Přiznám se, že to má pro mne větší cenu než Blbové brojící proti seznamům !

 Ono asi nebude náhoda, že expředseda Naardenského hnutí Eu.Ing. B.Kobliha v jednom článku vzpomíná M.Dolejšího a ing. J.Sprušila.
Dva muži cesty

Bohumil Kobliha

V životě se jaksi zákonitě potkáváme s lidmi, se kterými se máme setkat.

Roku 1992, na podzim dramatických změn pro náš národ a stát, jsem byl v Praze. Miroslav Dolejší, se kterým jsem byl v téměř denním styku, mi volal, že by mne chtěl s někým seznámit. Řekl ale, že ten někdo bydlí v Ostravě. Měl jsem tehdy v Praze auto, tak nebylo problémem si odskočit. Miroslav naplánoval cestu na 29. října, prý s "menší" objížďkou přes Orlické hory. Prý budou tou dobou lesy krásné. Viděl jsem. Pravda, kdybych naši krajinu nemiloval, tehdy bych jí pro vznešenou rozvlněnou barevnost musel propadnout. Kouzelná cesta se nám ale o více jak hodinu a půl prodloužila.

Když jsme se dostavili na místo určení, tam jsem byl představen lehce nasupenému Ing. Jiřímu Sprušilovi. Obával se už, že se nám cestou něco přihodilo. S jemu vlastní rázností dal tedy do pohotovosti jednu ze svých jednotek, byl totiž krajským ředitelem policie v Ostravě. Rozjitření jsem chápal, z doby tehdy vanuly pocity nejistoty. Jeden z jeho zaměstnanců "Dědek", který nás pak provázel, si před tím zastrčil za pas nad zadní kapsou "nahatou" pistoli.

Po všem dalším už klidnějším uvítání, jsme byli uvedeni do jistých problémů, které se bezprostředně týkaly další kariéry Ing. Sprušila. Už tehdy totiž proslul svým rázným a nekompromisním postupem proti zločinu jako "ostravský Catani". To byl soudobý televizní hrdina detektivního seriálu. Jako první Ing. Sprušil v tehdejší ČSSR vybudoval zásahovou jednotku, kterou vybavil automobily Tatra 613, zkonfiskovanými orgánům KSČ. Vyhlásil také akci "Zákon", v níž dal ultimatum všem zločincům severu Moravy. Prostě byl to chlap na svém místě! Žádné "patlámo" ‑ paci, paci a srdíčko, dětičky.

Jiří nesouhlasil s postupem nového vedení resortu ministerstva vnitra, čemuž já byť člověk zvenku, jsem se vůbec nemohl divit. Před tím tam byl ministrem lidovecký JUDr.Sachr, který byl záludným "vírem sametu" smeten. Ovšem bylo těžké pro nadaného a energického Ing.Sprušila, konečně v plném rozletu, kdy se dostal do funkce, která byla pro něj jak na míru ušitá, se pozice a postavení vzdát. Jenomže zde nešlo o maličkosti.

Jiří se narodil 17.1.1938 v Břeclavi a byl tedy pravým Moravákem, přímý rodem i postavou. Rodina se záhy přestěhovala do Ostravy, kde Jiří později vystudoval gymnázium a pak tamní vysokou školu báňskou. Po jejím absolvování v roce 1962 působil krátkodobě na Mostecku v Severočeských hnědouhelných dolech (SHD), ale po roce se vrátil do Ostravy a nastoupil jako důlní technik v Ostravsko‑karvinských dolech. V letech 1966 ‑ 1970 pracoval u policie (tehdy Veřejné bezpečnosti) jako vyšetřovatel závažných důlních nehod a průmyslových havárií. Pro svůj nesouhlas s okupací Československa v srpnu 1968 a pro své zásadové postoje, byl označen za nositele pravicového oportunismu a propuštěn. Nastoupil pak opět do OKD, ovšem ne do technických funkcí, ale jak se říká k lopatě. Později mi vyprávěl jak fáral a jak pracoval v dolech na nejnebezpečnějších místech, kde hrozily závaly, v prašných i mokrých štolách v prostředí spíše pro krtky či mloky než pro jeho robustní postavu slováckého šohaje. Ty podmínky se otiskly pak, myslím, do jeho plic. Osmnáct let ničil "spravedlivý" socialistický řád skvělého člověka a pravého muže. Teprve v roce 1988 mu bylo opět dovoleno nastoupit do technické funkce v podniku Ostroj, který vyráběl důlní zařízení. Rokem 1990 se vrátil k policii.

Nelze se tedy divit, že Jiří který si prožil všestranné ponížení a přesto zůstal svým, nemohl souhlasit s tím, co dnes už historicky zveme "havlárnou".

Kdo je čestný a zásadový člověk, nemůže jednat jinak než podle svého svědomí, a tak následně v roce 1993 Ing.Sprušil opustil své místo, pro které byl jako odlitý a ukovaný.

Později, už v civilním zaměstnání se věnoval praktické politice, a mezi jiným založil i Vlasteneckou republikánskou stranu, která byla také jedinou politickou stranou pevně programující naši neutralitu.

Není jistě náhodu, že se Miroslav Dolejší, jako poradce ministra vnitra Dr.Sachra, setkal s Jiřím, a pak po propadu Lidové strany nepřestali spolupracovat pro dobro naší země.

Ing. Jiří Sprušil připravoval a promýšlel další kroky, a jedním z nich byl návrh stínové vlády.

Miroslav jako bezesporu nejvýznamnější politický analytik doby a člověk s neuvěřitelně hlubokými vědomostmi a přehledem, nezlomený a nezlomitelný Čech, byl navrhován na místo budoucího prezidenta republiky. Vládní resorty pak měly být svěřeny skutečným odborníkům a věrným Čechům či Čechoslovákům. Škoda, že se tehdy národu nepodařilo získat vládu věcí svých, skutečně do svých rukou.

Ale co bylo dobrého, to zůstává.

Dodnes bych doporučoval každému politiku i novináři, aby si alespoň jednou v roce znovu přečetli Dolejšího "Analýzu 17.listopadu 1989".

