Jaroslav Kronus jelikož máme dvojkomorový parlament, tak jsem obštastnil i ty druhé -
Jaroslav Kronus Strana svobodných občanů : Četl jsem sta´t ing. Macha jak snížit deficit státních financí bez zvyšování daní. Pan Mach je sice teoretickým ekonomem,ale jako člověk starší o 10 let než je on vím, že život se neodehrává jenom v grafech a tabulkách.
Ona politika je umění možného a o interesech. Nejsem sám, kdo říká nahlas, že v rovině politické se p...ředseda SSO musí ještě moc učit.
Budu opakovat třeba do zblnutí, že jestliže SSO nevypracuje tzv. aktuelní program pro volby 2010 odpovídající ekonomické a s tím v ruku jdoucí sociální situaci v ČR, nemusí obhájit ani výsledek voleb do EP v relativních číslech. Co by to znamenalo pro další osud je snad thin-thanku SSO jasné.
Poslední štouchanec je toho druhu, že spojení s PaSem dle proklamací vedení SSO má přinést kromě jiného personální posílení KL. Rád bych věděl kým, když tato partaj nemá ani plné 5-členné předsednictvo a její předseda je obyčejným politickým bankrotářem a hochštaplerem !
To nejsou nominální tvrzení - zadejte si jeho jméno do hledače seznam a čtetě !
Jaroslav Kronus to aktivista p.Mareš - když ženská začne blbnout, je nejlépe -když otěhotní a když neztrotlí v šestinedělí, tak je na pár let pokoj !
Chlap před penzí, který není ani svobodným zednářem či jinak predisponovaný pro "vyvolenost " udělá nejlépe, když začne psát, věnovat se vnukům, chovat králíky či chodit na ryby.
Revoluci ...stejně žádnou nezpůsobí a akorát bude lidem k smíchu a nebo si užene inkfart !
To je jenom informace, ostatní si zaři´dte po svém. Jenom si vždy vzpomenu na Chrise ze Sedmi statečných, když moudře konstatuje .........takových hrdinů jsou plné hřbitovy !
Jaroslav Kronus Toto bylo psáno v roce 2002 zadejte si do googlu prof.dr. karlík Lubor -
Jaroslav Kronus
Etika zisku
Systém kapitalistické ekonomie je předmětem častých debat a kritiky. Kapitalismus má mnoho nedostatků, má však ale jednu velkou přednost. Tou je motivační síla, inspirovaná ziskem. Tato tvůrčí, pozitivní síla má ale také svůj negativní protiklad. Je jím snaha po zisku i bez zásluh na vytváření hodnot. Mezi těmito dvěma extrémy se otevírá problematika etiky zisku.
Kapitalistický systém je výkonnější zejména proto, že na rozdíl od výdělku, který je jen přímou odměnou za vykonanou práci, bez dalších zásluh k vytvářeným hodnotám, dává možnost uplatnit plně vlastní schopnosti, vynalézavost, nést riziko odpovědnosti a zasloužit si tak odměnu ve formě zisku. Ten je zpravidla vyšší než jen výdělek. Navýšení o zisk za přínos na vytvořených hodnotách je ale těžko stanovitelné, nedá se přesně vyhodnotit a představuje spornou otázku i pro význačné ekonomy od Adama Smithe, až po Karla Marxe. Jakou cenu má vynález, dobrá myšlenka, podnikatelský záměr, organizační schopnosti, úsilí, zodpovědnost a rozhodování jedince? V těchto kvalitách se uplatní přednost kapitalismu před systémy centrálního plánování. K hlavnímu neúspěchu socialistické ekonomie přispívá právě ta nevýkonná byrokracie a únik od odpovědnosti v organizační anonymitě. Co jedinci nepatří, o to nepečuje s plným nasazením.... Zobrazit více
Bohatství je vytvářeno nejen přímou prací, ale i podnikavostí. Příkladem pracovitého podnikatele byl Henry Ford, který se pokládal za správce kapitálu a používal ho k vytváření dalších hodnot. Jeho cílem bylo vyrábět dobré auto za přístupnou cenu každému Američanovi. Proto realizované zisky uplatňoval na zlepšení výroby. Ford byl také odpůrcem bankéřů, na jejichž půjčkách závisel. Obviňoval je z parasitismu, protože peníze půjčené na úrok se podílejí na zisku, nikoli na výrobě. Ve střetu zájmu podnikatele a bankéře se dostáváme do neobyčejně komplexního problému zisku, realizovaného na základě vytvořených hodnot a zisku spekulativního. Ten žádné hodnoty netvoří, ale na hodnotách vytvořených prací se podílí.
Kapitál netvoří hodnoty vlastní prací, ale prací druhých, ať manuální, nebo intelektuální. Výše spravedlivé odměny těm, kteří k vytvoření těchto hodnot přispěli je tedy otázkou. Vlastníci peněz, kteří je chtějí uplatnit, mají příležitost jednak jako investoři, jednak jako spekulanti a lichváři. (na jeden dolar reálných investic připadá dnes 39 dolarů ve spekulativních transakcích). Spekulativní kapitál riskuje investici výhradně za účelem zisku, na rozdíl od investičního kapitálu, který umožňuje vytváření hodnot. Zjednodušeně můžeme říci, ze věřitelé, kteří zásobují ekonomiku financemi, by neměli požadovat více, než si zaslouží. Jsou-li úrokové míry vyšší, než růst hospodářství a vnitřní dluh roste rychleji než hrubý národní produkt, potom budou problémy stále větší. Roste-li dluh úvěru rychleji nežli skutečně vytvořené hodnoty, kapitál se znehodnotí. Jedině tehdy, kdy je růst zadluženosti vyrovnán růstem aktiv, vytvářených příjmy, si může být věřitel jist, že jeho prostředky jsou využity produktivním způsobem, a že úvěrová služba může být v příštích letech zajištěna.
