| Milan Nakonečný: František Mareš | |
|---|---|
 | (Pro ukázku z knih klikni na zvýrazněný odkaz. PDF reader je nutný.) Doposud největší projekt Národní myšlenky (kniha má 160 stran!) přináší vůbec první soubornou biografii jednoho z nejvýznačnějších českých národovců, působícího především koncem 19. a v první třetině 20. století. František Mareš byl nejen významným vědcem a filozofem, ale také zapřísáhlým idealistou a nepřítelem realistické masarykovské politiky. Příslušníky prvorepublikové Vlajky byl dokonce považován za duchovního vůdce. Autorem tohoto titulu je prof. PhDr. Milan Nakonečný, význačný český psycholog a průkopník vědního oboru zvaného politická psychologie. Kromě celé řady odborných publikací ze svého oboru je také autorem knih Vlajka a Český fašismus, jež se setkaly s nadšenými ohlasy na české pravici a stejně tak zuřivými odmítnutími z levicových kruhů. 160 stran, cena 99 Kč Přečtěte si ukázku |
Mládež a národní ideály
Přidal: Červenobílý | Publikováno:29/Led/2011 | 146 čtenářů
3
Na dnešek jsem pro vás připravil více než osmdesát let starý článek prof. Františka Mareše (*1857 – †1942), dvojnásobného rektora Univerzity Karlovy (v letech 1913-14 ještě Karlo-Ferdinandovy univerzity, 1920-21 již jako Karlovy univerzity). Některé myšlenky, které autor v článku, věnovaném právě studentstvu a mládeži vůbec, publikoval, shledávám natolik zajímavé, že jej i vzhledem k jeho stáří s velkou úctou a obdivem zveřejňuji, a to v plném znění.
Vybídnutí, abych napsal pro naše studentstvo několik vět, by poukázaly na možné cesty ze zmatku této doby, nemohl jsem nevyhověti, nechť je to kdekoliv. Neboť největším nebezpečenstvím pro národ a jeho stát jest, přestane-li mládež věřiti v národní ideály. Není tak nebezpečno věřiti v ideály třeba bludné, jako nevěřiti vůbec v nic. Tu potom nastává jen posměch ze všeho, který u nás začíná bez ostychu se ozývat na místě pravdy. Díla i činy velké hodnoty pro národ zlehčují se posměšně podle stranických zájmů. Není již u nás jednotné míry pro hodnoty, ani kulturní ani mravní.
Národ jest organický celek, ano jest i více, mravní osoba. Jestliže tento celek se rozpadává v části, které se mezi sebou potírají, vede to nevyhnutelně k záhubě celku, s nímž zahynou též všechny části: nerozpomeneme-li se na účely a ideály národního celku. Právě před válkou byly u nás strany v nejprudších bojích mezi sebou; bylo to vhod temné moci, která chystala válku; snad i rozdmychovala ty boje, aby národ se ocitl ve válečné vřavě ochromený. Také tenkrát ozývaly se hlasy, aby se ustalo v tom boji a národ se sjednotil k zápasu o společný účel, před černými mraky hrozící bouře. Ale tyto hlasy byly hanlivě okřikovány: vstupte sami do stran, nebojte se bláta, a pracujte ve stranách.
Za války národ se sjednotil, rozpomenul se na sebe sama a na své tradice. Dobyl si národní svobody. Ale špatná tradice stranických svárů vyrazila hned zas jako plevel; a trvá již 10 let a rozmnožuje se, ke škodě národa i státu. Je třeba k tomu, abychom se rozpomenuli sami na sebe jako národ, čekati zase až na smrtelné nebezpečenství? Je hoden svobody, kdo jí užívá k vlastní škodě?
Mládež, která se oddala chudému povolání inteligenta, klade zřejmě duchovní hodnoty výše než hmotné statky. V tom se nemýlí, neboť duch vládne hmotami. Tato mládež jednou pozvedne národ, až se naplní míra škod, které mu přináší vedení těch, kteří dbají předně o hmotné statky, ke škodě národa. Hmotné škody se brzy napraví, ale duchovní škody, ochromení ducha národního a národního charakteru mohou se státi nenapravitelnými.
Mládež nemůže napraviti zmatky této doby; nenaléhá to teď, doba ta je příliš krátká v životě národa. Ale přece je mládež povolána, ano podle zákona i povinna zasahovati volebním lístkem do správy věcí národních a státních. Povinné volby, které obmezují nad to ještě volební vůli, nepřinesly dosud a nemohou nikdy přinésti žádné nápravy. Neboť v zákoně jmenované volební strany staly se bez zákonného základu trvalými politickými činiteli, a to neosobními a tudíž neodpovědnými. Zvolený není odpovědný svým voličům, ač z nich pochází všechna moc.
Mládež nemůže napraviti zmatky této doby; ale za 10-20 let stane se hospodářem na národním statku. Nyní nechť se pozorně učí chybami jiných, aby je napravila, až jednou přejme hospodářství národa a jeho státu.
Ke správě lidských věcí je třeba ideálu, účelu všem dobrého, a třeba usilovat o jeho uskutečnění. Ideálem lidské společnosti nemůže být jen péče o hmotné prostředky, nýbrž o vlastní účely, které mohou být jen duchové, kulturní hodnoty. Bez duchových ideálů, jen podle hmotných potřeb, spravují se pudově jen společnosti zvířat. Jaký pokrok – v tomto směru?
