Znaky tradiční romské komunity
21. května 2010 v 22:14 | ZajímavostiRomská rodina
Rodina měla vždy v životě Romů velký význam.
Romové byli při kočování na okolní společnosti zcela nezávislí, ale uvnitř rodiny byli na sobě naopak závislí beze zbytku.
Rodina byla zdrojem obživy, měla funkci vzdělávací (chlapci se učily v rodině řemeslu, dívky starat se dobře o děti a o manžela) a také funkci ochranou sociální (nikdo nezůstal sám, o všechny bylo postaráno), psychologickou (veškeré problémy se řešily společně) i ekonomickou (poskytovala obživu pro všechny).
Romové však považují za své blízké příbuzné všechny a romština má narozdíl od češtiny pojmenování i pro děti sestřenic či bratranců.
Romové žili se svojí širší rodinou pohromadě v jedné osadě či čtvrti a kromě pokrevního příbuzenství je pojily i rodinné tradice a vzájemná solidarita.
Největším trestem pro Roma bylo tudíž jeho vyhnání z rodiny, neboť tím ztrácel veškeré sociální i lidské jistoty.
Postavení muže - otce v romské rodině
- hlavou rodiny je vždy otec
- ostatní se mu vždy musí podřídit
- je nositelem a ochráncem prestiže rodiny, rozhodoval a nesl odpovědnost za rodinu
- podle tradice bylo jeho povinností zasvěcovat syny do mužských činností - například učit je kovat nebo hrát na hudební nástroje.
- vydělával peníze, které ovšem často na živobytí nestačily ( pak pomáhala zajistit rodinu i žena)
- V mnoha rodinách byl výdělek muže pouze příležitostný, a tak muž trávil svůj čas sháněním zakázek, udržováním dobrých vztahů s příbuznými a přáteli, urovnáváním svárů mezi rodinami aj.
Postavení ženy - matky v romské rodině
- závisí na ní každodenní život rodiny - stará se, aby děti neměly hlad, byly zdravé a veselé
- v tradiční romské pospolitosti opouštěla dívka původní rodinu ve věku kolem 14 let
- předpokládalo, že jí rodiče poskytli takovou výchovu, aby se dokázala zhostit všech nutných domácích prací.
- výchova dívky dále pokračovala u tchyně, která mladou snachu musela doučit všemu, čemu ji nenaučila matka, a přizpůsobit její chování požadavkům a povinnostem jejího nového domova
- mladá žena byla považována za dospělou hospodyni teprve tehdy, když měla 2 - 3 děti (pak bývalo zvykem, že se mladí manželé - někdy - osamostatnili)
- kromě domácích povinností musela žena - matka obstarávat i obživu (chodila posluhovat k sedlákům, prodávala kovářské výrobky svého muže...).
- žena - matka měla mnohem více povinností než muž - otec
V rodinné hierarchii olašských Romů zaujímá žena-manželka druhé místo. Jejím nejdůležitějším úkolem je starost o domácnost a výchova dětí. Je-li to nutné, musí rodinu zabezpečit i finančně, v některých případech i krádežemi. Musí se snažit dbát o svůj zevnějšek (reprezentuje svého muže a jeho rodinu). Pokud se dopustí nevěry, následují tvrdé tresty. Jsou jí ostříhány vlasy, manžel ji zbije, někdy jí zohaví obličej a vyžene z domova zpět k jejím rodičům. V takové situaci hanba nepadá jen na ni, ale i na celou rodinu jejího muže.
Nejstarší bratr (baro phral)
- má v tradiční romské rodině pevné postavení - je výchovnou autoritou pro své mladší sourozence a v případě potřeby je povinen je živit
- zemře-li v rodině otec, stane se hlavou rodiny a rozhoduje i o tom, zda se matka může znovu vdát
- synové jsou vítanější potomci, protože není třeba jim dávat věno
Nejstarší sestra (bari phen)
- role nejstarší sestry) není tak přesně definována jako role nejstaršího bratra
- při větším počtu dětí v rodině musela s péčí o malé děti hodně pomáhat nejstarší dcera
- péče o mladší sourozence se dívka ujala nejčastěji ve věku 8 - 9 let (matka chodila po vesnicích za výdělkem, potřebovala, aby bylo doma o děti postaráno)
- kromě hlídání mladších sourozenců také uklízela, prala a vařila
- nejstarší sestru neposílali rodiče do školy, aby mohla plnit své rodinné povinnosti
- Dívka se takto připravovala na svou budoucí roli manželky, snachy a matky. Přísnou prověrkou dosavadní výchovy dívky bylo hodnocení tchyně.