Etika zisku je spjata s postavením člověka v hospodářském životě. Lidské zdroje představují nejzákladnější bázi bohatství národů. Kapitál a přírodní zdroje jsou pouze pasivními zdroji produkce. Lidé představují aktivní síly, které kapitál akumulují, využívají přírodní zdroje, budují sociální, ekonomické a politické organizace, které předurčují vývoj společnosti. (Frederic H.Harbison). V zjednodušení můžeme říci, že každý kdo spotřebuje více nežli vyrobí, žije na úkor někoho, kdo tento rozdíl musí vytvořit. Tedy v absolutní hodnotě zaplatit časem. Což je právě ta problematika etiky zisku.
Zhoubný finanční proces je většinou zaviněn obchodem s penězi, kdy peníze přestaly být směnným prostředkem a staly se zbožím. Tím opustily význam svého původního poslání a začaly zajišťovat větší podíl na celkovém zisku, než který jejich vlastní funkce skutečně vytvořila. V tomto paradoxu peníze přestaly sloužit obchodu a průmyslu, ale jejich hodnota se stala hodnotou primární a průmysl i obchod byly odkázány do role sloužit hodnotě peněz. Hodnota peněz je vyjádřena kupní silou, tedy protihodnotou ve zboží nebo službách. Jakmile se staly zbožím, je jejich hodnota určena poptávkou a nabídkou, tedy úrokovou sazbou. Úroky byly v kulturních dějinách lidstva předmětem četných polemik. Všechna náboženství je již dávno odsoudila lichvu, jako nemorální prostředek, jak získat nadvládu nad druhým člověkem. Lichvu odsuzuje jak křesťanství, tak Islám. Islám ji kategoricky odsuzuje pro její možnost, získat jedné skupině lidí nadvládu nad druhými. Prorok Mohamed viděl v lichvě společenský jed, který je neslučitelný s vírou a zásadou rovnosti a bratrství lidí. Zakazoval tedy jakýkoli druh půjčovaní, které dovoluje jednomu člověku využít potřeby druhého člověka k získaní jeho majetku. Což je také podstatou křesťanství.
V páté knize Mojžíšově [Deuteronomium], kapitole 15, verši 6, můžeme číst: "Půjčíš mnoha národům, ale ty si nevypůjčíš; ovládneš mnoho národů, ale oni tě neovládnou". Deuteronomium, podobně jako jiné knihy Starého zákona jasně odlišují dva radikálně odlišné morální kódy - kód spravedlnosti a pravdy, který má být aplikován uvnitř společenství, a kód lhostejnosti a nepřátelství, který má být aplikován vůči všem těm, kdo do tohoto společenství nepatří. Je zřejmé, že autoři páté knihy Mojžíšovy zcela jasně chápali, že lichva (peníze, půjčené s nadměrným ziskem), přeměna prostředků směny ve zboží, je v podstatě namířena proti celku a vytváří vztahy nespravedlnosti, vedoucí k uchvácení majetku. Z toho důvodu jsou peníze půjčené "bratru" na úrok odsouzené jako něco nemorálního (Deuteronomium, 23:20) a vzbuzujícího společenské napětí i odpor širokých vrstev postižených.
Shakespeare, který měl schopnost proniknout do zákoutí lidského srdce a ducha, se dívá na lichvu neméně rezolutně a jeho hra "Kupec benátský" je mistrovské pojednání, které odpovídá na tyto otázky. Shakespeare přesně vymezuje základní špatný rys lichvy v dialogu, ve kterém se Shylock snaží ospravedlnit lichvu jako formu šetrnosti, srovnatelnou se zákonným, ale morálně neomluvitelným úskokem.
Historicky je doloženo, že ne náboženské přesvědčení, ale lichva byla příčinou, proč Židé byli vypovězeni z četných zemí kde, proběhly projevy nenávisti obyvatelstva proti Židům. Ospravedlňování lichvářských úvěrů je stejné jako ospravedlňování užívání drog, které vytvářejí závislost proto, že vyvolávají u uživatele euforii krátkodobého prospěchu, nebo iluzi prospěchu. Tato iluze je v konečném účtování výhodná jen pro obchodníky s narkotiky, zatím co uživateli přináší zkázu. Úvěrová lichva přivedla většinu lidí v průmyslově vyspělých zemí do stavu závislosti na půjčkách. To znamená, že spása bude vyžadovat bolestný proces detoxifikace.
Co s lichvou v současné situaci?
V roce 1981 došlo k diskusi v Americkém kongresu, týkající se zákona o lichvě a bylo rozhodnuto, že věřitelé musí mít svobodu k dosažení nejvyšší míry návratnosti svých peněz, přestože morální pojem lichvy byl vždy v základním rozporu s dynamikou kapitalismu. Lichva tak byla obhajována jako sociální povinnost, poněvadž kapitalismus závisel na ziscích jednotlivců. Bankéři obhajovali lichvu, tedy to, co kdysi bylo zákonem i morálně zakazováno, a ujišťovali, že tím dělají ve skutečnosti dobro pro všechny.