Národní ideály nemohou být utvořeny nově, poněvadž národ je společenství historické. Žádný národ nemůže vzniknouti jako voda z par, nýbrž musí se vyvinouti na základě dědictví předkův. I americký národ potřeboval k tomu staletí. Duchovní dědictví předkův jsou jazyk a literatura a zvláště umění. A národní ideály mají za základ národní tradice, v nichž se zrcadlí charakter národa jakožto mravní osoby. Tradice obsahuje skutky předků vykonané za duchovními účely. Skutkové předkův mají býti chloubou, ale též výstrahou potomkům.
Nejmladší naše tradice jsou účely a skutky našich národních buditelů. Tato tradice jest naší chloubou, jak uznávají všichni národové, kteří ji poznali. Nevidím, že by nám měla býti v něčem výstrahou. Živě ozývá se tradice husitská; chloubou je nám, pokud měla za účel posílení mravního charakteru národa a boj za jazyk český a slovanský; ale výstrahou mělo by nám být chiliastické blouznění, jaké se v jiném způsobě jeví i v naší době; jeho odstrašující stopy možno spatřiti na Vyšehradě. Nejsilnější zůstává tradice sv. Václava, tradice sjednocení svářících se kmenů v jeden národ; a její výstraha před bratrským záštím. A konečně nejstarší tradice, silná na Moravě i na Slovensku, tradice cyrillo-metodějská, jejímž cílem bylo sjednocení Slovanstva křesťanskou kulturou. A největší výstrahou jest – opuštění této tradice.
Každý člen národa je také členem některé jeho třídy nebo strany, i jest povinen hájiti své třídy. Ale nechť ve své třídě stále horlivě připomíná, aby nestavěla své zájmy nad zájmy národa a jeho státu.
František Mareš, 1928.
/
Milí přátelé, dovolujeme si vás informovat o nových publikacích Národní myšlenky. Tentokrát je toho skutečně požehnaně. Připravili jsme pro vás nejen nové číslo našeho časopisu, ale také první číslo našeho nového sborníku Západ 2007 a především zatím největší projekt, do kterého jsme se zatím odvážili pustit - vůbec první komplexní biografii velkého národovce Františka Mareše, kterou napsal známý a oblíbený autor, PhDr. Milan Nakonečný. Podrobnosti v tomto článku! Mudr. František Mareš – reprezentant prvorepublikové protihradní opozice
Vydáno dne 12. 06. 2006
Jeden z nejvýznamnějších československých politiků, světově uznávaný vědec, bojovník za národní zájmy, filosof a lékař, Mudr. František Mareš, se narodil 20. října roku 1857 v jihočeských Opatovicích. Vzdělání získal na univerzitách ve Vídni a v Praze, studia fyziologie na lékařské fakultě končí v roce 1882. V roce 1886 se habilituje na české části Univerzity Karlovy v Praze, kde pak od roku 1890 působí jako externí a od roku 1895 jako řádný profesor fyziologie. V letech 1895-1928 František Mareš působí jako přednosta Fyziologického ústavu Univerzity Karlovy, v letech 1920-21 na univerzitě působí jako rektor. Jako lékař-fyziolog vyloží František Mareš své pojetí fyziologie ve spisech „Všeobecná fysiologie“ a „Fysiologie I-IV.“, publikuje i celou řadu dalších vědeckých prací, v nichž se zaobírá problematikou látkové výměny, krevního oběhu a nervové soustavy.Od 90. let 19. století se Mareš začal velmi zajímat o filosofii. Byl zastáncem vitalismu, stavěl se za hypotézu „existence svébytné životní síly“ (což mělo nepochybně vliv na pozdější zformování jeho národoveckých myšlenek a jeho specifické „filosofie národa“). Mareš však také patří k předním kritikům českého pozitivismu. Z jeho filosofických pracích lze jmenovat např. díla „Idealism a realism v přírodní vědě“ či „Pravda nad skutečnost“. Postoj vůči pozitivismu (jehož hlavním reprezentantem byl Tomáš Garigue Masaryk), z něj pak udělá jednoho z největších prvorepublikových odpůrců Masaryka a politiky „Hradu“ vůbec. Střet mezi Masarykem a Marešem je pak patrný po celou dobu existence první republiky, respektive Masarykova života. Mareš kupříkladu velice proslul svou nekompromisní obhajobou pravosti tzv. Rukopisů, ačkoli jejich nepravost byla již dříve prokázána kupříkladu profesorem Gebauerem, nebo právě Masarykem. I když se i Mareš opíral při dokazování pravosti Rukopisů o zdroje, které můžeme objektivně považovat za věrohodné, přeci jenom je spíše pravděpodobné, že skutečná pohnutka, která jej vedla k obhajobě Rukopisů, nebyla ani až tak víra v jejich pravost, jako apriorní postoj vůči něčemu, za co se stavěl jeho úhlavní sok, Masaryk.
