převzato

Sarrazin kopl do vosího hnízda

Vydáno dne 14. 09. 2010

Nic nemohlo lépe ilustrovat a definitivně podtrhnout fakt, že Evropa stěží může být jednotná už jen proto, že v ní existují dva odlišné světy - obyčejní lidé a politická třída -, než odvolání člena předsednictva Bundesbank Thila Sarrazina za výroky, nad kterými evropské elity vynesly nekompromisní fatvu, zatímco valná část občanů s nimi souzní. Úspěšný berlínský senátor a mezinárodně uznávaný ekonom ztratil veškeré renomé v jednom jediném okamžiku - když se stal rasistou a antisemitou. Proč? Celá kauza je v podstatě trapně nudná. Autor sepíše kontroverzní publikaci, kritizuje společenské přešlapy evropských států (nejčastěji multikulturalismus), pronese něco v tom smyslu, že na to Evropa doplatí, přidá pár nekorektních poznámek a pak už jen čeká, až vzájemné mediální přestřelky mezi rozhořčenými odpůrci a stoupenci zajistí reklamu a PR zdarma.

Soumrak Německa
Objektem vzrušených debat byla tentokrát kniha Deutschland Schaft Sich Ab (Německo se demontuje). Její osou je Sarrazinovo varování, že Německo kvůli masovému přistěhovalectví hloupne. Sám potom muslimským imigrantům vyčítá nechuť se integrovat a především kritizuje vysoké náklady na imigrační agendu, které zatěžují státní kasu.
Nic nového pod sluncem, ale zároveň nic, co by myslícího člověka, který výše zmíněné problémy vnímá kriticky, urazilo. Úmyslně se vyhýbám jakýmkoli predikujícím označením jako „konzervativní" nebo „národovecký", protože Sarrazin je sociální demokrat.
Zmíněný PR model zafungoval i v tomto případě. Zvykli jsme si, že v podobných situacích soldateska „protirasistických" moralistů chvíli křičí, zatímco autor provokativní knihy dává rozhovory, sbírá mediální body a vydělává peníze. Za pár týdnů se téma stane fádním a spisovatelovo jméno spolu s pochvalnými recenzemi a furiózními pamflety zmizí z očí na blogy a do akademických časopisů.
Sarrazin ale cosi změnil. Když dával týdeníku Welt am Sonntag rozhovor, na otázku, zda existují genetické shody u některých etnických skupin, zcela nevinně a v souladu se zdravým rozumem odpověděl kladně: „Ano, všichni židé sdílí určitý gen, stejně jako Baskové mají gen, který je odlišuje od ostatních." Tím ovšem rozpoutal takové tornádo šokujících a nenávistných reakcí, že rovnou mohl napochodovat do ulic s nápisem „Nabízím svůj skalp".
„Sarrazinovy výroky jsou neakceptovatelné a chceme jeho hlavu" zněly unisono hlasy CDU i Zelených, kancléřky Merkelové, členů místního sdružení SPD, jehož je Sarrazin členem, předsedů imigrantských obcí, ale i spolkového prezidenta Christiana Wullfa, což je paradoxní, protože právě prezident, který by měl rozhodovat až po zralém uvážení, sám vyvíjel nátlak na Bundesbank, aby se Sarrazina zbavila. Nakonec jsme se dočkali i „evropské dimenze", se svou troškou do mlýna přispěchal šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet, který je prý Sarazzinovými výroky jakožto občan hluboce otřesen. To má pravděpodobně co dočinění s druhem nějaké novodobé pózy, protože lidská představivost zde naráží na limity, co šíleného by se s Jean-Claudem Trichetem muselo stát, kdyby Sarrazin třeba vydržoval sklepení sexuálních otrokyň.
Celá kauza má také potenciálně významnou výzkumnou dimenzi. Stálo by za to, aby politologické katedry po celé Evropě, které beztak nemají pořádně do čeho píchnout, vyškolily týmy profesionálních „Thilů", protože v časech častých volebních patů, kdy se hovoří o krizi politiky, nám praxe Sarrazinovy kauzy ukazuje, jak dokážou jindy vzájemně znepřátelené frakce najít společný zájem a v jeho rámci dokonce odstavit člověka nadaného a po odborné stránce vysoce ceněného. Stačilo by tak v době vládní krize vyslat jednoho „Thila", aby politiky správně rasisticky pohoršil, hned by se jinak a lépe jednalo! (Proslýchá se, že představenstvo Bundesbank možnost vyloučení ani nemělo ve svých stanovách. Thilo Sarrazin je tak historicky prvním členem, který přišel o post.)
