Těsně před koncem třicetileté války, na podzim roku 1648, kdy švédská vojska obsadila zradou Malou Stranu a vydrancovala Pražský hrad, pokusila se ještě naposled dobýt Staré a Nové město pražské. Čekala je hojná kořist. Město chránily hradby a nejsnadnější cestou k cíli byl Karlův most. Tehdy se zorganizovala skupina obránců, složená z nevycvičených měšťanů, řemeslníků a studentů Univerzity Karlovy, kteří vytvořili mariánskou legii. Postavili se odhodlaně dobře vycvičené a vyzbrojené profesionální armádě švédského království. Obránce vedl jezuita P. Jiří Plachý. Jeho vysoká téměř dvou metrová postava vyčnívala nad hlavy bojovníků. Obránci města se rozhodli za každou cenu uhájit vstup do města přes Karlův most. Zde se tehdejší hrdinové postavili mnohonásobné přesile. Když jim docházely síly, obraceli oči k nebi a prosili o pomoc Boží a přímluvu Panny Marie. Byl vysloven slib, že odvrátí-li s její pomocí nepřátelská vojska a zachrání tak Prahu před zničením, postaví té, na kterou se v nejtěžších chvílích obraceli o pomoc, jako výraz vděku a poděkování za ubránění města sloup s její sochou na vrcholu v centru města na Staroměstském rynku. Ne jako symbol vítězství, ale poděkování, vděčnosti za pomoc a ochranu v nejvyšší nouzi. Proto ji zobrazili ne jako Pannu Marii Vítěznou, ale Immaculatu, Neposkvrněnou. Doufali v nemožné, doufali v zázrak. A skutečně se tenkrát v Praze zázrak stal. Pražané své město před mnohem silnějším nepřítelem uhájili.
Pražané svůj slavný slib, daný v největší tísni dodrželi. Po skončení války podali žádost císaři Ferdinandu III., který jejich návrh podpořil a jako mariánský ctitel se v této iniciativě osobně angažoval. Tak mohl být mariánský sloup, po skončení jedné z nejhroznějších válek postaven. Stal se jedním z prvních mariánských sloupů v Evropě, v samotném jejím srdci. Nebyl z mramoru a sochy z bronzu, ale z českého, hrubozrnného pískovce. Podobné sloupy byly později stavěny, někdy i jako poděkování za ochranu před morovou nákazou a dalšími pohromami. Začala doba českého baroka, vytvoření nového vzhledu české krajiny, která ztratila během husitských válek i pozdější války třicetileté své památky z dob minulých, tak jak je nacházíme dodnes v jiných evropských zemích. V roce 2007 jsem absolvoval pěší pouť po francouzské královské cestě za sv. Jakubem do Santiaga de Compostella ve Španělsku. Připadal jsem si místy jako mladý Američan, kterého jsem před několika lety provázel a který žijíc mezi mrakodrapy navštívil Prahu a její historické centrum. Podobně jako on žasl nad středověkými, několik set let starými domy, i já jsem žasl nad zachovanými románskými kostelíky z 8. až 12. století, které dodnes slouží svému účelu a dávají krajině svůj neopakovatelný ráz. Toto všechno jsme my, válečnými událostmi doby husitské na počátku 14. století a později za války třicetileté, v první polovině 17. století nenávratně ztratili. Odhaduje se, že v těchto časech bylo nenávratně zničeno až 95 % všech kulturních památek. Uvědomil jsem si, že naše kouzelná krajina se svými barokními stavbami, kostelíčky, kaplemi, kříži, sochami a Božími mukami, která jí dává nesmazatelné kouzlo a ryze český ráz pochází až z doby „temna“, která započala obnovou země po hrůzách třicetileté války.
Postavením sloupu se pražské popraviště proměnilo v místo kultu, úcty a modlitby. (Poblíž místa, kde byl postaven sloup stávala šibenice, která byla po postavení sloupu přemístěna za město). V blízkosti také byla renesanční Krocínova kašna. Sloup tvořil dominantu celého náměstí a byl jeho kompozičním středem. Stal se a byl považován také za duchovní střed celé válkou zničené Evropy, vyjadřoval naději do budoucnosti.
