pracuji soustavně a s předstihem......

Od: jaroslavkronus.kolin@seznam.cz

Komu: ladislav.jakl@hrad.cz , fragmenty@fragmenty.cz , cep@cepin.cz , pavel.cerny@mail.cz , nzm.praha@nzm.cz , jaroslav.sebek@asz.cz , asz.cr@worldonline.cz , aacr@zscr.cz | Další >

Předmět: zaslání a přeposlání Návrhu ......
Datum: 2.7. 2011, 22:18 - dnes v 22:18

 Další akce ...----------------------------Přesun do složky:  Doručené  Spam a viry-----------------------------Označ email:  Jako nepřečtený  Červenou barvou  Modrou barvou  Zelenou barvou  Zrušit označení-----------------------------Přidat všechny příjemceZobraz hlavičkuUložit celou zprávu

---

Zdravím dámy a pánové,

dovoluji si Vám přeposlat následující návrh, který by mohl vyustit dle mého soudu v řadi iniciativ či aktivit ve prospěch dnes dle mého soudu opomíjenoho muže zvaného sedlák z Hostivaře A.Švehly dr.h.c. !
V roce 2013 vzpomeneme 90.výročí jeho skonu a je pro mne velice smutným zjištěním, že tomuto muži je věnována velice malá pozornost. Důvody jsou zřejmě obecně známy a já je zde nebudu dále rozvádět !
Dovolil jsem si tedy oslovit velkou škálu politických, stavovských i zájmových oranizací -které by mohly společně či každá po svém vyvinou jistou aktivitu !
Nebudu se tajit, že mne tento "projektů leží již v hlavě dlouhou dobu a velice mne inspiroval k tomuto kroku akt Centra pro ekonomii a politiku ve prospěch dr. Kramáře !!!

sobota, 13. prosince 2008

z myšlenek A.Švehly

Dnes Vám předložím něco z názorů, citátů a myšlenek jednoho z Mužů 28.října 1918 - předsedy Agrární strany Antonína Švehly. Agrární strana bylo lidové označení Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. A.Švehla se těžil velké přízni TGM a on sám věděl, jakou mocenskou silou tento iluminát anglo-amerických zednářů disponuje.
Jestliže byl TGM architektem ČSR, potom A.Švehla hlavním konstruktérem. A.Švehla byl po celá dvacátá leta až na pár vyjímek ministerským předsedou ČSR, v roce 1929 odstupuje ze závažných zdravotních důvodů - angina pectoris. Do čela Agrární strany vstupuje Rudolf Beran, jehož pozdější hlavní politickou tezí je heslo " zpět ke "Svehlovi ". A.Švehla umírá v roce 1933, kdy je velké podezření, že v souvslosti s hledáním nástupce TGM byl otráven Benešovy poskoky v Agrární straně bří. Udržalovými.
V tomto smyslu se vyjádřil syn A.Švehly internovaný v roce 1945 na pokyn Beneše a okolnosti kolem rychlého pohřbu A.Švehly tomu nasvědčují. Při snaze provést exhumaci a soudní pitvu jeden z bratří Udržalů páchá sebevraždu. Věc byla rychle politicky uzavřena a žádné vyšetřování neproběhlo. TGM byl již na hranici senility a dr. Beneš držel v rukou všechny mocenské páky a opratě, včetně materiálů c.a.k. policie, jimiž mohl vydítat tehdejší politickou elitu.





Zdravý selský rozum a upracované ruce jsou nejlepším a nedotknutelným kapitálem naší strany.

Národ, který je sám sobě nejlepším přítelem, nemůže si stěžovat, že se nemá na koho spolehnout.

Nového náboženství netřeba. Bylo by nejlépe, kdybychom konečně se začali řídit tím starým.

Někteří politkové nevědí, kdy a kde mají se zastaviti, nebo se obrátiti, a tím méně dají se říci, čím více se vzdálili od pravé cesty.

Naše ( agrární demokracie) nezná rozdílu dle kabátu či výměry role...

V Čechách se kradlo od Adama a bude krást po posledního Robinsona...

Národ náš nezískal své svobody ani něčími zásluhami , ani něčí milostí. Je třeba poctivě přivésti jej ku poznání vlastní jeho síly a ukázat mu, že jedině on sám jako si dovedl svobody dobýt, bude v dobách zkoušky s to si ji uhájit a udržet.

Svědomí radilo každému. To byl rezultát té stoleté naší výchovy, to byl ten kapitál vytvořený drobnou, úžasnou prací generací, vyzkoušených persekucemi.

Na naši revoluci participují všichni počínaje těmi, kteří již před 100 lety nás začali budit.

Národ udeřil v nejvhodnější chvíli celou svou silou. V tom byl náš největší úspěch a potvrzení správnosti naší práce.

Naše revoluce měla úspěch jedině proto, že byla dělána za souhlasu a za naprosté účasti celého národa.
Síly své netříštit....

Význam a váhy budeme mít toliko, koliko dovedeme odevzdati hlasů.

My - rovnocennost všem.

Povedla se pozemková reforma - aniž porušila chod hospodářského života.

NĚCO pro předsedkyni NÁRODNÍ STRANY dr. Mgr. EDELMANOVOU a aktivistu JANA KOPALA:
První uvedená má dva doktoráty, druhý údajně studuje tři VŠ. O projevech jejich politického či aktivistické hlouposti jsem psal již nesčíslněkrát. Jednou na A.Švehlou přišli dva straničtí šíbři a hledali sinekury pro svého známého. Nezapomněli prohodit, že dotyčný má dvě VŠ. Antonín Švehla se podívaů tím svým krásným zrakem a odvětil, cituji: u nís na statku v Hostivaři bylo tele, to sálo od dvou krav a stejně se z něj stal vůl! konec citace.

Antonín Švehla razil heslo, že než být ve Vídni druhý, je lepší být první v Praze . Byl bych rád, kdyby ti různí Červenkové, Vernerové či Kopalové a jim podobní političtí hochštapleřii nejdříve něco odvedli v zastupitelstvech v Mladé Boleslavy, Kladně či Maršovicích a pak toužili po vytváření tezí úrovně krajské, republikové či evropské. Je-li idiocie psychiatrická, sociální a v uvedených kruzích i politická...


Spravovat stát je také řemeslo!


V názoru na politické strany se Švehla lesčemus přiučil u soc-dem. Též usiloval o hnutí masové. davové, neměl smyslu pro pro jemné - zejména intelektuální rozdíly- dělící voliče na malé tábory.
V soukromí se vyjadřoval v tom smyslu, že každého je možno koupit. Jednoho za peníze, druhému k lásce k sobě sama, třetího za lásku ženy, čtvrtého za společenskou pozornost apod.

Pohrdal Národní demokracií coby spolkem zastupujícím cca 5% národa a dr. Kramářovi vyčítal pro jeho snahu vznešené ideály velkého formátu a naprostou absenci citu pro problémy všedního dne a drobných lidí.
Nemohli jsme ustrnout na úzkém podkladu liberalistickém. Ne jedině stav selský, ale celá skupina - na půdě pracující - bez rozdílu , zda sedlák, domkař, statkář či chalupník, zemědělský dělník či venkovský živnostník a člen agrární inteligenci, ti všichni cítili potřebu širšího politického hnutí.....

Antonín Švehla dobře rozuměl duši českého člověka. Jeho dílo je dnes opomíjeno či jen zřídka připomína. Jmediný z polistopadových politiků mu uměl veřejně projevit úctu současný president V.KLAUS a současný senátor ing. Nádvorník- který blahé paměti byl starostou Prahy 15, místa rodiště A.Švehly.

S pozdravem Vlasti zdar Kronus Jaroslav, bytem Kolín- telefon 607811802

---

3 přiložené soubory

- Uložit všechny soubory najednou - Zobrazit všechny obrázky najednou

Image1.jpg - 81,41 kB
Zobrazit  |  Uložit

DSC01026.JPG - 642,10 kB
Zobrazit  |  Uložit

JEZ0003.jpg - 18,98 kB
Zobrazit  |  Uložit

---

---

---

na začátek

Vaše emaily zabírají 1,32 MB z Vaší 10 MB schránky. Zapnout neomezenou schránku.

Obsazeno 13%

Copyright © 1996–2011 Seznam.cz, a.s. - Nápověda a

převzato...........

2.3. -7.3.2009

Dopis amerického velvyslance

30. dubna 1948 napsal americký velvyslanec Laurence A. Steinhardt americkému státnímu tajemníkovi George Marshallovi tajnou depeši, týkající se vývoje poválečných událostí v Československu. Český překlad tohoto pozoruhodného textu vyšel v roce 1991 péčí Petra Mareše v časopise Dějiny a současnost. Text je to přes drobné historické nepřesnosti (Steinhardt byl diplomat, nikoli historik) vynikající, a protože si nezaslouží, aby plesnivěl někde na regálech Národní knihovny, dávám tu čtenářům Událostí k dispozici jeho přepis.

