středa, 28. října 2009
Zamyšlení nad 28. říjnem a koncem monarchie
Tento den slavíme státní svátek, tedy jak kdo. Zaměstnanci státu, a tedy i nás občanů, vyvěsí většinou jednu vlajku a druhý stožár zeje prázdnotou, na znamení naší suverenity či chudoby, že na druhou vlajku nemáme.
Jakpak slaví státní svátek třeba v takovém Irsku? Cítíme se tak samozřejmě bezpečni, že zapomínáme na historii i
okolní svět. Ale jak to s tímto dnem vlastně je?
Nesmrtelnou zásluhu na tom má Kramář. Přesvědčil politiky na Mírové konferenci v Paříži, že rozhodující pro vznik ČSR je tento den. Události tohoto dne v Praze jsou dostatečně známy, takže nějaká nová důvěryhodná fakta se už asi neobjeví.Snad o žádném dni v naší historii, možná až na 17. listopad 1989, se toho tolik nenapsalo. Potíž je ale v tom, že nejdůležitější činitel tohoto dne – Švehla nabádal účastníky: „Nepište ani zbla! My historii děláme, nepíšeme!“ Ale ach ta paměť, každý to viděl jinak. Stejnou situaci popisuje každý podle toho, co cítil.
Náš první sametový převrat ve XX. století vypukl spontánně, špatným výkladem zprávy, že TO prasklo a pražané podle toho začali jednat. Tím sice zaskočili členy NV, kteří byli v Praze a chystali se „jen převzít Obilní ústav“, což byl vynikající Švehlův nápad.Protože byli na tuto situaci připraveni, chopili se odpovědnosti a i bez zasloužilých vůdců, kteří byli v Ženevě koordinovat postup se zahraniční zatímní vládou,která byla ustavena 14. a 18. října, nastalou situaci zvládli a začalo se jim právem říkat mužové 28. října.
Jaký je to tristní rozdíl při srovnání se současnými politiky nebo oproti stavovskému povstání r. 1618.Švehla s komisí převzal OÚ, ale místo toho, aby komise přebírala OÚ od místodržitele a jemu skládala slib, Švehla se rozhodl převzít ústav jménem Národního výboru a jeho úřednictvo vzít do slibu tomuto výboru. Ve zmatku, který tento den provázel, si každá strana při jednáních myslela něco jiného a vše záleželo na osobní odvaze, rozvaze a hlavně rozhodnosti účastníků. Rakouští úředníci se domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem a členové NV jim to nevymlouvali.
Byly to dvě události, které pobíhaly prakticky současně: mylný výklad Andrássyho nóty pražany a převzetí OÚ zatím neexistujícím státem.
U sochy knížete Václava byl vyhlášen samostatný Československý stát řádovým knězem a poslancem agrární strany - Dr. Zahradníkem, který měl ten vynikající nápad, dát to vědět do českých zemí pomocí drážního telegrafu: Československý stát proklamován dnes o 11. hod u sochy sv. Václava …Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte … Ať žije československý stát. Nazdar! Dr. ZahradníkDr. Zahradník byl totiž jedním z mála činitelů NV, který si uvědomil, že stát není jen Praha a dal avízo, že se něco děje, na venkov.
Automobil s dalšími členy NV dorazil na Václavské náměstí později, z něj pak poslanec J. Stříbrný vyhlásil: NV vám oznamuje, že svobodný a samostatný stát československý jest skutkem …Soukup oznámil převzetí
OÚ a na závěr vyzval k pořádku a klidu. Rašín později vzpomínal, že když dojelo předsednictvo NV do Obecního domu, u vědomosti vrtkavosti situace a nevypočitatelnosti reakcí davů, hned shánělo hudby.
Byl to den, kdy lid dal najevo, že považuje rakousko-uherský stát za skončený, ale československý stát ještě oficiálně vyhlášen nebyl. Teprve v 17 hodin se dokončoval první zákon, naštěstí již připravený Rašínem a dodatečně se shánělo plénum. Na všetečnou otázku, zda nebylo možno připravit alespoň část věcí předem, Švehla odvětil: Nikdo nic nevěděl napřed. V úterý by bylo pozdě, v sobotu brzy!Právo lidu v momentkách z převratu v Praze jízlivě napsalo: „Od odpoledních hodin přejímá NV automaticky jeden státní úřad za druhým. Deputace úředníků chodí tam, jak do rodného hnízda a ptají se, co dělat.“
Bylo vydáno heslo, aby vše šlo, až na další, svým chodem dosavadním. Jen s armádou byla potíž. Manifestanti vymáhali na důstojnících odstranění odznaků mocnářství ze stejnokrojů a ti to považovali za potupu. Právě z tohoto malicherného důvodu hrozil vojenský zákrok. Armáda – nejdůležitější sjednocující prostředek monarchie – byla vyvázána ze slibu až 31. října. Čeští vojáci, kteří nastupovali do války většinou s nechutí, ve své většině zůstali věrní své přísaze císaři.
Na příklad syn jednoho z členů delegace do Ženevy Klofáče, krátce před tím padl na italské frontě a syn Masaryka Jan zůstal v c. k. Armádě do konce války!
Svědectví pomníků obětí války je víc než výmluvné. O mase navrátilců z ruského zajetí, kteří vysoce převyšovali počet ruských legionářů, ani nemluvě.
Bylo to velitelství C. a K. Armády, které se ještě pokusilo o odpor a obsadili 29. října velitelství sboru na Malé Straně, ale to už byla labutí píseň C. a K. armády. Nicméně ještě 30. října von Kestřabek dokonce podepisuje zatykače na české důstojníky, kteří opustili armádu. K vyhlášení stanného práva se již nedostal, i když to měl v plánu. I důstojník, který se zúčastnil u pomníku Václava vyhlášení státu a odstranil si jablíčko, si ho zase přišil, když dostal telegram, aby narukoval a na tři dny vojákoval za císaře pána, jako jeho řádný poddaný.
A monarchie? Jak ze svobodné vůle vznikla, tak i zanikla. V+W ve své písničce David a Goliáš radí, abychom četli Bibli, že tam to všechno je. A opravdu, když začneme číst Samuelova knihu od začátku, tak podobnost se současností je značná. A s názorem na monarchii se dá taky souhlasit. Vznik habsburské monarchie způsobili svým rozhodnutím naši tehdejší reprezentanti. V bitvě u Moháče bylo Turky poraženo vojsko českého a uherského krále Ladislava Jagellonského, který na útěku zahynul. Jím po meči vymřela jagellonská dynastie. Za této situace český sněm svobodně zvolil českým králem rakouského arciknížete Ferdinanda Habsburského. Sněmy vedlejších zemí Koruny české (Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice) tuto volbu českého sněmu odmítly, přijali Ferdinanda za vladaře až za půl roku s odvoláním na dědičná práva Anny Jagellonské, tyto země tedy Habsburkové vyženili … to byl tedy začátek velkého Rakouska.
Roku 1804, jako odpověď na vyhlášení císařství ve Francii Napoleonem, povýšil František II., jako císař Svaté říše římské národa německého, Rakousko na císařství a udělil si dědičný císařský titul – císař rakouský František I. Roku 1806 vyhlásil zánik Svaté říše římské, tu se pokusil obnovit až Hitler, jako III. říši … Že by šlo v EU o totéž je falešná záminka zakomplexovaných či populistických politiků bez vize, přesahující jejich volební období.
Prohraná válka s Pruskem roku 1866 o Německý spolek a následné rozdělení habsburského mocnářství na Rakousko-Uhersko postavilo země Koruny české v tzv. Předlitavsku na roveň ostatních zemí ve vlastním Rakousku. Když se během světové války konečně dostal k vládě Karel, moc toho pro záchranu monarchie už dělat nemohl, jeho pokusy přišly příliš pozdě. Jeho poslední pokus z 16. října ohodnotil J. Pekař v článku v Národní politice 19. října.: Zas proti nám …Zakusili jsme bolestně ve svých dějinách, že Vídeň platila kusy státu českého své aliance (jako se stalo s obojí Lužicí) nebo své porážky (jak se stalo se Slezskem), ale nikdy přece neodvážili se králové naši z domu Habsbursko-Lotrinského porušit celistvost starých zemí státu našeho Čech a Moravy a připojovati části jejich k ostatním svým zemím …Podle právního přesvědčení našeho vládne Jeho Veličenstvo císař Karel v českých zemích jedině z královské moci české. Je to jediný titul právní, který všem jeho předkům od roku 1526, od svobodné volby Ferdinanda I., dal panování v zemích koruny české… Jeho Veličenstvo císař Karel nedal se dosud korunovati na krále českého a nesložil tedy přísahu, jež jej zavazuje hájit práva tohoto království …Po desetiletí dovolávali jsme se argumentů práva, odpovídalo se nám argumenty moci. Ale blíží se den, kdy právo, ozbrojené mocí, rozřeší věkový spor.
Češi ani Masaryk monarchii nerozbili, největší zásluhu na tom mají Velkoněmci a Maďaři i sám blahoslavený Karel I. a jeho rádci. Po císařově manifestu 21. října něměčtí poslanci vyhlásili stát Německé Rakousko, 23. října Byla v Budapešti ustavena Maďarská národní rada a maďarští vojáci začali houfně opouštět italskou frontu, takže na obranné linii zůstali většinou jen Němci a Češi.
Císař Karel I. Abdikoval 11. listopadu, u nás byl detronizován 14. listopadu. Karel Kramář v Národním shromáždění mimo jiné řekl: „My nemůžeme sice dnes, poněvadž nejsme ještě konstituantou, ve státní základní zákony vtěliti to, čím žíti chceme. Ale jedno může již dnes Národní shromáždění prohlásiti. Všecka pouta, která nás svázala k dynastii Habsbursko-Lotrinské, jsou přervána (Poslanci vstávají, potlesk.) Konec je smlouvám z roku 1526 i pragmatické sankci. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý je svobodnou československou republikou. Abychom doplnili všechno to, pak prosím vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. (Výborně! Sláva! Potlesk.) Prohlašuji tedy profesora dr. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky.“
A pak začalo budování státu, jak je velmi věrně líčí Peroutka. Na nás je, abychom v tom díle podle svých schopností a sil pokračovali. Pokud budeme občany znajícími dobře svou historii i bez pěkných mýtů, nebudeme muset mít obavy ani z Evropské unie, i když nás náš první úředník jí straší. Hodila by se asi rada K. H. Borovského z Tyrolských elegií.