Získalo tím 45% amerických rodin, které vlastnily veškerá finanční aktiva. Tyto peníze byly naproti tomu zaplaceny 55% amerických rodin, jejichž finanční aktiva byla nulová nebo negativní. Peníze byly rozděleny regresivním způsobem - nepřiměřeně ve prospěch všech, kdo vlastní většinu finančních aktiv. Což nebyli jen finanční prostředníci, jako komerční banky, byli to majitelé bohatství obecně: zejména 10% amerických rodin, které vlastnily 86% čistých finančních aktiv, nebo 2% jedinců, vlastnících 54% finančních aktiv na Wall Street.
Žádný společenský systém nemůže tolerovat lichvu, protože vede k hospod
Systém kapitalistické ekonomie je předmětem častých debat a kritiky. Kapitalismus má mnoho nedostatků, má však ale jednu velkou přednost. Tou je motivační síla, inspirovaná ziskem. Tato tvůrčí, pozitivní síla má ale také svůj negativní protiklad. Je jím snaha po zisku i bez zásluh na vytváření hodnot. Mezi těmito dvěma extrémy se otevírá problematika etiky zisku.
Kapitalistický systém je výkonnější zejména proto, že na rozdíl od výdělku, který je jen přímou odměnou za vykonanou práci, bez dalších zásluh k vytvářeným hodnotám, dává možnost uplatnit plně vlastní schopnosti, vynalézavost, nést riziko odpovědnosti a zasloužit si tak odměnu ve formě zisku. Ten je zpravidla vyšší než jen výdělek. Navýšení o zisk za přínos na vytvořených hodnotách je ale těžko stanovitelné, nedá se přesně vyhodnotit a představuje spornou otázku i pro význačné ekonomy od Adama Smithe, až po Karla Marxe. Jakou cenu má vynález, dobrá myšlenka, podnikatelský záměr, organizační schopnosti, úsilí, zodpovědnost a rozhodování jedince? V těchto kvalitách se uplatní přednost kapitalismu před systémy centrálního plánování. K hlavnímu neúspěchu socialistické ekonomie přispívá právě ta nevýkonná byrokracie a únik od odpovědnosti v organizační anonymitě. Co jedinci nepatří, o to nepečuje s plným nasazením.... Zobrazit více
Bohatství je vytvářeno nejen přímou prací, ale i podnikavostí. Příkladem pracovitého podnikatele byl Henry Ford, který se pokládal za správce kapitálu a používal ho k vytváření dalších hodnot. Jeho cílem bylo vyrábět dobré auto za přístupnou cenu každému Američanovi. Proto realizované zisky uplatňoval na zlepšení výroby. Ford byl také odpůrcem bankéřů, na jejichž půjčkách závisel. Obviňoval je z parasitismu, protože peníze půjčené na úrok se podílejí na zisku, nikoli na výrobě. Ve střetu zájmu podnikatele a bankéře se dostáváme do neobyčejně komplexního problému zisku, realizovaného na základě vytvořených hodnot a zisku spekulativního. Ten žádné hodnoty netvoří, ale na hodnotách vytvořených prací se podílí.
Kapitál netvoří hodnoty vlastní prací, ale prací druhých, ať manuální, nebo intelektuální. Výše spravedlivé odměny těm, kteří k vytvoření těchto hodnot přispěli je tedy otázkou. Vlastníci peněz, kteří je chtějí uplatnit, mají příležitost jednak jako investoři, jednak jako spekulanti a lichváři. (na jeden dolar reálných investic připadá dnes 39 dolarů ve spekulativních transakcích). Spekulativní kapitál riskuje investici výhradně za účelem zisku, na rozdíl od investičního kapitálu, který umožňuje vytváření hodnot. Zjednodušeně můžeme říci, ze věřitelé, kteří zásobují ekonomiku financemi, by neměli požadovat více, než si zaslouží. Jsou-li úrokové míry vyšší, než růst hospodářství a vnitřní dluh roste rychleji než hrubý národní produkt, potom budou problémy stále větší. Roste-li dluh úvěru rychleji nežli skutečně vytvořené hodnoty, kapitál se znehodnotí. Jedině tehdy, kdy je růst zadluženosti vyrovnán růstem aktiv, vytvářených příjmy, si může být věřitel jist, že jeho prostředky jsou využity produktivním způsobem, a že úvěrová služba může být v příštích letech zajištěna.
Etika zisku je spjata s postavením člověka v hospodářském životě. Lidské zdroje představují nejzákladnější bázi bohatství národů. Kapitál a přírodní zdroje jsou pouze pasivními zdroji produkce. Lidé představují aktivní síly, které kapitál akumulují, využívají přírodní zdroje, budují sociální, ekonomické a politické organizace, které předurčují vývoj společnosti. (Frederic H.Harbison). V zjednodušení můžeme říci, že každý kdo spotřebuje více nežli vyrobí, žije na úkor někoho, kdo tento rozdíl musí vytvořit. Tedy v absolutní hodnotě zaplatit časem. Což je právě ta problematika etiky zisku.
