Převzato a s chutí............

Omyly a nebezpečí „rehabilitace“ Jana Husa

Autor: Radomír Malý | Publikováno: 6.7.2011 | Rubrika: Studie

Kdy už konečně přestane být Jan Hus kontroverzní postavou českých dějin, která rozděluje náš národ? Přesněji: která je příčinou – byť nechtěnou – myšlenkového klišé „dobrý katolík nemůže být dobrým Čechem“. Tato otázka je aktuální už od dob národního obrození.
Kardinál Josef Beran se k Husově osobě vyjádřil ve svém památném vystoupení na Druhém vatikánském koncilu 20. 9. 1965: „Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v 15. století upálení kněze Jana Husa...“ .
Hus byl v Kostnici upálen podle tehdejších zákonů jako kacíř. Ve druhé polovině 20. století se čím dál hlasitěji ozývá volání po jeho rehabilitaci. Odrazem toho je i Beranův projev na koncilu. Benediktin Paul de Vooght z Belgie byl prvním, kdo v šedesátých letech požadoval ve svých studiích jednoznačnou rehabilitaci Jana Husa.
V osmdesátých letech se ozval polský filosof Stefan Swiezawski článkem v Tygodniku Powszechnym „Jan Hus – heretik nebo předchůdce Druhého vatikánského koncilu?“. Artikul vyvolal diskusi v našem katolickém disentu, jíž se účastnil i níže podepsaný. Reakce byly různé: od upřímného obdivu k nekompromisnímu požadavku Swiezawského rehabilitovat Husa morálně, právně i teologicky až po radikální odmítnutí. K Husově problematice se vyjádřil i papež Jan Pavel II. při své návštěvě Prahy r. 1990, kdy vyzval k poctivému a nezaujatému studiu Husova díla a odkazu. Takže otázka zní: Může být Hus rehabilitován?
Abychom ji byli schopni zodpovědět, musíme si nejdříve vyjasnit tři následující okruhy problémů:
1. Byl Jan Hus katolicky pravověrný, nebo učil bludy? V případě, že bludy nehlásal, čili nebyl podle tehdejší terminologie „heretikem“, přísluší mu plná rehabilitace a církevní autorita má morální povinnost zachovat se podobně jako v případě sv. Jany z Arku nebo Girolama Savonaroly. Jeho odsouzení kostnickým koncilem pak bylo justiční vraždou.
2. Jestli ovšem Jan Hus opravdu hlásal bludy, měla církev právo ho soudit? Měl toto právo tehdejší středověký stát? Byl trest smrti pro heretiky oprávněný ,či nikoliv? Dospějeme-li k poznání, že ano, potom není o čem diskutovat a rozsudek smrti nad Janem Husem je třeba chápat v duchu tehdejší doby, kdy jiné cesty, jak se bránit proti rozkladnému vlivu herezí, nebylo.
3. Zjistíme-li ale, že středověký trest smrti byl pro heretiky nespravedlivý, musíme se ptát následovně: Co získáme Husovou rehabilitací a čemu takový akt bude sloužit?
Pokusme se rozebrat všechny tři kardinální otázky.
Může katolík všechny Husovy teze podepsat?
Nejpovolanější a dosud nepřekonaný znalec Husa a jeho díla Jan Sedlák píše v Husově biografii⁽¹⁾ toto: „Hledíme-li na Husovo učení zrakem teologické systematiky, shledáváme je zcela pravověrným v nauce o Bohu, o Kristu, jeho vtělení i o Panně Marii a vykupitelském díle, o ospravedlnění člověka Boží milostí, o mši sv. a o eschatologii. Také učení o svátostech je celkem katolické, pouze v nauce o svátosti oltářní přál Hus remanenčnímu Wiklefovu bludu, o svátosti pokání učil nesprávně, že kněz odpuštění hříchů jenom ohlašuje, o dobrých skutcích tvrdil s Wiklefem, že ve stavu těžkého hříchu jsou hříšné a postulátem predestinace nebo mravního života v přisluhovateli svátostí činil jejich udělení pochybným. Bludná však je Husova nauka o církvi a její správě. Husův blud však není v tom, že mluví o církvi predestinovaných, nýbrž že svatou církev prohlašuje výlučně za souhrn předurčených a že na tomto základě chce budovat i církevní zřízení. Tím je ovšem viditelná bojující církev i její autorita popřena.“
Tyto názory Hus vyložil ve svém spise „De ecclesia“ , odkud preláti v Kostnici vyňali celkem 30 vět, jejichž odvolání od Husa požadovali. Sedlák tyto Husovy teze, které tvrdí, že kněz ve stavu smrtelného hříchu neplatně uděluje svátosti nebo že papež nemá svou autoritu od Krista, rozebírá s velikou precizností a nezaujatostí⁽²⁾, takže mu za tuto knihu r. 1915 udělila cenu i Evangelická akademie.
