Krátké zamyšlení
„Politika není věcí kvanta vědomostí a detailů - je především věcí výchovy k ní. A politická výchova je věcí duchovních vlastností, které formují celého člověka, nejen jeho intelekt, ale také cit a vůli. Nám však chybí jak politická výchova, tak politická vzdělanost - ale především mravní vůle a síla. Sílu a cenu národa je možné poznat jenom v krutých chvílích jeho osudu. Národ by si měl připustit, že v klikatině politických a hospodářských podvodů a kejklů přítomnosti je zásah prozřetelnosti, která se nikdy nemýlí.“
Úpis pro budoucnost, 17. 11.1991, M . Dolejší
Úpis pro budoucnost, 17. 11.
Nelze pro tuto chvíli učinit víc, než se rozloučit jeho vlastními slovy. Mirek mi několikráte připomínal: „Není vůbec důležité, zda bude lépe či hůř, důležité je zachovat si sebeúctu a nemít důvod stydět se sám za sebe!“ Díky, Mirku !
dr.J.Dolejší
dr.J.Dolejší
Vypůjčil jsem si tento citát dr. Dolejšího jako návěstí pro svoje krátké zamyšlení. Nejsem rétoricky tak zdatný jako tento muž, ani tak erudovaný co se poznání a vzdělání týče, ale je obecně známo, že odkaz M.Dolejšího je pro mne velkou inspirací a snad se za svého života dočkám zveřejnění jeho díla. Minimálně jako studijní pramen - nenahraditelný v kontextu českého myšlení !!!
M. Dolejší zdůrazňuje výchovu k politice jako instrumentu služby veřejnosti. On jakoby cítil absenci mravnosti, přítomnost těch nejhorších pudů a vlastností ksindlu, který se dere k moci, jejich mentální ustrojení, bezskrupulóznost, ohebnost, bezzásadovost apod.
Nemohu si v tomto kontextu nevzpomenout odkazu prof.dr. Mareše, který řekl : politický cíl si člověk stanoví citem, cestu k němu rozumem. Mně to dnes připadá, že všichni Ti nádeníci ducha jsou posedlí mamonem, službou cizím zájmům skrze tajné společnosti a nakonec jejich občasný povyk u Zdi nářků také o ledasčem vypovídá. Země je zplundrovaná, bez národních kapitalistů, generace dnešních dvacátníků je generací duchovních naháčů, mravní a politická prostituce je dnes normou. Je toho opravdu mnoho k pláči, ale M.Dolejší velice přesně vystihuje, že tento proces má v sobě velice zákonitě zakomponován zásah prozřetelnosti. Ono je opravdu nutno projít slzavým údolím, než začne svítat na lepší časy. Lidský mozek je velice omezený ve svoji kapacitě, než aby mohl dirigovat jsoucno a obecně naše bytí, ON ho může korigovat a to jenom na chvíli !
Etika zisku
Systém kapitalistické ekonomie je předmětem častých debat a kritiky. Kapitalismus má mnoho nedostatků, má však ale jednu velkou přednost. Tou je motivační síla, inspirovaná ziskem. Tato tvůrčí, pozitivní síla má ale také svůj negativní protiklad. Je jím snaha po zisku i bez zásluh na vytváření hodnot. Mezi těmito dvěma extrémy se otevírá problematika etiky zisku.
Kapitalistický systém je výkonnější zejména proto, že na rozdíl od výdělku, který je jen přímou odměnou za vykonanou práci, bez dalších zásluh k vytvářeným hodnotám, dává možnost uplatnit plně vlastní schopnosti, vynalézavost, nést riziko odpovědnosti a zasloužit si tak odměnu ve formě zisku. Ten je zpravidla vyšší než jen výdělek. Navýšení o zisk za přínos na vytvořených hodnotách je ale těžko stanovitelné, nedá se přesně vyhodnotit a představuje spornou otázku i pro význačné ekonomy od Adama Smithe, až po Karla Marxe. Jakou cenu má vynález, dobrá myšlenka, podnikatelský záměr, organizační schopnosti, úsilí, zodpovědnost a rozhodování jedince? V těchto kvalitách se uplatní přednost kapitalismu před systémy centrálního plánování. K hlavnímu neúspěchu socialistické ekonomie přispívá právě ta nevýkonná byrokracie a únik od odpovědnosti v organizační anonymitě. Co jedinci nepatří, o to nepečuje s plným nasazením.