Praha, 30. dubna 1948

TAJNÉ
Č. 309

Pane:
1. Mám tu čest doplnit zprávu velvyslanectví o československé vládní krizi z února 1948 jistými věcnými i analytickými poznámkami.
2. Krize v té podobě, v jaké se vytvořila v únoru 1948, byla patrně v celé situaci obsažena již od chvíle, kdy vstoupila v platnost československo-sovětská Smlouva o přátelství a vojenském spojenectví z 12. prosince 1943. Pochopení příčin této aliance vyžaduje krátký pohled do historického a psychologického pozadí vývoje československého národa.
3. Češi jsou „malý“ národ. Položeni v geografickém centru Evropy byli po staletí epicentrem ekonomického a politického napětí, které vedlo k nespočetným válkám a opakujícím se vlnám emigrace. Vrcholný okamžik jejich dějin nastal v období 1346-1378, a to díky trojí shodě náhod: silné a konstruktivní osobnosti Karla IV. (který se stal také císařem Svaté říše římské), objevu rozsáhlých nalezišť stříbra a dočasné absenci jiných mocných politických sil v Evropě. Taková situace se znovu neopakovala až do roku 1918, kdy další politické vakuum v Evropě a silná osobnost Topná G. Masaryka způsobily vznik Československa jako státu. Vlna emigrace následovala po ničivých husitských válkách 1415-1436. Další vlna následovala po vypuknutí třicetileté války v roce 1620m která zahájila 300letou nadvládu Habsburků. Na konci 19. století začíná emigrace do Ameriky. Konečně pajk druhá světová válka odstranila nejprve židovské podnikatelské elementy a poté 2 500 000 sudetských Němců, kteří byli průmyslovou páteří země.
4. Tyto emigrační vlny opakovaně odsávaly výkvět obyvatelstva, v zemi zůstávali drobní rolníci a řemeslníci. Ti, jak se zdá, nebyli nikdy ve chvílích krize schopni prokázat pevnost, odvahu a ušlechtilé vlastnosti, ale raději se skláněli před politickými bouřemi, které v zemi zuřily. Tito lidé vždy dávali přednost přežití bez zbytečného boje před bojem za svou svobodu. Během 300leté habsburské nadvlády, která skončila roku 1918, si Češi vypěstovali mimořádný vrozený talent k tichému a rafinovanému odporu vůči existujícímu režimu. Jsou mnohem zdatnější v opozici, než když jsou sami u vlády a čelí problémům výstavby a uplatňování pozitivní moci, se kterou měli v moderní době jen dvacetiletou zkušenost.
5. Vzhledem k tomu, že byli vždy „malým národem“, potřebovali Češi ke svému přežití neustále silného spojence. Složité charakterové vlastnosti, výše popsané, způsobily, že se snažili štvát své sousedy proti sobě, uchylovat se k prázdným frázím (například prohlášení Jana Masaryka v posledních dvou letech) a mít pojištěny obě strany. Tato metoda byla úspěšná za druhé světové války, kdy unikli zničení, nabyli na průmyslové síle a vyšli z války po boku vítězů. Avšak jejich spojenectví s Ruskem, spolu se současnou sovětskou politickou taktikou v Evropě, znemožnilo v současnosti Čechům „hrát na obě strany“, jak prokázala nedávná krize. Jejich občasná schopnost stavět jednu stranu proti druhé jim poskytla výhodnou pozici a nezasloužený pocit důležitosti. Úměrně tomuto pocitu jsou dnes jako národ zkroušení.
6. Češi měli špatné zkušenosti se svými spojenci. Francouzi a Angličané je opustili v Mnichově roku 1938. Náš velký omyl, spočívající v tom, že jsme vedli čistě vojenskou válku, zatímco Sovětský svaz vedl zároveň vojenský i politický zápas, zřetelně přispěl ke ztrátě našeho vlivu ve střední a východní Evropě. Češi jsou přesvědčeni, že jsme je v roce 1943 „odepsali“, nebo jinými slovy „předali do sovětské sféry vlivu“. Byť na toto téma nemohlo dojít k formální výměně názorů, naše pozdější akce potvrzovaly v očích Čechů správnost tohoto přesvědčení. Prezidentu Benešovi se počáítkem roku 1943 dostalo ve Washingtonu zdvořilého, ale nezávazného přijetí. V listopadu následovala teheránská konference. Co mohl v prosinci Stalin Benešovi říci o sférách vlivu a „všeslovanském bratrství“, si lze snadno představit. Každopádně neměli Češi v této situaci jinou možnost než podepsat smlouvu se Sověty. Náš postup v Jaltě a Postupimi ve věci hranic a reparací a především to, že jsme v květnu 1945 zastavili naše armády a umožnili sovětským jednotkám osvobodit Prahu, potvrzovalo v myslích Čechů náš postoj. Pohled zpět dnes jasně naznačuje, žer větší pozornost politickým aspektům Války nám mohla poskytnout kontrolu střední Evropy, a to za minimální cenu.
7. Sovětsko-československá smlouva z 12. prosince 1943 nepochybně dočasně zabránila tomu, aby se poválečná situace v Československu vyvinula stejně jako v Polsku. Nabízela Československu reálné výhody pouze tak dlouho, dokud byl Sovětský svaz rozhodnut zdržet se agresivní politiky v Evropě. Vzhledem k tomu, že Sověti ve skutečnosti nepřestali být agresivními, bylo jen otázkou času, kdy krize v Československu nastane. Zda k takové krizi dojde v únoru, květnu, srpnu, nebo příští rok bylo částečně otázkou příhodné situace, především však záležitostí rozhodnutí z Moskvy. Téměř všichni českoslovenští kompetentní činitelé věřili, že v únoru žádná krize nehrozí, neboť pro Sovětský svaz bylo výhodné udržovat v Československu klid, aby byl zajištěn tok materiálu do Sovětského svazu. Tuto skutečnost podle vyjádření dr. Huberta Ripky, ministra zahraničního obchodu, po jeho návratu z Moskvy v prosinci 1947, plně chápal sovětský komisař hospodářství Mikojan a další vysocí sovětští činitelé. Pohled z časového odstupu naznačuje, že českoslovenští nekomunističtí členové kabinetu si neuvědomovali, do jaké míry bude jejich země využita v sovětském všeobecném plánu pro Evropu. Je zřejmé, že v Moskvě dospěli k názoru, že politické ohledy převažují nad hospodářskými nevýhodami, které pro Sovětský svaz bude mít poměrně brzký „puč“ V Československu. Rezignace dvanácti nekomunistických ministrů pak navíc vytvořila vakuum a komunisté je zaplnili. Jakkoli komunisté krizi nevyvolali (byť ji nepochybně vyvolat plánovali), plně ji využili, stejně jako v Bogotě.
8. Nyní je již jasné, že rozhodnutí dvanácti ministrů, reprezentujících národní socialisty, katolíky a slovenské demokraty, rezignovat bylo přijato na základě přímého povzbuzení a souhlasu prezidenta Beneše. Existují přímé důkazy, že během pěti dnů, kdy již byly tyto rezignace podány a ještě nikoli přijaty, se ministři, nebo jejich pověřenci nejméně čtyřikrát na prezidenta obrátili, aby posílili jeho rozhodnutí rezignace nepřijmout. Přestože se nyní ukazuje, že použité postupy nebyly správné, zdá se jasné, že debakl, který následoval, lze z velké části přičíst prezidentově slabosti, kterou je jen ztěží možné omluvit jeho zhoršeným zdravotním stavem.
9. pokud jde o rozsah sovětského vměšování a zastrašování, je nyní jasné, že se prezident Beneš sovětského strašáka velmi obával. Neustále přicházejí zprávy, že nátlak, který na prezidenta vykonával Gottwald a zástupci odborů se svými stoupenci, kteří pochodovali na Hrad, zapříčinil obavy prezidenta z vnitřních nepokojů a z nich plynoucích nutností, aby sovětské jednotky z okolních zemí zasáhly za účelem „obnovení pořádku“. Neexistovaly žádné důkazy o koncentraci sovětských jednotek na hranicích Československa, zdá se také, že rozsah sovětských hrozeb byl patrně menší než při podobných příležitostech v poslední době ve Finsku a v Íránu, přičemž obě tyto země těmto hrozbám úspěšně čelily, zatímco Češi se před nimi sklonili. Přestože to chování Čechů v tomto směru neomlouvá, lze je částečně vysvětlit historickými souvislostmi, uvedenými výše. Různí ministři a vysocí vládní úředníci během krize popojížděli sem tam, navzájem se hlídali, snažili se utvrzovat ve svých předcházejících slibech a zabránit níže postaveným členům nekomunistických stran, aby podlehli komunistickým svodům. Krátce, bylo zde mnoho nedůvěry, nejednoty, prázdného řečnění a pobíhání, což vše způsobilo nerozhodnost a nedostatek rázných akcí ze strany umírněných sil. Komunisté toho plně využili.
10. Neexistovaly přímé důkazy sovětského vměšování. Dokonce ani činnost sovětského velvyslance Zorina, který dorazil do Prahy letadlem již 19. února, nemůže být označena za přímé vměšování. Jeho rozhovory, o kterých má velvyslanectví důvěryhodné zprávy, byly zahájeny diskusí o obilní situaci. Je známo, že se v jednom případě vyhnul diskusi o politice, přinejmenším po dobu, kdy pobýval v kanceláři ministra, kterého byl navštívit. V některých případech hovořil o politice s personálem, který patřil ke komunistům. Zorčin není silácký, dveřmi bouchající typ a jeho jednání není možné srovnávat s jednáním Vyšinského v Bukurešti během tamní krize. Jediným náznakem bezprostředních příprav, které mohly mít sovětskou podporu, je skutečnost, že komunistické „akční výbory“ vstoupily na scénu zcela náhle 23. února a že na zvláštní demonstraci téhož dne se odborářské milice objevily na veřejných prostranstvích s novými puškami. Bylo dávno známo, že odborářské organizace mají tajné zásoby zbraní v různých továrnách, a to ještě z revoluce 1945; většina těchto zbraní přitom pochází z odbojářských zdrojů z období války. Přítomnost zcela nových pušek s lesklými neodřenými pažbami nicméně většinu lidí překvapila. Akční výbory byly zjevně komunisty dobře zorganizovány. V podstatě jde o známou českou instituci, která existovala již od války; národní výbory, které nepřestaly existovat a mít v místních podmínkách vliv od května 1945, mají svůj původ také ve válečném odbojovém hnutí. Akční výbory byly prostě nový název pro starý jev, na který jsou Češi dobře zvyklí, nicméně mohly být přímo podníceny sovětskou podporou.
11. Pokud jde o smrt ministra zahraničí Masaryka v noci z 9. na 10. března 1948, zůstávají skutečné okolnosti stále zahaleny tajemstvím. Je možné, že získáme definitivní důkaz, umožňující určit, zda šlo ve skutečnosti o sebevraždu, nebo o vraždu. Teorie o sebevraždě je jedinou, kterou mohla vláda oficiálně oznámit. Skutečnost, že oficiální oznámení nebylo učiněno dříve než nejméně šest hodin po smrti, naznačuje, že i oficiální vysoká česká místa byla zaskočena. To by naznačovalo, že pokud šlo o vraždu, byl tento čin spáchán spáchán osobami nikoli českými. Jak velvyslanectví hlásilo, existuje několik okolností, které by mohly potvrzovat teorii o vraždě, ale velvyslanectví je vzhledem k nedostatku dalších fakt i nadále nakloněno důvěřovat teorii o sebevraždě. Více než tři čtvrtiny českého obyvatelstva věří v teorii o vraždě, což je pochopitelně pro komunisty trapné. Jistá nepublikovaná prohlášení o tom, že v Masarykově ložnici vyly nalezeny otevřené břitvy a svázané šňůry od pyžama, předaná nedávno velvyslanectví a pocházející z bezprostředního prezidentova okolí, zvyšují důvěryhodnost teorie o plánované sebevraždě. Příslušné zdroje tuto informaci potlačily, protože si přejí, aby si veřejnost prozatím i nadále myslela, že šlo o vraždu. Masarykova smrt pochopitelně vyvolala mezi obyvatelstvem široce pociťovanou bolest. Komunistické elementy mocně využily nesouhlasných poselství, která Masaryk dostával od svých přátel na Západě, jako jedné z příčin sebevraždy. Nezávisle na tom, zdas šlo o vraždu nebo o sebevraždu, získala mu jeho smrt znovu reputaci, kterou promarnil v průběhu únorové krize. Navíc, z politického hlediska, nebyl velký rozdíl mezi tím, zda šlo o sebevraždu, nebo o vraždu, neboť konečný výsledek v obou případech potvrzuje, že další jeho působení v úřadě bylo neslučitelné se základním filosofickým postojem jeho i jeho váženého otce. Příliš pozdě si uvědomil, že nemůže hledět dvěma různými směry zároveň.
12. Komunisté byli agresivní a smělí a měli dostatečně kvalitní organizaci, aby mohli situace využít. Nekomunisté neměli jako skupina žádnou soudržnost, nerozpoznali, že jde o zásadní střet komunismu s nekomunismem, a nadále stavěli své dílčí stranické zájmy a osobní ambice nad odpor vůči komunismu. Tato skutečnost spolu se slabostí nejvyššího vedení, především pokud šlo o prezidenta, vedla k debaklu. Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo. Někteří Češi, udržující přátelské vztahy s velvyslanectvím, poté soukromě konstatovali, že když jejich lidé nejsou ochotni za svou svobodu bojovat, nezaslouží si ji. Mnozí lidé, kteří zastávají tento názor, později uprchli ze země a pokoušejí se nyní vytvořit hnutí odporu v exilu. Také tato skutečnost zapadá do historického rámce a pro současnost omezuje na nulu jakoukoli možnost účinného odporu vůči komunismu uvnitř samotného Čerkoslovenska. Takovýto odpor je vyloučen, neboť Československo je nyní zcela policejním státem.
13. K dnešnímu datu (30. dubna 1948) již země prošla zkušeností prvé vlny zatýkání a vyhazování „reakcionářů“ ze zaměstnání. Nastalo období relativního klidu. To umožňuje komunistům konsolidovat své pozice. Volby, určené nyní na konec května, nemají již větší význam, neboť voliči si mohou vybrat pouze mezi společnou kandidátkou a prázdným lístkem. Proti komunistům nevystupuje žádná strana a zdá se pravděpodobné, že všechny nekomunistické strany budou záhy buď rozpuštěny, nebo sloučeny s komunisty. Československo se stalo v plné míře loutkovým státem. Kolují pověsti, že může být záhy i formálně připojeno k Sovětskému svazu. K takovému vývoji může zcela reálně dojít. Každopádně, příští vlna zatýkání patrně zlikviduje všechny zbývající „reakcionáře“ a podle mínění některých i část umírněných komunistů. Vyšší úředníci přijímají zvláštní opatření pro svou osobní bezpečnost.
14. Přestože množství lidí reptá a osoby přátelské Západu tvrdí, že až 80% populace, včetně některých komunistů, je hluboce nespokojeno s tím, co se stalo, není v československém charakteru klást odpor nebo se pustit do účinných protiakcí. Existuje množství lidí, kteří věří, že jejich jedinou záchranou bude válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Neuvažují o katastrofálních fyzických důsledcích, které by taková válka pro jejich zemi měla. Jsou v ostudném postavení lidí, kteří nepozvedli hlas ani paži proti komunistické nadvládě, a současně doufají, že Spojené státy přijdou a zachrání je. Jejich mentalita pramení částečně ze zkušenosti druhé světové války, kdy jejich země dokázala zůstat mimo válku, vyhnula se prakticky fyzickému zničení a přežila v lepším ekonomickém stavu, než v jakém byla před válkou. Proto ti, kteří zůstali v zemi, očekávají další konflikt, který by jim mohl přinést stejné výhody a umožnil jim nakonec mnohé získat, až by je připojil k vítězné straně, ať by to byla kterákoli. I když toto hodnocení je ve vztahu k některým ušlechtile uvažujícím Čechům silně zlehčující a patrně nespravedlivé, jeho záměrem je popsat obecný způsob uvažování v zemi. V případě budoucího konfliktu bude v Československu nepochybně existovat značný rezervoár skryté náklonnosti vůči Spojeným státům. To se projeví v tom, že sovětským okupantům budou ze strany lidí kladeny určité překážky. Řečeno jinými slovy, ti, kteří budou bojovat proti Sovětům, nemohou očekávat žádné skutečné výhody, pokud nebudou v zemi přítomny jejich pozemní síly.
15. Pokud jde o naši politiku vůči loutkové československé vládě, je zřejmé, že bychom jí neměli v žádném případě poskytnout žádnou materiální ani morální podporu. To by bylo v diametrálním rozporu se zájmy Spojených států. Jediné ospravedlnění další existence našeho diplomatického zastupitelství nacházíme v pokračování nevelké oboustranně výhodné obchodní výměny a v usnadnění pobytu Američanů navštěvujících Československo. Naše rozhlasové vysílání pro Československo má i nadále jen malý užitek a může přinést plody spíše ve vzdálenější budoucnosti než okamžitě. Československé politické emigranty lze prozatím využít v tomto projektu a také jako učitelů a pro získávání tajných politických informací. Pokud se nebudeme přímo podílet na jejich zorganizování, upadnou patrně jako celek do politického hašteření. Během několika týdnů budou možnosti získávání politických informací v Československu otevřenou cestou nepochybně značně omezeny, a proto je třeba vypracovat plány pro zesílenou tajnou aktivitu v této části Evropy.
16. Z časového odstupu je možné se domnívat, že bylo možné přijmout určitá opatření, která by mohla oddálit ovládnutí Československa komunisty. Tato opatření zde zaznamenávám pro pčípadné použití v dalších zemích, ve kterých nastane obdobná situace.
a) Rozšíření naší rozhlasové i jiné propagandy včetně publikace okolností, které vedly k tomu, že jsme umožnili sovětským vojskům osvobodit Berlín a Prahu. I ty nejmenší a nejchudší země utrácejí na podobné účely značné sumy, zatímco my jsme své výdaje v roce 1947 značně zredukovali.
b) Sjednání obchodních smluv a kulturních dohod. Malé země jsou polichoceny takovouto pozorností.
c) pomoc v podobě nejpotřebnějšího zboží, a to formou prodeje (nikoli daru). Sovětský svaz přišel Československu na pomoc po suchui v roku 1947 s tím, že mu prodal potřebné obilí za vysokou cenu.
d) Přímý zásah do vnitřních věcí za účelem efektivní organizace existujících antikomunistických sil. Ty jsou obvykle poměrně početné. Protože však jim běžně chybí organizační schopnosti, jsou pro nás zcela ztraceny. Je to v rozporu s konvenční diplomacií, náš protivník se však konvencí nedrží.
Z uvedených prostředků bude v Československu nadále použitelný pouze první. Tyto metody se ukázaly jako efektivní v použití Sovětů, kteří se zároveň snaží obrátit ve svůj prospěch to, co považují za slabost našeho idealismu, naše konvenční metody typu „fair play“ a naši snahu „kupovat si“ dobrou vůlí. Budeme-li v širší míře využívat sovětských metod, může to přinést jak pozitivní výsledky, tak posloužit jako prevence.

