3.8.2010
Vliv sémantiky na vnímání politiky
Domluvíme se alespoň na potřebě domluvy?
Pohled do hlubin Lisabonské smlouvy mi nabízí obrázek, který se mi jeví velice zajímavým, protože ho mohu stejně dobře vidět s brýlemi i bez nich. Tím se potvrzuje stará pravda, že vlastně nic nevidíme svýma očima, ale že vidíme skrze své oči. Obrázek totiž vzniká v mozku, oči jsou jenom prostředníkem.
Podobným prostředníkem při rozvoji EU je mimo stále nejednotné evropské diplomacie již dlouholetý dialog mezi EU a církvemi a jinými institucemi.
Podobným prostředníkem při rozvoji EU je mimo stále nejednotné evropské diplomacie již dlouholetý dialog mezi EU a církvemi a jinými institucemi.
K nim nedávno EU přiřadila hinduisty, sikhy a v říjnu tohoto roku hodlá přiřadit ateisty a zednáře. Kdo bude další, ví jenom ON a několik zasvěcených.
Nemám nic proti dialogům, pokud je účastníkům jasno, že musí mít znalost (o) věci a prožitou zkušenost. Znalostí a zkušeností v mnoha odvětvích mají církve i EU jistě více, než si myslíme nebo můžeme představit. Přesto ale nevidím záruku, že rozšířený dialog nebude jen další ztrátou času a peněz. V době entropické krize je pro mne očividné, že dialog má záchrannou a zatemňovací funkci, jako lampa. Rozvítí, zhasne… Rozsvítí, zhasne.
Během našeho slunného léta, v takzvané okurkové sezóně, se začíná podivně intenzivně psát a mluvit o starých známých – neznámých, nejenom na jihu EU ale i ve středních polohách severní polokoule.
V Itálii slunce vytáhlo již v červnu tohoto roku na povrch veřejnosti funkci Mario Berlinguera, otce Enrico a Giovanniho jako Maestro della Loggia di Sassari. Kdo by to předpokládal… Famiglia massonica - rodina zednářská u socialistů a komunistů? Nic proti zednářům, ať staví dál a ať se rozmnožují. Jenom ať jsou při své politické činnosti ochotni ukázat svůj druhý členský průkaz nebo ho ukázat, když vstupují do politických stran. V Německu jsem v konci devadesátých let měl šéfa, který také vlastnil dva partajní průkazy. Ale těch veřejně známých stran. Tato a podobné zkušenosti nabízejí nejenom českým politickým stranám, ale i Bruselu rozšířit své dotazníky a kontroly. Po nich by byla voda mnohem čistější. Lov ryb a velryb by se tak stal neplaceným koníčkem pro fanoušky s (Ne)časem. Dialog EU s ostatními by k tomu všemu mohl být pro účastníky zajímavějším a pro veřejnost srozumitelnějším.
V podstatě by to tak ale mělo již být dávno a dlouho, protože dialogu s nejvyššími hodnostáři církve (by) měli sekundovat také bratři z Opus Dei. Ti byli štědří přinejmenším k poradcům nebožtíka Borise (Jelcina), jestli již ne k němu osobně. Po odchodu z funkce poradce mě totiž jednoho dne navštívil v Moskvě můj nástupce a prosil o radu, jak investovat iks set tisíc USD v hotovosti. Cennou pomoc mladé demokracii, kterou právě přivezl ve svém zavazadle z Itálie, nechtěl nechat jen tak ležet. Peníze, currency, to je přece od current, tok… peníze mají být v oběhu, mě učil. Na štěstí jsem nemusel lhát, když jsem mu řekl, že nejsem investiční poradce a ani chůva demokracie, ale chudý analytik. Dostatek humoru a ironie spolu s malou osvětou mi dovolili se ho zbavit bez násílí, popřát mu štěstí… a nevidět se s ním více.