Je škoda, že současní katoličtí obhájci Husa na toto dílo zapomínají, pokud je ovšem vůbec znají. Je také signifikantní, že nikdo tyto Husovy teze nepopírá, pouze se hlásá, že je nutno vidět kontext doby, kdy ještě eklesiologie nebyla náležitě propracovaná atd.
Ponechme stranou otázku, jak dalece byla nebo nebyla propracovaná eklesiologie. Bez ohledu na to mne jako katolíka 20. století bytostně zajímá: Mohu souhlasit s Husem, že platnost udělené svátosti záleží na tom, jestli její vysluhovatel je nebo není ve stavu smrtelného hříchu? Mohu souhlasit s Husem, že dobrý skutek vykonaný ve stavu těžkého hříchu je hříšný? Mohu s ním souhlasit, že církev je pouze společenstvím lidí předurčených ke spáse, a proto autorita papeže a biskupů nic neznamená (nebo velmi málo)? Chci-li být katolíkem věrným svému přesvědčení a nauce církve, potom musím říci jasně a jednoznačně: Nemohu. V těchto bodech své nauky Hus katolický není a na tom nic nemění stav propracovanosti či nepropracovanosti tehdejší eklesiologie. Jak katolík 15. století, tak ani katolík 20. století nemůže tyto věty Husovy nauky přijmout, jestliže chce zůstat katolíkem.
Samozřejmě tím není řečeno, že tam, kde Hus zůstal pravověrným, nemohla jeho nauka obohatit teologické myšlení. Církevní dějiny znají Origena nebo Johna Scota Eriugenu, kteří v některých bodech své nauky hlásali povážlivé omyly, nicméně tam,kde zůstali na půdě pravověrnosti, obohatili teologické myšlení. Proč by totéž nemohlo platit o Husovi? Vydá-li se teologické bádání tímto směrem, může prokázat církvi velikou službu, ovšem za předpokladu, že nebude zastírat a bagatelizovat to, co se u Husa s katolickou vírou sloučit nedá.
Husovo upálení a zvěrstva moderních totalit
Nedá se popřít, že Hus skutečně bludy učil a odmítl je odvolat. Podle středověkého zákonodárství byl kacířem, heretikem, a pro takové platil trest smrti upálením. Hus zemřel za své přesvědčení, kterého se odmítl vzdát.
Tyto praktiky byly skutečně barbarské a katolická církev naprosto správně zaujala po Druhém vatikánském koncilu vůči nim postoj pokání. Ale zůstává zde nezodpovězená otázka: Byla praxe upalování heretiků výrazem zloby a nenávisti, nebo výrazem nevědomosti či pověry?
Jak to, že i nejlepší a nejušlechtilejší duchové té doby považovali za samozřejmé, že kacíř si nezaslouží nic jiného než smrt? Velký papež Řehoř IX., nadšený protektor velkolepého díla sv. Františka z Assisi, legalizoval pro heretiky trest smrti upálením v církevním státě, francouzský král a církví kanonizovaný světec Ludvík IX., jenž nabízel sám sebe do mohamedánského otroctví, aby mohl vykoupit druhé, ustanovil tento trest pro kacíře ve Francii, u nás císař Karel IV., po sv. Václavu nejšlechetnější panovník, zahrnul tento trest do svého zákoníku „Majestas Carolina“ . Ano, i samotný Hus považoval za přirozené a správné, že kacíř má být potrestán smrtí, dožadoval se toho na králi Václavu IV. pro své teologické odpůrce⁽³⁾.
Nabízí se zde analogie s jiným smutným středověkým jevem, s tzv. ordály neboli Božími soudy. Církev je nejprve akceptovala, teprve později, až dospělo křesťanské vědomí k poznatku, že jde o pověru přežívající z pohanských dob, je zakazovala a pod jejím vlivem také evropské státy (u nás císař Karel IV. spolu s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic)⁽⁴⁾.
Nedá se říci, že i inkvizice a upalování kacířů byly projevem nedokonalého poznání a byly odstraněny v novověku, kdy církev získala lepší a vyšší poznání? Nedá se tímto praxe trestání heretiků smrtí omluvit a ospravedlnit?
S plným vědomím se odvažuji tvrdit, že nedá. Analogie s ordály pokulhává totiž v tom, že církev měla původně jiné, lepší a evangeliu bližší poznání, že kacíř nesmí být trestán smrtí. To katolická církev neúnavně hlásala již od 4. století, kdy byl v Trevíru r. 384 popraven první heretik Priscilian. Sv. Ambrož, sv. Martin Tourský, sv. Jan Zlatoústý a další církevní učitelé a hodnostáři formulují nauku o tom, že kacíř popraven být nesmí. V následujících staletích, když světská moc potrestala bludaře na hrdle, se církevní autorita vždy ozvala. Ještě ve 12. století vystupuje proti popravám heretiků církevní učitel sv. Bernard z Clairvaux, koncem téhož století papež Lucius III. a císař Friedrich Barbarossa uzavřeli společnou dohodu o trestání kacířů konfiskací majetku, vyhnanstvím a vězením – o trestu smrti není ani zmínka.
