Bez komentáře..............

Tisíciletá válka
	19. srpna 1979 zemřel v New Yorku rabín Joel Teitelbaum. Zemřel ráno a byl pohřben ve stejný den odpoledne. Bylo vydáno jen stručné oznámení a přesto se asi 100.000 Židů dostavilo včas na pohřeb. Je těžké si představit, kolik dalších statisíců Židů nepřijelo, protože se to včas nedozvěděli. O měsíc později, 18. září, si jeho následovníci dali do novin New York Times inzerát a jasně oslovili mnoho Židů. Kromě jiného se v inzerátu říká: "Byl nesporným vůdcem všech Židů všude na světě, kteří nebyli infikování sionismem"; a dále se píše: "S odvahou, která je v dnešní době velmi vzácná, nazýval sionistický stát jako 'dílo Satana, svatokrádež a rouhání'. Prolévání krve za sionistický stát se mu příčilo." Tato slova, pronesli ortodoxní židé truchlící pro svého zesnulého vůdce. A noví křesťanští vládci v Rusku by také souhlasili, že sionistický stát Izrael je podvod a krutý a nebezpečný žert na účet křesťanů, stejně jako židů. Chazarský stát, před tisíci lety nazývaný "Království Židů", byl parazit žijící z poplatků vymáhaných od podrobených lidí. Rusové věří, že když je nezastaví, chazarští Židé zničí křesťanství pomocí sionismu. A tak křesťanští vládci v Rusku se nyní připravují na finální střet se svými odvěkými nepřáteli, Chazary.		Království Chazarů zmizelo z mapy světa před mnoha stoletími v době temného středověku, proto mnoho lidí o něm nikdy neslyšelo. Chazarské království bylo kdysi skutečně hlavní mocností a ovládalo rozsáhlou říši podmaněných lidí. Dvě sousední velmoci s ní musely počítat. Na jihu a západě s Chazarskou říší sousedila Byzantská říše, kde byla v plném květu východní ortodoxní křesťanská civilizace. Na jihovýchodě Chazarská říše sousedila s rozpínající se Muslimskou říší arabských kalifů. Chazaři ovlivnili dějiny obou těchto říší, ale - což bylo mnohem důležitější - Chazarská říše ležela na území, které se později stalo jižní částí Ruska mezi Černým a Kaspickým mořem. Výsledkem bylo propletení historických osudů Rusů a Chazarů, které trvá do dnešní doby. Historické záznamy dokládají, že Chazaři pocházejí ze směsi Mongolů, Turků a Finů. Již ve 3. století po Kr. byli identifikováni ve stálých bojích v oblastech Persie a Arménie. Později, v 5. století, byli Chazaři mezi pustošivými hordami Huna Attily. Kolem roku 550 po Kr. se kočovní Chazaři začali usazovat v oblasti kolem severního Kavkazu mezi Černým a Kaspickým mořem. Chazarské hlavní město Atil bylo založeno při ústí řeky Volhy do Kaspického moře, aby mohli kontrolovat lodní dopravu po řece. Chazaři potom vymáhali mýtné 10% na všechen náklad, který byl přepravován po řece v městě Atil. Ti, kdo odmítli, byli zabiti. Své království pevně zasazené na úpatí Kavkazů začali Chazaři přeměňovat na říši podrobených lidí.
