Česká šlechta v boji proti totalitním režimům 20. století obstála
Dalším dílem dnes pokračuje náš cyklus Otazníky historie. Jeho moderátor Petr Brod si pozval do studia Radia Praha hosty, s nimiž bude mluvit o postavení české šlechty v obou totalitách 20. století - za nacistické okupace Československa a během komunistického režimu.
Brod: Dobrý den, vážení posluchači. Před několika týdny se na půdě Univerzity Karlovy v Praze konala konference, kterou společně uspořádaly její Filozofická fakulta a Ústav pro studium totalitních režimů. Toto mezinárodní setkání neslo název „Středoevropská šlechta v konfrontaci s totalitními režimy 20. století“. Řada referátů byla věnována šlechtě českých zemí a jejím postojům vůči nacistickému a komunistickému režimu. Není divu, že konference stála pod patronátem českého ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, jehož rod skýtá několik názorných příkladů konfliktů mezi českou aristokracií a totalitními režimy 20. století. Jaké postavení měla šlechta v dějinách Československa? Jak reagovala na výzvy spojené s dočasnou mocenskou nadvládou nacismu a komunismu? Jak vůči ní postupovaly diktatury extrémní pravice a levice? To jsou otázky, kterých se chceme dotknout v dnešní debatě se dvěma hosty. Ve studiu Českého rozhlasu vítám spisovatele Jiřího Stránského, který může o naší tématice mluvit z osobní zkušenosti, coby potomek šlechtické rodiny Stránských ze Stránky a Greifenfelzu, a coby bývalý politický vězeň. Dobrý den.
Stránský: „Dobrý den.“
Brod: A dále zdravím Zdeňka Hazdru, historika z Ústavu pro studium totalitních režimů, spoluorganizátora zmíněné konference na Karlově univerzitě. I Vám dobrý den.
Hazdra: „Dobrý den.“
Brod: Pánové, jak se česká šlechta vypořádala se ztrátou společenského postavení po rozpadu Rakouska-Uherska? Dá se říci, že byla plně loajální vůči demokratickému Československu, pane Hazdro?
Zdeněk Hazdra, foto: www.ustrcr.cz Hazdra: „Musíme si uvědomit, že rok 1918 byl pro českou šlechtu velmi obtížný, neboť došlo k jednomu ze zásadních přeryvů ve 20. století pro její identitu, pro její další existenci. Přišla o tituly, o privilegia, o výsadní postavení. Pozemková reforma První republiky narušila jednu z jejích stěžejních identifikačních aspektů. To znamená pozemkové vlastnictví, neboť přišla o značnou část lesů, statků a všeho, co s tím souvisí. A proto z různých těchto aspektů se ocitla v izolaci. Ztratila své politické pozice, sociálně byla na okraji společnosti a stála před procesem jakéhosi poobčanštění. To znamená, najít si cestu k novému státnímu uspořádání. Dá se říci, že v naprosté většině zůstala loajální. Ovšem tyto problémové faktory z počátku existence První republiky se u německy cítící šlechty odrazily negativně ve 30. letech, kdy tato šlechta často inklinovala k nacionálnímu socialismu.“
Brod: K tomu rozvrstvení, řekněme etnickému, jazykovému a jinému, se možná ještě musíme chvíli vrátit. Ale teď se zeptám Jiřího Stránského, který byl koncem 30. let dítětem. Jakou roli v jeho výchově šlechtická tradice ještě hrála a zda bylo nějaké napětí mezi ní a demokratickým étosem První republiky?
Jiří Stránský Stránský: „Já se na to můžu dívat jedině zpětně. Když jsem pak dodatečně hledal ty kořeny, které mi umožňovaly a ulehčovaly mé situace ve vězení atd., a mé jakési zásady, tak mohu říct, že ano. K tomu ještě patřilo to, že jsem byl vychován odmalička jako skaut i jako sokol. Navíc asi je dobře připomenout, že já jsem potomkem té nejnižší šlechty, které se to, co říkal pan Hazdra, vlastně netýkalo.“
Brod: Která nebyla postižena třeba pozemkovou reformou…
Stránský: „Ničím z toho. My jsme neměli ani žádné sídlo, nic takového. Proto jsem vždycky žertem říkal, že jsme asi byli lapkové, když jsme neměli žádný majetek, že jsme ho brali jiným. Ale já vím zcela bezpečně, protože jsem takto byl vychován - a to asi bylo to, co pocházelo z toho šlechtictví rodiny - že se nikdy nesmí nečestně z něčeho ustupovat. To mi velice pomáhalo. Taky mi pomáhalo, přestože můj otec byl advokát a hájil opravdu vysoké klienty, že jsem byl vždycky vychováván v takové skromnosti, neboť zásadou šlechtictví bylo, že majetek, který rodina získala, měl být zmnožen a předán další generaci. Takže to je to, co mi umožňuje, abych se teď ve svých fejetonech velice tvrdě stavěl proti nenažranosti.“
Brod: Můžu to, co jste zde říkal o hodnotách, které Vám byly v rodině předávány, parafrázovat dejme tomu slovy: ,toho bohdá nebude, aby český šlechtic z boje utíkal‘?
Stránský: „Dokonce bych mohl říct, že jsem jako osmiletý kluk zažil mobilizaci, v které můj otec byl jako důstojník.“
Brod: Mluvíme o té květnové v roce 1938?