V úctě Váš Laurence A. Steinhardt

převzato

Převzato a s chutí............

Jsou chvíle, kdy se mnou lomcuje vztek a naděje zároveň !!!

Od: jaroslavkronus.kolin@seznam.cz

Komu: vladimir.hucin@seznam.cz

Předmět: zaslání
Datum: 2.5. 2011, 18:23 - dnes v 18:23

 Další akce ...----------------------------Přesun do složky:  Doručené  Spam a viry-----------------------------Označ email:  Jako nepřečtený  Červenou barvou  Modrou barvou  Zelenou barvou  Zrušit označení-----------------------------Přidat všechny příjemceZobraz hlavičkuUložit celou zprávu

---

Dobrý den pane Hučíne,

obracím se na Vás s reakcí na příspěvek, který byl uveřejněn na blogu pana Jaroslava Skopala.
Dovolím si jenom požádat o nějakou zpětnou vazbu na moje stanovisko , které jse mVám zaslal v cause "Kazeto" týkající se vaši osoby .Vy jste s meritem věc ivyslovil zásadní souhas a řekl, že to předložíte vedení pobočky KPV, jíž jste v Přerově mpřed. enom pro zajímavost by mne zajímala reakce mužů, kteří Vám stojí dlouhá léta po boku a neopustili Vás ani v dobách pro Vás nepříjemných a zlých !!!