Základní kámen byl položen dne 26. dubna 1650 nejvyšším hofmistrem království českého Bernardem Ignácem z Martinic za účasti a spolupráce Staroměstské radnice.
Práce byly zahájeny 23. května výkopem základu uprostřed rynku. Starobylé náměstí se proměnilo v kamenosochařskou dílnu. V srpnu byly dovezeny na náměstí bloky pískovce z lomů u Žehrovic. Už 20. září 1650 začali kameníci s opracováním bloků a postupně je měnili v jednotlivé díly architektury sloupu. Jméno architekta nám není známo. Předpokládáme, že to byl některý z dvorních architektů císaře. Pražský sloup má totiž podobnou architekturu jako dřívější mariánský sloup mnichovský, který architekt zřejmě velmi dobře znal. Vedle pracoval sochař Jan Jiří Bendl (+1680) se svými třemi pomocníky. Ti zhotovovali sochařskou výzdobu sloupu. Již 26. září byl vztyčen největší díl sloupu – šestimetrový dřík. Byl zakotven na připravený podstavec, stojící na schodišti a tvořený pěti mohutnými bloky pískovce, přisekanými do tvaru kvádrů. A již 30. září byla na vrchol sloupu vyzdvižena socha Panny Marie. Během pěti měsíců bylo celé dílo dokončeno. Mnohé díly jistě byly na stavbu dovezeny již hotové a na místě byly provedeny jen dokončovací práce.
Na posvěcení sloupu čekali Pražané ještě dva roky. V roce 1652 přijel do Prahy císař Ferdinand III. a zúčastnil se osobně dne 13. července, v přítomnosti svého syna Ferdinanda IV., tohoto slavnostního aktu - posvěcení sloupu. Světitelem byl tehdejší pražský arcibiskup, kardinál Arnošt hrabě Harrach (+1667).
Sloup byl postaven na třech stupních se schodištěm, obíhajícím sloup ze všech stran. Na horním stupni bylo kamenné zábradlí, tvořené balustrádou s kuželkami a sloupky. Na nich byla položena madla s kamennými koulemi uprostřed a na okrajích. V takto ohraničeném centru byl vlastní mohutný kamenný podstavec a čtyři pilíře po stranách pro sousoší andělů. Jejich uskupení vytvářelo uvnitř prostor, jakousi malou kapličku, kde byl umístěn vzácný deskový obraz Panny Marie Rynecké od neznámého malíře ze 14. století, nazývaného také druhým Paládiem země České. Na horním dílu tohoto podstavce byl postaven dřík sloupu s korintskou hlavicí a sochou Immaculaty. Její krásná postava v nadživotní velikosti, se sepjatýma rukama, vzhlížející k nebi a s bohatými, rozpuštěnými vlasy, sahajícími až do pasu postavy. Tělo měla mírně prohnuté, pravá noha spočívala na hlavě ďábla v podobě draka s křídly. Kolem hlavy měla gloriolu z dvanácti hvězd. Celková výška sloupu byla 15,83 m. Panna Maria stála na sloupu zády k Týnskému chrámu, čelem ke Staroměstské radnici.
Na bočních pilířích byla sousoší andělů, bojujících s ďábly. Nejvyšší sousoší bylo vysoké 1,80 m, nejnižší 1,30 m.
Je doloženo, že socha Panny Marie byla pozlacená. Dřík sloupu byl opatřen načervenalým olejovým nátěrem s žilkami, imitujícím mramor a spodní části sloupu včetně schodiště měly nátěr v šedém odstínu.
Další zajímavostí bylo, že sloup sloužil také jako gnómon, tj. ukazatel pražského času. Na severní straně sloupu byl v ploše náměstí vydlážděn stezník. Když se stín sloupu, dopadající v poledne na dlažbu náměstí kryl se stezníkem bylo v Praze pravé poledne. Oznámeno bylo pravidelně výstřelem z hmoždíře. Tento stezník, označen jako pražský poledník, je v nové podobě vyznačen v dlažbě náměstí dodnes.
Sloup Panny Marie žil také svým pravidelným duchovním, ale i společenským životem. Konaly se k němu pravidelné průvody a duchovní slavnosti. Stal se místem modlitby. Lidé zde zapalovali svíce a kladli k němu květiny. Po celá staletí odpočívali na jeho schodech. Stal se součástí denního života Pražanů, ale i obyvatel celé České země.
