Většina národních buditelů a revolucionářů si protiřečila. Něco jiného říkali a něco jiného dělali. Mezi teorií a praxí zela nepřeklenutelná propast. Náboženský reformátor Jan Hus byl jakýmsi „králem protikladů“. Začněme zajímavým citátem z vysílání Český rozhlas 2, Praha, konkrétně z pořadu „Toulky českou minulostí“ ze 27. března 2005:
„V roce 1414 přesídlil mistr Jan Hus z Kozího Hrádku do Sezimova Ústí. Jeho hostitelka, Anna z Mochova, by ho ráda ve svém domě uvítala již dřív, ale byly tu výhrady. Ty výhrady měl pan manžel. Jan Starší z Ústí a Kamenice ... Problém vyřešila až smrt Annina muže. Mistr Jan Hus se netěšil náklonnosti pouze této příznivkyně. Hlásily se k němu i četné další manželky jeho urozených ochránců! Najdeme mezi nimi ženu královského mincmistra Petra Zmrzlíka ze Svojšína, paní Annu z Frimburka a také manželky Jindřicha Škopka z Dubé, Jana z Chlumu, Jindřicha Lefla z Lažan a další. Některé vznešené dámy projevovaly náklonnost betlémskému kazateli navzdory svým jinak smýšlejícím anebo dočista netečným manželům. To byl případ Elišky z Kravař, což byla choť Jindřicha z Rožmberka, a koneckonců i české královny Žofie ... Příkladem jim šla Anežka, dcera Tomáše ze Štítného, zmínku si však zaslouží i Petra z Říčan, Markéta z Peruce a vdova po Kunátu Kapléřovi ze Sulevic, Kateřina. Ta ve svém domě na Hradčanském náměstí založila ,útulek‘ pro dvanáct vdov a panen ...“
Náš věhlasný buditel a mravokárce, nekompromisní bojovník proti „hříchům“ katolické církve sice souložil v Betlémské kapli manželku krále Václava IV. Žofii, ale, jak uvádí historik František Šmahel, nepohrdl ani prostou děvečkou z „Útulku vdov a panen“. Takže určité sociální revoluční cítění mu nelze upřít. V oblasti dámské dělohy nečinil žádných třídních rozdílů!
Sečteme-li veškeré urozené dámy a připočteme-li k tomu ještě oněch dvanáct žen v domě Kateřiny ze Sulevic (patrně tajný nevěstinec pro církevní hodnostáře), pod krycím názvem „Útulek vdov a panen“, dospějeme k počtu čtyřiadvacet. Náš rektor pražské univerzity, horlivý „skromný kazatel“ a neúnavný kritik „církevních neřestí“ disponoval celkem 24 souložnicemi, převážně vdanými manželkami z nejvyšších společenských tříd.
Tak jako u všech revolucionářů v dějinách lidstva i u něho dochází k rozporu mezi ideologií a praktickým životem všedního dne, plném protikladů a přetvářky. Lidská slabost vítězí nad revoluční myšlenkou. Ďábel vytlačuje Boha a křiví lidstvu páteř. To ovšem za předpokladu, že k tomu lidstvo nechá dojít!
V jednom dopise ze dne 16. 6. 1415 se zmiňuje o jakýchsi ženách v Betlémské kapli, Petře, Důře, Kateřině zvané Hus, paní na Zderaze a vdově Kateřině Ježkové. S poslední z nich žil také na Kozím Hrádku v době, kdy měl současně poměr s Annou z Mochova. Náš „zbožný kazatel“ a reformátor patrně rád holdoval i gruppensexu — neboli orgiím.
Sečteme-li další milenky, vyjde nám počet 28 souložnic. Já osobně coby politolog a historik jsem přes veškerou badatelskou snahu více objektů v letech 1403–1415 neodhalil. To v žádném případě nesnižuje duchovní odkaz Jana Husa, jeho Postily a dalších známých děl. Jeho teoretické reformní úvahy mají obrovskou duševní hodnotu. Jeho intelektuální úroveň a vzdělanost magicky ženy přitahovaly. Byl vynikajícím myslitelem a šarmantním intelektuálem. Měl extrémní úspěchy u žen a legendární Giacomo Casanova je proti němu úplným neškodným začátečníkem!