Do doby a národa se rodíme, ale abychom nebyli jen lid, ale sebevědomí občané, je na nás. Založení našeho státu je trvalou výzvou k svobodnému a hlavně zodpovědnému jednání, protože úspěchy a neúspěchy národů jsou vždy relativní.
Jakpak slaví státní svátek třeba v takovém Irsku? Cítíme se tak samozřejmě bezpečni, že zapomínáme na historii i
okolní svět. Ale jak to s tímto dnem vlastně je?Nesmrtelnou zásluhu na tom má Kramář. Přesvědčil politiky na Mírové konferenci v Paříži, že rozhodující pro vznik ČSR je tento den. Události tohoto dne v Praze jsou dostatečně známy, takže nějaká nová důvěryhodná fakta se už asi neobjeví.Snad o žádném dni v naší historii, možná až na 17. listopad 1989, se toho tolik nenapsalo. Potíž je ale v tom, že nejdůležitější činitel tohoto dne – Švehla nabádal účastníky: „Nepište ani zbla! My historii děláme, nepíšeme!“ Ale ach ta paměť, každý to viděl jinak. Stejnou situaci popisuje každý podle toho, co cítil.
Náš první sametový převrat ve XX. století vypukl spontánně, špatným výkladem zprávy, že TO prasklo a pražané podle toho začali jednat. Tím sice zaskočili členy NV, kteří byli v Praze a chystali se „jen převzít Obilní ústav“, což byl vynikající Švehlův nápad.Protože byli na tuto situaci připraveni, chopili se odpovědnosti a i bez zasloužilých vůdců, kteří byli v Ženevě koordinovat postup se zahraniční zatímní vládou,která byla ustavena 14. a 18. října, nastalou situaci zvládli a začalo se jim právem říkat mužové 28. října.
Jaký je to tristní rozdíl při srovnání se současnými politiky nebo oproti stavovskému povstání r. 1618.Švehla s komisí převzal OÚ, ale místo toho, aby komise přebírala OÚ od místodržitele a jemu skládala slib, Švehla se rozhodl převzít ústav jménem Národního výboru a jeho úřednictvo vzít do slibu tomuto výboru. Ve zmatku, který tento den provázel, si každá strana při jednáních myslela něco jiného a vše záleželo na osobní odvaze, rozvaze a hlavně rozhodnosti účastníků. Rakouští úředníci se domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem a členové NV jim to nevymlouvali.
Byly to dvě události, které pobíhaly prakticky současně: mylný výklad Andrássyho nóty pražany a převzetí OÚ zatím neexistujícím státem.
U sochy knížete Václava byl vyhlášen samostatný Československý stát řádovým knězem a poslancem agrární strany - Dr. Zahradníkem, který měl ten vynikající nápad, dát to vědět do českých zemí pomocí drážního telegrafu: Československý stát proklamován dnes o 11. hod u sochy sv. Václava …Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte … Ať žije československý stát. Nazdar! Dr. ZahradníkDr. Zahradník byl totiž jedním z mála činitelů NV, který si uvědomil, že stát není jen Praha a dal avízo, že se něco děje, na venkov.
Automobil s dalšími členy NV dorazil na Václavské náměstí později, z něj pak poslanec J. Stříbrný vyhlásil: NV vám oznamuje, že svobodný a samostatný stát československý jest skutkem …Soukup oznámil převzetí
OÚ a na závěr vyzval k pořádku a klidu. Rašín později vzpomínal, že když dojelo předsednictvo NV do Obecního domu, u vědomosti vrtkavosti situace a nevypočitatelnosti reakcí davů, hned shánělo hudby.Byl to den, kdy lid dal najevo, že považuje rakousko-uherský stát za skončený, ale československý stát ještě oficiálně vyhlášen nebyl. Teprve v 17 hodin se dokončoval první zákon, naštěstí již připravený Rašínem a dodatečně se shánělo plénum. Na všetečnou otázku, zda nebylo možno připravit alespoň část věcí předem, Švehla odvětil: Nikdo nic nevěděl napřed. V úterý by bylo pozdě, v sobotu brzy!Právo lidu v momentkách z převratu v Praze jízlivě napsalo: „Od odpoledních hodin přejímá NV automaticky jeden státní úřad za druhým. Deputace úředníků chodí tam, jak do rodného hnízda a ptají se, co dělat.“
Bylo vydáno heslo, aby vše šlo, až na další, svým chodem dosavadním. Jen s armádou byla potíž. Manifestanti vymáhali na důstojnících odstranění odznaků mocnářství ze stejnokrojů a ti to považovali za potupu. Právě z tohoto malicherného důvodu hrozil vojenský zákrok. Armáda – nejdůležitější sjednocující prostředek monarchie – byla vyvázána ze slibu až 31. října. Čeští vojáci, kteří nastupovali do války většinou s nechutí, ve své většině zůstali věrní své přísaze císaři.
Na příklad syn jednoho z členů delegace do Ženevy Klofáče, krátce před tím padl na italské frontě a syn Masaryka Jan zůstal v c. k. Armádě do konce války!
Svědectví pomníků obětí války je víc než výmluvné. O mase navrátilců z ruského zajetí, kteří vysoce převyšovali počet ruských legionářů, ani nemluvě.
Bylo to velitelství C. a K. Armády, které se ještě pokusilo o odpor a obsadili 29. října velitelství sboru na Malé Straně, ale to už byla labutí píseň C. a K. armády. Nicméně ještě 30. října von Kestřabek dokonce podepisuje zatykače na české důstojníky, kteří opustili armádu. K vyhlášení stanného práva se již nedostal, i když to měl v plánu. I důstojník, který se zúčastnil u pomníku Václava vyhlášení státu a odstranil si jablíčko, si ho zase přišil, když dostal telegram, aby narukoval a na tři dny vojákoval za císaře pána, jako jeho řádný poddaný.
A monarchie? Jak ze svobodné vůle vznikla, tak i zanikla. V+W ve své písničce David a Goliáš radí, abychom četli Bibli, že tam to všechno je. A opravdu, když začneme číst Samuelova knihu od začátku, tak podobnost se současností je značná. A s názorem na monarchii se dá taky souhlasit. Vznik habsburské monarchie způsobili svým rozhodnutím naši tehdejší reprezentanti. V bitvě u Moháče bylo Turky poraženo vojsko českého a uherského krále Ladislava Jagellonského, který na útěku zahynul. Jím po meči vymřela jagellonská dynastie. Za této situace český sněm svobodně zvolil českým králem rakouského arciknížete Ferdinanda Habsburského. Sněmy vedlejších zemí Koruny české (Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice) tuto volbu českého sněmu odmítly, přijali Ferdinanda za vladaře až za půl roku s odvoláním na dědičná práva Anny Jagellonské, tyto země tedy Habsburkové vyženili … to byl tedy začátek velkého Rakouska.
Roku 1804, jako odpověď na vyhlášení císařství ve Francii Napoleonem, povýšil František II., jako císař Svaté říše římské národa německého, Rakousko na císařství a udělil si dědičný císařský titul – císař rakouský František I. Roku 1806 vyhlásil zánik Svaté říše římské, tu se pokusil obnovit až Hitler, jako III. říši … Že by šlo v EU o totéž je falešná záminka zakomplexovaných či populistických politiků bez vize, přesahující jejich volební období.
Prohraná válka s Pruskem roku 1866 o Německý spolek a následné rozdělení habsburského mocnářství na Rakousko-Uhersko postavilo země Koruny české v tzv. Předlitavsku na roveň ostatních zemí ve vlastním Rakousku. Když se během světové války konečně dostal k vládě Karel, moc toho pro záchranu monarchie už dělat nemohl, jeho pokusy přišly příliš pozdě. Jeho poslední pokus z 16. října ohodnotil J. Pekař v článku v Národní politice 19. října.: Zas proti nám …Zakusili jsme bolestně ve svých dějinách, že Vídeň platila kusy státu českého své aliance (jako se stalo s obojí Lužicí) nebo své porážky (jak se stalo se Slezskem), ale nikdy přece neodvážili se králové naši z domu Habsbursko-Lotrinského porušit celistvost starých zemí státu našeho Čech a Moravy a připojovati části jejich k ostatním svým zemím …Podle právního přesvědčení našeho vládne Jeho Veličenstvo císař Karel v českých zemích jedině z královské moci české. Je to jediný titul právní, který všem jeho předkům od roku 1526, od svobodné volby Ferdinanda I., dal panování v zemích koruny české… Jeho Veličenstvo císař Karel nedal se dosud korunovati na krále českého a nesložil tedy přísahu, jež jej zavazuje hájit práva tohoto království …Po desetiletí dovolávali jsme se argumentů práva, odpovídalo se nám argumenty moci. Ale blíží se den, kdy právo, ozbrojené mocí, rozřeší věkový spor.
Češi ani Masaryk monarchii nerozbili, největší zásluhu na tom mají Velkoněmci a Maďaři i sám blahoslavený Karel I. a jeho rádci. Po císařově manifestu 21. října něměčtí poslanci vyhlásili stát Německé Rakousko, 23. října Byla v Budapešti ustavena Maďarská národní rada a maďarští vojáci začali houfně opouštět italskou frontu, takže na obranné linii zůstali většinou jen Němci a Češi.
Císař Karel I. Abdikoval 11. listopadu, u nás byl detronizován 14. listopadu. Karel Kramář v Národním shromáždění mimo jiné řekl: „My nemůžeme sice dnes, poněvadž nejsme ještě konstituantou, ve státní základní zákony vtěliti to, čím žíti chceme. Ale jedno může již dnes Národní shromáždění prohlásiti. Všecka pouta, která nás svázala k dynastii Habsbursko-Lotrinské, jsou přervána (Poslanci vstávají, potlesk.) Konec je smlouvám z roku 1526 i pragmatické sankci. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý je svobodnou československou republikou. Abychom doplnili všechno to, pak prosím vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. (Výborně! Sláva! Potlesk.) Prohlašuji tedy profesora dr. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky.“
A pak začalo budování státu, jak je velmi věrně líčí Peroutka. Na nás je, abychom v tom díle podle svých schopností a sil pokračovali. Pokud budeme občany znajícími dobře svou historii i bez pěkných mýtů, nebudeme muset mít obavy ani z Evropské unie, i když nás náš první úředník jí straší. Hodila by se asi rada K. H. Borovského z Tyrolských elegií.