Oba muži, jak Miroslav tak Jiří, ukazovali cestu české politiky, a daleko dopředu. Tou je plné vědomí složitosti světa okolo a naší životní, bezpodmínečné důležitosti si vládnout na svém a po svém. Toho je možno dosáhnout jedině při cílené neutralitě. Národy střední Evropy ji musí mít právo získat.

Je ztrátou pro národ a tragickou shodou, že Miroslav Dolejší zemřel 26. června 2001, a Ing. Jiří Sprušil ho následoval přesně o tři roky později, dne 27. června 2004, oba prakticky na důsledky zvůle nepřátel naší země.

Oba tito muži cesty jsou přesto svými díly stále s námi a s připomínkou, že naše pouť není ukončena. Směr je vytrasován.

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn-Hendon, 5.5.2009.

 

 Kronus Jaroslav

Memorandum českých národních zájmů v situaci globalizovaného světa


Preambule
Národ je společenství lidí shodných civilizačních hodnot, jako celek
odlišných oproti jiným společenstvím. Národ má svůj genetický základ v
jistém souboru společných předků, nicméně příslušníkem národa je každý, kdo
se k němu hlásí, jeho kulturu a jazyk používá, ale hlavně považuje za svoje.
Pojem národa není na náboženství založen, jakékoliv náboženství je součástí
národní kultury, pokud je s ní v souladu. Totéž platí pro politické
ideologie. Odlišující znaky národa od ostatních nejsou obecně určeny (nemusí
to být náboženství, dokonce ani jazyk), zcela určitě musí být alespoň
kulturního rázu. Pro český národ je odlišnost historicky daná jazykem a
kulturou (pro švýcarský národ třeba jenom kulturou).

Stát zajišťuje národní existenci. Bez národa je stát jen provincií nějakého
vyššího celku, jeho existence nemá smyslu, pouhá hospodářská jednotka není
stát. Národ potřebuje stát k ochraně své existence a stát musí mít národ,
aby jeho existence měla smysl. Víme z historie, že větší státní celky
nezajistily dostatečně národní existenci, protože obvykle měly jiné zájmy a
pokud chránily národ, potom jen ze svých oportunistických zájmů, na které
nelze v historickém procesu spoléhat. Stát může být jen takový, který má na
mysli blaho svého národa. Stát může být součástí vyšší jednotky, pokud tato
zajišťuje zájmy národa (bezpečnost, společný hospodářský prostor) nebo jen
do té doby, pokud zájmy zajišťuje.

Vlast je zeměpisné historicky potvrzené prostředí, ve kterém národ žije. Je
ohraničena historicky potvrzenými hranicemi vybojovanými národem v etnických
soubojích a vzepětím kulturní a jazykové odlišnosti. Do pojmu vlast je
zahrnuto přírodní prostředí zeměpisného celku a jsou do něj zahrnuty všechny
stavby na území vybudované a všechny soukromé pozemky bez ohledu na
vlastníka.

Kontinuita národa a smysl existence. Kontinuita národa je jeho pokračující
fyzická existence, existence jeho odlišné kultury a jazyka, pokračování
odlišného civilizačního vzoru. Národ je věčný jako lidstvo.
Žádná společnost nemůže existovat bez představy o sobě, bez iluzí, mýtů, snů
nebo vizí. Ony vytvářejí celkové společenské klima a z nich lze odvodit
hodnoty, které společnost uznává, a úctu, kterou sama k sobě chová. Národ
takto nikdy není společenstvím, které sleduje jenom nějaké příležitostné
zájmy, ani společným sdílením prostředků k naplnění živočišné existence,
jejíž přirozeností je její pomíjivost a zánik. Národ je udržitelný pouze
hodnotami, které přesahují životy jedinců i celých rodů díky sdílení toho
nejlepšího, co bylo vymyšleno nebo vytvořeno, zachováno v činech a úsilí
těch, kteří rozmnožovali ctnost, vědění a dovednosti.
Existence národa má smysl a tím má smysl udržování a prohlubování odlišného
civilizačního vzoru. "Národ tu není zbytečně, ale proto, aby soutěžil svým
odlišným kulturním a organizačním vzorem v rámci diverzifikovaného světa a
tím spoluvytvářel obecný civilizační pokrok světa." Svět bez národů, bez
bohatství odlišnosti, je světem bez budoucnosti. Unifikované lidstvo zaniká
na nezájem o svůj osud, protože není čeho dosahovat, není za co bojovat,
soutěžit s jinými. Bez národa jsou cíle jen individualistické, společenstva
se rozpadají nejednotou zájmů a v chaosu potom vítězí ti, kteří záměrně
tento stav navodili a ideovou jednotu si zachovali.


Vlastenectví je na emotivním nezištném základě vytvořený dobrý vztah ke
svému národnímu celku v časové kontinuitě od minulosti do budoucnosti a k
jeho prostředí (vlasti). Je to idea sociální soudržnosti skupiny nazývané
národ a odhodlanosti hájit jeho zájmy. Upřednostňuje zájmy vlastního
národního celku před zájmy jiných národních celků a před zájmy cizích i
vlastních jednotlivců a skupin od zájmů národního celku odlišných. Je
výrazem konkurenční snahy společenstva uspět v diverzifikovaném světě. Idea
vlastenectví vyžaduje povinnost příslušníků národa jej bránit, zachovávat a
rozvíjet kulturně a fyzicky, včetně jeho prostředí (vlasti). Zároveň
vyjadřuje úctu k ostatním národům, které chtějí žít v přátelství a míru, a
toleranci, pokud je vzájemná a respektuje hranice vlastí.
Vlastenectví patří do souboru skladebných idejí, které lidi vedou ke
shodnému smýšlení a jednotným akcím; absence vlastenectví je známkou
společenského rozkladu a ztráty sociální soudržnosti.
České vlastenectví má výhodu oproti jiným, že se nemusí dovolávat
nepravdivých mýtů a překrucování historie či zbytečné a nepravdivé vytváření
nepřítele.
Posláním vlastenectví v této době je především zachování národní kultury,
jazyka a fyzické existence v globalizovaném světě a v prostředí úpadkových
hodnot a kultury.
Vlastenec dává přednost vlastenectví před jinou ideou na stejném místě
použitelnou.