Bohatství je vytvářeno nejen přímou prací, ale i podnikavostí. Příkladem pracovitého podnikatele byl Henry Ford, který se pokládal za správce kapitálu a používal ho k vytváření dalších hodnot. Jeho cílem bylo vyrábět dobré auto za přístupnou cenu každému Američanovi. Proto realizované zisky uplatňoval na zlepšení výroby. Ford byl také odpůrcem bankéřů, na jejichž půjčkách závisel. Obviňoval je z parasitismu, protože peníze půjčené na úrok se podílejí na zisku, nikoli na výrobě. Ve střetu zájmu podnikatele a bankéře se dostáváme do neobyčejně komplexního problému zisku, realizovaného na základě vytvořených hodnot a zisku spekulativního. Ten žádné hodnoty netvoří, ale na hodnotách vytvořených prací se podílí.
Kapitál netvoří hodnoty vlastní prací, ale prací druhých, ať manuální, nebo intelektuální. Výše spravedlivé odměny těm, kteří k vytvoření těchto hodnot přispěli je tedy otázkou. Vlastníci peněz, kteří je chtějí uplatnit, mají příležitost jednak jako investoři, jednak jako spekulanti a lichváři. (na jeden dolar reálných investic připadá dnes 39 dolarů ve spekulativních transakcích). Spekulativní kapitál riskuje investici výhradně za účelem zisku, na rozdíl od investičního kapitálu, který umožňuje vytváření hodnot. Zjednodušeně můžeme říci, ze věřitelé, kteří zásobují ekonomiku financemi, by neměli požadovat více, než si zaslouží. Jsou-li úrokové míry vyšší, než růst hospodářství a vnitřní dluh roste rychleji než hrubý národní produkt, potom budou problémy stále větší. Roste-li dluh úvěru rychleji nežli skutečně vytvořené hodnoty, kapitál se znehodnotí. Jedině tehdy, kdy je růst zadluženosti vyrovnán růstem aktiv, vytvářených příjmy, si může být věřitel jist, že jeho prostředky jsou využity produktivním způsobem, a že úvěrová služba může být v příštích letech zajištěna.
Etika zisku je spjata s postavením člověka v hospodářském životě. Lidské zdroje představují nejzákladnější bázi bohatství národů. Kapitál a přírodní zdroje jsou pouze pasivními zdroji produkce. Lidé představují aktivní síly, které kapitál akumulují, využívají přírodní zdroje, budují sociální, ekonomické a politické organizace, které předurčují vývoj společnosti. (Frederic H.Harbison). V zjednodušení můžeme říci, že každý kdo spotřebuje více nežli vyrobí, žije na úkor někoho, kdo tento rozdíl musí vytvořit. Tedy v absolutní hodnotě zaplatit časem. Což je právě ta problematika etiky zisku.
Zhoubný finanční proces je většinou zaviněn obchodem s penězi, kdy peníze přestaly být směnným prostředkem a staly se zbožím. Tím opustily význam svého původního poslání a začaly zajišťovat větší podíl na celkovém zisku, než který jejich vlastní funkce skutečně vytvořila. V tomto paradoxu peníze přestaly sloužit obchodu a průmyslu, ale jejich hodnota se stala hodnotou primární a průmysl i obchod byly odkázány do role sloužit hodnotě peněz. Hodnota peněz je vyjádřena kupní silou, tedy protihodnotou ve zboží nebo službách. Jakmile se staly zbožím, je jejich hodnota určena poptávkou a nabídkou, tedy úrokovou sazbou. Úroky byly v kulturních dějinách lidstva předmětem četných polemik. Všechna náboženství je již dávno odsoudila lichvu, jako nemorální prostředek, jak získat nadvládu nad druhým člověkem. Lichvu odsuzuje jak křesťanství, tak Islám. Islám ji kategoricky odsuzuje pro její možnost, získat jedné skupině lidí nadvládu nad druhými. Prorok Mohamed viděl v lichvě společenský jed, který je neslučitelný s vírou a zásadou rovnosti a bratrství lidí. Zakazoval tedy jakýkoli druh půjčovaní, které dovoluje jednomu člověku využít potřeby druhého člověka k získaní jeho majetku. Což je také podstatou křesťanství.