Nejstarší sestra (spolu s nejstarším bratrem) také pečuje o stárnoucí a nemocné rodiče.
Pokud rodiče zemřeli, starali se o osiřelé děti prarodiče, ale často i starší sourozenci.
Pro romskou rodinu bylo nemyslitelné dát děti do dětského domova nebo rodiče do domova důchodců. Romští rodiče dokonce odmítali posílat své děti do internátů, kde by byly bez dozoru a pomoci rodiny.
Dnes je situace jiná, zejména ve větších městech, rodina už není tak soudržná jako dřív. A také se mnoho romských dětí ocitá v dětských domovech, protože matky - samoživitelky péči o děti a jejich výchovu bez pomoci ostatních členů širší rodiny nezvládají.
Zvyky, tradice
Manželství
Dívky si většinou musely brát za manžele muže, které jim vybrali rodiče. Otcové vybírali manžele častěji, ale nebylo to pravidlem. Romské dívky se tedy zpravidla nevdávaly z romantické lásky, ale poslechly příkaz své rodiny.
Úkolem dcer bylo uzavřít dobré a uvážlivé manželství, a tím spojit dvě rodiny, aby byla ještě více zvýšena rodinná prestiž. Takto smluvená svatba se mohla odehrát pouze mezi rodinami, které byly materiálně na stejné úrovni, v přátelském vztahu a se sňatkem souhlasili oba otcové.
Výjimečně se stávalo, že se do sebe chlapec s dívkou zamilovali proti vůli rodičů, ale to s sebou neslo vždy konflikty mezi rodinami. Pokud však strávili zamilovaní společně noc, nezbývala jiná možnost, než sňatek uskutečnit. Rodiny jim většinou odpustili, ale před tím je museli veřejně potrestat pro výstrahu, aby si to ostatní mladí rozmysleli.
Zásnuby
K tomu, aby spolu mohli dva mladí začít žít a mít děti, bylo třeba po dohodnutí otců uskutečnit zásnubní obřad - mangavipen.
Oba mladí v doprovodu svých rodičů si před dalšími svědky slíbili vzájemnou věrnost až do smrti. Obřadník, nejčastěji vajda - čhibalo, mladým zavázal ruce šátkem, do dlaní nalil víno nebo pálenku, které si mladí z dlaní vypili.
Od této chvíle byli romským společenstvím považováni za manžele, kteří spolu mohou žít a plodit děti. Občanskou nebo církevní svatbu - bijav měli až po několika letech, když už spolu měli jedno dvě děti.
Rozchod
Uzavřené manželství bylo na celý život: rozchod byl výjimečný a byl povolen pouze v případě neplodnosti či nevěry ženy.
Pokud se po několika letech nenarodilo manželům dítě, muž mohlo manželku opustit. Neplodnost byla pro romskou ženu největší trest, neboť nemohla splnit svou životní roli - být dobrou matkou, a tedy i manželkou. Taková žena byla všemi opovrhovaná a nikdo by neměl mít manželovi za zlé, když ji opustí.
Neplodnost byla považována za trest, který byl z nějakého důvodu na ženu uvalen. Samozřejmě existovalo mnoho kouzel, jak neplodnost odstranit. Neplodná žena měla například jíst byliny utržené na hrobě ženy, která po porodu zemřela na horečku omladnic, jiným kouzlem se zcela jasnou symbolikou bylo vdechnutí obsahu vajíčka manželem do úst ženy, která celý obsah spolkla. Ženy věřily i v sílu úplňku a jedly byliny natrhané o půlnoci za úplňku.
Také nevěra ženy byla důvodem pro její opuštění. Pokud ji muž neopustil, musel ji alespoň veřejně potrestat (ostříhat vlasy, zbít .. ). S mužskou nevěrou to bylo jinak: zvyšovala mužovu prestiž a někdy se jí manželky chlubily a dokazovaly tak mužovy kvality.
Těhotenství
Když si byla romská žena jistá, že je v jiném stavu, oznámila tuto radostnou novinu nejprve ženám v rodině a teprve poté svému manželovi. Od tohoto okamžiku se musela řídit "pravidly na ochranu plodu", která jsou velmi přísná - žena tedy byla vystavena různým omezením: nesměla se například dívat na tělesně postižené lidi, na "ošklivá" a magicky zneužitelná zvířata (hlavně plazy), na zesnulého apod.