Německý filolog prof. Dr. Ortwin Kuhn z Hamburku pochybuje o charakteru Jana Husa a odhaduje počet jeho sexuálních objektů na minimálně čtyřnásobek. Podezírá ho z práva „první noci“, které prý praktikoval celé roky při svatbách na Táborsku. Dochází k číslu 118 a z toho dedukuje okolo 4500 pohlavních styků v letech 1403–1415. Přitom cituje Františka Palackého: „Tu jsa vyjížděl do městeček, do vsí kázat, a zvláště kde zvěděl posvícení neb sňatek, tam jel.“
Prof. Dr. Kuhn vyvozuje z citátu Palackého jednoznačný závěr: „Byl vyžírkou a ,kriticky‘ působil nejraději tam, kde si mohl zadarmo naplnit břicho. Co se týká těch sňatků, nevylučuji, že si nárokoval i takzvané právo první noci. Cizoložení s duchovním pastýřem nebylo považováno za nevěru a nevěsta zůstávala tím pádem ,svatou pannou‘. Mám vážné pochybnosti, i co se týká jeho protikladného charakteru, že by toho nevyužil – lépe řečeno — nezneužil.“
Vytvořili jsme si osobnost mistra Jana Husa, aby odpovídal „psychologii davu“ (Gustave Le Bon: Psychologie des foules, Paříž 1895), ovládaného šovinismem 19. a 20. století. V oficiálním podání připomíná asketického, vyzáblého, vykleštěného a fousatého náboženského fanatika. Vládnoucí třídy všech režimů 1918–1990 úzkostlivě dbaly o to, aby se na této legendě pokud možno nic neměnilo. I když v praxi působil podstatně jinak než v teorii, nesnižuje to světovou úroveň jeho díla, které zanechal lidstvu jako odkaz národního písemnictví.
Jan Berwid-Buquoy, vévoda z EllgutuNejslavnější český homosexuál: Jan Žižka z Trocnova
Největší svízel je s lidmi, kteří toho málo vědí. Do této kategorie patří i individua kategorie „vzdělaná pitomost“. Pakliže se Vám podaří odhalit novou geniální informaci, nemáte u těchto osob žádnou šanci. „Vědci“ začnou vrtět hlavou, řka: „To jsem ještě nikdy neslyšel ani nečetl. To je blbost.“ Ti méně vzdělaní táhnou do boje s poučkou: „To jsme se nikdy neučili. O tom paní učitelka nic neříkala.“ Tím je debata ukončena, pakliže se rozhovor nezvrhne ve žvást o počasí...
Nikdo se vás neptá na pramen. Nikdo nechce znát původ informace. Lidská hloupost dělá vše proto, aby zůstala neotřesitelná. Hlavně nezpochybňovat vžité předsudky. Černé bylo přeci vždycky bílé - a to po celá staletí. Tak co nám tady lžete? Ti vaši předkové sem přišli roku 1618 z Francie (Artois) a potom v roce 1625 ze Severního Irska (County Down). Táhněte tam nazpátek! Nechte nás na pokoji s těmi svými „historickými objevy“, provokatére! Vy aristokrate jeden blbej! Seďte v tom vašem zámku na trůně a čumte celej den do stropu! Alespoň budeme mít jistotu, že zase něco neobjevíte...
V redakci pobočky Rádia svobodná Evropa (RFE) ve Vídni jsem pracoval rád. Jednoho dne na mne kolega Radim Čechura vyhrkl: „Máš zítra v deset hodin přijít na universitu k profesoru Ermacorovi. Chce, abys mu přeložil ze staročeštiny do němčiny nějakou stať od hejtmana Jakoubka ze Stříbra. Jinak buď připraven na to, že Žižka byl buzerant - ale stoprocentní! Souložil do konečníku Húsku a Bydlinského...“
Cože? Asi nějak špatně slyším!
Felix Ermacora byl profesorem na Vídeňské universitě a rakouským expertem v oblasti lidských práv. Rovněž byl poslancem Národní rady (Nationalrat) za konzervativní stranu lidovou (ÖVP). Spolu s Prof. Dr. Ortwinem Kuhnem z Hamburku získali z pololegálních zdrojů nedostupné materiály tajného vatikánského archívu. Jednalo se o husitské hnutí popisované papežem Piusem II. (ve skutečnosti: Eneas Silvius kníže Piccolomini) a Janem z Příbrami (v latinském originále: Ioannes de Pibrans). Čechura poněkud přeháněl, o „souložích do konečníku“ tam nestálo nic. V přede mnou ležících dokumentech se církevní latinou konstatovalo pouze toto: “Ionnes Zizka est item horrificus homosexualis...“. Protože výraz „homosexualis“ je dáván do souvislosti s hanlivým „horrificus“, překládám tedy pojem „horrificus homosexualis“ ordinérně jako „hrozný buzerant“. Možné varianty by mohly být rovněž „strašný buzerant“, „obávaný buzerant“ nebo snad dokonce „šílený buzerant“.
