Poslední dobou se tuze mnoho lidí zlobí, jestliže jen zaslechnou slovo ´národ´. Národy nejsou žádná chiméra; existují a existovaly vždy-pokud jen paměť sahá. A opět v poslední době spíše vznikají nové národy, než by zanikaly národy staré. Nebylo tomu tak vždycky. Mnohem víc národů zaniklo, než nových vzniklo. Není snadné jednoznačně vysvětlit, proč zaniklo takové množství národů. Snad to ani všecko národy nebyly.
Členění lidstva na národy si nevymyslil žádný člověk, podnět k tvoření národů dal Hospodin zmatením jazyků při stavbě Babylónské věže. Tehdy vzájemně si nerozumějící lidé se rozešli do všech koutů země, a to po skupinách. S největší pravděpodobností každá taková skupina mluvila odlišným jazykem. Zřejmě již tehdy se stalo, že menší skupiny se přece jen ohlížely po větších skupinách, které hovořily řečí podobnou, připojovaly se k nim, nebo je aspoň z menší či větší vzdálenosti sledovaly.
Bůh dal podnět k vytvoření skupin životaschopných, ochotných se postavit čelem k realitě. A to bylo skutečné zrození národů. Písmo svaté Starého zákona sice hovoří o velikém množství národů (které již dnes neexistují), zůstává však hádankou, zda všechny tyto tzv. národy hovořily různou řečí, třebaže měly i svého krále.
Národy zaujaly určité teritorium; to začaly pilně vzdělávat a tím i milovat. Zajisté všecka tato území nebyla žádným „zemským rájem na pohled“, leckdy se musily spokojit s místy nijak lahodnými; ta nejlepší místa obsadily skupiny početnější. Je až ku podivu, jak brzy se ve Starém zákoně mluví o pouštích. Ekologové rádi nadávají pastevcům koz a ovcí, že nechali svými stády spást i tu nejubožejší vegetaci a že to tedy byli oni, kdo vytvořili pouště. Nebude to úplná pravda. Starozákonní spisovatelé nazývali pouští i území, porostlé trním a bodláčím, kde člověk musil vskutku „v potu tváře“ dobývat svůj chléb. Už to nebyl Ráj.
Národy povětšinou toužily po samostatnosti. Tu však nešlo vždy zachovat, už jen proto, že se tyto národy vzájemně potřebovaly a samy pak utvářely různá seskupení. Ta seskupení velmi často byla tvořena násilím. Snad už tehdy se rodili snílkové, kterým se rozdělení lidstva na národy nelíbilo a ti pak bojovali za svůj sen často i nevybíravými prostředky. Ti snílkové pocházeli z malých i z velkých národů. Byli a jsou vesměs považováni za mírotvorce, za lidi rozumné a uvážlivé. Proti nim stáli a stojí většina lidí, pro které je národ samozřejmostí. A opět většině těchto lidí docela stačí, že jsou údy toho či onoho národa; daleko nejméně je těch, kteří vyvolávají víc než hlasitě: „Nic než národ!“
Už jen proto, že se na tolika místech v Písmu svatém hovoří o národech, nezdá se mi, že by bylo Božím úmyslem ´instituci´ národa rušit.
Tak jako katolické náboženství ostře odsuzuje nacionalismus, (to jsou ti, kteří po ulicích vyvolávají „nic než národ“), naopak naléhavě vybízí k vlastenectví.
Hledejme příklady u světců. Nikdo z nich se nestyděl za svou „národnost“ (v antice a ve středověku nešlo o národnost v dnešním smyslu). Začněme svatým Pavlem a skončeme u Padre Pia nebo Edity Steinové. Nikdo ze svatých se nestal „světoobčanem“, o jakémkoli kosmopolitismu se v žádném církevním dokumentu nehovoří. A právě tak se žádný světec nestal nacionalistou, třebaže k tomu byli leckteří světci sváděni.
Sousední národy vždycky do sebe narážely a pak buď mezi sebou vystavěly zeď, nebo naopak začaly do sebe infiltrovat. Ani jedno, ani druhé se nikdy neosvědčilo.
Malé národy vždy měly a mají obavy z národů velkých, zejména z těch, které měly ve svém sousedství. Kamenem úrazu se pro malé národy stávalo, když začaly velké národy ať už v čemkoli napodobovat, nebo si je dokonce začaly vybírat za spojence.
O tom píše Rio Preisner ve své „České existenci.“
„Od 19. století se Češi upínali k nepravým spojencům: k Rusům, Francouzům, Angličanům, podléhajíce nebezpečnému svodu pro malý národ-mít velmocenské spojence. Není však nic zrádnějšího než velmoc, neboť ona právě jako „taková“ není s to myslet na nic jiného než na svůj vlastní prospěch. Její egoismus je nerozdílně spjat s její „velikostí“, s její mocí. Od dob Asyřanů a Babyloňanů a Římanů nebyl zaznamenán případ, aby se velmoc opravdu, celou svou vahou a silou zasadila o malý národ“.