Takzvaná protihradní opozice (k níž patřil nejenom Mareš, ale například básník Viktor Dyk, národně-demokratičtí poslanci Karel Kramář, Alois Rašín a mnoho dalších), vytýkala Masarykovi zejména údajný nedostatek národního cítění a uvědomění, jevil se jim příliš „národovecky vlažný“. Kritika Masaryka posléze dosáhla nejvyššího stupně ze strany prvorepublikové Vlajky, jejímž ideovým vůdcem byl v počátcích právě profesor Mareš. A zde je potřeba mnohým čtenářům osvětlit jeden problém. Při zmínce o politickém hnutí Vlajka se mnohému ihned vybaví sdružení odporných kolaborantů, kteří v době tzv. druhé republiky a protektorátu prosluli nechvalně známými protižidovskými pogromy, teroristickými akcemi a v neposlední řadě nepokrytou pro-nacistickou spoluprací s okupačními úřady. Přese všechna tato fakta je pravdou, že Vlajka než se dostala na protektorátní pozice, prošla několika stádii. Prvotní Vlajka byla sdružením radikálních a obětavých pro-vlasteneckých studentů, kteří se odštěpili od Národní obce fašistické na výraz nespokojenosti s osobou a počínáním jejího vůdce, Radoly Gajdy. Zde je pojem „fašismus“ nutno chápat především v intencích tehdejší doby, ne dneška. Mnoho prvorepublikových politických osobností (které i posléze působili v protinacistickém odboji) se často zaštiťovalo pojmem „státoprávní fašismus český“. Šlo o částečnou inspiraci italským fašismem (což je v kontextu tehdejší doby pochopitelné), avšak v žádném případě to nemělo nic společného s německým nacionálním socialismem, či tím, co si pod pojmem „fašismus“, představujeme dnes.
Jako politik se František Mareš hlásil již od vzniku samostatného Československa k československé pro-národní pravici, byl aktivním členem Československé národní demokracie, za kterou byl v letech 1918-20 poslancem Revolučního Národního shromáždění a v letech 1920-25 pak senátorem. Časem se dostal do sporu s vedením strany a v roce 1934 stál u zrodu Národního sjednocení – nepříliš šťastného pokusu o sjednocení všech československých tzv. národoveckých stran včetně stran otevřeně fašistických, či spíše levicově a socialisticky orientovaných subjektů, jako byla kupříkladu Stříbrného Národní liga. Mareš se stal místopředsedou Národního sjednocení, avšak to se v parlamentních volbách očekávané „přízně lidu“ nedočkalo a předvídaný nástup pro-národní pravice do vrcholové politiky se tak nekonal (viz známý Kramářův výrok po prohraných volbách – „ Ten národ, to je bahno“ ).
Za Marešovu nejznámější politickou činnost můžeme označit angažování se v takzvané „insigniádě“. Insignie Karlovy univerzity (původní pečetidlo z roku 1348, žezla jednotlivých fakult a zlaté rektorské žezlo) byly dlouho v rukou německé části univerzity. V roce 1920 František Mareš inicioval vznik zákona, který později vešel ve známost jako tzv. „lex Mareš“. Tímto zákonem, jinak též zákonem „O obou pražských univerzitách“, mělo dojít k předání insignií do rukou české Karlovy univerzity. Marešův zákon, jehož přijetí Masaryk neustále oddaloval, třeba tím, že jej několikrát vrátil k přepracování, určoval za pokračovatele „Karlova učení“ českou Karlovu univerzitu, přičemž název německé univerzity v Praze měl být určen zvláštním zákonem (uvažovalo se i o přesídlení německé univerzity z Prahy).
Nicméně teprve nařízením ministerstva školství a národní osvěty z listopadu 1934 (!), byl rektorát německé univerzity v Praze vyzván, aby odevzdal insignie, pečeť a jiné historické památky české Karlově univerzitě. Avšak akademický senát německé univerzity toto odmítl a celou akci označil za „provokaci z české strany“. Několik měsíců předtím byl však za rektora UK zvolen prof. Karel Domin, člověk blízký Národně demokratické straně a ihned po svém nástupu začal usilovat o realizaci Marešova zákona. Následující rok byl ve znamení mediálních, politických i pouličních (mezi německými a českými studenty) bojů. Přes to, že šlo o zachování integrity tradiční národní instituce a zcela oprávněnou snahu o návrat insignií patřících české straně, především levicovým politickým a kulturním establishmentem byla insigniáda označována za „šovinistickou provokaci“, či „akci zfašizovaných studentů“. Tzv. prohlášení proti insigniádě podepsali kupříkladu F.X. Šalda, F. Peroutka, M. Majerová, J. Čapek, Zd. Nejedlý a mnozí další.
Teprve 26. listopadu 1934 došlo k předání insignií. Toho dne se konalo slavnostní shromáždění českých studentů v aule právnické fakulty. Levicoví a němečtí studenti se pokusili akci narušit, ale marně. Poté, co byli z auly vyhozeni, přijel prof. Mareš a špalírem studentů, kteří mu provolávali slávu, vstoupil do budovy právnické fakulty. Na terasu fakulty vystoupil nový rektor, který před davem shromážděných postupně vytahoval jednotlivé insignie, nakonec vyndal zlatý rektorský řetěz, který za skandování „Ať žije Domin!“ a „Ať žije Mareš!“ zavěsil na hrdlo profesora Mareše.Tohoto slavnostního pondělního večera se před právnickou fakultou v Praze dovršil boj o insignie Univerzity Karlovy.
Mareš je autorem svébytné „filosofie národa“, šlo o zajímavou koncepci filosofie aktivního idealismu, v níž se prostřednictvím vlastenectví a nacionalismu usiluje o zušlechtění lidstva vůbec. Východiskem bylo biologické, respektive vitalistické pojetí národa. Mareš byl přesvědčen, že národ jako takový, je biologický útvar, kterému je ve světě přiřčen duchovní úkol, neboť je částí organického celku lidstva – národ je jedním z orgánů organismu lidstva. Proto je třeba pěstovat národní kulturu a objevovat její podstatu. Mareš volal po angažovaném a upřímně myšleném vlastenectví a nacionalismu, coby fenoménu nikoli nadřazujícímu jakýkoli národ nad nějaký jiný, ale který kladením důrazu na zodpovědnost ke svému národu a zemi umožní ten nejpřirozenější stav a vývoj celého lidstva vůbec.