Tak jak ubíhala léta, musela se pražská radnice pravidelně starat o jeho údržbu. O jeho opravách se zachovaly záznamy. Tak v roce 1706 byla provedena oprava trhlin podstavce, v roce 1757, po dělostřeleckém ostřelování Prahy pruskými vojsky, byl sloup zasažen dělovou koulí a zničil sochu anděla, stojícího na pravém předním podstavci. Na jeho místo byla později osazena volná kopie sousoší. Stalo se tak až v roce 1858. Záznamy o první generální opravě sloupu jsou z roku 1824. Náklady uhradilo město jako majitel pozemku i sloupu. Byly použity i dary měšťanů, věnované na tento účel.
V roce 1855 se u sloupu konala velká oslava nového dogmatu o „Neposkvrněném početí Panny Marie“. Tenkrát byla použita i velkolepá iluminace plynovými lampami.
Poslední velká oprava sloupu se uskutečnila v roce 1904. Protože hlavice sloupu byla již silně zvětralá, byla nahrazena kopií. Původní korintskou hlavici můžeme dodnes vidět mezi exponáty pražského Lapidária. Socha Panny Marie byla při této opravě znovu pozlacena.
Další oprava sloupu byla naplánována na rok 1919. Byly na ni již shromaždovány finanční prostředky a byl proveden soupis potřebného materiálu. Této opravy se sloup však nedočkal. O první neděli nově vzniklého svobodného státu, Československé republiky, byl sloup dne 3. listopadu 1918 stržen rozvášněným davem, přivedeným sem z tábora lidu na Bílé Hoře. Zde řečníci plamennými slovy, zaměřenými proti rakouské říši a proti církvi vytvořili podmínky k tomu, aby rozvášněný dav provedl tento politování hodný čin.
O vlastním stržení mariánského sloupu je dost informací. Podrobně tuto tragickou duchovní a kulturní událost popsal jeden z iniciátorů a organizátor stržení, Franta Sauer ve své brožuře s názvem "Naše luza jezuité a diplomaté", která vyšla v roce 1923, kdy čin byl již promlčen. Souvislost tohoto názvu s obsahem jsem nepochopil. Další popis stržení sloupu obsahuje rukopisná kronika jedné pražské rodiny, jejíchž několik členů bezmocně a zoufale přihlíželo tomuto násilnému aktu. Stržení je také popsáno v dopise muže, který přišel v šest hodin večer s rodinou na Staroměstské náměstí. Bohužel chybí poslední stránka dopisu a tedy i podpis. Dopis je psaný dobře česky, ale i pro odborníky velmi nečitelným písmem, protože jeho autor psal prý více švabachem.
Stržení bylo už dávno připravováno, a proto byla stále živena myšlenka, že mariánský sloup je památníkem bitvy na Bílé hoře. Že byl postaven až třicet let po této tragické bitvě, po níž následovaly další události, jako např. obrana Prahy proti Švédům, záměrně nebylo bráno v úvahu. Definitivní rozhodnutí o stržení padlo po generální stávce dne 14.10.1918, při níž se Staroměstské náměstí zcela zaplnilo lidmi. Technická stránka stržení a celá organizace byla připravována od 31. 10. 1918. Organizátoři sháněli po stavbách potřebné technické pomůcky a nářadí. Když jim je stavitelé odmítli půjčit, byl ke spolupráci na stržení vyzván ředitel Obecního dvora na Žižkově, který nadšeně souhlasil a nařídil veliteli žižkovských hasičů, aby zajistil veškerý potřebný materiál. Sedmý den naší samostatné republiky, 3. listopadu, byla neděle. Na Bílou horu byl svolán tábor lidu. Když se lidé vraceli zpět do města, byli záměrně vedeni pověřenými organizátory na Staroměstské náměstí, kde jiní již nenápadně hlídkovali. Ze Žižkova přijel objednaný hasičský vůz tažený koňmi se čtyřmi hasiči, kde bylo naloženo veškeré technické vybavení potřebné ke stržení, které je v brožuře přesně popsáno. Dav dorazil na Staroměstské náměstí před pátou hodinou večer. Aby hasiči nebyli nápadní, vzali jen krátký žebřík a lano mohli uvázat na dřík