Ke kauze bachaře Josefa Vondrušky
Sobota v 18:53 | Vladimír Hučín | Jiní autoři
Pohled informovaného člověka

Vladimír Hučín list.2010

Ze skandálního osvobozujícího rozsudku Okr. soudu v Liberci nad komunistickou bestií - bachařem z věznice v Minkovicích JUDr. (SNB) Josefem Vonduškou je především nutno obvinit vyšetřovatelku Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu pplk.PhDr Evu Michálkovou, která za pomocí okr. státního zástupce v Liberci Mgr. Miroslava Mareše naprosto nedostatečně připravila podklady pro Okr. soud v Liberci. Již na počátku tohoto šetření jsem byl varován několika pracovníky ÚDV o tom, že vyšetřovatelka ÚDV PhDr. Eva Michálková celou věc pohřbí a bachař Vonduška nebude odsouzen. O podrobnostech z vyšetřování jsem se již opakovaně zmiňoval, ale nad komentářem někdejšího člena Revoluční mládeže - trockisty Petra Uhla v Právu ze dne 30.dubna 2011 "Chybí komunistickému zlu tvář" je nutno se pozastavit.
 A proto se ptám. Jak je možné, že se Petr Uhl, který v prokazatelně nejhorším komunistickém kriminále Minkovice nikdy nebyl, staví za účelové tvrzení, že bachař Vondruška v Minkovicích nepůsobil v době, kdy jsem tam byl vězněn já? Co tento levicový extrémista může vědět o nezákonných převýchovných metodách, které se děly v minkovické věznici?! Při psaní těchto řádek si nemohu nevzpomenout na politického vězně Miloslava Dolejšího - autora Analýzy 17.listopadu, který byl vězněn v Minkovicích spolu se mnou a který mne opakovaně varoval před zakladateli Charty 77, což jsem ostatně popsal v knize "Není to o mně, ale o nás". Petr Uhl v tomto případě do varování Miroslava Dolejšího maximálně zapadá. Proč se někdejší ultralevičák Uhl raději nezabývá např. tím, jak ÚDV změnil datum úmrtí mého otce, aby tak zpochybnil událost, která byla příčinou zákeřného útoku bachaře Vondrušky na moji osobu v prostorách Oddělení výchovy kázně a trestu v minkovickém koncentračním táboře.
K celé věci je nutno se zamyslet i nad tím, zda-li již na počátku celého vyšetřování kauzy komunistického bachaře Josefa Vondrušky nebyl stanoven cíl a to jej jako představitele KSČm neodsoudit a celou dobu hrát s veřejností hru na "blbce". ÚDV měl po řadu let nějakou náplň práce, skutek utek a daňoví poplatníci to ze svých daní nakonec zaplatí.
Jak jinak si vysvětlit, že opakované zájezdy pracovníků z ÚDV v čele s vyšetřovatelkou PhDr.Evou Michálkovou do Přerova za účelem mne vyslehnout jako svědka a poškozeného, nebyly jen účelovým trávením času za peníze jiných. Já osobně jsem na vyšetřovatelku ÚDV PhDr.Evu Michálkovou podal dne 8.února 2008 trestní oznámení a stížnost za její manipulaci s výše zmíněným datem úmrtí mého otce.
 Po měsících mi bylo okr. státním zástupcem Mgr. Miroslavem Marešem odpovězeno, že moje stížnost je částečně důvodná, neboť můj otec skutečně zemřel k datu, které jsem uvedl, ale že Vězeňská služba ČR skartovala dokumenty, které evidují příchody a odchody dozorců do věznice. Za naprosto nestandardní považuji i snahu státního zástupce a vyšetřovatelky ÚDV znenožnit mi vypovídat u okr. soudu v Liberci a osobně tak konfrontovat komunistického bachaře Josefa Vondrušku před soudem.
Očekával jsem nějakou aktivitu trockisty Petra Uhla v Právu na případ bachaře Josefa Vondrušky, a proto mne jeho reakce nepřekvapuje, neboť za dobu svého desetiletého působení u BIS a po svém zatčení v r. 2001 mohu dnes hodně nahlas prohlásit a snadno prokázat, že na mém uvěznění se ruku v ruce podíleli bývalí příslušníci komunistického SNB-StB spolu s chartisty, před kterými mne autor známé Analýzy 17.listopadu Miloslav Dolejší v minkovické věznici tak varoval. Jen mne mrzí, že jsem Miroslavu Dolejšímu na základě tvrdě nabytých zkušeností nemohl dát zapravdu, neboť v době, kdy já jsem byl v r. 2001 opět uvězněn na Pankráci, on bohužel na následky devatenáctiletého (!) věznění zemřel.
Petr Uhl je představitel levičáckých struktur, které svého času mezi sebou sváděli urputné frakční boje o to, který ten druh komunismu je lepší a tak se ani moc nedivím, že mne prostě nemusí. Uhlova pochybnost v jeho komentáři v Právu o tom, zda-li byl politický vězeň Jiří Wolf bit bachařem Vondruškou je přinejmenším nemístná. Uhl by si měl uvědomit, že ne každý měl ve vězení takové podezřelé vymoženosti, aby mohl psát nějaké dopisy třeba Olze a aby mohl dělat ve věznici "barákového" tedy kápo. Svého času měl Uhl značné obavy z toho, že budou zpřístupněny osobní svazky StB známých disidentů. Já se jeho obavám po svých zkušenostech s chartisty z BIS ani trochu nedivím.
Vladimír Hučín - tajemník NFAN a místopředseda KPV Přerov.

Pane Hučíne,
těžko se bez mírného zachvění vysloviti k Vašemu článku. On v nemilosrdné empirii srozumitelně stanoví zákoutí, která dělají z lidí zběř a obětmi této zběře se stávají vždy tak zvaně vzpurní tj. stateční a nebo lidé vybočující z normy majíce předpoklady k tomu,aby si na nich hovada typu Vondrušky chladila žáhu !
Ono to vše pouze v konkrétní rovině kopíruje obecné a je lhostejno, zda jsou to kriminály totalitní či kriminály retribuční završené gloriolou dr. Beneše / sic/ !
Jsem rád, že jste vyslovil uznání panu Miroslav D o lej š í m u,muži - který zanechal odkaz v českém myšlení, který přesahuje věky !
Opatřil jse msi vše, co od tohoto muže je tzv. k mání ve veřejném prostoru a věřím, že jednou dr.ing. Kobliha či jeho bratr -dnes notně zahořklý a zlobou cloumaný jeho bratr Phdr. Josef Dolejší vydají vše,
co ještě skrávají rodinné č isoukromé archívy spjaté s tímto mužem !!!
V úctě k Vám i Vašemu konání

Kronus Jaroslav - Kolín

---

2 přiložené soubory

- Uložit všechny soubory najednou - Zobrazit všechny obrázky najednou

Image1.jpg - 81,41 kB
Zobrazit  |  Uložit

JEZ0003.jpg - 18,98 kB
Zobrazit  |  Uložit

---

---

---

na začátek

Vaše emaily zabírají 0,16 MB z Vaší 10 MB schránky. Zapnout neomezenou schránku.

Obsazeno 1%

Copyright © 1996ndash;2011 Seznam.cz, a.s. - Nápověda a konta

Studijní materie

http://jdl.czechian.net/index2.htm

převzato

České legie na Sibiři (Lt. Gen. W. Sakharow).

Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 16.4.2011 | Rubrika: Blog

České legie na Sibiři. (Lt. Gen.W. Sakharow).
Brzo po začátku války byl v Rusku založen český prapor. Následkem přílivu
českých dezertérů byl v roce 1916 ustaven pluk a ještě v tom roce brigáda.
Na jaře 1918 už to byla armáda s 50 000 vojáky. Podle příkazu Masaryka,
který se nacházel v Rusku od května 1917 do dubna 1918 a byl ve spojení
s bolševiky, všichni čs. zajatci se stávali automaticky legionářem ve službě
Rusku. Ruská národní armáda na ně hleděla s nedůvěrou, podle přísloví
„Zrádcem jednou, zrádcem vždy“. Tou dobou ruská armáda dobyla už Irkutsk
Omsk, Čeljabinsk, Ufu a Samaru. Pokud ruská vojska vítězila nad rudými,
bolševický tisk vždy připisoval vítězství Čechům, kteří ve skutečnosti s bílými
neměli žádné styky. Bílá armáda je nechávala na pokoji, protože uznávala
jejich status zajatců.
Češi táhli za bílými směrem na západ a kradli, co se dalo. Rabovali vše možné,
lékárnou počínaje, knihovnou v Permi konče. Byli v tom mistry. Špatně obutí
a lehce oblečení carští vojáci s nenávistí a zlostí vzpomínají na otřesný pohled
na elegantní Čechy, fintící se před nimi v nových elegantních amerických
uniformách a holinkách. Když se velitel bílých na ně obrátil s žádostí o pomoc
proti bolševikům, český náčelník odpověděl:„Naším úkolem je pouze železnice“.
V týlu Češi chránili nakradené zboží dvojnásob bedlivě. Nahromadili celé sklady
vojenského obleku, zbraní, munice, civilního oblečení, proviantu, obuvi,
všemožných věcí a celá stáda ukradeného skotu. Jen léků nakradli za 3 miliony
zlatých rublů, kaučuku za 40 milionů zlatých rublů. Měli též obrovské zásoby
mědi, zabranou v Čerenšenských dolech. Část těchto zásob byla výhodně
prodána na místě a část dopravena vlaky do Čech. (jak asi přes frontu?).
Češi měli ohromné množství lokomotiv, a víc jak 20 000 vagonů. Mohli je použít
a odjet domů? Jistěže mohli, ale o to jim už nešlo. Pomocí těch lokomotiv
a vagonů „Čechoslováci“ sbírali a vozili za sebou své trofeje. 18 listopadu 1918
generál Kolčak byl jmenován Vrchním správcem Sibiře se štábem v Omsku.
Tehdy se rozhodl udělat konec českému loupežnictví, což Čechy úplně
vyvedlo z příčetnosti. Začali se rvát s Kolčakovci a nakonec jej vydali
bolševikům, kteří ho zastřelili. Skirjanov napsal: Kolčakova armáda byla cenou
za volný průjezd Čechů. Kolčakova armáda konfiskovala bolševikům 30 vagonů
carského zlata, které měl Trocký připravené k zaslání do Ameriky.
Češi se o tom doslechli a náčelník štábu ruské armády po příjezdu do Irkutsku
zjistil, že jeden vagon, plný pětirublových zlatých mincí, Češi zcela vykradli!
Kromě toho, Češi uloupili ještě 8 milionů zlatých rublů u generála Skipetrova,
když v Irkutsku napadli jeho vlak. Připravovali se ukrást všech 30 vagonů zlata
ale bolševici a Amerikáni jim v tom zabránili.
Před odjezdem z Irkutsku Češi vyplenili budovu Státní banky a z místního eráru
odvezli všechny stroje na tisknutí peněz. Bankovky byly narvány do pytlů
a poslány speciálním vlakem na východ. Tehdy měli Češi mnohem více vlaků,
než měl Trocký. Během cesty do Vladivostoku, Češi tiskli ruské peníze dnem
i nocí. Hlavně tisícirublovky. Jak divoká horda barbarů, Češi okrádali každý vlak,
s kterými se cestou potkali, a konfiskovali lokomotivy. To vedlo k úplné
paralýze železniční dopravy, veškerá doprava na východ od Tomska stála
a jiná nebyla. Češi tvrdí, že doprava stála sama od sebe. Ale byli to oni,
kteří schválně zablokovali železniční dopravu, aby mohli krást! Dvacet tisíc
jejich vagonů představovalo nepřetržitě jedoucí nekonečný ešalon.
Nadarmo ruské ešalony raněných žádaly o pomoc. Neměli sebemenší šanci
hnout se z vedlejších kolejí. Roku 1918 každým dnem se ochlazovalo. Ženy,
děti, ranění, nikdo nemohl dojet na místo určení, kvůli Čechům zůstali stát.
Zima nastupovala, neměli co jíst, neměli teplé oblečení, neměli nic. Sehnat
nebylo kde. Desítky tisíc Rusů, hladových, polonahých, nemocných,
odsouzených umírat na železniční trati, zatímco jelo kolem 50 tisíc vykrmených
a zhýčkaných Čechů, starající se jen o ochranu svého bohatství!
Smrt kosila nebohé lidi každým dnem. Pomaloučku utichaly výkřiky o pomoc
matek i dětí. Očividný svědek situace na stanici Tajgo pod Omskem napsal:
„Budiž prokleti Češi za jejich satanské zločiny proti Rusům“.
V Chabarovsku Češi vyvlekli orchestr hrajících sudetských Němců přímo
z restaurace a tloukli je. Rusové se pokusili je uklidnit, že orchestr je poslán
od Červeného kříže. Češi jim odpověděli: Držte hubu, nebo vás také zastřelíme.
Hudebníků se také zeptali:Kdo z vás se chce stát Čechem?- Mlčení.
Celý orchestr byl na místě postřílen.
Vedoucí švýcarské mise Červeného kříže uvedl, že v lágru zajatých „Vojennyj
Gorodok“ Češi postříleli 18 Maďarů. Herr Diding, švédský representant
Červeného kříže řekl: To, jak Češi jednali s Němci, zajatci ze stejné armády,
je nejhnusnější válečný zločin v historii lidstva. Veškeré vagony až do
Vladivostoku byly Čechy rekvírované až do chvíle, dokud neodpluli. Vagony
po nich zůstaly holé, servali a odnesli vše: zrcadla, kliky, koberce.
Ve Vladivostoku se také hezky vyznamenali. Dokonce dům dánského konzula
pana Havardo vykradli. Než Čeští vojáci upadli do zajetí, měli hlad a bylo jim
zima. Domů se vraceli nasyceni a bohatí. Přetíženi ruským zlatem,
drahocennostmi a uměleckými předměty v množství, jaké nelze popsat.
Do Prahy se vraceli hrdinové.
Nelze spočítat, kolik si Češi nakradli. Hrubým odhadem šlo o mnoho, mnoho set
milionů rublů ve zlatě. Bolševická vláda Trockého poslala židu M. Kovalevskému
vedoucímu celnice ve Vladivostoku, následující telegram: Za zásluhy Rusku,
Čechům se dovoluje projít přes hranice bez celní prohlídky a odvézt vše,
co se nachází v jejich držení a bez jakéhokoliv omezení. Mají právo vzít sebou
co chtějí. Jak dojemná péče o Čechy.
Třicet osm ohromných parníků potřebovali Češi na odvezení všeho, co v Rusku
nakradli. Před odplutím přišel ke generálu Syrovému člověk ruská ordonanc,
a předal mu balíček. V něm bylo 30 mincí ze stříbra a v doprovodné tabulce
bylo:Generálu Syrovému, veliteli české armády. Důstojníci a vojíni Iževského
a Votkinského pluku vám zasílají těchto třicet stříbrných, jako cenu za krev
a zradu.
Generál Hooks, zástupce Anglie ve spojeneckém velení, vzpomíná na nápisy
na plotech: „Ať zhynou Češi, Bože spas Rusko!“Ostatně už dávno tam nazývali
Čechoslováky-Čechosobákami (Čechopsi).
Doma Čechoslováky vítali jako národní hrdiny. Svým zlatem a nakradeným
bohatstvím Češi vnesli ohromný vklad pro založení nezávislého státu
po Versailské konferenci r. 1919 a pro zvolení prvního prezidenta,
kterým se stal, nijak náhodou český žid Tomáš Masaryk.
Díky ohromnému bohatství, čeští legionáři založili vlastní banku-úschovnu
Legiobanku, ve které měl v trezoru každý legionář veliký sejf. Banka vlastnila
několik masivních budov s četnými ocelovými sejfy. Počáteční kapitál banky
byl 70 milionů korun ve zlatě.
Pouze u jednoho z těch 50 tisíc Čechů se hnulo svědomí a zastřelil se.
Byl to plukovník Švec. V dopise, který našli po jeho smrti, píše: „Nemohu
přežít tu hanbu, která pokryla naší armádu. To nejlepší, co jsme měli, naši čest,
jsme zničili!“
Nebýt Čechů, Rusové by se dokázali vyrovnat s importovaným bolševizmem,
avšak zrádný úder do zad zničil všechny ruské naděje. Tento Kainův zločin
Abyl uskutečněn na Sibiři, kde operovala ruská národní armáda. České
zrádcovství nikdy nebude zapomenuto. Hanba Čechů je nesmytelná!
Komentáře jsou na:http://tnit.fr/book/sakharow.htm
http://tnit.fr/book/sakharow.htm
 

