pátek 29. dubna 2011
sobota 23. dubna 2011
převzato
České legie na Sibiři (Lt. Gen. W. Sakharow).
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 16.4.2011 | Rubrika: Blog
Brzo po začátku války byl v Rusku založen český prapor. Následkem přílivu
českých dezertérů byl v roce 1916 ustaven pluk a ještě v tom roce brigáda.
Na jaře 1918 už to byla armáda s 50 000 vojáky. Podle příkazu Masaryka,
který se nacházel v Rusku od května 1917 do dubna 1918 a byl ve spojení
s bolševiky, všichni čs. zajatci se stávali automaticky legionářem ve službě
Rusku. Ruská národní armáda na ně hleděla s nedůvěrou, podle přísloví
„Zrádcem jednou, zrádcem vždy“. Tou dobou ruská armáda dobyla už Irkutsk
Omsk, Čeljabinsk, Ufu a Samaru. Pokud ruská vojska vítězila nad rudými,
bolševický tisk vždy připisoval vítězství Čechům, kteří ve skutečnosti s bílými
neměli žádné styky. Bílá armáda je nechávala na pokoji, protože uznávala
jejich status zajatců.
Češi táhli za bílými směrem na západ a kradli, co se dalo. Rabovali vše možné,
lékárnou počínaje, knihovnou v Permi konče. Byli v tom mistry. Špatně obutí
a lehce oblečení carští vojáci s nenávistí a zlostí vzpomínají na otřesný pohled
na elegantní Čechy, fintící se před nimi v nových elegantních amerických
uniformách a holinkách. Když se velitel bílých na ně obrátil s žádostí o pomoc
proti bolševikům, český náčelník odpověděl:„Naším úkolem je pouze železnice“.
V týlu Češi chránili nakradené zboží dvojnásob bedlivě. Nahromadili celé sklady
vojenského obleku, zbraní, munice, civilního oblečení, proviantu, obuvi,
všemožných věcí a celá stáda ukradeného skotu. Jen léků nakradli za 3 miliony
zlatých rublů, kaučuku za 40 milionů zlatých rublů. Měli též obrovské zásoby
mědi, zabranou v Čerenšenských dolech. Část těchto zásob byla výhodně
prodána na místě a část dopravena vlaky do Čech. (jak asi přes frontu?).
Češi měli ohromné množství lokomotiv, a víc jak 20 000 vagonů. Mohli je použít
a odjet domů? Jistěže mohli, ale o to jim už nešlo. Pomocí těch lokomotiv
a vagonů „Čechoslováci“ sbírali a vozili za sebou své trofeje. 18 listopadu 1918
generál Kolčak byl jmenován Vrchním správcem Sibiře se štábem v Omsku.
Tehdy se rozhodl udělat konec českému loupežnictví, což Čechy úplně
vyvedlo z příčetnosti. Začali se rvát s Kolčakovci a nakonec jej vydali
bolševikům, kteří ho zastřelili. Skirjanov napsal: Kolčakova armáda byla cenou
za volný průjezd Čechů. Kolčakova armáda konfiskovala bolševikům 30 vagonů
carského zlata, které měl Trocký připravené k zaslání do Ameriky.
Češi se o tom doslechli a náčelník štábu ruské armády po příjezdu do Irkutsku
zjistil, že jeden vagon, plný pětirublových zlatých mincí, Češi zcela vykradli!
Kromě toho, Češi uloupili ještě 8 milionů zlatých rublů u generála Skipetrova,
když v Irkutsku napadli jeho vlak. Připravovali se ukrást všech 30 vagonů zlata
ale bolševici a Amerikáni jim v tom zabránili.
Před odjezdem z Irkutsku Češi vyplenili budovu Státní banky a z místního eráru
odvezli všechny stroje na tisknutí peněz. Bankovky byly narvány do pytlů
a poslány speciálním vlakem na východ. Tehdy měli Češi mnohem více vlaků,
než měl Trocký. Během cesty do Vladivostoku, Češi tiskli ruské peníze dnem
i nocí. Hlavně tisícirublovky. Jak divoká horda barbarů, Češi okrádali každý vlak,
s kterými se cestou potkali, a konfiskovali lokomotivy. To vedlo k úplné
paralýze železniční dopravy, veškerá doprava na východ od Tomska stála
a jiná nebyla. Češi tvrdí, že doprava stála sama od sebe. Ale byli to oni,
kteří schválně zablokovali železniční dopravu, aby mohli krást! Dvacet tisíc
jejich vagonů představovalo nepřetržitě jedoucí nekonečný ešalon.
Nadarmo ruské ešalony raněných žádaly o pomoc. Neměli sebemenší šanci
hnout se z vedlejších kolejí. Roku 1918 každým dnem se ochlazovalo. Ženy,
děti, ranění, nikdo nemohl dojet na místo určení, kvůli Čechům zůstali stát.
Zima nastupovala, neměli co jíst, neměli teplé oblečení, neměli nic. Sehnat
nebylo kde. Desítky tisíc Rusů, hladových, polonahých, nemocných,
odsouzených umírat na železniční trati, zatímco jelo kolem 50 tisíc vykrmených
a zhýčkaných Čechů, starající se jen o ochranu svého bohatství!
Smrt kosila nebohé lidi každým dnem. Pomaloučku utichaly výkřiky o pomoc
matek i dětí. Očividný svědek situace na stanici Tajgo pod Omskem napsal:
„Budiž prokleti Češi za jejich satanské zločiny proti Rusům“.
V Chabarovsku Češi vyvlekli orchestr hrajících sudetských Němců přímo
z restaurace a tloukli je. Rusové se pokusili je uklidnit, že orchestr je poslán
od Červeného kříže. Češi jim odpověděli: Držte hubu, nebo vás také zastřelíme.
Hudebníků se také zeptali:Kdo z vás se chce stát Čechem?- Mlčení.
Celý orchestr byl na místě postřílen.
Vedoucí švýcarské mise Červeného kříže uvedl, že v lágru zajatých „Vojennyj
Gorodok“ Češi postříleli 18 Maďarů. Herr Diding, švédský representant
Červeného kříže řekl: To, jak Češi jednali s Němci, zajatci ze stejné armády,
je nejhnusnější válečný zločin v historii lidstva. Veškeré vagony až do
Vladivostoku byly Čechy rekvírované až do chvíle, dokud neodpluli. Vagony
po nich zůstaly holé, servali a odnesli vše: zrcadla, kliky, koberce.
Ve Vladivostoku se také hezky vyznamenali. Dokonce dům dánského konzula
pana Havardo vykradli. Než Čeští vojáci upadli do zajetí, měli hlad a bylo jim
zima. Domů se vraceli nasyceni a bohatí. Přetíženi ruským zlatem,
drahocennostmi a uměleckými předměty v množství, jaké nelze popsat.
Do Prahy se vraceli hrdinové.
Nelze spočítat, kolik si Češi nakradli. Hrubým odhadem šlo o mnoho, mnoho set
milionů rublů ve zlatě. Bolševická vláda Trockého poslala židu M. Kovalevskému
vedoucímu celnice ve Vladivostoku, následující telegram: Za zásluhy Rusku,
Čechům se dovoluje projít přes hranice bez celní prohlídky a odvézt vše,
co se nachází v jejich držení a bez jakéhokoliv omezení. Mají právo vzít sebou
co chtějí. Jak dojemná péče o Čechy.
Třicet osm ohromných parníků potřebovali Češi na odvezení všeho, co v Rusku
nakradli. Před odplutím přišel ke generálu Syrovému člověk ruská ordonanc,
a předal mu balíček. V něm bylo 30 mincí ze stříbra a v doprovodné tabulce
bylo:Generálu Syrovému, veliteli české armády. Důstojníci a vojíni Iževského
a Votkinského pluku vám zasílají těchto třicet stříbrných, jako cenu za krev
a zradu.
Generál Hooks, zástupce Anglie ve spojeneckém velení, vzpomíná na nápisy
na plotech: „Ať zhynou Češi, Bože spas Rusko!“Ostatně už dávno tam nazývali
Čechoslováky-Čechosobákami (Čechopsi).
Doma Čechoslováky vítali jako národní hrdiny. Svým zlatem a nakradeným
bohatstvím Češi vnesli ohromný vklad pro založení nezávislého státu
po Versailské konferenci r. 1919 a pro zvolení prvního prezidenta,
kterým se stal, nijak náhodou český žid Tomáš Masaryk.
Díky ohromnému bohatství, čeští legionáři založili vlastní banku-úschovnu
Legiobanku, ve které měl v trezoru každý legionář veliký sejf. Banka vlastnila
několik masivních budov s četnými ocelovými sejfy. Počáteční kapitál banky
byl 70 milionů korun ve zlatě.
Pouze u jednoho z těch 50 tisíc Čechů se hnulo svědomí a zastřelil se.
Byl to plukovník Švec. V dopise, který našli po jeho smrti, píše: „Nemohu
přežít tu hanbu, která pokryla naší armádu. To nejlepší, co jsme měli, naši čest,
jsme zničili!“
Nebýt Čechů, Rusové by se dokázali vyrovnat s importovaným bolševizmem,
avšak zrádný úder do zad zničil všechny ruské naděje. Tento Kainův zločin
Abyl uskutečněn na Sibiři, kde operovala ruská národní armáda. České
zrádcovství nikdy nebude zapomenuto. Hanba Čechů je nesmytelná!