Zpět k Itálii. Ta se líbí, jak to čteme v tisku, nejenom bývalým a současným evropským a ruským premiérům, ale i novým ministrům, nosících na svatbě manžetové knoflíčky s lebkou a zkříženými hnáty. Kdo nerozumí, o čem píši, prosím ať se podívá do archivu nového ministra Víti Bárty a jeho bratra Bárty K. v ČTK a přečte si v knize symbolů o jejich významu.
Ale nic proti lebkám, zkříženým hnátům a mladým ministrům plných elánu. Jenom bych byl rád se od nich dověděl či přečetl si v českém denním tisku, který jim tolik fandí, o sponzorech nadaných manažerů bez politické zkušenosti. Nebo o tom, kde sídlí jejich imagemakeři, kteří je učí používat takové nevšední symboly i na svatbě. Mohl by tak vzniknout nový dialog. Ten podle mé zkušenosti přece může vést úspěšně jenom ten, kdo má vedle znalostí i prožitou zkušenost.
Brusel a knížata (i ta zmutovaná) ji mají, naše mládež ještě ne. Ta ji nemůže mít již kvůli vedení života v autě, na jachtě a nebo v letadle. Zkušenost se nedá koupit ani na leasing u banky, byť spřátelené. Proto mě napadá Směšné divadlo Luďka Soboty a divadelní nápověda. V divadle, i v tom směšném, se nápověda nabízí i velice zkušeným hercům, herečkám, zpěvákům a zpěvačkám. Kdo je tou nápovědou našim polit-hercům a polit-manažerům? Kde sedí nápověda v tomto systému? Mnozí ze čtenářů BL ví a nebo tuší, kde…
V Itálii, kterou bude mít snad každý rád, dokud nebude nic chtít od tamějšího státu a nebo se nebude snažit tam podnikat, ví každý, kdo čte a myslí, kdo je a kde sídlí ta nápověda. Jsou to mezi 4000 a 21000 zednářů v 744 ložích. Z nich polovina, možná i více, pracuje v Toskánsku, Calabrii, Piemonte, Sicilii, Lazio, Lombardii. Firenze a Livorno drží primát v počtu členů. Samá krásná, drahá místa a města s historií. Tam je možné se učit.
Vedle ale pracují ruku v ruce další nápovědníci, o jejichž množství nemohu psát. Moje matematická negramotnost mi nedovoluje je spočítat. Kromě starých Carbonari, existuje možná P1, určitě ale P2, a dle nejnovějších poznatků P3! Jenom ON ví, kolik jich ve skutečnosti je a kdo k nim patří. ON ví, Berlusconi tápe a neví, zda P-dvojice nebo P-trojice je svatá. Protože má (Berlusconi) ochran(k)u, udělal do dnes jenom asi dvě velké chyby a drží se v křesle. Jak dlouho? Kdo ho svrhne, a kam spadne, je li mu dáno (pře)žít, jak si přeje a mluví?
Osobně jsem měl štěstí nejenom ve dvou jiných evropských zemích, ale i v Itálii. Tam jsem se dobrovolně vzdal nabídky jednoho velikána, člena v jednom z “P”. Nabídka byla spojena s implementací neinvazivní metody diagnostikování, kterou jsem svého času certifikoval v Evropě. Nehledě na svojí slabou finanční sílu, zůstalo mi dost sil a víry: neuvěřil jsem nabídce, protože byla jasná a čištější než modré nebe letošních letních dnů a protože mně život naučil: there is no free lunch in life at all.