převzato

Panna a mučednice

Připomeňme si dávno zasutou tragickou událost, na kterou by ale vzpomínka v srdcích českých katolíků měla být stále živá. Oč vlastně jde?
Koncem devadesátých let devatenáctého století tehdejší českou společnost vyděsila série vražd, které měly cosi společného: oběti byly mladé dívky a jejich nalezené mrtvoly byly bezkrevné. Český poslanec Schneider v rakouské říšské radě dne 10.listopadu 1899 podal tuto zprávu:
„ V okrese Čáslav se stala nikdy neobjasněná vražda pro krev. Roku 1894 z domu Žida Brettera v Kolíně „zmizela“ nežidovská služebná. Po zhruba měsíci se při pravém břehu Labe nalezla její mrtvola. Nebyla nafouklá, přestože měla údajně ležet už čtyři týdny ve vodě. Všechny známky ukazovaly, že tělo bylo vhozeno do vody již zcela b e z k r e v n é .“
„O čtyři roky později,“ – pokračuje ve své zprávě posl.Schneider – „17. července 1898, byla zavražděna 23letá M a r i e    K l í mo v á , dcera chalupníka Františka Klímy z Velké Věžnice u Polné. Mrtvola se však našla až 27. října 1898, což silně ztížilo vyšetřování a zvláště stíhání vrahů.
Marie Klímová se v neděli 17. července zúčastnila výletu do panského lesa zvaného Mršník a od té doby jakoby se do země propadla. 27. října 1898 panský hajný František Chalupa v lese Mršníku, vzdáleném necelé půl hodiny od Polné, nalezl zetlelé tělo, o němž bylo později soudní komisí zjištěno, že patří ženské osobě. Hlava byla úplně oddělena od trupu a ležela od něho ve vzdálenosti asi 10 cm. Paže byly roztažené a nohy násilně vytažené do výšky.“ - Později uvidíme, že tyto okolnosti mají nesmírný význam i pro projednávání dalšího případu!
„Koncem května 1899 objevil rolník poblíž místa vraždy v mechu ukrytý nůž, a později byly také nalezeny cáry oděvu, patřícího Marii Klímové. Všechno svědčilo o tom, že byly strhány oběti z těla. Soudní komisí zahájené vyšetřování proběhlo bez výsledku.“
Další hrůzná vražda – o kterou už se zajímal tehdejší český tisk a široká veřejnost - se stala 29.3.1899 v lese u Polné. Událost tak otřesná, že český i vídeňský tisk měl po dlouhé měsíce co psát, a navíc – pro svou bestialitu a mediální povyk kolem ní - vražda vstoupila do dějin českého národa.
„Ani ne 19letá švadlena Anežka Hrůzová docházela každodenně z vesnice Věžnička přes pole a hustý pás lesa zvaný Březina pracovat do Polné. V tomto malém venkovském městě s necelými 5 000 obyvatel žilo tehdy 200 Židů, převážně ve zvláštní čtvrti, zvané „židovské město“. 29. března 1889 se Anežka vydala večer kolem šesté na cestu domů, ale od té doby už zůstala nezvěstná. Obyvatelstva se zmocnilo nesmírné zneklidnění, protože teprve před osmi měsíci beze stop zmizela Marie Klímová. Židovstvo se tvářilo provokačně lhostejně. O tři dny později, na velikonoční sobotu (!), odhalilo nasazené četnictvo strašný zločin. Na okraji lesíku Březiny, pouhých šest metrů od cesty, objevili pod hustým mlázím a čerstvým klestím mrtvolu Anežky Hrůzové; na těle byly pouze útržky šatstva. Stejně jako v případě Marie Klímové leželo tělo břichem k zemi a také bylo pokryto smrkovým klestím. Mrtvola Anežky byla částečně obnažena a pouze svršek košile byl obtočen kolem hlavy, zatímco dolejší část košile byla utržena. Hluboká strangulační rýha na pravé straně krku nasvědčovala, že oběti byla na krk hozena smyčka podle manýrů silničních lupičů. Na levé straně krku přecházela strangulační rýha v široce zející ránu, která na způsob k o š e r á c k é h o  ř e z u vedla zprava doleva šikmo vzhůru směrem k uchu a prořízla měkkou tkáň až k obratlům. Hlava mrtvé ležela na zkřížených rukách. Nohy byly v kolenou ohnuté v ostrém úhlu, ale stopy po krvi byly zcela nepatrné. Kolem místa nálezu ležely všude poházené chybějící části oděvu. V bezprostřední blízkosti těla se nalezl velký kus hrubého plátna, v jehož středu byla krvavá stopa, jakoby si o něj někdo utíral nůž!“
Tehdejší tisk nám dál podává tyto reference:
„Tělo na místě ohledali soudní lékaři MUDr. Václav Michálek a MUDr. Alois Prokeš s následujícím výsledkem: vedle děsivých podrobností konstatovali, že příčinou smrti bylo v y k r v á c e n í , přestože se na místě našly jen zcela nepatrné stopy krve. Stejně jako v případě Marie Klímové byly nohy v kolenou ohnuty v ostrém úhlu kvůli tomu, a b y  k r e v  z  t ě l a  v y t e k l a  d o   p o s l e d n í  k a p k y . Při soudním přelíčení dr. Michálek později uvedl, že „celé tělo vypadalo jako z vosku“ (stenografický zápis). Hluboká řezná rána na krku mohla být způsobena jenom dlouhým, ostrým nožem. Sexuální motiv nebo loupežná vražda podle ohledání mrtvoly nepřicházely v úvahu. „Anežka byla z a ř í z n u t á  j a k o  d o b y t č e ,“ říkal hlas lidu!“
Našel se brzy i podezřelý, který Anežce všemožně nadbíhal, ale byl vždycky odmítnut:
„Podezření na základě několika svědeckých výpovědí stále více ukazovalo na jednoho z početných židovských obyvatel obce, povaleče Leopolda Hilsnera, Tento 23letý, již vzhledově typický představitel východního židovstva, byl v českém městě Polná považován za práce se štítícího a zchátralého povaleče, který měl vždy dost peněz, aniž ovšem mohl vysvětlit jejich původ. Se svým bratrem Icíkem a matkou bydlel ve sklepě zpustlé židovské školy, která současně sloužila jako synagoga. Podle protokolu soudní domovní prohlídky z 13. dubna 1899 se „obydlí“ Hilsnerových podobalo „spíše doupěti než lidskému příbytku“. Stará Hilsnerová si „vydělávala“ na živobytí tím, že vyžebrávala staré šatstvo a pak je dále prodávala. Vzdor svému mládí se Hilsner opakovaně dostával do konfliktu se soudy. Občas se také vydal „na vandr“,tzn. že se jako příslušník židovského lumpenproletariátu potuloval žebravě z místa na místo.“
Leopold Hilsner byl na základě důvodného podezření z dvojnásobné vraždy zatčen. Jak probíhalo tehdejší vyšetřování, můžeme se přesvědčit dále, a nutno podotknout, že nám to cosi připomíná.
„Za vyšetřujícího soudce byl jmenován jako naschvál katolicky pokřtěný Žid Reichenbach,který neměl na práci nic lepšího, než propustit Hilsnera znovu na svobodu; dokonce s ním ani nezavedl protokol!“
„Dva týdny po hrozném objevu psal český redaktor Jaromír Hušek poslanci Schneiderovi do Vídně:
„Vážený pane! V Polné bylo Židem zavražděno 19leté děvče Anežka Hrůzová. Místní židovský soudce se již pokusil celou záležitost ututlat. Vrah byl spatřen paní Hrůzovou, manželkou představeného obce, a byl jím jistý Leopold Hilsner, 22letý Žid. Čekající Žid ženu na lesní cestě uchopil, ale když zjistil, že čeká na jinou, pustil ji a zmizel v lese; krátce poté byla zavražděna Anežka Hrůzová. Žid Hilsner byl na naléhání všech obyvatel zatčen, ale židovským soudcem krátce poté zase propuštěn. Zakročte prosím u pana ministra spravedlnosti, aby byla věcí pověřena nestranná soudní komise, protože židovský soudce je schopen zahladit všechny stopy zločinu a zachránit tím pachatele. Zažili jsme již mnoho případů doslova křiklavého nadržování. Tuto zprávu jsem již publikoval v listu ‚České zájmy‘, ale číslo bylo jako obvykle zkonfiskováno. Proto mi nezbývá jiná cesta než obrátit se na Vás a prosit o energické zakročení. Nebezpečí z prodlení! Jaromír Hušek.“
Poslanec Schneider se postaral o otištění dopisu v tehdy jediných opravdu německých vídeňských listech „Deutsche Zeitung“ a „Deutsche Volksblatt“ a také o jeho postoupení ministru spravedlnosti Ruberovi.
Avšak teprve po dlouhé době bylo nařízeno nové Hilsnerovo zatčení - v každém případě však už měl vrah dost času na zahlazení stop svého zločinu.“
První soudní přelíčení se konalo v Kutné Hoře od 12.-16.září 1899.Proces skončil odsouzením Hilsnera pro spoluúčast na vraždě spáchané na Anežce Hrůzové k trestu smrti provazem a náhradě soudních výloh a pohřebného v částce 97 zlatých. „Před porotním soudem v Kutné Hoře Hilsner zpočátku všechno popřel; troufal si dokonce tvrdit, že obviněnou vůbec neznal. Soudní líčení, které budilo nesmírný zájem veřejnosti, ukázalo mj. poučnou skutečnost, že Hilsner musel spáchat vraždu spolu se dvěma přespolními židovskými spoluviníky. Ti se objevili v Polné krátce před vraždou, nalezli pokoutní útulek v židovské škole bez povinného ohlášení pobytu, a stejně tak beze stopy zase zmizeli.“
„Den před vraždou (28. března) viděli svědci u Hilsnera dlouhý a ostrý tzv. košerácký nůž v koženém pouzdru. Na otázku, co s ním chce počít, odpověděl vyhýbavě. V předvečer zločinu potkal Hilsner na náměstí svědkyni Josefu Vytlačilovou. Nejdříve chvíli všelijak mluvil o Anežce Hrůzové a pak se svědkyně ptal, zda se tak pozdě večer nebojí. Na zápornou odpověď Žid prohlásil, že on se také nebojí, a povytáhl přitom z koženého pouzdra velký nůž. Svědkyně uvedla, že nůž ve světle pouliční lampy viděla zcela zřetelně.
Zmíněný nůž byl Hilsnerovi předán někým zvenčí. Hilsner sám se při soudním jednání v Kutné Hoře choval velice drze a arogantně, vědom si nepochybně všeobecné podpory světového židovstva. Redaktor vídeňského listu „Deutsche Volksblatt“ Hanns Arnold Schwer, kterému vděčíme za písemný zápis procesu na základě stenografických protokolů, označil svého času Hilsnera za „prototyp flákače, typ arogantního židovského darebáka, jakých známe dost a dost také z Vídně“.
„Auditorium v sále tvořili z dobré třetiny tiskoví Židé, kteří se opakovaně snažili rušit jednání soudu nestydatým pokřikováním, zvláště při výpovědích nevítaných svědků. Podle osvědčené židovské taktiky byl soud ve dne v noci doslova bombardován telefonickými a telegrafickými dotazy, dopisy a interpelacemi. Světový židovský tisk a světové židovské finance horečně pracovaly a svolávaly se porady.“
Mediální mašinérie s filosemitou Masarykem v čele se rozjela na plné obrátky. Masaryk, tento „génius civilní kuráže“, ač naprostý laik v oboru patologie, práv a rituálních vražd, dokázal s podporou židovských přátel revizi procesu. Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni odkázal proces k novému projednávání před krajský soud v Písku a nařídil dobrozdání odborníků z lékařské fakulty české univerzity v Praze. V Písku soud probíhal ve dnech od 25.října do 14.listopadu 1900; nepadla už vůbec řeč o rituální vraždě.
„Jenže Židé se přece jen trochu přepočítali. Sice si mohli zapsat k dobru odmítnutí předpokladu rituální vraždy - rovněž v Písku byly absolutně ignorovány posudky soudních lékařů - ale soudu se podařilo prokázat Hilsnerovi také vraždu Marie Klímové. Leopold Hilsner byl znovu odsouzen k smrti provazem za prokázanou dvojnásobnou vraždu. Rozsudek krajského soudu v Písku uvítaly davy lidí jak v budově tak před ní bouřlivým souhlasem.“
Oběma soudy, jak v Kutné Hoře, tak i v Písku, byl Hilsner uznán vinným; trest mu byl cestou milosti změněn na doživotní žalář, svůj trest nastoupil. Po zvolení Masaryka presidentem republiky byl amnestován, dal si jméno Heller a odstěhoval se do Vídně, kde také 8.ledna 1928 ve věku 51 roků zemřel.
Anežka Hrůzová se narodila 16.dubna 1879 v malé usedlosti Věžnička u Polné na Jihlavsku. Vedla velmi skromný vesnický život, avšak i přes chudobu obklopující její okolí se nikdy neuchýlila k něčemu podobnému jako je krádež. I přes tehdejší sociální problémy, si udržovala lidskou hrdost, neznala pojem nenávist. Anežka byla věřící, věřila v Boha, věřila v pravdu a lásku. (Neplést si se sionisticko-zednářskou pravdou a láskou V.Havla!) Anežka chodila do polenského kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde s neskutečným zájmem naslouchala kázání děkana Šimka. Podle dochovaných výpovědí lidí z jejího okolí, byla Anežka slušné a počestné děvče, po smrti otce pomáhala své mamince s hospodářstvím, k lidem byla milá a ochotná.
„Spravedlivý jest Pán a spravedlnost miluje. Na spravedlnost hledí obličej Jeho.“(Žalm 10.) Requiescat in pace, Anežko - svatá panno a mučednice!
Podle dobových pramenů zpracoval L.Malý