Do doby a národa se rodíme, ale abychom nebyli jen lid, ale sebevědomí občané, je na nás. Založení našeho státu je trvalou výzvou k svobodnému a hlavně zodpovědnému jednání, protože úspěchy a neúspěchy národů jsou vždy relativní.
úterý, 28. října 2008
28. říjen
Tento den vzpomínáme trochu či více rozpačitě v torzu „Masarykovy republiky“. Spontánního odpoutání se od monarchie na základě špatně pochopené novinové zprávy. Republika byla vyhlášena Revolučním národním shromážděním 14. 11. 1918 a zároveň také zrušeny šlechtické tituly, na to se nějak zapomíná. V tomto osmičkovém roce se bude tato naše 1. sametová revoluce ve XX. století vzpomínat více a oslavy snad budou na úrovni běžné v EU. Snad již na vlajkových stožárech nebude jen jedna vlajka, k tomu ještě vyrudlá, a druhý stožár na znamení naší suverenity či chudoby prázdný.
V posledních letech se při současné svobodě tisku projevují následky letitého vymývání mozků a obliba sci-fi historie. A také nostalgie po starých zlatých časech, o kterých se toho už moc neví a šíří se různé "vědecké" výklady a pochybnosti o "rozumnosti" vzniku ČSR. Je to jedna z lidských vlastností potřebná k životu zapomínat a upravovat si vzpomínky až do stavu, kdy si je upravíme do podoby bájí o starých zlatých časech, které jsou tím zlatější, čím jsou vzdálenější. Samozřejmě se dají v každém režimu najít kladné stránky, ale za jakou cenu již nostalgikům uniká.
Konec Rakouska nastal tím, že pozbylo smyslu své existence pro své negermánské národy. To vzniklo jako obrana proti expandujícímu Tureckému impériu. Po jeho pominutí a1e vyvstalo nové nebezpečí na západě a na východě. Tomu západnímu podlehlo a to byla hlavní příčina jeho zániku. Za začátek konce Rakouska můžeme asi považovat korunovaci Napoleona za císaře Francie a reakci tehdejšího císaře Františka II., který roku 1804 povýšil Rakousko taky na císařství a udělil si titul dědičného císaře jako František I. Tato hodnost byla chápána jako titul dynastický. V další reakci na dění v Evropě tedy na bitvu u Slavkova a vznik Rýnského spolku pod patronací Napoleonovy Francie se František vzdal titulu císaře římskoněmeckého a vyhlásil zánik Svaté říše římské národa německého. Tu se pokusil obnovit až Hitler, jako III. říši. To je asi taky jedna z obav z EU, aby to nebyl další pokus o totéž v jiném hávu a jinými prostředky, ale od toho si snad dobře živíme námi vybrané politiky, ze stranických nabídek, kteří by nám měli zajistit důstojné místo v EU, se všemi výhodami této organizace.
František se stal prvním císařem Rakouska a začalo se používat označení CK (císařsko královský). V roce 1848 německé sjednocovací hnutí vrcholilo a bylo zaměřeno proti tehdejšímu státoprávnímu uspořádání. Uznávalo právo národů Němců, Maďarů, Italů a Poláků. Čechy považovali za etnickou skupinu, jejíž politická svébytnost by byla nevhodná. Obyvatele Čech považovali za druh Němců a tak zvali Palackého jako jejich představitele na svůj slavný sněm do Frankfurtu. Na toto pozvání odpověděl Palacký svým neméně slavným dopisem.
Pár vět z něj odcituji:
„Na pozvání Vaše, pánové! nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na místě svém odeslati jiného "bezpečného vlastence." Dovolte, abych Vám nyní, co možné, krátce přednesl své toho důvody.
Účel Vašeho shromáždění jest, na místo dosavadního svazku knížat postaviti svazek německého národu, národ německý uvésti ve skutečnou jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto spůsobem rozmnožiti moc a sílu říše německé. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právě proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec ... Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem se zcela i na vždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale od jak živa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž, také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán ... celé dosavadní spojení země české s říší německou pokládáno i považováno býti musí, nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního, jemuž já o své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu výslovného i platného mandátu.
Druhá příčina, která mi brání, porad Vašich býti oučasten, jest, že podlé všeho toho, co posud o záměrech i úmyslech Vašich veřejně se prohlásilo, nevyhnutelně směřovati chcete i budete k tomu, abyste navždy zemdlili, ba nemožným učinili Rakousko co říši samostatnou, říši, jejížto zachování, celost i upevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé. Popřejte mně i také v tom krátkého a přívětivého sluchu.
Víte, pánové, která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši u velikost ohromnou, sama ze sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a zmáhá, nežli to díti se může v zemích západních ... přirozeným vedena pudem, zvláště na jih rozšiřovati se hledí a hleděti bude ... hrozí během čím dále tím rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, t. j. nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou ... při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké, nežli dobré národní, z té příčiny již pouhá možnost universální monarchie ruské nemá žádného odhodlanějšího protivníka i odpůrce, nežli mne; ne proto, že by monarchie ta byla ruská, ale že by byla universální.
Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku národů jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil ... v nešťastném zaslepení již od dávna sám nepoznával skutečného právního i mravního základu jsoucnosti své a jej zapíral: základní totiž pravidlo, aby všecky pod žezlem jeho sjednocené národnosti i všecka vyznání víry požívaly vespolek ouplné rovnosti práva i vážnosti. Právo národův jesti skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva, žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval ... Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národů. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny, obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statkův svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v oustřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechvaty sousedů přes čáru rovnosti; potom se také každý přičiní, opatřiti oustřední tuto moc silou takovou, aby dotčenou ochranu mohla s prospěchem vykonávati. Jsemť přesvědčen, že ani ještě nyní v říši Rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, prohlásilo se zjevně i upřímně, a provedeno bylo spolu ve všem důrazně: však ale každé okamžení jesti drahé, kýž se s tím pro bůh již ani hodinu déle neváhá!“
Náš osud, pokud bychom přistoupili na toto velkoněmecké vábení v hávu pokroku, by byl podobný osudu hanebně zapomínaných Lužických Srbů. Bohužel monarchie vsadila na vojenskou sílu, a to je dříve nebo později konec každé říše. Po prohrané válce s Pruskem o Německý spolek, který byl nástupcem zaniklé II. Říše, se Rakousko stalo vazalem Pruska. Místo toho, aby bylo poctivou federací zemí a národů, bylo habsburské mocnářství přetvořeno na dvojstátí Rakousko-Uhersko. Palacký reagoval na tento vývoj výrokem: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ Ale i když byla na sklonku Palackého života idea státu rakouského tak znehodnocena, nebyla ještě úplně mrtvá. Anexe Bosny a Hercegoviny sice dělala dojem růstu, ale Rakousko-Uhersko opakovalo chyby z Itálie. Bylo teoreticky možné, že se Rakousko-Uhersko z vazalské závislosti na Německu dostane. Tato chabá naděje pohasla sebevražedným pokusem vedení Rakousko-Uherské monarchie řešit vyhrocené problémy omezenou válkou se Srbskem za pomoci Německa. Všichni ale byli připraveni plnit své spojenecké závazky, a tak vypukla Velká válka. Ta připravila Čechy i většinu ostatních slovanů o vizi Rakouska spravedlivého ke všem jeho národům.
Občané sice většinou disciplinovaně rukovali do armády, nic jiného jim nezbývalo, ale většina Čechů s nechutí, přesto zůstali věrni přísaze císaři Karlovi až do konce, do 30 .10. 1918.
Politik profesor Masaryk do vypuknutí války volal Čechy k poctivé trpělivé práci a „Vídeň“ k odpovědnosti – tedy k programu nastíněnému Palackým, lepší idea nebyla a nakonec aktualizovaná platí i pro EU. Masaryk po seznámení se s názory „Vídně“, které mu potvrdil německý kancléř Theobald von Bethmann Hollweg, když jasně řekl, že tato válka je bojem mezi germánstvím a slovanstvím, se jako první a jediný rozhodl na tuto skutečnost reagovat. Pochopil, že v této válce jde o samu existenci národa a počal hledat spojence. Logika byla jasná, ať prohraje nebo vyhraje Rakousko-Uhersko, obětí budou jeho neněmecké národnosti. Pochopil, že jediným řešením této situace je zrušení Rakouska-Uherska. V tom mu pomohl mimo jiné i blahoslavený císař Karel I., který se stal úplným vazalem císařského Německa. Politici říšské rady vyhlásili 21. 10. Deutschösterreich, kterou tvořila všechna území s německy mluvícím obyvatelstvem Rakouska-Uherska a která měla touhu najít ochranu u velikého Německa. Byla to jejich reakce na vyhlášení císařova manifestu z 16. 10. o vytvoření spolku národních států. Tento manifest se však netýkal Uher, jejichž byl Karel korunovaným králem, na rozdíl od českých zemí. V českých zemích nebyl císař vázán žádným korunovačním slibem (nedělitelnost země), stejně jako jeho předchůdce František Josef I.
Mýtus 28. října překryl ve značné míře realitu. Tento den se spontánně zúročily všechny tyto okolnosti, doba byla na to zralá a štěstí přeje připraveným a odvážným a neplatí žádné co by kdyby. Odehrál se v Praze bez přítomnosti hlavních organizátorů, kteří byli na cestách. Při jejich cestě k jednáním do Švýcar je ve vlaku navštívil císař a prosil je o klidný průběh událostí a zároveň při té příležitosti kondoloval poslanci Klofáčovi ke smrti syna, který padl na italské frontě. Odpovědnosti se ujali mužové 28. října. V Brně 29. října a na Slovensku či Horních Uhrách 30. října v Turčianskom sv. Martine vyhlášení Martinské deklarace. Ovšem o Slovensko se svedly boje, tak jako v českých zemích v oblastech s německým obyvatelstvem, které se nechtělo smířit s tím, že bude bez svých výsad vládnoucího národa, ale jen menšinou.
