Organizované židovstvo a jeho xenofobie

August 7th, 2006 · Diskuze (23 Comments)

Napsal: Nidal Saleh
Předtím, než začneme mluvit o židovské xenofobií, je zapotřebí v krátkosti vysvětlit, co to je židovstvo a kdo jsou dnešní židé. Významný rabín, Louis Finkelstein, představený židovského teologického semináře v Americe často označovaného za „Vatikán judaismu“, v předmluvě k prvnímu vydání své světoznámé knihy „Farizeové – sociologické pozadí jejich víry“ na 21. straně píše: „Judaismus… farizeismus se stal talmudismem, talmudismus se stal středověkým rabinismem a středověký rabinismus se stal moderním rabinismem. Ale přes všechny změny jména zůstal duch starověkého farizeismu nezměněný.“

Universální židovská encyklopedie z roku 1943 uvádí, že „kořeny dnešního židovského náboženství sahají bez přerušení až k farizeismu. Jeho ideologie, myšlenky a způsoby našly své vyjádření v literatuře, která se z většiny zachovala dodnes. Babylonský Talmud je nejdůležitějším a hlavním zdrojem této literatury a jeho studování je pro opravdové pochopení farizeismu nezbytné.“ Farizeové byli několikrát záporně vzpomínáni v Bibli v Novém zákonu. Nacházíme zde například větu: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!“ (Matouš 23:13) Tato věta se objevuje v různých podobách a na různých místech Nového zákona.
Od počátečních dob vzniku jádra Talmudu „Mišnah“ do doby vydání prvního tištěného Talmudu prošel Talmud mnohými změnami, přepisováním a přepracováváním. První vydání palestinského Talmudu vyšlo v letech 1523-24 v Benátkách v Itálii. První vydání Babylonského Talmudu vyšlo roku 1482 ve Španělsku. Ale první vydání oficiálního Talmudu, dodnes používaného, vyšlo v roce 1886 ve Vilniusu, hlavním městě Litvy. Talmud byl někdy vydáván pod názvem Gimary, protože cenzura nedovolila vydat ho pod názvem Talmud.
Židé a židovstvo jsou produktem Talmudu a jeho učení. Talmud dnes představuje totalitní diktaturu nad životy židů, ať si to uvědomují nebo ne. Talmud hraje v dnešním judaismu, stejně jako v minulosti, klíčovou roli. Rabín Morris N. Kertzer, ředitel vnitřní činnosti Židovské severoamerické komise, prezident Asociace židovských duchovních v armádě Spojených států amerických a oficiální mluvčí amerických židů, publikoval v magazínu „LOOK“ 17. června 1952 článek s titulkem „Kdo je žid“, v němž říká:
„Talmud se skládá ze 63 knih, právních, etických a historických citátů starověkých rabínů. Byl vydán pět století po narození Krista. Je to právní kodex, který formuje základy židovského náboženství, a je příručkou, podle které se vyučují rabíni.“
Základ talmudské ideologie je postaven na tezi – „My, židé na jedné straně, a ti druzí na straně druhé.“ Jádrem Talmudu je víra ve výjimečnost a výlučnost židů a jejich nadlidskou kvalitu. To najdete v celém jeho obsahu, ať už mluví o čemkoliv.
Židovská populace se skládá ze dvou skupin, Sefardi, čili orientální židé, a Aškenazi, neboli východoevropští židé. Sefardi jsou smíšeného původu, s významným elementem Arabů, Iránců, Kurdů a podobně. Aškenazi, kteří dnes tvoří většinu světové židovské populace, jsou z většiny chazarského původu. Tak převážná většina dnešních židů nemá semitický původ a nemá žádný etnický ani antropologický vztah s národy staré Palestiny. Tento fakt najdeme v mnohých historických dokumentech a v samotné židovské encyklopedii (viz: Koestler ve své knize „The thirteen tribe“ z roku 1976, Alfred Liliental v knize „What price Israel“ z roku 1954 a B. Freedman v knize „Facts are facts“.)