sloupu jen nízko. Původně chtěli sochu Panny Marie strhnout k nohám pomníku Mistra Jana Husa, katolického kněze, který sám byl velkým ctitelem Panny Marie a ve svých spisech o ní mluví s velkou úctou. Obecní zřízenec ale volal, že náraz dopadu zde rozbije mělko pod zemí uložený kanál. Kanál byl důležitější. Proto bylo lano stočeno k Týnskému chrámu. Tam za ně velkou silou táhli. Lano prasklo, protože bylo uvázáno nízko, pod těžištěm. Lidé upadli a sloup zůstal stát. Když v blízkém Obecním dvoře nedostali půjčit delší žebřík, shodili zadní pravou sochu anděla. Žebřík postavili na sokl, svázané lano přivázali výše a latí smyčku na sloupu postrčili ještě výš. Neznámý muž v dopise píše, že když viděl přípravy na stržení, přímo letěl do Obecního domu, kde sídlil Národní výbor. Doslova se probojoval dovnitř a žádal, aby bylo stržení zabráněno. Setkal se spíše s nezájmem a spokojeností, že nejsou vybíjeny obchody. Na Staroměstské náměstí odjeli autem tři členové výboru, mezi nimi i Václav Vilém Štech. Když se chtěli postavit proti stržení, setkali se jen s posměchem a odporem. V.V. Štech stačil zachránit jen obraz Panny Marie Rynecké. Stržení chtěl zabránit také hrabě Václav Kounic, který na místo přijel v automobilu. Vystoupil a s holýma rukama šel proti davu. Mluvil velmi dobře česky. Byl ale ztlučen. Jedna žena v davu klekla na kolena před F. Sauerem. Když jejích proseb nedbal, klekla si na místo, kam měl sloup dopadnout. V posledním okamžiku v hrůze s pláčem utekla. Snaživý neznámý inženýr se nabídl, že bude akci řídit. Lano střídavě napínali a povolovali, až se sloup rozkýval a padl. Stržení provedli hlavně obyvatelé Žižkova. Jedni tahali za lano, druzí s holemi v rukou je bránili zejména proti místním obyvatelům, kteří vyběhli z domů a šli sloup bránit. Žižkov tehdy ještě nebyl součástí Prahy, ale samostatným městem. Mariánský sloup tedy nestrhli Pražané. Ničení mělo ještě pokračovat na Karlově mostě shozením sousoší do Vltavy. Tomu však zabránili přivolaní vojáci a místní obyvatelé.
Socha Panny Marie padla na záda z výšky 13 m 73 cm. Rozbila se na víc než deset velkých kusů a množství malých úlomků. Ty si lidé sbírali a odnášeli na památku. Jeden úlomek byl zasazen do žerdi praporu orelské jednoty v Praze 1, posvěceného na místě mariánského sloupu 12. srpna 1923 velmistrem řádu Křížovníků Josefem Vlasákem. F. Sauer popisuje, že hlava Panny Marie odletěla „jako uťatá". Potom jí uchopil neznámý hoch a pelášil s ní z náměstí pryč. Sám jsem hlavu v Lapidariu osazoval na sokl. Je dosti těžká. Pochybuji, že ji mohl odnést hoch. Druhý den po stržení se na troskách objevil věnec s vizitkou, na které bylo napsáno: „Plným jménem protestuji. Zdenka Braunerová“. Od rána 4. listopadu do 5. listopadu hlídala trosky vojenská stráž, než byly odvezeny na Staroměstskou radnici a do Obecního dvora. Odtud měly být převezeny "na památku" do Městského muzea.
Zde však historie mariánského sloupu nekončí. Tak jako i my, spojeni ve Společnosti pro jeho obnovu si mnozí přáli a přejí, aby se tato vzácná historická, kulturní i náboženská památka, vrátila na své místo. V dalších kapitolách popisujeme snahy našich dědů a otců i snahy současníků o naplnění tohoto cíle ve který oni i my věříme a pro který jsme ochotni přinášet oběti. Uvědomujeme si, že nejde jen o věc organizační a finanční, ale hlavně o věc vzájemného pochopení, odpuštění a smíru. Pevně věřím, že toto naše snažení bude nakonec korunováno úspěchem a že najdeme shodu se všemi. Obnovený mariánský sloup se stane symbolem našeho smíru nad věcmi minulými a nadějí pro budoucnost našeho národa a celé sjednocené Evropy.