Nepříjemné pro vznik Československa bylo, že vzniklo na dvou protichůdných principech: podle W. Wilsonova „práva národů na sebeurčení“ Slovensko a české země na principu historickém. Čeští Němci jako poražení toto právo nedostali, i když si Velká Británie nedovedla představit střed Evropy bez sjednocující habsburské monarchie. Ale počínání císaře Karla Británii přesvědčilo, že to bez Habsburků bude muset jít také.
Ani s mezinárodním uznáním data vzniku ČSR 28. 10. 1918 to vůbec nebylo jednoduché. Při jednáních v Paříži potřebovali spojenci a politikové konkrétní datum, protože od toho historického okamžiku se počítaly i reparace. Bylo reálné nebezpečí, že by se vznik ČSR slavil až 5. 2. 1919. Toho dne Dr. E. Beneš přednášel svoje memorandum na Mezinárodní mírové konferenci. Zásluhou Karla Kramáře je, že spojence přesvědčil, že rozhodující den je 28. říjen 1918. Díky tomu nám náležely reparace počítané od toho dne, do konce války. Německo kapitulovalo 11. 11. 1918 v 11 hodin. Tento den také podepsal Karel I. Svoji abdikační listinu, přes nesouhlas své manželky Zity. Tím přestala existovat habsburská monarchie. Paradoxně na 28. říjen doplatili legionáři v Rusku. Od tohoto dne přijatí vojáci již nebyli legionáři, ale vojáci ČSR.
Masaryk vrátil náš národ době do pestré směsi evropských států po dlouhé době jako svébytný a plně rovnoprávný, jak tomu bývalo za Přemyslovců, Karla IV. Či Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Masarykovi nebylo nic cizejšího, než izolacionistická „suverenita“ ve smyslu odporu k jiným zemím a národům. Lidé i národy jsou tak či onak svými zájmy propojené. Značné části politiků (zvláště těch co nás zastupují v EU), by prospělo seznámení se s Masarykovou knihou „Nová Evropa“, kterou TGM psal během I. sv. Války. Někteří naši „Nic než národ“ tento den budou spíš vzpomínat na události r. 1922, kdy v Itálii zahájili Musoliniho černokošiláči svůj pochod na Řím – reakce tehdejší italské politické reprezentace by mohla být varováním i dnes.
Protože demokracii je třeba občas bránit i nedemokratickými prostředky. 28. říjen 1918 představuje beze sporu hodnoty, které si žárlivě střeží každý normální stát, hodný toho jména. Jaký je ale rozdíl mezi muži 28. října, kteří neváhali na vlastní odpovědnost začít jednat, a současnými politiky. Ministři podepisují – neví co, poslanci hlasují – neví o čem a ke všemu si ještě pletou knoflíky na hlasovacím zařízení. Na to vše bychom měli myslet, při oslavách „dávných“ významných událostí a i v běžném životě.
čtvrtek, 8. května 2008
Konec války u nás
8. 5. 1945 oficiálně skončila II. světová válka v Evropě bezpodmínečnou kapitulací wehrmachtu. Pro tento den razil Churchill název Den vítězství v Evropě (Victory in Europe Day). Sice bylo poraženo Hitlerovo nacionálně socialistické Německo, tak zvaná 3. říše, ale nic víc.
Závěr války probíhal v ČSR trochu jinak, než v ostatní Evropě. Maršál Schörner vydal písemný rozkaz, který formálně vyhovoval úmluvě v Remeši, ale vydal ještě druhý ústní, podle kterého postupovaly jednotky wehrmachtu, a tím porušovaly podmínky kapitulace, se všemi následky pro ně. Zločinecké jednotky SS se neřídily žádnými rozkazy.
K nám do Blanska dorazila Rudá armáda 9. května 1945 po 11. hodině od Jedovnic. První rudoarmějec, který vkročil do našeho města, se jmenoval Fedor Vasiljev. Na památku této události je na tom místě na Žižkově ulici vysazena lípa.
Poslední oddíly wehrmachtu odcházely kolem 7. hodiny a rozloučily se s námi výbuchy, které zničily mosty přes Punkvu a Svitavu. Pouze železniční most u Ježkovy továrny (u supermarketu Billa) zůstal zachován zásluhou občana K. Musila. Těmito činy porušovali Němci podmínky kapitulace. Wehrmacht ustupoval směrem na Olešnou, ale marně. RA byla informována, ale to je jiná historie.
Doklad o neochotě přistoupit na podmínky kapitulace a o dezinformaci vojáků podává toto provolání velitelství jelení divize 8. 5. 1945:
Vojáci mé hrdé Jelení divize!
Chci k vám v těchto těžkých dnech hovořit otevřeně. Víte, že válka končí, a že polní maršál Schörner nás chce dovést pohromadě do vlasti … zhruba řečeno, přijdou zlé dny, v nichž budete často blízko k zoufání. Nyní vám řeknu, jak přes to můžeme obstát: všechna hrůzu budící hesla se většinou nezakládají na pravdě, ponechejte si svoje zbraně a munici, jejich odevzdání sovětům v posledních okamžicích války by byla největší hloupost, věřte jen tomu, co vám oznámí vaši velitelé. Nezatěžujte se nesmyslnými hesly. Vykonávejte jen rozkazy vašich známých nadřízených. Za všech okolností udržujte směr ústupu na severozápad. V následujících dnech, které budou rozhodující, se musíte připravit na dlouhé pochody a krátké odpočinky. Jen tak můžete opět uvidět domov. Zbabělec, který od vzadu jdoucích služeb a zásobovacích oddílů opustí nyní své kamarády a pokusí se individuálně dostat do vlasti, bude mít málo štěstí. Bude chycen a popraven. Vyhoďte neužitečná zavazadla, plně zatížené zásobovací vozy jsou nepohyblivé a zpomalují pochod. Od všech příslušníků požaduji bezpodmínečnou důvěru k vedení divize. Slibuji vám, že divizi povedu tak, abychom všichni opět uviděli svou vlast. Každý můj rozkaz, i když jeho smysl nepochopíte, vyplňte, protože situaci přehlížím v celku, a rozkazuji jen to, co je pro nás všechny výhodné.
Nevěřte nepřátelské propagandě, že jsme se Sovětským svazem uzavřeli mír. Boj pokračuje až do doby, než se vrátíme do vlasti. Vše jiné je lež!
Jako heslo a vzájemné poznávací znamení za všech okolností má pro nás v této těžké době v prokletém území protektorátu i později ve vlasti být náš bojový pokřik: „Horrido, der Hirsch!“
Váš generál
Nač měla být Jelení divize hrdá a jak se jmenoval generál, není významné, aspoň pro nás, ale ukazuje jaká byla celková nálada poražených a jak velitelé klamali své vojáky.
Blansko bylo ušetřeno bojů, i když přípravy byly vykonány. Proto je výstižný nápis pod křížem, který byl vztyčen na paměť osvobození u mostu k vlakové zastávce: „Že jsme vstali. Tys to chtěl. Květen 1945“
Za časů „Rudého práva“ byl z dopravních důvodů přemístěn ke kostelu sv. Martina nalevo od vchodu. Oslavy konce války nyní probíhají u pomníku rudoarmějce. V Blansku žije jeden přímý účastník našeho osvobozování, který dokonce krajem našeho okresu v květnových dnech roku 1945 prošel. Dovolím si citovat z jeho zápisků to nejvýstižnější. Jeho anabáze začala v roce 1944 na Volyni:
„Armády 1. ukrajinského frontu se ve dnech 2. - 14. února zmocnily dvou největších měst na západní Ukrajině – Lucka a Rovna. Obsazení Volyně sovětskou armádou vytvořilo předpoklady pro vstup naší české menšiny do československých jednotek v SSSR. V západní části Volyně, která patřila dříve Polsku, sovětské okresní vojenské správy odesílaly tamní občany české národnosti k čsl. vojenským jednotkám, do kterých se dobrovolníci hlásili. A tak příchod volyňských Čechů umožnil vytvoření 1. československého armádního sboru v SSSR. Podle odvodních protokolů se k odvodu dostavilo 11451 volyňských mužů a žen (asi čtvrtina Čechů ze západní Volyně). Ve středu 5. března se michalovští Češi rozloučili před odchodem na vojnu v naší modlitebně. Kostel se naplnil do posledního místa. Teprve potom – po dojemném rozloučení s obcí a se svými drahými – vydali se branci na cestu do Rovna. Převážná část volyňských Čechů se stala příslušníky 3. čsl. samostatné brigády. Také jsem se dostal do této brigády. V květnu jsem se přihlásil do důstojnického kursu, který probíhal za Moskvou, u Razjaně. Dopravovali jsme se tam nejdřív v nákladním vlaku a pak v osobním, kde jsem před Charkovem přišel o svůj kufřík, ačkoliv jsem si ho před usnutím položil pod hlavu. To byla pro mě velká ztráta,protože kromě osobních věcí měl jsem v kufříku Bibli a zpěvník. Ve vlacích jsem vyslechl spoustu příběhů, které si volynští chlapci vyprávěli (zvláště o děvčatech).“
A zde jsou autentické zápisky z květnových dní:
Neděle 6. 5. 1945 Další pochod přes Fryšták na Holešov a Hulín. Dovídám se, že Dobroslav Koutecký je raněn. Kolem půlnoci dosažen Břest. Malé přestřelky. Vpravo od silnice je německá obrana.
Pondělí 7. 5. 1945 Ve 4 hod. jsme zahájili útok na Břest. Němci se zuřivě brání, avšak náš 4. prapor pronikl do poloviny osady. Němci zaútočili při podpoře 3 tanků a 1 samochodky (samohybného děla). Když ve 13.30 zahájili Němci útok, našich nováčků se zmocnila panika. Avšak naši dělostřelci zachovali klid a rozvahu, a palbou svých 76 mm děl (IPTAP) a 120 mm minometů přispěli k odražení nepřátelského útoku. Boj trval několik hodin. prapor měl 7 padlých, 37 raněných a 21 nezvěstných. V noci nepřítel své postavení v Břestu vyklidil, a tak zbytek noci byl klidný.