Organizované židovstvo, anebo podle A. Lilienthala „židovské spojení – Jews conection“, se skládá ze dvou hlavních směrů: sionistického a teologického.
Ideologie sionistického směru se zakládá na tzv. „historickém právu židů v Palestině“. Toto právo vychází z několika mýtů, které říkají, že dnešní židé tvoří jeden národ. Tento národ pochází z jednoho rodu, rodu Izraele, z něhož pochází Jakub, syn Izáka, syn Abraháma, jak je uvedeno v Bibli ve Starém zákonu. Starý zákon podle nich není jen teologická, ale i historická kniha, která věrně popisuje slavnou historii velkého izraelského národa. Izraelský národ byl Bohem vyvolen a za pomoci Boha a s božím požehnáním založil v Palestině i mimo ni velké království, Davidovo a Šalamounovo, a to po vyhubení původního obyvatelstva. Izraelský národ byl z Palestiny násilně vyhnán a dlouhé roky žije ve vyhnanství mezi ostatními národy. Sionisti dál prohlašují, že dnešní židé jsou potomky izraelského biblického národa a jako takoví mají historické právo na návrat do svojí vlasti, Palestiny.
Ideologie teologického směru stojí na základě takzvané boží smlouvy, ve které prý Bůh Izraelitům, vyvolenému národu, daroval svatou zemi, Palestinu. Tvrdí, že izraelský lid, jak bylo uvedeno v Bibli, uzavřel s Bohem na hoře Sinaj smlouvu, ze které se nelze vyvázat. Boží vůlí je, aby se obrozený Izrael, jinými slovy „dnešní židé“, vrátili do svaté země a tam založili čistě židovský stát bez gójů. Židovský lid by potom připravil podmínky k nastolení nebeského království, a tak vytvořil předobraz božího království všehomíru. Rozdíly mezi oběma směry se v posledních letech zmenšily do takové míry, že se dá hovořit o tom, že oba směry tvoří jeden ultrapravicově-nábožensko-nacionální blok. Oba směry jsou produktem talmudského učení a díky tomu trpí syndromem xenofobie.
Xenofobie se projevuje jako chorobný strach a nenávist k cizincům. „Je tu velká propast mezi námi (židy) a našimi nepřáteli, a to nejen pokud jde o schopnosti, ale i v morálce, kultuře, posvátnosti života a v svědomí. Tito jsou tu našimi sousedy, ale zdá se, jakoby o pár set metrů dále byli lidé, kteří vůbec nepatří na náš kontinent, do našeho světa, ale v skutečnosti nikam do jiné galaxie.“(Moshe Katsav , izraelský prezident, Jeruzalém Post, 10. květen 2001).
Duchovní otec ortodoxních židů v Izraeli, rabín Kuk, napsal : „Odlišnost duše žida s jeho mocí, zaměřením a vnitřním světem oproti duši góje je větší a hlubší než odlišnost duše góje oproti duši zvířete, protože mezi posledními je odlišnost v množství a mezi prvními je odlišnost v kvalitě. Libovolný skutek, i ten nejlepší uskutečněný gójem, jen posilňuje satana, libovolný skutek žida, včetně zločinu, napomáhá Bohu.“ (Kook zvi Zahudá: lights, hebr. orig. orot, Jerusalem 1953. Kook tzvi Zehuda:sionism and biblical prophecy. In Terosh Josef : religion).