Teprve r. 1223 císař Friedrich II. jako první ustanovil pro bludaře trest smrti na hranici, což církev bez protestu akceptuje. Jde o ústup od lepšího poznání k horšímu, o zřeknutí se evangelia ve prospěch praktik tohoto světa, o přizpůsobení se tomuto světu, a to je vždycky hříšné. Ano, jedná se o konkrétní lidský hřích slevy z Kristových principů nenásilí, hřích výprodeje evangelních hodnot.
Na koho ale konkrétně ukázat prstem? Kdo se tohoto hříchu dopustil? Císař Friedrich II.? Papež Řehoř IX.? Byli poskvrněni tímto hříchem biskupové kostnického koncilu a císař Zikmund?
Ať chceme nebo ne, nezbývá nám než soud ponechat Bohu. Vtírá se však otázka, proč katolický svět v názoru na trestání heretiků tolik ustoupil? Odpověď najdeme u mohutného heretického hnutí albigenských, které bylo teroristickou sektou, jež by se dostala do konfliktu se zákonem i v nejdemokratičtějším státě současného světa. Albigenští uplatňovali systematickou genocidu vůči katolickému duchovenstvu, neušetřili ani papežského legáta Petra z Castelnovy, který k nim přijel, aby vyjednával, nikoli aby trestal. Jiné kacířské sekty nebyly v tomto o mnoho lepší (výjimku tvoří valdenští). Tyto skutečnosti snadno vedly k myšlenkové simplifikaci „kacíř rovná se vrah“. Jí podlehli i nejlepší lidé 13. a 14. století. Bludaři nebyli o nic méně nesnášenliví než katolíci, dokladem jsou mimo jiné i naši husité.
Tato fakta nepochybně umenšují hřích tehdejší církve vůči svobodě svědomí jednotlivců. Rozhodně ho však neanulují, proto je nutno, aby ho církev vyznala, což učinila na Druhém vatikánském koncilu i později v celé řadě dalších dokumentů. Kardinál Beran speciálně vyznal tento hřích církve vůči Janu Husovi. Tehdejší katolický svět přejal praktiky těch, které odsuzoval – a v tom je jeho tragédie a zároveň vina. Jestliže oni zabíjeli katolíky nebo vlastní odpadlíky jen pro jejich přesvědčení, katolíci začali dělat totéž vůči nim. To se pod zorným úhlem evangelia hájit nedá.
Ve hře je však ještě další důležitá otázka. Katolický středověk prý postupoval vlastně úplně stejně jako v novověku totalitní režimy komunismu a nacismu, které také vraždily lidi jen pro jejich přesvědčení. Čili: je možno zde klást rovnítko? Nikoliv.
Vyznání viny není žádným masochismem ani hrbatou pokorou. Tou by se stalo, kdyby katolíci v přemíře své „kajícnosti“ přirovnávali středověké upalování heretiků k praktikám novověkých satanských systémů. Principiální rozdíl spočívá totiž v tom, že ve středověku tehdejšímu katolickému světu o něco ušlechtilého, krásného a hlavně pravdivého šlo, zatímco osvícenské diktatuře jakobínů, komunistům a nacistům šlo o něco zcela opačného.
Katolické křesťanství vykonalo ve středověku grandiózní civilizační dílo: z divokých kmenů, poplatných krevní mstě, polygamii, otrokářství, vraždění nemluvňat i nenarozených dětí vychovalo civilizované a spořádané národy, vštípilo jim principy monogamního manželství, lásky k dětem, charity, obětavosti vůči trpícím, nemocným atd.
To všechno bylo bludem ohroženo, především tehdy, kdy zastánci herezí sáhli k vražednému teroru. V sázce bylo mnoho, zvláště pak když za tím vším obrovským civilizačním úsilím stála krev mučedníků, hlasatelů evangelia mezi evropskými národy, ať už se jednalo o sv. Bonifáce, sv. Vojtěcha nebo sv. Stanislava. Trest smrti pro heretiky byl nepřiměřenou obranou těchto ušlechtilých hodnot.
V zájmu pravdy je třeba říci, že právo a spravedlnost byly na straně středověké církve a státu, nikoli na straně rozkladných, rozvratných a teroristických kacířských hnutí, obrana ale byla naprosto nepřiměřená a neodpovídala ideálu evangelia.
Analogické srovnání zde nabízejí dvě epizody z novověkých dějin. V USA po napadení Pearl Harbouru japonským letectvem v prosinci r. 1941 vtrhl rozvášněný dav v Los Angeles a San Francisku do čtvrtí obývaných japonskými přistěhovalci, kteří zde žili už několik generací, a tudíž nemohli mít sebemenší vinu na agresi Japonského císařství. Zmasakroval všechno včetně žen a dětí za blahosklonného přihlížení policie. Bylo to kruté, neobhajitelné a spravedlnost žádá toto jednoznačně odsoudit. Kdo by však chtěl touto událostí zpochybnit, že morální právo bylo ve druhé světové válce na straně Američanů a nikoli Japonců?