Zvláštní smysl existence národa. Český národ se zachoval řízením
Prozřetelnosti v cizím prostředí nikoliv náhodně, ale s posláním, které se
historicky postupně naplňuje.
V této době lze chápat smysl existence jako mostu mezi slovanskými národy a
západem, mostu nezávislého, otevřeného a nesloužícího nikomu jako nástroj
expanze. Proto též zaměřenost jen na jednu stranu je neplněním národního
poslání. Samostatnost a otevřenost je hlavní poslání v našem prostředí.
Zatím jsme o tomto svém mostě příliš nerozhodovali a jeho funkci využívali
jiní ke svým zájmům. Proto musíme svůj most obhájit a udržet ve vlastních
rukách. V podstatě asi tak, jak to dělali Přemyslovci, Lucemburkové, Jiří z
Poděbrad, Jagelonci a jak to naznačuje čin knížete Rostislava pozvat
slovanské věrozvěsty a tradice Sázavského kláštera.
Druhý smysl je zachování a nezávislé rozvíjení odlišné duchovnosti našeho
národa, která zůstala zachována navzdory nepříznivým politickým poměrům a
pronásledování a která se historicky projevovala od Konstantina a Metoděje,
přes husitství, českobratrství, lidovou barokní duchovnost až k duchovnímu
vzepětí národního obrození. V současné době schází této duchovnosti náplň,
je otevřena k přijetí nových myšlenek, které by byly v souladu s její
imanencí, bohužel dnes plněna spíše materialistickou spotřební kreativitou.

Globalizace - paradigma začátku třetího tisíciletí
Globalizace sama je procesem, který vede automaticky k hospodářskému
propojování, protože specializace a hromadná výroba zatahuje státy, a
zvláště malé, do globálního obchodu. Tato propojenost je určitou zárukou
míru, protože jakýkoliv hospodářský problém jednoho státu se přesouvá na
druhé a tím vzniká zájem druhé nepoškozovat. Také nelze uzavřít hranice,
protože by to znamenalo hospodářský krach s nedozírnými následky.
Evropská civilizace, jejíž jsme součástí, je v morálním úpadku, který se
vyznačuje odstupem od tradičních hodnot, relativizací, rovnostářstvím a
nivelizací. Individualizace má též za příčinu rozpad tradičních
společenstev, ztrátu identity ke společenstvu širšímu i užšímu, tedy k
národu a v posledku až k rodině. To poslední je nejzhoubnější projev a
zároveň indikátor rozpadu a zániku celé civilizace nízkou porodností,
špatnou výchovou dětí a ztrátou sociální soudržnosti. Neschopnost obrany
proti agresivním přistěhovaleckým etnikům a vysvětlování tohoto stavu
pacifizmem a tolerancí jen naznačuje ztrátu identity a schopnosti evropské
kultury přistěhovalce asimilovat.

České národní zájmy v období globalizace

Stávající stav národního ohrožení a jeho příčiny; nebezpečné a neškodné
situace
Stávající paradigma je jednak dáno historickou polohou naší vlasti ve středu
Evropy a zachovanými historickými hranicemi. Od druhé světové války je Český
národ dominantní ve své vlasti, menšiny německá a židovská byly umenšeny na
velmi malou část a svoje místo zaujaly jiné menšiny, především Rómská,
Slovenska, Ukrajinská, Vietnamská a jiné, od kterých nehrozí nebezpečí
národní likvidace, jako od bývalé německé menšiny spojené se shodným
národním živlem za hranicemi ve velkém a mocném státě. Taktéž se změnila
délka hranic se sousedy, německá se silně zmenšila, což opět umenšuje
německý tlak. Netvrdíme, že německý národ byl vždy nebezpečný, ale
historické zkušenosti z posledních dvou století nás nutí takto uvažovat
zcela přirozeně, a každá svobodná neovlivněná úvaha musí toto postihnout.
Hned nato je ovšem potřeba říci, že nebezpečí přímého vojenského nebo
jakéhokoliv násilného zásahu z německé strany je ve stávající situaci
vyloučeno, i když o dalším vývoji nemůžeme předem vědět a proto je vždy
zapotřebí historické zkušenosti předeslat a mít na zřeteli. Účast ve
vojenském sdružení NATO znamená též bezpečnost ze strany světových ohrožení.

