Draža Mihailović
Úterý, 22 Březen 2011 19:39 | 
| 
| 
| | 
Dragoljub Mihailović se narodil 27. dubna 1893 v Srbsku. Protože jeho rodiče brzy zemřeli, byl od roku 1901 vychováván svým strýcem, Vladimirem Mihailovićem, v Bělehradě. Později nastoupil na vojenskou akademii a jako mladý kadet bojoval v první balkánské válce proti Turkům a v druhé balkánské válce proti Bulharsku. S těmito praktickými zkušenostmi ukončil školu s vynikajícím výsledkem a stal se členem srbského důstojnického sboru. V první světové válce prokázal velkou statečnost v četných bitvách proti Rakousku-Uhersku, s velkou houževnatostí i v sérii hrozných porážek silnější armádou. Za svou službu si vysloužil Zlatou medaili za statečnost. Během celé války se ukazovaly jeho skvělé schopnosti, které mu dále vysloužily Řád bílého orla, britský Vojenský kříž a mnoho dalších ocenění. Na konci války patřilo Srbsko k vítězům a následně dalo vzniknout Království Jugoslávie. Mihailović se stal členem Královské stráže. Jeho účast v potyčce v roce 1920 však vedla k jeho převelení na albánské pohraničí. Toho roku se ale také oženil a založil rodinu a později byl povýšen na kapitána. Byl natolik slibným vojákem, že byl zařazen do vybrané skupiny důstojníků, vyslané ke zvláštnímu výcviku do Paříže.Roku 1930 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Po převelení na pozici vojenského atašé do Bulharska v roce 1935 byl povýšen na plukovníka. Znovu sloužil v Královské stráži a později jako instruktor na vojenské akademii. Roku 1941 bojoval v marné obraně proti mnohokrát silnějšímu nepříteli, když byla Jugoslávie napadena mocnostmi Osy (Německem, Itálií a Bulharskem). Když byla Jugoslávie poražena a rozdělena mezi mocnosti Osy, Mihailović zorganizoval své síly do neoficiální royalistické armády, aby mohl pokračovat v boji ve jménu krále. Tak vznikli Četnici, ačkoli toto jméno se někdy používá také pro širokou skupinu nepravidelných sil, z nichž ne všechny byly pod Mihailovićovým velením, ačkoli on sám byl bezpochyby nejznámějším a nejvýznamnějším z četnických velitelů. Situace se však dále zkomplikovala s objevením partyzánů, podporovaných Sovětským svazem, kteří stejně jako mocnosti Osy usilovali o zničení Království Jugoslávie v podobě, jakou mívalo. V touze, aby zcela dominovali poválečnému Srbsku a působili jako jediná opoziční síla, se komunisté zaměřili v prvé řadě na boj proti Mihailovićovi a jeho "Jugoslávské armádě vlasti". Následkem toho byli Draža a jeho Četnici nuceni trávit většinu času obranou proti partyzánům a bojem o samotnou duši Srbska, zatímco větší válka zuřila kolem nich.
