| Cena Antonína Švehly |  |  |  |
K osobnosti
Antonín Švehla
*15.4.1873 - †12.12.1933,
český agrární politik, velkostatkář v Praze-Hostivaři.
Od konce 90. let 19. století aktivně činný v agrárním hnutí, 1906 založil List Venkov, 1907 Rolnickou tiskárnu.
Od roku 1908 poslanec českého zemského sněmu, od roku 1909 až do své smrti předseda české, resp. československé agrární strany (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu).
V roce 1918 místopředseda Národního výboru československého a jeden z organizátorů převratu 28. října 1918, v letech 1918-1920 ministr vnitra, v období 1922-1929 (s krátkou přestávkou 1926) předseda vlády.
Antonín Švehla
(* 15. 4. 1873 Hostivař u Prahy, + 12. 12. 1933 tamtéž)
- český, poté československý agrární politik, účastník protirakouského odboje a ministerský předseda
Manželství z rozumu, které se stalo manželstvím z lásky, takový byl vztah mezi A. Švehlou a T. G. Masarykem. Prezident nacházel u Švehly mravní a ideovou autoritu, vzývanou a uznávanou národem. V posmrtné vzpomínce na bývalého premiéra a jednoho z "mužů 28. října" uvedl: Našel jsem v něm při budování nové republiky a demokracie spolutvůrce loajálního a dovedného. Náš stát je šťasten, že mu osud v pravý čas dal pracovníka a státníka, jako byl Švehla.
A. Švehla, od roku 1902 místopředseda Sdružení českých zemědělců a zakladatel časopisu Venkov (1906), byl v letech 1908-16 poslancem zemského sněmu a od roku 1909 stál v čele výkonného výboru České strany agrární. Náležel mezi stoupence historického práva českých zemí a Masaryk se před svým odchodem do zahraničí za 1. světové války účastnil právě u Švehly schůzek českých poslanců zemských i říšských. Švehla za války patřil vedle K. Kramáře a P. Šámala k vedoucím činitelům domácího protirakouského odboje. Podílel se na existenci Českého svazu, od roku 1917 byl v popředí Maffie a od vzniku Národního výboru v červenci 1918 stál v jeho čele. Po odjezdu Kramářovy delegace na ženevskou schůzku s E. Benešem byl spoluorganizátorem státního převratu 28. října. Když toho dne došla do Prahy zpráva o Andrássyho nótě, "muži 28. října" - vedle Švehly a Soukupa ještě A. Rašín, J. Stříbrný a odpoledne dorazivší V. Šrobár - jednali rychle a pohotově. Ještě téhož dne předsednictvo Národního výboru rozhodlo o převzetí státní moci i veřejné správy.
Po vzniku Československa byl ministrem v několika vládách. V letech 1918-20 jako ministr vnitra měl značný podíl na vypracování československé ústavy z 29. února 1920. Po dvouletém působení na ministerstvu z úřadu odcházel jako zkušený politik se znalostí správních problémů. Pozemkovou reformu, kterou spoluprosazoval, správně považoval - vedle významu národohospodářského a sociálního - za příležitost agrární strany k posílení jejích pozic. Na prvním poválečném sjezdu strany v roce 1919 byl zvolen znovu do jejího čela. Tehdy strana na jeho podnět přijala i nový název: Republikánská strana československého venkova. Nově přijatý program vyjadřoval i Švehlův názor, že venkov musí stát v prvních řadách v práci pro republiku a demokracii.
V roce 1922 stanul v čele vlády a usiloval o prosperitu i upevnění demokratického právního řádu. To už bylo po překonání politických otřesů spojených s vlivem bolševické revoluce v Rusku. Tento pokus o destabilizaci vedl k ustavení tzv. Pětky. Byla to politická dílna, v níž se scházeli a probojovávali dohodu o důležitých otázkách politických i správy státu představitelé pěti nejsilnějších státotvorných a demokratických stran: vedle Švehly A. Rašín za národní demokracii, R. Bechyně za sociální demokracii, J. Stříbrný za národní socialisty a J. Šrámek za lidovce.
V letech 1922-29 (s výjimkou krátkého období úřednické vlády 1926) byl Švehla ministerským předsedou. Ve třetí Švehlově vládě se podařilo něco výjimečného - tři německé strany vyslaly své zástupce do vlády a počátkem roku 1927 do ní vstoupili i dva představitelé Slovenské ľudové strany; ovšem po aféře s V. Tukou přešla Hlinkova strana znovu do opozice.