Jan Malypetr, foto: Wikipedia Stránský: „Ano. A pamatuji si dodneška, jak byl otec zlomen, když se vrátil. My samozřejmě tím, že můj dědeček byl ministerský předseda za stranu Agrárně-republikánskou…“
Brod: To byl Jan Malypetr.
Stránský: „Ano, Jan Malypetr. Takže asi se spor této strany s Benešem taky v tomhle odrážel, protože naše rodina byla tvrdě proti kapitulaci, dalo by se říct.“
Brod: Mluvíme o mnichovské krizi a o tom, co jí předcházelo, tedy o roku 1938. Pane Hazdro, tehdy došlo také k významné diferenciaci v řadách české šlechty. To mě vrací k tomu, co už jsme zde nakousli, totiž k různým etnickým skupinám uvnitř zemské šlechty. Ta šlechta sice v 19. století ještě měla značně nadnárodní charakter a považovala se za zemskou šlechtu, vázanou na instituci Koruny české, ale potom v ní samozřejmě pod vlivem nacionalistického hnutí docházelo také k různým odstředivým tendencím. Můžete to krátce znázornit?
Hazdra: „Ano, rok 1938 a 1939, tedy tyto mezníky českých dějin 20. století ukazují šlechtu ve dvou polohách. Šlechtu, která kolaboruje či sympatizuje s nacistickým Německem ve snaze navrátit své ztracené pozice, a šlechtu, která se přihlásila k českým zemím, k českému národu. A to bylo v září 1938 zcela jednoznačně deklarováno Františkem Kinským. Autorem této deklarace byl Karel VI. Schwarzenberg. Tehdy dvanáctičlenná delegace české šlechty navštívila prezidenta Beneše a jednoznačně mu vyjádřila podporu a loajalitu českým zemím. To znamená vyjádřila nedělitelnost historických hranic českého státu a odhodlání je bránit. V roce 1939 na tuto deklaraci bylo navázáno mnohem důraznějším prohlášením, které podepsalo zhruba 80 příslušníků česky cítících rodů. Toto prohlášení v záři 1939 ukazuje, že česká společnost se mohla v těchto nelehkých dobách opřít o česky cítící šlechtu. Ale k této deklaraci bych rád ještě podotkl, že ji nepodepsaly jenom české rody, ale podepsaly ji rody, které nebyly pouze české nebo se ani neidentifikovaly s První republikou. Podepsaly ji proto, aby daly jasně najevo, že odmítají nacistický režim a že odmítají snahu nacistického režimu jednoznačně ukázat šlechtu českých zemí jako šlechtu německou.“
Podpisy na deklaraci české šlechty ze 17. září 1938 Brod: Myslím, že také musíme trošku diferencovat i na té jazykově německé straně. I mezi jasně německy se identifikujícími šlechtickými rody byly takové, které si k nacismu udržovaly určitý odstup. Napadají mě například Clary-Aldringenové v Teplicích. Asi byste mohl uvést jiné příklady?
Hazdra: „Určitě, neboť celá tato problematika je složitá z toho důvodu, že šlechta je zakotvena v kosmopolitním prostoru. A když se podíváme na jeden rod, třeba můžeme uvést Černíny z Dimokur, tak ti se přihlásili sice k české národnosti, ale další příslušníci jejich rodu měli panství v pohraničí. A jelikož jednou z devíz šlechty je hájit zájmy svého obyvatelstva, tak tam v těch oblastech, kde převažovali Němci, se šlechta přirozeně hlásila i k německé národnosti. Ovšem to automaticky neznamená, že vyznávala nacistický režim.“
Brod: Pane Stránský, jaké vzpomínky Vy spojujete s dobou okupace, s nacismem a s odbojem proti nacismu?
Stránský: „Naše rodina se velice tvrdě zapojila, můj otec tedy, do odboje. Můj otec byl také v Osvětimi, protože byl jedním z vysokých funkcionářů Sokola. A Němci považovali sokoly za tu nejnebezpečnější skupinu proti sobě, protože to byla organizace dokonale organizovaná i na těch nejmenších vískách. Podle toho, co mi říkal otec, nacisti to řešili tím, že 5 tisíc funkcionářů Sokola zatkli. A když jich zbylo posledních 65, tak jim dal Hitler amnestii, aby šli domů a zvěstovali, že je konec jakéhokoli odporu. Můj otec byl mezi těmi pětašedesáti. Váže se k tomu taková zvláštní historika, která to možná trochu oživí. Když se někdo vrátil z Osvětimi, to byl zázrak. Půl roku předtím, než se otec vrátil, jsme bydleli ve vile na Hanspaulce. Tam se dostavil muž, který mluvil špatnou češtinou. Maminka ho nepustila, protože tehdy všechny byty, kde bydleli lidé, kteří byli zavřeni nebo v koncentrácích, byly vlastně k dispozici Parteigenossen. A tento člověk zazvonil, v předsálí našeho domu sklapl kufry a řekl špatnou češtinou: ,Dovolte, abych se představil, milostivá paní, moje jméno je Franz Stransky Ritter von Stranka und Greifenfelz‘, prostě…“
Petschkův palác v Praze Brod: Vzdálená přízeň?