Komentáře jsou na:http://tnit.fr/book/sakharow.htm
http://tnit.fr/book/sakharow.htm
středa 20. dubna 2011
převzato
Panna a mučednice
Připomeňme si dávno zasutou tragickou událost, na kterou by ale vzpomínka v srdcích českých katolíků měla být stále živá. Oč vlastně jde?Koncem devadesátých let devatenáctého století tehdejší českou společnost vyděsila série vražd, které měly cosi společného: oběti byly mladé dívky a jejich nalezené mrtvoly byly bezkrevné. Český poslanec Schneider v rakouské říšské radě dne 10.listopadu 1899 podal tuto zprávu:
„ V okrese Čáslav se stala nikdy neobjasněná vražda pro krev. Roku 1894 z domu Žida Brettera v Kolíně „zmizela“ nežidovská služebná. Po zhruba měsíci se při pravém břehu Labe nalezla její mrtvola. Nebyla nafouklá, přestože měla údajně ležet už čtyři týdny ve vodě. Všechny známky ukazovaly, že tělo bylo vhozeno do vody již zcela b e z k r e v n é .“
„O čtyři roky později,“ – pokračuje ve své zprávě posl.Schneider – „17. července 1898, byla zavražděna 23letá M a r i e K l í mo v á , dcera chalupníka Františka Klímy z Velké Věžnice u Polné. Mrtvola se však našla až 27. října 1898, což silně ztížilo vyšetřování a zvláště stíhání vrahů.
Marie Klímová se v neděli 17. července zúčastnila výletu do panského lesa zvaného Mršník a od té doby jakoby se do země propadla. 27. října 1898 panský hajný František Chalupa v lese Mršníku, vzdáleném necelé půl hodiny od Polné, nalezl zetlelé tělo, o němž bylo později soudní komisí zjištěno, že patří ženské osobě. Hlava byla úplně oddělena od trupu a ležela od něho ve vzdálenosti asi 10 cm. Paže byly roztažené a nohy násilně vytažené do výšky.“ - Později uvidíme, že tyto okolnosti mají nesmírný význam i pro projednávání dalšího případu!
„Koncem května 1899 objevil rolník poblíž místa vraždy v mechu ukrytý nůž, a později byly také nalezeny cáry oděvu, patřícího Marii Klímové. Všechno svědčilo o tom, že byly strhány oběti z těla. Soudní komisí zahájené vyšetřování proběhlo bez výsledku.“
Další hrůzná vražda – o kterou už se zajímal tehdejší český tisk a široká veřejnost - se stala 29.3.1899 v lese u Polné. Událost tak otřesná, že český i vídeňský tisk měl po dlouhé měsíce co psát, a navíc – pro svou bestialitu a mediální povyk kolem ní - vražda vstoupila do dějin českého národa.
„Ani ne 19letá švadlena Anežka Hrůzová docházela každodenně z vesnice Věžnička přes pole a hustý pás lesa zvaný Březina pracovat do Polné. V tomto malém venkovském městě s necelými 5 000 obyvatel žilo tehdy 200 Židů, převážně ve zvláštní čtvrti, zvané „židovské město“. 29. března 1889 se Anežka vydala večer kolem šesté na cestu domů, ale od té doby už zůstala nezvěstná. Obyvatelstva se zmocnilo nesmírné zneklidnění, protože teprve před osmi měsíci beze stop zmizela Marie Klímová. Židovstvo se tvářilo provokačně lhostejně. O tři dny později, na velikonoční sobotu (!), odhalilo nasazené četnictvo strašný zločin. Na okraji lesíku Březiny, pouhých šest metrů od cesty, objevili pod hustým mlázím a čerstvým klestím mrtvolu Anežky Hrůzové; na těle byly pouze útržky šatstva. Stejně jako v případě Marie Klímové leželo tělo břichem k zemi a také bylo pokryto smrkovým klestím. Mrtvola Anežky byla částečně obnažena a pouze svršek košile byl obtočen kolem hlavy, zatímco dolejší část košile byla utržena. Hluboká strangulační rýha na pravé straně krku nasvědčovala, že oběti byla na krk hozena smyčka podle manýrů silničních lupičů. Na levé straně krku přecházela strangulační rýha v široce zející ránu, která na způsob k o š e r á c k é h o ř e z u vedla zprava doleva šikmo vzhůru směrem k uchu a prořízla měkkou tkáň až k obratlům. Hlava mrtvé ležela na zkřížených rukách. Nohy byly v kolenou ohnuté v ostrém úhlu, ale stopy po krvi byly zcela nepatrné. Kolem místa nálezu ležely všude poházené chybějící části oděvu. V bezprostřední blízkosti těla se nalezl velký kus hrubého plátna, v jehož středu byla krvavá stopa, jakoby si o něj někdo utíral nůž!“
Tehdejší tisk nám dál podává tyto reference:
„Tělo na místě ohledali soudní lékaři MUDr. Václav Michálek a MUDr. Alois Prokeš s následujícím výsledkem: vedle děsivých podrobností konstatovali, že příčinou smrti bylo v y k r v á c e n í , přestože se na místě našly jen zcela nepatrné stopy krve. Stejně jako v případě Marie Klímové byly nohy v kolenou ohnuty v ostrém úhlu kvůli tomu, a b y k r e v z t ě l a v y t e k l a d o p o s l e d n í k a p k y . Při soudním přelíčení dr. Michálek později uvedl, že „celé tělo vypadalo jako z vosku“ (stenografický zápis). Hluboká řezná rána na krku mohla být způsobena jenom dlouhým, ostrým nožem. Sexuální motiv nebo loupežná vražda podle ohledání mrtvoly nepřicházely v úvahu. „Anežka byla z a ř í z n u t á j a k o d o b y t č e ,“ říkal hlas lidu!“
Našel se brzy i podezřelý, který Anežce všemožně nadbíhal, ale byl vždycky odmítnut:
„Podezření na základě několika svědeckých výpovědí stále více ukazovalo na jednoho z početných židovských obyvatel obce, povaleče Leopolda Hilsnera, Tento 23letý, již vzhledově typický představitel východního židovstva, byl v českém městě Polná považován za práce se štítícího a zchátralého povaleče, který měl vždy dost peněz, aniž ovšem mohl vysvětlit jejich původ. Se svým bratrem Icíkem a matkou bydlel ve sklepě zpustlé židovské školy, která současně sloužila jako synagoga. Podle protokolu soudní domovní prohlídky z 13. dubna 1899 se „obydlí“ Hilsnerových podobalo „spíše doupěti než lidskému příbytku“. Stará Hilsnerová si „vydělávala“ na živobytí tím, že vyžebrávala staré šatstvo a pak je dále prodávala. Vzdor svému mládí se Hilsner opakovaně dostával do konfliktu se soudy. Občas se také vydal „na vandr“,tzn. že se jako příslušník židovského lumpenproletariátu potuloval žebravě z místa na místo.“
Leopold Hilsner byl na základě důvodného podezření z dvojnásobné vraždy zatčen. Jak probíhalo tehdejší vyšetřování, můžeme se přesvědčit dále, a nutno podotknout, že nám to cosi připomíná.
„Za vyšetřujícího soudce byl jmenován jako naschvál katolicky pokřtěný Žid Reichenbach,který neměl na práci nic lepšího, než propustit Hilsnera znovu na svobodu; dokonce s ním ani nezavedl protokol!“
„Dva týdny po hrozném objevu psal český redaktor Jaromír Hušek poslanci Schneiderovi do Vídně:
„Vážený pane! V Polné bylo Židem zavražděno 19leté děvče Anežka Hrůzová. Místní židovský soudce se již pokusil celou záležitost ututlat. Vrah byl spatřen paní Hrůzovou, manželkou představeného obce, a byl jím jistý Leopold Hilsner, 22letý Žid. Čekající Žid ženu na lesní cestě uchopil, ale když zjistil, že čeká na jinou, pustil ji a zmizel v lese; krátce poté byla zavražděna Anežka Hrůzová. Žid Hilsner byl na naléhání všech obyvatel zatčen, ale židovským soudcem krátce poté zase propuštěn. Zakročte prosím u pana ministra spravedlnosti, aby byla věcí pověřena nestranná soudní komise, protože židovský soudce je schopen zahladit všechny stopy zločinu a zachránit tím pachatele. Zažili jsme již mnoho případů doslova křiklavého nadržování. Tuto zprávu jsem již publikoval v listu ‚České zájmy‘, ale číslo bylo jako obvykle zkonfiskováno. Proto mi nezbývá jiná cesta než obrátit se na Vás a prosit o energické zakročení. Nebezpečí z prodlení! Jaromír Hušek.“
Poslanec Schneider se postaral o otištění dopisu v tehdy jediných opravdu německých vídeňských listech „Deutsche Zeitung“ a „Deutsche Volksblatt“ a také o jeho postoupení ministru spravedlnosti Ruberovi.
Avšak teprve po dlouhé době bylo nařízeno nové Hilsnerovo zatčení - v každém případě však už měl vrah dost času na zahlazení stop svého zločinu.“
První soudní přelíčení se konalo v Kutné Hoře od 12.-16.září 1899.Proces skončil odsouzením Hilsnera pro spoluúčast na vraždě spáchané na Anežce Hrůzové k trestu smrti provazem a náhradě soudních výloh a pohřebného v částce 97 zlatých. „Před porotním soudem v Kutné Hoře Hilsner zpočátku všechno popřel; troufal si dokonce tvrdit, že obviněnou vůbec neznal. Soudní líčení, které budilo nesmírný zájem veřejnosti, ukázalo mj. poučnou skutečnost, že Hilsner musel spáchat vraždu spolu se dvěma přespolními židovskými spoluviníky. Ti se objevili v Polné krátce před vraždou, nalezli pokoutní útulek v židovské škole bez povinného ohlášení pobytu, a stejně tak beze stopy zase zmizeli.“
„Den před vraždou (28. března) viděli svědci u Hilsnera dlouhý a ostrý tzv. košerácký nůž v koženém pouzdru. Na otázku, co s ním chce počít, odpověděl vyhýbavě. V předvečer zločinu potkal Hilsner na náměstí svědkyni Josefu Vytlačilovou. Nejdříve chvíli všelijak mluvil o Anežce Hrůzové a pak se svědkyně ptal, zda se tak pozdě večer nebojí. Na zápornou odpověď Žid prohlásil, že on se také nebojí, a povytáhl přitom z koženého pouzdra velký nůž. Svědkyně uvedla, že nůž ve světle pouliční lampy viděla zcela zřetelně.
