převzato

	Kolínský internační tábor roku 1945

	60. VÝROČÍ UDÁLOSTÍ, NA KTERÉ SE NIKDY NEVZPOMÍNALO

	motto: To není komunismus, to je demokracie, jak si jí Kárník představuje. Rozhodl jsem se ukázat v kostce, jak jednaly a myslely naše místní politické elity. Jak dokázali komunisté zneužít moc, jaká zvěrstva dokázali zbagatelizovat. Jak toto omlouvali kolínští poslanci v tehdejším Ústavodárném Národním shromáždění republiky Československé i jaký vztah měli všichni zúčastnění ke kolínskému regionu. CO MĚLI PEKAŘ A MAJITEL ZÁMKU SPOLEČNÉHO? Již v květnu 1945 byl v Kolíně IV, v místech dnešní Draslovky, zřízen internační tábor, ve kterém bylo soustředěno několik set lidí, převážně z řad německých zajatců a uprchlíků. Před vyjitím retribučního zákona došlo k zatýkání kolínských občanů, podezřelých ze spolupráce s Němci. Věznice okresního soudu nestačila a krajský soud odmítal zajištěné přijímat. Všichni bez rozdílu byli pak předáni do kolínského internačního tábora, nebo do internačního tábora v nedaleké Ratboři, který byl veden partyzány. A tak se vedle sebe v lágrech ocitli nejen všichni členové fašistické organizace Vlajka, ale i byť jen podezřelí obchodníci, úředníci, statkáři z Kolína a blízkého okolí. Sešlost to byla skutečně pestrá. Pekař Ferdinand Punčochář, zástupce známé "poštovní" rodiny, advokát JUDr. Karel Knirsch (ten již od 11. května 1945), rytíř Karel z Eisensteinu, majitel zámku Polní Voděrady, hrdina od Zborova, legionář štábní strážmistr z Velimi Suldovský či do Ratboře předaný knihkupec z Kouřimské ulice František Osecký, známý exponent Vlajky. Zatýkání bylo živelné a tehdejší předseda Okresního národního výboru v Kolíně a poslanec Ústavodárného Národního shromáždění za Sociální demokracii, JUDr. Miroslav Jelínek, vzpomíná: "Připouštím, že i my jsme v mezidobí, než vyšel retribuční dekret, dali souhlas k zajištění více lidí, než toho pak bylo třeba. Jsem však přesvědčen, že jsme tím nikomu neublížili." Službu v táboře zajišťovali dobrovolníci. Místní národní výbor převzal v červnu internační tábor a vyhověl stížnosti Svazu osvobozených politických vězňů, týkající se dorozumívání zajištěnců se svými rodinami a do velení internačního tábora dosadil politické vězně Vilíma z Hradišťka a Jana Hálu z Kolína. Vrchním správcem tábora se stal 11. června 1945 politický vězeň ze Sendražic Bedřich Kárník. "JAKO VYVRHELOVÉ MUSÍTE CHCÍPNOUT" S Kárníkovým příchodem začala v kolínském internačním táboře hrůzovláda. Fanatický pořádek a kázeň pomáhal upevnit i oddíl SNB - frekventantů, který převzal dozor nad táborem. Kárníkův dlouhodobý pobyt v koncentračním táboře zanechal stopy na jeho psychice a on se začal mstít, zvláště internovaným z Kolínska. Zřídil kolonu smrti, která čítala průběžně 40-70 osob a přidělil jim tu nejtěžší práci. Rád prohlašoval, že jsou určeni k likvidaci. Svou nadvládu dokazoval, za přispění strážných, ranami pěstí a kopanci. Vyšetřovanci byli biti gumovým kabelem s drátem uvnitř až 1 cm silným. Na zajištěných se v mučení střídali. Strážní při výsleších potvrdili, že například po zatčení velitele kolínských policistů Josefa Tvrzníka tohoto tloukli pěstmi a sráželi ho do vany naplněné vodou. Křísili ho pod sprchou, kde zalykajíc se vodou byl nucen zpívat "Kolínečku, Kolíne" atd. V noci ze 6. na 7. června uspořádal Kárník se svými společníky "Táborové majáles". Vězni ve spodním prádle byli nuceni na dvoře plném bahna běhat, jejich klus byl přerušován povely "k zemi", kdy vyšetřovancům stráže šlapali po rukou i hlavách. Vězni se museli navzájem kousat, byli biti do zad a chodidel. Hrůzné panoptikum dokresloval ppor. SNB Jaroslav Lupínek výstřely různobarevných raket. Zaměstnankyně tábora a rovněž bývalá politická vězenkyně Marie Veselá vzpomíná na proslov velitele tábora: "Vy jste si mysleli, že to Hitler vyhraje a proto musíte trpět, byli jste vyznavači nacismu. Věděl jsem, že je v Kolíně hodně ksindlu, ale že je ho tolik jsem