Do poslední chvíle však pracovala, a když přišla její hodinka, manžel vyburcoval sousedy a zavolal porodní bábu, která měla nejen funkci porodníka, ale i funkci magickou.
Než ustřihla a zavázala pupeční šňůru, připravila rodičce kouzelný nápoj proti démonům, kteří by mohli do novorozeného dítěte vskočit, někdy zapalovala před domem či stanem oheň, aby je zahnala.
Potom se čekalo na oficiální křest, neboť do té doby byl novorozenec vystaven působení zlých sil a po křtu zlé síly už děťátku ublížit nemohly. Za zlé síly byly považovány duše matek zemřelých při porodu nebo žen, které porodily mrtvé dítě a tyto duše si chodily vybírat jiné dítě. Obranou proti této zlé síle (guľi daj) byly různé ochranné předměty v postýlce pod peřinkou a červená stužka na zápěstí dítěte.
Křtiny
Křtiny - kirvipen se konaly vždy v kostele.
Ke křtu byla potřeba kmotry nebo kmotra, kteří měli velice důležitou funkci. Romové si brali za druhé kmotry často gádže - sedláky z vesnic, protože to byla jakási záruka, že rodina neumře hlady, pokud se dostane do nesnází. Kmotr nebo kmotra dávali svému kmotřenci "križmo" - předmět, který si kmotřenec uchovává po celý život. Dostával je k významnému dni, například, když šel poprvé do školy nebo když měl významné narozeniny. Kmotrovstvím se upevňovalo vztahy mezi rodinami.
Při křtu dítě dostávalo jméno, obvykle po svém kmotrovi, jednom z rodičů nebo jiném příbuzném, toto jméno bylo však pouze "úřední", fungovalo ve styku s neromskou společností a dítě ho častokrát ani nezná.
Kromě tohoto jména dítě dostalo další jméno, romské, které se odvozovalo z jeho fyzických či psychických vlastností (Thulo - Tlustý, Kaľori - Čerňoučká...), z nějaké události, nebo mohlo být zkomoleninou různých slov, které se dítě snažilo vyslovit apod. Toto romské jméno, které se může během dětství i několikrát změnit, než se definitivně vžije, pak funguje uvnitř romského společenství. Romové tedy většinou vůbec nepoužívají jména, pod kterým jsou zapsáni v matrice a které
Pohřeb
Dodnes je zachovaná představa, že pro umírajícího si přichází někdo z dříve zesnulých členů rodiny, který u něj zůstává až do pohřbu a odvádí ho na onen svět. Do rakve se vkládají mrtvému jeho osobní předměty: prsteny, náušnice, hodinky, housle, kytara, ale i fajfka, cigarety, brýle, lahvička s alkoholem, karty a pokud byl věřící, tak i modlitební knížka a růženec. Do ruky nebo do kapsy vloží rodina zesnulému peníze (nejčastěji drobné mince). Od chvíle skonu až do pohřebu při něm bdí - vartují.
Chování při vartování má svá ustálená pravidla: hrají se karty, vyprávějí se příhody ze života zesnulého, nesmí se zpívat, tancovat, přiťukávat skleničkami. Každý před vypitím své první skleničky odleje nejdříve trochu na zem - na památku zesnulého. Nějaký čas po pohřbu navštíví nebožtík pozůstalé, aby jim dal najevo, jak byl spokojený se svým pohřbem, svou přítomnost projevuje různými znameními, zvuky, zjevuje se ve snech. Pohřby Romů bývají různě nákladné, okázalé jsou zejména u olašských Romů, kde se můžeme setkat s rakví
s proskleným víkem, hrobovou jámou vystlanou vzácnými koberci apod.
Dalším zvykem, který Romové dodržovali při úmrtí, bylo pálení osobních věcích zemřelého.
Vánoční zvyky
Vzhledem k tomu, že jsou Vánoce svátkem náboženským, slaví Romové na celém světě Vánoce podle toho, k jakému náboženství se hlásí. Čeští a slovenští Romové nazývají Vánoce Karačoňa (nebo Karačoň) a v jejich oslavách se prolínají prvky převzaté od majoritních společností s vlastními romskými tradicemi.
Štědrý den -
Romové se v tento den stejně jako gádžové postili. Přísnost půstu však byla různá -
v některých rodinách se nejedlo maso jen do večeře, v jiných se jedly jen pečené brambory po celý den.
Štědrovečerní večeři připravovala vždy matka, které pomáhaly dcery.