V páté knize Mojžíšově [Deuteronomium], kapitole 15, verši 6, můžeme číst: "Půjčíš mnoha národům, ale ty si nevypůjčíš; ovládneš mnoho národů, ale oni tě neovládnou". Deuteronomium, podobně jako jiné knihy Starého zákona jasně odlišují dva radikálně odlišné morální kódy - kód spravedlnosti a pravdy, který má být aplikován uvnitř společenství, a kód lhostejnosti a nepřátelství, který má být aplikován vůči všem těm, kdo do tohoto společenství nepatří. Je zřejmé, že autoři páté knihy Mojžíšovy zcela jasně chápali, že lichva (peníze, půjčené s nadměrným ziskem), přeměna prostředků směny ve zboží, je v podstatě namířena proti celku a vytváří vztahy nespravedlnosti, vedoucí k uchvácení majetku. Z toho důvodu jsou peníze půjčené "bratru" na úrok odsouzené jako něco nemorálního (Deuteronomium, 23:20) a vzbuzujícího společenské napětí i odpor širokých vrstev postižených.
Shakespeare, který měl schopnost proniknout do zákoutí lidského srdce a ducha, se dívá na lichvu neméně rezolutně a jeho hra "Kupec benátský" je mistrovské pojednání, které odpovídá na tyto otázky. Shakespeare přesně vymezuje základní špatný rys lichvy v dialogu, ve kterém se Shylock snaží ospravedlnit lichvu jako formu šetrnosti, srovnatelnou se zákonným, ale morálně neomluvitelným úskokem.
Historicky je doloženo, že ne náboženské přesvědčení, ale lichva byla příčinou, proč Židé byli vypovězeni z četných zemí kde, proběhly projevy nenávisti obyvatelstva proti Židům. Ospravedlňování lichvářských úvěrů je stejné jako ospravedlňování užívání drog, které vytvářejí závislost proto, že vyvolávají u uživatele euforii krátkodobého prospěchu, nebo iluzi prospěchu. Tato iluze je v konečném účtování výhodná jen pro obchodníky s narkotiky, zatím co uživateli přináší zkázu. Úvěrová lichva přivedla většinu lidí v průmyslově vyspělých zemí do stavu závislosti na půjčkách. To znamená, že spása bude vyžadovat bolestný proces detoxifikace.
Co s lichvou v současné situaci?
V roce 1981 došlo k diskusi v Americkém kongresu, týkající se zákona o lichvě a bylo rozhodnuto, že věřitelé musí mít svobodu k dosažení nejvyšší míry návratnosti svých peněz, přestože morální pojem lichvy byl vždy v základním rozporu s dynamikou kapitalismu. Lichva tak byla obhajována jako sociální povinnost, poněvadž kapitalismus závisel na ziscích jednotlivců. Bankéři obhajovali lichvu, tedy to, co kdysi bylo zákonem i morálně zakazováno, a ujišťovali, že tím dělají ve skutečnosti dobro pro všechny.
Získalo tím 45% amerických rodin, které vlastnily veškerá finanční aktiva. Tyto peníze byly naproti tomu zaplaceny 55% amerických rodin, jejichž finanční aktiva byla nulová nebo negativní. Peníze byly rozděleny regresivním způsobem - nepřiměřeně ve prospěch všech, kdo vlastní většinu finančních aktiv. Což nebyli jen finanční prostředníci, jako komerční banky, byli to majitelé bohatství obecně: zejména 10% amerických rodin, které vlastnily 86% čistých finančních aktiv, nebo 2% jedinců, vlastnících 54% finančních aktiv na Wall Street.