	Stále více slovanských kmenů, které byly v porovnání s Chazary mírumilovné, bylo podrobeno. Staly se součástí Chazarské říše a byli donuceny Chazarskému království stále platit poplatky. Placení poplatků podrobenými lidmi bylo ovšem vždy znakem říší, ale ne po způsobu Chazarů. Takzvané velké říše světa vždy daly něco na oplátku za vybrané poplatky. Například Řím udělal z podrobených lidí občany; a za vybrané daně získali civilizaci a ochranu před útoky potenciálních nájezdníků. To ale nebyl případ Chazarské říše. Lidé, kteří byli poddanými Chazarů, dostali na oplátku za své platby jedinou věc, a tou byl nejistý slib: Chazaři se zdrží dalších útoků a plenění, dokud budou poplatky placeny. Poddaní Chazarské říše nebyli tudíž ničím jiným než oběťmi obrovského vydírání. Chazarští vládcové byli tudíž všeobecně neoblíbeni a nenáviděni v oblastech, které ovládali, ale zároveň byli také obáváni pro jejich nelítostné zacházení s každým, kdo se jim postavil na odpor. A tak se Chazarská říše rozpínala, až zaujímala rozsáhlé oblasti nynějšího Ruska a jihovýchodní Evropy.		V 8. století Chazarská říše sahala na sever až ke Kyjevu a na západě zahrnovala Maďary. Kolem roku 740 po Kr. se stala ohromující událost. Chazaři byli pod stálým tlakem od svých byzantských a muslimských sousedů, aby přijali buď křesťanství, nebo islám; ale chazarský vládce, nazývaný Kagan, slyšel o třetím náboženství nazývaném JUDAISMUS. Zřejmě z politických důvodů a pro zachování nezávislosti Kagan oznámil, že Chazaři přijali judaismus jako své náboženství. Přes noc se celá nová skupina lidí, bojovní Chazaři, prohlásila za tzv. adoptivní Židy. Chazarské království začalo být popisováno soudobými historiky jako "království Židů". Následující chazarští vládci přijímali židovská jména a koncem 9. století se Chazarské království stalo rájem pro Židy z ostatních zemí. Mezitím krutá nadvláda Chazarů nad ostatními národy pokračovala v nezměněné podobě. Ale potom se na scéně objevil nový faktor, kterým byla východní větev Vikingů. Byli známí jako Varangiané nebo jako Rusové. Během 8. století postupovali dolů po velkých řekách Dněpru, Donu a Volze.  Jako ostatní Vikingové, byli Rusové stateční dobrodruzi a divocí válečníci, ale když se střetli s Chazary, často skončili placením dávek jako kdokoli jiný. V roce 862 ruský vůdce jménem Rurik založil město Novgorod a zrodil se ruský národ. Vikingští Rusové se usadili mezi slovanskými kmeny pod nadvládou Chazarů a charakter boje mezi Vikingy a Chazary se změnil. Stal se bojem vynořivšího se ruského národa za nezávislost na chazarském útlaku. Za sto let po založení prvního ruského města nastal další významný moment. Ruský vůdce, princ Vladimír z Kyjeva, se roku 989 nechal pokřtít.
	Aktivně prosazoval křesťanství v Rusku a na památku je dnes Rusy uctíván jako "Svatý Vladimír". Tím začala tisíciletá křesťanská tradice ruského národa. Vladimírova konverze také přinesla spojenectví Ruska s Byzancí. Byzantští vládci se vždy obávali Chazarů a Rusové dosud bojovali za své osvobození. A tak v roce 965 spojené ruské a byzantské síly zaútočily na Chazarské království. Chazarská říše byla rozbita a samotné království Chazarů začalo upadat. Většina chazarských Židů nakonec odtáhla do jiných oblastí. Mnoho z nich zakotvilo ve východní Evropě, kde se smíchali a uzavírali sňatky s ostatními Židy. Podobně jako semitští Židé zhruba o 1000 let dříve se chazarští Židé rozptýlili. Království Chazarů zaniklo. Protože se pohybovali a žili mezi židovským lidem, chazarští Židé si předávali z generace na generaci pozoruhodné dědictví.		Jedním z prvků dědictví chazarských Židů je militantní forma SIONISMU. Podle názoru chazarských Židů by země osídlovaná starověkým Izraelem měla být Židy znovu osídlena, ale nikoli zázrakem, nýbrž ozbrojenou silou. To je obsahem i dnešního sionismu a je to síla, která vytvořila národ, který si dnes říká Izrael. Další důležitou součástí dědictví chazarských Židů je nenávist ke křesťanství a k ruskému lidu jako zastánci křesťanské víry. Křesťanství je vnímáno jako síla, která způsobila, že se staré takzvané království Židů, Chazarské království, zhroutilo. Chazaři proto chtějí obnovit svou nadvládu v Rusku a pokoušejí se o to již celé tisíciletí.