Zmíněný nůž byl Hilsnerovi předán někým zvenčí. Hilsner sám se při soudním jednání v Kutné Hoře choval velice drze a arogantně, vědom si nepochybně všeobecné podpory světového židovstva. Redaktor vídeňského listu „Deutsche Volksblatt“ Hanns Arnold Schwer, kterému vděčíme za písemný zápis procesu na základě stenografických protokolů, označil svého času Hilsnera za „prototyp flákače, typ arogantního židovského darebáka, jakých známe dost a dost také z Vídně“.
„Auditorium v sále tvořili z dobré třetiny tiskoví Židé, kteří se opakovaně snažili rušit jednání soudu nestydatým pokřikováním, zvláště při výpovědích nevítaných svědků. Podle osvědčené židovské taktiky byl soud ve dne v noci doslova bombardován telefonickými a telegrafickými dotazy, dopisy a interpelacemi. Světový židovský tisk a světové židovské finance horečně pracovaly a svolávaly se porady.“
Mediální mašinérie s filosemitou Masarykem v čele se rozjela na plné obrátky. Masaryk, tento „génius civilní kuráže“, ač naprostý laik v oboru patologie, práv a rituálních vražd, dokázal s podporou židovských přátel revizi procesu. Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni odkázal proces k novému projednávání před krajský soud v Písku a nařídil dobrozdání odborníků z lékařské fakulty české univerzity v Praze. V Písku soud probíhal ve dnech od 25.října do 14.listopadu 1900; nepadla už vůbec řeč o rituální vraždě.
„Jenže Židé se přece jen trochu přepočítali. Sice si mohli zapsat k dobru odmítnutí předpokladu rituální vraždy - rovněž v Písku byly absolutně ignorovány posudky soudních lékařů - ale soudu se podařilo prokázat Hilsnerovi také vraždu Marie Klímové. Leopold Hilsner byl znovu odsouzen k smrti provazem za prokázanou dvojnásobnou vraždu. Rozsudek krajského soudu v Písku uvítaly davy lidí jak v budově tak před ní bouřlivým souhlasem.“
Oběma soudy, jak v Kutné Hoře, tak i v Písku, byl Hilsner uznán vinným; trest mu byl cestou milosti změněn na doživotní žalář, svůj trest nastoupil. Po zvolení Masaryka presidentem republiky byl amnestován, dal si jméno Heller a odstěhoval se do Vídně, kde také 8.ledna 1928 ve věku 51 roků zemřel.
Anežka Hrůzová se narodila 16.dubna 1879 v malé usedlosti Věžnička u Polné na Jihlavsku. Vedla velmi skromný vesnický život, avšak i přes chudobu obklopující její okolí se nikdy neuchýlila k něčemu podobnému jako je krádež. I přes tehdejší sociální problémy, si udržovala lidskou hrdost, neznala pojem nenávist. Anežka byla věřící, věřila v Boha, věřila v pravdu a lásku. (Neplést si se sionisticko-zednářskou pravdou a láskou V.Havla!) Anežka chodila do polenského kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde s neskutečným zájmem naslouchala kázání děkana Šimka. Podle dochovaných výpovědí lidí z jejího okolí, byla Anežka slušné a počestné děvče, po smrti otce pomáhala své mamince s hospodářstvím, k lidem byla milá a ochotná.
„Spravedlivý jest Pán a spravedlnost miluje. Na spravedlnost hledí obličej Jeho.“(Žalm 10.) Requiescat in pace, Anežko - svatá panno a mučednice!
Podle dobových pramenů zpracoval L.Malý
úterý 5. dubna 2011
převzato
|
|
1 přiložený soubor
převzato
Vážený pane,
poměry v internačním táboře v Kolíně byly jedním z podnětů zahájení debaty o poválečných excesech v roce 1947. Případ vstoupil v širší známost díky článkům vtisku, z nichž první publikoval 15.5.1947v Dnešku č.7, s.109-110 Michal Mareš (byl přetištěn také v týdeníku Kutnohorský kraj III.23.5.1945 č. 21. ale i interpelaci národně socialistického poslance Oty Hory a některým projevům předneseným v parlamentu k tématu retribuce http://www.psp.cz/eknih/1946uns/tisky/T0629_00.htm č. 629. Interpelace poslance Hory ministru vnitra o poměrech v bývalém internačním táboru v Kolíně. Kolínský tábor vznikl začátkem června 1945 v barácích patřících Báňské a hutní společnosti kvůli přeplnění soudní věznice. Dohled nad objektem měl kolínský ONV, kompetence faktického vedení byly svěřeny MNV. Průměrný stav byl 700-8000 sob zadržovaných. Pro stížnost občanů na dostatečnou přísnosti v táboře, byli do tábora pro muže dosazeni Bedřich Kárník a Jan Hála, který také občas docházel na "kontroly" do tábora pro ženy v tzv. zálabské škole, kde bylo ubytováno asi 300 internovaných. Kárník a Hála, k nimž se připojil také Oldřich Mikeš, vystupovali jako političtí vězni a party¬záni. Řádění v kolínském táboře nakonec vedlo k odvolání Kárníka a Hály, střežení objektu převzal oddíl SNB pod velením por. SNB S. Haška. Do čela táborové správy přišel Alois Vilím (KSČ), který nebyl o nic lepší než jeho předchůdci. Ještě v noci 22. září 1945 dorazili Kárník a Hála v doprovodu M. Veselé do tábora v podnapilém stavu a zorganizovali kolektivní scény plné násilí a krutostí, o kterých se hovořilo jako o "bartolomějské noci" a které měly za následek úmrtí dvou mužů. Teprve nyní přikročily odpovědné úřady k rozhodnějšímu zásahu. Ještě v roce 1945 začaly se poměry v kolínském internačním zařízení vyšetřovat bezpečnostní orgány, trestní oznámení bylo podáno na Kárníka, Hálu, Vilíma, Mikeše a další, celkem na dvacet osob, z nichž některé byly vzaty na určitý čas do vazby. Obvinění se však týkala převážně obecných kri¬minálních deliktů. Pokud šlo o činy, jež bylo možné kvalifikovat jako "spravedlivou odplatu", použilo Státní zastupitelství v Kutné Hoře zákon č. 115/1946 Sb. a trestní řízení proti dvanácti lidem včetně trojice vedoucích tábora zastavilo.
Po obeznámení se s dostupnými fakty ale ministr spravedlnosti Prokop Drtina v Ústavodárném národním shromáždění 2. července 1947 prohlásil, že by trestní řízení mohlo být obnoveno. http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/063schuz/s063004.htm
V konceptu Noskovy odpovědi na parlamentní interpelaci z konce srpna téhož roku stálo, že výsledky dalšího postupu "nelze předvídati".
Pokud se týká dokumentů, najdete vše v Archivu bezpečnostních složek v Praze. Viz Archiv bezpečnostních složek
http://www.abscr.cz/cs/organizace-archivu#odd4 více v http://www.abscr.cz/cs/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-b2, Fond A2/1 je v Kanicích, ale mikrofiše jsou v Praze http://www.abscr.cz/data/pdf/abs/inventar-a2-1.pdf
f. A 2/1, kart. 58/1765 - dokumentace k vyšetřování poměrů v internačním táboře v Kolíně (přípis ONV v Kolíně na MV z 24. 5. 1947,
hlášení Oblastní úřadovny StB v Kutné Hoře z 2_ a 30. 7. 1947,
koncept odpovědi MV na interpelaci poslance O. Hory z 25. srpna 1947.
výpovědi svědků, výstřižky z denního tisku);
fond A-14 http://www.abscr.cz/cs/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-g1
f. A 14, kart. 9/106 a kart. 7/63 - hlášení velitele strážního oddílu kolínského tábora na ZV SNB Praha z 25. 8. a 1. 9. 1945;
Literatura
DRTINA Prokop, Na soudu národa Tři projevy ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny. O činnosti mimořádných lidových soudů a Národního soudu, Praha 1947, s. 56 an
HORA Ota, Svědectví o puči, Praha 1991, s. 138-139, 262-263 (poslanecká interpelace z 29. 5. 1947);
MAREŠ Michal, Přicházím z periferie republiky, Academia 2009, Umírali při Fibichově Poemu s. 343 – 347 (i přehledem veškerého tisku k problému) komentáře k tomu 347-357
Slyšme i druhou stranu, Ed. E. Dědinová, Infcentrum Šumava, České Budějovice 1991 s.190
STANĚK Tomáš, Tábory v českých zemích 1945-1948, Slezský ústav Slezského zemského musea v Opavě Tilia 1996, Kolín 30,40,53,56,73, 81-82, 111, 122, 125, Bedřich Kárník 81-52
STANĚK Tomáš, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity USD AV ČR 41/2005, Ústav pro soudobé dějiny 2005, Kárník Bedřich 201-203, Kolín 201-203
Pokud se tyka Beneše, jednalo se asi o Jana Beneše, bohužel název díla neznám. Více o Janu Benešovi http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Bene%C5%A1
Doufám, že jsem Vám alespoň trochu pomohl vaší věci
Zdraví
Franz Chocholatý Gröger
> ------------ Původní zpráva ------------
> Od: <nas.smer@centrum.cz>
> Předmět: Re: zaslání - prosba
> Datum: 13.3.2011 15:32:48
> ----------------------------------------
>
> Dobrý den pane Kronusi,
>
> děkuji Vám za zájem a za dotaz. Přeposílám Váš dotaz na mého spolupracovníka
> pana Chocholatého-Grögera, protože předpokládám, že jako znalec by se k tomu
> mohl on vyjádřit kompetentněji. Já osobně k danému tématu nioc bližšího nevím,
> požádám jej tedy, zda by se k tomu nemohl vyjádřit.
>
> S přátelskými pozdravy
>
> Lukáš Beer
>
> ______________________________________________________________
> > Od: jaroslavkronus.kolin@seznam.cz
> > Komu: nas.smer@centrum.cz,nas.smer@yahoo.de
> > Datum: 12.03.2011 23:44
> > Předmět: zaslání - prosba
> >
> Dobrý den pane Beere,
>
> mám vcelku jednoduchou prosbu - snažím se soustředit dostupné studie o zvěrstech
> v It RNV Kolín z roku 1945 .
