Vystudoval arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a historii na Karlově univerzitě v Praze, kde byl mj. žákem i Josefa Pekaře. Po studiu se živil jako středoškolský profesor dějepisu (v Praze a posléze ve Strakoncích). Politicky se nejprve angažoval v mládežnické organizaci Národní obce fašistické a byl i spoluzakladatelem hnutí Vlajka. Angažoval se zejména při obhajobě Rukopisů královédvorského a zelenohorského.
Za okupace se stal členem ústředního výboru Národního souručenství a ostře vystupoval proti Vlajce vedené Janem Rysem. Emanuelem Moravcem byl v roce 1942 suspendován z místa středoškolského profesora bez nároku na penzi. Koncem roku 1944 onemocněl zánětem očních nervů, a protože mu byl po válce zakázán léčebný pobyt ve Švýcarsku, zcela oslepl. Od roku 1948 byl několikrát vyšetřován Státní bezpečností, v roce 1960 byl odsouzen ke dvěma a půl rokům vězení.
Dílo
Stručné poučení o nepadělaných rukopisech, Československá společnost rukopisná, 1936Gajdův životopis
1) Bannery
Následující článek byl zveřejněn v Národní republice v roce 1933. Ta tehdy vycházela s podtitulem List Národního tábora Československého. Autorem článku je dnes již zapomenutý Prof. Jan Vrzalík, tehdy významný studentský aktivista – vlastenec. Politice se na našich stránkách snažíme vyhnout velkým obloukem, následující článek nás zaujal především hodnocením životních osudů generála Gajdy. Materiálů souvisejících s životem gen. Gajdy máme v naší databázi už stovky. Případné vážné zájemce o tyto mohu odkázat na náš redakční e-mail, který se nachází po pravé straněv bloku s kontakty.
Seděl jsem před několika dny v Chotkových sadech. Šel kolem mne beznohý žebrák a prosil o almužnu. Konečně není to nic mimořádného, takových žebráků chodí dnes kolem nás na sta a můžeme-li, obdarujeme teprve každého desátého. Toto byl však zvláštní žebrák, už ten jeho obličej tomu nasvědčoval. Seděl jsem sám, oslovil mne prosebně: Mladý pane, jsem legionář invalida, podarujte mně něco. Bojoval jsem u Zborova.
Invalida, legionář, bojovník od Zborova, žebral. To vzbudilo u mě zvědavost, soucit a zlost zároveň. Pozval jsem jej, aby si sedl na lávku a tázal jsem se jej: Proč se o Vás nepostaraly legionářské organizace? Jste přece organisován v Čsl. obci legionářské? Byl jsem, odpověděl bojovník od Zborova, ale tam nejsou naši bratři, kteří se bili za tento stát v poli. Největší část z nich neměla ani pušku na rameně. Což, dobře se o sebe postarali, a nás, kteří nejsme schopni pracovat, nechávají žebrat. Byl jsem v kanceláři jejich aspoň padesátkrát. Slibovali stále a slibují dosud.
Byl jste u Zborova, pravím mu, tak znáte generála Gajdu. Jak jsem vyslovil toto jméno, zrak se mu rozzářil, smutek zmizel z čela a řekl mně: Jó, bratr generál Gajda, takových vojáků už není. S ním se šlo vesele do boje, za něho by každý z nás, kteří jsme se nebáli jít do nejhorších bojů, dal život. Pamatuji si jak dnes, jak šel s námi u Zborova. On nás vedl vždycky k vítězství, protože se nebál, měl nás rád a my ho.
Přerušil jsem jej. Měl jsem v ruce České Slovo, kde byla na prvních stranách uveřejněna řeč posl. Moudrého, národního socialisty, kterou přečetl v parlamentě z archů, dodaných jemu ministerstvem zahraničí. Ukázal jsem mu České Slovo a řekl jsem mu: Je to jaksi divné, tady píší o Gajdovi, že je to zločinec, podvodník, vrah, darebák, hochštapler a Bůh ví co. Zborovský legionář se neudržel.
Z A B A V E N O !
// Celý odstavec byl prvorepublikovou cenzurou zabaven, škoda… pzn. redakce NČ
Žebrák legionář mluvil dál věty, které už nemohou být otištěny vzhledem k mimořádným tiskovým a jiným zákonům, nedávno odhlasovaným. Konečně laskavý čtenář si domyslí, co ten legionář mohl dále mluvit. Neříká to on sám, říká to tisíce těch, kteří s Gajdou bojovali, kteří dovedli v dobách nebezpečných ocenit vlastnosti vojevůdcovy.