V magazínu „Zprávy“ Rabín Litman prohlásil, že „židovský národ byl vždy hlavní osobností v dramatu lidské historie, a stvořitel nemění herce určené do hlavní role. Naše boží vyvolenost je neodvolatelná.“ Ve stejných novinách napsal rabín Šmulevič: „Žid, to je programové zabezpečení světa. Získat do svých rukou tento software znamená uchvátit moc nad celým světem.“ Další sionista M. Nordau, spoluzakladatel sionismu, už roku 1897 prohlásil: „Můžeme se pyšnit takovými kvalitami, které v takové míře nemá ani jeden národ na světě.“ (Max Nordau: To his people, str. 92)
Židovské právo odlišuje nežidy definované tímto výrazem (ger toshav); podle většiny názorů tuto skupinu tvoří nežidé, kteří dodržují sedm Noemových přikázání V podstatě má podle židovského práva nezcizitelné právo žít (neboli – na život) jen tento typ nežidů. Pouze oni se ve věci majetkových práv těší určité shovívavosti zákonů. Pouze oni můžou být zachráněni židem, pokud se například topí v řece. Na druhou stranu židovské právo odlišuje nežidy, kteří jsou výslovnými modláři. S těmi se zachází se zvláštním opovržením: podle židovského práva musí být zabiti. Třebaže se zákony platné výhradně pro pohany, jimž je udělen status ger toshav, zákony vztahující se pouze na modláře a zákony vztahující se na všechny nežidy (včetně ger toshav) značně liší, a právní postoje k těm, kteří do těchto kategorií spadají, jsou rozsahově velmi široké, považujeme za podstatné zdůraznit tyto dva důležité body.
Za prvé, podle drtivé většiny uznávaných židovských pohledů, nemůže být většina dnešních nežidů považována za ger toshav. Na křesťany jako skupinu je pohlíženo jako na modláře, a jako takoví zasluhují trest smrti. Kromě toho jsou podle většinového současného „shovívavého“ přístupu miliardy v zásadě slušných a úctyhodných nežidů podle židovského práva klasifikovány jako modláři (čili osoby s negativním statutem), takže na prestižní postavení ger toshav nemají právo. To platí pro všechny hindy, buddhisty, ateisty a tak dál.
Za druhé, dokonce i ger toshav (ve skutečnosti dokonce i nežidé konvertující na judaismus) jsou podle židovských zákonů diskriminováni. (Viz: Co říkají židovské zdroje o nežidech, Leon Zilberstein a spol. www.talkreason.org/articles/gentiles.cfm)
Tento pocit vyvolenosti a výlučnosti, popisuje I. Shamir tak, že „připravuje židy o rozum. Je to forma duševní choroby, která patří na psychiatrii. Tato choroba dospěla tak daleko, že buď ona pochová nás nebo my ji. Kabalisti a talmudisti přesvědčují lidstvo o pravdivosti svého učení o židovské převaze a o tom, že židům je souzené být panovníky a gójům otroky, a že současnost Palestinců je budoucnost všech gójů, a úděl Gazy postihne Moskvu, Paříž a jiná města.“
Tato xenofobie tlačí židy do uzavřených utopií sevřených jako ghetto: bojovně naladěná, uzavřená společnost, židovská Sparta, která se chrání proti nepřátelům židů, gójům, a to pomocí vojenské síly. Organizované židovstvo aplikuje Platonův program tím, že každý musí mít nad sebou důstojníka, a nikdo nesmí udělat ani jeden krok na vlastní odpovědnost. V míru i ve válce musí žít podle svého nadřízeného důstojníka. „Každého musíme rychle vychovat tak, aby nikdo nikdy nemyslel a nechoval se samostatně.“ (Laws, 942 ab: Podle knihy Izraele Shahaka, Historie a náboženství židů, první kapitola, s. 33 – 34).
Tento výrok ve své knize „The open society and its enemies“ komentuje Karl Popper. Říká, že „historické židovství a po něm ortodoxní židovství nebo sionismus jsou největšími nepřáteli otevřené společnosti. Izraelský stát, který se opírá o ortodoxní židovství, nikdy nemůže být otevřenou společností.“
Za zmínku a zamyšlení stojí výrok Izáka Rabina, bývalého předsedy vlády izraelského státu. Ve své biografii zdůrazňuje: „Pocit nebezpečí a ohrožení byl a je nejdůležitějším faktorem jednoty našeho lidu.“ Proto židovští představitelé stále bijí na poplach, že židovstvo je ohroženo zhoubným „novým antisemitismem“. Je důležité strašit stále a stále vnějším nebezpečím, které ohrožuje Izrael a židy vůbec.