Úterý 8. 5. 1945 Přes Chropyni na Kojetín. Stržené mosty. pomalá přeprava přes vodní překážky. Navečer v Kojetíně. Noční pochod. Dovídáme se o konci války. všechny vojáky zachvátilo velké nadšení. prožíváme „bengálskou“ noc. Ze všech stran střelba do vzduchu. Hodně barevných střel! Vypadá to kolem dokola jako ohromný ohňostroj!
Středa 9. 5. 1945 další pochod kolem Plumlova – bez spánku a odpočinku.
Čtvrtek 10. 5. 1945 Přes Knínice na noc do Letovic (Jindřichov). Konečně i u nás složili Němci zbraně!
Pátek 11. 5. 1945 Díky koňským potahům máme dosáhnout Prahy za pět dní (40 km za den). V 11 hod. překročena hranice mezi Moravou a Čechy. - Polička. Tam, kde bydlí na vesnici Němci, jsou vyvěšeny bílé prapory. Potkáváme množství německých a maďarských zajatců – aspoň 5 tisíc. Spousta zbraní podél cest. Nocleh ve vesnici 8 km od Hlinska.
Sobota 12. 5. 1945 Chotěboř – Heřmaneč. Katolický pohřeb mladíka. Všichni mládenci a panny jdou před rakví. Jsou do sebe zavěšeni a oblečeni jako o konfirmaci. Rakev nesou také mládenci, doprovázeni družičkami. A dechová hudba hraje pohřební pochod. Pohřeb s hudbou jsem viděl poprvé. Na Michalovce se při pohřbech zpívalo.
Neděle 13. 5. 1945 Vilémovice, Golčův Jeníkov, Čáslav, Malešov, Malenovice – 10 km od Kolína. Za Čáslaví ustávají stopy války. Velká horka a spousta prachu.
Do Prahy 53 km po asfaltce … Uhříněves – 5 km od města. Ubytování v jedné vilové čtvrti v Dol. Počernicích, u dráhy, která vede na Wilsonovo nádraží. V pondělí 14. května dorazili jsme tedy do Prahy!“
To jsou ukázky z válečných zážitků poručíka Jiřího Tomeše, našeho blanenského spoluobčana, tak jak si je den po dni zapisoval.
V tento den vítězství, i když v Československu někde s prodlením způsobeným „organizačními zmatky“, se lidé upřímně radovali, že je konec strašné války. Bohužel, byl to i začátek konce vznikající 3. republiky. Právem se chlubil president Gottwald na schůzi 29. 6. 1949, že „Únor jsme připravovali od roku 1945“! podle Košického vládního programu byla dohodou zřízena národní fronta (NF) a výkonným orgánem moci byly národní výbory (NV), které vznikaly podle plánů KSČ pod odborným dohledem NKVD.
Tak jako jinde, i v Blansku byl připravován RNV (revoluční národní výbor). Sovětská rozvědka přes komunistickou odbojovou skupinu dala koncem března pokyn k přípravě RNV ale aby v něm nebyli lidé, kteří by mohli vytvořit opozici proti komunistům. Jedním z členů RNV byl i s. Barák, schopný mladý muž, který se později proslavil svou kariérou i pádem. Protože se předpokládaly námitky proti složení RNV, bylo dohodnuto jeho veřejné vyhlášení hned po osvobození v prvním nadšení bez zbytečného přemýšlení. Doba přeje připraveným, a to komunisti byli v Košicích i u nás. Bylo shromážděno asi 400 občanů před blanenskou radnicí, kteří s tímto aktem samozřejmě vyhlásili souhlas. Zástupci stran NF se rukou dáním zavázali, že budou společně pracovat pro novou republiku.
Co říci na závěr při vzpomínání na květnové dny roku 1945? Aby všechny oběti, které nelze vyčíslit, natož znát, nebyly marné. Aby se nám historie v jiné podobě trapně neopakovala. Toho se dá docílit tak, že budeme občany, kteří znají svoji minulost a jsou odpovědní za svoji přítomnost.
Za skutečný konec válek v Evropě budeme moci považovat až uvážené sjednocení Evropy, kde bude mít každý své důstojné místo.
úterý, 12. února 2008
Únor, měsíc mnoha různě důležitých událostí
Letos je to jen volba prezidenta a posílení KSČM. V minulém století se slavil hlavně tzv. „Vítězný únor“, kdy se legálně, podobně jak před patnácti lety Hitler v Německu, zmocnila moci v Československu komunistická strana. Bylo tak ukončeno plíživé ovládnutí Československa komunisty s podporou SSSR a po d dohledem velkého Stalina.
Po více než jednom roce (29. června 1949) na schůzi Gottwald vysvětloval: „Také únor jsme připravovali od roku 1945 a konkrétně od roku 1947“. Od srpna 1947 téměř tři měsíce vypracovalo komunistické vedení taktický postup pro svůj boj o mocenský monopol (5 variant)!
25. 2. 1948 byla ukončena vládní krize vyvolaná komunisty. Její průběh byl zabezpečen tajnou i veřejnou bezpečností ovládanou od roku 1945 komunisty, soukromou stranickou armádou, tak zvanými lidovými milicemi, akčními výbory, které paralyzovaly ostatní strany i ministerstva (jeden byl i v kanceláři prezidenta) a také Zápotockého ROH (kdo se nezúčastnil generální stávky, byl propuštěn ze zaměstnání). Nečinnost armády byla zajištěna osobou ministra obrany – bezpartijním straníkem. Ostatní strany vyzývaly ke klidu, zatímco KSČ mobilizovala. Vynucený podpis prezidenta Beneše byl jen formalitou, aby bylo zachováno zdání legality. S výsledkem vládní krize spokojený předseda vlády komunista Gottwald mohl prohlásit z balkónu ke zmobilizovaným straníkům a sympatizantům, kteří byli svezeni ze širokého okolí, aby zaplnili náměstí: „Právě jsem se vrátil z Hradu ...“. Filmový záznam zaplněného náměstí byl ozvučen řevem nácků na norimberském sjezdu.
Co při vynuceném podpisu prezident prohlásil, asi nezná ani Vojtěch Filip, současný předseda českých komunistů: „Ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale Vy pánové a Vámi vedená strana, si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu Prezidentu Osvoboditeli: Věrni zůstaneme. Činím to jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mi vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat.“ Snad si vzpomněl na první Gottwaldův projev v parlamentu 21. prosince 1929 a pochopil leč pozdě, že ze Stalinova učně se stal statný tovaryš. „... a my se chodíme do Moskvy učit ...“ (Gottwald, Spisy I str. 311 – 323).
Tento se slavil nepřetržitě od roku 1949 do roku 1989 přehlídkou soukromé armády komunistické strany a projevy. Pro Západ měl československý „Vítězný únor“ podobný význam jako 15. březen 1939. Byl posledním hřebíkem do rakve optimistů, kteří věřili možnosti spolupráce s komunisty. Věřili pak již jen, slovy Lenina, „užiteční idioti“. Z oslavných projevů vyplynulo, že komunisté viděli v Národní frontě na rozdíl od nekomunistických stran především prostředek k realizaci svých mocenských záměrů (Lenin, Stát a revoluce).
Tomuto únoru předcházela 25. 2. 1917 (dle pravoslavného kalendáře) únorová revoluce v Petrohradě, která ukončila existenci carského Ruska. To umožnilo Masarykovi odcestovat do Ruska a začít organizovat naše legie. Po bitvě u Zborova padla i nedůvěra prozatímní vlády k našim legionářům a Kerenskij uznal, že se mýlil. Pádu carismu využilo ale vilémovské Německo, které umožnilo Leninovi s 32 komplici návrat do Ruska. Jeho finanční podporou přes zprostředkovatele přispělo k úspěchu říjnové bolševické revoluce, s tragickými následky pro Rusko i svět.
V roce 1919 byla 25. února na tajné schůzi Národního shromáždění uzákoněna koruna československá jako měna ČSR.
V roce 1969 skonal 25. února Jan Zajíc – „pochodeň č. 2“.
To myslím byly pro nás nejvýznamnější 25. únory ve 20. století.
V dřívějších stoletích nastaly tyto zajímavé události. V roce 1260 přišli do Prahy flagelandi. V roce 1634 byl v Chebu zavražděn momentálně módní Albrecht z Valdštejna.
středa, 10. října 2007
28. říjen
V současnosti slavíme tento den, jako den vzniku československého státu. Republika byla vyhlášena 14. 11. 1918 a byly zrušeny šlechtické tituly. Málem jsme tento druhý podzimní svátek neměli. Někteří „pravicoví“ poslanci, asi pod dojmem z posledních let, byli toho názrou, že v torzu masarykovské republiky není co oslavovat. Prý nám stačí jen kníže Václav svatý, a tedy oslava přemyslovského státu. Za knížete Václava měl tento stát přibližně stejnou rozlohu, jako současná ČR. Se samotným knížetem Václavem to bylo stejně trochu jinak, než nám líčí legendy. Ale tradice je tradice.
Během 20. století se v tento den slavilo ledaco. Za protektorátu, kdy jsme byli součástí třetí říše národa německého, se mohutně slavili svatí Šimon a Juda – patroni ztracených věcí, tedy také Československa. Za časů rudého práva, kdy jsme byli součástí tzv. tábora míru a socialismu se slavilo v tomto pořadí: den znárodnění 1945 jako významný den ČSSR a pak vyhlášení samostatnosti státu Čechů a Slováků v roce 1918 a za třetí schválení zákona o čs. federaci z roku 1968. Tento den bychom též mohli slavit jako den zdravého rozumu, skončila totiž karibská krize. Štěstí měl celý svět, že se studená válka nezměnila v horkou. My bychom se jí zúčastnili již potřetí ve 20. století ve své většině na té špatné straně. Na to vše je dobré si vzpomenout při oslavě naší první sametové revoluce ve 20. století. Je paradoxní, že vlastně vypukla omylem a zaskočila vůdce národního odboje na cestách, ale vypukla v pravý čas. Kdyby tento den Národní výbor (NV) nesáhl po samostatnosti, musel by Rakousko podepírat, jako již mnohokrát v historii.