Zhoubný finanční proces je většinou zaviněn obchodem s penězi, kdy peníze přestaly být směnným prostředkem a staly se zbožím. Tím opustily význam svého původního poslání a začaly zajišťovat větší podíl na celkovém zisku, než který jejich vlastní funkce skutečně vytvořila. V tomto paradoxu peníze přestaly sloužit obchodu a průmyslu, ale jejich hodnota se stala hodnotou primární a průmysl i obchod byly odkázány do role sloužit hodnotě peněz. Hodnota peněz je vyjádřena kupní silou, tedy protihodnotou ve zboží nebo službách. Jakmile se staly zbožím, je jejich hodnota určena poptávkou a nabídkou, tedy úrokovou sazbou. Úroky byly v kulturních dějinách lidstva předmětem četných polemik. Všechna náboženství je již dávno odsoudila lichvu, jako nemorální prostředek, jak získat nadvládu nad druhým člověkem. Lichvu odsuzuje jak křesťanství, tak Islám. Islám ji kategoricky odsuzuje pro její možnost, získat jedné skupině lidí nadvládu nad druhými. Prorok Mohamed viděl v lichvě společenský jed, který je neslučitelný s vírou a zásadou rovnosti a bratrství lidí. Zakazoval tedy jakýkoli druh půjčovaní, které dovoluje jednomu člověku využít potřeby druhého člověka k získaní jeho majetku. Což je také podstatou křesťanství.
V páté knize Mojžíšově [Deuteronomium], kapitole 15, verši 6, můžeme číst: "Půjčíš mnoha národům, ale ty si nevypůjčíš; ovládneš mnoho národů, ale oni tě neovládnou". Deuteronomium, podobně jako jiné knihy Starého zákona jasně odlišují dva radikálně odlišné morální kódy - kód spravedlnosti a pravdy, který má být aplikován uvnitř společenství, a kód lhostejnosti a nepřátelství, který má být aplikován vůči všem těm, kdo do tohoto společenství nepatří. Je zřejmé, že autoři páté knihy Mojžíšovy zcela jasně chápali, že lichva (peníze, půjčené s nadměrným ziskem), přeměna prostředků směny ve zboží, je v podstatě namířena proti celku a vytváří vztahy nespravedlnosti, vedoucí k uchvácení majetku. Z toho důvodu jsou peníze půjčené "bratru" na úrok odsouzené jako něco nemorálního (Deuteronomium, 23:20) a vzbuzujícího společenské napětí i odpor širokých vrstev postižených.
Shakespeare, který měl schopnost proniknout do zákoutí lidského srdce a ducha, se dívá na lichvu neméně rezolutně a jeho hra "Kupec benátský" je mistrovské pojednání, které odpovídá na tyto otázky. Shakespeare přesně vymezuje základní špatný rys lichvy v dialogu, ve kterém se Shylock snaží ospravedlnit lichvu jako formu šetrnosti, srovnatelnou se zákonným, ale morálně neomluvitelným úskokem.
Historicky je doloženo, že ne náboženské přesvědčení, ale lichva byla příčinou, proč Židé byli vypovězeni z četných zemí kde, proběhly projevy nenávisti obyvatelstva proti Židům. Ospravedlňování lichvářských úvěrů je stejné jako ospravedlňování užívání drog, které vytvářejí závislost proto, že vyvolávají u uživatele euforii krátkodobého prospěchu, nebo iluzi prospěchu. Tato iluze je v konečném účtování výhodná jen pro obchodníky s narkotiky, zatím co uživateli přináší zkázu. Úvěrová lichva přivedla většinu lidí v průmyslově vyspělých zemí do stavu závislosti na půjčkách. To znamená, že spása bude vyžadovat bolestný proces detoxifikace.
Co s lichvou v současné situaci?
V roce 1981 došlo k diskusi v Americkém kongresu, týkající se zákona o lichvě a bylo rozhodnuto, že věřitelé musí mít svobodu k dosažení nejvyšší míry návratnosti svých peněz, přestože morální pojem lichvy byl vždy v základním rozporu s dynamikou kapitalismu. Lichva tak byla obhajována jako sociální povinnost, poněvadž kapitalismus závisel na ziscích jednotlivců. Bankéři obhajovali lichvu, tedy to, co kdysi bylo zákonem i morálně zakazováno, a ujišťovali, že tím dělají ve skutečnosti dobro pro všechny.
Získalo tím 45% amerických rodin, které vlastnily veškerá finanční aktiva. Tyto peníze byly naproti tomu zaplaceny 55% amerických rodin, jejichž finanční aktiva byla nulová nebo negativní. Peníze byly rozděleny regresivním způsobem - nepřiměřeně ve prospěch všech, kdo vlastní většinu finančních aktiv. Což nebyli jen finanční prostředníci, jako komerční banky, byli to majitelé bohatství obecně: zejména 10% amerických rodin, které vlastnily 86% čistých finančních aktiv, nebo 2% jedinců, vlastnících 54% finančních aktiv na Wall Street.
Žádný společenský systém nemůže tolerovat lichvu, protože vede k hospod
Před 2 hodinami ·
Jaroslav Kronus
Lichva je skutečně špatná svou podstatou. Toto zlo je mnohonásobně zvýšeno systémem, v němž velké množství peněz je vytvořeno bankéři z ničeho a vháněno do hospodářského systému jako dluhy, vynášející úroky. Jak jinak by mohla vzniknout masa dluhů v nejbohatší americké ekonomice světa, ve výši čtyřech trilionů dolarů v roce 1993, což je více, než množství peněz v oběhu a na depozitních účtech. Federální příjem USA byl v roce 1998 1.827 miliard dolarů. Z této sumy 12% bylo zaplaceno na úrocích za federální dluh více než 200 miliard dolarů, které vláda dluží věřitelům. Otázka je, proč si vláda tento dluh nefinancuje sama.
