Převzato a s chutí............

MÁ KATOLICKÁ CÍRKEV VINU NA ŠOA?
Radomír Malý

Dostala se mi do rukou nedávno vydaná publikace „Já a Ty“. Jde o metodickou příručku pro učitele, jak mají vysvětlovat žákům nacistické vyhlazení Židů za II. světové války. Vydala ji Společnost křesťanů a židů, odbornou revizi provedli mimo jiné Leo Pavlát, Ivan Štampach, Daniel Herman, Tomáš Halík aj.
Samozřejmě že je o šoa (holocaustu) nutno mluvit a předávat o této události informace budoucím generacím. Strašlivá genocida milionů Evropanů židovského původu, mezi nimiž byli ortodoxní židé, ateisté, ale i věřící katolíci a protestanti (na což se zapomíná, jen z Rakouska jich bylo odvlečeno do Osvětimi cca 21 tisíc, v plynových komorách hynuli i katoličtí duchovní a řeholnice židovského původu, např. sv. Terezie Benedikta Edith Steinová), nemůže a nesmí být ignorována. Otázkou pouze je, jak o tom psát a učit, aby to bylo v souladu se skutečností.

Pravda je taková, že tento hrůzný zločin byl spáchán vyznavači německé nacistické ideologie, která odmítla Ježíše Krista a postavila (nad)člověka na místo Boha. Nacisté pronásledovali Katolickou církev a je zřejmé z různých svědectví o výrocích Himmlera, Rosenberga aj., pronesených v úzkém kruhu, že kdyby vyhráli válku, čekal by katolické duchovenstvo tentýž osud jako židovské etnikum. Přesto ale převládá v pohledu na šoa falešné klišé, že jeho kořeny položila už ve středověku Katolická církev. Hitler prý čerpal ze středověkého náboženského antisemitismu, bez něho údajně by šoa nebylo možné.

Tohoto lživého stereotypu se přidržuje i zmíněná publikace, i když jsou v ní i některé pozitivní prvky. Jde o kolektivní dílo více autorů, a u některých se nedá upřít snaha po objektivitě. Správně se zde uvádí, že za středověké protižidovské pogromy nenesou odpovědnost představitelé církevního magisteria, ale předsudky, pověry, strach z cizího elementu (jímž bezesporu Židé tenkrát byli), závist a další špatnosti. Knížka publikuje výroky papežů i jiných nositelů magisteria na obranu Židů, jichž byly stovky: proti pověrám o rituálních vraždách, o „mučení“ Pána Ježíše v konsekrovaných hostiích, o travičství studní atd. Pogromy byly dílem nevzdělaného a pověrečného lidu, nikoli dílem Církve nebo státu. Církevní magisterium se tomu snažilo maximálně čelit a Židy chránit. To příručka jasně přiznává.

Potom ale vůbec nerozumím, proč tentýž spis na str. 49 uvádí v souvislosti s dokumentem vatikánské Komise pro vztahy se Židy z r. 1998: „dokument působí spíše dojmem, že za církevní antijudaismus mohou pouze ´hříšní synové a dcery církve´, ale ne oficiální církev ve svém učení jako celek…“? To zcela postrádá logiku. Kniha přece uznává, že magisterium Církve ve středověku Židy chránilo, pogromy odsuzovalo a uvalovalo klatbu na jejich pachatele. To vše konalo právě jménem katolické nauky a v souladu s ní. Násilnosti na Židech byly jednoznačně v rozporu s katolickým učením, což ze samotné příručky přímo vyplývá. Proč tedy provádí náhle její autoři myšlenkový zkrat a dožadují se oficiálního přiznání „viny“ církevní nauky?

Kniha obsahuje i další nehoráznosti. Na str. 34 činí např. církevní nauku o transsubstanciaci, jak byla definována na IV. Lateránském koncilu r. 1215, zodpovědnou za pogromy, neboť prý přispěla k rozšíření pověry, že Židé kradou konsekrované hostie, aby „mučili“ Pána Ježíše. To je podobný nesmysl jako kdyby příslušní odborníci potvrdili, že jistý předmět je z ryzího zlata, nějaká skupina lidí by však neprávem obvinila a fyzicky napadla jinou skupinu, že tento předmět chce ukrást, vina by však byla dána odborníkům za to, že konstatovali pravý stav věci.