Na rozdíl od Čechurovy poznámky v textu nebyla ani zmínka o tom, jak Jan Žižka s Bydlinským a Húskou svojí homosexualitu praktikoval. Papež Pius II s odvoláním na hejtmana Jana z Příbrami (ten přeběhl od husitů ke katolíkům a vypovídal před papežským koncíliem) pouze tvrdí, že Žižka měl s Bydlinským poměr: „Zizka possideo copulatio deviatio sexualis quum Bydlinskis...“ Ono sdělení z církevní latiny: „Žižka měl úchylný pohlavní styk s Bydlinským...“ Patrně se jednalo o jednorázový sexuální akt. V případě Húsky situace vypadá jinak. Tam sice stojí psáno totéž, ale je možno číst i dodatek: „...Húska habotaculum cum homine Zizka.“ V češtině: „...Húska bydlel pod jednou střechou s Žižkou.“ Logicky to teda znamená, že Húska byl Žižkovým stálým milencem.
Mnoho zástupců tzv. „vzdělané pitomosti“ by nyní mohlo říci: “Ano. Je to venku. Náš slovutný vojevůdce byl prokazatelně homosexuálem.“ Idioti by mohli mít pochybnosti.: “Listiny jsou podvrhem!“ Hulváti se přidají: “Táhněte!“ a tak by bylo možno pokračovat donekonečna. Bludných cest vedoucích do slepé uličky je bezpočet.
Je nutné analyticky přemýšlet a kreativně probírat jednu premisu za druhou. Papež Pius II (1405 -1464) byl obrovským nepřítelem husitství. Objektivní historický postoj v dané věci nelze od něho tedy očekávat. To, že Húska bydlí celý čas s Žižkou pod jednou střechou, může být podezřelé, ale důkaz to není. Papežovo „Deskriptum“ (tak se listina nazývala) se podivuje, že se Žižka nezúčastňuje husitských bohoslužebních orgií (Zdeněk Nejedlý - „husitský sexuální komunismus“). František Palacký totiž mystifikuje husity a tzv. „Adamity“ odděluje od „Kališníků“. Ve skutečnosti byli husité všichni „Adamité“. Každá bohuslužba se ukončovala divokými sexuálními orgiemi, které Pius II. v „Deskriptum“ detailně popisuje. Žižka se jich nezůčastňoval. To, však neříká nic o jeho homosexualitě. V Táboře-Klokotech pod vedením Bydlinského pořádali tytéž náboženské orgie husitští homosexuálové. Proč tedy nechodil tam, kdyby byl „hrozným buzerantem“, jak tvrdí Pius II.? Naopak, nechává Klokoty zapálit a všechny homosexuály na místě popravit. Dalo by se tvrdit, že mu Húska stačil a proto mohl s klidným svědomím nechat Bydlinského a další vyvraždit. Je to však důkaz?
Jan Berwid-Buquoy, vévoda z EllgutuVévodkyně s krycím jménem Božena Němcová
Chtělo by se říci, že nejznámější českou spisovatelkou je Rakušanka. Nepředbíhejme však událostem.
Kdy se „Božena Němcová“ narodila, vůbec nevíme. Často uváděné datum 4. 2. 1820 je falzum. Když 1821 odjížděla se svými údajnými rodiči z Vídně do Ratibořic na panství „kněžny Zahaňské“ (ve skutečnosti Katharine Wilhelmine vévodkyně von Sagan), bylo jí patrně pět let. V České Skalici (tehdy Böhmisch Skalitz) chodí v letech 1824–1833 do školy. Kdyby se narodila 4. 2. 1820 ve Vídni, nastupovala by do školy v České Skalici jako čtyřleté děťátko. To je absurdní nonsens.
Odložme nyní různé vlastenecké imaginace a podívejme se na dokumentaci vídeňského Staats- und Hofarchiv. Ze zápisu v knize narození ze 4. 2. 1820 (to už ale byly „Boženě Němcové“ asi čtyři roky) je uvedeno, že se jmenuje Barbara Betty Novotná. Otec uveden není. Její matkou by tedy měla být česká služka Theresie Novotná, sloužící toho času ve Vídni. Tím by se zdálo být všechno jasné: otec neznámý a matka česká služka – budoucí „Božena Němcová“ je deduktivně českou spisovatelkou.
Proč ale matka nechává zanést onen zápis jako falešné datum „narození“ až v roce 1820, když „dceři“ jsou patrně již čtyři roky? Neví snad vlastní matka, kdy se její jediné dítě narodilo? Nezná ani den, ani měsíc, ani rok? Jak je to možné, že děcko až do odjezdu do Ratibořic roku 1821 nemluví ani slovo česky, když údajná „matka“ je Češka?