Stránský: „Ne ani tak vzdálená, byl to prostě bratr otcova dědečka, který se odstěhoval do Pruska. Tak to tehdy bylo úplně běžné. Pravda je, že tenhle člověk naší rodině pak zbytek války úžasným způsobem pomáhal. A když se otec vrátil, tak byla rodinná oslava. Bylo to deset dní po atentátu na Heydricha a v té euforii z návratu naše rodina zapomněla, že soused je vlajkař. Ten to udal a pro otce přišli a to vypadalo na Kobylisy.“
Brod: To znamená zastřelení.
Stránský: „Ano, a tam byla taková romantická historika, kterou já jako spisovatel nikdy nikde nemůžu použít, ale tady ji můžu říct. Dozvěděl jsem se ji až po smrti svého otce, od maminky. Ona čekala čtyři hodiny na Pečkárně, pak přišel pán, zavedl ji do kanceláře, ukázal jí cyklostylovanou A5 a říkal, že tady jeden podpis už je, a čeká to na ten můj druhý. Roztrhl to a řekl: vyřiďte svému manželovi, že jsme si kvit, on mi zachránil v Haliči za první světové války život.“
Hazdra: „Pan Stránský hovořil o atentátu na Heydricha a já bych právě v souvislosti s českou šlechtou rád zmínil, že si několik dní před tímto atentátem právě Reinhard Heydrich vzal k ruce ony deklarace, o kterých jsme hovořili. Podíval se na jména těch, kteří z řad šlechty za těmito ,akty’ stáli a nechal uvalit na panství těchto šlechticů, kteří se hlásili k českému národu, nucenou správu.“
Brod: Asi bychom, než uzavřeme tuto kapitolu nacistické okupace, měli zmínit alespoň jedno jméno. To byla rodina Bořků Dohalských, která patří k nejvýznamnějším obětem nacismu z řad šlechty.
Stránský: „Já jsem s Jiřím Dohalským seděl 6 let… Ovšem, o něco později.“
Brod: V té druhé totalitní éře…
Antonín Bořek Dohalský zahynul 3. září 1942 v Osvětimi Hazdra: „Ano, tento rod, můžeme si říci, byli tři bratři. Na první poslech to zní jako v pohádce, ale jejich životy rozhodně žádnou pohádkou nebyly. Naopak svědčí o obrovské míře vlastenectví a odvahy, kterou projevili právě v letech nacistické okupace. Jedná se o Františka Bořka Dohalského, který byl našim diplomatickým zástupcem nejprve v Londýně, později ve Vídni. Dále Antonína Bořka Dohalského, což byl arcibiskupský kancléř v době První republiky a svatovítský kanovník na Pražském hradě. A nejmladší z bratrů Dohalských, Zdeněk Bořek Dohalský, parlamentní zpravodaj Lidových novin, přítel bratří Čapků, Ferdinanda Peroutky a této plejády hvězd prvorepublikové žurnalistiky. Tito tři bratři se aktivně zapojili do protinacistického odboje. Nejstarší z nich, František, také jménem celé rodiny podepsal zářijové prohlášení české šlechty v roce 1939 a všichni tři se ocitli v koncentračních táborech. Z toho dva nepřežili. Antonín Bořek Dohalský zahynul 3. září 1942 v Osvětimi, nejmladší Zdeněk po třech letech vězení na Pankráci byl v únoru 1945 deportován do Malé pevnosti v Terezíně, kde jako jediný z celého transportu byl druhého dne, to znamená 7. února 1945, popraven. A jediným z těchto tří, který přežil nacistické věznění, byl František. Ovšem po třech a půl letech v Dachau, což mělo také zdravotní následky. Po roce 1945 se vrátil do diplomatických služeb jako první československý vyslanec ve Vídni. Ovšem přišel rok 1948, a jak pan Stránský již zmínil vzpomínku na jeho jediného syna Jiřího, ten byl ve vykonstruovaném procesu se skupinou Pražský hrad, což byla skupina spolupracovníků z kanceláře prezidenta Beneše, odsouzen k 17 letům odnětí svobody. Z toho odseděl rovných deset.“
Brod: Teď musíme udělat větší skok přes léta 1945 až 1948. Já jenom zaznamenám, že samozřejmě v souvislosti s odsunem sudetských Němců se z území Československa dostaly za západ také některé šlechtické rody, které se hlásily k němectví. Československá republika ještě v letech 1945 až 1948 podnikla některé kroky, zvláště tzv. Lex Schwarzenberg, tedy zvláštní zákon, který redukoval panství Schwarzenbergů, které byly namířeny proti šlechtě. Dá se zevšeobecnit, jaký byl postoj komunistického režimu vůči šlechtě? Mne v té souvislosti napadá, že alespoň zpočátku se zdálo, že příliš velký zájem komunisté samozřejmě o šlechtu nemají. Některým rodům víceméně umožnili v roce 1948 -1949 pololegální odchod na západ nebo do Rakouska, do Německa a jinam. Jak se dá označit tento postoj zpočátku?