> Podaříli se mi toto, vše zdokumentuji s odkazem na ten či onem pramen a pokusím
> se otevřít diskusi s vedením města Kolína na téma - utvoření symbolického
> pietního místa obětí benešovi retribuce zde ve městě !
> Můžete mi prosíém poskytnou odkazy, kterými by jste disponoval ? Dále vím, že
> Jan Beneš vyda lknihu, ve které dokumentoval tyt oskutečnosti z celé ČSR včetně
> Kolína ! Bohužel neznám její název a tudíž nevím, kde ji opatřit ....
> Děkuji a spozdravem Kronus jaroslav
>
>
> Jaroslav Kronus
>
poměry v internačním táboře v Kolíně byly jedním z podnětů zahájení debaty o poválečných excesech v roce 1947. Případ vstoupil v širší známost díky článkům vtisku, z nichž první publikoval 15.5.1947v Dnešku č.7, s.109-110 Michal Mareš (byl přetištěn také v týdeníku Kutnohorský kraj III.23.5.1945 č. 21. ale i interpelaci národně socialistického poslance Oty Hory a některým projevům předneseným v parlamentu k tématu retribuce http://www.psp.cz/eknih/1946uns/tisky/T0629_00.htm č. 629. Interpelace poslance Hory ministru vnitra o poměrech v bývalém internačním táboru v Kolíně. Kolínský tábor vznikl začátkem června 1945 v barácích patřících Báňské a hutní společnosti kvůli přeplnění soudní věznice. Dohled nad objektem měl kolínský ONV, kompetence faktického vedení byly svěřeny MNV. Průměrný stav byl 700-8000 sob zadržovaných. Pro stížnost občanů na dostatečnou přísnosti v táboře, byli do tábora pro muže dosazeni Bedřich Kárník a Jan Hála, který také občas docházel na "kontroly" do tábora pro ženy v tzv. zálabské škole, kde bylo ubytováno asi 300 internovaných. Kárník a Hála, k nimž se připojil také Oldřich Mikeš, vystupovali jako političtí vězni a party¬záni. Řádění v kolínském táboře nakonec vedlo k odvolání Kárníka a Hály, střežení objektu převzal oddíl SNB pod velením por. SNB S. Haška. Do čela táborové správy přišel Alois Vilím (KSČ), který nebyl o nic lepší než jeho předchůdci. Ještě v noci 22. září 1945 dorazili Kárník a Hála v doprovodu M. Veselé do tábora v podnapilém stavu a zorganizovali kolektivní scény plné násilí a krutostí, o kterých se hovořilo jako o "bartolomějské noci" a které měly za následek úmrtí dvou mužů. Teprve nyní přikročily odpovědné úřady k rozhodnějšímu zásahu. Ještě v roce 1945 začaly se poměry v kolínském internačním zařízení vyšetřovat bezpečnostní orgány, trestní oznámení bylo podáno na Kárníka, Hálu, Vilíma, Mikeše a další, celkem na dvacet osob, z nichž některé byly vzaty na určitý čas do vazby. Obvinění se však týkala převážně obecných kri¬minálních deliktů. Pokud šlo o činy, jež bylo možné kvalifikovat jako "spravedlivou odplatu", použilo Státní zastupitelství v Kutné Hoře zákon č. 115/1946 Sb. a trestní řízení proti dvanácti lidem včetně trojice vedoucích tábora zastavilo.
Po obeznámení se s dostupnými fakty ale ministr spravedlnosti Prokop Drtina v Ústavodárném národním shromáždění 2. července 1947 prohlásil, že by trestní řízení mohlo být obnoveno. http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/063schuz/s063004.htm
V konceptu Noskovy odpovědi na parlamentní interpelaci z konce srpna téhož roku stálo, že výsledky dalšího postupu "nelze předvídati".
Pokud se týká dokumentů, najdete vše v Archivu bezpečnostních složek v Praze. Viz Archiv bezpečnostních složek
http://www.abscr.cz/cs/organizace-archivu#odd4 více v http://www.abscr.cz/cs/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-b2, Fond A2/1 je v Kanicích, ale mikrofiše jsou v Praze http://www.abscr.cz/data/pdf/abs/inventar-a2-1.pdf
f. A 2/1, kart. 58/1765 - dokumentace k vyšetřování poměrů v internačním táboře v Kolíně (přípis ONV v Kolíně na MV z 24. 5. 1947,
hlášení Oblastní úřadovny StB v Kutné Hoře z 2_ a 30. 7. 1947,
koncept odpovědi MV na interpelaci poslance O. Hory z 25. srpna 1947.
výpovědi svědků, výstřižky z denního tisku);
fond A-14 http://www.abscr.cz/cs/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-g1
f. A 14, kart. 9/106 a kart. 7/63 - hlášení velitele strážního oddílu kolínského tábora na ZV SNB Praha z 25. 8. a 1. 9. 1945;
Literatura
DRTINA Prokop, Na soudu národa Tři projevy ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny. O činnosti mimořádných lidových soudů a Národního soudu, Praha 1947, s. 56 an
HORA Ota, Svědectví o puči, Praha 1991, s. 138-139, 262-263 (poslanecká interpelace z 29. 5. 1947);
MAREŠ Michal, Přicházím z periferie republiky, Academia 2009, Umírali při Fibichově Poemu s. 343 – 347 (i přehledem veškerého tisku k problému) komentáře k tomu 347-357
Slyšme i druhou stranu, Ed. E. Dědinová, Infcentrum Šumava, České Budějovice 1991 s.190
STANĚK Tomáš, Tábory v českých zemích 1945-1948, Slezský ústav Slezského zemského musea v Opavě Tilia 1996, Kolín 30,40,53,56,73, 81-82, 111, 122, 125, Bedřich Kárník 81-52
STANĚK Tomáš, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity USD AV ČR 41/2005, Ústav pro soudobé dějiny 2005, Kárník Bedřich 201-203, Kolín 201-203
Pokud se tyka Beneše, jednalo se asi o Jana Beneše, bohužel název díla neznám. Více o Janu Benešovi http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Bene%C5%A1
Doufám, že jsem Vám alespoň trochu pomohl vaší věci
Zdraví
Franz Chocholatý Gröger
> ------------ Původní zpráva ------------
> Od: <nas.smer@centrum.cz>
> Předmět: Re: zaslání - prosba
> Datum: 13.3.2011 15:32:48
> ----------------------------------------
>
> Dobrý den pane Kronusi,
>
> děkuji Vám za zájem a za dotaz. Přeposílám Váš dotaz na mého spolupracovníka
> pana Chocholatého-Grögera, protože předpokládám, že jako znalec by se k tomu
> mohl on vyjádřit kompetentněji. Já osobně k danému tématu nioc bližšího nevím,
> požádám jej tedy, zda by se k tomu nemohl vyjádřit.
>
> S přátelskými pozdravy
>
> Lukáš Beer
>
> ______________________________________________________________
> > Od: jaroslavkronus.kolin@seznam.cz
> > Komu: nas.smer@centrum.cz,nas.smer@yahoo.de
> > Datum: 12.03.2011 23:44
> > Předmět: zaslání - prosba
> >
> Dobrý den pane Beere,
>
> mám vcelku jednoduchou prosbu - snažím se soustředit dostupné studie o zvěrstech
> v It RNV Kolín z roku 1945 .
> Podaříli se mi toto, vše zdokumentuji s odkazem na ten či onem pramen a pokusím
> se otevřít diskusi s vedením města Kolína na téma - utvoření symbolického
> pietního místa obětí benešovi retribuce zde ve městě !
> Můžete mi prosíém poskytnou odkazy, kterými by jste disponoval ? Dále vím, že
> Jan Beneš vyda lknihu, ve které dokumentoval tyt oskutečnosti z celé ČSR včetně
> Kolína ! Bohužel neznám její název a tudíž nevím, kde ji opatřit ....
> Děkuji a spozdravem Kronus jaroslav
>
>
> Jaroslav Kronus
>
pátek 1. dubna 2011
převzato
Česká šlechta v boji proti totalitním režimům 20. století obstála
Dalším dílem dnes pokračuje náš cyklus Otazníky historie. Jeho moderátor Petr Brod si pozval do studia Radia Praha hosty, s nimiž bude mluvit o postavení české šlechty v obou totalitách 20. století - za nacistické okupace Československa a během komunistického režimu.
Brod: Dobrý den, vážení posluchači. Před několika týdny se na půdě Univerzity Karlovy v Praze konala konference, kterou společně uspořádaly její Filozofická fakulta a Ústav pro studium totalitních režimů. Toto mezinárodní setkání neslo název „Středoevropská šlechta v konfrontaci s totalitními režimy 20. století“. Řada referátů byla věnována šlechtě českých zemí a jejím postojům vůči nacistickému a komunistickému režimu. Není divu, že konference stála pod patronátem českého ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, jehož rod skýtá několik názorných příkladů konfliktů mezi českou aristokracií a totalitními režimy 20. století. Jaké postavení měla šlechta v dějinách Československa? Jak reagovala na výzvy spojené s dočasnou mocenskou nadvládou nacismu a komunismu? Jak vůči ní postupovaly diktatury extrémní pravice a levice? To jsou otázky, kterých se chceme dotknout v dnešní debatě se dvěma hosty. Ve studiu Českého rozhlasu vítám spisovatele Jiřího Stránského, který může o naší tématice mluvit z osobní zkušenosti, coby potomek šlechtické rodiny Stránských ze Stránky a Greifenfelzu, a coby bývalý politický vězeň. Dobrý den.
Stránský: „Dobrý den.“
Brod: A dále zdravím Zdeňka Hazdru, historika z Ústavu pro studium totalitních režimů, spoluorganizátora zmíněné konference na Karlově univerzitě. I Vám dobrý den.
Hazdra: „Dobrý den.“
Brod: Pánové, jak se česká šlechta vypořádala se ztrátou společenského postavení po rozpadu Rakouska-Uherska? Dá se říci, že byla plně loajální vůči demokratickému Československu, pane Hazdro?