Nedotknutelný Izrael
Tragédií současné Evropy je především šokující zjištění, že mnohé debaty a otázky se ani nesluší nastolovat, byť postihují problémy, které jsou podloženy fakty, nebo proto, že domněle vytvářejí intolerantní prostředí tím, že vyzdvihují kategorie jako národ nebo etnická identita, tedy kategorie, které podle mnohých urážejí druhé a jsou moderním vývojem překonané.
Zatímco teze o „židovském genu" vyvolaly v Německu doslova bouři, v Izraeli byly přijaty s klidem a mám dojem, že řada politických frakcí, nemluvě o vrcholových představitelích Izraele, by toto tvrzení přijala za své. Týden předtím o „židovském genu" v izraelském rozhlase hrdě mluvil například zpěvák a herec Jehoram Gaon. Posluchačům tvrdil, že vědecká studie prokázala, že Palestinci mají „židovský gen" a někteří z nich byli dokonce požehnáni „genem kohnovským".
Evropský komisař pro obchod Karl de Gucht, který hovořil o vlivu židovské lobby ve Washinghtonu a iracionálním přístupu Židů k blízkovýchodní otázce (podkopává prý diplomatické úsilí Západu v této oblasti), sice mohl zvolit vhodnější datum, než zmíněná slova pronést v den, kdy bylo ve Washinghtonu obnoveno přímé izraelsko-palestinské jednání o urovnání v oblasti, i zde ale platí totéž, co v případě Thila Sarrazina.
Nic z toho, co de Gucht řekl, není antisemitismus, ale věcná kritika politického jednání státu. Jsou to více než čtyři roky, kdy profesoři mezinárodních vztahů Stephen Walt a John Mearsheimer vydali jednaosmdesátistránkovou studii o vlivu izraelské lobby na americkou zahraniční politiku. Navzdory tomu, že se v práci nenachází jediná pasáž, která by se negativně dotýkala Židů jako etnika, studie byla pochopitelně označena jako antisemitská. Přesto, že izraelské lobbistické organizace v Americe svou činnost nijak netají a názory jejich představitelů jsou veřejně známé, napsat otevřeně nepřikrášlenou analýzu izraelsko-amerických vztahů se nesluší.
Izraelský zájem na tom, aby americká nebo evropská zahraniční politika podporovaly jeho pozici na Předním východě, je samozřejmě legitimní. Ale stejně tak je legitimní, pokud si politici v těchto zemích začnou klást otázky, nakolik je míra naší podpory Izraeli ve srovnání s tím, jaké vedlejší dopady kupříkladu přináší izraelská mocenská politika, pro nás výhodná. Kritika izraelské politiky už zaznívá i z daleko odpovědnějších míst, nedávno se dokonce ozval dnes již bývalý vrchní velitel amerických sil v Afghánistánu McChrystal. Ve slušné a zdravé společnosti je zvykem o problémech otevřeně mluvit. A pokud někdo prohlásí, že vlády by měly brát ohledy primárně na své zájmy, ne na zájmy státu jiného, byť jeho lobbisté politické úsilí úspěšně kormidlují ve svůj prospěch, je potřeba ho vyslechnout.
Můžeme, prosím pěkně, provokovat?
Obojí ukazuje na jedno - Evropě vládne pštrosí myšlení. Nelíbí se vám, co říká Sarrazin? Považujete de Guchtovy myšlenky za scestné? Řekněte, v čem se mýlí, nastolte protiargumenty. Toho se ale od strážců myšlenkové čistoty nedostává. Nedozvíme se, proč je dobré státní pokladnu nadměrně zatěžovat nadměrnou imigrací, v čem jsou nepracující a fundamentalističtí přistěhovalci přínosní. Stejně tak se nedočkáme vyvrácení názorů, že izraelské lobbistické skupiny jsou příliš silné. Nic kromě hysterických a pohoršených projevů není slyšet. Protiargumenty se omezují na moralistické kličky „otřesné", „není to slušné", „je to nekorektní" nebo „nehodí se to". Katastrofální myšlenkový úhor.
Problémy nezmizí tím, že budeme perzekvovat ty, kteří se o nich nebojí otevřeně mluvit. Karl de Gucht nebo Thilo Sarrazin pouze nastolují nová, pro mnohé možná nepříjemná témata, ale právě proto, abychom o nich mohli diskutovat a věcně se jimi zabývat. A i kdyby platilo, že to jsou notoričtí provokatéři, co se tím změní? Co by to bylo za politiku, kdybychom mluvili jen o příjemných a nekonfliktních věcech? Právě radikální názory štěpí a tematizují zásadní problémy. Proto je jich potřeba
Vyšlo na webu Revue Politika