Přes naprostý krach dobyvačných plánů císařského Německa toto se nehodlalo smířit s tím, že by mu válka nepřinesla žádné územní zisky. Chtělo se alespoň částečně uspokojit na úkor dosavadního spojence. Počítalo s rozpadem Rakousko-Uherska, ale vůbec mu do plánů nezapadal vznik československého státu, který by ohrožoval nadvládu Němců v jejich „Mitteleurope“. Německý generál Ludendorff předložil 14. října 1918 memorandum, které konstatovalo, že se již nedá zabránit vytvoření českého ani jihoslovanského státu. Proto navrhl neodkladně začlenit k Německu všechny oblasti Předlitavska, kde žijí Němci. Těmto plánů nahrávali rakouští Němci se svým velkoněmectvím.
16. října vydal císař Karel manifest o vytvoření spolku národních států, ten se ovšem netýkal Uher a počítal se zřízením německých Čech. NV tento plán odmítl s tím, že česká otázka se nemůže řešit bez souhlasu a dorozumění s mezinárodně uznanou národní radou v Paříži, v jejímž čele stál profesor Masaryk. Němcům císařův manifest vyhovoval – němečtí poslanci z Předlitavska vyhlásili 21. října ve Vídni samostatný stát – Republik Deutschösterreich (republiku Německá-východní-říše). Němci z Čech a Moravy požadovali zřízení provincií
Deutschböhmen (v západních a severních Čechách) a Sudetenland (na severní Moravě a ve Slezsku). Za této situace odjížděla česká delegace do Curychu – to uklidnilo rakousko-uherskou vládu, že se v Čechách nic dít nebude, když jsou čelní představitelé pryč.
V pondělí 28. října probíhala porada ve Švehlově bytě o vyhlášení československého státu podle usnesení NV. Když se účastníci schůzky rozcházeli, spatřili na Václavském náměstí jásající davy. Pražané si totiž vyložili odpověď ministerského předsedy hraběte Andrasyho na nótu prezidenta Wilsona - „monarchie svoluje, aby si Čechové rozhodovali o své budoucnosti sami“ - jako kapitulaci Rakouska-Uherska a začali sami jednat. Řádový kněz a poslanec za agrární stranu Dr. Zahradník pod sochou knížete Václava proklamuje nezávislý československý stát, po něm vystupují další řečníci. Pak dav zamířil k nádraží Františka Josefa I. Mluvčí vyzvali železničáře, aby rozeslali do všech stran telegram: „Československý stát se právě před sochou sv. Václava prohlásil. Já jako zástupce železniční správy nařizuji, aby se znaky bývalého rakouského státu sňaly, úřadovalo se česky, provoz udržoval normálně a zastavil se dovoz vozů do Vídně a do Německa.“ Tak se venkov dovídá, že v Praze začal převrat.
Vystoupení lidu zaskočilo předáky NV, ale ti nezaváhali. Jak se říká, náhoda přeje připraveným. Svým jednáním se stali slavnými „Muži 28. října“. Jejich rozhodným postupem byl vývoj událostí zvládnut sametově. Aby nedošlo k revolučním excesům, vyhlásili představitelé NV ihned, že zákony zatím platí beze změny – tedy právní kontinuitu. Vzali na sebe odpovědnost a přijali přísahu věrnosti československému státu, který ještě de iure neexistoval, od úředníků monarchie. První zákony vypracoval Alois Rašín ihned. Tento právní dokument vyhlásil vznik československého státu, jehož státní formu později určí Národní shromáždění po domluvě s Československou národní radou v Paříži.
Odpoledne 28. října navrhl E. Beneš, aby delegace NV vydala prohlášení, které by schválilo postup prozatímní vlády, a to bez informací z Prahy. V tento den se také na Sibiři loučili legionáři s plukovníkem Švecem – obětí bolševické agitace mezi legionáři.
Vojenské velitelství v Praze kapitulovalo 30. října, celé Rakousko-Uhersko skutečně kapitulovalo 3. listopadu a Německo 11. listopadu – to byl definitivní konec I. světové války. Tento den se nyní slaví jako den veteránů. Mír byl podepsán 28. června 1919.
Nostalgické vzpomínání na staré dobré časy u některých Rakušanů je pochopitelné. Jejich východní říše se smrskla na malý evropský stát, stejně jako Uhry. Bohužel i u nás se najdou ještě nějací nekritičtí ctitelé Rakouska. Neberou na vědomí, že se Rakousko po porážce od Bismarckova Německa změnilo v Rakousko-Uhersko, které bylo ve vleku císařského Německa a jeho světovládných plánů. V době úspěchu vojsk centrálních mocností se naplno projevili cíle v programu „požadavky na nové uspořádání po válce“. Někteří monarchisté se nás snaží přesvědčit, že blahoslavený Karel I. bude naším druhým svatým vladařem, a že je to vlastně přemyslovec. My budeme slavit důstojně a s vděčností k předkům, kteří tuto složitou situaci tak vynikajícím způsobem zvládli.
Během 20. století se v tento den slavilo ledaco. Za protektorátu, kdy jsme byli součástí třetí říše národa německého, se mohutně slavili svatí Šimon a Juda – patroni ztracených věcí, tedy také Československa. Za časů rudého práva, kdy jsme byli součástí tzv. tábora míru a socialismu se slavilo v tomto pořadí: den znárodnění 1945 jako významný den ČSSR a pak vyhlášení samostatnosti státu Čechů a Slováků v roce 1918 a za třetí schválení zákona o čs. federaci z roku 1968. Tento den bychom též mohli slavit jako den zdravého rozumu, skončila totiž karibská krize. Štěstí měl celý svět, že se studená válka nezměnila v horkou. My bychom se jí zúčastnili již potřetí ve 20. století ve své většině na té špatné straně. Na to vše je dobré si vzpomenout při oslavě naší první sametové revoluce ve 20. století. Je paradoxní, že vlastně vypukla omylem a zaskočila vůdce národního odboje na cestách, ale vypukla v pravý čas. Kdyby tento den Národní výbor (NV) nesáhl po samostatnosti, musel by Rakousko podepírat, jako již mnohokrát v historii.
Přes naprostý krach dobyvačných plánů císařského Německa toto se nehodlalo smířit s tím, že by mu válka nepřinesla žádné územní zisky. Chtělo se alespoň částečně uspokojit na úkor dosavadního spojence. Počítalo s rozpadem Rakousko-Uherska, ale vůbec mu do plánů nezapadal vznik československého státu, který by ohrožoval nadvládu Němců v jejich „Mitteleurope“. Německý generál Ludendorff předložil 14. října 1918 memorandum, které konstatovalo, že se již nedá zabránit vytvoření českého ani jihoslovanského státu. Proto navrhl neodkladně začlenit k Německu všechny oblasti Předlitavska, kde žijí Němci. Těmto plánů nahrávali rakouští Němci se svým velkoněmectvím.
16. října vydal císař Karel manifest o vytvoření spolku národních států, ten se ovšem netýkal Uher a počítal se zřízením německých Čech. NV tento plán odmítl s tím, že česká otázka se nemůže řešit bez souhlasu a dorozumění s mezinárodně uznanou národní radou v Paříži, v jejímž čele stál profesor Masaryk. Němcům císařův manifest vyhovoval – němečtí poslanci z Předlitavska vyhlásili 21. října ve Vídni samostatný stát – Republik Deutschösterreich (republiku Německá-východní-říše). Němci z Čech a Moravy požadovali zřízení provincií
Deutschböhmen (v západních a severních Čechách) a Sudetenland (na severní Moravě a ve Slezsku). Za této situace odjížděla česká delegace do Curychu – to uklidnilo rakousko-uherskou vládu, že se v Čechách nic dít nebude, když jsou čelní představitelé pryč.V pondělí 28. října probíhala porada ve Švehlově bytě o vyhlášení československého státu podle usnesení NV. Když se účastníci schůzky rozcházeli, spatřili na Václavském náměstí jásající davy. Pražané si totiž vyložili odpověď ministerského předsedy hraběte Andrasyho na nótu prezidenta Wilsona - „monarchie svoluje, aby si Čechové rozhodovali o své budoucnosti sami“ - jako kapitulaci Rakouska-Uherska a začali sami jednat. Řádový kněz a poslanec za agrární stranu Dr. Zahradník pod sochou knížete Václava proklamuje nezávislý československý stát, po něm vystupují další řečníci. Pak dav zamířil k nádraží Františka Josefa I. Mluvčí vyzvali železničáře, aby rozeslali do všech stran telegram: „Československý stát se právě před sochou sv. Václava prohlásil. Já jako zástupce železniční správy nařizuji, aby se znaky bývalého rakouského státu sňaly, úřadovalo se česky, provoz udržoval normálně a zastavil se dovoz vozů do Vídně a do Německa.“ Tak se venkov dovídá, že v Praze začal převrat.
Vystoupení lidu zaskočilo předáky NV, ale ti nezaváhali. Jak se říká, náhoda přeje připraveným. Svým jednáním se stali slavnými „Muži 28. října“. Jejich rozhodným postupem byl vývoj událostí zvládnut sametově. Aby nedošlo k revolučním excesům, vyhlásili představitelé NV ihned, že zákony zatím platí beze změny – tedy právní kontinuitu. Vzali na sebe odpovědnost a přijali přísahu věrnosti československému státu, který ještě de iure neexistoval, od úředníků monarchie. První zákony vypracoval Alois Rašín ihned. Tento právní dokument vyhlásil vznik československého státu, jehož státní formu později určí Národní shromáždění po domluvě s Československou národní radou v Paříži.
Odpoledne 28. října navrhl E. Beneš, aby delegace NV vydala prohlášení, které by schválilo postup prozatímní vlády, a to bez informací z Prahy. V tento den se také na Sibiři loučili legionáři s plukovníkem Švecem – obětí bolševické agitace mezi legionáři.
Vojenské velitelství v Praze kapitulovalo 30. října, celé Rakousko-Uhersko skutečně kapitulovalo 3. listopadu a Německo 11. listopadu – to byl definitivní konec I. světové války. Tento den se nyní slaví jako den veteránů. Mír byl podepsán 28. června 1919.