Podle Mareše nebyli tehdejší političtí vůdci schopni vést český národ za svým životním posláním a proto byl jeho duchovní život v úpadku. Proto je podle něj nutné vést politický a kulturní boj, který by život národa ve všech směrech povznesl. Zda je v tom jakási podobnost s dneškem, nechť posoudí každý sám.
František Mareš umírá 6. února roku 1942 v Hluboké nad Vltavou. Uzavřel se tak život muže, jehož mnohé myšlenky dnes rozhodně stojí za připomenutí.
* 20. 10. 1857 Opatovice u Hluboké nad Vltavou
† 6. 2. 1942 Hluboká nad Vltavou
Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Praze (1876) začal studovat filozofii na pražské FF, brzy však (na jaře 1877) – neuspokojen přednáškami J. Durdíka, J. H. Löwa, O. Willmanna – přestoupil na LF (kde lékařskou fyziku učil E. Mach); promoval v r. 1882. Po absolvování stipendijního pobytu na Fyziologickém ústavu ve Vídni se ještě r. 1882 stal asistentem fyziologie na LF české univerzity v Praze. Další studijní pobyty absolvoval v r. 1885 v Lipsku (u K. Ludwiga), 1889 v Berlíně (u E. Dubois-Reymonda) a v Utrechtu. V r. 1885 se habilitoval a v r. 1890 byl jmenovám mimořádným a 1895 řádným profesorem fyziologie. V l. 1895–1928 byl přednostou Fyziologického ústavu LF UK, který převzal po prof. Vladimíru Tomsovi (1831–95) a v němž vychoval řadu významných žáků. Ve šk. r. 1899–90 zastával funkci děkana LF, 1920–21 rektora UK. Jeho jméno je spojováno se zákonem z r. 1920, kterým česká univerzita v Praze byla prohlášena za pokračovatelku starobylého vysokého učení Karlova a tudíž i za jedinou nositelku toho jména (účastnil se i „boje o univerzitní insignie“, kterým v r. 1934 pokračoval spor mezi českou a německou univerzitou o následnictví). Od r. 1891 byl (spolu s chemikem B. Raymanem) redaktorem obnoveného „časopisu přírodnického“ Živa. V politice (i jako senátor) zastával konzervativní a nacionalistické stanovisko. To jej v 30. letech vedlo ke spojení jeho Národní fronty se Stříbrného Národní ligou v pravicovou nacionalistickou stranu Národní sjednocení (1934) a k (dočasné) spolupráci s nacionalistickou skupinou kolem „měsíčníku pro národní a světovou kulturu“ Vlajka (do něhož také nepravidelně přispíval).
Jako vědec-fyziolog se zabýval zejména látkovými a energetickými pochody v organismech, nervovým systémem a fyziologickou psychologií. Jeho prvním příspěvkem bylo pojednání O vlivu fermentů na živočišný organismus (1881). Své pojetí fyziologie – jako „teorie života“ – obsáhleji vyložil ve Všeobecné fysiologii (1894, jde o první českou učebnici svého druhu) a v šestidílné Fysiologii (1906–29). Vlastní fyziologická zkoumání upevnila M. v názoru (podporovaném též nábožensky), že studium „životních výkonů“ nelze konat jen prostředky fyziky a chemie a že se neobejde ani bez analýzy své noetické (a tudíž i filozofické) stránky. V teorii poznání se přiklonil ke „kantovskému poznávacímu základu“ (O jednotě života). V jeho „obmezení nároků lidského poznání na možnou zkušenost“ spatřoval důvod k odmítnutí „naivního realismu“ ve vědě, a tedy i základ pro kritiku naturalistické filozofie „uznávající za poslední příčinu a důvod všeho hmotu–energii, z které prý vznikl i sám život nahodilým seskupením přírodních sil“. Věda vychází z toho, co je dáno zkušenostně, tj. v prožívání subjektu poznání: Podává sice mnoho vědomostí užitečných pro život, fakticky jde však o výpovědi o lidských počitcích a zkušenostech („pravá věda zná své meze“). Představy substancí, působících sil a příčin „vkládá do zjevů sám lidský rozum – z vůle pochopit souvislost a závislost těchto jevů“. M. však nemínil zůstat u pozitivistického pojetí filozofie jako světonázorové sumarizace vědeckých a dalších poznatků. Cestu k hlubšímu filozofickému poznání, k pravdám nadfyzikálním (metafyzickým) našel v citu, intuici (pudové instinktivní činnosti), v bezprostředním-přímém prožívání skutečnosti, ve vlastním tvoření učencově. V práci Pravda v citu charakterizuje cit jako zvláštní mohutnost (odlišnou od pouhého pociťování), jejímž prostřednictvím člověk cítí-poznává především existenci nadosobního, obecně platného duchovního řádu, také řádu mravního, zdroje citu povinnosti i svobodné vůle (povinnosti jako nutného jednání z úcty k zákonu, k řádu). Tento duchovní svět-řád dává lidskému životu také smysl a hodnotu; jeho posláním je tvořit hodnoty, kterými by lidský život postupoval dále nad současného člověka („úkolem je překonat konečně bestii v člověku“). Ontologicky se M. pokusil vyložit poznání citem hypotézou o existenci duše. Tento předpoklad nelze empiricky, rozumově dokázat, lze jej však rozumem uznat, protože se odvozuje zejména z pozorování, že „veškerý plynoucí obsah vědomí se vztahuje k subjektu“. Duše