Totéž se týká i odsunu našich Němců po válce. Krutosti spáchané českými ozbrojenci na bezbranném německém obyvatelstvu zasluhují jednoznačné odsouzení, neobhajitelný je i samotný odsun. Nicméně může toto být důvodem ke zpochybnění faktu, že právo a spravedlnost byly za druhé světové války na straně českého národa a nikoli na straně německých okupantů? Nejinak je tomu i s inkvizicí a upalováním kacířů ve středověku. Je nutno to odsoudit, je třeba, aby se k tomu katolická církev postavila v duchu pokání, ale zároveň to nemůže vést ke zpochybnění faktu, že právo a spravedlnost byly na její straně, na straně pravdy, a nikoliv na straně omylu.
Zcela jinak dopadne v této souvislosti objektivní zhodnocení novověkých totalit. Poukazy na počty obětí, které u zhruba půl tisíciletí trvajícího pronásledování bludařů představují asi šestimístnou cifru, zatímco počty obětí bolševiků a nacistů během pár desetiletí jdou do desítek milionů, jsou sice pravdivé, ale málo přesvědčivé. Mnohem lapidárněji vynikne rozdíl srovnáním motivace a filosofie obou jevů.
Středověká inkvizice ve spolupráci se státní mocí bránila civilizační status quo, který nebyl prosazen násilím a terorem, ale obětavou prací misionářů, biskupů a svatých panovníků á la náš sv. Václav, kteří za to nejednou podstoupili mučednickou smrt. Pozvolna, po generacích se ztěžka a s mnoha překážkami tento řád prosazoval a upevňoval. Byl to řád postavený na zjevené pravdě a morálce evangelia, která přinesla nesporný civilizační a mravní pokrok.
Naproti tomu osvícenci za Velké francouzské revoluce, bolševici v Říjnové revoluci v Rusku nebo hitlerovci v Německu se dostali k moci krvavým násilím a svou ideologii prosazovali bezohlednou agresí masových poprav celých skupin obyvatelstva, které se ani nemusely provinit nesouhlasem s jejich učením, stačilo jen, že náležely k jiné rase nebo třídě. Hromadná likvidace milionů Židů v plynových komorách nacistických koncentráků nebo milionů ukrajinských rolníků při hladomoru vyvolaném Stalinem byly něčím, co by takového Torquemadu, nejkrutějšího ze všech inkvizitorů, dokázalo úplně morálně zdrtit, neboť něco podobného bylo nad jeho chápání.
A to nejdůležitější: Při sebevětší krutosti inkvizičních procesů zde nechyběla láska, neboť vždycky byl odsouzený přesvědčován, aby se před smrtí smířil s Bohem a tak mohl být spasen, zachráněn na věky. Za spásu odsouzených kacířů se církev nepřestávala modlit, tuto spásu jim přála. Nechtěla likvidaci člověka, konkrétně likvidaci na věky, to znamená život v pekle mimo dosah Boží lásky. Moderní ateistické totality, neuznávající existenci nebe ani pekla, však likvidovaly člověka skutečně jen proto, aby ho zlikvidovaly jednou provždy, na věky. To byla nenávist, pravá příčina všech hrůz moderních tyranií. Proto je jejich srovnání se středověkým trestáním heretiků na hrdle neadekvátní.
Katolická církev, chce-li být pokorná, musí být především pravdivá. Pravda v této souvislosti vypadá tak, že upálení Husovo nelze obhajovat, naopak je třeba ho v duchu kajícnosti odsoudit tak jako všechny další případy tohoto typu. Zároveň ale je třeba konstatovat, že tyto praktiky jsou absolutně nesrovnatelné s terorem novověkých ateistických režimů. Tam jde zcela o jinou rovinu a zcela jiný přístup – zvrácený, nenávistný a pohrdající důstojností člověka od samotného začátku.
Proč právě Jan Hus?
Husova osobnost ztratila poněkud na významu s příchodem protestantské reformace. I když se Luther Husa dovolával, stal se nejvýznamnější duchovní osobností protestantismu spolu s Kalvínem právě on. Husova velikost ustoupila do pozadí, aby uvolnila místo velikosti Luthera a Kalvína.
Ke „znovuobjevení“ Husa došlo až v osvícenství. Josefinský církevní historik v Rakousku Caspar Royko na sklonku 18. století prezentuje ve svých Církevních dějinách Jana Husa jako předního bojovníka proti středověkému barbarství a tmářství, jako mučedníka svobody svědomí, rozumu a myšlení. Můžeme cum grano salis říci, že Royko je faktickým fabulátorem druhého Jana Husa, který nikdy neexistoval.