I když Švehla raději jednal v pozadí a byl mistrem politické dohody i kompromisu, pokud bylo třeba, své mínění vyslovil nahlas, veřejně a důrazně, přičemž zájem státu byl u něj vždy na prvním místě. A stejně tak byl pro něj příznačný politický realismus. V lednu 1926 na adresu různých radikálů poznamenal: Musíme být opatrní, abychom v žádném případě nepřekročili hospodářské možnosti. Usnesená sociální reforma by nám byla málo platnou, kdybychom si na ni nevydělali.
Švehla se také celou vahou své osobnosti zasadil o nelehké znovuzvolení T. G. Masaryka v roce 1927. Bylo to v době, kdy ve vzrušené politické atmosféře doznívaly aféry s R. Gajdou, J. Stříbrným, a kdy i bývalý Masarykův blízký spolupracovník K. Horký volal Masaryk Redivivus? (Znovuvzkříšený Masaryk?). Ale i jiní lidé, kteří nepatřili k Masarykovým oponentům, se domnívali, že by už pro svůj věk měl být vystřídán. Švehla však správně pochopil, v čem tkví Masarykův význam pro vnitropolitickou situaci i zahraniční prestiž státu a jeho volbu prosadil. Uznával také práci a zásluhy E. Beneše (Důvěřuji Benešovi v zahraničních věcech), ale měl k němu i řadu kritických výhrad. To mu Beneš nikdy nezapomněl a za 2. světové války ho dokonce nespravedlivě označil za fašistu. Byl to naprosto účelový útok, který předznamenával zákaz agrární strany po válce.
Koncem 20. let se pro vážné onemocnění vzdaloval Švehla z politického života. Za svého nástupce ve vládní funkci - po dohodě s Masarykem - určil F. Udržala, který měl blízké politické postoje, ale nikoliv už Švehlovu obratnost. Agrární stranu nakonec ovládl R. Beran, který prosadil odstranění Udržala z křesla ministerského předsedy.
F. Peroutka bystře poznamenal, že počátky budování státu měly tři hlavní sloupy: 28. říjen, pozemkovou reformu a ústavu. Nebylo náhodné, že k vytvoření všech tří pilířů státnosti přispěl lvím podílem právě Švehla. Krátce před jeho smrtí s ním měl jeden z posledních rozhovorů K. Čapek (1933). Ve sporu demokracie nebo diktatura vyjádřil Švehla své stanovisko jasně: Naše politika byla od národního probuzení demokratická, protože ani nemohla být jiná. Bílá hora, konec našeho státu, to bylo vítězství císařské autokracie; když jsme nechtěli Rakousko, nechtěli jsme ani ten jeho nedemokratický systém. Naše dějiny i naše nátura nám nedávají jinou možnost než demokracii.
Podobně tomu bylo i v otázce sociální, jeho usilování o sociální smír nemělo však jen pragmatické pojetí, ale i morálku a cit. K 28. říjnu 1932 - v době hluboké krize - k tomu napsal: V našem národě jako v každém jiném jsou dva póly. Jeden pól individuálního egoismu a druhý pól kolektivního altruismu. Mezi oběma póly musí dojít k dohodě a harmonii. Bohatí nemohou pychnout v přepychu a chudí nemohou zoufat v nedostatku. Probuďme své srdce a své svědomí, abychom v nich měli nejbezpečnější kompas.
(tp)
Převzato z www.libri.cz
Výběr z bibliografie:
Daniel E. Miller, Antonín Švehla - mistr politických kompromisů, Praha 2001
Marie Zdeňková, Antonín Švehla a Hostivař, Praha 2003
Josef Hanzal, Antonín Švehla, Jinočany 1993
Vladimír V. Dostál, Antonín Švehla, Praha 1990
Otakar Frankenberger, Antonín Švehla v dějinách Českoslovanské strany agrární 9, Praha 1931
Hovory s Antonínem Švehlou (a o něm), Praha 2001
K úloze a významu agrárního hnutí v českých a československých dějinách, Praha 2001
Na památku Antonína Švehly, Říčany 1990
Z protokolů schůzí 9. československé vlády (3. Švehlovy) 12.10.1926 - 1.2.1929, Praha 1995
Žádné komentáře:
Okomentovat