	Vznik a zánik Chazarské říše			nahoru
	Vznik Chazarské říše kolem roku 600 n.l.		Růst Chazarské říše do roku 850 n.l.
	Chazarská říše v době největší expanze po roce 850 n.l.		Zánik Chazarské říše v letech 860 až 965 n.l.

	Vyvolený národ			nahoru
	O Bohu Hospodinovi, jenž Židům slíbil, že je zavede do zaslíbené země, a vyhladil kvůli tomu celých 70 národů - se lze dočíst ve starém Zákoně - aniž by ovšem dosáhl toho, že by jeho oblíbený národ, Hebrejci, učinil z dobytých území svoji domovinu. Teprve v novějších dějinách dostali vlastní zemi. 2. listopadu 1917 vydala britská vláda prohlášení sympatií vůči židovsky-sionistickým snahám v Palestině. Avšak teprve po 2. světové válce byl v roce 1948 vyhlášen stát Izrael. Většina dnešních Židů nejsou ovšem semité, pročež je antisemitismus pouze heslem, odvádějící od faktů. Podle Encyklopedia Judaica bylo v roce 1960 jen 500.000 sefardských Židů, kteří s Hebrejci nemají nic společného. Jack Bernstein popsal v knize "Život amerického Žida v rasistickém, marxistickém Izraeli", že aškenázští Židé vycházejí z chazarského národa, který se před 1265 lety rozhodl přijmout židovské náboženství, ačkoliv ani původem ani náboženskou tradicí neměl s židovstvím nic společného. Rozšířil se hlavně v Polsku a Rusku, kde později, hlavně díky ruské revoluci, získal zásadní vliv na přestavbu země. Odtud se mnoho těchto aškenázských Židů přestěhovalo do Ameriky, kde - zčásti mocí svého kapitálu - získali rovněž veliký vliv.		Když byl pak založen izraelský stát, získali aškenázští Židé i vliv na utváření země. Pro světovou veřejnost se ovšem udržoval obraz zbožného "vyvoleného" židovského národa. Přitom zažívali sefardští Židé - čili Židé svým původem, že s nimi Aškenázové zacházeli jako s podřadnými lidmi. Jack Bernstein zažil sám extrémně rasistické situace a šest let poté, co se vystěhoval z Ameriky do Izraele, se frustrovaný vrátil zpět do USA. Izrael vedl po svém založení úporné války a teroristické akce proti Arabům, s nimiž předtím sefardští Židé žili po staletí v míru. Přitom si byli jisti americkou podporou, jelikož aškenázští Židé měli v USA velmi vysoký vliv na politiku, a stejně tak existovala spojení do Moskvy, jelikož aškenázští Židé pocházejí z Východu. Svět prezentoval Izrael stále jako hradbu proti komunistickému nebezpečí z Východu, přitom vláda sestávala z velké části z komunistů a socialistů a docházelo i k jednoznačné spolupráci se SSSR. Izraelským exportním šlágrem se v příští době staly zbraně, dodávané do celého světa, jedno zda fašistického či komunistického. Ale kritické hlasy k vlivu Židů na hostitelské země se neozývaly teprve v novější historii; Angličané vykázali v roce 1290 všechny Židy ze země, 200000 Židů muselo v roce 1492 (Kolumbus objevuje Nový svět) opustit Španělsko podle dekretu Isabely a Ferdinanda, vyhoštění z Francie vyvrcholilo v roce 1394, Španělé se i v 16. století znovu vzepřeli narůstajícímu vlivu Židů v zemi. Leopold I. je v roce 1670 vyhostil z Vídně. Ve výčtu by se dalo libovolně pokračovat.
