do podzemí, její duch a ideje nebyly potlačeny. Katolická církev jakožto duchovní síla v Polsku byla skutečně živým dokladem, že nejen chlebem živ je člověk. Náboženství a národnostní cítění v Polsku a jinde představovaly velikou sílu v boji za svobodu.
Na rozdíl od masového hnutí, jaké představovala polská Solidarita, podepsalo Chartu 77 v Československu jen něco přes tisíc jednotlivců, přičemž činnost tohoto hnutí byla takřka výlučně záležitostí pražských intelektuálů. Charta 77 sledovala, jak komunistická vláda plní či spíše neplní dohodu, v níž se zavázala respektovat lidská práva a kterou podepsala na helsinské konferenci v roce 1975. Čeští a slovenští disidenti spolupracovali s Poláky a jejich činnost byla zveřejňována cizími rozhlasovými a televizními stanicemi.
To nás přivádí k další z dlouhodobých příčin změn ve střední a východní Evropě – k revoluci v oblasti médií. Rozhlas a televize učinily svět menším. Ačkoli rozhlasové stanice Svobodná Evropa, Rádio Svoboda, Hlas Ameriky a BBC byly rušeny komunistickými režimy v Sovětském svazu a ve střední a východní Evropě, zprávy vysílané těmito stanicemi se přece jen dostaly k určitým skupinám obyvatelstva. Na konci osmdesátých let bylo rušení zastaveno. Někteří lidé v Maďarsku, Československu a ve Východním Německu také sledovali rakouské a západoněmecké televizní pořady. Přestože berlínská zeď dosud stála, rozhlasové vlny ji snadno překonaly a lidé žijící na východ od železné opony se dozvídali pravdu o životní úrovni ve svobodné společnosti a porovnávali ji s životní úrovní ve svých zemích. Požadavky na změnu vzrůstaly také v souvislosti s uvolněním omezení cestovat do zahraničí a s ukončením rušení cizího vysílání.
Podívejme se nyní v krátkosti na vývoj nedávných událostí. Odstavení komunistických stran od moci začalo v Polsku, kde konflikt mezi komunistickými úřady a Solidaritou v letech 1980–1981 vedl až k vyhlášení stanného práva v prosinci 1981. Ačkoli stanné právo přestalo o rok později platit, byla Solidarita ještě na počátku roku 1989 stále ještě nezákonnou organizací. Rozhovory mezi představiteli vlády a opozice však vedly v dubnu 1989 k dohodám a k částečně skutečným, nezmanipulovaným volbám v červnu 1989. Vítězství Solidarity ve volbách komunisty zaskočilo, nakonec však souhlasili s vytvořením koaliční vlády vedené Tadeuszem Mazowieckým, bývalým vydavatelem týdeníku Solidarity vězněným za stanného práva.
Ačkoli si komunisté v nové vládě podrželi klíčová ministerstva a udrželi si i Wojciecha Jaruzelského jako polského prezidenta, byl Mazowiecki prvním nekomunistickým předsedou vlády po čtyřiceti letech. Na konci roku 1989 byla „vedoucí role“ komunistické strany vypuštěna z polské ústavy, název státu změněn z „Polská lidová republika“ na „Polská republika“ a demoralizovaná komunistická strana, jejíž členská základna se ztenčovala, se sama přejmenovala na „Sociální demokracii Polské republiky“ – to bylo v lednu roku 1990.
V Maďarsku byla vládnoucí Maďarská socialistická dělnická strana ve skutečnosti první stranou ve střední a východní Evropě, která se zřekla své vedoucí role, a to na počátku roku 1989. V říjnu tohoto roku se strana sama rozpustila a vznikla nová strana s názvem Maďarská socialistická strana. Jeden z reformněji orientovaných členů této strany Imre Poszgay otevřeně akceptoval ideu pluralitní politiky včetně voleb jako soutěže politických stran a akceptoval i představu eventuální vládní odpovědnosti, kterou by mohla převzít nejrůznější neformální uskupení, jež v Maďarsku začala vznikat na konci osmdesátých let a z nichž nejvýznamnější bylo Maďarské demokratické fórum. V lednu 1989 byly uzákoněny nejrůznější politické skupiny a v únoru souhlasila Maďarská socialistická dělnická strana se zavedením politického systému více stran. V průběhu tohoto roku se Maďarsko stalo republikou, nikoli „socialistickou republikou“ a byl učiněn příslib zavést v Maďarsku pluralitní politický systém. V březnu a dubnu roku 1990 byla Maďarská socialistická strana poražena ve volbách. Konzervativní Demokratické fórum získalo ve svobodných volbách 42,7 % hlasů a spolu s dalšími uskupeními sestavilo nekomunistickou koaliční vládu.