Hazdra: „Zevšeobecňovat můžeme velmi těžko. Ovšem můžeme nalézt určité paralely mezi nacistickým a komunistickým režimem, a to zejména dvě, neboť jak pro nacisty, tak pro komunisty šlechta představovala nepřítele. Pro komunisty později třídního nepřítele. A když pročítáme nejrůznější zprávy komunistické tajné bezpečnosti, tak šlechtické rodiny byly velmi pečlivě sledovány a velmi otevřeně označovány za nepřítele státu. A druhou rovinou je ona konfiskace majetku, jak nacistický režim chtěl zúčtovat se šlechtou. Hitler po vítězné válce rozhodně nemínil šlechtu trpět, byť řada šlechtických příslušníků působila v nacistické správě, což je samozřejmě kapitola pro nějakou jinou diskuzi. Totéž měl v úmyslu a také to realizoval komunistický režim, který znárodnil šlechtický majetek. Šlechtická sídla de facto přišla o své majitele, a tím také byla narušena jistá kontinuita vývoje těchto panství a těchto sídel.“
Brod: Pane Stránský, vy jste byl v době komunismu dvakrát vězněn, v 50. letech a v 70. letech. V těch vašich soudních procesech, dá-li se to tak vůbec nazvat, které vedly k Vašemu uvěznění, hrál Váš původ nějakou úlohu?
Stránský: „Určitě, abych odpověděl jedním slovem. Ale bylo to složitější, protože já jsem ještě patřil do rodiny politických protivníků komunistické strany. To asi vy taky víte, že se konal proces s mým dědečkem, kterého komunistická strana žalovala pro velký dekret za to,že dostal svatováclavskou orlici…“
Brod: Tedy bývalý ministerský předseda Malypetr…
Stránský: „Ano. Jeho to stálo život, protože byl na Pankráci v době, kdy tam byl K. H. Frank. Takže si každý dovede představit, jak se s ním zacházelo. Prošlápli mu tam břicho, takže za dva roky pak umřel na perforaci střev. Ale samozřejmě ten proces vyhrál, protože se tam musela číst svědectví jak Jana Masaryka, tak prezidenta Beneše, protože celou válku s nimi byl ve spojení. Komunistická strana se pak musela veřejně omluvit, a to oni neumí.“
Brod: To nezapomněli ani vám, jako vnukovi.
Stránský: „Ano, to byla jedna věc. Druhá věc byla ta, že jsem byl šlechtic, to znamená, že jsem byl automaticky jejich třídní nepřítel. A kromě toho to ještě mělo takové půvaby, že jsem dostával bití i za rod Stránských, s kterým jsme neměli nic společného. To byl rod ministrů, co jim patřily Lidovky. Ještě řeknu maličkou poznámku, protože o tomhle jsme se bavili i s Jiřím Dohalským. Můj táta se s jeho tatínkem sešel v Osvětimi, což je pro tu dobu příznačné i bez velikých slov, že? Naše rodina taky patřila mezi rodiny, které musely opustit Prahu. To bylo těch 5 tisíc rodin. My jsme dostali dekret, že jsme byli zbaveni práva na byt číslo popisné atd. atd., a do 24 hodin jsme se měli odstěhovat do pohraničí. V té době byl ve vězení můj bratr a můj otec po dvouletém vězení dělal někde v lese dřevorubce.“
František Schwarzenberg s americkým vyslancem Brod: Pane Hazdro, stručně prosím. Našli někteří šlechtici v českých zemích nebo na Slovensku cestu do aktivního odboje proti komunismu?
Hazdra: „Dá se říci, že aktivní cestu do protikomunistického odboje nalezli spíše v exilu, nikoli v domácích českých podmínkách. Zde byli spíše oběťmi komunistické perzekuce. Ale pokud hovoříme o exilu, zde bych rád zmínil příběh Františka Schwarzenberga, který, jak bývá pro české dějiny typické, se zapojil jak do protinacistického odboje, tak po roce 1948 odešel do Spojených států amerických, kde přednášel na Loyolově univerzitě v Chicagu a aktivně vystupoval v rámci Rady svobodného Československa a dalších exilových organizací.“
Brod: Jak byste řekl, že česká šlechta celkově proplula tím těžkým 20. stoletím? My dneska vidíme, že některé šlechtické rody hrají poměrně významnou úlohu v českém veřejném životě, že se vrací život do bývalých rodinných sídel. Znamená to, že prošly tím stoletím bez větších šrámů?
Hazdra: „Tak to se takto rozhodně říci nedá. Prošly 20. stoletím jako česká společnost. To znamená se vším pozitivním i negativním, se všemi klady i zápory. Ale my bychom si měli především uvědomovat, že se v našich dějinách 20. století často setkáváme s názory, že český národ neměl svoji šlechtu a že česká šlechta byla cizácká, nepřátelská. My ale nalezneme nemálo příkladů z řad české šlechty, jedinců, kteří se přihlásili k českému národu a byli ochotni na sebe vzít veškerá rizika, která s tím byla spojená. To znamená, že se aktivně zapojili do protinacistického odboje, vystupovali proti komunistickému režimu a obětovali v nejednom případě i své životy a své existence. Což je myslím odkaz, na který bychom měli navázat a neměli bychom se za něj stydět.“
Stránský: „Já bych možná měl připomenout, že jsem četl, nevím už kde, takovou úvahu. Já ta „by“ nemám moc rád, ale ta úvaha se vázala k proklamaci šlechty z roku 1938, která projevila svoji loajalitu ke státu. Je jedna teorie, že kdyby se nekonal protektorát, tak by evropská šlechta asi zapracovala ve prospěch šlechty české, která se postavila na odpor proti nacismu. Je to samozřejmě teorie. Já to jenom říkám proto, že ta vyhraněnost postojů šlechty, daná dávnou minulostí a předáváním určitých etických a morálních hodnot z generace na generaci, tady hrála určitě svoji roli i v odboji.“
Brod: Pánové děkuji, to byla debata nad historickými otázkami spojenými s přežíváním šlechty v konfrontaci s totalitními režimy 20. století. Já za účast v této debatě děkuji spisovateli Jiřímu Stránskému ze Stránky a Greifenfelzu. Děkuji a nashledanou.