	Benjamin Franklin mimo jiné řekl: "Ať se Židé usadili v jakékoliv zemi, rozvraceli stávající morálku... posmívali se křesťanskému náboženství, na němž je zbudováno určení našeho národa, a pokoušeli se je rozvrátit." George Washington varoval Američany: "Židé pracují efektivněji proti nám než nepřátelské armády. Jsou pro naši svobodu stonásobně nebezpečnější..." I Winston Churchill varoval, když prohlásil: "Od doby Spartaka Weishaupta až po dobu Karla Marxe, Trockého, Bely Kuhna, Rosy Luxemburgové a Emmy Goldmannové vzrůstá toto celosvětové spiknutí pouze za účelem svržení civilizace". Martin Luther vykonal v postoji k židovství pozoruhodný obrat; na počátku "kariéry" zastupoval vehementně esenci židovské víry, ale pak se zarazil, když si začal uvědomovat ukrutnosti Hospodinovy a židovské intriky. V roce 1542 zveřejnil spis "O Židech a jejich lžích", poznamenaný oním "jemnocitem", bez závisti mu připisovaným: "Jsou to opravdoví lháři a krvežíznivci, kteří nejen od počátku bez stání převraceli a falšovali celé Písmo svými vylhanými vysvětlivkami (...) neboť žádný národ pod sluncem není chamtivější než oni jsou, byli, stále jsou a nadále zůstanou, jak vidno na jejich proklatém lichvářství. (...) Vždyť jejich talmudisté a rabíni píší, že zabít není hřích, pokud Žid zabije pohana. (...) Neboť v jejich spisech vidím, že nás - gojim - proklínají a ve svých školách a modlitbách nám přejí jen neštěstí. (...) a převracejí rčení: Seid Gott willkommen! (Vítej vás Bůh!) a říkají: Sched wil kom, to jest: Přijď, ďáble! nebo: Tu přichází ďábel. (...) my našim ženám nespíláme do kurev, jako oni činí Marii, matce Ježíšově."		Luther se rád odvolával na Ježíše, jenž Židům předhazoval, že mají za otce ďábla (Jan 8,44: Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. Jeho následovník Melanchton (Schwarzerd) měl co dělat, aby Lutherovy protižidovské spisy zase zrelativizoval, tak aby Starý zákon, jenž svědčí o vyvoleném národu Božím, zůstal protestantům zachován. Svaté písmo Židů, Talmud, nepřipouští pochyb o výsadním postavení Židů ve světě. III/1/6a: "Vy Židé jste nazýváni lidmi, národa světa však nejsou nazývány lidmi, ale dobytkem." V/3/91b: "Židé jsou Bohu příjemnější než andělé." V/2/43b: "Člověk (Žid) musí denně pronést tři požehnání, totiž, že Hospodin jej neučinil gójem (nežidem), ženou a nevědoucím." V Talmudu, jenž je sbírkou náboženských pojednání nejrůznějšího druhu, stojí samozřejmě i mnoho neškodnějších věcí. Uvedené citáty jsou nejextrémnější místa, která nám přirozeně v Goldmannově vydání s vybranými texty Talmudu zůstávají utajena. I v bibli se lze ale dočíst, že Hebrejcům bylo cosi podobného řečeno "Bohem" Hospodinem: "Pohltíš každý lid, který ti vydá Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš ho litovat... " (Dt 7,16). Židovský spisovatel Ephraim Kishon, jinak skvělý humorista, řekl v rozhovoru rakouskému deníku "Kurier" 25.10.1976: "Jsem Žid, nacionalistický, extremistický, šovinistický, militaristický. A komu se to nelíbí, ten nemusí moje knihy číst." A v Talmudu stojí: "Co znamená "hora Sinaj"? To je hora, na niž sestoupila nenávist vůči národům světa. (Šabat 89a/89b).