Žádný společenský systém nemůže tolerovat lichvu, protože vede k hospodářskému životu, který je sebezničující. Věřitel může vybírat své zisky pouze potud, pokud se nezmocní veškerého majetku svých dlužníků, protože pak by mohl inkasovat jenom sám od sebe. Peníze v takovém množství pak slouží k jedinému cíli: upřednostnit maximalizaci zisku na úkor všeho ostatního i za cenu zničení průmyslových a obchodních celků. (Kde stojí peníze přede vším, je vše dovoleno - Shakespeare). Uplatnit moc pro akumulaci dalšího bohatství, směřuje k Midasovu paradoxu - všude zlato a nikde chléb.
Lichva je skutečně špatná svou podstatou. Toto zlo je mnohonásobně zvýšeno systémem, v němž velké množství peněz je vytvořeno bankéři z ničeho a vháněno do hospodářského systému jako dluhy, vynášející úroky. Jak jinak by mohla vzniknout masa dluhů v nejbohatší americké ekonomice světa, ve výši čtyřech trilionů dolarů v roce 1993, což je více, než množství peněz v oběhu a na depozitních účtech. Federální příjem USA byl v roce 1998 1.827 miliard dolarů. Z této sumy 12% bylo zaplaceno na úrocích za federální dluh více než 200 miliard dolarů, které vláda dluží věřitelům. Otázka je, proč si vláda tento dluh nefinancuje sama.
Upřednostňování peněz dalo podnět k ekonomické kriminalitě, která se výlučně koncentrovala na spekulativní zisky. Patří sem četné burzovní transakce, které jsou spíše hazardními hrami, než investicemi a na burze neměly být připuštěny. Zisk se tedy stal páteří soudobého kapitalismu a hnací silou všech činností. A tak došlo a ještě dochází k tak zvaným "mega-mergers" a "hostile take overs", kdy jedna korporace pohlcuje druhou aby získala možnost vysát veškerá finanční aktiva a i dobře prosperující podnik záměrně zničit. Privatizační fiasko železnic a vody v Anglii je dobrým příkladem právě takového neetického obohacování, nemluvě o tak zvané privatizaci v České republice, kde vláda prakticky umožnila hromadné rozkrádáni národního majetku. Z toho důvodu také nikdy nebyl v ČR schválen zákon o původu majetku, který by odhalil katastrofální rozsah té defraudace.
Pomoci korupce a společenských styků zasahuje kriminalita i do nejvyšších kruhů. V USA, například firma ENRON, jedna z největších korporací Ameriky, předstírala fiktivní zisky a správní rada s nejvyšším řízením vykradla veškerá aktiva ba i penzijní fond zaměstnanců. Není náhodou, že podobně jako před pádem Říma, bohatství i moc byly soustředěny v rukou samozvané oligarchie, jejichž hlavním cílem bylo udržet bohatství a moc.
Kapitalismus znamená ve svém původním a přesném pojetí soukromé vlastnictví majetku i zdrojů a konkurenční svobodné podnikání spojené s nabídkou zboží a služeb. "Superkapitalismus", který může být definován jako vysoce koncentrovaný finanční kapitalismus, se nejen liší od kapitalismu, je dokonce opakem kapitalismu a dříve či později nabude takový charakter, že bude aktivně protikapitalistický. Důvodem toho je skutečnost, že není možné nadále soustřeďovat vlastnictví a kontrolu majetku i zdrojů, aniž by se zároveň snížil počet těch, kdo vlastní a kontrolují majetek i zdroje. Podobně není možná žádná rozsáhlá koncentrace majetku a kontrola bezkonkurenčního volného podnikání, protože peníze přestaly být pouze univerzálním prostředkem k výměně hodnot, ale staly se také nástrojem moci, využitelné k ovlivnění politických záměrů. Tedy k další akumulaci bohatství. V této spirále dochází v konečném důsledku k diktátu mamonu. Hans Kung správně vystihl podstatu nastávající ekonomické krize: "Ekonomická doktrína spočívající výlučně na zisku, není pouze nerealistická a sebezničující, ale také nemorální".
14. 4. 2002
prof. Dr. Lubor Karlík
Žádné komentáře:
Okomentovat