Stránský: „Nashledanou.“
Brod: A děkuji historikovi Zdeňku Hazdrovi z Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze. Děkuji a na slyšenou.
Hazdra: „Děkuji za pozvání, na slyšenou.“
Dnešní Otazníky historie Petra Broda končí. Další díl uslyšíte opět za měsíc.
Stránský: „Dobrý den.“
Brod: A dále zdravím Zdeňka Hazdru, historika z Ústavu pro studium totalitních režimů, spoluorganizátora zmíněné konference na Karlově univerzitě. I Vám dobrý den.
Hazdra: „Dobrý den.“
Brod: Pánové, jak se česká šlechta vypořádala se ztrátou společenského postavení po rozpadu Rakouska-Uherska? Dá se říci, že byla plně loajální vůči demokratickému Československu, pane Hazdro?
Zdeněk Hazdra, foto: www.ustrcr.cz Hazdra: „Musíme si uvědomit, že rok 1918 byl pro českou šlechtu velmi obtížný, neboť došlo k jednomu ze zásadních přeryvů ve 20. století pro její identitu, pro její další existenci. Přišla o tituly, o privilegia, o výsadní postavení. Pozemková reforma První republiky narušila jednu z jejích stěžejních identifikačních aspektů. To znamená pozemkové vlastnictví, neboť přišla o značnou část lesů, statků a všeho, co s tím souvisí. A proto z různých těchto aspektů se ocitla v izolaci. Ztratila své politické pozice, sociálně byla na okraji společnosti a stála před procesem jakéhosi poobčanštění. To znamená, najít si cestu k novému státnímu uspořádání. Dá se říci, že v naprosté většině zůstala loajální. Ovšem tyto problémové faktory z počátku existence První republiky se u německy cítící šlechty odrazily negativně ve 30. letech, kdy tato šlechta často inklinovala k nacionálnímu socialismu.“ Brod: K tomu rozvrstvení, řekněme etnickému, jazykovému a jinému, se možná ještě musíme chvíli vrátit. Ale teď se zeptám Jiřího Stránského, který byl koncem 30. let dítětem. Jakou roli v jeho výchově šlechtická tradice ještě hrála a zda bylo nějaké napětí mezi ní a demokratickým étosem První republiky?
Jiří Stránský Stránský: „Já se na to můžu dívat jedině zpětně. Když jsem pak dodatečně hledal ty kořeny, které mi umožňovaly a ulehčovaly mé situace ve vězení atd., a mé jakési zásady, tak mohu říct, že ano. K tomu ještě patřilo to, že jsem byl vychován odmalička jako skaut i jako sokol. Navíc asi je dobře připomenout, že já jsem potomkem té nejnižší šlechty, které se to, co říkal pan Hazdra, vlastně netýkalo.“ Brod: Která nebyla postižena třeba pozemkovou reformou…
Stránský: „Ničím z toho. My jsme neměli ani žádné sídlo, nic takového. Proto jsem vždycky žertem říkal, že jsme asi byli lapkové, když jsme neměli žádný majetek, že jsme ho brali jiným. Ale já vím zcela bezpečně, protože jsem takto byl vychován - a to asi bylo to, co pocházelo z toho šlechtictví rodiny - že se nikdy nesmí nečestně z něčeho ustupovat. To mi velice pomáhalo. Taky mi pomáhalo, přestože můj otec byl advokát a hájil opravdu vysoké klienty, že jsem byl vždycky vychováván v takové skromnosti, neboť zásadou šlechtictví bylo, že majetek, který rodina získala, měl být zmnožen a předán další generaci. Takže to je to, co mi umožňuje, abych se teď ve svých fejetonech velice tvrdě stavěl proti nenažranosti.“
Brod: Můžu to, co jste zde říkal o hodnotách, které Vám byly v rodině předávány, parafrázovat dejme tomu slovy: ,toho bohdá nebude, aby český šlechtic z boje utíkal‘?
Stránský: „Dokonce bych mohl říct, že jsem jako osmiletý kluk zažil mobilizaci, v které můj otec byl jako důstojník.“
Brod: Mluvíme o té květnové v roce 1938?
Jan Malypetr, foto: Wikipedia Stránský: „Ano. A pamatuji si dodneška, jak byl otec zlomen, když se vrátil. My samozřejmě tím, že můj dědeček byl ministerský předseda za stranu Agrárně-republikánskou…“ Brod: To byl Jan Malypetr.
Stránský: „Ano, Jan Malypetr. Takže asi se spor této strany s Benešem taky v tomhle odrážel, protože naše rodina byla tvrdě proti kapitulaci, dalo by se říct.“
Brod: Mluvíme o mnichovské krizi a o tom, co jí předcházelo, tedy o roku 1938. Pane Hazdro, tehdy došlo také k významné diferenciaci v řadách české šlechty. To mě vrací k tomu, co už jsme zde nakousli, totiž k různým etnickým skupinám uvnitř zemské šlechty. Ta šlechta sice v 19. století ještě měla značně nadnárodní charakter a považovala se za zemskou šlechtu, vázanou na instituci Koruny české, ale potom v ní samozřejmě pod vlivem nacionalistického hnutí docházelo také k různým odstředivým tendencím. Můžete to krátce znázornit?