je „subjektem mravního zákona a citu svobody, tvůrcem rozumových kategorií, má rozum, myslí, pamatuje, vynalézá, má charakter“. Její činnost sama (projevující se navenek v podobě vědomých duševních jevů) se ovšem děje „v temnu bezvědomí“. – U M. byla hypotéza lidské duše spjata s hypotézou o nadfyzikální (metafyzické) podstatě života vůbec, o entelechei jako „zvláštním autonomním dynamicko-teleologickém duchovním činiteli“, zakládajícím rozdíl nejen mezi tělem a duší, ale i mezi živou a neživou přírodou. Postulát o existenci „vis vitalis“ vyslovil poprvé – odvolávaje se na Liebiga – v článku O životní síle z r. 1884 (a pak zejména v rektorské řeči Život – tvůrčí síla). Filozofickou autoritou (spolu s Drieschem, Bergsonem) mu byl i „obnovitel Kantova učení“ A. Schopenhauer; v jeho pojetí vůle jako principu živé přírody spatřoval i „kořeny vitalismu, ze kterých později vyrostl také vitalismus Bergsonův a Drieschův“. Náboženské cítění však M. bránilo, aby se stal jeho bezvýhradným stoupencem: Schopenhauerova metafyzika slepé vůle mu byla příliš naturalistická, noetika příliš subjektivistická a etika příliš pesimistická. Když M. později mluvil o „tvůrčí světové vůli“, rozuměl jí (křesťanského) Boha, který také prostřednictvím Ježíšovým vyzývá člověka ke spolupráci na utvoření „říše Boží v lidstvu“. – V české filozofii patřil M. k bytostným polemikům. Byl permanentním kritikem pozitivismu (zvláště jeho aplikací v psychologii, zejména psychologie F. Krejčího, založené na hypotéze psychofyzického paralelismu, „psychologie bez duše“), monismu a materialismu; pokusil se dokonce o novou obhajobu pravosti Rukopisů (své příspěvky k tomuto tématu vydal ve sborníku Strach z pravdy, který vyšel v knihovně Vlajky). Vyvolal u nás také „spor o Kanta“ (poznámkou v knize Idealism a realism v přírodní vědě, že Masarykovo hodnocení Kantovy filozofie jako neúspěšného pokusu vyvrátit Humův skepticismus je dokladem Masarykova nepochopení Kanta). Měl za to, že Kant byl pravým křesťanem, ba katolickým filozofem, a že se proto církev mýlí, když jeho filozofii odmítá. Ve své poslední knize Soumrak duchovní kultury před svítáním (1939) dovozoval, že tomisté se příliš spoléhají na přírodní vědy a pak se s naturalistickými filozofy dostávají do sporu o to, co lze vlastně z vědeckých poznatků vyvodit o „posledním důvodu a příčině všech věcí“. Soudil, že Kant může být nejlepší zbraní proti materialismu a ateismu: pojetí rozumu jako apriorní danosti vede k postulování transcendentálního subjektu, tvůrce rozumových kategorií („vždyť rozumem je člověk obrazem Božím“). Kant prospěl náboženství i tím, že „kořen víry v jsoucnost Boha zasadil v pevnou půdu mravního zákona, vštípeného lidské mysli apriori“. S M. pojetím vitalismu polemizoval zejména E. Rádl, jenž se domníval, že M. (spojující ideu vitalismu s rozlišováním objektivní, tj. pozorující, analyzující vědy a subjektivního sebeprožívání) se jen „snaží být vitalistou“, protože „vnitřní prožívání není protivou objektivní vědy“.
Bibliografie: Z díla: O výživě člověka, 1889; Úvahy z cest, 1890; O citlivosti, 1891; Idealism a realism v přírodní vědě, 1901; Princip zachování energie ve fysiologii, 1902; Konec sporu o idealism a realism v přírodní vědě, 1903; Fysiologie I–IV, 1906–29 (I. Všeobecná fysiologie, 1906, II. Pohyby a jejich inervace, 1908, III–1. Výživa, III–2. Krev a její koloběh, 1911, IV–1. Fysiologická psychologie, 1926, IV–2. Fysiologie smyslů, 1929); Věda a kultura, 1908; Mravnost a kultura. K otázce vivisekce, 1910; Psychologie bez duše. Ke kritice základů psychologie prof. F. Krejčího, 1912; Věda a náboženství. Ke kritice monismu, 1913; Život – tvůrčí síla. Přednáška při nastoupení rektorátu v listopadu 1913, 1914; Životní účelnost, 1917; Pravda nad skutečnost, 1918; Pravda v citu, 1922; Otázky filosofické, národní a sociální v politice, 1923; Socialism a komunism v moderním mezinárodním hnutí sociálním, 1926; Vědecké metody realismu v otázce rukopisné, 1927; Strach z pravdy, 1937; Dialektický materialismus. Filosofie Leninova, 1937; Soumrak duchovní kultury před svítáním. Srovnání středověké filosofie křesťanské s přírodní vědou a filosofií nové doby, 1939. Čas. přísp.: O životní síle, Athenaeum 1884; O jednotě života, Živa 1894; Psychofysika, Živa 1895; Fysiologická účelnost, Živa 1896; Mechanism a mysticism, Živa 1897; Poznámky k referátu o spise Idealism a realism v přírodní vědě, ČM 1901; Principie theoretického poznání a mravního konání dle Kanta, VKČSN 1902; Naturalism a svobodná vůle, Rozhledy 1904; Proti poltění Filosofické fakulty, ČM 1905; Strom. Mravní řád pravdy a krásy? Kmen 1917; Základ mravnosti, ND 1920; Krejčího boj o vědeckou psychologii, RF 1931.