Polsku trvalo deset let, aby získalo demokracii, zatímco ve Východním Německu, Rumunsku, Československu a v Bulharsku byl proces politických změn mnohem prudší a dramatičtější. Zhroucení komunistické moci ve Východním Německu nastalo po překvapivém odchodu východních Němců do Západního Německa přes Maďarsko. Bylo to v době, kdy v květnu 1989 Maďaři zrušili svou část železné opony na hranici s Rakouskem. Další vlna východních Němců šla přes Prahu a tlak opozičních skupin, které založily Nové fórum (Neues Forum), vedl k masovým demonstracím, požadavkům na změny a k rezignaci Ericha Honeckera, který byl vedoucím stranickým představitelem od roku 1971 a jehož nahradil Egon Krenz.
Demonstrace však pokračovaly. V Lipsku vyšlo do ulic půl miliónu protestujících. V listopadu 1989 došlo k události zásadního symbolického významu pro celou střední a východní Evropu: padla berlínská zeď a její rozboření umožnilo poprvé od roku 1962 přímý styk mezi oběma německými státy. Přes tyto ústupky nedokázal Krenz upevnit a stabilizovat svou moc. Ústupky východoněmeckých komunistů vedly jen k dalším požadavkům. V prosinci roku 1989 byl na sjezdu vládnoucí Socialistické sjednocené strany Německa zvolen nový vedoucí představitel Gregor Gysi a strana se přejmenovala na „Stranu demokratického socialismu“. Nové vedení strany a státu vyhlásilo volby jako svobodnou soutěž více politických stran a tyto volby se měly konat v roce 1990. V březnových volbách zvítězila konzervativní Křesťansko-demokratická unie s 40,9 % hlasů a začala rychle směřovat ke spojení se Spolkovou republikou Německo. K tomuto sjednocení došlo pak 3. října 1990.
V Československu se události začaly prudce vyvíjet po pádu berlínské zdi. Dne 12. listopadu 1989 byla svatořečena blahoslavená Anežka Česká, a to v Římě, neboť papežovi československé komunistické úřady nepovolily přijet na tuto událost do Prahy. Tisíce poutníků se pokusily vyjet do Říma a narazily přitom na nejrůznější překážky od úřadů. Avšak poté, co padla berlínská zeď, obdrželi nakonec ti nejvytrvalejší poutníci přece jen povolení k cestě do Říma. Bylo poněkud překvapivé, že československé televizi bylo povoleno přenášet svatořečení Anežky České z Říma a že televizní diváci mohli v československé televizi sledovat hodinový pořad. Pět dní nato, 17. listopadu, ve výroční den nacistického masakru českých studentů v roce 1939, se v Praze konala studentská demonstrace, při níž na demonstranty brutálně zaútočila policie. Reakce byla neočekávaná. Vzápětí bylo založeno Občanské fórum v čele s dramatikem Václavem Havlem a statisíce lidí zaplňovaly večer co večer Václavské náměstí v Praze a požadovaly potrestání viníků policejní brutality a odstoupení vedoucího komunistického představitele Miloše Jakeše. Ten se obrátil o pomoc na Sověty, ti však odmítli zasáhnout. Gorbačov měl totiž na Jakešově odstranění zájem a sovětské vojenské jednotky umístěné v Československu zůstaly v kasárnách. Jakeš byl navíc varován, aby nepoužil síly, a demonstrace pokračovaly.
24. listopadu rezignovalo celé politbyro Komunistické strany Československa a 29. listopadu odhlasovalo Národní shromáždění zrušení ústavního článku o vedoucí úloze komunistické strany. 7. prosince podala demisi komunistická vláda a 10. prosince byla sestavena vláda nová, převážně nekomunistická. Novým prozatímním prezidentem státu se stal Václav Havel. V červnových volbách roku 1990 zvítězilo Občanské fórum a jeho protějšek na Slovensku, Verejnosť proti násiliu, a byla jmenována nová československá vláda bez účasti komunistů, ale s některými bývalými komunisty. Havel byl zvolen prezidentem republiky na další dva roky, dokud země nebude mít, doufejme, novou ústavu.