V Bruselu to vidí ale asi jinak. Tam je hodně bezplatných obědů, málo slunečních dnů, ale o to více dobré nálady při sklence s ledem i bez ledu. Řečeno s Turgeněvem: se špatnou náladou stárneme hodně rychle. Proto Brusel asi nestárne. Je aktivnější než za mlada, protože ví, že politováníhodným je ten, kdo je bez ideálů. Proto jsou bruselská řeč, kterou s námi mluví a formulace, které používá EU tak jasně nejasné. Přitom již jednoduchá lingvistická analýza nabízí srovnat obsahy sděleného přímo a sděleného nepřímo a vede na cestu, ze které je vidět, jak mnozí v Bruselu i mimo pořád ještě myslí a věří, že něco a nebo o něčem rozhodují. Bohužel tomu tak s největší pravděpodobností není. Být skeptickým a předpokládat, že každý divák bude znát režiséra divadelní hry nebo opery, nelze přece očekávat. To mně také naučil život. Proto jsem se na cestě k Bruselu dostal k jednomu z několika pramenů naší nejisté budoucnosti: nedostatečné znalosti klíčových historických událostí a stupiditě elit. To poslední není urážka pro toho, kdo má minimální znalosti v medicíně. Citovat neuroparologa MUDr. Koukolíka není ani v ČR ještě trestné.
Jestliže tedy má být dialog EU s představiteli mocných a mocenských elit hledáním východu z bezvýchodné situace a je ale označen jako iniciativa služebního personálu starých známých – neznámých ze starého světa, vycházím z toho, že se jedná o věc vážnou. Proto je na místě se podívat na této cestě k pramenu ještě na druhou stranu, zpět na východ, také bez růžových a jiných brýlí. Co tam vidím?
Na první pohled: vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Ale v pozadí, na horizontu nevidím roztrhané Rusko, nevidím ani současnou reputaci Číny založenou jenom na hospodářské síle a projekci této síly do blízkého budoucna. Jsem skeptický k projekcím tohoto druhu a proto nabízím čtenáři se pro začátek zamyslet se nad rokem 1900, kdy se Německo stalo průmyslově silnějším než Británie, zamyslet se nad Indií…
Kromě maličkostí vidím v dáli za Ruskem, o kterém dnes nehodlám psát, snahu o návrat umění (lidu) prostřednictvím aktivit první a nejúspěšnější čínské privátní banky, Minsheng-Bank. Ta bude stavět v Šanghaji zcela nové muzeum a organizovat sbírku čínského malířství, jako výraz spojení hospodářské síly, národního (moderního) umění a politické moci. V tandemu s nejdražšími umělci, mezi něž patří Zhang Xiaogang, Fang Lijun, Yue Minjun a Cai Guoqiang byl založen think-tank pod střechou Čínské Akademie Umění. Ten se již zabývá nejenom analýzou moderního a současného umění, ale i tvorbou svého vlastního systému umění. Takový dialog je jistě mnohem zajímavější (nejenom pro čínskou veřejnost) ve sronání s formou dialogu našich evropských vůdců.
Z referátu zástupce předsedy národního svazu umělců, Xu Qinsonga, který přednesl v rámci posledního jednání politické konzultativní konference čínského národa, je dokazatelné, že se současné moderní čínské umění jasně osvobozuje od vlivu západního kapitálu, západních galeristů a individualistických interpreatcí umění.
Jak budou reagovat aukční domy?
Umění v Číně se stává i při nedokonalém monitoringu dění pomalu a jistě (jako to bylo s buddhismem) částí staré čínské teorie, spojující filosofii a umění. Přání politiků je ve výjimečné formě podporováno přáním umělců. Takový a nebo analogický dialog postrádám v EU. Proto také očekávám, že Ullens Centre for Contemporary Art, založené belgičanem Guyem Ullensem před třemi roky v pekingském okrese “798”, brzo přejde do vlastnictví Minsheng-Bank. Nám přesto všechno ale zůstane možnost se radovat největší sbírce čínského umění na světě, jejímž majitelem je švýcarský mecenáš Uli Sigg. Kolik podobných mecenášů máme celkem? Nevím.
Proto se dívám a rozmýšlím ještě pozorněji: mysl mě vede až k roku 1949, kdy přibližně 80 procent Číňanů neumělo číst ani psát. Přitom si vzpomínám na dobu, kdy jsem byl s ohledem na protokol a funkci vedoucím delegací v Číně, podstupoval dvoutýdenní přípravu na jednání včetně tvorby metafor, měl překladatele, který byl jedním z nejlepších sinologů Sovětského svazu a přesto jsem si nemohl být jistý, že se domluvím, že budu rozumět tomu, o co se vlastně jedná.