Michailović a jeho Četnici byli samozřejmě na straně Spojenců proti okupantům Osy. Plně spolupracovali se Spojenci při přípravě chystané invaze na Balkán a do Jugoslávie a jugoslávská exilová vláda povýšila Mihailoviće do hodnosti armádního generála. Nicméně sovětský diktátor Stalin tento plán vetoval a prosazoval místo toho invazi Spojenců v západní Evropě, aby jeho komunisté a Rudá armáda měli na východě Evropy volnou ruku. Churchill a Roosevelt nakonec souhlasili a tím ponechali royalistické Četniky a celý zbytek východní Evropy napospas sovětské dominanci. Teprve tehdy se stalo, že některé části Četniků začaly spolupracovat s Němci jako jediným možným spojencem, který byl k dispozici v boji proti komunistickým partyzánům. Zůstává stále vzrušeně diskutovaným tématem, jestli Draža sám vůbec někdy kontakt s Němci navázal, ale někteří z Četniků nepochabně ano. Nicméně Němci nepřestali bojovat jak proti partyzánům, tak proti Četnikům, když jim překáželi, a Četnici nepřestali zachraňovat spojenecké piloty sestřelené na území, na němž operovali.Také stojí za zmínku, jakkoli to je "politicky nekorektní", že komunističtí partyzáni byli přímým ohrožením, nejenom pro existenci velkého Srbska, ale i pro samotnou duši Srbska a Jugoslávie. Němci naproti tomu původně neměli žádný přímý zájem v tomto regionu a začali se tu angažovat jen proto, že Itálie potřebovala pomoc ve svém boji s Řeckem. Jugoslávie samotná byla na krátký čas členem mocností Osy. S Italy to bylo trochu odlišné, protože už dlouho vnímali Jugoslávii jako svého nepřítele a podporovali vznik nezávislého království Chorvatů pod vládou italského krále. Ale i při tom všem Srbům zůstala většina území samotného Srbska. Komunisté naproti tomu byli zapřísáhlými nepřáteli samotné existence Srbska v jakékoli podobě blížící se předválečnému uspořádání a netajili se záměrem přeměnit Jugoslávii v komunistický stát. Nicméně, žádné vybírání mezi Osou a komunisty by nebylo bývalo nutné, kdyby západní spojenci neprodali východní Evropu Stalinovi a Jugoslávii komunistickým partyzánům pod velením Tita, kterého Stalin (v té době) podporoval.
Tato zmatená situace převládala v Jugoslávii během
posledních let druhé světové války s krvavými a trpkými boji mezi všemi zúčastněnými, zatímco se sovětská rudá armáda stále blížila. A nakonec se stala ta nejtrpčí zrada ze všech, když Churchill jménem Spojenců přinutil jugoslávského krále Petra II., aby z Londýna oznámil, že Četnici se mají podřídit velení Titových komunistických partyzánů, na základě dohod uzavřených mezi západními spojenci a Stalinem. Draža Mihailović byl zproštěn velení a nejvyšší pozice byla dána Titovi. Starý válečník se ale odmítl podřídit, neboť o situaci na válečném poli věděl mnohem více než kdokoli v Londýně, a nechtěl připustit vydání své vlasti bezbožným bolševikům. Pokračoval v boji, když sovětské síly vtrhly do Jugoslávie a odmítl nabídku Američanů, kteří byli ochotni propašovat ho ze země před jeho zatčením komunisty. Starý generál tehdy řekl: "Raději obětuji život pro svou zemi, než abych žil jako vyhnanec v cizině. Zůstanu se svými vojáky a lidmi do konce, abych splnil povinnost, kterou na mě král uložil. Za krále a vlast – svobodu nebo smrt!"
Četnici byli brzy zcela potlačeni Rudou armádou, mnoho jich bylo zmasakrováno. Draža s hrstkou přeživších se pokoušel probojovat se dál na sever země, ale nakonec byl zajat. Tito osobně telefonoval Stalinovi, aby mu tuto skvělou novinku sdělil. Komunisté uspořádali nad Mihailovičem vykonstruovaný soudní proces pro "velezradu" od 10. do 15. června 1946. 17. června, pouhé dva dny po vynesení předem jasného rozsudku byl postaven před komunistickou popravčí četu, zastřelen a uložen do neznámého hrobu.Proti neskutečným protivenstvím, v nejtěžší představitelné situaci, bojoval Draža Mihailović za krále a vlast, bez ohledu na beznadějné okolnosti. Zrazen svými spojenci a předán nejzapřísáhlejším nepřátelům své země čelil vlastní smrti s ohromnou vznešeností, ochoten obětovat svůj život pro Korunu a pro věc, za kterou byl tak dlouho bojoval.
Zdroj: The Mad Monarchist
Žádné komentáře:
Okomentovat