Nostalgické vzpomínání na staré dobré časy u některých Rakušanů je pochopitelné. Jejich východní říše se smrskla na malý evropský stát, stejně jako Uhry. Bohužel i u nás se najdou ještě nějací nekritičtí ctitelé Rakouska. Neberou na vědomí, že se Rakousko po porážce od Bismarckova Německa změnilo v Rakousko-Uhersko, které bylo ve vleku císařského Německa a jeho světovládných plánů. V době úspěchu vojsk centrálních mocností se naplno projevili cíle v programu „požadavky na nové uspořádání po válce“. Někteří monarchisté se nás snaží přesvědčit, že blahoslavený Karel I. bude naším druhým svatým vladařem, a že je to vlastně přemyslovec. My budeme slavit důstojně a s vděčností k předkům, kteří tuto složitou situaci tak vynikajícím způsobem zvládli.
sobota, 11. listopadu 2006
11. listopad - Den válečných veteránů
Shodou okolností se 11. listopadu v zemích s křesťanskou tradicí slaví svátek svatého Martina z Tours, který byl veterán římského vojska, ale Den veteránů má svůj původ jinde. V roce 1918 byla 11. 11. v 11 hodin příměřím s Německem ukončena krvavá předehra XX. století I. světová válka největší a nejstrašnější válečný konflikt, který do té doby lidstvo poznalo. Tento den se stal na paměť obětem války v demokratických zemích Evropy, v USA a v Kanadě Dnem veteránů. Symbolem tohoto dne se stal vlčí mák, rostlina, která kvetla na zdevastované půdě bojišť. Rozšíření tohoto symbolu dopomohla snad nejvíc báseň kanadského vojenského lékaře Johna Alexandra McCrae, kterou napsal v roce 1915, ale sám se konce války nedožil:
Na polích ve Flandrech.
Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme. Nahoře, mezi červánky,
je možná slyšet zpívat skřivánky,
zde dole kanony jen svoji píseň řvou.
My už však nevstanem a je to možná zdání,
že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme
na polích flanderských.
Náš boj však zase jiní převezmou.
Do vašich rukou dáme my teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,
že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou
na polích flanderských.
Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme. Nahoře, mezi červánky,
je možná slyšet zpívat skřivánky,
zde dole kanony jen svoji píseň řvou.
My už však nevstanem a je to možná zdání,
že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme
na polích flanderských.
Náš boj však zase jiní převezmou.
Do vašich rukou dáme my teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,
že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou
na polích flanderských.
Bohužel zkušenost první světové války nezamezila vypuknutí další o 2 desetiletí později. Evropské státy po válce založili Společnost národů, která měla zamezit opakování takových mezinárodních konfliktů. V letech 1923-1928 se v činnosti Společnosti národů významně angažoval šéf československé diplomacie a pozdější československý prezident Edvard Beneš, který byl v těchto letech členem řídících orgánů společnosti.
Naneštěstí krátkozrakost politiků evropských velmocí, mezi kterými bylo málo státníků, nechala převážit úzkoprsé zájmy a nezabránila pokusu Hitlerova nacistického Německa o revanš za 1. světovou válku. Formálně byla Společnost národů rozpuštěna v dubnu 1946. Vítězné státy druhé světově války se rozhodly některé struktury Společnosti národů transformovat do nově vzniklé Organizace spojených národů, která na činnost Společnosti národů přímo navázala. Na vzniku OSN se opět podílel československý ministr zahraničí, v tomto případě Jan Masaryk. I když tato organizace jistě také není dokonalá, je pravdou, že od založení OSN horký válečný konflikt světového rozsahu nepropukl. Na starém kontinentu navíc máme velkou naději a příslib v procesu evropské integrace, který snad způsobí to, že Evropa se již v budoucnu nestane ohniskem světové války.
11. listopadu se tedy hlásíme k odkazu všech, kteří se konce válečných útrap nedočkali a položili své životy za náš mírový život. Také myslíme na ty veterány, kteří dosud mezi námi žijí, na přímé účastníky bojů II. světové války. Tento den je příležitostí vyzdvihnout československé vlastence, kteří za svobodné soužití mezi národy a obnovení Československa bez váhání dali všanc své životy, a často také ohrozili životy svých rodin, které zůstali v protektorátu.
Pokud zapomeneme, jak snadno jsme svobodu v minulém století 2x ztratili a jak obtížně ji získávali zpět, může se také stát, že si tuto zkušenost v jiné formě zopakujeme.
čtvrtek, 28. září 2006
28. září Den české státnosti
Je to den volna, tak to berou občané tohoto státu. Neliší se tím moc od předků, i když jejich důvody jsou trochu jiné. Již svatý Vojtěch si stěžoval, že Čechové světí svátky nepořádně a dokonce prý kvůli tomu odešel uraženě z Čech. Svátek by ovšem neměl být jenom dnem, kdy se nepracuje. Ve svátek by se mělo slavit či aspoň se zamyslet nad smyslem svátku. O to se jako prostý občan a člen ČsOL pokusím na úrovni svých znalostí. Tento den mají svátek Václavové po prvním z nich - knížeti Václavovi svatém vévodovi české země, který byl prý tento den zavražděn bratrem Boleslavem. I když je tento násilný čin vůči bratrovi chatrně doložený a nebyl nikdy objasněný, podobně jako mnoho jiných v naší historii (např. Václav III.). Na toho prvního Václava si vzpomínáme, když nám něco skutečně či domněle hrozí. Naposledy pokud si vzpomínám to byl výstup druhého presidenta Václava na bájný Blaník u příležitosti našeho vstupu do EU.
Jestli chtěl něco sdělit bájným rytířům v Blaníku, měl raději vyrazit na Moravu v Rudce u Kunštátu, tam by je našel i s jejich následovníky legionáři. Napadá mě, jakpak by na tuto událost reagoval král Jiří z Poděbrad?
Podle legend tedy tento den zemřel skvělý křesťanský panovník míru a zrodil se světec i první český stát. Legenda, kterou spoluvytvářel bratrovrah Boleslav. Václav svatý je za panovníka míru považován pro svůj státnický přístup při bojích o svrchovanou vládu nad Čechami. Nejznámější je případ podrobení kouřimského vládce Radslava, kdy nevyužil svého vítězství k přímému opanování knížectví. Asi zvážil své reálné možnosti.
Dalším důkazem vykládaným podle potřeby různě je jeho podrobení se Jindřichovi I. Vzhledem k prostředkům které měl k obraně, vyřešil spor způsobem „civilizovaným“ . Namísto boje spojeného s ničením a pustošením uvolil se platit výkupné tzv. daň míru - tributum pacis. Těch slavných 300 volů a 120 hřiven stříbra. Údaje se ale liší. Tento závazek však neznamenal, jak se někdy traduje, mocenské podřízení se říši. Vždyť i ona sama se zavázala v 1. polovině 10. století platit tribut Maďarům. Při této příležitosti je dobré si vzpomenout na postup presidenta Beneše, který byl k něčemu podobnému přinucen roku 1938 ve jménu evropskému míru svými spojenci. Tento Václavův závazek ale vedl k vnitřním komplikacím, které byly ukončeny jeho vraždou Boleslavovými družiníky. Ale Václavova úloha není jen trpná oběť v základech státu. On pochopil, že je třeba v zájmu přežití přemyslovského státu, převzít princip římské organizace státu, práva a církve. Byla to skutečně otázka života nebo smrti, jak vidíme u sousedních kmenů.
Ale kníže Václav vládl ještě kmenovým „demokratickým“ Čechám. Skutečný stát založil Boleslav I. Ihned zahájil „občanskou válku“, které se Václav vyhýbal. Protože v této době onemocněl a zemřel Jindřich I., spory o jeho následnictví opozdily reakci na dění v Čechách, které se projevilo ukončením platby daně. Boleslav táhl od hradu k hradu a porážel ostatní knížata a v dobytých oblastech stavěl správní hrady a kostely. byl to on, kdo šířil křesťanství, razil mince, vybíral daně od lidí a zavedl i test smrti. Hlavně budoval početnou armádu – další to základ státu a zajištění jeho existence. Jak přitom nevzpomenout vzniku našich legií, bez kterých by nebyla naše samostatnost. Lidem se to ale nelíbilo a vzpomínali na staré dobré časy. Tak jak to líčí naše legendy, či anglická koleda o dobrém králi Václavovi.
Císař Ota I. vyrazil roku 936 udělat „pořádek“ do Čech. Ale Boleslav jej porazil. Po 14 letech boje s říší uzavřel Boleslav poctivý mír, jak čteme a zdá se že bez poplatků. Již se o nich nemluví. Společně pak bojovali v nejvýznamnější evropské bitvě roku 955 proti Maďarům na říčce Lechu. Tito nebezpeční kočovníci zde ztratili velkou část svých vojsk a oslabení jejich moci bylo takové, že ukončili své výboje a usadili se v Panonii. 50 let po této bitvě se zrodil maďarský stát ovládaný dynastií Arpádovců. Poddání císaři neomezilo Boleslavovu snahu o zvětšení svého panství. S jeho jménem a jménem jeho syna Boleslava II. jsou spojeny územní zisky. Český stát se tehdy zvětšil o Slezsko, Moravu, západní Slovensko, Krakovsko a Červenou Rus až po Volyň. Tato expanze by nebyla možná bez vnitřní stability. Raně středověký stát stál i padal s osobou panovníka. Bylo proto výhodné, či spíš nezbytné, že si Boleslav II. (pobožný) pořídil v rozmezí let 972 až 975 věčného patrona knížete svatého Václava, který do ničeho nemluvil, ale na něhož se bylo možné odvolávat. To platí dodnes. Čechové byli „čeledí“ knížete svatého Václava, skrze kterého trvá i země česká navěky. Další významné datum – vyvraždění Slavníkovců roku 935 coby sjednocení země je omyl. Palacký psal ve svých dějinách, že Čechy byly snad jednotné od dob praotce Čecha. Proti byli němečtí historici a vylíčili Slavníkovce jako konkurenty Přemyslovců. Jednalo se ale jen o soukromou pomstu Vršovců na Slavníkovcích. Vše se dá zjistit z legendy o svatém Vojtěchovi (aneb za vším hledej ženu). Dokonce o této akci snad ani Boleslav nevěděl. Bojovníci Slavníkovců byli v té době ukázněně na tažení v Boleslavově vojsku s císařem Otou III. proti Luticům.
28. září bývalo v nejstarším přemyslovském státě velkým státním svátkem. Tento den byl věnován starosti o řád země a její „mír“. Jakpak nás letos překvapí naši zástupci? Dočasní panovníci, které si Čechové zvolili, tento mír jen spravovali. byli úředníky věčného knížete Václava. Mír byl smyslem vlády. K dokonalosti toto dovedl Karel IV.