Upřednostňování peněz dalo podnět k ekonomické kriminalitě, která se výlučně koncentrovala na spekulativní zisky. Patří sem četné burzovní transakce, které jsou spíše hazardními hrami, než investicemi a na burze neměly být připuštěny. Zisk se tedy stal páteří soudobého kapitalismu a hnací silou všech činností. A tak došlo a ještě dochází k tak zvaným "mega-mergers" a "hostile take overs", kdy jedna korporace pohlcuje druhou aby získala možnost vysát veškerá finanční aktiva a i dobře prosperující podnik záměrně zničit. Privatizační fiasko železnic a vody v Anglii je dobrým příkladem právě takového neetického obohacování, nemluvě o tak zvané privatizaci v České republice, kde vláda prakticky umožnila hromadné rozkrádáni národního majetku. Z toho důvodu také nikdy nebyl v ČR schválen zákon o původu majetku, který by odhalil katastrofální rozsah té defraudace.
Pomoci korupce a společenských styků zasahuje kriminalita i do nejvyšších kruhů. V USA, například firma ENRON, jedna z největších korporací Ameriky, předstírala fiktivní zisky a správní rada s nejvyšším řízením vykradla veškerá aktiva ba i penzijní fond zaměstnanců. Není náhodou, že podobně jako před pádem Říma, bohatství i moc byly soustředěny v rukou samozvané oligarchie, jejichž hlavním cílem bylo udržet bohatství a moc.... Zobrazit více
Kapitalismus znamená ve svém původním a přesném pojetí soukromé vlastnictví majetku i zdrojů a konkurenční svobodné podnikání spojené s nabídkou zboží a služeb. "Superkapitalismus", který může být definován jako vysoce koncentrovaný finanční kapitalismus, se nejen liší od kapitalismu, je dokonce opakem kapitalismu a dříve či později nabude takový charakter, že bude aktivně protikapitalistický. Důvodem toho je skutečnost, že není možné nadále soustřeďovat vlastnictví a kontrolu majetku i zdrojů, aniž by se zároveň snížil počet těch, kdo vlastní a kontrolují majetek i zdroje. Podobně není možná žádná rozsáhlá koncentrace majetku a kontrola bezkonkurenčního volného podnikání, protože peníze přestaly být pouze univerzálním prostředkem k výměně hodnot, ale staly se také nástrojem moci, využitelné k ovlivnění politických záměrů. Tedy k další akumulaci bohatství. V této spirále dochází v konečném důsledku k diktátu mamonu. Hans Kung správně vystihl podstatu nastávající ekonomické krize: "Ekonomická doktrína spočívající výlučně na zisku, není pouze nerealistická a sebezničující, ale také nemorální".
14. 4. 2002
prof. Dr. Lubor Karlík
Upřednostňování peněz dalo podnět k ekonomické kriminalitě, která se výlučně koncentrovala na spekulativní zisky. Patří sem četné burzovní transakce, které jsou spíše hazardními hrami, než investicemi a na burze neměly být připuštěny. Zisk se tedy stal páteří soudobého kapitalismu a hnací silou všech činností. A tak došlo a ještě dochází k tak zvaným "mega-mergers" a "hostile take overs", kdy jedna korporace pohlcuje druhou aby získala možnost vysát veškerá finanční aktiva a i dobře prosperující podnik záměrně zničit. Privatizační fiasko železnic a vody v Anglii je dobrým příkladem právě takového neetického obohacování, nemluvě o tak zvané privatizaci v České republice, kde vláda prakticky umožnila hromadné rozkrádáni národního majetku. Z toho důvodu také nikdy nebyl v ČR schválen zákon o původu majetku, který by odhalil katastrofální rozsah té defraudace.
Pomoci korupce a společenských styků zasahuje kriminalita i do nejvyšších kruhů. V USA, například firma ENRON, jedna z největších korporací Ameriky, předstírala fiktivní zisky a správní rada s nejvyšším řízením vykradla veškerá aktiva ba i penzijní fond zaměstnanců. Není náhodou, že podobně jako před pádem Říma, bohatství i moc byly soustředěny v rukou samozvané oligarchie, jejichž hlavním cílem bylo udržet bohatství a moc.... Zobrazit více
Kapitalismus znamená ve svém původním a přesném pojetí soukromé vlastnictví majetku i zdrojů a konkurenční svobodné podnikání spojené s nabídkou zboží a služeb. "Superkapitalismus", který může být definován jako vysoce koncentrovaný finanční kapitalismus, se nejen liší od kapitalismu, je dokonce opakem kapitalismu a dříve či později nabude takový charakter, že bude aktivně protikapitalistický. Důvodem toho je skutečnost, že není možné nadále soustřeďovat vlastnictví a kontrolu majetku i zdrojů, aniž by se zároveň snížil počet těch, kdo vlastní a kontrolují majetek i zdroje. Podobně není možná žádná rozsáhlá koncentrace majetku a kontrola bezkonkurenčního volného podnikání, protože peníze přestaly být pouze univerzálním prostředkem k výměně hodnot, ale staly se také nástrojem moci, využitelné k ovlivnění politických záměrů. Tedy k další akumulaci bohatství. V této spirále dochází v konečném důsledku k diktátu mamonu. Hans Kung správně vystihl podstatu nastávající ekonomické krize: "Ekonomická doktrína spočívající výlučně na zisku, není pouze nerealistická a sebezničující, ale také nemorální".