Nekatolíci předhazují katolické církvi, že její kronikář v 16. století Václav Hájek z Libočan zkonstruoval dva Jany Nepomucké: jednoho umučeného pro zpovědní tajemství, druhého pro obhajobu práv církve. Tento omyl opravil v 18. století, jak známo, piarista Gelasius Dobner⁽⁵⁾. Osvícenec Royko insinuoval Husovi novověké, osvícenské ideály, kterým tento středověký kazatel a teolog nemohl vůbec rozumět. Hus se stal v Roykově podání předchůdcem osvícenských idejí a jejich mučedníkem. Tento falešný a naprosto nehistorický obraz Jana Husa inspiroval obrozeneckou českou literaturu a petrifikoval v českém národě představu betlémského kazatele, bojovníka za svobodu svědomí proti církevnímu tmářství.
Zdeněk Nejedlý a komunisté „přibarvili“ tuto Husovu karikaturu ještě sociálním reformátorstvím a hlásáním myšlenek blízkých komunismu. To je ovšem rukavice hozená všem stoupencům rehabilitace Jana Husa. Kterého Husa chcete rehabilitovat? Toho skutečného, středověkého nebo jeho pokřivenou osvícenskou, případně komunistickou karikaturu?
Historický Jan Hus je pouze jeden: středověký teolog, univerzitní mistr a kazatel, odvážný kritik tehdejších zlořádů církve z pozic své hluboké, typicky středověké víry, kontaminované ovšem Wikleffovými bludy, které ho ovlivnily. Nechal se vmanévrovat do konfliktu krále a arcibiskupa té doby, což byl opět typicky středověký jev. Byl teologem, nikoliv filosofem nebo státoprávním myslitelem, zabýval se výhradně problematikou církve, jeho některé názory byly a jsou i dnes pro katolickou církev nepřijatelné, mylné.
To ostatní z jeho díla si vyžaduje hlubší teologický rozbor a zkoumání. Jeho upálení na hranici je třeba odsoudit tak jako stejný osud všech tehdy potrestaných kacířů. To je pravá podoba Jana Husa, která si zaslouží, aby takto byla české veřejnosti představena s tím, že katolická církev nemůže rehabilitovat jeho teze, odsouzené kostnickým koncilem, neboť odporují zjevené pravdě. Může (a musí) ale učinit to, co učinil kardinál Beran na Druhém vatikánském koncilu: odsoudit jeho popravu za přesvědčení.
Nápadné ale je, proč si osvícenci v 18. a 19. století dali na piedestal prvního bojovníka proti údajnému středověkému tmářství právě Husa. V jeho době bylo přece mnoho osob upálených za kacířství. Proč si nevybrali Girolama Savonarolu nebo velmistra templářů Jacquesa Molaye? Tito dva mužové byli přece stejnými oběťmi svého přesvědčení tak jako Hus. Proč osvícenská a vůbec veškerá proticírkevní propaganda nejevila o ně zájem a soustředila ho výlučně na Husa (francouzské a německé publikace 19. a 20. století vyzdvihují právě českého Jana Husa)? Přitom u Molaye i u Savonaroly by našla velikou ostrou kritiku tehdejší církve i samotného papeže. Rozdíl je ale v jednom. Molay ostře napadal papeže Klementa V., jemuž vytýkal zbabělou kapitulaci před francouzským králem Filipem IV. Sličným ve věci templářského řádu⁽⁶⁾. Savonarola nazýval nemravného papeže Alexandra VI. „antikristem“ a spílal mu z kazatelny mnohem ostřeji než Hus.
Přitom ale Molayovi ani Savonarolovi vůbec nenapadlo zpochybňovat papežskou autoritu, potažmo autoritu církve jako takové. Hus tak činil. Z tohoto důvodu musel být ze stovek obětí inkvizice a středověkého násilí proti svobodě svědomí vyzvednut právě on – a v tom tkví nebezpečí jeho rehabilitace, na níž mnoha lidem v katolické církvi a hlavně mimo ni tolik záleží.
Rehabilitovat Husa znamená totiž rehabilitovat odmítnutí papežské a vůbec církevní autority. Rehabilitace Husa ze strany církve by logicky znamenala, že církev uznává odboj proti zjevené pravdě jako dobrou a pozitivní věc, což by se ovšem rovnalo vlastní sebevraždě. V pozadí jsou opět cítit snahy srovnat katolickou pravdu na stejnou úroveň s jinými, mylnými nebo zcela nekřesťanskými naukami, o nichž jsme se v poslední době mnohokrát přesvědčili. Husova rehabilitace do tohoto scénáře plně zapadá.

Distance 3/1998

převzatooooooooooooo

Katolík, reakcionář, vlastenec, kontrarevolucionář a heraldik KAREL VI. SCHWARZENBERG

Autor: Václav Hrabák | Publikováno: 5.7.2011 | Rubrika: Studie

Václav Hrabák: Karel VI. Schwarzenberg – díl 1.