	Ruské pogromy			nahoru
	Je dokázané, že ruský štát nechcel pogromy, ale naopak, ruskí cári venovali veľa peňazí a síl na márne úsilie o emancipáciu potomkov Chazarov - aby ich naučili zarábať samých na seba. Napriek poskytovanej pomoci, 60-ročné úsilie štátu naučiť Chazarov obrábať pôdu zlyhalo. Cárska vláda sa tiež snažila prekonať odpor rabínov proti vzdelávaniu Židov v štátnych školách. Keď sa to podarilo, židovskí študenti sa začali angažovať v revolučnom hnutí proti cárovi. Prvé pogromy modernej doby začali (o Odese neskôr) po otrase roku 1881, keď bol zavraždený cár "osloboditeľ" (od poddanstva) Alexander II. Tieto pogromy boli rozširované ďalej narodovoľcami, čo zavraždili cára - teda nie cárom, ale jeho nepriateľmi. Pri nich spravidla nedochádzalo k bitkám či vraždám Židov, o pár rokov prestali. Prispela k nim aj ústretová politika Alexandra II. voči Židom, ktorí si mohli prenajímať pozemky od veľkostatkárov a potom ich za trojnásobok prenajímať roľníkom! Až roku 1903 došlo k tragickému pogromu v Kišiňove. Robili ho najmä Moldavci, Rusov tu žilo málo, Židov o niečo menej, než kresťanov. Zlyhala spolupráca medzi políciou a armádou, tiež bola zanedbaná prevencia. Začalo to 6. apríla večer - prvý deň pravoslávnych veľkonočných sviatkov a posledný židovských. Šarvanci začali rozbíjať židom okná, kameňmi zasypali aj policajného komisára s inšpektorom, keď proti nim zasiahli, následne boli vyrabované dva obchodíky a niekoľko stánkov.		V ten deň bolo zaistených 60 osôb. Na druhý deň ráno útoky začali Židia striekaním kyseliny sírovej na okoloidúcich kresťanov. Príčinou vystupňovaného násilia kresťanov boli šíriace sa nafúknuté správy o počínaní Židov, tvrdé útoky so smrteľnými následkami boli najmä reakciou na streľbu židov v snahe ochrániť svoj majetok. Je možné, že keby Židia neboli začali s útokmi v ten deň, nebolo by došlo k takej tragédii. Pri pogrome sa nevyskytlo žiadne mučenie, údajne boli dva prípady znásilnenia. Výsledkom bolo 38 mŕtvych Židov a 4 mŕtvi kresťania. K tomu prispel i alkohol, aj dovolenky v poriadkových silách - všetko v dôsledku sviatkov. No svetová tlač udalosti silno nafúkla s použitím mnohej lži a lživo označila cársku vládu za iniciátora pogromu. To poslúžilo ako signál na začiatok krutej diplomatickej a hospodárskej vojny USA proti Rusku (ďalej živenej i neskoršími lžami proti cárovi), do ktorej donútili prezidenta Tafta americkí Židia pod vedením bankára Jacoba Schiffa, šéfa newyorského židovstva (je zarážajúce, že americká vláda konala na základe lživých novinových článkov a nevedela použiť zvyčajné diplomatické kanály!). Táto vojna vyústila do krvavej boľševickej revolúcie. Nasledujúci pogrom v Gomeli 29. augusta 1903 bol protiruským, vedený s nebývalou krutosťou z pomsty za Kišiňov - nad nevinnými Rusmi (tu boli Rusi v menšine)! Židia naháňali a brutálne bili nezúčastnených, ženy, deti i starcov, malé dievčatko vláčili za vlasy po dlažbe - bola to zlá predzvesť brutality boľševickej revolúcie. Dňa 1. septembra bol odvetný pogrom železničných robotníkov, výsledkom boli 4 mŕtvi Židia a 3 Rusi (nie je jasné, či títo padli po výstreloch vojska).