14. 4. 2002
prof. Dr. Lubor Karlík
přibližně před hodinou ·
Jaroslav Kronus
Následující úvahu napsal Prof.Dr. Lubor Karlík krátce po teroristickém útoku na World Trade Center v New Yorku (9-11-2001) Je pozoruhodné, jak se tato analýza vyplnila v předpovědi destabilizace celého Středního východu a nebezpečí válečného konfliktu s nedozírnými následky pro světový mír. (Přeloženo z původního anglického textu)
Dilema terorismu
Lubor Karlík... Zobrazit více
Útok na Světové obchodní centrum v New Yorku otevřel novou dimenzi terorismu, téma které dominuje diskusím světového tisku. Všichni se shodují, že terorismus představuje velkou hrozbu. Nicméně odpověď na to, co terorismus konstituuje a kdo je teroristou je ponechána subjektivní interpretaci. I nezávislá organizace Spojených národů definici terorismu nedosáhla. V důsledku nikdo o sporných akcích není s to rozhodnout, zda měly podporu či oporu v mezinárodním společenství. To je, zdá se, stěžejní bod, který by měl být uznán všemi vládami.
Pro Ameriku je nepochopitelné, že zahraniční teroristé se odhodlali k útoku na národ, který toho tolik udělal pro svět. To, co se nechápe, je, že politicky motivované akce jsou založeny na jistých zásadách, které se neslučují s jinými národními principy a mohou pak vést ke konfrontaci, pokud se nenabízí třetí alternativa. Pak ti, kdo se nepodílí na legitimní moci se cítí býti zahnáni do agrese odplaty nazývané terorismem. I válka je v podstatě formou terorismu, podporovaného a legitimovaného státem. Rozdílná hlediska na to pak mohou vyvolávat velké problémy při pokusu určit kdo je kdo. Staré přísloví praví, že unce vložená do prevence je více než deset liber léčby. Z toho důvodu, když chceme efektivně bojovat proti terorismu, musíme znát jeho důvody a podstatu:
Ve výčtu "říší zla" Státního departmentu USA pozoruhodné chybí Izrael, který přesto, že se dopustil více teroristických aktů než všechny "říše zla" dohromady - podle statistiky 80% tj. čtyři pětiny všech závažných agresí včetně těch vedoucích k úmrtí lidí má na svědomí Izrael - a až dodneška Spojené státy neodsoudily Izrael. Naopak, Spojené Státy opakovaně zaštiťovaly Izrael proti světovému míněni a zamezily přijetí množství rezolucí Spojených národů odsuzujících Izrael svým vetem, nebo dvěma hlasy [USA & Izraele] proti stosedmdesátisedmi hlasům zvednutým za jejich přijetí. Množství rezolucí předložených proti Izraeli bylo tak ignorováno, zatímco proti jiným zemím, jako je Irák byly horlivé Spojenými Státy přijaty. Síla veta byla uplatněna ne spravedlivě, nýbrž v zájmu převládající moci.
Tento dvojí metr umožnil Izraeli provádět teroristické akce pod pláštíkem sebeobrany po několik desetiletí a to s narůstající intenzitou. Politika USA, neúnosně upřednostňující Izrael si znepřátelila většinu islámských zemi, připravila půdu pro vznik extrémistických organizací; vedla k tragickým sebevražedným útokům palestinských desperátů a zřejmě též vyústila ve zničení Světového obchodního centra (WTC) jako odplatě.
Vlivná americká sionistická loby vmanévrovala vládu USA do pozice kolaboranta Izraele a vytvořila propast mezi Spojenými státy a islámskými národy. Spojené státy se kompromitovaly i v Durbanu na konferenci o rasismu, když ji opustily (spolu s Izraelem) uprostřed zasedání, když se jevilo zřejmé, že by sionismus mohl být srovnáván s rasismem. Tato politika dvojího metru nakonec diskreditovala USA jako objektivního smírčího, čímž byl oslaben mírový mechanismus Spojených národů."
Existence Izraele je vázána na pomoc Spojených států, a to jak pomoc finanční tak politickou. Finanční pomoc činí zhruba 7 miliard US Dolarů ročně [3,1 miliard je poskytováno ročně automaticky a zbytek ve formě různých grantů a půjček zřídkakdy splatitelných.] V důsledku toho Izrael podkopává politickou stabilitu na celém Středním Východě, který je ze strategického hlediska důležitý pro světovou ekonomiku.
V současné době je integrita principu kompromitována politickým oportunismem aliancí, které by byly považovány za nepřijatelné před několika lety. Dřívější spojenci se stali najednou teroristy [Irák] a naopak teroristé jsou objímáni coby spojenci [Rusko]. Zkrátka "účel světí prostředky". Takže nacházíme rozdílné milence na hromádce v útulném objetí; vše pod jednou přikrývkou, slabší slouží silnějším, většinou za pochybné výhody, za cenu pohrdání etikou a morálními principy.