Nedomníváme se, že národ je v současné době podstatně ohrožen jinými národy
a pokud ano, není to hrozbou násilím nebo cizí nadvládou, ale naší
neschopností a nezájmem rozlišit nepřátelské vlivy a bránit jim.
Národ je dnes ohrožen nebezpečími, která nikdy v historii nebyla, a proto
nemá vytvořeny obranné mechanismy. Těmi nebezpečími je úpadek celé evropské
civilizace promítaný u nás do jednak ztráty identity a s tím spojené ztráty
vůle hájit kulturní a jazykové odlišnosti, státní zájmy a vůbec společné
zájmy národního společenstva vůči cizím tlakům a zájmům. To se projevuje
potom neustálými ztrátami hospodářskými ve prospěch cizích subjektů a
stoupajícím indoktrinačním vlivem zahraničních idejí a hodnot. Ale daleko
větším nebezpečím je nízká porodnost, fyzická degradace a špatná výchova
dětí. Odstranění tohoto fatálního nebezpečí je náročné a vyžaduje právě
zodpovědnost za celek a emotivní vztah k národu, jinak si nelze v této
oblasti představit žádnou pozitivní změnu.
Indoktrinační a úpadkové ideje, přicházející dnes převážně ze západní Evropy
jako vzory, jsou protlačovány propagačně a finančně silnými subjekty nebo
přímo vyžadovány orgány EU, mají jednak za následek ztrátu vlastenectví, s
tím i sociální soudržnosti, což se projevuje především ve státních úřadech a
v politice nemorálnostmi a sobectvím, jednak přímo působí na rozklad rodiny
a špatnou chaotickou a bezideovou výchovu dětí. Na první pohled ideový
eklektismus má synergický efekt ve ztrátě solidarity, uzavřenosti
jednotlivců, absenci rodinného života a potažmo v postupném vymření a zániku
národa. Bez návratu vlastenectví není možné řešit morálku v politice a v
úřadech (jako přímý efekt) a také se nedostává dostatečné vůle k řešení
všech společnost ohrožujících jevů.
Probíhající integrace do EU má vliv na klesající nezávislost českého státu.
Na druhé straně je zapotřebí vidět nebezpečí světová, proti kterým je EU a
NATO určitou záštitou. Hospodářský prostor EU vytváří příležitosti k
uplatnění schopností a kreativity našich lidí. Uzavření státu k našim
sousedům by znamenalo hospodářskou katastrofu a ohrozilo existenci národa.
Nebezpečí neskýtá otevřenost hospodářská, ale omezení politické a kulturní
suverenity nadřízenými orgány EU využívané k prosazování zájmů jiných národů
v EU dominantních. Stávající stav integrace překročil mez nutnou k
pragmatickým krokům v unifikaci odpovídající společným zájmům evropských
národů a dovoluje zásahy do našich tradičních hodnot, zvyšuje jednostranný
tlak západních zemí v prosazování svých indoktrinačních a úpadkových hodnot,
které již nyní viditelně ohrožují budoucnost národa. Na druhé straně jsou
západní vyspělé státy vzorem k napodobení v některých legislativních a
organizačních záležitostech.
Světová nebezpečí jsou tentokrát dosti vzdálená naší vlasti, nicméně
náboženský a jiný ideologický fanatizmus nevynechává nikoho a proto
spolupráce s jinými národy na snížení tohoto nebezpečí a vytvoření společné
obrany není omezením státní samostatnosti.


Strategie vlastenectví v období globalizace
Strategie vlastenectví je obecný návod pro chování vlastence takový, aby jej
spojovalo s jinými vlastenci bez ohledu na jeho postavení, bydliště, zájmy a
ideové zaměření. Má za úkol vyjasnění názorů na vlastenectví a jeho
strategii a dosažení jednoty v postupu. Je to s nejlepším vlasteneckým
svědomím výčet nutných postojů a usměrnění činů, aby z toho vyplynulo to
dobré pro národ a vlast.

Obecná část
Tento program je pouze směrnicí pro chování vlastence v jakémkoliv spolku
nebo organizaci a v jakékoliv činnosti. Je to výčet hlavních národních
potřeb a výzva k vlasteneckému chování jejich prosazováním.
My vlastenci, vědomi si stávajících, většinou málo zřetelných a tím
nebezpečnějších národních ohrožení prohlašujeme:
Budeme se snažit o rozvoj vlastenectví u všech vrstev národa především
správnou vlasteneckou výchovou dětí.
Opíráme se o pravdivý výklad minulých i současných dějů a kauzálních vazeb,
v programových vizích se budeme snažit o zohlednění pravdivě vysvětlených
zkušeností z minulých dějů. Odmítáme všechny ideje a teorie založené na
částečném nebo lživém vysvětlení skutečností. Jsme si vědomi, že pravda
vítězí, a budeme za ni bojovat, propagovat ji a vysvětlovat.
V praxi budeme postupovat morálními a ctnostnými metodami k uskutečnění
cílů. Provedeme morální očistu svého svědomí a budeme usilovat o očistu
svědomí národa, tak abychom mohli komukoliv podat "morální vysvětlení".
Potom můžeme naplnit rčení: "nebát se a nekrást".
Odmítáme nepravdivé "hledání a vytváření nepřítele", což neznamená vnější
nebezpečí přehlížet. Taktéž odmítáme etnomasochismus - sebemrskačství
spojené s úporným hledáním a konstruováním národních selhání za účelem
zbytečných omluv a sebeponižování. Odmítáme se omlouvat za selhání
jednotlivců našeho národa, jejichž jednání bylo na národní úrovni odsouzeno.
Omluvit se za národní selhání je nutné, pokud se opravdu jednalo o
kolektivní selhání a existuje ještě v této době takto poškozené a dosud
neodškodněné společenstvo (v současné době nevidím takový případ). Na druhé
straně je zapotřebí osvětlit pomoc jiných národů nám a nebát se vyjádřit
uspokojení a kladné ohodnocení.
Odmítáme zaslepené národní sobectví a izolacionalismus, které jsou proti
národním zájmům. Je nutno mít spojence a spřízněné národy se stejnými zájmy,
což vyžaduje dlouhodobé pěstování styků. V tom je zapotřebí vstřícnosti a
otevřenosti. Je zejména zapotřebí vyjadřovat vděčnost těm národům, které se
zasloužily o naši svobodu a bojovaly společně s námi ve světových válkách,
to bez ideologických předsudků a na základě pravdivého výkladu dějů; zároveň
přátelství s nimi pokud možno pěstovat. Poškození a ohrožení našeho národa
jinými je zapotřebí pravdivě vysvětlovat bez relativizace a ideologisace.
Postoj k mezinárodním nebo nadnárodním institucím je nutno zaujmout s
nejlepším vědomím pro opravdové národní zájmy. Ohledně EU nám může být
vzorem činnost Přemyslovců v Českém státě v rámci Svaté říše Římské. Český
stát se nalézal uvnitř, mohl ovlivňovat dění v říši a přitom měl naprostou
samostatnost, o hospodářské ani nemluvě, dokonce i diplomatickou a
zahraniční. Pouze se nesměl stavět proti zájmům nadřízených říšských orgánů
a svoji vnější politiku dávat s nimi do souladu.
Odmítáme spojovat existenci národa a vlasteneckou činnost s nějakou
ideologií nebo politickou teorií (marxismem, socialismem, bolševismem,
náboženským fundamentalismem, liberalismem, demokratismem, monarchismem,
sociálním nacionalismem). Jakékoliv ideové teorie mohou být jen nástroji k
zachování a rozvoji národa, pokud mají vlastnost toto poslání konat a svůj
univerzalismus nestaví nad zájmy národa.
Univerzalistické ideje, které brání vlastenectví nebo jsou s ním v rozporu,
odmítnout jako celek nebo alespoň do té míry, která je národním zájmům
nebezpečná.
Vlastenectví je na prvním místě pořadí vyznávaných hodnot ve společenské a
politické oblasti. Proto odmítáme univerzalistické ideje upřednostňovat před
vlastenectvím, ale realizovat jenom v souladu s ním a v rozporných bodech
dát přednost vlastenectví.
Odmítáme přepisování dějin a přejímání nepravdivých mýtů jiných národů,
které je v současné době prosazováno mezinárodními organizacemi pod různými
pláštíky k likvidaci národního povědomí a hrdosti a k přijetí kosmopolitního
smýšlení a k ideovému zmatku.
Nezakládáme pojem národa na rasových znacích, ale na národní kultuře a
jazyku. Domníváme se, že absorpce cizinců a míšení domácích etnik je
příznivým vývojovým jevem, pokud se přizpůsobí národní kultuře. Pro
přistěhovalectví jsou vhodnější národy příbuzné, nebo alespoň nenesoucí s
sebou zásadně odlišnou kulturu a agresivní ideologie. Postoj k příchozím
lidem, kteří nechtějí přijmout naši národní kulturu, je nutné zaujmout jako
k cizincům, kteří mohou být dočasnými hosty vítanými nebo nevítanými podle
jejich chování k našim lidem a k naší národní kultuře, nikoliv se domnívat,
že mají automaticky práva shodná s našimi lidmi nebo že je snad naší
povinností akceptovat jejich rozdílné chování. Domácí lidé mají dědičné
právo na své území, kulturu a celou civilizaci naší vlasti a nemusí se o
cokoliv dělit s příchozími nebo jim kulturně ustupovat. Velké
přistěhovalectví kohokoliv je nebezpečné.
Rasové smýšlení a útoky nejsou s vlastenectvím v souladu, jsou obvykle zevně
navedenou snahou vlastenectví diskreditovat.
"Žádný národ nemůže přežít bez sebeúcty" (Leasing). Školství musí vychovávat
děti k uznávání přirozených autorit a hodnot, mezi které kromě osobností
patří také národní kultura a dějiny. Sebeúcta musí být pěstována.