Hazdra: „Ano, rok 1938 a 1939, tedy tyto mezníky českých dějin 20. století ukazují šlechtu ve dvou polohách. Šlechtu, která kolaboruje či sympatizuje s nacistickým Německem ve snaze navrátit své ztracené pozice, a šlechtu, která se přihlásila k českým zemím, k českému národu. A to bylo v září 1938 zcela jednoznačně deklarováno Františkem Kinským. Autorem této deklarace byl Karel VI. Schwarzenberg. Tehdy dvanáctičlenná delegace české šlechty navštívila prezidenta Beneše a jednoznačně mu vyjádřila podporu a loajalitu českým zemím. To znamená vyjádřila nedělitelnost historických hranic českého státu a odhodlání je bránit. V roce 1939 na tuto deklaraci bylo navázáno mnohem důraznějším prohlášením, které podepsalo zhruba 80 příslušníků česky cítících rodů. Toto prohlášení v záři 1939 ukazuje, že česká společnost se mohla v těchto nelehkých dobách opřít o česky cítící šlechtu. Ale k této deklaraci bych rád ještě podotkl, že ji nepodepsaly jenom české rody, ale podepsaly ji rody, které nebyly pouze české nebo se ani neidentifikovaly s První republikou. Podepsaly ji proto, aby daly jasně najevo, že odmítají nacistický režim a že odmítají snahu nacistického režimu jednoznačně ukázat šlechtu českých zemí jako šlechtu německou.“
Podpisy na deklaraci české šlechty ze 17. září 1938 Brod: Myslím, že také musíme trošku diferencovat i na té jazykově německé straně. I mezi jasně německy se identifikujícími šlechtickými rody byly takové, které si k nacismu udržovaly určitý odstup. Napadají mě například Clary-Aldringenové v Teplicích. Asi byste mohl uvést jiné příklady? Hazdra: „Určitě, neboť celá tato problematika je složitá z toho důvodu, že šlechta je zakotvena v kosmopolitním prostoru. A když se podíváme na jeden rod, třeba můžeme uvést Černíny z Dimokur, tak ti se přihlásili sice k české národnosti, ale další příslušníci jejich rodu měli panství v pohraničí. A jelikož jednou z devíz šlechty je hájit zájmy svého obyvatelstva, tak tam v těch oblastech, kde převažovali Němci, se šlechta přirozeně hlásila i k německé národnosti. Ovšem to automaticky neznamená, že vyznávala nacistický režim.“
Brod: Pane Stránský, jaké vzpomínky Vy spojujete s dobou okupace, s nacismem a s odbojem proti nacismu?
Stránský: „Naše rodina se velice tvrdě zapojila, můj otec tedy, do odboje. Můj otec byl také v Osvětimi, protože byl jedním z vysokých funkcionářů Sokola. A Němci považovali sokoly za tu nejnebezpečnější skupinu proti sobě, protože to byla organizace dokonale organizovaná i na těch nejmenších vískách. Podle toho, co mi říkal otec, nacisti to řešili tím, že 5 tisíc funkcionářů Sokola zatkli. A když jich zbylo posledních 65, tak jim dal Hitler amnestii, aby šli domů a zvěstovali, že je konec jakéhokoli odporu. Můj otec byl mezi těmi pětašedesáti. Váže se k tomu taková zvláštní historika, která to možná trochu oživí. Když se někdo vrátil z Osvětimi, to byl zázrak. Půl roku předtím, než se otec vrátil, jsme bydleli ve vile na Hanspaulce. Tam se dostavil muž, který mluvil špatnou češtinou. Maminka ho nepustila, protože tehdy všechny byty, kde bydleli lidé, kteří byli zavřeni nebo v koncentrácích, byly vlastně k dispozici Parteigenossen. A tento člověk zazvonil, v předsálí našeho domu sklapl kufry a řekl špatnou češtinou: ,Dovolte, abych se představil, milostivá paní, moje jméno je Franz Stransky Ritter von Stranka und Greifenfelz‘, prostě…“
Petschkův palác v Praze Brod: Vzdálená přízeň? Stránský: „Ne ani tak vzdálená, byl to prostě bratr otcova dědečka, který se odstěhoval do Pruska. Tak to tehdy bylo úplně běžné. Pravda je, že tenhle člověk naší rodině pak zbytek války úžasným způsobem pomáhal. A když se otec vrátil, tak byla rodinná oslava. Bylo to deset dní po atentátu na Heydricha a v té euforii z návratu naše rodina zapomněla, že soused je vlajkař. Ten to udal a pro otce přišli a to vypadalo na Kobylisy.“
Brod: To znamená zastřelení.