Jan Bradna, Karel Kavička
V Z O R A P Ř Í K L A D K N Á S L E D O V Á N Í
K pětaosmdesátinám Václava Jiřího Vostřeze.
Boží prozřetelnost poctila československý exil, i oba národy, osobou Václava Jiřího Vostřeze slavícího 26. září 2007 pětaosmdesátiny. Narodil se v Záhornici ve východních Čechách, odešel v roce 1949 do exilu do Kanady a od té doby bydlí v Hamiltonu, Ontario. Bylo předurčeno, aby se zajímal o dvě nejdůležitější oblasti života společnosti, duchovní a veřejnou, tak jak je zvykem ve významných rodech, byť sám z prostých, ač katolických poměrů. Rozvíjí dědictví otců a nezměrnou vlastní pílí a houževnatostí, včetně čerpání moudrosti od ostatních, dosahuje postupně dokonalosti, jež plodí neporovnatelné výsledky.
Má největší zásluhu na včasném přemístění, v roce 1994, symbolu českého národního exilu a odčinění křivd, Panny Marie v Exilu, z benediktýnského kláštera v Lisle u Chicaga do Premonstrátské zahrady v Praze na Strahově. Je všeobecně známo, že tomuto kroku byly kladeny všechny možné i nemožné překážky ze všech stran. Předtím, od roku 1982 organizoval a pořádal výroční poutě duchovní a národní obrody k Panně Marii v Lisle zahrnující přednášky, instruktáže a symposia s cílem udržet a posílit naději na obrácení k lepšímu, i vyjádřit odhodlání účinně přispět.
Stejně tak má největší zásluhu na obnovení pražského mariánského sloupu, včetně včasného organizování finanční sbírky patřičného rozsahu. Samotná socha je již umístěna u Týnského chrámu v Praze k modlitbám a k obdivu. Stojí poblíž Staroměstského náměstí, kde stála po staletí před jejím stržením lůzou 6. listopadu 1918. Pískovcový sloup s příslušnými okrasami je před dokončením. Nyní je nová naděje, že k umístění mariánského sloupu na původní místo by mohlo dojít v souvislosti s rekonstrukcí Staroměstské radnice do původní ranně gotické podoby (před částečným zničením v roce 1945).
Václav Jiří Vostřez vedl po léta v Kanadě oblastní organizaci Československého Orla v Exilu. Po čtyřiceti letech úspěšné činnosti bez přerušení v exilu, mohla být v roce 1992 slavnostně předána kontinuita mateřské organizaci v Brně k pokračování. Podobně řídí po mnohá desetiletí kanadskou větev Cyrilometodějské ligy.
Již v roce 1966 se stal členem 4. stupně Rytířů Kolumbových (nejvyšší stupeň), avantgardní organizace mužů v katolických kostelích po celém světě, která, zvláště v amerických katolických kostelích, má důležitou funkci, neboť je páteří jejich provozu, hlavně finanční (stát neplatí kněze). Jako důsledek dlouholeté činnosti zastává funkce na diecesní úrovni, s významným vlivem na volbu ústředních představitelů. Stejně tak v řádu, Alhambra
To vše vzešlo ze zkušeností získaných organizováním českých bohoslužeb v jeho bydlišti nebo třeba každoročních československých národních poutí do Svatyně mučedníků v Midland, Ontario pravidelně od jejich počátku po 55 let a podobně národních poutí ke Sv. Antonímu v Chatham, Ontario. Nebo jako dlouholetý předseda a současný mluvčí Stálé konference křesťanských veřejných pracovníků československého exilu, jež publikuje a předkládá čas od času podání k významným snahám a událostem ve vlasti.
Podobně jako v duchovní oblasti, zapojuje se Václav Jiří Vostřez i do veřejné činnosti. Ve spolupráci se zástupci dalších etnických skupin, včetně Společnosti východo- a středoevropských zemí (SEEN) si postupně vydobyli v Kanadě uznání spoluobčanů a na konec i podporu státu, která jinde ve světě, včetně Spojených států, není.