Speciální část pro přítomné paradigma
V současné době je Český národ v hluboké morální krizi vzniklé diskreditací
komunistických myšlenek, kterým část národa věřila, neexistencí převládající
celonárodní ideje, protože je komunistický režim nedovolil a dehonestoval
všechny jiné ideje a hodnoty a diskreditoval vlastenectví tím, že jej
zneužíval pro svoje záměry. Přijímané hodnoty západní provenience jsou
úpadkové a rozkladné. Ta část hodnotných myšlenek Západu, většinou
vlasteneckých a křesťanských, které tam přežívají, nejsou propagovány a
jejich šíření není v plánu organizací u nás působících, ani samotné EU.
Daleko největší ze všech vlasteneckých výzev je bránit úpadkovému vlivu
evropských dekadentních idejí a kultury. Tomu nepomůže nějaké uzavření
hranic, jak už bylo dokázáno za komunistického režimu, ale pouze opravdovou
kulturní samostatností bez cizích vlivů. Na začátku stojí uvědomění si
tohoto stavu a práce na obnově vlastní tradiční kultury a vědomý odpor k
úpadkovým hodnotám. Je nutno najít způsob jak vysvětlit vliv těchto
úpadkových hodnot, odhalit je a zesměšnit. Posice k tomu ovšem nemohou být
čistě konzumně materialistické a hédonistické. Chce to duchovní ideu
nezištné solidarity. Vzorem nám může být národní obrození, jeho étos a
nezištná angažovanost. Zároveň je nutno v materiální a organizační oblasti
nalézt podpůrné metody k překonání morální krize, tedy podpora rodiny a
porodnosti, dobrá výchova dětí, větší zodpovědnost, pravomoc a demokracie na
nižších stupních politického řízení společnosti.
Úkolem vlastenectví je najít cestu duchovního obrození. Jeho podstata musí
vycházet z národních tradic a zajistit jejich kontinuitu. Postupovat v
souladu s jinými národy je možné, nikoliv ovšem tak, že dojde k popření
významné části našich tradic, přepisování historie a ponížení národa na
nějakou bezvýznamnou folklórní skupinu bez státnické a kulturní minulosti.
Je zapotřebí v potřebné míře obnovit myšlenku slovanské vzájemnosti a tomto
duchu působit i na smíření dosud rozeštvaných slovanských národů. Je nutno
především vysvětlit, že komunistický univerzalismus byl neslovanský,
podstrčený nepřáteli Slovanstva, a slovanská vzájemnost jím hlásaná byla jen
jednou z používaných metod k jeho prospěchu, nikoliv však k prospěchu
Slovanstva. Je nutno působit na odstranění posledních zbytků komunistického
univerzalismu. K narušení slovanské jednoty bylo využito i pádu
komunistického režimu vědomým zvnějšku řízeným rozeštváním slovanských
národů, což bylo pozorovatelné v jisté době i na vztahu Čechů a Slováků,
naštěstí bez trvalého následku. Přitom je zapotřebí působit s vědomím, že
státní samostatnost jednotlivých slovanských národů je příznivým jevem a
spojování do větších celků není v této době vhodné řešení a vede ke sporům
většinou z ekonomických důvodů. Taktéž je nutné být ve střehu, aby nebylo
slovanské vzájemnosti využito k mocenským ambicím některého státu.
Jsme si vědomi, že kredit českého národa je zvláště u slovanských národů
velký, že jsme pro většinu z nich vzorem a to nás zavazuje k chování si
tento kredit udržet a stát se opravdu nositeli dobrých kulturních myšlenek v
tomto prostředí. Naše situace mostu je v tom výhodou, přičemž musíme mít na
zřeteli, že opravdu rozhoduje kvalita a potřebnost myšlenek, nikoliv směr
odkud přichází. Můžeme být nositeli západní civilizace mezi slovanskými
národy, ale také nositeli správných a potřebných myšlenek ze slovanského
prostředí směrem na západ. Pokud budeme mostem, budeme i filtrem a proto
velmi záleží na našem postoji.