Změny byly převážně pokojné a Sovětský svaz je akceptoval. V listopadu roku 1989 se konaly masové demonstrace také v Bulharsku a vedla je opoziční skupina Eko-glasnosť. Demonstrace nakonec vedly k rezignaci Todora Živkova, vedoucího představitele strany a státu od roku 1954. Petr Mladenov, který Živkova nahradil, se zřekl komunistického mocenského monopolu a přislíbil konání svobodných voleb za účasti více stran v roce 1990. Bulharsko je jedinou zemí, kde reformovaná komunistická strana, jež se přejmenovala na Socialistickou stranu, zvítězila ve volbách. Neklid však pokračoval a v srpnu 1990 byli socialisté (komunisté) nuceni souhlasit s volbou Želju Želeva, vůdce demokratické opozice, prezidentem republiky.
To však ještě neznamenalo konec napětí, jež naopak nadále vzrůstalo. Dne 26. srpna zaútočil obrovský dav na sídlo Socialistické strany, zapálil je a vyraboval. Podle zpráv opozice byl tento útok vyvolán neochotou socialistů odstranit rudou hvězdu z jejich sídla. Vzápětí bulharský parlament odhlasoval odstranění všech takových symbolů pocházejících z komunistické éry ze stranických budov po celé zemi a přijal nový státní znak a novou státní vlajku. Socialistická strana byla zmítána vnitřními spory a i ty, kdo zosnovali vnitrostranický puč proti Živkovovi, nakonec přiměli k rezignaci na vedoucí funkce reformně orientovaní socialisté, kteří byli přesvědčeni o tom, že pouze radiální změny ve straně a celém bulharském politickém systému mohou zabránit postupnému rozpadu jejich strany, jež vládla v Bulharsku po celá desetiletí.
I v Jugoslávii souhlasil v lednu 1990 Svaz komunistů s tím, že se zřekne ústavně zaručené vedoucí úlohy strany a připraví zemi na volnou soutěž politických stran o moc. Po celá desetiletí udržovala zemi pohromadě železná pěst Josipa Broze Tita, kterému se dařilo stavět jednu národnost proti druhé a těžit z toho. Po jeho smrti se národnostní problémy v tomto mnohonárodním státě staly nebezpečnou rozbuškou. Ostře byla také kritizována politika a masakry lidí v bývalém Titově impériu stejně jako korupce „nové třídy“, kterou představoval vládnoucí Svaz komunistů Jugoslávie. Volby ve Slovinsku, v nichž zvítězili nekomunisté, vedly k požadavkům, aby Jugoslávie přestala být oficiálně federativním státem ovládaným srbskými komunisty a aby se přeměnila v konfederaci svobodných států. Vzhledem k národnostním problémům se Jugoslávie – podobně jako Sovětský svaz – patrně nakonec také rozpadne.
Svržení Nicolae Ceauseska, který je od roku 1965 prakticky rumunským diktátorem, bylo nejdramatičtější. Pád jeho režimu započal demonstracemi v převážně maďarském městě Timisoara na západě země 17. prosince. Tyto demonstrace byly potlačeny a bylo při nich zabito okolo 4 000 lidí. Protest se však rozšířil do dalších měst a na veřejném shromáždění 21. prosince byl Ceausescu vypískán. Následujícího dne diktátor opustil město. 25. prosince byl spolu se svou ženou odsouzen a vzápětí byli oba v tajném procesu popraveni. Po svržení Ceauseska se vládních funkcí ujal Výbor národní spásy, což bylo volné seskupení ovládané komunisty a někdejšími přisluhovači komunistického režimu. Toto seskupení zvítězilo ve volbách v roce 1990, ale nová vláda nerespektuje demokratická pravidla hry a lidská práva. Nicméně opoziční uskupení v zemi existují a doufejme, že uspějí ve snaze zavést jednoho dne v Rumunsku demokracii.