Vládnoucí kníže pořádal veliké hody pro „všechny Čechy“. Při této příležitosti se konal velký sněm, na němž se projednávali zemské záležitosti a zasedal také soud, který řešil spor všech svobodných Čechů. Poslušnost nevyžadoval právě vládnoucí kníže, nýbrž kníže věčný, ztělesňující řád a pořádek.
Ale opusťme již dávnou minulost, kde je toho ještě mnoho k vyjasňování a věnujme se vzniku novodobého státu v minulém století. Jedním z jeho základních kamenů byla armáda. V Kyjevě na svatého Václava podle pravoslavného kalendáře 11. října 1914 před katedrálou svaté Sofie, vystavěnou již v roce 1037 podle vzoru sofijského chrámu v Konstantinopoli (Istanbulu) knížetem Jaroslavem I, přísahalo 700 statečných čechoslováků. Takzvaní „Starodružiníci“ líbali prapor, jehož podoba symbolizovala cíle odboje. Líc praporu byl bílo-červený, na středu byla vyšita svatováclavská koruna s lipovými ratolestmi. Rub byl tvořen bílo-modro-červenou trikolorou, která měla vícerý význam. Pro ruské vedení to byly barvy ruské národní vlajky a zároveň barvy panslovanské, stvrzující společný boj Slovanů proti Germánům. Pro Čechy a několik Slováků v České družině to byly barvy slovenské. Později byl prapor české družiny, nejstarší symbol našeho zahraničního vojenského odboje vůbec, doplněn našitými znaky jednotlivých zemí, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Dále pak prapor doznal změny, při přejmenování vojenského útvaru na 1. střelecký pluk Mistra Jana Husa v roce 1917, což se událo na žádost legionářů a nikoli TGM, jak se traduje, kdy byl původní hrot žerdě s carským orlem nahrazen „husitským“ kalichem. V říjnu již byla česká družina v boji. Takže den 28. září 1914 můžeme považovat za den zrození naší armády a bez této armády by nebylo Československa.
A ještě jednou svatý Václav: republika byla vyhlášena 28. října v Praze právě pod jeho sochou.
Je na nás, co a jak budeme slavit, vzpomínat či zapomínat. Zapomínat je ale nebezpečné, to bychom se vlastní vinou po právu rozplynuli v té Evropě jak ta kostka cukru. Jedinečnost Evropy spočívá v tom, že se skládá z mnoha států a národů, ale sdílí společnou kulturu a takovou snad i zůstane spolu s námi.
Jestli chtěl něco sdělit bájným rytířům v Blaníku, měl raději vyrazit na Moravu v Rudce u Kunštátu, tam by je našel i s jejich následovníky legionáři. Napadá mě, jakpak by na tuto událost reagoval král Jiří z Poděbrad?
Podle legend tedy tento den zemřel skvělý křesťanský panovník míru a zrodil se světec i první český stát. Legenda, kterou spoluvytvářel bratrovrah Boleslav. Václav svatý je za panovníka míru považován pro svůj státnický přístup při bojích o svrchovanou vládu nad Čechami. Nejznámější je případ podrobení kouřimského vládce Radslava, kdy nevyužil svého vítězství k přímému opanování knížectví. Asi zvážil své reálné možnosti.
Dalším důkazem vykládaným podle potřeby různě je jeho podrobení se Jindřichovi I. Vzhledem k prostředkům které měl k obraně, vyřešil spor způsobem „civilizovaným“ . Namísto boje spojeného s ničením a pustošením uvolil se platit výkupné tzv. daň míru - tributum pacis. Těch slavných 300 volů a 120 hřiven stříbra. Údaje se ale liší. Tento závazek však neznamenal, jak se někdy traduje, mocenské podřízení se říši. Vždyť i ona sama se zavázala v 1. polovině 10. století platit tribut Maďarům. Při této příležitosti je dobré si vzpomenout na postup presidenta Beneše, který byl k něčemu podobnému přinucen roku 1938 ve jménu evropskému míru svými spojenci. Tento Václavův závazek ale vedl k vnitřním komplikacím, které byly ukončeny jeho vraždou Boleslavovými družiníky. Ale Václavova úloha není jen trpná oběť v základech státu. On pochopil, že je třeba v zájmu přežití přemyslovského státu, převzít princip římské organizace státu, práva a církve. Byla to skutečně otázka života nebo smrti, jak vidíme u sousedních kmenů.
Ale kníže Václav vládl ještě kmenovým „demokratickým“ Čechám. Skutečný stát založil Boleslav I. Ihned zahájil „občanskou válku“, které se Václav vyhýbal. Protože v této době onemocněl a zemřel Jindřich I., spory o jeho následnictví opozdily reakci na dění v Čechách, které se projevilo ukončením platby daně. Boleslav táhl od hradu k hradu a porážel ostatní knížata a v dobytých oblastech stavěl správní hrady a kostely. byl to on, kdo šířil křesťanství, razil mince, vybíral daně od lidí a zavedl i test smrti. Hlavně budoval početnou armádu – další to základ státu a zajištění jeho existence. Jak přitom nevzpomenout vzniku našich legií, bez kterých by nebyla naše samostatnost. Lidem se to ale nelíbilo a vzpomínali na staré dobré časy. Tak jak to líčí naše legendy, či anglická koleda o dobrém králi Václavovi.
Císař Ota I. vyrazil roku 936 udělat „pořádek“ do Čech. Ale Boleslav jej porazil. Po 14 letech boje s říší uzavřel Boleslav poctivý mír, jak čteme a zdá se že bez poplatků. Již se o nich nemluví. Společně pak bojovali v nejvýznamnější evropské bitvě roku 955 proti Maďarům na říčce Lechu. Tito nebezpeční kočovníci zde ztratili velkou část svých vojsk a oslabení jejich moci bylo takové, že ukončili své výboje a usadili se v Panonii. 50 let po této bitvě se zrodil maďarský stát ovládaný dynastií Arpádovců. Poddání císaři neomezilo Boleslavovu snahu o zvětšení svého panství. S jeho jménem a jménem jeho syna Boleslava II. jsou spojeny územní zisky. Český stát se tehdy zvětšil o Slezsko, Moravu, západní Slovensko, Krakovsko a Červenou Rus až po Volyň. Tato expanze by nebyla možná bez vnitřní stability. Raně středověký stát stál i padal s osobou panovníka. Bylo proto výhodné, či spíš nezbytné, že si Boleslav II. (pobožný) pořídil v rozmezí let 972 až 975 věčného patrona knížete svatého Václava, který do ničeho nemluvil, ale na něhož se bylo možné odvolávat. To platí dodnes. Čechové byli „čeledí“ knížete svatého Václava, skrze kterého trvá i země česká navěky. Další významné datum – vyvraždění Slavníkovců roku 935 coby sjednocení země je omyl. Palacký psal ve svých dějinách, že Čechy byly snad jednotné od dob praotce Čecha. Proti byli němečtí historici a vylíčili Slavníkovce jako konkurenty Přemyslovců. Jednalo se ale jen o soukromou pomstu Vršovců na Slavníkovcích. Vše se dá zjistit z legendy o svatém Vojtěchovi (aneb za vším hledej ženu). Dokonce o této akci snad ani Boleslav nevěděl. Bojovníci Slavníkovců byli v té době ukázněně na tažení v Boleslavově vojsku s císařem Otou III. proti Luticům.
28. září bývalo v nejstarším přemyslovském státě velkým státním svátkem. Tento den byl věnován starosti o řád země a její „mír“. Jakpak nás letos překvapí naši zástupci? Dočasní panovníci, které si Čechové zvolili, tento mír jen spravovali. byli úředníky věčného knížete Václava. Mír byl smyslem vlády. K dokonalosti toto dovedl Karel IV.
Vládnoucí kníže pořádal veliké hody pro „všechny Čechy“. Při této příležitosti se konal velký sněm, na němž se projednávali zemské záležitosti a zasedal také soud, který řešil spor všech svobodných Čechů. Poslušnost nevyžadoval právě vládnoucí kníže, nýbrž kníže věčný, ztělesňující řád a pořádek.
Ale opusťme již dávnou minulost, kde je toho ještě mnoho k vyjasňování a věnujme se vzniku novodobého státu v minulém století. Jedním z jeho základních kamenů byla armáda. V Kyjevě na svatého Václava podle pravoslavného kalendáře 11. října 1914 před katedrálou svaté Sofie, vystavěnou již v roce 1037 podle vzoru sofijského chrámu v Konstantinopoli (Istanbulu) knížetem Jaroslavem I, přísahalo 700 statečných čechoslováků. Takzvaní „Starodružiníci“ líbali prapor, jehož podoba symbolizovala cíle odboje. Líc praporu byl bílo-červený, na středu byla vyšita svatováclavská koruna s lipovými ratolestmi. Rub byl tvořen bílo-modro-červenou trikolorou, která měla vícerý význam. Pro ruské vedení to byly barvy ruské národní vlajky a zároveň barvy panslovanské, stvrzující společný boj Slovanů proti Germánům. Pro Čechy a několik Slováků v České družině to byly barvy slovenské. Později byl prapor české družiny, nejstarší symbol našeho zahraničního vojenského odboje vůbec, doplněn našitými znaky jednotlivých zemí, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Dále pak prapor doznal změny, při přejmenování vojenského útvaru na 1. střelecký pluk Mistra Jana Husa v roce 1917, což se událo na žádost legionářů a nikoli TGM, jak se traduje, kdy byl původní hrot žerdě s carským orlem nahrazen „husitským“ kalichem. V říjnu již byla česká družina v boji. Takže den 28. září 1914 můžeme považovat za den zrození naší armády a bez této armády by nebylo Československa.
A ještě jednou svatý Václav: republika byla vyhlášena 28. října v Praze právě pod jeho sochou.
Je na nás, co a jak budeme slavit, vzpomínat či zapomínat. Zapomínat je ale nebezpečné, to bychom se vlastní vinou po právu rozplynuli v té Evropě jak ta kostka cukru. Jedinečnost Evropy spočívá v tom, že se skládá z mnoha států a národů, ale sdílí společnou kulturu a takovou snad i zůstane spolu s námi.
Žádné komentáře:
Okomentovat