Po volbách IV. - Jak to vidí prof. Václav Bělohradský
V publicistické příloze Práva vyšel obsáhlý, ale velmi zajímavý text od profesora Václava Bělohradského "Pět poučení z květnových voleb". Přepisovat ho sem celý nebudu, ale rád bych se s vámi podělil o své dojmy:
1. V úvodu profesor Bělohradský připomíná Ferdinanda Peroutku a jeho víru v "soudnost národa", tj. v existenci jakéhosi "neorganizovaného veřejného mínění" nezávislého na tom, kdo zrovna stojí u politického kormidla, a postaveného na "nadpolitických existenciálních kategoriích a všelidských hodnotách, jako jsou etické normy, tradice, životní zkušenost atd." Profesor Bělohradský označuje tuto Peroutkovu víru za naivní sebeklam. Je to asi jediný bod, ve kterém s ním nesouhlasím. Tuto "naivní sebeklamnou víru" totiž rovněž sdílím.
2. Svou skepsi profesor Bělohradský dokládá na faktu, že "české veřejné mínění lze manipulovat jednoduchými mediálními strategiemi - například démonizací jedné osoby (Paroubka), kultem jiné osoby (Schwarzenberga) a zastrašující lží (Řecko)". Ano, tato primitivní strategie byla velmi úspěšná, ale ne u všech. Proto jsem nadále přesvědčen, že stále existuje něco jako "soudnost národa".
Bělohradský ve svém textu cituje pravicového (!) novináře Petra Zídka:"Pokud více než 27% hlasů získají dvě marketingové strany, z nichž jedna má za maskota dobrotivého knížete a druhá bezduchého televizního moderátora, a obě jsou ze zákulisí řízeny lidmi, o nichž skoro nic nevíme, pak je to důvod k vážnému znepokojení". I já se k tomuto znepokojení přidávám.
3. Dále profesor Bělohradský poukazuje na "drsnost" metod přesvědčovací kampaně a nazývá ji (poněkud eufemisticky) "lůzovitým politickým diskursem". Jako exemplární případ uvádí klip "Přemluv bábu" (levicí si vytíráme zadek) a srovnává s dalšími (dřívějšími) projevy téhož: "Sociální demokrat - kudy chodil, tudy krad" nebo pojmy jako "odborářské prase", "přivedli stát do prdele rozdáváním lenochům z toho, co druhý poctivě vydřel", "daň za to, že v roce 1990 funkcionáři ČSSD nebo KSČM neviseli na lampách". Bělohradský přirovnává tyto výroky ke Gottwaldovu "Jezdíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem".
Za projevy tohoto zvráceného uvažování a chování považuje nejen ten ostudný klip "Přemluv bábu", ale i házení vajíčky po sociálních demokratech, nevybíravé urážky Paroubkovy ženy, strašení Řeckem atd.
Za zdroj této úchylky pak profesor Bělohradský označuje deficit demokratického uvažování: "Demokratická společnost je otevřená v tom smyslu, že kritická distance mezi stranami a postoji nevede k vylučování ze společnosti, nýbrž všechny problémy se řeší tak, aby ten, kdo se cítí vyloučen ze systému, kdo živoří na jeho periferii v sociálním i kulturním smyslu, byl do něj vtažen."
Zmíněný "lůzovitý politický diskurs" postupuje přesně opačně: Všechny problémy "řeší" tím, že kritickou distanci mezi lidmi a stranami "překonává" vylučováním ze (slušné) společnosti - nejdříve extremistů, komunistů, pak sociálních demokratů, pak chudých a starých a nakonec i každého kritika systému.
4. Václav Bělohradský vyjadřuje znepokojení nad tím, jak snadno lze zobrazit chudé a slabé jako nepřítele. Děsí se rozdmýchávání vášní proti těm nejchudším a nejslabším s cílem, aby byl lidem znejistělým krizí dodán obraz nepřítele tyjícího z jejich daní.
Dění okolo květnových voleb profesor Bělohradský přirovnává k třídnímu boji naruby - k boji proti chudým a slabým, proti státnímu příspěvku rodičkám, proti pracujícím, kteří svými požadavky "připravují krach státu", proti právu na "bezplatnou" lékařskou péči. Boj proti zneužívání sociálních dávek pak zcela správně odhaluje jako zástěrku pro "starý český proticikánský rasismus".