	Polícia s vojskom rozhodne zasiahli, no Židia útočili dokonca na tých, čo chránili ich majetok! Ďalšie pogromy už spravidla iniciovali revolucionári. Exemplárnym prípadom je Odesa. Tu boli pogromy už v rokoch 1821, 1859 a 1871, ktoré boli vyvolané hlavne miestnym gréckym obyvateľstvom, ktorým Židia robili obchodnú konkurenciu. Vďaka skúsenostiam s posledným pogromom polícia potlačila pogrom roku 1881 v zárodku. Revolučný rok 1905 bol dôsledkom prehranej vojny s Japonskom, zásluhou USA a Anglicka a najmä Jacoba Schiffa, ktorý potom údajne "využil zároveň túto príležitosť na to, aby ruských vojnových zajatcov v japonských táboroch oboznamoval s myšlienkami, z ktorých neskôr vzišiel boľševizmus." Dôsledkom toho bolo aj povstanie na pancierovej lodi Potemkin, ktorá priplávala 14. júna do Odesy. 18. júna Potemkin musel odplávať unikajúc pred ruskou eskadrou a všetkému by bol koniec, keby 27. augusta neprišiel zákon o autonómii vysokých škôl, čím boli tieto okamžite zneužité ako stredisko revolucionárov. Židia boli hlavnými rečníkmi na zhromaždeniach, ktorých sa tu vo veľkom zúčastňovala verejnosť. Dňa 15. októbra prišiel z ministerstva príkaz obkľúčiť univerzitu vojskom a tak brániť prístupu verejnosti. to vyvolalo rebéliu študentov a židovskej mládeže, ktorí postavili barikády. Pri obsadzovaní vojskom barikád, na ktorých boli väčšinou Židia, začali z nich na vojakov strieľať, ale aj z balkónov, striech a okien. Vojaci streľbu opätovali a povstalcov rozohnali.		Dňa 18. októbra, keď vyšiel cársky Manifest o slobodách, starosta mesta Kryžanovskij spolu s univerzitným profesorom Ščepkinom, ktorých mestský policajný náčelník Nejdgart pozval na poradu, namiesto porady ho vyzvali, aby "okamžite odzbrojil políciu a ukryl ju", ináč (dodal Ščepkin) sa to neobíde bez obetí z pomsty a … polícia bude odzbrojená násilím, čomu náčelník vyhovel. Moc v meste sa dostala do rúk "židovskej obrany" a "študentskej milície" vyzbrojených pištoľami. Z Rusov sa významnejšie angažovali jedine študenti. Židovská mládež reagovala novými nepokojmi poučujúc Rusov, že tú slobodu na vláde vydobyla ona. Otvorene Rusom hovorili: "Teraz budeme rozkazovať my vám" a tiež: "Dali sme vám Boha, dáme vám i cára" Toto už nehovorili naivní výrastkovia, ale odhodlaní nositelia dávnej svetovládnej ideológie. Teda už nie boj spolu s obalamutenými slobodomurárstvom ruskými revolucionármi proti cárovi za demokraciu, ale za vlastnú diktatúru Chazarov nad Rusmi. Toto sa im podarilo krvavo uskutočniť za veľkej zahraničnej podpory o desať rokov! Zatiaľ to "rozkazovanie" vyzeralo asi takto: Veľký húf Židov s červenými zástavami sa hnal dlho za dvomi strážnikmi, jedného chytili a tak ho zmlátili, že zomrel. Domovník našiel po ňom dva useknuté prsty. Iný sprievod asi 60 židov bezhlavo strieľal z revolverov. Večer v tento deň sprievod v prevažnej väčšine židovských demonštrantov pod červenými zástavami sa pokúsil odviesť robotníkov z Genovho závodu, ktorí však odmietli. Keď neskôr stretli týchto robotníkov v meste, žiadali od nich sňať čiapky pred červenými zástavami.