Samozřejmě neznevažujeme středověké pogromy, bezdůvodné vyhánění Židů a další krutosti, které je nutno jednoznačně odsoudit. Jenže byl pokaždé vinen pouze nevzdělaný dav sice pokřtěných, leč pověrečných lidí, vězících mnohdy mentálně ještě napůl v pohanství? Autoři knížky zcela ignorují středověké židovské násilnosti na křesťanech, kterých také nebylo málo. Z rukou Židů z důvodů náboženské nenávisti zahynuli: dvanáctiletý sv. Vilém z Yorku (r. 1144), sv. Richard z Paříže (r. 1179), sv. Dominik del Val (ukřižovaný ve španělské Zaragoze r. 1250), bl. Jindřich z Mnichova (r. 1345) a mnoho dalších. O podílu Židů na pronásledování křesťanů ve starověku psal už ve 2. stol. mučedník sv. Justin.

Židé, odpadlí od pravého náboženství, nestavěli svou víru pouze na Starém zákoně, ale také na Talmudu, v němž se nachází urážlivé pasáže o Ježíši Kristu jako nemanželském synovi, mágovi a nepravém mesiáši. Publikace na str. 35 také uvádí, že Židé často diskutovali s katolickými věřícími na náboženská témata a snažili se je převést na židovskou víru. Rádi si vybírali především lidi nevzdělané, neboť ty mohli lehce zmást. Proč ale potom autoři odsuzují církevní nařízení, že diskuse se Židy mohou vést pouze lidé vzdělaní v teologii? Co je na tom špatného? Naopak se zde středověk jeví v mnohem tolerantnějším světle, než se dnes míní, když katoličtí a židovští teologové mohli spolu svobodně diskutovat.

Tolerance středověké Christianitas musela ale nutně končit tam, kde se jednalo o veřejné rouhání Kristu a Matce Boží. Proto IV. Lateránský koncil nařizuje pálit Talmud, což do důsledků realizuje francouzský král sv. Ludvík IX. Proč to autoři publikace odsuzují? Mohly Církev i stát jednat jinak, když blasfémie Talmudu o Božím Synu Židé šířili mezi křesťanským obyvatelstvem? Příručka též neshledává nic špatného na vysokých, přímo zlodějských úrocích židovských lichvářů, ale naopak odsuzuje nařízení IV. Laterána, aby si křesťané od nich nepůjčovali peníze a aby státy zakročily ve prospěch dlužníků. Tady se ovšem zcela rozcházíme s autory publikace ve věci morálního přístupu. Buď jak buď, nespočívá vina na středověkých pogromech pouze na křesťanském obyvatelstvu, tím spíše potom absolutně ne na nauce Katolické církve.

Pokud publikace obsahuje v pasážích o středověku přece jen jisté objektivní prvky, pak je zcela postrádá na stránkách, které jsou věnovány novověku. Přiznává na str. 37-9, že křesťanský antijudaismus byl v 18. a 19. stol. nahrazen osvícenským a liberálním antisemitismem, motivovaným především konkurenčně ekonomicky, z něhož se nakonec vyvinul antisemitismus nacionální a etnický, který poskytl živnou půdu pro hitlerovský rasismus. Proč ale potom autoři na str. 44 píší: „Spoluodpovědnost dlouhé historie křesťanského antijudaismu na tom, že nacistická perzekuce Židů byla v tolika zemích Evropy víceméně mlčky přijata, je dnes všeobecně přijímanou skutečností…“? „Všeobecně přijímanou“ však neznamená pravdivou. Proč totéž nenapíšou o ekonomickém antisemitismu 19. stol. který má časově i motivačně k šoa podstatně blíž než katolický antijudaismus?