Volební kampaň byla pojata jako třídní boj, v němž bohatí, organizovaní po leninsku jako třída, zvítězili nad chudými, kteří se styděli hájit své zájmy, protože patřit mezi ně se stalo hanbou. Autor vyjadřuje velké znepokojení nad tím, že si tento pohled osvojila hlavně generace nejmladších voličů.
Profesor Bělohradský se pozastavuje nad způsobem, kterým v tomto třídním boji zafungoval symbol Řecka: Státy se zadlužily, protože zaplatily dluhy bank, které nadělali nezodpovědní manažeři vydělávající ročně miliony dolarů. Místo aby státy tyto banky dočasně znárodnily a jejich manažery postavily před soud, začaly šetřit na svých občanech. Zmanipulovaní voliči považují za správné platit za lékařské ošetření či vzít státní příspěvek rodičkám, protože si to už nemůžeme dovolit, zatímco milionové platy manažerů bank a jejich neprůhledná a stále rostoucí moc jsou nedotknutelné... Václav Bělohradský je přesvědčen, že "Řecko" byla jedna z největších volebních lží v politických dějinách této země.
Dále se zamýšlí nad rolí sociální solidarity, která má podle něho překonávat všechny formy nerovností znemožňující výkon demokracie a svobody ve společnosti tržní ekonomiky. Evropská demokracie podle Bělohradského není darwinistická, nýbrž naopak: Sociální solidarita je vnímána jako PŘEDPOKLAD demokracie.
5. Profesor Bělohradský shrnuje: Průběh a výsledky voleb jsou důsledkem "špatně zacílené nespokojenosti". Lidé jsou nespokojeni s tím, jak funguje kapitalismus, ale nemají odvahu vidět, že ani jinak fungovat nemůže. Proto zaměřují svou kritiku na "špatnou" pravici, po které přijde pravice "lepší", která zavede kapitalismus s lidskou tváří, kterému bude velet "admirál" Karel a "nezkažený" Radek. Jenže na ten nezkažený kapitalismus čekají marně. Žádný nepřijde. Nezbývá než se naučit kritizovat a napravovat ten kapitalismus, který máme. (Trochu mi tato Bělohradského úvaha připomíná tezi o nereformovatelnosti komunismu.)
6. Poslední část textu je věnována faktu, že český volič odmítá vidět podstatné souvislosti, což dokládá na pozadí ekologické katastrofy v mexickém zálivu. Podstatný závěr této části tkví v tom, že si neuvědomujeme, že sociální a ekologický "terorismus" zabudovaný do všedního dne tržní ekonomiky je největším problémem našeho tisíciletí, české veřejné mínění ale charakterizuje naprostá lhostejnost k jeho obětem". Odmítáme si uvědomit, že každý kilometr, který ujedeme svým autem, odsuzuje někde k smrti nějaký život, přivádí někde k moci nějakou oligarchii, někoho zotročuje, někoho obohacuje.
Společnost, která obětuje své "prosperitě" svou zemi, své veřejné statky, svá lidská práva, je pouhou masou ustrašených a vydíraných LIDSKÝCH ZDROJŮ. A kapitál toho zneužívá - chce stále více deregulace, privatizaci veřejných statků, méně kontrol, méně pravomocí ekologům, méně byrokracie, více investic do formování lidských zdrojů, z nichž ovšem stále více musí hradit ty lidské zdroje samy. Je to obludné falešné vědomí - smyslem ekonomického růstu přece nemůže být "práce", ta má smysl, jen když slouží něčemu smysluplnému. K čemu slouží ekonomický růst? Jen tomu, aby bylo více pracovních příležitostí?
Shrnuji: S celkovým vyzněním článku profesora Bělohradského i s jeho jednotlivými vývody nadšeně souhlasím. Jen nesdílím jeho skepsi, že ve společnosti neexistuje ostrůvek soudnosti, který by dokázal odolat mediální masáži. Autora článku i sám sebe považuju za jeho součást.
Žádné komentáře:
Okomentovat