ÚVOD
Úkolem této práce je v prvé řadě zmapování politické publicistiky Karla Schwarzenberga. Ze střípků rozsetých po desítkách článků se pokusím zrekonstruovat jeho politické myšlení, jakož i přiblížit jeho názory na dobové události, a to jak domácí, tak světové. Toto myšlení se pokusím zasadit do širšího kontextu názorů meziválečné katolické inteligence, především pak do kontextu názorů zastávaných lidmi sdruženými kolem revue Řád. Část své práce též věnuji jeho životním osudům, což by mělo umožnit získat komplexnější představu o této výjimečné osobě, a tedy i lepší pochopení jeho myšlení.
Pohled Karla Schwarzenberga na naši dobu je velmi kritický, je proto zajímavé vyslechnout si jeho argumenty, které zpochybňují základy, na kterých stojí náš politický a právní systém. V dnešní demokratické době je jistě překvapivé, že někdo může argumentačně obhajovat monarchii, přitom být duševně zdráv a ještě tvrdit, že tak činí ve jménu svobody. Přesto například s jeho slovy: „Volím, volíš, voly. Tak jsme byli spolu v Sedle vykonat svou svrchovanost“,¹ kterými charakterizoval tehdejší politický systém, bude jen stěží nějaký politolog s úspěchem polemizovat.
ŘÁD
Na konci roku 1932 zaznamenala česká kulturní veřejnost vznik nového časopisu, nesoucího stručný název Řád s podtitulem Revue pro kulturu a život. Současníky zaujal již svým vzhledem. Přesto asi málokdo tušil, že se objevil časopis, který po deset následujících let bude stát v čele české katolické pravice. Byl založen několika mladými katolickými intelektuály – Rudolfem Voříškem, Stanislavem Berounským, Janem Hertlem, Františkem Lazeckým, Václavem Renčem, Josefem Kostohryzem, Janem Franzem a Timotheem Vodičkou, které spojovala nedůvěra k myšlenkovým základům moderního světa, především kliberalismu a tzv. humanismu, a jejich konkrétním produktům – kapitalismu, socialismu, komunismu a demokracii, jakož i nedůvěra k moderním kulturním a filosofickým proudům. Tento pesimistický pohled nelze plně pochopit, nevezme-li se v potaz situace dvacátých a třicátých let tohoto století. Hospodářská krize, která byla vnímána jako krach kapitalismu, uvrhla statisíce lidí do nesmírné bídy, nově nabytá politická práva se při vládě stranických oligarchií ukazovala jako naprosto směšná, teorii o zlepšení lidského údělu technickým pokrokem se dostalo těžkého otřesu světovou válkou a i mnohé další věci ukazovaly na úpadek západní civilizace. Symptomatická pro danou dobu je skutečnost, že někteří řádisté prošli obdobím sympatií k levicovým hnutím. Jak svědčí vzpomínky Františka Lazeckého, zlomovým bodem bylo setkání se staroříšským nakladatelstvím Josefa Floriana, které pomohlo pochopit, že kořeny moderních nešvarů jsou podstatně hlubší: „Působením Florianova Díla se začal před námi otevírat jiný svět, než byl svět politikaření, bojů a štvanic mezi pravicí a levicí, bojů o moc a s ní i o koryta, přestaly nám imponovat zaťaté pěsti komunistů a jejich volání po diktatuře proletariátu, ztratili jsme i respekt před básníky, kteří jim posluhovali a tak připravovali půdu pro to, co prožíváme dnes. Staroříšské Dílo stalo se pro nás oázou jistoty v tom rozbouřeném potápějícím se světě.“¹ Řád se od počátku koncipoval jako nezávislá revue, bez vazeb k politickým stranám. Neodmítal apriori žádný názor, jediným kritériem pro hodnocení mu měla být pravda. František Lazecký to vyjádřil v poznámce hodnotící první ročník Řádu následovně: „Pokud jsme soudili některé zjevy a věci, soudili jsme je z nich samých, přihlížejíce k tomu, jak zapadají do celého Řádu. Stejně i příště podle svého nejlepšího svědomí budeme klásti věci a ideje na váhy spravedlnosti a bedlivě sledovat, kam se vychýlí rameno tíhy a hodnoty.“²