Hlavním úsilím je zachování svobody a demokracie v naší vlasti, což je nutné
pochopit zvláště k poslání, které bylo shora řečeno. Je zapotřebí zachovat
svobodný obchod.
Chceme podporovat domácí střední třídu a ochránit ji proti globálnímu
kapitálu. Odmítáme vypisování světových nebo evropských výběrových řízení a
zahraniční podnik připustit k veřejným zakázkám pouze, když v komoditě není
podnik domácí.
Budeme podporovat vznik a rozvoj střední třídy a zvyšování jejích
individuálních a rodinných materiálních a finančních rezerv a budeme bojovat
proti proletarizaci našich lidí ať už cílené nebo dobrovolné. Budeme bojovat
proti konzumní proletarizaci (životnímu stylu - všechny příjmy
prokonzumovat, nevytvářet rezervy, případně se zadlužovat a spoléhat jen na
stát v oblasti sociální).
Je zapotřebí obchodní otevřenosti, vyjma zločinných a mafiánských aktivit.
Je zapotřebí se nebát cizích obchodních a finančních aktivit, ve kterých
jsme zprostředkovateli a tím zajišťujeme hospodářské příjmy jako malý stát
docela nejsnadněji. Ideologické pronásledování ekonomicky příznivých aktivit
cizinců je kontraproduktivní. Nejlepším řešením pro podobné aktivity je
vymezit určitá městská centra (Karlovy vary, Praha a p.) nebo jejich části,
které jsou už samy o sobě takto tradičně připraveny. Vznik omezených ghett
různých národů, sloužících k obchodním základnám tvořící součásti obchodního
a informačního mostu, na kterém participujeme, považujeme za možné, nikoliv
ovšem jako šířící se přistěhovalecké kolonie sloužící k infiltraci národa
záplavou přistěhovalců a k šíření cizích ideologií.
Odmítáme už v současném stavu prodávat jakýkoliv státní majetek, hlavně
půdy. Některé věci lze řešit dlouhodobými pronájmy.
Podporujeme větší nezávislost obcí vlastními daněmi a větší zodpovědnost v
oblasti hospodářské a sociální.
Nedomníváme se, že není možné státní nebo obecní podnikání, pokud podnik na
sebe vydělá.
Domníváme se, že je zapotřebí stabilních vlastenci obsazených úřadů a soudů
bez závislosti na momentální politické reprezentaci. Budeme prosazovat
nezávislé vlastenecky smýšlející úředníky a soudce, jejich ochranu proti
mafiím a korupčním vlivům.
Chceme všestranně umenšit současný vliv EU v oblasti kulturní i hospodářské,
domníváme se, že dotace EU nejsou příznivé pro naše zájmy a za lepší řešení
považujeme peníze placené nyní do EU využít podle vlastního rozhodnutí.
Jsme si vědomi toho, že náš stát je malý a otevřený evropskému trhu a
závislý na něm, proto nemůžeme vytvořit oddělené hospodářské poměry, což
přináší sebou též otevřenost ke společným normám a zákonům s ostatními státy
EU. Dále je nutné společné řešení bezpečnosti a zločinnosti.
Musíme vytvářet energetickou samostatnost spojenou zároveň s ekologickými
požadavky. Vydolování posledních zbytků nerostného bohatství považujeme za
barbarství, proto jsme pro postupnou odstávku tepelných elektráren a rozvoj
jaderné energetiky na světové úrovni bezpečnosti a čistoty. Podporujeme také
veškeré bezeztrátové zdroje obnovitelné, které ovšem, vzhledem k
nespolehlivosti dodávek musí být doplněny přečerpávacími elektrárnami nebo
jinými akumulačními zařízeními. Vývoj by měl směřovat k motorovým palivům z
obnovitelných zdrojů a topení elektrickou energií. Úspory realizovat
tepelnými izolacemi domů, malými automobily a přímými úsporami. Ceny energií
by měly motivovat k zavádění alternativních zdrojů. Dotace považujeme za
nesystémové.
Musíme podporovat naše zemědělství a dosáhnout pokud možno samozásobení,
alespoň v oblasti základních druhů potravin.
Odsuzujeme rovnostářské ideje (generový feminismus) narušující tradiční
mezilidské vztahy, zabraňují vytváření rodin a vedou k jejich rozkladu. Pro
materiální zajištění je zapotřebí pouze altruismu, tedy pomoci slabým a
neschopným na úrovni jejich základních potřeb. Rovnost platí pouze v oblasti
občanské rovnosti a rovnosti příležitostí, kterou je potřebné dát každému,
což znamená též ve školství dát startovací podmínky rovné všem dětem bez
ohledu na etnický a třídní původ.
Neodmítáme zdůvodněné a národ posilující socialistické myšlenky, domníváme
se, že vlastenectví neodporuje ani tradiční sociálně demokratická činnost
ohledně ochrany pracujících, nicméně v současné době se hlavní socialistická
iniciativa soustředila na obhajobu nepracujících a v požadavcích na stát,
který nemá zdroje, ze kterých by sociální solidaritu zajišťoval, a
populismus socialistických politiků nemá jiné východisko než zadlužování.
Zadlužování na spotřebu a škodlivý voluntarismus (ono to nějak dopadne) je
jednání státním a národním zájmům škodlivé. Domníváme se, že v rámci
státních zájmů je nutné zajistit zákonem vyrovnaný rozpočet.
Odmítáme násilnou formu národního socialismu.
Základem národa je rodina s dětmi a odmítáme stávající diskriminaci rodin
bezdětnými, jejichž sociální zabezpečení ve stáří potom zajišťují děti
jiných lidí, pokud samozřejmě nevychovávají přijaté děti nebo se nezúčastní
na výchově dětí v jiných rodinách. Chceme zvýšit rodinné materiální vazby,
zvláště vzájemnou zodpovědnost generací. Chceme zajistit rozvoj rodin všemi
zákonnými a morálními prostředky, materiálně chceme napomoci mladým rodinám
k jejich rozvoji (zajištění bytu, zdravotnických potřeb levně, školky,
jesle), což je úkol pro obce v rámci jejich větší pravomoci.
Řešení hospodářských poklesů vidíme v rezervách na místo dluhů a v krizových
dobách zaměstnávání na projektech nutných k zajištění bezpečnosti a majetku
a vstřícných projektů infrastruktury a energetiky.
Chceme zajistit práci pro každého, odmítáme trvalou nezaměstnanost
jednotlivce, pokud není sám zajištěn vlastními prostředky. Obce by měly mít
pravomoci zajistit práci na výstavbě důležitých staveb pro stát a obec a ve
veřejných službách. K tomu je zapotřebí v době konjunktury zajistit finanční
rezervy.
Domníváme se, že sociální podpora by měla být přednostně směřována k rodinám
s dětmi tak, aby mohly rodiny zakládat i mladí lidé, protože jen od těch lze
očekávat početnější rodiny. Odmítáme platby "za dítě" tedy kupování dětí,
protože jsou potom předmětem spekulací a špatné výchovy dětí a vůbec
nekvalitní populace zplozené neschopnými lidmi, kteří z podpor žijí místo
práce. Chceme dosáhnout spíše naturální podpory, tedy předměty pro kojence
za přijatelnou cenu, školní potřeby, byty apod. Přímé platby by měly být
omezeny třetím dítětem, zatímco pro bohatší lidi by byly tyto platby
nezajímavé a neomezovaly by je ve velikosti rodiny, chudší rodiny mít další
děti nemusí. Přebujelé sociální podpory na jiné účely nejsou produktivní,
vyčerpávají prostředky obvykle jen z důvodů politického populismu. Základní
životní potřeby pro nepracující by měly být zajištěny z prostředků obcí.