Zdobení stromečku měly zase na starosti synové. Ti také chodili sedláky prosit o slámu, kterou potom rozložili na podlaze, aby místnost připomínala jesličky, kde se narodil Ježíšek. Před večeří měl otec nebo nejstarší člen rodiny proslov, poté pronesl přípitek a požehnání
a vzpomínalo se na zemřelé. Romové jim zapálili svíčky a dali od jídlo od každého chodu na misky, které položili do kouta nebo na okno.
Tradiční romská řemesla
Evropě si Romové obstarávali obživu vykonáváním profesí, které si s sebou přinesli z Indie. V Indii patřili do kast, které vykonávaly profese typu: kováři, kotláři, zpracovatelé kůží, ošetřovatelé koní, koňští handlíři, muzikanti, cvičitelé hadů a medvědů, hrnčíři, košíkáři, metaři, pradleny, věštitelky budoucnosti, cihláři, korytáři aj.
V 17. století začala města usazovat Romy za protislužby městu či vesnici (ostření halaparten pro stráže, očista města, jako rasy či hrobníky), později dostali svolení vykonávat své profese.
Kovářství - bylo nejvýznamnějším řemeslem slovenských Romů. Pracovali způsobem, který si přinesli Indie. Při práci seděli na zemi a jako surovinu používali starý materiál (použité železo), které bylo možno sehnat zadarmo. Vyráběli hřebíky, řetězy, doplňky vozů, motyky, různá kování, podkovy jen málo.
Dnes se věnuje kovářství pouze několik Romů, zaměřují se především na výrobu uměleckých předmětů - kování, svícny, mříže ap
Zemědělská výpomoc - na polích vesnických sedláků i drobných hospodářů - příležitostné polní práce např. při sběru brambor, řepy, pletí nebo roztloukání kamenů při stavbě cest pro vesnici. Tato vzájemná spolupráce Romů s neromskými obyvateli byla stvrzována mnohdy kmotrovstvím.
Nástup kolektivizace a zakládání JZD učinil této spolupráci konec a Romové, o které už nebyl zájem, se začali oddalovat světu "bílých".
K dalším romským profesím provozovaným v Čechách i na Slovensku patřila výroba
metel, košíků, ošatek, rohoží, stahování a čištění kůží, broušení nožů, výroba nepálených cihel z hlíny, vody a plev, výroba dřevěného uhlí.
Ženy chodily sedlákům vymazávat pece (díky jejich malému vzrůstu se do pecí vešly), na jednoduchých stavech pletly jednoduché tkanice, s dětmi sbíraly jahody, borůvky, šípky
a jiné plody. Své výrobky a nasbírané plodiny chodily nabízet po vesnicích sedlákům. Vyměňovaly je většinou za potraviny nebo ošacení.
Hudebníci - dalším významným, i když mnohdy jen doplňkovým způsobem obživy slovenských a maďarským Romů byla hudba. V romské kapele hráli jen muži, většinou
z jedné rodiny. Hráli pro neromské obyvatelstvo na svatbách, zábavách, křtinách, hostinách
a pohřbech a za toto hraní dostávali peníze.
Dalším druhem vesnických muzikantů byli jednotliví "hudebníci", kteří chodili hrát do vesnice pod okna na housle, a hudba tak byla jen záminkou k žebrotě. Tito hudebníci patřili mezi ty nejnižší a ostatní muzikanti jimi opovrhovali.
Nejlepší muzikanti vytvořili na přelomu 19. a 20. století zvláštní sociální vrstvu městských profesionálních kavárenských hudebníků, tzv. cikánskou šlechtu. Byli to potomci hudebníků, kteří dříve účinkovali na šlechtických a královských dvorech, které si feudálové usazovali na svém území v době, kdy bylo módní mít u dvora vlastní romskou kapelu. Tito muzikanti se téměř asimilovali a dodnes kladou důraz na hudební vzdělání svých dětí - děti studují na konzervatořích (nejvíce je mladých romských hudebníků na konzervatoři v Prešově).
Olašští Romové se naproti tomu tradičně živili koňským handlířstvím, ženy čištěním peří a věštěním budoucnosti z karet a ruky. Dnes se někteří zabývají nejrůznějšími druhy překupnictví, ale také krádežemi a podvody.
Dnes většina Romů pracuje v nekvalifikovaných dělnických profesích ve stavebnictví, při těžbě dřeva, na železnici, při různých výkopových pracích a při očistě měst.
Žádné komentáře:
Okomentovat