Zdeněk Hazdra, foto: www.ustrcr.cz Hazdra: „Musíme si uvědomit, že rok 1918 byl pro českou šlechtu velmi obtížný, neboť došlo k jednomu ze zásadních přeryvů ve 20. století pro její identitu, pro její další existenci. Přišla o tituly, o privilegia, o výsadní postavení. Pozemková reforma První republiky narušila jednu z jejích stěžejních identifikačních aspektů. To znamená pozemkové vlastnictví, neboť přišla o značnou část lesů, statků a všeho, co s tím souvisí. A proto z různých těchto aspektů se ocitla v izolaci. Ztratila své politické pozice, sociálně byla na okraji společnosti a stála před procesem jakéhosi poobčanštění. To znamená, najít si cestu k novému státnímu uspořádání. Dá se říci, že v naprosté většině zůstala loajální. Ovšem tyto problémové faktory z počátku existence První republiky se u německy cítící šlechty odrazily negativně ve 30. letech, kdy tato šlechta často inklinovala k nacionálnímu socialismu.“
Brod: K tomu rozvrstvení, řekněme etnickému, jazykovému a jinému, se možná ještě musíme chvíli vrátit. Ale teď se zeptám Jiřího Stránského, který byl koncem 30. let dítětem. Jakou roli v jeho výchově šlechtická tradice ještě hrála a zda bylo nějaké napětí mezi ní a demokratickým étosem První republiky?
Jiří Stránský Stránský: „Já se na to můžu dívat jedině zpětně. Když jsem pak dodatečně hledal ty kořeny, které mi umožňovaly a ulehčovaly mé situace ve vězení atd., a mé jakési zásady, tak mohu říct, že ano. K tomu ještě patřilo to, že jsem byl vychován odmalička jako skaut i jako sokol. Navíc asi je dobře připomenout, že já jsem potomkem té nejnižší šlechty, které se to, co říkal pan Hazdra, vlastně netýkalo.“
Brod: Která nebyla postižena třeba pozemkovou reformou…
Stránský: „Ničím z toho. My jsme neměli ani žádné sídlo, nic takového. Proto jsem vždycky žertem říkal, že jsme asi byli lapkové, když jsme neměli žádný majetek, že jsme ho brali jiným. Ale já vím zcela bezpečně, protože jsem takto byl vychován - a to asi bylo to, co pocházelo z toho šlechtictví rodiny - že se nikdy nesmí nečestně z něčeho ustupovat. To mi velice pomáhalo. Taky mi pomáhalo, přestože můj otec byl advokát a hájil opravdu vysoké klienty, že jsem byl vždycky vychováván v takové skromnosti, neboť zásadou šlechtictví bylo, že majetek, který rodina získala, měl být zmnožen a předán další generaci. Takže to je to, co mi umožňuje, abych se teď ve svých fejetonech velice tvrdě stavěl proti nenažranosti.“
Brod: Můžu to, co jste zde říkal o hodnotách, které Vám byly v rodině předávány, parafrázovat dejme tomu slovy: ,toho bohdá nebude, aby český šlechtic z boje utíkal‘?
Stránský: „Dokonce bych mohl říct, že jsem jako osmiletý kluk zažil mobilizaci, v které můj otec byl jako důstojník.“
Brod: Mluvíme o té květnové v roce 1938?
Jan Malypetr, foto: Wikipedia Stránský: „Ano. A pamatuji si dodneška, jak byl otec zlomen, když se vrátil. My samozřejmě tím, že můj dědeček byl ministerský předseda za stranu Agrárně-republikánskou…“
Brod: To byl Jan Malypetr.
Stránský: „Ano, Jan Malypetr. Takže asi se spor této strany s Benešem taky v tomhle odrážel, protože naše rodina byla tvrdě proti kapitulaci, dalo by se říct.“
Brod: Mluvíme o mnichovské krizi a o tom, co jí předcházelo, tedy o roku 1938. Pane Hazdro, tehdy došlo také k významné diferenciaci v řadách české šlechty. To mě vrací k tomu, co už jsme zde nakousli, totiž k různým etnickým skupinám uvnitř zemské šlechty. Ta šlechta sice v 19. století ještě měla značně nadnárodní charakter a považovala se za zemskou šlechtu, vázanou na instituci Koruny české, ale potom v ní samozřejmě pod vlivem nacionalistického hnutí docházelo také k různým odstředivým tendencím. Můžete to krátce znázornit?
Hazdra: „Ano, rok 1938 a 1939, tedy tyto mezníky českých dějin 20. století ukazují šlechtu ve dvou polohách. Šlechtu, která kolaboruje či sympatizuje s nacistickým Německem ve snaze navrátit své ztracené pozice, a šlechtu, která se přihlásila k českým zemím, k českému národu. A to bylo v září 1938 zcela jednoznačně deklarováno Františkem Kinským. Autorem této deklarace byl Karel VI. Schwarzenberg. Tehdy dvanáctičlenná delegace české šlechty navštívila prezidenta Beneše a jednoznačně mu vyjádřila podporu a loajalitu českým zemím. To znamená vyjádřila nedělitelnost historických hranic českého státu a odhodlání je bránit. V roce 1939 na tuto deklaraci bylo navázáno mnohem důraznějším prohlášením, které podepsalo zhruba 80 příslušníků česky cítících rodů. Toto prohlášení v záři 1939 ukazuje, že česká společnost se mohla v těchto nelehkých dobách opřít o česky cítící šlechtu. Ale k této deklaraci bych rád ještě podotkl, že ji nepodepsaly jenom české rody, ale podepsaly ji rody, které nebyly pouze české nebo se ani neidentifikovaly s První republikou. Podepsaly ji proto, aby daly jasně najevo, že odmítají nacistický režim a že odmítají snahu nacistického režimu jednoznačně ukázat šlechtu českých zemí jako šlechtu německou.“
Podpisy na deklaraci české šlechty ze 17. září 1938 Brod: Myslím, že také musíme trošku diferencovat i na té jazykově německé straně. I mezi jasně německy se identifikujícími šlechtickými rody byly takové, které si k nacismu udržovaly určitý odstup. Napadají mě například Clary-Aldringenové v Teplicích. Asi byste mohl uvést jiné příklady?
Hazdra: „Určitě, neboť celá tato problematika je složitá z toho důvodu, že šlechta je zakotvena v kosmopolitním prostoru. A když se podíváme na jeden rod, třeba můžeme uvést Černíny z Dimokur, tak ti se přihlásili sice k české národnosti, ale další příslušníci jejich rodu měli panství v pohraničí. A jelikož jednou z devíz šlechty je hájit zájmy svého obyvatelstva, tak tam v těch oblastech, kde převažovali Němci, se šlechta přirozeně hlásila i k německé národnosti. Ovšem to automaticky neznamená, že vyznávala nacistický režim.“
Brod: Pane Stránský, jaké vzpomínky Vy spojujete s dobou okupace, s nacismem a s odbojem proti nacismu?
Stránský: „Naše rodina se velice tvrdě zapojila, můj otec tedy, do odboje. Můj otec byl také v Osvětimi, protože byl jedním z vysokých funkcionářů Sokola. A Němci považovali sokoly za tu nejnebezpečnější skupinu proti sobě, protože to byla organizace dokonale organizovaná i na těch nejmenších vískách. Podle toho, co mi říkal otec, nacisti to řešili tím, že 5 tisíc funkcionářů Sokola zatkli. A když jich zbylo posledních 65, tak jim dal Hitler amnestii, aby šli domů a zvěstovali, že je konec jakéhokoli odporu. Můj otec byl mezi těmi pětašedesáti. Váže se k tomu taková zvláštní historika, která to možná trochu oživí. Když se někdo vrátil z Osvětimi, to byl zázrak. Půl roku předtím, než se otec vrátil, jsme bydleli ve vile na Hanspaulce. Tam se dostavil muž, který mluvil špatnou češtinou. Maminka ho nepustila, protože tehdy všechny byty, kde bydleli lidé, kteří byli zavřeni nebo v koncentrácích, byly vlastně k dispozici Parteigenossen. A tento člověk zazvonil, v předsálí našeho domu sklapl kufry a řekl špatnou češtinou: ,Dovolte, abych se představil, milostivá paní, moje jméno je Franz Stransky Ritter von Stranka und Greifenfelz‘, prostě…“
Petschkův palác v Praze Brod: Vzdálená přízeň?
Stránský: „Ne ani tak vzdálená, byl to prostě bratr otcova dědečka, který se odstěhoval do Pruska. Tak to tehdy bylo úplně běžné. Pravda je, že tenhle člověk naší rodině pak zbytek války úžasným způsobem pomáhal. A když se otec vrátil, tak byla rodinná oslava. Bylo to deset dní po atentátu na Heydricha a v té euforii z návratu naše rodina zapomněla, že soused je vlajkař. Ten to udal a pro otce přišli a to vypadalo na Kobylisy.“
Brod: To znamená zastřelení.
Stránský: „Ano, a tam byla taková romantická historika, kterou já jako spisovatel nikdy nikde nemůžu použít, ale tady ji můžu říct. Dozvěděl jsem se ji až po smrti svého otce, od maminky. Ona čekala čtyři hodiny na Pečkárně, pak přišel pán, zavedl ji do kanceláře, ukázal jí cyklostylovanou A5 a říkal, že tady jeden podpis už je, a čeká to na ten můj druhý. Roztrhl to a řekl: vyřiďte svému manželovi, že jsme si kvit, on mi zachránil v Haliči za první světové války život.“
Hazdra: „Pan Stránský hovořil o atentátu na Heydricha a já bych právě v souvislosti s českou šlechtou rád zmínil, že si několik dní před tímto atentátem právě Reinhard Heydrich vzal k ruce ony deklarace, o kterých jsme hovořili. Podíval se na jména těch, kteří z řad šlechty za těmito ,akty’ stáli a nechal uvalit na panství těchto šlechticů, kteří se hlásili k českému národu, nucenou správu.“
Brod: Asi bychom, než uzavřeme tuto kapitolu nacistické okupace, měli zmínit alespoň jedno jméno. To byla rodina Bořků Dohalských, která patří k nejvýznamnějším obětem nacismu z řad šlechty.