 

Velikáni našeho exilu

Dnes vám chci stručně představit velikány našeho antikomunistického exilu. Nemohu ovšem v tomto kontextu nepřipomenout jejich domácí pomocníky, kteří se jim snažili pomoci se etablovat po předání moci zde v České republice.
Miroslav DOLEJŠÍ, narodil se v roce 1931. Nikdy nebyl členem žádné poltické strany. V roce 1950 ho vyloučili ze studia na průmyslovce v Kladně za to, že v klubovně ČSM vyvěsil britskou vlajku. Po vyloučení ze školy měl zákaz studia. Potom následoval tábor nucených prací v dole Gottwald. V roce 1951 ho zatkla Státní bezpečnost a po 15 měsících trvajících výslechů byl odsouzený do vězení. Do svého propuštění na základě amnestie v roce 1960 prošel osmi vězeními a uranovými doly. V šedesátých letech pracoval jako technik. V roce 1969 ho pro členství v K 231 propustili z práce. V sedmdesátých letech ho požádali o napsání článků o počítačových systémech. Po splnění úkolu následovalo v roce 1976 zatknutí a obvinění ze špionáže. Přesto, že mu tato nebyla prokázána, zněl rozsudek na 11 let v třetí nápravné skupině. Choroba, zlý zdravotní stav, podezření z rakoviny kůže a názor lékařů, že brzy zemře, vedlo v roce 1985 k jeho propuštěním před uplynutím trestu. M. Dolejší nebyl nikdy agentem Státní bezpečnosti. V roce 1990 byl dvakrát lustrován nezávisle na sobě. Jednou to bylo na přímý rozkaz FMV, podruhé na popud komise vyšetřování událostí 17. listopadu. Obě lustrace proběhly s výsledkem negativním. M. Dolejší v komunistických věznicích a táborech strávil 19 roků svého života. V roce 2001 umírá.
Ing. Jiří SPRUŠIL, se narodil v roce 1938. Po absolvování techniky nastupuje v roce 1964 jako vyšetřovatel Veřejní bezpečnosti pro důlní neštěstí a mimořádné události. V roce 1970 je se služeb SNB propuštěn pro nesouhlas s intervencí vojsk varšavského paktu. Do roku 1989 se živí jako technik na šachtě. Po předání moci je jmenován velitelem policie ve městě Ostrava. Do povědomí české veřejnosti vstoupil v červnu roku 1990. Tehdy vyhlásil mimořádné bezpečnostní opatření nazvané Zákon a in principo, jednalo se o nemilosrdný atak proti kriminálním živlům ovládající zejména po Havlova amnestii ulice. Tento soustavný tlak přinesl kromě jiného, že cikánský kriminální živel se začal houfně stěhovat do jiných lokací republiky. Lžihumanisté v čele státu začali připravovat jeho statutární likvidaci. Zejména Jan Ruml se dle pozdějších vyjádřeních Ing. Sprušila zasloužil o to, že byl několikrát přeložen na nedůstojná referentská místa. Pplk. policie reaguje na vše znechucením a odchodem do soukromé sféry, kde působí coby ředitel z jedné bezpečnostních agentur. Ve službách Policie ČR stačil zvládnout dvě bezpečnostní stáže v USA. Podruhé se mluvilo o tomto muži v roce 1996, kdy založil projekt Vlastenecko-republikánské strany. Posledním momentem jeho možné aktivizace byl rok 1999, kdy vedení ČSSD s ním počítalo coby s policejním prezidentem. Nakonec byl upřednostněn plk. Kolář a později bývalý prokurátor Antl. Přesto se Sprušilovi dostalo jisté satisfakce. V roce 2004 natočila ČT pořad o přepadení letiště v Mošnově v roce 1991 pod přímou ingerencí Jana Rumla a L. Dobrovského. Tato akce související s likvidací Slušovic tenkrát skončila blamáží a Ing. Sprušil vyslovil dvě zajímavé teze. Jedna zněla, že to tak trochu připomínalo přípravu na eventuální možný útěk vládnoucí garnitury z ČSFR a poté lehce ironicky poznamenal, že v právním státě by protagonisté přepadu letiště byli hodně dlouho ozdobou kriminálů.
prof. Dr. Lubor KARLÍK, odešel v roce 1949 z Československa. V padesátých a šedesátých letech pracoval nejprve v Austrálii a později v USA v obranném průmyslu na vývoji systémů pro vojenskou a průmyslovou aplikaci. V roce 1965 obdržel doktorát v multidisciplinárních vědách operačního průzkumu na Stanforské universitě. V roce 1970 byl profesorem na universitě ve Washingtone a přednášel průmyslovou ekonomii a finance. V letech 1967-88 byl permanentním členem generálního sekretariátu OSN a jedním ze zakladatelů Organizace pro průmyslový rozvoj UNIDO. V jejím zastoupení zodpovídal za realizaci četných klíčových projektů v Asii, Africe a jižní Americe a vyhodnocoval žádosti členských zemí OSN a finanční a technickou podporu pro jimi předložené projekty. V roce 1972-77 pracoval ve Správní radě pro koordinaci řízení programových organizací OSN včetně autonomních organizací Světová banka a MMF. Z pověření Světové banky byl vedoucím poradcem indické vlády na úkolu optimálního rozmístění tvrdých valut v průmyslových sektorech. V roce 1991 byl prezidentskou komisí USA jmenován Fulbricht International Scholár pro mezinárodní akademickou reprezentaci a poté v letech 1991-93 delegován na Vysokou školu ekonomickou. V současné době je činný jako nezávislý poradce.