Vytvářet ať už jakékoli ´společenství národů´ je svým způsobem pouhou iluzí. Pokud takové přátelství nepřinese národům přibližně sejné výhody, nikdy netrvá dlouho, nebo stane se formálním. Kdokoli se pokoušel pouta mezi národy utužit, vždy spíše uškodil, třebas i v dobré vůli.
Hovořme nyní o národu českém. Za dob stěhování národů se slovanské národy ´draly´ na západ, i když jim musilo být jasné, že tam nebudou samy a že narazí na nepřekonatelné překážky. Slované narazili na Germány a Slovany a to je, jak se zdá, poněkud zaskočilo. Co pak se stalo, stát se musilo, nicméně slovanský předvoj svým lpěním na pohanských tradicích došel úplné zkázy. Pak už se odvíjela historie poměrně velmi dobře známá: česká lodička měla stále co dělat, aby se udržela nad hladinou.
Udržela se s vypětím všech sil, rozhodujícím pak bylo 19. století.Je hanebné, jak málo si dnes ceníme českého národního obrození. Ale pozor! Národní obrození probíhalo u nás po dvou cestách. Tuze často se za nejvýznamnější část tohoto obrození považuje vzkříšení p r o t e s t a n t i s m u, který u nás již koncem 18. století hynul na úbytě.Tak jako 28. říjen roku 1918 zastihl tvůrce Československé republiky zcela nepřipravené a překvapil i samotného Masaryka, jako překvapil 17. listopad 1989 emigranty, disidenty a víceméně celý národ, tak překvapil toleranční patent císaře Josefa II. všecky naše protestanty a bohužel i katolíky. Naráz se z moha protestantů tajných stali protestanti zjevní, jali se spojovat tíživou situaci české národní věci s jejich problémy, zamlžili celou zemi a přivedli do rozpaků veškerou českou inteligenci. Byl to totiž vesnický lid a nejchudší měšťanstvo, které do prakse přivádělo ono vskutku n á r o d n í obrození. Nikoho dnes již nezajímá, že na tomto skutečném národním obrození měli lví podíl katoličtí kněží, zejména kněží venkovští-kteří sice měli malý vliv politický, ale zato jich bylo hodně a byli vesměs čiperní.
Možno říci, že roku 1848 byl již český národ vzkříšen, z jeho zad a ramen však hulákali liberálové vesměs protikatolického střihu, že toto národní obrození bylo jejich dílem. Na štěstí pro národ, který jim velmi brzy přestal věřit, šlapala těmto takyvlastencům na přezky rakousko-uherská administrativa. Jsem natolik upřímným Č e c h e m, že jsem Bohu vděčný za tuto opomíjenou skutečnost, nad kterou hořce pláče nejeden český „buditel“.Vzdávám Bohu díky i za 28. říjen a za českou neodvislost na Rakousku, ale přesto nemohu zapomenout oné čertově babičce Marii Terezii, že jí do krve urážela už jen pouhá myšlenka na to, že by se ať už tak či onak musila vzdát „svých“ zemí Koruny svatováclavské. Nebýt Marie Terezie, nebylo by hranic česko-německých, nebylo by ani Českých zemí.
Českému národu bylo za jedenáct set let jeho existence mnohem více ubližováno, než on by ubližoval národům jiným. To by snad bylo i přirozené. Není však už přirozené, že nejvíc škod bylo Čechům způsobeno Čechy; byly to rány nadmíru kruté a mnoho se nelišily od ran smrtelných. Ne že by si takové rány nezasazovali vzájemně i příslušníci jiných národů, nemohu se však zbavit dojmu, že Češi jsou v „sebedestrukci“ mistry. Dovedou si mistrovským způsobem škodit i v dobách mírových, kdy je víceméně nic zlého netrápí kromě závisti. Němci nám spílají, že jsme „lokajským“ národem. Lokajů jsme zajisté vždycky měli víc, než se nikterak neposlouží státu či obci za protektorátu, udávalo se za bolševické hrůzovlády. Za I. republiky a ani dnes se neudává. Není komu koho. Zato se o z n a m u j e úřadům a buďme si jisti, že takovým o z n á m e n í m se nikterak neposlouží státu, ani obci, ani domu, o z n á m e n í m se jen poněkud zchladí zloba oznamovatele.
Netřeba snad ani vyhledávat, kdy a kde se ta česká zloba všech proti všem zrodila. Původce netřeba dlouho hledat. Je jím sám Kníže světa, je však až k pláči, že původ této české udavačské a oznamovatelské vášně možno najít už u vzniku českého národa za Přemyslovců. Možná už u praotce Čecha. – Horribile dictu !