převzato

Kolínský internační tábor roku 1945 60. VÝROČÍ UDÁLOSTÍ, NA KTERÉ SE NIKDY NEVZPOMÍNALO motto: To není komunismus, to je demokracie, jak si jí Kárník představuje. Rozhodl jsem se ukázat v kostce, jak jednaly a myslely naše místní politické elity. Jak dokázali komunisté zneužít moc, jaká zvěrstva dokázali zbagatelizovat. Jak toto omlouvali kolínští poslanci v tehdejším Ústavodárném Národním shromáždění republiky Československé i jaký vztah měli všichni zúčastnění ke kolínskému regionu. CO MĚLI PEKAŘ A MAJITEL ZÁMKU SPOLEČNÉHO? Již v květnu 1945 byl v Kolíně IV, v místech dnešní Draslovky, zřízen internační tábor, ve kterém bylo soustředěno několik set lidí, převážně z řad německých zajatců a uprchlíků. Před vyjitím retribučního zákona došlo k zatýkání kolínských občanů, podezřelých ze spolupráce s Němci. Věznice okresního soudu nestačila a krajský soud odmítal zajištěné přijímat. Všichni bez rozdílu byli pak předáni do kolínského internačního tábora, nebo do internačního tábora v nedaleké Ratboři, který byl veden partyzány. A tak se vedle sebe v lágrech ocitli nejen všichni členové fašistické organizace Vlajka, ale i byť jen podezřelí obchodníci, úředníci, statkáři z Kolína a blízkého okolí. Sešlost to byla skutečně pestrá. Pekař Ferdinand Punčochář, zástupce známé "poštovní" rodiny, advokát JUDr. Karel Knirsch (ten již od 11. května 1945), rytíř Karel z Eisensteinu, majitel zámku Polní Voděrady, hrdina od Zborova, legionář štábní strážmistr z Velimi Suldovský či do Ratboře předaný knihkupec z Kouřimské ulice František Osecký, známý exponent Vlajky. Zatýkání bylo živelné a tehdejší předseda Okresního národního výboru v Kolíně a poslanec Ústavodárného Národního shromáždění za Sociální demokracii, JUDr. Miroslav Jelínek, vzpomíná: "Připouštím, že i my jsme v mezidobí, než vyšel retribuční dekret, dali souhlas k zajištění více lidí, než toho pak bylo třeba. Jsem však přesvědčen, že jsme tím nikomu neublížili." Službu v táboře zajišťovali dobrovolníci. Místní národní výbor převzal v červnu internační tábor a vyhověl stížnosti Svazu osvobozených politických vězňů, týkající se dorozumívání zajištěnců se svými rodinami a do velení internačního tábora dosadil politické vězně Vilíma z Hradišťka a Jana Hálu z Kolína. Vrchním správcem tábora se stal 11. června 1945 politický vězeň ze Sendražic Bedřich Kárník. "JAKO VYVRHELOVÉ MUSÍTE CHCÍPNOUT" S Kárníkovým příchodem začala v kolínském internačním táboře hrůzovláda. Fanatický pořádek a kázeň pomáhal upevnit i oddíl SNB - frekventantů, který převzal dozor nad táborem. Kárníkův dlouhodobý pobyt v koncentračním táboře zanechal stopy na jeho psychice a on se začal mstít, zvláště internovaným z Kolínska. Zřídil kolonu smrti, která čítala průběžně 40-70 osob a přidělil jim tu nejtěžší práci. Rád prohlašoval, že jsou určeni k likvidaci. Svou nadvládu dokazoval, za přispění strážných, ranami pěstí a kopanci. Vyšetřovanci byli biti gumovým kabelem s drátem uvnitř až 1 cm silným. Na zajištěných se v mučení střídali. Strážní při výsleších potvrdili, že například po zatčení velitele kolínských policistů Josefa Tvrzníka tohoto tloukli pěstmi a sráželi ho do vany naplněné vodou. Křísili ho pod sprchou, kde zalykajíc se vodou byl nucen zpívat "Kolínečku, Kolíne" atd. V noci ze 6. na 7. června uspořádal Kárník se svými společníky "Táborové majáles". Vězni ve spodním prádle byli nuceni na dvoře plném bahna běhat, jejich klus byl přerušován povely "k zemi", kdy vyšetřovancům stráže šlapali po rukou i hlavách. Vězni se museli navzájem kousat, byli biti do zad a chodidel. Hrůzné panoptikum dokresloval ppor. SNB Jaroslav Lupínek výstřely různobarevných raket. Zaměstnankyně tábora a rovněž bývalá politická vězenkyně Marie Veselá vzpomíná na proslov velitele tábora: "Vy jste si mysleli, že to Hitler vyhraje a proto musíte trpět, byli jste vyznavači nacismu. Věděl jsem, že je v Kolíně hodně ksindlu, ale že je ho tolik jsem nemyslel, jste čeští banditi a jako vyvrhelové musíte chcípnout. Kdyby se stalo a Lidový soud vás snad osvobodil, osobně vám vypíchám oči, zkrátka půjdu za vámi jako stín." TO NENÍ KOMUNISMUS, TO JE MOJE DEMOKRACIE Tyto scény budily u obyvatel okolních domů pobouření a na lágr si stěžovali na Radě okresního národního výboru. Předseda ONV JUDr. Jelínek, který chtěl udělat v táboře kontrolu, byl Kárníkem odmítnut a bylo mu naznačeno, že by rovněž mohl v táboře zůstat. Ostatní kontroly byly s výsledky spokojeny. Internační tábor byl původně projektován pro 300 lidí. V precizně vedených záznamech se dozvíme, že zadržených bylo v táboře například 745. Z toho 551 Němců, 109 Čechů, 80 Maďarů, 1 Jugoslávec, 2 Rusové a 2 Poláci. Vedeny jsou podrobně majetkové poměry zadržených (např. pekař Punčochář byl kromě nemovitostí a přesně vyčíslené částky v penězích majitelem závodního auta značky Bugatti, psacího stroje atd.). Nezapomíná se ani na sportovní vyžití strážního oddílu SNB v počtu 120 mužů, Kárník žádá o dresy pro zakládanou fotbalovou jedenáctku. Přesvědčí mnohé, že je vše v pořádku a že si svůj hrubý měsíční plat 2.300 Kč zaslouží. V přeplněných v místnostech 10x8x3 m bylo 18 lůžek poschoďových a 8 obyčejných. Týrání vězňů nadále probíhá v uzavřených barácích. Koncem července 1945 se brutalita vrchního správce tábora a jeho ochotných strážných opět zvyšuje. Uprchlý vězeň je po dopadení zbit do bezvědomí a pověšen od 20. hodiny večerní do 4. hodiny ranní na sloup. Ráno na nosítkách umírá. Výše zmiňovaný legionář Suldovský měl být propuštěn, a proto se stal obětí nesnesitelného týrání, které nepřežil. Zemřel v den, kdy měl být propuštěn na svobodu. Josef Škoda z Kolína byl 3. srpna 1945 zbit na pracovišti v továrně Vakuum Oil Comp. tak, že do rána zemřel. Výsledkem těchto neuvěřitelných skutečností byl v září 1945 výměr ministerstva vnitra, který dekretoval osobní odpovědnost předsedy ONV za poměry v táboře. Na základě toho se Kárník rozhodl, že z tábora odejde. Ještě na závěr si však neodpustil poslední zúčtování, které internovaní nazvali "Bartolomějskou nocí". Po 23. hodině v noci z 23. na 24. září 1945 vyhnal Kárník všechny výkřikem "alles heraus" na chodbu, kde každého udeřil dvakrát do každé tváře speciální bambusovou rákoskou, opatřenou uvnitř drátem. Všichni krváceli a dostali další čtyři rány přes hlavu, což doprovodil Kárník slovy: "To není komunismus, to je demokracie, jak si jí Kárník představuje." Hála ztloukl asi 70 ranami rákoskou drožkaře Jana Strnada z Kolína a k tomu musel internovaný Aleš Osecký hrát na housle skladby Fibicha, Dvořáka, ale i národní písně. Násilnosti skončily v půl třetí ráno a čtyři internovaní lékaři museli ošetřovat přes 100 rozbitých hlav. Všichni přesto museli ráno nastoupit do Petrolejky a do Báňské a hutní. Zděšená veřejnost zaslala písemný protest do Prahy a následně byli Kárník, Hála, Vilím a Mikeš zatčeni a uvězněni ve věznici krajského soudu v Kutné Hoře. JAKÉ HRŮZY SE DĚLY V RATBOŘSKÉM TÁBOŘE Týrání se nevyhnulo ani táboru v Ratboři. Knihkupec Osecký byl utlučen několik hodin po svém příchodu a jeho mrtvola byla úmyslně znečištěna a zakopána za zpěvu posměšných písní u rybníka nedaleko Kořenic. Internovaní byli pícháni bodlem, věšeni za chodidla na stromy a biti. Dle poslance Oty Hory zahynulo v kolínském internačním táboře 22 internovaných. Obvinění Kárník a Hála z vazby v Kutné Hoře byli za šest týdnů propuštěni a odešli do pohraničí. Jejich stíhání bylo na základě prezidentova dekretu 115/46 Sb. ze dne 27. října 1945 zastaveno. O událostech v Ratboři u Kolína, kde byli skoro výhradně zadržováni Češi obvinění z provinění proti národní cti, píše již 9. října 1945 G.E. Gedy v London Daily Herold. Situací v kolínském internačním táboře se zabýval novinář Michal Mareš, na základě jehož článků interpeloval národně socialistický poslanec Ota Hora (mimochodem rodák z Golčova Jeníkova) u komunistického ministra vnitra Noska. Žádost o okamžité šetření násilností a nelidského zacházení s internovanými a žádost o odškodnění pozůstalých podepsaly mimo jiné paradoxně i Fráňa Zeminová, Antonie Kleinerová a Dr. Horáková. Z mužů, kromě Oty Hory, třeba Dr. Krajina a Dr. Stránský. Ve Svobodném zítřku pak Ota Hora podrobně popsal v květnu 1947 poměry v internačním táboře v Kolíně a rozpoutal tak mohutně přetřásanou aféru, na kterou kolínští poslanci reagovali jazykem, který byl používán dalších 40 let. Sociální demokrat a poslanec JUDr. Miroslav Jelínek obhajuje práci svou i práci Okresního národního výboru, jehož byl předsedou. Jen neochotně přiznává skutečný stav v kolínském internačním táboře a bagatelizuje ho. Tvrdí, že články v novinách škodí pověsti města Kolína, snaží se odvést pozornost např. na nálety na Kolín, či tím, že jinak bylo o internované postaráno dobře atd. Jeho slovní přestřelka s poslancem Horou pokračovala i na další schůzi Ústavodárného Národního shromáždění, tentokrát se k debatě přidal i další kolínský poslanec, komunista Rudolf Koštejn. Jeho slovník skutečně připomíná slavný projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku: "A nyní bych chtěl říci něco k tomu internačnímu táboru v Kolíně, do kterého se zamiloval p. poslanec Hora. Kol. dr. Jelínek už mluvil o tom, že to byl lid a smělý lid, který se tenkráte nebál a i tyto věci zlikvidoval. Ta naše revoluce nebyla dělána v rukavičkách. My jsme rukavičky neměli, protože jsme měli stát, který jsme přebrali po Němcích, a Němci nám je tu nenechali pro zrádce, abychom s nimi mohli v rukavičkách jednat. Myslím, že omluvou zde může být jenom to, že se chce blýsknout (Hora) a být populární. To je možné, ale že tím dává argumenty našim nepřátelům, že ho citují Pecháčkové, ilegální tisk v Německu a druzí nepřátelé republiky." Závěr řeči pana poslance Koštejna byl odměněn potleskem: "A proto myslím, že celá jeho spravedlnost je založena na tom, ospravedlnit pány kolaboranty a zrádce, ospravedlnit minulost tak, aby tato minulost mohla rozhodovat v přítomnosti, aby byli opět zavíráni jen chudáci, ale aby je zavírali jenom páni." K tomu není vážně třeba nic dodávat. NĚKDO UTEKL, HORÁKOVOU POPRAVILI, DALŠÍ ZEMŘELI Rok 1948 rozhodl za všechny. Pod interpelací podepsaní poslanci Stránský, Krajina a Hora opustili včas prozíravě republiku. Jejich kolegyně takové štěstí neměly. Ve známém procesu byla odsouzena a posléze popravena Dr. Milada Horáková, dcera obchodního zástupce, pocházejícího z mlynářského rodu v Posázaví, jejíž matka byla z kutnohorské měšťanské rodiny. Antonie Kleinerová byla odsouzena ve stejném procesu k doživotí, Fráňa Zeminová, rodačka z Dolních Chvatlin na Kolínsku, ke 20 letům odnětí svobody. Poslanec Jelínek po sloučení sociálních demokratů s komunisty byl členem Národního shromáždění do roku 1954, stejně jako komunista Koštejn. Zástupce vrchního správce internačního tábora Jan Hála zemřel v roce 1947 na následky věznění v koncentračním táboře v Osvětimi. Zmiňovaný JUDr. Knirsch zemřel 10. ledna 1946, aniž byl souzen. Jeho majetek byl konfiskován výměrem ONV Kolín z 31. srpna 1946, tedy 8 měsíců po jeho smrti a z jeho domu si KSČ udělala sekretariát. Knirschova rodina emigrovala bez prostředků do Kanady. Bedřich Kárník byl v inkriminovaném roce 1947 předsedou místního národního výboru v pohraničí a národním správcem. Díky své legitimaci nikdy nebyl potrestán a dožil se v poklidu a všeobecné vážnosti v Podkrkonoší vysokého věku. Po "Sametové revoluci" vydal pod pseudonymem Bedřich Stýblo dokonce detektivní příběh z milovaných Krkonoš. Tím končím svou malou "Zprávu o organizovaném násilí", jsa si vědom, že za zpracování by stály udání jednotlivých internovaných i žádosti "věrných Čechů" v poválečném Kolínsku o kolaboranty či vězně na výpomoc do fabrik a hospodářství. PAVEL KÁRNÍK /Text vznikl jako seminární práce na Vysoké škole politických a sociálních věd v Kolíně, publikujeme ho v mírně upravené podobě/