Skutečností je, že asi polovina Číňanů používá různé dialekty a hieroglyfy jí slouží jako spojující prvek při komunikaci. Z toho důvodu vysílají čínské televizní stanice filmy v čínském znění s čínskými titulky... Proto nedávám Evropanům realistickou naději na přechod Číňanů z logografického písma na „alfabetu“. Naopak. Státní podpora tvorby čínských operačních systémů vkořeňuje čínskou sémantiku do nejmodernější formy komunikace. Již proto dialog s Číňany nebude lehký ani pro evropského obchodníka, ani pro úředníka. Varovný signal předvedl čínský protokol během Kopenhágenské ekologické konference. Čínský zástupce mluvil anglicky lépe než evropští představitelé s výjimkou Britů. Při pohledu na nové ministry a jejich jazykové a jiné rychlokurzy nemám slov k popsání odhadu kvality dialogu unvnitř EU v rámci Lisabonské smlouvy, o dialogu s Čínou již nemluvě.
Již proto je pro mne porozumění nutnosti LLL (Life Long Learning) s neustálým otvíráním se novému předpokladem pro přípravu setkání s Čínou, až bude opravdu tím, čím zatím není. Ve vynuceném dialogu jsou šance ekonomické diplomacie na mír objektivně malé.
EU byrokracie by proto měla dokázat veřejnosti, že ví, odkud a jak silný vítr věje a vést dialog veřejně a s veřejností. V klimatizovaných konferenčních sálech s elitami, které ji drží u moci, se může totiž dialog lehce změnit v monolog. Ani jedno ani druhé nestačí k tomu, aby účastnící v dobré náladě porozuměli změnám ve skleničce s ledem na stole a nebo v ruce. Ta je totiž bezplatnou nápovědou pro porozumění naší entropické krize. Během dialogu o ní by se mohli všichni politici - herci a veřejnost - diváci zakalit a nemít strach z budoucnosti, která věští boj.
V takovém boji o pozice nejenom Brusel si bude muset uvědomit, že 900 hlavních čínských logogramů a 10000 slov dovolí číst, což ještě neznamená že rozumět přibližně 90% čínského tisku a že slovo “sy” na severu Číny znamená čtyři, a na jihu deset… Praktická diplomacie založená na principu, že nic neplatí, dokud není vše dojednáno, nevedou nikam v době rychlých změn, strategických šoků a …, stejně jako mea culpa, nevedou podle mého k úspěchu a míru.
Nemám nic proti dialogům, pokud je účastníkům jasno, že musí mít znalost (o) věci a prožitou zkušenost. Znalostí a zkušeností v mnoha odvětvích mají církve i EU jistě více, než si myslíme nebo můžeme představit. Přesto ale nevidím záruku, že rozšířený dialog nebude jen další ztrátou času a peněz. V době entropické krize je pro mne očividné, že dialog má záchrannou a zatemňovací funkci, jako lampa. Rozvítí, zhasne… Rozsvítí, zhasne.
Během našeho slunného léta, v takzvané okurkové sezóně, se začíná podivně intenzivně psát a mluvit o starých známých – neznámých, nejenom na jihu EU ale i ve středních polohách severní polokoule.
V Itálii slunce vytáhlo již v červnu tohoto roku na povrch veřejnosti funkci Mario Berlinguera, otce Enrico a Giovanniho jako Maestro della Loggia di Sassari. Kdo by to předpokládal… Famiglia massonica - rodina zednářská u socialistů a komunistů? Nic proti zednářům, ať staví dál a ať se rozmnožují. Jenom ať jsou při své politické činnosti ochotni ukázat svůj druhý členský průkaz nebo ho ukázat, když vstupují do politických stran. V Německu jsem v konci devadesátých let měl šéfa, který také vlastnil dva partajní průkazy. Ale těch veřejně známých stran. Tato a podobné zkušenosti nabízejí nejenom českým politickým stranám, ale i Bruselu rozšířit své dotazníky a kontroly. Po nich by byla voda mnohem čistější. Lov ryb a velryb by se tak stal neplaceným koníčkem pro fanoušky s (Ne)časem. Dialog EU s ostatními by k tomu všemu mohl být pro účastníky zajímavějším a pro veřejnost srozumitelnějším.