Na str. 45 nacházíme potom starou známou tirádu: „oficiální mlčení Vatikánu… ke genocidě Židů je závažným historickým i mravním selháním, nemluvě o skutečnosti, že s pomocí vatikánských činitelů po válce unikly spravedlnosti tisíce nacistických zločinců.“ Zde se již jedná o arogantní zkreslování dějin. Vatikán nemlčel, naopak jako první stát světa zaslal 5. 5. 1943 všem vládám světa memorandum, v němž informuje o existenci vyhlazovacích táborů na území okupovaného Polska – a to v době, kdy Spojenci těmto zprávám nevěřili (srvn. P.Blet: Pius XII., str. 184, Olomouc 2001). Velký papež Pius XII. se přímo hrdinsky zasadil v době okupace Říma Němci o poskytování úkrytu Židům v církevních zařízeních a na území Vatikánského státu. Jen díky tomu téměř 8 tisíc z 9 tisíc Židů, žijících v Římě, přežilo. Pokud snad nebyla vyjádření papeže a Vatikánu adekvátní bestialitám šoa, tak každý rozumný pochopí, proč. Ukrývání Židů bylo konspirativní činností, a kdo ji provozuje, musel by být leda blázen, aby na sebe hlasitě upozorňoval. Dnešní Stát Izrael by spravedlnosti učinil nejlépe zadost tím, kdyby hrdinnému papeži Piovi XII. postavil na pahorku Yad Vashem pomník. Místo toho žel je tam umístěna jeho fotografie mezi nacistickými zločinci. Ostatně sama publikace přiznává, že Vatikán (proč neuvádí přímo papeže?) dostal po válce spoustu děkovných dopisů od zachráněných Židů.

Ty „tisíce nacistických zločinců“, kteří „unikli spravedlnosti s pomocí vatikánských činitelů“, jsou nesmyslem. Jednak jich v celkovém měřítku neuprchly tisíce, nýbrž jen stovky. Vatikánský pas mělo pouze několik – a to zásluhou problematického kuriálního biskupa Aloise Hudala, jehož Pius XII. po odhalení celé kauzy sesadil z funkce a odvolal z Vatikánu. Hitlerovští zločinci prchali především s pomocí Červeného kříže, ale i zpravodajských služeb vítězných velmocí, nikoli Sv. stolce.

V dobách hitlerovské diktatury už většina evropského obyvatelstva rozhodně nesmýšlela katolicky – a to ani v tradičně katolických zemích. Francie byla poznamenána osvícenskou mentalitou, Církev měla oporu pouze na venkově v religiózních oblastech, v Německu pouze Bavorsko bylo katolické, a to opět se jednalo převážně o vesnice, podobně Rakousko, v Holandsku byli katolíci v menšině. Katolicky smýšlela většina obyvatelstva pouze v Itálii a v Polsku. Přitom právě Itálie nepřipustila deportace Židů (ty započaly až po obsazení země Němci na podzim r. 1943) a Poláci nejvíce ze všech národů Evropy Židům pomáhali, jak dokazují v památníku Yad Vashem pamětní desky, což je obzvlášť hrdinské, když uvážíme, že v Polsku jako jediné zemi hrozil bez pardonu za poskytnutí úkrytu Židovi trest smrti, nehledě k tomu, že postavení Poláků pod nacistickou knutou se příliš od postavení Židů nelišilo. V Polsku podle nejnovějších odhalení historiků každá církevní instituce poskytovala Židům nějakou formu pomoci. Nacistický tisk byl přeplněn neustálým obviňováním Katolické církve z „nadržování a napomáhání Židům“ – a to v Německu i ve všech okupovaných zemích. Při audienci, kterou Hitler r. 1936 poskytl kardinálu Faulhaberovi z Mnichova, na něho řval, že prý „Církev odmítá rasové zákony III. říše, brojí proti nim a chrání Židy“, což si tento hierarcha poznamenal ve svém deníčku.