Svržení komunistické moci ve střední a východní Evropě bylo do značné míry možné proto, že sovětské vedení v čele s Michailem Gorbačovem bylo ochotné nahradit „Brežněvovu doktrínu“ o omezené suverenitě socialistických zemí vyhlášené po sovětské invazi do Československa v roce 1968 novou politikou. Tato politika spočívala v tom, že jednotlivé státy středoevropského prostoru budou mít možnost svobodně rozhodovat o svém budoucím osudu. Zdá se, že Gorbačov má za to, že události ve střední a východní Evropě odpovídají jeho politice glasnosti a perestrojky. To je ovšem do značné míry spekulace, neboť Gorbačovovy pohnutky nemůžeme prohlédnout. Faktem však zůstává, že když se na něj východoevropští komunističtí vůdcové obrátili s žádostí o pomoc, odmítl jim vyhovět. Existuje spousta dokladů o tom, že Gorbačov nebyl proti některým změnám a že měl zájem na odstranění Honeckera ve Východním Německu a Jakeše v Československu. V Praze byly demonstrace a násilí původně vyprovokovány sovětskými agenty KGB ve spolupráci s prosovětsky orientovanými příslušníky československé tajné policie. Moskva chtěla nahradit Jakeše ve funkci stranického vůdce někým takovým, jako byl Zdeněk Mlynář, jeden z „reformistů“ Pražského jara roku 1968, avšak vývoj událostí byl rychlejší a šel dál, než Moskva zamýšlela. Místo zvolení „reformního komunisty“ do čela strany a státu vyklouzla komunistům moc z rukou a hlavním politickým představitelem v novém Československu se stal Václav Havel.
Můžeme si položit tuto otázku: Co přivodilo tyto náhlé a dalekosáhlé změny? Několik zásadních příčin jsem už uvedl: zhroucení sovětského hospodářství vinou nesmyslně vysokých a zdaleka nikoli nezbytných výdajů na zbrojení; zvolení prvního slovanského papeže, otevřeného kritika marxisticko-leninské totalitní teorie a praxe a neochvějného zastánce lidských práv; nástup Gorbačova k moci. K dalším činitelům, jež přispěly k revoluční situaci, lze počítat touhu po svobodě, která vždy byla a vždy bude přítomna v lidském srdci; nástup nové generace na politickou scénu a nadšení a idealismus mladých lidí, kteří vyšli do ulic. Navíc sociální inženýrství a manipulační praktiky komunistů vyvolaly odpor, a to zejména mezi mládeží a vzdělanými lidmi. Duchovní vyprázdněnost marxismu-leninismu, neúspěch tohoto učení zodpovědět některé základní otázky jako např.: kde se vzala lidská osoba a kam směřuje; jaký je skutečný smysl života – to vše vedlo mnohé k požadavkům na změny a na ukončení totalitního režimu.
Navíc veškeré sliby, jež komunisté opakovaně vyhlašovali, nakonec nedodrželi a nedokázali vytvořit ekonomiku nadbytku nebo alespoň dostatku. Nevytvořili ráj na zemi; naopak systém, který vytvořili, charakterizovala řada jeho obětí jako peklo. V sedmdesátých letech nedostihli a tím spíše nepředstihli nejrozvinutější kapitalistický stát, Spojené státy, ve výrobě na hlavu, jak vyhlašovali v programu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1960. Opak byl pravdou. Blahobyt nastal naopak v západních demokraciích a lidé ve střední a východní Evropě a v Sovětském svazu žili v relativní chudobě. Socialistický systém státem řízeného hospodářství vedl k hospodářské stagnaci, celkovému úpadku a degeneraci. Socialismus se tak stal organizovanou bídou.
Režim ztratil podporu většiny intelektuálů, kteří se již nedali ohlupovat hesly a sliby o ráji na zemi. Krize komunismu se jasně projevila za maďarských událostí roku 1956, v Československu v roce 1968 a v Polsku v roce 1980. Jedna část členstva komunistických stran se radikalizovala, jiné ztratily iluze a většina členů komunistických stran byli prostě obyčejní oportunisté, kteří chtěli jen výhody pro sebe. Ti se stali privilegovanou vládnoucí třídou, jež dokázala zajistit mnohé příjemné stránky života pro sebe a pro stranické funkcionáře. Straničtí byrokraté žili luxusním životem, mohli jezdit do lázní, nakupovat ve zvláštních obchodech a léčit se ve zvláštních nemocnicích, zatímco řadoví členové strany a lidové masy žili v bídě a začali pokládat své samozvané stranické šéfy za příživníky.