Stránský: „Já jsem s Jiřím Dohalským seděl 6 let… Ovšem, o něco později.“
Brod: V té druhé totalitní éře…
Antonín Bořek Dohalský zahynul 3. září 1942 v Osvětimi Hazdra: „Ano, tento rod, můžeme si říci, byli tři bratři. Na první poslech to zní jako v pohádce, ale jejich životy rozhodně žádnou pohádkou nebyly. Naopak svědčí o obrovské míře vlastenectví a odvahy, kterou projevili právě v letech nacistické okupace. Jedná se o Františka Bořka Dohalského, který byl našim diplomatickým zástupcem nejprve v Londýně, později ve Vídni. Dále Antonína Bořka Dohalského, což byl arcibiskupský kancléř v době První republiky a svatovítský kanovník na Pražském hradě. A nejmladší z bratrů Dohalských, Zdeněk Bořek Dohalský, parlamentní zpravodaj Lidových novin, přítel bratří Čapků, Ferdinanda Peroutky a této plejády hvězd prvorepublikové žurnalistiky. Tito tři bratři se aktivně zapojili do protinacistického odboje. Nejstarší z nich, František, také jménem celé rodiny podepsal zářijové prohlášení české šlechty v roce 1939 a všichni tři se ocitli v koncentračních táborech. Z toho dva nepřežili. Antonín Bořek Dohalský zahynul 3. září 1942 v Osvětimi, nejmladší Zdeněk po třech letech vězení na Pankráci byl v únoru 1945 deportován do Malé pevnosti v Terezíně, kde jako jediný z celého transportu byl druhého dne, to znamená 7. února 1945, popraven. A jediným z těchto tří, který přežil nacistické věznění, byl František. Ovšem po třech a půl letech v Dachau, což mělo také zdravotní následky. Po roce 1945 se vrátil do diplomatických služeb jako první československý vyslanec ve Vídni. Ovšem přišel rok 1948, a jak pan Stránský již zmínil vzpomínku na jeho jediného syna Jiřího, ten byl ve vykonstruovaném procesu se skupinou Pražský hrad, což byla skupina spolupracovníků z kanceláře prezidenta Beneše, odsouzen k 17 letům odnětí svobody. Z toho odseděl rovných deset.“
Brod: Teď musíme udělat větší skok přes léta 1945 až 1948. Já jenom zaznamenám, že samozřejmě v souvislosti s odsunem sudetských Němců se z území Československa dostaly za západ také některé šlechtické rody, které se hlásily k němectví. Československá republika ještě v letech 1945 až 1948 podnikla některé kroky, zvláště tzv. Lex Schwarzenberg, tedy zvláštní zákon, který redukoval panství Schwarzenbergů, které byly namířeny proti šlechtě. Dá se zevšeobecnit, jaký byl postoj komunistického režimu vůči šlechtě? Mne v té souvislosti napadá, že alespoň zpočátku se zdálo, že příliš velký zájem komunisté samozřejmě o šlechtu nemají. Některým rodům víceméně umožnili v roce 1948 -1949 pololegální odchod na západ nebo do Rakouska, do Německa a jinam. Jak se dá označit tento postoj zpočátku?
Hazdra: „Zevšeobecňovat můžeme velmi těžko. Ovšem můžeme nalézt určité paralely mezi nacistickým a komunistickým režimem, a to zejména dvě, neboť jak pro nacisty, tak pro komunisty šlechta představovala nepřítele. Pro komunisty později třídního nepřítele. A když pročítáme nejrůznější zprávy komunistické tajné bezpečnosti, tak šlechtické rodiny byly velmi pečlivě sledovány a velmi otevřeně označovány za nepřítele státu. A druhou rovinou je ona konfiskace majetku, jak nacistický režim chtěl zúčtovat se šlechtou. Hitler po vítězné válce rozhodně nemínil šlechtu trpět, byť řada šlechtických příslušníků působila v nacistické správě, což je samozřejmě kapitola pro nějakou jinou diskuzi. Totéž měl v úmyslu a také to realizoval komunistický režim, který znárodnil šlechtický majetek. Šlechtická sídla de facto přišla o své majitele, a tím také byla narušena jistá kontinuita vývoje těchto panství a těchto sídel.“
Brod: Pane Stránský, vy jste byl v době komunismu dvakrát vězněn, v 50. letech a v 70. letech. V těch vašich soudních procesech, dá-li se to tak vůbec nazvat, které vedly k Vašemu uvěznění, hrál Váš původ nějakou úlohu?
Stránský: „Určitě, abych odpověděl jedním slovem. Ale bylo to složitější, protože já jsem ještě patřil do rodiny politických protivníků komunistické strany. To asi vy taky víte, že se konal proces s mým dědečkem, kterého komunistická strana žalovala pro velký dekret za to,že dostal svatováclavskou orlici…“
Brod: Tedy bývalý ministerský předseda Malypetr…
Stránský: „Ano. Jeho to stálo život, protože byl na Pankráci v době, kdy tam byl K. H. Frank. Takže si každý dovede představit, jak se s ním zacházelo. Prošlápli mu tam břicho, takže za dva roky pak umřel na perforaci střev. Ale samozřejmě ten proces vyhrál, protože se tam musela číst svědectví jak Jana Masaryka, tak prezidenta Beneše, protože celou válku s nimi byl ve spojení. Komunistická strana se pak musela veřejně omluvit, a to oni neumí.“
Brod: To nezapomněli ani vám, jako vnukovi.
Stránský: „Ano, to byla jedna věc. Druhá věc byla ta, že jsem byl šlechtic, to znamená, že jsem byl automaticky jejich třídní nepřítel. A kromě toho to ještě mělo takové půvaby, že jsem dostával bití i za rod Stránských, s kterým jsme neměli nic společného. To byl rod ministrů, co jim patřily Lidovky. Ještě řeknu maličkou poznámku, protože o tomhle jsme se bavili i s Jiřím Dohalským. Můj táta se s jeho tatínkem sešel v Osvětimi, což je pro tu dobu příznačné i bez velikých slov, že? Naše rodina taky patřila mezi rodiny, které musely opustit Prahu. To bylo těch 5 tisíc rodin. My jsme dostali dekret, že jsme byli zbaveni práva na byt číslo popisné atd. atd., a do 24 hodin jsme se měli odstěhovat do pohraničí. V té době byl ve vězení můj bratr a můj otec po dvouletém vězení dělal někde v lese dřevorubce.“
František Schwarzenberg s americkým vyslancem Brod: Pane Hazdro, stručně prosím. Našli někteří šlechtici v českých zemích nebo na Slovensku cestu do aktivního odboje proti komunismu?
Hazdra: „Dá se říci, že aktivní cestu do protikomunistického odboje nalezli spíše v exilu, nikoli v domácích českých podmínkách. Zde byli spíše oběťmi komunistické perzekuce. Ale pokud hovoříme o exilu, zde bych rád zmínil příběh Františka Schwarzenberga, který, jak bývá pro české dějiny typické, se zapojil jak do protinacistického odboje, tak po roce 1948 odešel do Spojených států amerických, kde přednášel na Loyolově univerzitě v Chicagu a aktivně vystupoval v rámci Rady svobodného Československa a dalších exilových organizací.“
Brod: Jak byste řekl, že česká šlechta celkově proplula tím těžkým 20. stoletím? My dneska vidíme, že některé šlechtické rody hrají poměrně významnou úlohu v českém veřejném životě, že se vrací život do bývalých rodinných sídel. Znamená to, že prošly tím stoletím bez větších šrámů?
Hazdra: „Tak to se takto rozhodně říci nedá. Prošly 20. stoletím jako česká společnost. To znamená se vším pozitivním i negativním, se všemi klady i zápory. Ale my bychom si měli především uvědomovat, že se v našich dějinách 20. století často setkáváme s názory, že český národ neměl svoji šlechtu a že česká šlechta byla cizácká, nepřátelská. My ale nalezneme nemálo příkladů z řad české šlechty, jedinců, kteří se přihlásili k českému národu a byli ochotni na sebe vzít veškerá rizika, která s tím byla spojená. To znamená, že se aktivně zapojili do protinacistického odboje, vystupovali proti komunistickému režimu a obětovali v nejednom případě i své životy a své existence. Což je myslím odkaz, na který bychom měli navázat a neměli bychom se za něj stydět.“
Stránský: „Já bych možná měl připomenout, že jsem četl, nevím už kde, takovou úvahu. Já ta „by“ nemám moc rád, ale ta úvaha se vázala k proklamaci šlechty z roku 1938, která projevila svoji loajalitu ke státu. Je jedna teorie, že kdyby se nekonal protektorát, tak by evropská šlechta asi zapracovala ve prospěch šlechty české, která se postavila na odpor proti nacismu. Je to samozřejmě teorie. Já to jenom říkám proto, že ta vyhraněnost postojů šlechty, daná dávnou minulostí a předáváním určitých etických a morálních hodnot z generace na generaci, tady hrála určitě svoji roli i v odboji.“
Brod: Pánové děkuji, to byla debata nad historickými otázkami spojenými s přežíváním šlechty v konfrontaci s totalitními režimy 20. století. Já za účast v této debatě děkuji spisovateli Jiřímu Stránskému ze Stránky a Greifenfelzu. Děkuji a nashledanou.
Stránský: „Nashledanou.“
Brod: A děkuji historikovi Zdeňku Hazdrovi z Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze. Děkuji a na slyšenou.
Hazdra: „Děkuji za pozvání, na slyšenou.“
Dnešní Otazníky historie Petra Broda končí. Další díl uslyšíte opět za měsíc.
Stránský: „Dobrý den.“
Brod: A dále zdravím Zdeňka Hazdru, historika z Ústavu pro studium totalitních režimů, spoluorganizátora zmíněné konference na Karlově univerzitě. I Vám dobrý den.