E. Rádl: O náladové skepsi, ČM 1901; E. Wald: Idealismus a materialismus v přírodní vědě, ND 1901; E. Rádl: M. filosofie, ND 1914; F. X. Šalda: F. M. osvoboditel, Kmen 1917; R. J. Malý: Jasnýma očima, 1920; K. Vorovka: Několik poznámek ke sporům o Kanta, RF 1924; J. Král: Spor o Kanta. K dějinám české filosofie z počátku století, RF 1924; K. Vorovka: Polemos. Spory o českou filosofii v letech 1919–1925, 1926; F. Krejčí: F. M., ČM 1928; J. Král: ČsF, 1937; Kl (J. Král): K úmrtí prof. F. M., ČM 1942; J. Beránek, J. Přenosil: Neovitalistická teorie poznání F. M., 1957; M. Matoušek: Fysiolog F. M. a jeho idealistická filosofie, 1960; K. Mácha: GuV III, 1989; ČF ve 20. století, 1995.
jg
František Mareš (rektor)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| dcera | |
|---|---|
| sestra | Boleslava Marešová |
František Mareš maturoval v roce 1876 na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, poté nastoupil ke studiu filosofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, avšak již na jaře 1877 přestoupil na Lékařskou fakultu. Své studium úspěšně ukončil v roce 1882, poté absolvoval několik studijních pobytů (1882 ve Vídni, 1885 v Lipsku, 1889 v Berlíně a v Utrechtu).
V roce 1882 se stal asistentem fyziologie na Lékařské fakultě UK, v roce 1890 byl již mimořádným profesorem. Řádným profesorem byl od roku 1895 a též roku stal přednostou Fyziologického ústavu LF UK. V této funkci zůstal až do roku 1928.
V akademickém roce 1899–90 byl děkanem Lékařské fakulty UK, v letech 1913–14 a 1920–21 rektorem Univerzity Karlovy. V době první republiky se Mareš výrazně politicky angažoval, v letech 1918–20 byl poslancem Revolučního Národního shromáždění a v letech 1920–25 pak senátorem za Československou národní demokracii. V roce 1920 díky jeho úsilí vznikl zákon „O poměru pražských univerzit“.
V třicátých letech spoluzaložil politickou stranu s názvem Národní fronta. Ta se v roce 1934 stala součástí Národního sjednocení a Mareš byl zvolen místopředsedou této strany. Byl též čestným předsedou prvorepublikové Vlajky a příležitostným přispěvatelem jejího tiskového periodika.
František Mareš se jako obhájce jejich pravosti angažoval ve sporech o rukopisy. Byl též jednou z hlavní postav insigniády. Ve filozofii byl zastáncem vitalismu.
[editovat] Dílo
- O výživě člověka (1889)
- Úvahy z cest (1890)
- O citlivosti (1891)
- Idealism a realism v přírodní vědě (1901)
- Princip zachování energie ve fysiologii (1902)
- Konec sporu o idealism a realism v přírodní vědě (1903)
- Fysiologie I–IV (1906–1929) (I. Všeobecná fysiologie (1906), II. Pohyby a jejich inervace (1908), III–1. Výživa, III–2. Krev a její koloběh (1911), IV–1. Fysiologická psychologie, 1926, IV–2. Fysiologie smyslů, 1929)
- Věda a kultura (1908)
- Mravnost a kultura. K otázce vivisekce (1910)
- Psychologie bez duše. Ke kritice základů psychologie prof. F. Krejčího (1912)
- Věda a náboženství. Ke kritice monismu (1913)
- Život – tvůrčí síla. (přednáška při nastoupení rektorátu v listopadu 1913)
- Životní účelnost (1917)
- Pravda nad skutečnost (1918)
- Pravda v citu (1922)
- Otázky filosofické, národní a sociální v politice (1923)
- Socialism a komunism v moderním mezinárodním hnutí sociálním (1926)
- Vědecké metody realismu v otázce rukopisné (1927)
- Strach z pravdy (1937)
- Dialektický materialismus. Filosofie Leninova (1937)
- Soumrak duchovní kultury před svítáním. Srovnání středověké filosofie křesťanské s přírodní vědou a filosofií nové doby (1939)
[editovat] Externí odkazy
- MUDr. František Mareš – reprezentant prvorepublikové protihradní opozice – životopis na stránkách Národní myšlenky
- František Mareš – životopis na stránkách Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
- Ladislav Svoboda: Otázky filosofické, národní a sociální v politice – recenze Marešovy knihy
- František Mareš – životopis na zivotopisyonline.cz
| Rektor Karlovy univerzity | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Josef Zubatý | 1920/1 František Mareš | Nástupce: Bohumil Němec |
Kategorie: Děkani 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy | Rektoři Univerzity Karlovy | Čeští fyziologové | Poslanci československého Národního shromáždění | Senátoři československého Národního shromáždění | Členové Národního sjednocení | Členové Československé národní demokracie | Českoslovenští politici české národnosti | Čeští filozofové | Narození 1857 | Úmrtí 1942
Otázky filosofické, národní a sociální v politice, univ. prof. František Mareš
vydavatelství: NEKLAN, rok vydání: 1997
Ladislav Svoboda
motto 1: “Pravda není to co je, ale to, co býti má.”
motto 2: “Pokolení převychovaná realismem neuznají pravdy povznešené nad skutečnostmi; zvláště ne pravdy národního idealismu. Ale prapor této pravdy nutno držeti vzhůru pro pokolení mladá.”
