Profesor Karlík nutí k zamyšlení
Zadal jsem si do googlu "Karlík Lubor" a vybrané četl. Zaujal mě titulek "Parlamentní demokracie se octla v troskách". Vyklubal se z toho rozhovor Víta Kouřila s Ivanem Hoffmanem pro časopis Sedmá generace, který vyšel v čísle 4/2008. Co mě nejvíce zaujalo, o to se hned s vámi podělím:
Kdy se naše parlamentní demokracie začala hroutit?
Nejpozději v roce 1980, kdy americký kongres zrušil protilichvářské zákony. Banky uplatily americké zákonodárce volebními dary ve výši 2664 tisíc dolarů, z toho 590 tisíc dolarů dostali členové bankovních výborů sněmovny a senátu.
Jak to zapůsobilo na povahu demokracie v České republice?
Zcela fatálně. Minuli jsme se po roce 1989 s kapitalismem coby systémem prosperujícím díky svobodné atmosféře, spravedlivé soutěži, solidaritě sociálního státu. Vlak, do kterého jsme se chystali nastoupit, už nepřijel, přesněji — ta linka už byla zrušena.
Kdy po Listopadu jste si to uvědomil?
Zcela zřetelně až někdy v roce 1999, kdy se mi dostala do ruky brožura Lubora Karlíka Nejen o monetarismu s podtitulem Iluze a realita. Jedná se o osmdesátistránkovou ekonomickou esej, kterou profesor Karlík nejspíše vydal vlastním nákladem, a jeden výtisk mi někdo poslal poštou do rozhlasu. Při čtení jsem měl podobný pocit dobrodružství jako kdysi třeba u Havlovy Moci bezmocných. Pocit jakéhosi „prozření“, kdy se vám různá podezření a pochyby vzájemně propojí a člověk je nahlédne v souvislostech. Karlík popisuje mechanismus tvorby peněz, není to žádná detektivka, ale vzal jsem si z toho pro sebe, že když se zisku obětuje morálka, je z toho nakonec bankrot. Někdy v té době jsem pak poprvé zaregistroval i varovaní před tím, že se moc od volených představitelů přesouvá na vrstvu nikým nevolených manažerů. Na některém Fóru 2000 to řekl George Soros, u kterého mne to, přiznám se, trochu překvapilo, protože zrovna on se stal jedním z nejbohatších a nejmocnějších lidí díky finančním spekulacím. Domnívám se, že mu úpadek demokracie vadil ze stejného důvodu, pro který velkými částkami podporoval otevřenou, svobodnou společnost: moc, soustředěná v rukou manažerů, vede společnost ekonomicky ke dnu, jakkoliv se paradoxně zlepšují všechny možné statistické hodnoty, údaje či data. Takže, někdy v té době jsem nabyl pocitu, že ekonomická transformace v této zemi proběhla v režii organizovaného zločinu, s požehnáním nadnárodního, globálního společenství ekonomických zločinců. Tady trochu přeháním kvůli kráse, ale jenom trochu.
Tak profesor Lubor Karlík pohnul myšlením Ivana Hoffmana. Celý text rozhovoru je zde. Dočtete se v něm, že spolupachateli demontáže demokracie jsou novináři - nebojují za respekt k demokratickým principům, ale své publikum především baví, aby svým vydavatelům umožnili vydělat na publikované reklamě. Na správu věcí veřejných rezignovali i politici, proto nemá valný smysl je volit čili delegovat na ně právo k věcem veřejným se vyjádřit. S politikem už nelze uzavřít smlouvu — udělá si, co chce, respektive neudělá nic.
Podle Hoffmana jde o to, abychom my nerezignovali na ovlivňování věcí veřejných. Pravdě podobné je, že co si člověk neudělá — nezorganizuje, nevyvzdoruje, neprosadí — sám, to s největší pravděpodobností nebude, a čemu se sám nebude bránit, to ho nejspíše postihne. Pohybujeme se minovým polem a to nejhorší, co můžeme udělat, je, že se budeme tvářit jako na procházce parkem. Nejsme v parku.
Jaroslav Kronus, Kolín, došlo 3.1.2010;
Žádné komentáře:
Okomentovat