V podstatě by to tak ale mělo již být dávno a dlouho, protože dialogu s nejvyššími hodnostáři církve (by) měli sekundovat také bratři z Opus Dei. Ti byli štědří přinejmenším k poradcům nebožtíka Borise (Jelcina), jestli již ne k němu osobně. Po odchodu z funkce poradce mě totiž jednoho dne navštívil v Moskvě můj nástupce a prosil o radu, jak investovat iks set tisíc USD v hotovosti. Cennou pomoc mladé demokracii, kterou právě přivezl ve svém zavazadle z Itálie, nechtěl nechat jen tak ležet. Peníze, currency, to je přece od current, tok… peníze mají být v oběhu, mě učil. Na štěstí jsem nemusel lhát, když jsem mu řekl, že nejsem investiční poradce a ani chůva demokracie, ale chudý analytik. Dostatek humoru a ironie spolu s malou osvětou mi dovolili se ho zbavit bez násílí, popřát mu štěstí… a nevidět se s ním více.
Zpět k Itálii. Ta se líbí, jak to čteme v tisku, nejenom bývalým a současným evropským a ruským premiérům, ale i novým ministrům, nosících na svatbě manžetové knoflíčky s lebkou a zkříženými hnáty. Kdo nerozumí, o čem píši, prosím ať se podívá do archivu nového ministra Víti Bárty a jeho bratra Bárty K. v ČTK a přečte si v knize symbolů o jejich významu.
Ale nic proti lebkám, zkříženým hnátům a mladým ministrům plných elánu. Jenom bych byl rád se od nich dověděl či přečetl si v českém denním tisku, který jim tolik fandí, o sponzorech nadaných manažerů bez politické zkušenosti. Nebo o tom, kde sídlí jejich imagemakeři, kteří je učí používat takové nevšední symboly i na svatbě. Mohl by tak vzniknout nový dialog. Ten podle mé zkušenosti přece může vést úspěšně jenom ten, kdo má vedle znalostí i prožitou zkušenost.
Brusel a knížata (i ta zmutovaná) ji mají, naše mládež ještě ne. Ta ji nemůže mít již kvůli vedení života v autě, na jachtě a nebo v letadle. Zkušenost se nedá koupit ani na leasing u banky, byť spřátelené. Proto mě napadá Směšné divadlo Luďka Soboty a divadelní nápověda. V divadle, i v tom směšném, se nápověda nabízí i velice zkušeným hercům, herečkám, zpěvákům a zpěvačkám. Kdo je tou nápovědou našim polit-hercům a polit-manažerům? Kde sedí nápověda v tomto systému? Mnozí ze čtenářů BL ví a nebo tuší, kde…
V Itálii, kterou bude mít snad každý rád, dokud nebude nic chtít od tamějšího státu a nebo se nebude snažit tam podnikat, ví každý, kdo čte a myslí, kdo je a kde sídlí ta nápověda. Jsou to mezi 4000 a 21000 zednářů v 744 ložích. Z nich polovina, možná i více, pracuje v Toskánsku, Calabrii, Piemonte, Sicilii, Lazio, Lombardii. Firenze a Livorno drží primát v počtu členů. Samá krásná, drahá místa a města s historií. Tam je možné se učit.
Vedle ale pracují ruku v ruce další nápovědníci, o jejichž množství nemohu psát. Moje matematická negramotnost mi nedovoluje je spočítat. Kromě starých Carbonari, existuje možná P1, určitě ale P2, a dle nejnovějších poznatků P3! Jenom ON ví, kolik jich ve skutečnosti je a kdo k nim patří. ON ví, Berlusconi tápe a neví, zda P-dvojice nebo P-trojice je svatá. Protože má (Berlusconi) ochran(k)u, udělal do dnes jenom asi dvě velké chyby a drží se v křesle. Jak dlouho? Kdo ho svrhne, a kam spadne, je li mu dáno (pře)žít, jak si přeje a mluví?