Praví se, že první obětí války bývá pravda. Jaká to je pravda z úst Ariela Sharona odsuzující terorismus. Podvodný "hrdina" z Šestidenní války, líčený jako hollywoodská hvězda na tanku s bílou bandáží omotanou kolem hlavy, pravděpodobně škrábnutý magickou kulkou, jejíž cesta nezanechala žádnou jizvu. Tento "hrdina" zvolený šedesáti procenty Izraelců je zločinec zodpovědný za genocidu v uprchlických táborech Sabra a Shatila. Sharon vyvolal nynější krizi, když provokativně vstoupil do Al-Aqsa, nejsvětější svatyně Moslemu. Ta návštěva vyústila v palestinské povstání, stovky mrtvých, a zřejmě vedla i k odvetnému útoku v USA.
Kdyby se byly bývaly Spojené státy rozešly s izraelským terorismem, Světové obchodní centrum [WTC] by zřejmě stálo netknuté. To by byla nejpragmatičtější a nejefektivnější cesta jak omezit terorismus. Namísto toho USA započala válku V Asii proti jedné z nejchudších zemí světa, zemí jejíž obyvatelé zřejmě nikdy neslyšeli o WTC a pravděpodobně ani o New Yorku. Vše to se děje z podezření, že bývalý spojenec CIA, Osama Bin Ladin, se tam skrývá, ač dosud chybí důkaz. Předpokládejme, že tuto válku vyhrajeme a Afghánistán ovládneme. Ale co potom? Snad ne zmocnit se zbytku Asie a na neurčitou dobu Ji okupovat s tím, že by se mohli vynořit noví teroristé? Nebo je cílem získat kontrolu nad velkými zásobami ropy a plynu v této oblasti a zajistit ropovody směrem k moři.
Je to ten důvod, kvůli kterému Bushova administrativa poučuje, že vstupujeme do nové fáze agrese nazývané "válka proti terorismu", kdy výsledky nejsou viditelné nebo kvantifikovatelné, může být nedefinovatelně dlouhá a zahrnovat útoky na jiné nejmenované státy. To může pravděpodobně i "ochránit" národy před pravdivým informováním, restrikcemi a působením na tisk, aby každého nabádal, aby v současné době patrioticky podporoval prezidenta, který prohlásil "Kdo nejde s námi, jde proti nám". To připomíná starý komunistický slogan. Připomeňme si však slova Dwighta Eisenhowera na rozloučenou, kdy varoval před nebezpečím pro demokracii hrozícím od vojensko průmyslového komplexu.
Bushova vláda vede válku bez oficielního souhlasu Kongresu s omluvou, že demokracie je váhavá a klade otázku, zda demokracie může efektivně čelit podmínkám nastoleným moderní technologií. Domnívá se, že k tomu, aby bylo možné vyrovnat se se současnými realitami, je zapotřebí autoritativního státu, eufemismu pro fašismus. Navrhuje, že by se mělo posílit prezidentství. Ale do jaké míry? Až do diktatury? Nevedlo by to k Orwellovskému paradoxu, který by zničil právě ty hodnoty, které se snaží ochránit. Válka je mír. Útok je obrana. Nenávist je láska. Nevolnictví je svoboda. Vězení je bezpečí a ministerstvo lásky se postará, abychom poslušně milovali Velkého bratra, který nás bude chránit před všudypřítomným terorismem.
Dilema terorismu
Lubor Karlík... Zobrazit více
Útok na Světové obchodní centrum v New Yorku otevřel novou dimenzi terorismu, téma které dominuje diskusím světového tisku. Všichni se shodují, že terorismus představuje velkou hrozbu. Nicméně odpověď na to, co terorismus konstituuje a kdo je teroristou je ponechána subjektivní interpretaci. I nezávislá organizace Spojených národů definici terorismu nedosáhla. V důsledku nikdo o sporných akcích není s to rozhodnout, zda měly podporu či oporu v mezinárodním společenství. To je, zdá se, stěžejní bod, který by měl být uznán všemi vládami.
Pro Ameriku je nepochopitelné, že zahraniční teroristé se odhodlali k útoku na národ, který toho tolik udělal pro svět. To, co se nechápe, je, že politicky motivované akce jsou založeny na jistých zásadách, které se neslučují s jinými národními principy a mohou pak vést ke konfrontaci, pokud se nenabízí třetí alternativa. Pak ti, kdo se nepodílí na legitimní moci se cítí býti zahnáni do agrese odplaty nazývané terorismem. I válka je v podstatě formou terorismu, podporovaného a legitimovaného státem. Rozdílná hlediska na to pak mohou vyvolávat velké problémy při pokusu určit kdo je kdo. Staré přísloví praví, že unce vložená do prevence je více než deset liber léčby. Z toho důvodu, když chceme efektivně bojovat proti terorismu, musíme znát jeho důvody a podstatu:
Ve výčtu "říší zla" Státního departmentu USA pozoruhodné chybí Izrael, který přesto, že se dopustil více teroristických aktů než všechny "říše zla" dohromady - podle statistiky 80% tj. čtyři pětiny všech závažných agresí včetně těch vedoucích k úmrtí lidí má na svědomí Izrael - a až dodneška Spojené státy neodsoudily Izrael. Naopak, Spojené Státy opakovaně zaštiťovaly Izrael proti světovému míněni a zamezily přijetí množství rezolucí Spojených národů odsuzujících Izrael svým vetem, nebo dvěma hlasy [USA & Izraele] proti stosedmdesátisedmi hlasům zvednutým za jejich přijetí. Množství rezolucí předložených proti Izraeli bylo tak ignorováno, zatímco proti jiným zemím, jako je Irák byly horlivé Spojenými Státy přijaty. Síla veta byla uplatněna ne spravedlivě, nýbrž v zájmu převládající moci.