Již 25. 3. 1928, tedy ještě v době, kdy nikdo netušil, že nacisté jednou ovládnou celou Evropu, vydalo římské Sv. Oficium dekret proti antisemitismu, v němž se mj. píše: „Apoštolský stolec, vedený milosrdenstvím, bránil vždy Židy před nespravedlivými útoky a tak jako vystupuje proti každému nepřátelství mezi národy, odsuzuje i nenávist proti tomuto národu, kdysi vyvolenému Bohem: nenávist známou pod jménem antisemitismus…“ Jak lze v této souvislosti mluvit o „spoluodpovědnosti křesťanského antijudaismu…“, se proto vymyká jakékoliv logice.

Nebudeme samozřejmě tvrdit, že křesťanský antijudaismus neexistoval. Naopak, on je součástí autentické nauky Církve i dnes a není důvodu, proč to skrývat. Katolická církev nutně musí odmítat talmudskou nauku o Kristu jako nemanželském synu a nepravém mesiáši, který prý z mrtvých nikdy nevstal. V tom spočívá pravá podstata tolik proklínaného „křesťanského antijudaismu“, jehož se Církev nikdy nesmí vzdát, jinak by popřela svou vlastní identitu. Bohužel se tak v pokoncilní době děje, různá společná prohlášení křesťanů a židů i vyjádření některých církevních představitelů vzbuzují dojem, jako by židovská a křesťanská víra si byly rovnocennými a lišily se pouze v „detailu“, že zatímco křesťané mesiáše už „nalezli“, židé ho teprve „hledají“.
Dávat katolickému antijudaismu vinu na středověkých pogromech nebo dokonce na nacistickém šoa má podobnou logiku, jako přisuzovat spoluvinu sousedovi někoho, jenž se stal obětí loupežné vraždy, proto, že tento soused předtím oprávněně kritizoval špatné chování a jednání postiženého. Katolický antijudaismus, chápaný striktně v duchu učení Církve, nikdy nevyzýval k násilnostem proti Židům, naopak je odsuzoval jako hříchy proti 5. Božímu přikázání. V zájmu pravdy však Církev nemohla mlčky přihlížet k šíření talmudistických názorů, že Ježíš Kristus je podvodník a levoboček. Nevystoupit proti tomu by bylo hříchem souhlasu s touto rouhačskou urážkou Božího Syna.

Důkazem, že katolický církevní antijudaismus nevede k nenávisti a násilí proti vyznavačům židovského náboženství, tím spíše potom ne proti židovskému etniku (rasismus Církev vždy odmítala a odsuzovala), je chování těch katolíků za války, kteří před ní byli známí jako „antisemité“. Sv. Maxmilián Kolbe by dnes za některé své články, publikované v Rytíři Neposkvrněné a zejména v Malém Deníku, pravděpodobně stanul před soudem. Tvrdě totiž napadal židovské rouhání Kristu a Panně Marii. Po obsazení Polska Němci dal ale jako naprostou samozřejmost příkaz, aby klášter v Niepokalanowě, jehož byl představeným, poskytoval útočiště židovským uprchlíkům z Povartí, které se stalo říšským územím. V polském Sejmu proslul nejostřejšími výpady proti Židům, motivovanými nábožensky, pater Stanislaw Trzeciak. Za okupace však právě on zřizoval úkryty pro Židy ve velkém a skončil za to v koncentračním táboře, kde ho esesmani umučili. Zakladatelkou tajné organizace Žegota, která pomáhala Židům ve varšavském ghettu s nasazením vlastního života, byla katolická spisovatelka Zofia Kossaková, jež se před válkou stala terčem ostré kritiky židovských kruhů pro svůj katolicky motivovaný antijudaismus. Ve výčtu těchto osobností by se dalo pokračovat.