Záměrem ovšem bylo tvrzení, že židé jsou tam i zde vystaveni hrozbě „druhého holocaustu“. Pouhá vzpomínka na holocaust slouží jako účinný nástroj v rukou izraelského vedení na zahraniční židy a dává morální a emocionální právo Izraeli dělat cokoliv jiným národům. Holocaust kategoricky označuje jedinečnou historickou událost. Holocaust označuje vyvrcholení iracionální, věčné nenávisti gójů k židům. A tak podle Nathana Glazera holocaust, zvláštní odlišnost židů, dává židům „právo pokládat se za zvláště ohrožené a zvláště oprávněné pro jakékoliv úsilí, které je nezbytné pro jejich přežití.“
Toto dogma také dává plné oprávnění pro existenci Izraele: cokoliv je pro židy výhodné, je možno použít, a to včetně mučení a agrese, to vše je součástí legitimní sebeobrany. Boas Evron na základě rozšíření poučení z holocaustu o věčné nenávisti gójů konstatuje, že to „skutečně odpovídá úmyslné formě paranoie… Tato mentalita předem přehlíží nelidské zacházení s góji, podle převládající mytologie, že všichni lidé kolaborovali s nacismem na destrukci židů a tedy je židům povoleno cokoliv v jejich vztahu k jiným lidem“ (podle Normana Finkelsteina, Průmysl holocaustu).
Po 11. září 2001 je tento židovský etnocentrismus zapojen do širší vize civilizačního střetu, který není považován ani tak za konflikt dvou civilizací, jako spíše za konflikt jediné – „pravé“, liberální a demokratické – civilizace s barbarstvím. Sionisté a jejich spojenci apelují na všechny západní společnosti, které mají pochopit, že židovský stát bojuje také o New York, Paříž, Madrid či Prahu. Organizované židovstvo, hlavně v USA, chce svět přesvědčit, že je třeba blízkovýchodní konflikt chápat jako konflikt liberální civilizace s barbarskou „kulturou mučednictví“. Sionisti chtějí vtáhnout celý svět do sionistického boje za sionistické zájmy. Na jedné straně říkají, že všichni gójové na světě nenávidí židy a osudem židů je věčně bojovat proti gójům, na druhé straně volají góje na pomoc ke splnění svých cílů.
Alfred Lilienthal píše ve své knize Sionismus, že „židovské spojení pokrývá všechny oblasti a dotýká se všech společenských vrstev. Většina Američanů o tomto gigantickém snažení nemá ani potuchy. Asi nenajdete žida, o něhož by jeho tykadlo nezavadilo.“ Viktor Ostrovsky, bývalý člen izraelské špionážní organizace Mossad, říká: „Celý Mossad má pouze 1.200 zaměstnanců, včetně sekretářek, ale na rozdíl od jiných zemí má Izrael možnost obracet se na významné a loajální kádry světové židovské populace žijící mimo Izrael. Děje se tak prostřednictvím zvláštního systému „sajanů“; tj. dobrovolných pomocníků. (Lstí a klamem, s. 11). Lilienthal celou situaci charakterizoval takto: „Celkové konkrétní vazby vytvořené legálními dohodami mezi židovskou agenturou, která v USA působí veřejně, a vládou Izraele, americké občany a daňové poplatníky vystavují přímému vlivu cizí vlády. Sionistické spojení má vliv na všechny oblasti života. Působí v každém politickém směru a v každém náboženství. Šest milionů židů v Americe a několik dalších milionů v diaspoře, z nichž většina je dobře situována, je připraveno a ochotno své schopnosti i kontakty využít k podpoře izraelské věci.“