Hazdra: „Dobrý den.“
Brod: Pánové, jak se česká šlechta vypořádala se ztrátou společenského postavení po rozpadu Rakouska-Uherska? Dá se říci, že byla plně loajální vůči demokratickému Československu, pane Hazdro?
Zdeněk Hazdra, foto: www.ustrcr.cz Hazdra: „Musíme si uvědomit, že rok 1918 byl pro českou šlechtu velmi obtížný, neboť došlo k jednomu ze zásadních přeryvů ve 20. století pro její identitu, pro její další existenci. Přišla o tituly, o privilegia, o výsadní postavení. Pozemková reforma První republiky narušila jednu z jejích stěžejních identifikačních aspektů. To znamená pozemkové vlastnictví, neboť přišla o značnou část lesů, statků a všeho, co s tím souvisí. A proto z různých těchto aspektů se ocitla v izolaci. Ztratila své politické pozice, sociálně byla na okraji společnosti a stála před procesem jakéhosi poobčanštění. To znamená, najít si cestu k novému státnímu uspořádání. Dá se říci, že v naprosté většině zůstala loajální. Ovšem tyto problémové faktory z počátku existence První republiky se u německy cítící šlechty odrazily negativně ve 30. letech, kdy tato šlechta často inklinovala k nacionálnímu socialismu.“ Brod: K tomu rozvrstvení, řekněme etnickému, jazykovému a jinému, se možná ještě musíme chvíli vrátit. Ale teď se zeptám Jiřího Stránského, který byl koncem 30. let dítětem. Jakou roli v jeho výchově šlechtická tradice ještě hrála a zda bylo nějaké napětí mezi ní a demokratickým étosem První republiky?
Jiří Stránský Stránský: „Já se na to můžu dívat jedině zpětně. Když jsem pak dodatečně hledal ty kořeny, které mi umožňovaly a ulehčovaly mé situace ve vězení atd., a mé jakési zásady, tak mohu říct, že ano. K tomu ještě patřilo to, že jsem byl vychován odmalička jako skaut i jako sokol. Navíc asi je dobře připomenout, že já jsem potomkem té nejnižší šlechty, které se to, co říkal pan Hazdra, vlastně netýkalo.“ Brod: Která nebyla postižena třeba pozemkovou reformou…
Stránský: „Ničím z toho. My jsme neměli ani žádné sídlo, nic takového. Proto jsem vždycky žertem říkal, že jsme asi byli lapkové, když jsme neměli žádný majetek, že jsme ho brali jiným. Ale já vím zcela bezpečně, protože jsem takto byl vychován - a to asi bylo to, co pocházelo z toho šlechtictví rodiny - že se nikdy nesmí nečestně z něčeho ustupovat. To mi velice pomáhalo. Taky mi pomáhalo, přestože můj otec byl advokát a hájil opravdu vysoké klienty, že jsem byl vždycky vychováván v takové skromnosti, neboť zásadou šlechtictví bylo, že majetek, který rodina získala, měl být zmnožen a předán další generaci. Takže to je to, co mi umožňuje, abych se teď ve svých fejetonech velice tvrdě stavěl proti nenažranosti.“
Brod: Můžu to, co jste zde říkal o hodnotách, které Vám byly v rodině předávány, parafrázovat dejme tomu slovy: ,toho bohdá nebude, aby český šlechtic z boje utíkal‘?
Stránský: „Dokonce bych mohl říct, že jsem jako osmiletý kluk zažil mobilizaci, v které můj otec byl jako důstojník.“
Brod: Mluvíme o té květnové v roce 1938?
Jan Malypetr, foto: Wikipedia Stránský: „Ano. A pamatuji si dodneška, jak byl otec zlomen, když se vrátil. My samozřejmě tím, že můj dědeček byl ministerský předseda za stranu Agrárně-republikánskou…“ Brod: To byl Jan Malypetr.
Stránský: „Ano, Jan Malypetr. Takže asi se spor této strany s Benešem taky v tomhle odrážel, protože naše rodina byla tvrdě proti kapitulaci, dalo by se říct.“
Brod: Mluvíme o mnichovské krizi a o tom, co jí předcházelo, tedy o roku 1938. Pane Hazdro, tehdy došlo také k významné diferenciaci v řadách české šlechty. To mě vrací k tomu, co už jsme zde nakousli, totiž k různým etnickým skupinám uvnitř zemské šlechty. Ta šlechta sice v 19. století ještě měla značně nadnárodní charakter a považovala se za zemskou šlechtu, vázanou na instituci Koruny české, ale potom v ní samozřejmě pod vlivem nacionalistického hnutí docházelo také k různým odstředivým tendencím. Můžete to krátce znázornit?
Hazdra: „Ano, rok 1938 a 1939, tedy tyto mezníky českých dějin 20. století ukazují šlechtu ve dvou polohách. Šlechtu, která kolaboruje či sympatizuje s nacistickým Německem ve snaze navrátit své ztracené pozice, a šlechtu, která se přihlásila k českým zemím, k českému národu. A to bylo v září 1938 zcela jednoznačně deklarováno Františkem Kinským. Autorem této deklarace byl Karel VI. Schwarzenberg. Tehdy dvanáctičlenná delegace české šlechty navštívila prezidenta Beneše a jednoznačně mu vyjádřila podporu a loajalitu českým zemím. To znamená vyjádřila nedělitelnost historických hranic českého státu a odhodlání je bránit. V roce 1939 na tuto deklaraci bylo navázáno mnohem důraznějším prohlášením, které podepsalo zhruba 80 příslušníků česky cítících rodů. Toto prohlášení v záři 1939 ukazuje, že česká společnost se mohla v těchto nelehkých dobách opřít o česky cítící šlechtu. Ale k této deklaraci bych rád ještě podotkl, že ji nepodepsaly jenom české rody, ale podepsaly ji rody, které nebyly pouze české nebo se ani neidentifikovaly s První republikou. Podepsaly ji proto, aby daly jasně najevo, že odmítají nacistický režim a že odmítají snahu nacistického režimu jednoznačně ukázat šlechtu českých zemí jako šlechtu německou.“
Podpisy na deklaraci české šlechty ze 17. září 1938 Brod: Myslím, že také musíme trošku diferencovat i na té jazykově německé straně. I mezi jasně německy se identifikujícími šlechtickými rody byly takové, které si k nacismu udržovaly určitý odstup. Napadají mě například Clary-Aldringenové v Teplicích. Asi byste mohl uvést jiné příklady? Hazdra: „Určitě, neboť celá tato problematika je složitá z toho důvodu, že šlechta je zakotvena v kosmopolitním prostoru. A když se podíváme na jeden rod, třeba můžeme uvést Černíny z Dimokur, tak ti se přihlásili sice k české národnosti, ale další příslušníci jejich rodu měli panství v pohraničí. A jelikož jednou z devíz šlechty je hájit zájmy svého obyvatelstva, tak tam v těch oblastech, kde převažovali Němci, se šlechta přirozeně hlásila i k německé národnosti. Ovšem to automaticky neznamená, že vyznávala nacistický režim.“
Brod: Pane Stránský, jaké vzpomínky Vy spojujete s dobou okupace, s nacismem a s odbojem proti nacismu?
Stránský: „Naše rodina se velice tvrdě zapojila, můj otec tedy, do odboje. Můj otec byl také v Osvětimi, protože byl jedním z vysokých funkcionářů Sokola. A Němci považovali sokoly za tu nejnebezpečnější skupinu proti sobě, protože to byla organizace dokonale organizovaná i na těch nejmenších vískách. Podle toho, co mi říkal otec, nacisti to řešili tím, že 5 tisíc funkcionářů Sokola zatkli. A když jich zbylo posledních 65, tak jim dal Hitler amnestii, aby šli domů a zvěstovali, že je konec jakéhokoli odporu. Můj otec byl mezi těmi pětašedesáti. Váže se k tomu taková zvláštní historika, která to možná trochu oživí. Když se někdo vrátil z Osvětimi, to byl zázrak. Půl roku předtím, než se otec vrátil, jsme bydleli ve vile na Hanspaulce. Tam se dostavil muž, který mluvil špatnou češtinou. Maminka ho nepustila, protože tehdy všechny byty, kde bydleli lidé, kteří byli zavřeni nebo v koncentrácích, byly vlastně k dispozici Parteigenossen. A tento člověk zazvonil, v předsálí našeho domu sklapl kufry a řekl špatnou češtinou: ,Dovolte, abych se představil, milostivá paní, moje jméno je Franz Stransky Ritter von Stranka und Greifenfelz‘, prostě…“
Petschkův palác v Praze Brod: Vzdálená přízeň? Stránský: „Ne ani tak vzdálená, byl to prostě bratr otcova dědečka, který se odstěhoval do Pruska. Tak to tehdy bylo úplně běžné. Pravda je, že tenhle člověk naší rodině pak zbytek války úžasným způsobem pomáhal. A když se otec vrátil, tak byla rodinná oslava. Bylo to deset dní po atentátu na Heydricha a v té euforii z návratu naše rodina zapomněla, že soused je vlajkař. Ten to udal a pro otce přišli a to vypadalo na Kobylisy.“
Brod: To znamená zastřelení.
Stránský: „Ano, a tam byla taková romantická historika, kterou já jako spisovatel nikdy nikde nemůžu použít, ale tady ji můžu říct. Dozvěděl jsem se ji až po smrti svého otce, od maminky. Ona čekala čtyři hodiny na Pečkárně, pak přišel pán, zavedl ji do kanceláře, ukázal jí cyklostylovanou A5 a říkal, že tady jeden podpis už je, a čeká to na ten můj druhý. Roztrhl to a řekl: vyřiďte svému manželovi, že jsme si kvit, on mi zachránil v Haliči za první světové války život.“
Hazdra: „Pan Stránský hovořil o atentátu na Heydricha a já bych právě v souvislosti s českou šlechtou rád zmínil, že si několik dní před tímto atentátem právě Reinhard Heydrich vzal k ruce ony deklarace, o kterých jsme hovořili. Podíval se na jména těch, kteří z řad šlechty za těmito ,akty’ stáli a nechal uvalit na panství těchto šlechticů, kteří se hlásili k českému národu, nucenou správu.“
Brod: Asi bychom, než uzavřeme tuto kapitolu nacistické okupace, měli zmínit alespoň jedno jméno. To byla rodina Bořků Dohalských, která patří k nejvýznamnějším obětem nacismu z řad šlechty.