Stránský: „Ano, a tam byla taková romantická historika, kterou já jako spisovatel nikdy nikde nemůžu použít, ale tady ji můžu říct. Dozvěděl jsem se ji až po smrti svého otce, od maminky. Ona čekala čtyři hodiny na Pečkárně, pak přišel pán, zavedl ji do kanceláře, ukázal jí cyklostylovanou A5 a říkal, že tady jeden podpis už je, a čeká to na ten můj druhý. Roztrhl to a řekl: vyřiďte svému manželovi, že jsme si kvit, on mi zachránil v Haliči za první světové války život.“
Hazdra: „Pan Stránský hovořil o atentátu na Heydricha a já bych právě v souvislosti s českou šlechtou rád zmínil, že si několik dní před tímto atentátem právě Reinhard Heydrich vzal k ruce ony deklarace, o kterých jsme hovořili. Podíval se na jména těch, kteří z řad šlechty za těmito ,akty’ stáli a nechal uvalit na panství těchto šlechticů, kteří se hlásili k českému národu, nucenou správu.“
Brod: Asi bychom, než uzavřeme tuto kapitolu nacistické okupace, měli zmínit alespoň jedno jméno. To byla rodina Bořků Dohalských, která patří k nejvýznamnějším obětem nacismu z řad šlechty.
Stránský: „Já jsem s Jiřím Dohalským seděl 6 let… Ovšem, o něco později.“
Brod: V té druhé totalitní éře…
Antonín Bořek Dohalský zahynul 3. září 1942 v Osvětimi Hazdra: „Ano, tento rod, můžeme si říci, byli tři bratři. Na první poslech to zní jako v pohádce, ale jejich životy rozhodně žádnou pohádkou nebyly. Naopak svědčí o obrovské míře vlastenectví a odvahy, kterou projevili právě v letech nacistické okupace. Jedná se o Františka Bořka Dohalského, který byl našim diplomatickým zástupcem nejprve v Londýně, později ve Vídni. Dále Antonína Bořka Dohalského, což byl arcibiskupský kancléř v době První republiky a svatovítský kanovník na Pražském hradě. A nejmladší z bratrů Dohalských, Zdeněk Bořek Dohalský, parlamentní zpravodaj Lidových novin, přítel bratří Čapků, Ferdinanda Peroutky a této plejády hvězd prvorepublikové žurnalistiky. Tito tři bratři se aktivně zapojili do protinacistického odboje. Nejstarší z nich, František, také jménem celé rodiny podepsal zářijové prohlášení české šlechty v roce 1939 a všichni tři se ocitli v koncentračních táborech. Z toho dva nepřežili. Antonín Bořek Dohalský zahynul 3. září 1942 v Osvětimi, nejmladší Zdeněk po třech letech vězení na Pankráci byl v únoru 1945 deportován do Malé pevnosti v Terezíně, kde jako jediný z celého transportu byl druhého dne, to znamená 7. února 1945, popraven. A jediným z těchto tří, který přežil nacistické věznění, byl František. Ovšem po třech a půl letech v Dachau, což mělo také zdravotní následky. Po roce 1945 se vrátil do diplomatických služeb jako první československý vyslanec ve Vídni. Ovšem přišel rok 1948, a jak pan Stránský již zmínil vzpomínku na jeho jediného syna Jiřího, ten byl ve vykonstruovaném procesu se skupinou Pražský hrad, což byla skupina spolupracovníků z kanceláře prezidenta Beneše, odsouzen k 17 letům odnětí svobody. Z toho odseděl rovných deset.“ 
Brod: Teď musíme udělat větší skok přes léta 1945 až 1948. Já jenom zaznamenám, že samozřejmě v souvislosti s odsunem sudetských Němců se z území Československa dostaly za západ také některé šlechtické rody, které se hlásily k němectví. Československá republika ještě v letech 1945 až 1948 podnikla některé kroky, zvláště tzv. Lex Schwarzenberg, tedy zvláštní zákon, který redukoval panství Schwarzenbergů, které byly namířeny proti šlechtě. Dá se zevšeobecnit, jaký byl postoj komunistického režimu vůči šlechtě? Mne v té souvislosti napadá, že alespoň zpočátku se zdálo, že příliš velký zájem komunisté samozřejmě o šlechtu nemají. Některým rodům víceméně umožnili v roce 1948 -1949 pololegální odchod na západ nebo do Rakouska, do Německa a jinam. Jak se dá označit tento postoj zpočátku? Hazdra: „Zevšeobecňovat můžeme velmi těžko. Ovšem můžeme nalézt určité paralely mezi nacistickým a komunistickým režimem, a to zejména dvě, neboť jak pro nacisty, tak pro komunisty šlechta představovala nepřítele. Pro komunisty později třídního nepřítele. A když pročítáme nejrůznější zprávy komunistické tajné bezpečnosti, tak šlechtické rodiny byly velmi pečlivě sledovány a velmi otevřeně označovány za nepřítele státu. A druhou rovinou je ona konfiskace majetku, jak nacistický režim chtěl zúčtovat se šlechtou. Hitler po vítězné válce rozhodně nemínil šlechtu trpět, byť řada šlechtických příslušníků působila v nacistické správě, což je samozřejmě kapitola pro nějakou jinou diskuzi. Totéž měl v úmyslu a také to realizoval komunistický režim, který znárodnil šlechtický majetek. Šlechtická sídla de facto přišla o své majitele, a tím také byla narušena jistá kontinuita vývoje těchto panství a těchto sídel.“
Brod: Pane Stránský, vy jste byl v době komunismu dvakrát vězněn, v 50. letech a v 70. letech. V těch vašich soudních procesech, dá-li se to tak vůbec nazvat, které vedly k Vašemu uvěznění, hrál Váš původ nějakou úlohu?