Tak jen mimochodem uvádím tento rozhovor. Prostý člověk je obyčejně otevřenější a upřímnější, než my vzdělanci. A je také důvěryhodnější. Vždyť to nadšení, které sálalo z jeho zraků, když mluvil o svém vůdci, to nedá se uměle napodobit. Ale viděl jsem něco podobného i u jiných legionářů a byli to i organisovaní komunisté, kteří nedovedli potlačiti svého vzrušení, když hovořili o gen. Gajdovi.
My, kteří jsme tam nebyli, dovedeme toto nadšení těchto prostých lidí těžko chápat. A spíše jsme ochotni uvěřit nějakým sprostým a lživým pomluvám. Jsme totiž příslušníci národa, z něhož vyprchal smysl pro ocenění mimořádných lidí. Díváme se na všecko svýma očima, které viděly činy Klofáčovy, Zemínové, Soukupa a Slávíka, jimž jsou cizí Gajdové, Štefánikové s jejich velikými ctnostmi válečnými. Od smrti Palackého, Riegra, Friče atd. nedařilo se u nás velikým lidem. Všechno udusila realistická hlíza, všechno zahubil realistický mor. Realisté nám sebrali všechny veliké hodnoty, potlačili vlastenectví, odstranili Rukopisy, zhanobili náboženské cítění a vychovali generaci přízemních lidí, kteří hledí kolem sebe, pod sebe, ale nedovedou pohlédnouti vzhůru. Konečně ani by tam ničeho neuviděli, neboť realisté dovedli dokonale zhanobit ty, kdož týčili nad náš běžný průměr.
Na životě Štefánikově najdeme mnoho velikých chyb. Byl to člověk se všemi lidskými chybami, ale měl vlastnosti heroa, poněvadž byl to dobyvatel, dobrodruh v tom krásném slova smyslu, jako byl Napoleon, Garibaldi. Proto se mohl státi legendárním hrdinou, neboť jim skutečně byl. U Gajdy je to obdobný případ. Gajda měl a má veliké chyby, poněvadž je to člověk, ale měl a má něco, co nedovedou realisté nikdy pochopit, měl něco, čím dovedl se nad ně vyšvihnout a to se mu nemohlo odpustit, a proto musil být zhanoben. V 26. letech stal se generálem, příslušník národa, kde hodnosti a zásluhy přicházejí teprve stářím a ne schopností. Je pravda, dopustil se za války věcí, které v míru by se posuzovaly hodně přísně. Nedopustil se ovšem všeho toho, co se o něm povídá z parlamentní tribuny proto, aby se nemohlo to vše hanobení žalovat před řádným soudem. Neboť Moudrý má imunitu a nemůže být za své výroky stíhán soudem a parlament jej z koaliční solidarity nevydá. Statečný člověk se neschovává za imunitu, ten statečně vystoupí před veřejnost a dá napadenému možnost pohnati jej před soud. Ale viděl někdo mezi národními socialisty statečného člověka? (Ne! Jen baby a ramenáře. P. p.).
Tam se od jakživa pracovalo jinými methodami. Tam se pracovalo s falešnými lékařskými vysvědčeními o paralyse, tam se kupovali falešní svědkové, kteří křivě přísahali proti politickému odpůrci, tam se kradly stamiliony státních peněz. Nad těmito činy se nikdo dnes nepozastavuje, to je věc běžná, u nás obvyklá. Kdyby takového něco provedl Gajda, byli bychom s nim mravně hotovi. On však nic podobného na svědomí nemá. Má však na svědomí, že dokonale potlačil všelijaké Martyšky, socialistické a realistické ulejváky, kteří rozvraceli legie, ač sami frontě se vyhnuli, jak jen mohli.
Tedy i ta poslední kampaň nedokazuje nic jiného, než že mají z Gajdy zase strach. Gajda je dnes spoután, nemůže se ještě dobře bránit a vypadá jako svázaný lev, do něhož kopou oslové. Ale i ten lev roztrhne své provazy.
Gen. Gajda dostal vysokou funkci v armádě rozhodnutím vysokých důstojníků naší armády. Ti volili Gajdu za svého velitele proto, že jej považovali za nejschopnějšího mezi sebou. Dnes mnozí z nich říkají, anebo dovolí o něm prohlašovat, že je zločinec, hochštapler, vrah a podvodník. Tedy dejme tomu, že Gajda je takový. Tedy jací jsou pak ti, kteří zvolili Gajdu za náčelníka gen. štábu, když jej zvolili jako nejschopnějšího mezi sebou?
Jan Vrzalík
Národní republika, 14. července 1933
Žádné komentáře:
Okomentovat