---

1 přiložený soubor

- Uložit všechny soubory najednou - Zobrazit všechny obrázky najednou

menu.gif - 175 B
Otevřít  |  Uložit

převzato

Vážený pane,
poměry v internačním táboře v Kolíně byly jedním z podnětů zahájení debaty o poválečných excesech v roce 1947. Případ vstoupil v širší známost díky článkům vtisku, z nichž první publikoval 15.5.1947v Dnešku č.7, s.109-110 Michal Mareš (byl přetištěn také v týdeníku Kutnohorský kraj III.23.5.1945 č. 21. ale i interpelaci národně socialistického poslance Oty Hory a některým projevům předneseným v parlamentu k tématu retribuce http://www.psp.cz/eknih/1946uns/tisky/T0629_00.htm č. 629. Interpelace poslance Hory ministru vnitra o poměrech v bývalém internačním táboru v Kolíně. Kolínský tábor vznikl začátkem června 1945 v barácích patřících Báňské a hutní společnosti kvůli přeplnění soudní věznice. Dohled nad objektem měl kolínský ONV, kompetence faktického vedení byly svěřeny MNV. Průměrný stav byl 700-8000 sob zadržovaných. Pro stížnost občanů na dostatečnou přísnosti v táboře, byli do tábora pro muže dosazeni Bedřich Kárník a Jan Hála, který také občas docházel na "kontroly" do tábora pro ženy v tzv. zálabské škole, kde bylo ubytováno asi 300 internovaných. Kárník a Hála, k nimž se připojil také Oldřich Mikeš, vystupovali jako političtí vězni a party¬záni. Řádění v kolínském táboře nakonec vedlo k odvolání Kárníka a Hály, střežení objektu převzal oddíl SNB pod velením por. SNB S. Haška. Do čela táborové správy přišel Alois Vilím (KSČ), který nebyl o nic lepší než jeho předchůdci. Ještě v noci 22. září 1945 dorazili Kárník a Hála v doprovodu M. Veselé do tábora v podnapilém stavu a zorganizovali kolektivní scény plné násilí a krutostí, o kterých se hovořilo jako o "bartolomějské noci" a které měly za následek úmrtí dvou mužů. Teprve nyní přikročily odpovědné úřady k rozhodnějšímu zásahu. Ještě v roce 1945 začaly se poměry v kolínském internačním zařízení vyšetřovat bezpečnostní orgány, trestní oznámení bylo podáno na Kárníka, Hálu, Vilíma, Mikeše a další, celkem na dvacet osob, z nichž některé byly vzaty na určitý čas do vazby. Obvinění se však týkala převážně obecných kri¬minálních deliktů. Pokud šlo o činy, jež bylo možné kvalifikovat jako "spravedlivou odplatu", použilo Státní zastupitelství v Kutné Hoře zákon č. 115/1946 Sb. a trestní řízení proti dvanácti lidem včetně trojice vedoucích tábora zastavilo.
Po obeznámení se s dostupnými fakty ale ministr spravedlnosti Prokop Drtina v Ústavodárném národním shromáždění 2. července 1947 prohlásil, že by trestní řízení mohlo být obnoveno. http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/063schuz/s063004.htm
V konceptu Noskovy odpovědi na parlamentní interpelaci z konce srpna téhož roku stálo, že výsledky dalšího postupu "nelze předvídati".
Pokud se týká dokumentů, najdete vše v Archivu bezpečnostních složek v Praze. Viz Archiv bezpečnostních složek
http://www.abscr.cz/cs/organizace-archivu#odd4 více v http://www.abscr.cz/cs/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-b2, Fond A2/1 je v Kanicích, ale mikrofiše jsou v Praze http://www.abscr.cz/data/pdf/abs/inventar-a2-1.pdf
f. A 2/1, kart. 58/1765 - dokumentace k vyšetřování poměrů v internačním táboře v Kolíně (přípis ONV v Kolíně na MV z 24. 5. 1947,
hlášení Oblastní úřadovny StB v Kutné Hoře z 2_ a 30. 7. 1947,
koncept odpovědi MV na interpelaci poslance O. Hory z 25. srpna 1947.
 výpovědi svědků, výstřižky z denního tisku);
fond A-14 http://www.abscr.cz/cs/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-g1
f. A 14, kart. 9/106 a kart. 7/63 - hlášení velitele strážního oddílu kolínského tábora na ZV SNB Praha z 25. 8. a 1. 9. 1945;
Literatura
DRTINA Prokop, Na soudu národa Tři projevy ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny. O činnosti mimořádných lidových soudů a Národního soudu, Praha 1947, s. 56 an
HORA Ota, Svědectví o puči, Praha 1991, s. 138-139, 262-263 (poslanecká interpelace z 29. 5. 1947);
MAREŠ Michal, Přicházím z periferie republiky, Academia 2009, Umírali při Fibichově Poemu s. 343 – 347 (i přehledem veškerého tisku k problému) komentáře k tomu 347-357
Slyšme i druhou stranu, Ed. E. Dědinová, Infcentrum Šumava, České Budějovice 1991 s.190
STANĚK Tomáš, Tábory v českých zemích 1945-1948, Slezský ústav Slezského zemského musea v Opavě Tilia 1996, Kolín 30,40,53,56,73, 81-82, 111, 122, 125, Bedřich Kárník 81-52
STANĚK Tomáš, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity USD AV ČR 41/2005, Ústav pro soudobé dějiny 2005, Kárník Bedřich 201-203, Kolín 201-203
Pokud se tyka Beneše, jednalo se asi o Jana Beneše, bohužel název díla neznám. Více o Janu Benešovi http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Bene%C5%A1
Doufám, že jsem Vám alespoň trochu pomohl vaší věci
Zdraví
Franz Chocholatý Gröger

> ------------ Původní zpráva ------------
> Od: <nas.smer@centrum.cz>
> Předmět: Re: zaslání - prosba
> Datum: 13.3.2011 15:32:48
> ----------------------------------------
>
> Dobrý den pane Kronusi,
>
> děkuji Vám za zájem a za dotaz. Přeposílám Váš dotaz na mého spolupracovníka
> pana Chocholatého-Grögera, protože předpokládám, že jako znalec by se k tomu
> mohl on vyjádřit kompetentněji. Já osobně k danému tématu nioc bližšího nevím,
> požádám jej tedy, zda by se k tomu nemohl vyjádřit.
>
> S přátelskými pozdravy
>
> Lukáš Beer
>
> ______________________________________________________________
> > Od: jaroslavkronus.kolin@seznam.cz
> > Komu: nas.smer@centrum.cz,nas.smer@yahoo.de
> > Datum: 12.03.2011 23:44
> > Předmět: zaslání - prosba
> >
> Dobrý den pane Beere,
>
> mám vcelku jednoduchou prosbu - snažím se soustředit dostupné studie o zvěrstech
> v It RNV Kolín z roku 1945 .
> Podaříli se mi toto, vše zdokumentuji s odkazem na ten či onem pramen a pokusím
> se otevřít diskusi s vedením města Kolína na téma - utvoření symbolického
> pietního místa obětí benešovi retribuce zde ve městě !
> Můžete mi prosíém poskytnou odkazy, kterými by jste disponoval ? Dále vím, že
> Jan Beneš vyda lknihu, ve které dokumentoval tyt oskutečnosti z celé ČSR včetně
> Kolína ! Bohužel neznám její název a tudíž nevím, kde ji opatřit ....
> Děkuji a spozdravem  Kronus jaroslav
>
>
> Jaroslav Kronus
>