prof. Dr. Ing. Milan ZELENÝ, narodil se v roce 1942. Po vystudování VŠE byl na doporučení prof. Šika odeslán na stáž na universitu do Rochesteru. Zde získal titul Master of Sciente a Doctor of Philosophy. Jako profesor podnikového řízení působil na Columbia university, nyní má doživotní úvazek na Fordham universite v New Yorku. Působí též na Universitě Tomáše Bati ve Zlíně. Působí též jako konzultant, poradce a zřídil pro české podnikatele České centrum produktivity a dvě další obdobné filiálky. Je též velice plodný, co se týče publikování jak odborného, tak politologického.
Ing. Dr. Bohumil KOBLIHA, se narodil v roce 1930. Po vystudování ČVUT nastupuje do výzkumného a projektového ústavu. V roce 1960 se při práci ve Škodových závodech na unikátním projektu vysokofrekvenčním kalicím stroji pro Indii se seznamuje s již uvedeným M. Dolejším, toto setkání se pro něho stává osudové. Roky 1961 a 1962 tráví na montáži v Indi. Od poloviny šedesátých let je externím lektorem ČVUT a Institutu ministerstva strojírenství. V roce 1969 odchází do exilu. Zde se seznamuje s mnoha nekomunistickými exilanty a začíná politicky pracovat. Zakládá Naardenské hnutí, rediguje jeho oběžník a přednáší. Bohužel v roce 1976 rezignuje na post generálního tajemníka tohoto hnutí pro neshody s příznivci zednářských struktur a Charty 77. Pracuje v oboru na vrcholných manažerských postech a dostává se mu excelentních ocenění. V letech 1982-84 působí jako lektor na zambijské universitě a přednáší alokaci investic. Po návratu se opět zapojuje do činnosti exilových organizací, ale některé opouští pro jejich stranění reformním komunistům. Přechází k akademické práci - na londýnské universitě získává titul PhDr, od roku 1989 je evropským inženýrem. Publikuje, píše, poznává jiné kultury než anglo-americkou, působí jako poradce v Saudské Arábii. Jeho jméno je známo ze všech exilových periodik nezednářské či prokomunistické provedience, jeho kontakty jsou v rámci exilu neuvěřitelné. Dnes tento téměř osmdesátník publikuje, sděluje prostřednictvím některých národních periodik jak to vypadá v Británii, co je nesnázemi současného globalizujícího se světa a pod.
prof. Dr. Josef Kalvoda, se narodil v roce 1923. Po vystudování střední školy se zapojuje do politické práce v ČSL ihned po skončení druhé světové války. Po zatčení Státní bezpečnostní v létě roku 1948 v listopadu téhož roku opouští Československo. Po krátkém pobytu v utečeneckém táboře, kde se stává zájmem StB, Německo opouští a usazuje se ve Francii. Zde si vydělává vlastními rukami a později emigruje do USA. Zde pobývá od roku 1951, živí se manuelní prací a dálkově studuje. V roce 1960 získal titul PhD na Kolumbijské universitě. Anglicky publikoval tři knihy, kapitoly v dalších devíti knihách a velké množství článků. Česky kromě jiných vyšla geneze Česko-Slovenska a trilogie Z bojů o zítřek. Během předvolební kampaně v USA v roce 1980 byl členem výboru Scholars for Reagan and Busch. Velice podrobné údaje o tomto vyjmečném muži najdete na jeho webových stránkách, založených majitelem vydavatelství Dílo, jemuž manželka věnovala písemnou pozůstalost, když profesor Kalvoda v roce 1999 zemřel.
Karel Kryl: „Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou, ti kteří kradli po léta dnes dvojnásobně kradou, ti kteří nás léta týrali nás vyhazují z práce a z těch kdo pravdu zpívali nadělali zrádce. Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky brbláme spolu u piva jako vždycky farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky my nakrmíme Forbesa za dvě tři pětky. Demokracie zavládla zpívá nám Gott i Walda zbaštíme sóju bez sádla u strejdy Macdonalda, král Václav první je jedna parta se šmelinářským šmejdem pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem. Demokracie panuje od Aše po Humenné, samet i něha v pánu je a zuby vylomené dali nám nové postroje a ač chomout pálí zaujímáme postoje místo abychom rovně stáli. Demokracie dozrává do žaludečních vředů bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů a je to mýlka soukromá snad z optického klamu že místo srdce - břicho má a místo duše – tlamu…“
Jaroslav Vrána