Jsem rád, že se v recenzi nad zajímavou knihou, která se mě dostala do ruky, setkáváme jako s autorem právě s profesorem Františkem Marešem. Není to tak docela náhodou, protože již delší dobu se chystám úvahu o tomto neprávem opomíjeném autorovi napsat.
Ještě než se zaměřím na samotnou knihu, dovolte mi napsat něco i o autorovi. Je to proto, že stran profesora Františka Mareše panuje jakési informační embargo. Čím tedy vlastně byl tento autor významný?
Jak to ve správných recenzích bývá, narodil se 20.10.1857, zemřel 6.2.1942. Patří mezi průkopníky české fyziologie a jeho hlavní čtyřdílné dílo Fyziologie se stalo na dlouhá léta klasickým lékařským dílem. Profesor František Mareš ovšem nebyl jen lékař, či profesor. Byl také rektorem Karlovy university, senátorem Národního shromáždění Československé republiky, vědcem, filosofem a v neposlední řadě českým vlastencem, který se za své češství nestyděl. Skutečně, je spodivem, co vše lze v jednom životě stihnout.
Jelikož nejsem na lékařskou problematiku odborník, tak Marešovi úspěchy na poli lékařství ponechám, pro něj jistě nezaslouženě, stranou. Chtěl bych se zaměřit na dvě události z jeho života, které jej ale, dá se říci, vcelku věrně vystihují.
První fragment z jeho života se nazývá, vzletně, ale ono to tak konec konců bylo i ve skutečnosti, “Boj o insignie”. Oč se vlastně jednalo? Pokud se to vezme popořádku, tak 21.11.1934 vydal ministr školství a národní osvěty dr. Jan Krčmář, profesor právnické fakulty v Praze, výnos o předání univerzitních insignií a jiných památných věcí, které měla dosud německá univerzita, Karlově univerzitě. Měl tak být uveden v život zákon z 19.2.1920 č. 135 “O poměru pražských univerzit”, označovaný také, což je pro nás zvláště důležité, jako “lex Mareš”. Proč? Jeho autorem byl totiž, námi zmiňovaný univ. prof. František Mareš, tehdejší rektor Karlovy univerzity. Pro připomenutí, zmiňovaný zákon č. 135 z roku 1920 určoval za pokračovatelku Karlova vysokého učení českou Karlovu univerzitu, čímž byl změněn zákon o rozdělení univerzity z roku 1882. Budova Karolina, archiv a insignie Karlovy univerzity měly být předány do vlastnictví a opatrování Univerzitě Karlově. Už tímto, by profesor Mareš pro povznesení sebevědomí svého národa udělal dost, nemyslíte? Jen na okraj, samotné provedení zákona se neobešlo ze strany německých studentů bez problémů. Na tom by asi nebylo také nic neobvyklého, ale co je již zajímavější, tak byla reakce levice obecně, nejen politiků, ale i spisovatelské a kulturní obce. Ti se totiž postavili na stranu německých studentů...
Teď se pouštím do druhého fragmentu, který ještě stále ale není oproštěn od emocí. Na druhé straně, je zajímavé, ze které strany politického spektra emoce hlavně, z přesvědčení, přicházejí. Ano, jak již asi tušíte, to téma se jmenuje - Vlajka. Rozebírat, kým a čím Vlajka byla dopodrobna, je nad rámec této statě. Možná tedy jen stručně, čím ji její ideový zakladatel, profesor František Mareš chtěl mít. V původním prohlášení se můžeme dočíst: “Přicházíme jednotit, nikoli zeslabovat a tříštit! Chceme býti svými, půjdeme cestou hrdé národní, konstruktivní tradice všech dob, která národ spojovala a sílila kulturně i politicky, neboť věříme, přes všechny myšlenkové proudy a these poslední doby, že každý zdravý národ má právo na život, že nesmí být smeten internacionální utopií. Neboť jedině národ jest plodnou složkou všelidského světového pokroku.” Pro představu asi stačí, myslím, že teď je více než nasnadě, komu ta internacionální utopie ležela a leží v žaludku. Vlajka jako taková se mimo jiné vymezovala i proti takzvanému “realismu”, možno doplnit masarykovskému, tento spor jde cítit i z úvodního druhého Marešova citátu.
Rozporů mezi idejemi profesora Mareše a profesora Masaryka najdeme více. Pro mnohé z vás, je také známý spor mezi Masarykem a Marešem (samozřejmě nejen mezi nimi) ohledně pravosti “Rukopisů”. Spor, který ještě dodnes zcela nevyhasl. Jen pro formu, Mareš obhajoval pravost Rukopisů.
Jestliže se vrátíme zpět k Vlajce, je samozřejmě nutné říci, že i ta se vyvíjela a to ne podle představ profesora Mareše. Za druhé republiky se Vlajky zmocnili Rys-Rozsévač, Thun-Hohenstein s dalšími a dá se říci, že převzali nacistický program. Situace se vymkla profesoru Marešovi ve Vlajce z rukou. Už v dubnu 1939 se stává předsedou Rys-Rozsévač. Poté, co vykrystalizoval spor mezi Vlajkou a Národním souručenstvím a Vlajka oficiálně 31.8.1939 vystoupila z Národního souručenství se ozval ideový zakladatel Vlajky profesor František Mareš. Veřejně prohlásil, že toto hnutí nemá nic společného s jeho původní Vlajkou.