Stránský: „Určitě, abych odpověděl jedním slovem. Ale bylo to složitější, protože já jsem ještě patřil do rodiny politických protivníků komunistické strany. To asi vy taky víte, že se konal proces s mým dědečkem, kterého komunistická strana žalovala pro velký dekret za to,že dostal svatováclavskou orlici…“
Brod: Tedy bývalý ministerský předseda Malypetr…
Stránský: „Ano. Jeho to stálo život, protože byl na Pankráci v době, kdy tam byl K. H. Frank. Takže si každý dovede představit, jak se s ním zacházelo. Prošlápli mu tam břicho, takže za dva roky pak umřel na perforaci střev. Ale samozřejmě ten proces vyhrál, protože se tam musela číst svědectví jak Jana Masaryka, tak prezidenta Beneše, protože celou válku s nimi byl ve spojení. Komunistická strana se pak musela veřejně omluvit, a to oni neumí.“
Brod: To nezapomněli ani vám, jako vnukovi.
Stránský: „Ano, to byla jedna věc. Druhá věc byla ta, že jsem byl šlechtic, to znamená, že jsem byl automaticky jejich třídní nepřítel. A kromě toho to ještě mělo takové půvaby, že jsem dostával bití i za rod Stránských, s kterým jsme neměli nic společného. To byl rod ministrů, co jim patřily Lidovky. Ještě řeknu maličkou poznámku, protože o tomhle jsme se bavili i s Jiřím Dohalským. Můj táta se s jeho tatínkem sešel v Osvětimi, což je pro tu dobu příznačné i bez velikých slov, že? Naše rodina taky patřila mezi rodiny, které musely opustit Prahu. To bylo těch 5 tisíc rodin. My jsme dostali dekret, že jsme byli zbaveni práva na byt číslo popisné atd. atd., a do 24 hodin jsme se měli odstěhovat do pohraničí. V té době byl ve vězení můj bratr a můj otec po dvouletém vězení dělal někde v lese dřevorubce.“
František Schwarzenberg s americkým vyslancem Brod: Pane Hazdro, stručně prosím. Našli někteří šlechtici v českých zemích nebo na Slovensku cestu do aktivního odboje proti komunismu? Hazdra: „Dá se říci, že aktivní cestu do protikomunistického odboje nalezli spíše v exilu, nikoli v domácích českých podmínkách. Zde byli spíše oběťmi komunistické perzekuce. Ale pokud hovoříme o exilu, zde bych rád zmínil příběh Františka Schwarzenberga, který, jak bývá pro české dějiny typické, se zapojil jak do protinacistického odboje, tak po roce 1948 odešel do Spojených států amerických, kde přednášel na Loyolově univerzitě v Chicagu a aktivně vystupoval v rámci Rady svobodného Československa a dalších exilových organizací.“
Brod: Jak byste řekl, že česká šlechta celkově proplula tím těžkým 20. stoletím? My dneska vidíme, že některé šlechtické rody hrají poměrně významnou úlohu v českém veřejném životě, že se vrací život do bývalých rodinných sídel. Znamená to, že prošly tím stoletím bez větších šrámů?
Hazdra: „Tak to se takto rozhodně říci nedá. Prošly 20. stoletím jako česká společnost. To znamená se vším pozitivním i negativním, se všemi klady i zápory. Ale my bychom si měli především uvědomovat, že se v našich dějinách 20. století často setkáváme s názory, že český národ neměl svoji šlechtu a že česká šlechta byla cizácká, nepřátelská. My ale nalezneme nemálo příkladů z řad české šlechty, jedinců, kteří se přihlásili k českému národu a byli ochotni na sebe vzít veškerá rizika, která s tím byla spojená. To znamená, že se aktivně zapojili do protinacistického odboje, vystupovali proti komunistickému režimu a obětovali v nejednom případě i své životy a své existence. Což je myslím odkaz, na který bychom měli navázat a neměli bychom se za něj stydět.“
Stránský: „Já bych možná měl připomenout, že jsem četl, nevím už kde, takovou úvahu. Já ta „by“ nemám moc rád, ale ta úvaha se vázala k proklamaci šlechty z roku 1938, která projevila svoji loajalitu ke státu. Je jedna teorie, že kdyby se nekonal protektorát, tak by evropská šlechta asi zapracovala ve prospěch šlechty české, která se postavila na odpor proti nacismu. Je to samozřejmě teorie. Já to jenom říkám proto, že ta vyhraněnost postojů šlechty, daná dávnou minulostí a předáváním určitých etických a morálních hodnot z generace na generaci, tady hrála určitě svoji roli i v odboji.“
Brod: Pánové děkuji, to byla debata nad historickými otázkami spojenými s přežíváním šlechty v konfrontaci s totalitními režimy 20. století. Já za účast v této debatě děkuji spisovateli Jiřímu Stránskému ze Stránky a Greifenfelzu. Děkuji a nashledanou.
Stránský: „Nashledanou.“
Brod: A děkuji historikovi Zdeňku Hazdrovi z Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze. Děkuji a na slyšenou.
Hazdra: „Děkuji za pozvání, na slyšenou.“
Dnešní Otazníky historie Petra Broda končí. Další díl uslyšíte opět za měsíc.
Žádné komentáře:
Okomentovat