	Keď to "ruský proletariát" odmietol, ozvali sa zo sprievodu výstrely, na čo ich - hoci neozbrojení - robotníci rozohnali, a hnali sa za nimi, až pokiaľ nenarazili na inú skupinu asi tisíc ozbrojených Židov, ktorí začali strieľať a štyroch robotníkov zabili. Takto sa začali zrážky medzi Rusmi a Židmi. Ďalší deň, 19. októbra, sa na uliciach začali objavovať sprievody ruských robotníkov a Rusov rôznych povolaní s ikonami, cárovými portrétmi a národnými zástavami za spevu piesne "Chráň, pane, ľud svoj" a hymny. Tieto vlastenecké demonštrácie mali svoj mohutný pôvod v prístave, ale vznikali po celom meste. Cestou sa pridávalo mnoho náhodných ľudí, žien, výrastkov i tulákov. Neďaleko chrámového námestia padli do masy demonštrantov výstrely, bol zabitý chlapec, čo niesol ikonu, z revolverov strieľali i na došlú rotu pechoty. Na sprievod sa strieľalo i z okien redakcie "Južnoje obozrenije" a vôbec po celej ceste z okien, dverí, balkónov, vrát a striech. Na niekoľkých miestach hodili naň granáty, jeden z nich zabil šesť ľudí; v centre hodili tri bomby na kozácku stotinu. Bolo mnoho zabitých a ranených, čo sa logicky pripisovalo Židom, preto následne vznikli pogromy a vzájomné veľmi kruté útoky. Dalej je známe, že Lenin prišiel cez Nemecko do Petrohradu robiť puč zvaný VOSR. Ale už sa tají, že hamburský veľkokapitalista Max Warburg dal na tento puč Leninovi 6 miliónov dolárov a koncom marca priplával do Ruska z New Yorku Trockij alias Leib Bronstein so svojou bandou 275 revolucionárov, pod patronátom hlavy svetového slobodomurárstva Rothschildovcov a od židovských veľkokapitalistov (Jacob Schiff a lord Alfred Milner) dostali na vykonanie svojich boľševických zverstiev v Rusku ďalších 25 miliónov dolárov.		Toto jasne dokazuje, že sa nejednalo o revolúciu v záujme proletariátu, ale o puč za účelom ovládnutia Ruska. Bertrand Russel po svojej návšteve Ruska r. 1920 napísal v "Autobiography of Bertrand Russell" (George Allen & Unwin, London 1975), str. 354: "Boľševizmus je uzavretou despotickou byrokraciou, so špehúnskym systémom prepracovanejším a hroznejším, než cársky a aristokraciou tak drzou a necitlivou, ZLOŽENOU Z AMERIKANIZOVANÝCH ŽIDOV. Neostáva žiadna stopa slobody, v myslení, ani reči, ani činoch." Zavedenie boľševického teroru bolo súčasťou dlhodobej stratégie slobodomurárov: Lenin, Trockij, Béla Kún (Cohn) a Kurt Eisner boli slobodomurárski "bratia" najvyššieho 33. stupňa škótskeho rítu. Henry Ford v tej dobe napísal: "V Spojených štátoch je viac boľševikov než v Sovietskom zväze." Pritom Trockij dostal tento vysoký stupeň až ako odmenu za vybudovanie Červenej armády! V poslednom čase si už v našich médiách dovoľujú obnovovať komunistickú propagandu: vraj revolúcia v Rusku musela vzniknúť kvôli prehnitému cárskemu režimu! Je to lož už preto, lebo tzv. VOSR v Rusku bola vykonaná až potom, keď sa cár vzdal 2. marca 1917 trónu (čo komunisti nazývali "Februárovou buržoáznou revolúciou") a v krajine vládla dočasná vláda na čele so Židom Kerenským "demokraticky" voči všetkým anarchistom, čo terorizovali obyčajných ľudí. Kvôli vymknutiu sa Stalina spod ich kontroly boli nútení zmeniť taktiku: namiesto ovládania ľudí komunistickým štátom ovládnutie zahraničnými monopolmi, ktoré sa ľahko zmocňujú národného hospodárstva bývalých "komunistických" krajín.

				nahoru