nemyslel, jste čeští banditi a jako vyvrhelové musíte chcípnout. Kdyby se stalo a Lidový soud vás snad osvobodil, osobně vám vypíchám oči, zkrátka půjdu za vámi jako stín." TO NENÍ KOMUNISMUS, TO JE MOJE DEMOKRACIE Tyto scény budily u obyvatel okolních domů pobouření a na lágr si stěžovali na Radě okresního národního výboru. Předseda ONV JUDr. Jelínek, který chtěl udělat v táboře kontrolu, byl Kárníkem odmítnut a bylo mu naznačeno, že by rovněž mohl v táboře zůstat. Ostatní kontroly byly s výsledky spokojeny. Internační tábor byl původně projektován pro 300 lidí. V precizně vedených záznamech se dozvíme, že zadržených bylo v táboře například 745. Z toho 551 Němců, 109 Čechů, 80 Maďarů, 1 Jugoslávec, 2 Rusové a 2 Poláci. Vedeny jsou podrobně majetkové poměry zadržených (např. pekař Punčochář byl kromě nemovitostí a přesně vyčíslené částky v penězích majitelem závodního auta značky Bugatti, psacího stroje atd.). Nezapomíná se ani na sportovní vyžití strážního oddílu SNB v počtu 120 mužů, Kárník žádá o dresy pro zakládanou fotbalovou jedenáctku. Přesvědčí mnohé, že je vše v pořádku a že si svůj hrubý měsíční plat 2.300 Kč zaslouží. V přeplněných v místnostech 10x8x3 m bylo 18 lůžek poschoďových a 8 obyčejných. Týrání vězňů nadále probíhá v uzavřených barácích. Koncem července 1945 se brutalita vrchního správce tábora a jeho ochotných strážných opět zvyšuje. Uprchlý vězeň je po dopadení zbit do bezvědomí a pověšen od 20. hodiny večerní do 4. hodiny ranní na sloup. Ráno na nosítkách umírá. Výše zmiňovaný legionář Suldovský měl být propuštěn, a proto se stal obětí nesnesitelného týrání, které nepřežil. Zemřel v den, kdy měl být propuštěn na svobodu. Josef Škoda z Kolína byl 3. srpna 1945 zbit na pracovišti v továrně Vakuum Oil Comp. tak, že do rána zemřel. Výsledkem těchto neuvěřitelných skutečností byl v září 1945 výměr ministerstva vnitra, který dekretoval osobní odpovědnost předsedy ONV za poměry v táboře. Na základě toho se Kárník rozhodl, že z tábora odejde. Ještě na závěr si však neodpustil poslední zúčtování, které internovaní nazvali "Bartolomějskou nocí". Po 23. hodině v noci z 23. na 24. září 1945 vyhnal Kárník všechny výkřikem "alles heraus" na chodbu, kde každého udeřil dvakrát do každé tváře speciální bambusovou rákoskou, opatřenou uvnitř drátem. Všichni krváceli a dostali další čtyři rány přes hlavu, což doprovodil Kárník slovy: "To není komunismus, to je demokracie, jak si jí Kárník představuje." Hála ztloukl asi 70 ranami rákoskou drožkaře Jana Strnada z Kolína a k tomu musel internovaný Aleš Osecký hrát na housle skladby Fibicha, Dvořáka, ale i národní písně. Násilnosti skončily v půl třetí ráno a čtyři internovaní lékaři museli ošetřovat přes 100 rozbitých hlav. Všichni přesto museli ráno nastoupit do Petrolejky a do Báňské a hutní. Zděšená veřejnost zaslala písemný protest do Prahy a následně byli Kárník, Hála, Vilím a Mikeš zatčeni a uvězněni ve věznici krajského soudu v Kutné Hoře. JAKÉ HRŮZY SE DĚLY V RATBOŘSKÉM TÁBOŘE Týrání se nevyhnulo ani táboru v Ratboři. Knihkupec Osecký byl utlučen několik hodin po svém příchodu a jeho mrtvola byla úmyslně znečištěna a zakopána za zpěvu posměšných písní u rybníka nedaleko Kořenic. Internovaní byli pícháni bodlem, věšeni za chodidla na stromy a biti. Dle poslance Oty Hory zahynulo v kolínském internačním táboře 22 internovaných. Obvinění Kárník a Hála z vazby v Kutné Hoře byli za šest týdnů propuštěni a odešli do pohraničí. Jejich stíhání bylo na základě prezidentova dekretu 115/46 Sb. ze dne 27. října 1945 zastaveno. O událostech v Ratboři u Kolína, kde byli skoro výhradně zadržováni Češi obvinění z provinění proti národní cti, píše již 9. října 1945 G.E. Gedy v London Daily Herold. Situací v kolínském internačním táboře se zabýval novinář Michal Mareš, na základě jehož článků interpeloval národně socialistický poslanec Ota Hora (mimochodem rodák z Golčova Jeníkova) u komunistického ministra vnitra Noska. Žádost