Ne, nikoli. Theresie Novotná není matkou budoucí světové autorky Babičky. Děcko je jí pouze 4. 2. 1820 jako čtyřleté předáno do vlastních rukou, a aby je jako vlastní legitimovala, uvádí datum předání coby datum narození. O minulosti holčičky nic neví – lépe řečeno skoro nic. V létě 1820 se Theresie Novotná provdala za dolnorakouského hezouna Johanna Pankla. Ten mluví pouze německy a slouží coby kočí u „knížat Zahaňských“ (správně vévodů von Sagan). Bez váhání děcko adoptuje, a tím se stává budoucí spisovatelka „Božena Němcová“ rozenou Barbarou Betty Pankl a skutečně oslovuje panského kočího „tatínku“. Johann mohl být hypoteticky otcem Barbary a vzít si Theresii Novotnou v době, kdy „dceři“ byly již čtyři roky. Tím bychom mohli říci – „Božena Němcová“ je rakouskou spisovatelkou, neboť otec byl Rakušan, narodila se ve Vídni a do doby odjezdu z Rakouska do Čech vůbec česky neuměla.
Ona svůdná hypotéza má však dva velké zádrhely: Pakliže by byl Pankl otec a Novotná matka, musela by matka vědět, kdy se jí dítě narodilo, a uvedla by v zápisu i otce. Oba záznamy ovšem chybějí. Navíc Pankl nikdy nezaplatil ani korunu alimentů. Dedukce: Novotná neví, kdy se dítě narodilo, a panského kočího poznala až po 4. 2. 1820, tedy v době, kdy byly Barbaře již patrně čtyři roky. A potom je zde ještě jedna maličkost. Barbara Betty v době, kdy se dostává do rukou Novotné, sice nemluví česky, ale rovněž nemluví ani německy. Zřejmě čtyřletá holčička hovořila pouze francouzsky! A tady jsme u jádra problému. V té době se mluvilo ve Vídni francouzsky pouze v kruzích vysoké šlechty.
Sestra „kněžny Kateřiny Zahaňské“ Dorothea vévodkyně de Talleyrand-Périgord, provdaná za francouzského diplomata, měla během vídeňského kongresu v červnu 1815 mimomanželský styk a otěhotněla. Bývalý šéfredaktor mnichovského Českého slova a redaktor Rádia Svobodná Evropa, Jožka Pejskar, se problematikou zabýval a v londýnském archívu (British Museum) narazil v dokumentech o britské a francouzské šlechtě na pozoruhodný zápis o Dorothee vévodkyni de Talleyrand-Périgord: „She … bearing three illegitimate daughters, one of whom Barbara Betty born 27th March 1816 in Paris, was perhaps Bozena Nemcova, the great Czech writer, fathered by Charles Clam-Martinic, her lover at the Congress of Vienna. The two others, Antonine and Julie Zulmé, were born in 1825 and 1827.“ (Porodila tři nemanželské dcery. Jedna z nich byla Barbara Betty, narozená 27. března 1816 v Paříži, pravděpodobně vynikající česká spisovatelka Božena Němcová, jejímž nemanželským otcem se stal hrabě Karel Clam-Martinic. Byla jeho milenkou v době vídeňského kongresu. Dvě ostatní nemanželské dcery, Antonine a Julie Zulmé, se narodily letech 1825 a 1827.) Dále zde byl zápis, že Barbara Betty byla roku 1820 předána „adoptivním rodičům“ baronům von Braun v Rakousku. V této rodině Theresie Novotná právě sloužila. Baronka Braunová patrně o děcko příliš nestála, a tak nakonec skončila nemanželská dcera vévodkyně de Talleyrand-Périgord v rukách české služky Novotné.
Syn „Boženy Němcové“ Jaroslav Němec (1842 - 1898), působící v USA, prý vlastnil rozvodový list své matky, kde jeho otec Josef Němec zakázal, aby v úředním styku používala jméno „Němcová“. Navrhuje tam, aby si vzala nazpět své „rodné jméno“. Tak tedy „Božena Němcová“ (tím vlastně pouze umělecké jméno), narozená 27. 3. 1816 v Paříži, umírá 21. 1. 1862 v Praze jako francouzská spisovatelka Barbara Betty vévodkyně de Talleyrand-Périgord, aniž by o tom ona i okolní svět cokoli tušily.
Žádné komentáře:
Okomentovat