Z dalších politických aktivit můžeme zmínit také ještě i to, že profesor František Mareš byl 25. dubna 1935, kdy se konala ustavující schůze předsednictva Národního sjednocení, zvolen jeho místopředsedou, Karel Kramář byl zvolen předsedou, dalšími místopředsedy byli zvoleni dr. František Hodáč a poslanec Jiří Stříbrný. Tolik snad jen velmi zkratkovitě a stručně k samotnému životu profesora Mareše. Je nutno si uvědomit, že názory, které předkládá svým čtenářům ve své knize jsou s tímto životem plně v souladu.
Sama kniha je reprintem z roku 1923, což ale vůbec nevadí. Původně vyšla “PÉČÍ ČESKOSLOVENSKÉ NÁRODNÍ DEMOKRACIE V PLZNI”. Obsahově i tematicky je rozdělena, jak lze tušit ze samotného názvu, do třech oddílů. Prvním je otázka filosofická, druhým otázka národní a třetím otázka sociální.
Z celé Marešovy práce a konec konců i filosofického směřování vyplývá, že materialistické výklady života považuje nejen za nedostatečné, ale přímo zhoubné pro další vývoj člověka, potažmo národa. Do budoucna se stává velkým odpůrcem materialismu a tomuto svému zaměření nechává zaznít i ve svých pracích. Ve třicátých letech minulého století, kdy v Československu mělo materialistické (téměř marxistické) učení zelenou se pustil s plnou vervou do sporu s Leninovým dialektickým materialismem, který byl, jen pro zajímavost, šířen dokonce i Učitelskými novinami.
Jak jsem již uvedl, v prvním oddíle se zabývá otázkami filosofickými. Jak je vidět, kniha je skutečně určena všem, protože začíná takříkajíc od Adama. Profesor Mareš pokládá v první kapitole klasickou otázku “Co je pravda” a zde můžeme odpovědět citátem z počátku článku : “Pravda není to co je, ale to, co býti má.”. Jak je vidět zde je, dá se říci zcela, ve shodě s filosofií Kantovou. Otázky, které trápili Kanta, trápí i Mareše a na podobné otázky nalézají velmi podobné odpovědi. A proto se dá říci, že tak jako Kant může být označen za “Kritika čistého rozumu”, tak Mareš může být označen za “Kritika čistého materialismu”. Také doba, ve které žili si je v lecčems podobná. Kant žil a studoval v době, kterou lze bez nadsázky označit za dobu dogmatického racionalismu a Marešovu dobu za dobu realismu s prvky nastupujícího dialektického materialismu.
Druhý oddíl se zabývá národem a otázkami kolem něj. Postoj a vztah profesora Mareše asi nejvíce vystihuje jeden z nadpisů jeho statě : “Vlastenectví je povinnost”. Zajímavou odpověď dává Mareš na otázku po vzniku národa. “Lid nepracuje na žádném společném velkém díle, necítí se tvůrcem. Jakmile však zplodí syny silného sebevědomí mravní osoby a tito jeho synové sjednotí mysli lidu, zrodí se z lidu národ.” Myslím, že je to vcelku výstižné. Velkou část druhého oddílu věnuje autor otázce spolužití národů v Československém státě. Pochopitelně se zvláště zaobírá vztahy Němců k nám a naopak. Zde si dovolím ocitovat slova týkající se šovinismu a Karlovy univerzity, o které jsem mluvil o několik odstavců výše. “Šovinism byl spatřován v úsilí, aby univerzita Karlova byla vrácena českému národu. Toto úsilí, podrobivši se kompromismu, skončilo vypracováním návrhu na příslušný zákon. Zdá se, že návrh nebude proveden, že pražská univerzita zůstane v rukou německých; Neboť třeba se varovati šovinismu, aby se Němci neurazili. Neboť Němci v Československé republice nejsou šovinisty a každý cizí šovinism je uráží. Napomínání, abychom se varovali šovinismu, obrátí milí Němci hned tak, že šovinism český zuří.” Zdá se, že doba se zase tak moc nezměnila.
Poslední, třetí oddíl se zabývá otázkami sociálními. Na úvodě se zabývá situací v průmyslu a vztahem k dělníkům. Od toho je již jen kousek k otázkám souvisejícím s marxismem a třídním bojem. Tady říká : “Proto žádná bratrská láska, žádná spravedlnost, žádná humanita, nýbrž boj o třídy nemajetných proletářů proti kapitalistům, boj, k němuž třeba rozněcovati třídní nenávist. Má-li se proletariát osvobodit, nesmí vůči kapitalistům vzývati lásku, spravedlnost, humanitu, nýbrž postaviti se silou.” Budoucnost tato slova potvrdila v plné míře, doufejme jen, že se nepotvrdí za čas opět. V kapitole nazvané “Práce a dílo” a zabývá dokonce i otázkami, které se dnes široce diskutují a to ohledně využití sluneční, větrné a vodní energie. Pokud se ještě jednou vrátím k Marešově charakteristice marxismu, nezbývá , než souhlasit : “Marxism je plán na boření, nikoli na budování, což odpovídá jeho vědeckému principu, totiž materialismu, že život je produkt mrtvých, nerostných sil. Proto lide český, nedej se svésti hlasy neupřímných, skrytých nepřátel svých!”
Co říci v pár slovech na závěr? Stojí tato kniha za přečtení a má co říci dnes, po 81 letech od původního vydání? Všichni, kdo jste četli Marešova slova o marxismu mě jistě dáte za pravdu v tom, že za přečtení stojí! Pravda, styl je místy pro nás hůře čitelný, z některých otázek je cítit mírná osobní zášť vůči Masarykovi, taky autorův postoj třeba vůči darwinismu (ve filosofickém oddíle) je dnes už v některých aspektech překonán. Ovšem věřte mi, to jsou jen drobné vady na kráse.