Jeden starý výrok říká, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Boj o moc, který probíhal za scénou v zákulisí, vedl ve straně k narušení jednoty vedení, k osobním sporům, k rozporům mezi tím, co se hlásalo, a reálnou praxí, k morálnímu úpadku vládnoucí oligarchie a k cynismu rozsáhlých vrstev společnosti. Zároveň byli mladí lidé se svým nadšením a ideály ochotni účastnit se masových demonstrací, které nakonec komunistický režim svrhly.
Až budou k dispozici nové důkazy a až se budeme moci podívat na revoluční změny z historické perspektivy, bude náš rozbor jistě podrobnější, ač ne nutně přesnější. Je známo, že duch si vane, kam chce, a politologové a historikové by tedy neměli činit nějaké předpovědi. Dá se však bezpochyby předpokládat, že kdyby ve střední a východní Evropě nebylo nové názorové klima a kdyby tu nebyla revoluční situace, nemohla by revoluce uspět. Je však třeba dodat, že revoluční situace sama o sobě nestačí. Musejí být lidé, kteří jsou připraveni a ochotni riskovat a postavit se do čela revoluce. A tito noví vůdcové se opravdu objevili.
K každé revoluci je klíčové, kdo koho zbavuje moci. Ve střední a východní Evropě měli moc po celá desetiletí ve svých rukou komunisté, a to přestože proti nim hlasovaly milióny lidí svýma nohama, tj. ti, kdo v té či oné době uprchli ze sovětského impéria, které koneckonců zahrnovalo celou oblast střední a východní Evropy. Většině z nás bylo jasné, že komunisté se moci nevzdají dobrovolně, že se nedají jen tak přehlasovat a odstavit od moci svobodnými volbami. V minulosti přece neváhali užít síly, aby potlačili odpor a udrželi se u moci. Měli za sebou moc Sovětského svazu a jeho armády. Bylo nám jasné, že k podstatné změně režimu může dojít jen revolucí, přičemž někteří pozorovatelé měli za to, že nejprve musí dojít k revoluci v Sovětském svazu. Domino se začalo hroutit jinak.
Klíčovou otázkou pro nás bylo toto: Budou lidé ochotni povstat a bojovat za svobodu, až přijde vhodný den? A když ten den nastal, věděli jsme, že kdyby komunističtí vůdcové ve střední a východní Evropě měli podporu Kremlu, byli by mohli užít síly, potlačit opozici, která neměla k dispozici zbraně ani armády, a tak se udržet u moci. V Československu, Východním Německu, Polsku a Maďarsku se stále nacházejí sovětská vojska. Avšak tato vojska během povstání nezasahovala, a to ukazuje na to, že Gorbačov se od svých předchůdců liší. Vyznává sice marxismus-leninismus, ale jeho činy jsou sotva odrazem základních marxisticko-leninských principů. Někteří pozorovatelé mají za to, že pro Gorbačova je marxismus-leninismus mrtvou teorií, že je teorií, která neuspěla, teorií, která nebyla návodem k činům. Je-li tento názor správný, může se zemím střední a východní Evropy podařit vybudovat demokracie západního typu.
Aby se mohly rozvinout v této oblasti demokracie, je k tomu zapotřebí dvou podmínek. První je především pokračování demokratizačního procesu v Sovětském svazu. Jak naznačila některá sovětská periodika v roce 1990, existuje v Sovětském svazu nebezpečí vojenského převratu. Ačkoli je Sovětský svaz zmítán vnitřními zmatky a je hospodářsky na dně, má obrovské ozbrojené síly, a nelze tedy vyloučit možnost, že se utvoří děsivé spojenectví marxistů-leninistů tvrdé linie, ruských nacionalistů a ozbrojených sil. To by ovšem znamenalo konec Gorbačovovy éry. Sovětští armádní představitelé však popírají plány na nějaký vojenský převrat. Za druhé se pracující ve střední a východní Evropě naučili během desítek let komunistické vlády, že tvrdá práce se nevyplácí, a jejich pracovní morálka je nízká. Avšak bez tvrdé práce a odříkání nelze rozproudit a pozvednout národní ekonomiky a zvýšit životní úroveň. Ruku v ruce s hospodářským rozvojem jde ovšem i rozvoj nového demokratického zřízení. Doufejme však, že rok 1989 byl opravdu bodem obratu v dějinách, že zlé dědictví špatné komunistické vlády bude překonáno a že všechny národy ve střední a východní Evropě a v Sovětském svazu budou mít šťastnější budoucnost.
| |
Žádné komentáře:
Okomentovat