Stránský: „Já jsem s Jiřím Dohalským seděl 6 let… Ovšem, o něco později.“
Brod: V té druhé totalitní éře…
Antonín Bořek Dohalský zahynul 3. září 1942 v Osvětimi Hazdra: „Ano, tento rod, můžeme si říci, byli tři bratři. Na první poslech to zní jako v pohádce, ale jejich životy rozhodně žádnou pohádkou nebyly. Naopak svědčí o obrovské míře vlastenectví a odvahy, kterou projevili právě v letech nacistické okupace. Jedná se o Františka Bořka Dohalského, který byl našim diplomatickým zástupcem nejprve v Londýně, později ve Vídni. Dále Antonína Bořka Dohalského, což byl arcibiskupský kancléř v době První republiky a svatovítský kanovník na Pražském hradě. A nejmladší z bratrů Dohalských, Zdeněk Bořek Dohalský, parlamentní zpravodaj Lidových novin, přítel bratří Čapků, Ferdinanda Peroutky a této plejády hvězd prvorepublikové žurnalistiky. Tito tři bratři se aktivně zapojili do protinacistického odboje. Nejstarší z nich, František, také jménem celé rodiny podepsal zářijové prohlášení české šlechty v roce 1939 a všichni tři se ocitli v koncentračních táborech. Z toho dva nepřežili. Antonín Bořek Dohalský zahynul 3. září 1942 v Osvětimi, nejmladší Zdeněk po třech letech vězení na Pankráci byl v únoru 1945 deportován do Malé pevnosti v Terezíně, kde jako jediný z celého transportu byl druhého dne, to znamená 7. února 1945, popraven. A jediným z těchto tří, který přežil nacistické věznění, byl František. Ovšem po třech a půl letech v Dachau, což mělo také zdravotní následky. Po roce 1945 se vrátil do diplomatických služeb jako první československý vyslanec ve Vídni. Ovšem přišel rok 1948, a jak pan Stránský již zmínil vzpomínku na jeho jediného syna Jiřího, ten byl ve vykonstruovaném procesu se skupinou Pražský hrad, což byla skupina spolupracovníků z kanceláře prezidenta Beneše, odsouzen k 17 letům odnětí svobody. Z toho odseděl rovných deset.“ 
Brod: Teď musíme udělat větší skok přes léta 1945 až 1948. Já jenom zaznamenám, že samozřejmě v souvislosti s odsunem sudetských Němců se z území Československa dostaly za západ také některé šlechtické rody, které se hlásily k němectví. Československá republika ještě v letech 1945 až 1948 podnikla některé kroky, zvláště tzv. Lex Schwarzenberg, tedy zvláštní zákon, který redukoval panství Schwarzenbergů, které byly namířeny proti šlechtě. Dá se zevšeobecnit, jaký byl postoj komunistického režimu vůči šlechtě? Mne v té souvislosti napadá, že alespoň zpočátku se zdálo, že příliš velký zájem komunisté samozřejmě o šlechtu nemají. Některým rodům víceméně umožnili v roce 1948 -1949 pololegální odchod na západ nebo do Rakouska, do Německa a jinam. Jak se dá označit tento postoj zpočátku? Hazdra: „Zevšeobecňovat můžeme velmi těžko. Ovšem můžeme nalézt určité paralely mezi nacistickým a komunistickým režimem, a to zejména dvě, neboť jak pro nacisty, tak pro komunisty šlechta představovala nepřítele. Pro komunisty později třídního nepřítele. A když pročítáme nejrůznější zprávy komunistické tajné bezpečnosti, tak šlechtické rodiny byly velmi pečlivě sledovány a velmi otevřeně označovány za nepřítele státu. A druhou rovinou je ona konfiskace majetku, jak nacistický režim chtěl zúčtovat se šlechtou. Hitler po vítězné válce rozhodně nemínil šlechtu trpět, byť řada šlechtických příslušníků působila v nacistické správě, což je samozřejmě kapitola pro nějakou jinou diskuzi. Totéž měl v úmyslu a také to realizoval komunistický režim, který znárodnil šlechtický majetek. Šlechtická sídla de facto přišla o své majitele, a tím také byla narušena jistá kontinuita vývoje těchto panství a těchto sídel.“
Brod: Pane Stránský, vy jste byl v době komunismu dvakrát vězněn, v 50. letech a v 70. letech. V těch vašich soudních procesech, dá-li se to tak vůbec nazvat, které vedly k Vašemu uvěznění, hrál Váš původ nějakou úlohu?
Stránský: „Určitě, abych odpověděl jedním slovem. Ale bylo to složitější, protože já jsem ještě patřil do rodiny politických protivníků komunistické strany. To asi vy taky víte, že se konal proces s mým dědečkem, kterého komunistická strana žalovala pro velký dekret za to,že dostal svatováclavskou orlici…“
Brod: Tedy bývalý ministerský předseda Malypetr…
Stránský: „Ano. Jeho to stálo život, protože byl na Pankráci v době, kdy tam byl K. H. Frank. Takže si každý dovede představit, jak se s ním zacházelo. Prošlápli mu tam břicho, takže za dva roky pak umřel na perforaci střev. Ale samozřejmě ten proces vyhrál, protože se tam musela číst svědectví jak Jana Masaryka, tak prezidenta Beneše, protože celou válku s nimi byl ve spojení. Komunistická strana se pak musela veřejně omluvit, a to oni neumí.“
Brod: To nezapomněli ani vám, jako vnukovi.
Stránský: „Ano, to byla jedna věc. Druhá věc byla ta, že jsem byl šlechtic, to znamená, že jsem byl automaticky jejich třídní nepřítel. A kromě toho to ještě mělo takové půvaby, že jsem dostával bití i za rod Stránských, s kterým jsme neměli nic společného. To byl rod ministrů, co jim patřily Lidovky. Ještě řeknu maličkou poznámku, protože o tomhle jsme se bavili i s Jiřím Dohalským. Můj táta se s jeho tatínkem sešel v Osvětimi, což je pro tu dobu příznačné i bez velikých slov, že? Naše rodina taky patřila mezi rodiny, které musely opustit Prahu. To bylo těch 5 tisíc rodin. My jsme dostali dekret, že jsme byli zbaveni práva na byt číslo popisné atd. atd., a do 24 hodin jsme se měli odstěhovat do pohraničí. V té době byl ve vězení můj bratr a můj otec po dvouletém vězení dělal někde v lese dřevorubce.“
František Schwarzenberg s americkým vyslancem Brod: Pane Hazdro, stručně prosím. Našli někteří šlechtici v českých zemích nebo na Slovensku cestu do aktivního odboje proti komunismu? Hazdra: „Dá se říci, že aktivní cestu do protikomunistického odboje nalezli spíše v exilu, nikoli v domácích českých podmínkách. Zde byli spíše oběťmi komunistické perzekuce. Ale pokud hovoříme o exilu, zde bych rád zmínil příběh Františka Schwarzenberga, který, jak bývá pro české dějiny typické, se zapojil jak do protinacistického odboje, tak po roce 1948 odešel do Spojených států amerických, kde přednášel na Loyolově univerzitě v Chicagu a aktivně vystupoval v rámci Rady svobodného Československa a dalších exilových organizací.“
Brod: Jak byste řekl, že česká šlechta celkově proplula tím těžkým 20. stoletím? My dneska vidíme, že některé šlechtické rody hrají poměrně významnou úlohu v českém veřejném životě, že se vrací život do bývalých rodinných sídel. Znamená to, že prošly tím stoletím bez větších šrámů?
Hazdra: „Tak to se takto rozhodně říci nedá. Prošly 20. stoletím jako česká společnost. To znamená se vším pozitivním i negativním, se všemi klady i zápory. Ale my bychom si měli především uvědomovat, že se v našich dějinách 20. století často setkáváme s názory, že český národ neměl svoji šlechtu a že česká šlechta byla cizácká, nepřátelská. My ale nalezneme nemálo příkladů z řad české šlechty, jedinců, kteří se přihlásili k českému národu a byli ochotni na sebe vzít veškerá rizika, která s tím byla spojená. To znamená, že se aktivně zapojili do protinacistického odboje, vystupovali proti komunistickému režimu a obětovali v nejednom případě i své životy a své existence. Což je myslím odkaz, na který bychom měli navázat a neměli bychom se za něj stydět.“
Stránský: „Já bych možná měl připomenout, že jsem četl, nevím už kde, takovou úvahu. Já ta „by“ nemám moc rád, ale ta úvaha se vázala k proklamaci šlechty z roku 1938, která projevila svoji loajalitu ke státu. Je jedna teorie, že kdyby se nekonal protektorát, tak by evropská šlechta asi zapracovala ve prospěch šlechty české, která se postavila na odpor proti nacismu. Je to samozřejmě teorie. Já to jenom říkám proto, že ta vyhraněnost postojů šlechty, daná dávnou minulostí a předáváním určitých etických a morálních hodnot z generace na generaci, tady hrála určitě svoji roli i v odboji.“
Brod: Pánové děkuji, to byla debata nad historickými otázkami spojenými s přežíváním šlechty v konfrontaci s totalitními režimy 20. století. Já za účast v této debatě děkuji spisovateli Jiřímu Stránskému ze Stránky a Greifenfelzu. Děkuji a nashledanou.
Stránský: „Nashledanou.“
Brod: A děkuji historikovi Zdeňku Hazdrovi z Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze. Děkuji a na slyšenou.
Hazdra: „Děkuji za pozvání, na slyšenou.“
Dnešní Otazníky historie Petra Broda končí. Další díl uslyšíte opět za měsíc.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)