Prameny jeho veřejné, stejně jako duchovní, činnosti jsou ve vlasti. Jeho účast v protikomunistickém odboji ve východních Čechách, zvláště po převratu v roce 1948, přivodila, že již téhož roku musel za stísněných okolností uprchnout před svými nohsledy, aby si zachránil holý život. Jak mnozí spravedliví přežili hrůzy nacismu, tak nemohli přežít ani začátek komunismu. Mnozí z nich zahynuli, on musel opustit navždy svoji vlast.
V předválečné době stačil ještě zakusit řád naší odvěké společnosti, její činitele (každý vybraný podle své zásluhy v péči o ostatní), shovívavost lidí navzájem a hodnoty, na kterých křesťanský život stojí. Později dále čerpal ze svého prostředí, neboť mnoho ze stavitelů základů a rozkvětu Československa, které se nacistům a komunistům nepodařilo usmrtit, umučit nebo týrat v koncentračních táborech, pokračovalo ve svém poslání v exilu. Bylo to nepředstavitelné soustředění vysoce vzdělaných a schopných nadšenců, největší právě v Kanadě, od nichž Václav Jiří Vostřez získal mnohé informace z první ruky, styl práce a spolupráce, uvědomění, povzbuzení a sílu.
V exilu se neúnavně účastnil práce Republikánské (Agrární) strany v Exilu po jejím obnovení na sjezdu v Paříži 28. září 1948 a vydání památné Svatováclavské deklarace. Byl dlouhá léta členem jejího výkonného výboru a v současné době vykonává funkci předsedy.
V svém úsilí nejen pokračuje, ale má rozpracovány i další, nové akce. Vždy a ve všem je zásadový. Na příklad je známo, že žádné vyznamenání nebo řád od dnešní vlády by nepřijal. Zveřejnil postoj, že není vhodné uvažovat o přijetí poct od režimu, který dosud nerehabilitoval Rudolfa Berana, posledního předválečného řádně zvoleného předsedy vlády a mučedníka dvou totalit, nacismu a komunismu. Jak známo, Rudolf Beran byl vězněn 5 let v nacistickém koncentračním táboře v Dachau, zemřel v komunistickém koncentračním táboře v Leopoldově v roce 1956, kde byl vězněn na základě smyšlených obvinění, a za 18 let od převratu 1989 nebyl dosud rehabilitován.
Kéž je životní pouť Václava Jiřího Vostřeze vzorem a příkladem k následování pro nás ostatní! Příležitost má každý! - Následovat volání Boží a konat vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Být skromný a statečný jako on. Konané ctnosti ospravedlňují postupně člověku nabídnutí dalších ctností.
Možnosti ke sebezdokonalení jsou všude. Kde nejsou lidé stejného věku, k tomu, aby pomohli, jsou starší nebo mladší. Starší mají moudrost a mladší životnost. Obojí je potřebné, ba i nutné. Kde nejsou lidé, jsou knihy k poučení a zábavě. Kdo nechce ztrácet čas, může se vždy vzdělávat nebo jinak zdokonalovat. Příležitost využít vlohy, schopnosti a dokonalost přijde dříve nebo později. Než dojde k platnému použití měly by být vlohy a schopnosti předem přizpůsobeny.
Mohlo by se zdát, že možnosti k uplatnění a pomoci nejsou právě tehdy, když se každý z nás rozhoduje. Lidí s moudrostí může být nyní třeba i méně než dříve, když se mnoho bourá a málo hodnotného staví. Moudří lidé však jsou a je třeba je vyhledávat, jako je vyhledával Václav Jiří Vostřez, a v Bohu a skrze ně a s nimi dospět k vlastnímu stupni křesťanské dokonalosti.
Nám nezbývá než od srdce poděkovat našemu oslavenci za vše co pro národ a lidi vůbec vykonal, a vyprošovat mu u Boha trvalé požehnání při další práci na národa roli dědičné; ve službě Bohu, vlasti, národu.
Mnogaja lieta !!!
Žádné komentáře:
Okomentovat