Tento dvojí metr umožnil Izraeli provádět teroristické akce pod pláštíkem sebeobrany po několik desetiletí a to s narůstající intenzitou. Politika USA, neúnosně upřednostňující Izrael si znepřátelila většinu islámských zemi, připravila půdu pro vznik extrémistických organizací; vedla k tragickým sebevražedným útokům palestinských desperátů a zřejmě též vyústila ve zničení Světového obchodního centra (WTC) jako odplatě.
Vlivná americká sionistická loby vmanévrovala vládu USA do pozice kolaboranta Izraele a vytvořila propast mezi Spojenými státy a islámskými národy. Spojené státy se kompromitovaly i v Durbanu na konferenci o rasismu, když ji opustily (spolu s Izraelem) uprostřed zasedání, když se jevilo zřejmé, že by sionismus mohl být srovnáván s rasismem. Tato politika dvojího metru nakonec diskreditovala USA jako objektivního smírčího, čímž byl oslaben mírový mechanismus Spojených národů."
Existence Izraele je vázána na pomoc Spojených států, a to jak pomoc finanční tak politickou. Finanční pomoc činí zhruba 7 miliard US Dolarů ročně [3,1 miliard je poskytováno ročně automaticky a zbytek ve formě různých grantů a půjček zřídkakdy splatitelných.] V důsledku toho Izrael podkopává politickou stabilitu na celém Středním Východě, který je ze strategického hlediska důležitý pro světovou ekonomiku.
V současné době je integrita principu kompromitována politickým oportunismem aliancí, které by byly považovány za nepřijatelné před několika lety. Dřívější spojenci se stali najednou teroristy [Irák] a naopak teroristé jsou objímáni coby spojenci [Rusko]. Zkrátka "účel světí prostředky". Takže nacházíme rozdílné milence na hromádce v útulném objetí; vše pod jednou přikrývkou, slabší slouží silnějším, většinou za pochybné výhody, za cenu pohrdání etikou a morálními principy.
Praví se, že první obětí války bývá pravda. Jaká to je pravda z úst Ariela Sharona odsuzující terorismus. Podvodný "hrdina" z Šestidenní války, líčený jako hollywoodská hvězda na tanku s bílou bandáží omotanou kolem hlavy, pravděpodobně škrábnutý magickou kulkou, jejíž cesta nezanechala žádnou jizvu. Tento "hrdina" zvolený šedesáti procenty Izraelců je zločinec zodpovědný za genocidu v uprchlických táborech Sabra a Shatila. Sharon vyvolal nynější krizi, když provokativně vstoupil do Al-Aqsa, nejsvětější svatyně Moslemu. Ta návštěva vyústila v palestinské povstání, stovky mrtvých, a zřejmě vedla i k odvetnému útoku v USA.
Kdyby se byly bývaly Spojené státy rozešly s izraelským terorismem, Světové obchodní centrum [WTC] by zřejmě stálo netknuté. To by byla nejpragmatičtější a nejefektivnější cesta jak omezit terorismus. Namísto toho USA započala válku V Asii proti jedné z nejchudších zemí světa, zemí jejíž obyvatelé zřejmě nikdy neslyšeli o WTC a pravděpodobně ani o New Yorku. Vše to se děje z podezření, že bývalý spojenec CIA, Osama Bin Ladin, se tam skrývá, ač dosud chybí důkaz. Předpokládejme, že tuto válku vyhrajeme a Afghánistán ovládneme. Ale co potom? Snad ne zmocnit se zbytku Asie a na neurčitou dobu Ji okupovat s tím, že by se mohli vynořit noví teroristé? Nebo je cílem získat kontrolu nad velkými zásobami ropy a plynu v této oblasti a zajistit ropovody směrem k moři.
Je to ten důvod, kvůli kterému Bushova administrativa poučuje, že vstupujeme do nové fáze agrese nazývané "válka proti terorismu", kdy výsledky nejsou viditelné nebo kvantifikovatelné, může být nedefinovatelně dlouhá a zahrnovat útoky na jiné nejmenované státy. To může pravděpodobně i "ochránit" národy před pravdivým informováním, restrikcemi a působením na tisk, aby každého nabádal, aby v současné době patrioticky podporoval prezidenta, který prohlásil "Kdo nejde s námi, jde proti nám". To připomíná starý komunistický slogan. Připomeňme si však slova Dwighta Eisenhowera na rozloučenou, kdy varoval před nebezpečím pro demokracii hrozícím od vojensko průmyslového komplexu.
Bushova vláda vede válku bez oficielního souhlasu Kongresu s omluvou, že demokracie je váhavá a klade otázku, zda demokracie může efektivně čelit podmínkám nastoleným moderní technologií. Domnívá se, že k tomu, aby bylo možné vyrovnat se se současnými realitami, je zapotřebí autoritativního státu, eufemismu pro fašismus. Navrhuje, že by se mělo posílit prezidentství. Ale do jaké míry? Až do diktatury? Nevedlo by to k Orwellovskému paradoxu, který by zničil právě ty hodnoty, které se snaží ochránit. Válka je mír. Útok je obrana. Nenávist je láska. Nevolnictví je svoboda. Vězení je bezpečí a ministerstvo lásky se postará, abychom poslušně milovali Velkého bratra, který nás bude chránit před všudypřítomným terorismem.
přibližně před hodinou ·
Žádné komentáře:
Okomentovat