Osobně jsem měl štěstí nejenom ve dvou jiných evropských zemích, ale i v Itálii. Tam jsem se dobrovolně vzdal nabídky jednoho velikána, člena v jednom z “P”. Nabídka byla spojena s implementací neinvazivní metody diagnostikování, kterou jsem svého času certifikoval v Evropě. Nehledě na svojí slabou finanční sílu, zůstalo mi dost sil a víry: neuvěřil jsem nabídce, protože byla jasná a čištější než modré nebe letošních letních dnů a protože mně život naučil: there is no free lunch in life at all.
V Bruselu to vidí ale asi jinak. Tam je hodně bezplatných obědů, málo slunečních dnů, ale o to více dobré nálady při sklence s ledem i bez ledu. Řečeno s Turgeněvem: se špatnou náladou stárneme hodně rychle. Proto Brusel asi nestárne. Je aktivnější než za mlada, protože ví, že politováníhodným je ten, kdo je bez ideálů. Proto jsou bruselská řeč, kterou s námi mluví a formulace, které používá EU tak jasně nejasné. Přitom již jednoduchá lingvistická analýza nabízí srovnat obsahy sděleného přímo a sděleného nepřímo a vede na cestu, ze které je vidět, jak mnozí v Bruselu i mimo pořád ještě myslí a věří, že něco a nebo o něčem rozhodují. Bohužel tomu tak s největší pravděpodobností není. Být skeptickým a předpokládat, že každý divák bude znát režiséra divadelní hry nebo opery, nelze přece očekávat. To mně také naučil život. Proto jsem se na cestě k Bruselu dostal k jednomu z několika pramenů naší nejisté budoucnosti: nedostatečné znalosti klíčových historických událostí a stupiditě elit. To poslední není urážka pro toho, kdo má minimální znalosti v medicíně. Citovat neuroparologa MUDr. Koukolíka není ani v ČR ještě trestné.
Jestliže tedy má být dialog EU s představiteli mocných a mocenských elit hledáním východu z bezvýchodné situace a je ale označen jako iniciativa služebního personálu starých známých – neznámých ze starého světa, vycházím z toho, že se jedná o věc vážnou. Proto je na místě se podívat na této cestě k pramenu ještě na druhou stranu, zpět na východ, také bez růžových a jiných brýlí. Co tam vidím?
Na první pohled: vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Ale v pozadí, na horizontu nevidím roztrhané Rusko, nevidím ani současnou reputaci Číny založenou jenom na hospodářské síle a projekci této síly do blízkého budoucna. Jsem skeptický k projekcím tohoto druhu a proto nabízím čtenáři se pro začátek zamyslet se nad rokem 1900, kdy se Německo stalo průmyslově silnějším než Británie, zamyslet se nad Indií…
Kromě maličkostí vidím v dáli za Ruskem, o kterém dnes nehodlám psát, snahu o návrat umění (lidu) prostřednictvím aktivit první a nejúspěšnější čínské privátní banky, Minsheng-Bank. Ta bude stavět v Šanghaji zcela nové muzeum a organizovat sbírku čínského malířství, jako výraz spojení hospodářské síly, národního (moderního) umění a politické moci. V tandemu s nejdražšími umělci, mezi něž patří Zhang Xiaogang, Fang Lijun, Yue Minjun a Cai Guoqiang byl založen think-tank pod střechou Čínské Akademie Umění. Ten se již zabývá nejenom analýzou moderního a současného umění, ale i tvorbou svého vlastního systému umění. Takový dialog je jistě mnohem zajímavější (nejenom pro čínskou veřejnost) ve sronání s formou dialogu našich evropských vůdců.