Praktikující katolíci, kteří se programově hlásili k církevní nauce, se na nacistických krutostech vůči Židům nepodíleli, naopak často byli spolu s nimi oběťmi pogromů. Při tzv. křišťálové noci v listopadu r. 1938 hořely nejen synagogy, ale i biskupské rezidence. Nepřátelé Církve nejsou schopni uvést jediné jméno praktikujícího katolíka v Německu a v okupovaných zemích, jenž by se spolupodílel na vraždách Židů v plynových komorách, na jejich střílení nebo bití a kopání na ulicích. Existovala samozřejmě lidská selhání ze strachu ve formě neposkytnutí pomoci, jenže hrdinstvím už často bylo chovat se k Židovi na veřejnosti lidsky slušně. Pouze na Slovensku a v Chorvatsku se žel někteří katolíci podíleli na protižidovských krutostech, ale dočkali se za to ostrého odsouzení biskupů, kteří Židy chránili, na což si stěžovali především němečtí vyslanci a agenti gestapa. To neospravedlňujeme, jenže k podobným selháním docházelo i u Židů. Ve varšavském a lodžském ghettu mnoho tamních obyvatel bylo umláceno vlastní židovskou policií, o čemž se nepíše.
Celkově tedy musí být nezaujatému pozorovateli zřejmé, že Katolická církev tváří v tvář šoa jako celek obstála. Proč se ale setkáváme v médiích a učebnicích s opačným tvrzením? Proč se tato nepravda odráží i v postojích některých církevních hodnostářů? Odpověď nabízí zvláštní mystika, která šoa mediálně doprovází. Člověk 21. stol. má získat představu, že jde o zcela výjimečný fenomén, před nímž žádný takový nebyl a v budoucnu (snad) už nikdy nebude. Jenže toto je nepravdou. Už před časem sami židovští rabíni v USA Dahlin a Levin kritizovali, že šoa se stává svého druhu náboženstvím, kultem, i když nebylo v nové době ojedinělým jevem. Už ve Velké francouzské revoluci jakobíni provedli genocidu z náboženských důvodů na obyvatelstvu kraje Vendée v počtu několika stovek tisíc. Ve druhé dekádě 20. stol. Turci vyvraždili z etnických důvodů 2 miliony Arménů, ruští bolševici z třídní, ideologické a náboženské motivace desítky milionů lidí, především rolníky na Ukrajině a v Povolží umělým hladomorem. Po válce čínští komunisté provedli třídní genocidu téměř 100 milionů lidí, podobně Rudí Khmérové v Kambodži cca 2 milionů, tzn. poloviny národa.

Do této kategorie spadá i nacistické šoa milionů lidí židovského původu. Vyčleňovat je z této řady a přiřazovat mu větší důležitost než uvedené stejné zločiny znamená nepřímo urážku těch jiných obětí. Je např. spravedlivé, když za sebemenší zpochybnění šoa hrozí trestní stíhání, za zpochybnění turecké genocidy na Arménech nebo bolševického vraždění však nikoliv? Za tím vším je politická a ideologická motivace, nahrávající Státu Izrael – a nejen jemu. Jestliže se strašlivý zločin šoa instrumentalizuje k vydírání okolního světa, aby nikdo nesměl říci jakoukoliv kritiku na adresu konkrétní židovské loby kdekoliv na světě, jinak je „antisemitou“, jenž má názorově blízko ke strůjcům šoa, potom je to neúcta právě k obětem tohoto nacistického barbarství, kteří jsou po své smrti takto politicky zneužiti, a dodejme: zneuctěni. Jestliže není „politicky korektní“ přirovnávat genocidu Židů k současné téměř celosvětové genocidě dětí zabíjených umělým potratem, potom je zřejmé, o co tady jde.

Katolická církev, jejíž nauka odhaluje každou genocidu jako poselství pekla, má být pranýřována právě kvůli této své nauce zcela absurdně a vylhaně jako ten, kdo genocidu připravoval a na ní se podílel, ačkoliv jí ve skutečnosti bránil a ohroženým pomáhal. Je nutné, aby si toto více než kdy jindy uvědomili právě nynější představitelé Katolické církve, neboť se jedná o novou vlnu jejího pronásledování, která má začít (a prakticky už začala) diskreditací její nauky. Katolíci, duchovní i laikové, jimž je toto jasné, nechť se nebojí vyvíjet v tomto směru tlak na církevní reprezentaci.