o okamžité šetření násilností a nelidského zacházení s internovanými a žádost o odškodnění pozůstalých podepsaly mimo jiné paradoxně i Fráňa Zeminová, Antonie Kleinerová a Dr. Horáková. Z mužů, kromě Oty Hory, třeba Dr. Krajina a Dr. Stránský. Ve Svobodném zítřku pak Ota Hora podrobně popsal v květnu 1947 poměry v internačním táboře v Kolíně a rozpoutal tak mohutně přetřásanou aféru, na kterou kolínští poslanci reagovali jazykem, který byl používán dalších 40 let. Sociální demokrat a poslanec JUDr. Miroslav Jelínek obhajuje práci svou i práci Okresního národního výboru, jehož byl předsedou. Jen neochotně přiznává skutečný stav v kolínském internačním táboře a bagatelizuje ho. Tvrdí, že články v novinách škodí pověsti města Kolína, snaží se odvést pozornost např. na nálety na Kolín, či tím, že jinak bylo o internované postaráno dobře atd. Jeho slovní přestřelka s poslancem Horou pokračovala i na další schůzi Ústavodárného Národního shromáždění, tentokrát se k debatě přidal i další kolínský poslanec, komunista Rudolf Koštejn. Jeho slovník skutečně připomíná slavný projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku: "A nyní bych chtěl říci něco k tomu internačnímu táboru v Kolíně, do kterého se zamiloval p. poslanec Hora. Kol. dr. Jelínek už mluvil o tom, že to byl lid a smělý lid, který se tenkráte nebál a i tyto věci zlikvidoval. Ta naše revoluce nebyla dělána v rukavičkách. My jsme rukavičky neměli, protože jsme měli stát, který jsme přebrali po Němcích, a Němci nám je tu nenechali pro zrádce, abychom s nimi mohli v rukavičkách jednat. Myslím, že omluvou zde může být jenom to, že se chce blýsknout (Hora) a být populární. To je možné, ale že tím dává argumenty našim nepřátelům, že ho citují Pecháčkové, ilegální tisk v Německu a druzí nepřátelé republiky." Závěr řeči pana poslance Koštejna byl odměněn potleskem: "A proto myslím, že celá jeho spravedlnost je založena na tom, ospravedlnit pány kolaboranty a zrádce, ospravedlnit minulost tak, aby tato minulost mohla rozhodovat v přítomnosti, aby byli opět zavíráni jen chudáci, ale aby je zavírali jenom páni." K tomu není vážně třeba nic dodávat. NĚKDO UTEKL, HORÁKOVOU POPRAVILI, DALŠÍ ZEMŘELI Rok 1948 rozhodl za všechny. Pod interpelací podepsaní poslanci Stránský, Krajina a Hora opustili včas prozíravě republiku. Jejich kolegyně takové štěstí neměly. Ve známém procesu byla odsouzena a posléze popravena Dr. Milada Horáková, dcera obchodního zástupce, pocházejícího z mlynářského rodu v Posázaví, jejíž matka byla z kutnohorské měšťanské rodiny. Antonie Kleinerová byla odsouzena ve stejném procesu k doživotí, Fráňa Zeminová, rodačka z Dolních Chvatlin na Kolínsku, ke 20 letům odnětí svobody. Poslanec Jelínek po sloučení sociálních demokratů s komunisty byl členem Národního shromáždění do roku 1954, stejně jako komunista Koštejn. Zástupce vrchního správce internačního tábora Jan Hála zemřel v roce 1947 na následky věznění v koncentračním táboře v Osvětimi. Zmiňovaný JUDr. Knirsch zemřel 10. ledna 1946, aniž byl souzen. Jeho majetek byl konfiskován výměrem ONV Kolín z 31. srpna 1946, tedy 8 měsíců po jeho smrti a z jeho domu si KSČ udělala sekretariát. Knirschova rodina emigrovala bez prostředků do Kanady. Bedřich Kárník byl v inkriminovaném roce 1947 předsedou místního národního výboru v pohraničí a národním správcem. Díky své legitimaci nikdy nebyl potrestán a dožil se v poklidu a všeobecné vážnosti v Podkrkonoší vysokého věku. Po "Sametové revoluci" vydal pod pseudonymem Bedřich Stýblo dokonce detektivní příběh z milovaných Krkonoš. Tím končím svou malou "Zprávu o organizovaném násilí", jsa si vědom, že za zpracování by stály udání jednotlivých internovaných i žádosti "věrných Čechů" v poválečném Kolínsku o kolaboranty či vězně na výpomoc do fabrik a hospodářství. PAVEL KÁRNÍK /Text vznikl jako seminární práce na Vysoké škole politických a sociálních věd v Kolíně, publikujeme ho v mírně upravené podobě/