Z referátu zástupce předsedy národního svazu umělců, Xu Qinsonga, který přednesl v rámci posledního jednání politické konzultativní konference čínského národa, je dokazatelné, že se současné moderní čínské umění jasně osvobozuje od vlivu západního kapitálu, západních galeristů a individualistických interpreatcí umění.
Jak budou reagovat aukční domy?
Umění v Číně se stává i při nedokonalém monitoringu dění pomalu a jistě (jako to bylo s buddhismem) částí staré čínské teorie, spojující filosofii a umění. Přání politiků je ve výjimečné formě podporováno přáním umělců. Takový a nebo analogický dialog postrádám v EU. Proto také očekávám, že Ullens Centre for Contemporary Art, založené belgičanem Guyem Ullensem před třemi roky v pekingském okrese “798”, brzo přejde do vlastnictví Minsheng-Bank. Nám přesto všechno ale zůstane možnost se radovat největší sbírce čínského umění na světě, jejímž majitelem je švýcarský mecenáš Uli Sigg. Kolik podobných mecenášů máme celkem? Nevím.
Proto se dívám a rozmýšlím ještě pozorněji: mysl mě vede až k roku 1949, kdy přibližně 80 procent Číňanů neumělo číst ani psát. Přitom si vzpomínám na dobu, kdy jsem byl s ohledem na protokol a funkci vedoucím delegací v Číně, podstupoval dvoutýdenní přípravu na jednání včetně tvorby metafor, měl překladatele, který byl jedním z nejlepších sinologů Sovětského svazu a přesto jsem si nemohl být jistý, že se domluvím, že budu rozumět tomu, o co se vlastně jedná.
Skutečností je, že asi polovina Číňanů používá různé dialekty a hieroglyfy jí slouží jako spojující prvek při komunikaci. Z toho důvodu vysílají čínské televizní stanice filmy v čínském znění s čínskými titulky... Proto nedávám Evropanům realistickou naději na přechod Číňanů z logografického písma na „alfabetu“. Naopak. Státní podpora tvorby čínských operačních systémů vkořeňuje čínskou sémantiku do nejmodernější formy komunikace. Již proto dialog s Číňany nebude lehký ani pro evropského obchodníka, ani pro úředníka. Varovný signal předvedl čínský protokol během Kopenhágenské ekologické konference. Čínský zástupce mluvil anglicky lépe než evropští představitelé s výjimkou Britů. Při pohledu na nové ministry a jejich jazykové a jiné rychlokurzy nemám slov k popsání odhadu kvality dialogu unvnitř EU v rámci Lisabonské smlouvy, o dialogu s Čínou již nemluvě.
Již proto je pro mne porozumění nutnosti LLL (Life Long Learning) s neustálým otvíráním se novému předpokladem pro přípravu setkání s Čínou, až bude opravdu tím, čím zatím není. Ve vynuceném dialogu jsou šance ekonomické diplomacie na mír objektivně malé.
EU byrokracie by proto měla dokázat veřejnosti, že ví, odkud a jak silný vítr věje a vést dialog veřejně a s veřejností. V klimatizovaných konferenčních sálech s elitami, které ji drží u moci, se může totiž dialog lehce změnit v monolog. Ani jedno ani druhé nestačí k tomu, aby účastnící v dobré náladě porozuměli změnám ve skleničce s ledem na stole a nebo v ruce. Ta je totiž bezplatnou nápovědou pro porozumění naší entropické krize. Během dialogu o ní by se mohli všichni politici - herci a veřejnost - diváci zakalit a nemít strach z budoucnosti, která věští boj.
V takovém boji o pozice nejenom Brusel si bude muset uvědomit, že 900 hlavních čínských logogramů a 10000 slov dovolí číst, což ještě neznamená že rozumět přibližně 90% čínského tisku a že slovo “sy” na severu Číny znamená čtyři, a na jihu deset… Praktická diplomacie založená na principu, že nic neplatí, dokud není vše dojednáno, nevedou nikam v době rychlých změn, strategických šoků a …, stejně jako mea culpa, nevedou podle mého k úspěchu a míru.
Žádné komentáře:
Okomentovat