Nejhlouběji v hledání základů moderní doby, jak zřejmo již z povahy jeho zájmu, dospěl Rudolf Voříšek, uváděný též jako majitel a vydavatel Řádu. Tento mladý filosof udivoval šíří svého rozhledu a obeznámením se vším podstatným, co se tehdy na poli filosofie unás i v Evropě dělo. Bedřich Fučík, jinak známý spíše averzí vůči řádistům, ho označoval za jediného možného konkurenta Jana Patočky.³ Rudolf Voříšek hledal inspiraci v tomismu, který, podnícen encyklikou Aeterni patris Lva XIII., zažíval v první polovině dvacátého století svou renesanci. Především myšlení Jacquese Maritaina patřilo k základům, na které se řádisté často odvolávali. K českým novotomistům sdruženým kolem Řádu bratří kazatelů a zejména kolem časopisu Filosofická revue redigovaného Metodem Habáněm OP byli však často velmi kritičtí. Rudolf Voříšek se ve většině svých článků zabýval kritickými rozbory současných filosofů jako J. L. Fischera, E. Rádla, teoriemi poznání, kritikami pozitivismu, otázkou po filosofii dějin atd. V Řádu uspořádal seriál o filosofii dějin, ve kterém uveřejnil kromě Theodora Haeckera nebo P. J. Čaadajeva i Jana Patočku. Za zaznamenání stojí, že jako jeden z prvních k nám uvedl myšlení Martina Heideggera a Karla Jasperse doplněné o pronikavou kritiku jejich filosofie. Mezi základní Voříškovy texty patří článek „Současný antimodernismus“ uveřejněný v prvním ročníku Řádu, ve kterém se pokouší najít kořeny současné krize. Jde nazpět proti proudu vývoje evropského myšlení a snaží se najít místo, kde došlo k osudové chybě. Za křižovatku, na které se odbočilo špatným směrem, pokládá scholastický spor o objektivitu poznání končící vítězstvím nominalistického pojetí nad pojetím realistickým. Nominalistické popření objektivity poznání vedlo k přenesení reality ze světa do nitra člověka. Realita již sama o sobě přestala existovat a stala se pouze výtvorem jedince. Spolu s Maritainem nazývá tento stav „zákonem absolutní nezávislosti“. Jedinec se stává centrem světa. Člověk začíná opouštět tradiční teocentrismus a přiklání se k pozemskosti. Je to patrné zvláště v renesanci a humanismu, kde orientace na pozemské bytí vede mimo jiné kdosud neobvyklému rozmachu hospodářské činnosti. Ta se pak ještě zintenzivní díky protestantismu a jeho pojetí člověka, které Rudolf Voříšek vidí podobně s Maxem Weberem v základech moderního kapitalismu. Důraz na jedince dále vede k postupnému rozpadu tradičních společenství, který vrcholí v liberalismu, jenž neuznává nic kromě státu a jednotlivce. Rudolf Voříšek se domníval, že „zákon absolutní nezávislosti“ leží v základech všech moderních hospodářských, sociálních afilosofických teorií.
Text Rudolfa Voříška „Kapitalismus, socialismus a stavovství“ původně uveřejněný v Řádu se stal pod názvem „Filosofické a sociologické předpoklady moderního stavovství“ úvodní kapitolou významného sborníku „Stavovská myšlenka“ sestaveného Stanislavem Berounským a vydaného v roce 1936 v Knihách Řádu. Stavovství jako alternativa vůči kapitalismu a socialismu bylo velmi frekventovaným tématem v katolických kruzích. Ani v Čechách nebylo bez odezvy. Miloš Trapl uvádí,⁴ že původní program strany lidové, a to jak moravské, tak české části z roku 1921, respektive 1920, obsahoval poukazy na nutnost stavovského uspořádání společnosti. České křídlo strany vedené B. Staškem od požadavků na stavovské uspořádání neustoupilo ani v pozdějších dobách, na síle pak získalo především ve třicátých letech. Nejvýznamnějším propagátorem stavovského zřízení ve straně lidové byl asi Jan Scheinost. Jeho politický vývoj je velmi zajímavý. Po dočasném odchodu ze strany založil spolu s Jaroslavem Durychem časopis Rozmach, kde se snažil popularizovat stavovské zřízení. Ke konci dvacátých let nespokojen s politickým katolicismem dokonce přešel ke Gajdovým fašistům. Nakonec se opět vrátil do ČSL a dosáhl až místa šéfredaktora stranických Lidových listů. Zvláště mezi českými katolickými intelektuály, kteří stáli většinou v opozici vůči ČSL, se stavovská myšlenka těšila velké popularitě, její stoupence bylo lze nalézt v mnohých časopisech, jako byl Akord, Na hlubinu, Tak, Filosofická revue a další. Zásadním momentem pro celé stavovské hnutí bylo vydání encykliky Quadragesimo anno papeže Pia XI. roku 1931. Encyklika vyšla u příležtosti čtyřicátého výročí vydání vůbec první sociální encykliky Rerum novarum Lva XIII. a pokoušela se rozvést myšlenky, které se v ní objevily. Jako nezbytnou podmínku jakékoliv změny současného stavu viděla všeobecnou morální obnovu. Podobně jako Rerum novarum kritizovala kapitalismus pro popírání morální a sociální stránky hospodářství, kdy touha po co největším zisku vede kbezohlednému využívání dělníků, asoučasně se postavila proti socialismu obhajobou soukromého vlastnictví. Kromě morální změny pokládala za podstatnou i změnu institucí, přičemž formulovala tzv. princip subsidiarity: „To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší.“⁵ Proto, aby se zrušil nepřirozený stav, kdy následkem přehnaného individualismu existuje pouze stát a jedinec, a zároveň byla realizována zásada subsidiarity, volala encyklika po znovuobnovení přirozených společenství, která vyplní vzniklou prázdnotu. Mezi přirozenými společnostmi, které stojí mezi státem a jedincem, přikládala zvláštní význam stavům. Pokládala je za významné pro vyřešení neutěšené sociální situace. Domnívala se, že vznikem stavů by se mohlo zrušit nepřátelské rozdělení společnosti na třídy a mohla by být znovuobnovena jednota společnosti. Myšlenky obsažené v papežských encyklikách našly v přispěvatelích Řádu výrazné obhájce. Hospodářským a sociálním otázkám byla v Řádu věnována zvláště přispěním Stanislava Berounského velká pozornost. Řádisté navazovali na významné katolické sociální myslitele, z nichž velikého vlivu dosáhl především Hilaire Belloc, jehož knihu „Otrocký stát“ vydanou česky roku 1921 označoval František Lazecký za určující pro vývoj myšlení zakladatelů Řádu. V této knize kritizoval Belloc kapitalismus pro zničení soukromého vlastnictví, kdy středověký systém, v němž byla většina lidí vlastníky, byl zničen svobodným podnikáním, které znemožnilo malým vlastníkům konkurovat majetnějším, a tudíž je nutilo zbavovat se svého majetku anechat se zaměstnat v námezdním poměru. Tak vznikla skupina držitelů tzv. výrobních prostředků a podstatně početnější skupina nemajetných. Řádisté vyčítali kapitalismu hlavně jeho důraz na hospodářskou činnost, která ztrácí svou funkci prostředku kdosažení vyšších cílů asama se stává cílem nejvyšším. Opůvodu tohoto jevu jsme se již zmínili v souvislosti s Voříškovým článkem „Současný antimodernismus“. Socialismus se jim jevil jako pouhá reakce potlačované třídy na kapitalismus. Nelíbilo se jim na něm popření člověka ve prospěch kolektivu apředevším neúcta k jakékoliv svobodě. Podobně jako encyklika Quadragesimo anno pokládali řádisté za vhodné řešení současných problémů ustavení stavovského zřízení. Sborník „Stavovská myšlenka“ byl jedním z největších projektů, který zastánci stavovství v Čechách připravili. Vznikl na základě přednášek, které byly předneseny na 3. Akademických týdnech v Praze, a jeho větší část byla tvořena studiemi přispěvatelů Řádu. Jednotlivé příspěvky se v detailech odlišovaly, přesto podstata zůstala stejná. Přirozené sdružení lidí podle povolání, podle funkce, kterou toto povolání má ve společnosti, povede k překonání rozdělení společnosti na dvě proti sobě stojící skupiny zaměstnanců a zaměstnavatelů. Vzor byl hledán ve středověkém cechovním zřízení, kde členy jednoho cechu byli jak mistři, tak tovaryši. Lidé se budou sdružovat do stavů podle jednotlivých povolání atyto stavy se sdruží do vyššího stavu, například hospodářského nebo vojenského. Stavovství se jim jevilo jako přirozený systém stojící mezi krachujícím kapitalistickým individualismem a socialistickým kolektivismem. Kromě funkce hospodářské, kterou u stavovského zřízení zdůrazňovala encyklika Quadragesimo anno, poukazovali řádisté i na její uplatnění v politickém zřízení. To bylo úzce spojené s kritikou demokracie. I pro tuto kritiku řádisté mohli a také nacházeli výrazné vzory v zahraničí (Berďajev, Chesterton atd.). Hlavním terčem byla demokracie parlamentní, na které jim vadil především vznik stranické oligarchie, kdy vláda lidu se mění ve vládu stranických aparátů. Stavovský parlament pokládali za reprezentativnějšího zástupce lidu než parlament složený z politických stran. Stavovský parlament měl též zaručit, že žádná skupina obyvatel nebude otevřeně znevýhodněna. Za nezbytnou podmínku stavovství pokládali autonomii stavů. Proto italský korporativní systém nepokládali za stavovský v pravém slova smyslu, protože totalitní tendence, které vykazoval, rušily nezávislost stavů na státu, což je základní princip stavovství. Důkladně tuto otázku v uvedeném sborníku rozebíral Jiří Havelka ve svém článku „Stavovská myšlenka“.
Přesto, že Řád veřejně deklaroval nezávislost na jakékoliv politické straně, nezabránilo to spekulacím o opaku, především o spojení se stranou agrární, která údajně Řád využívá k boji proti ČSL. Obvinění nestojí úplně na vodě, neboť Stanislav Berounský a Jan Hertl byli v agrární straně aktivní apřispívali například do Časopisu agrární mládeže nebo do Brázdy. I v pozdějších letech měli užší styky s agrárníky. Přesto se v žádném případě nedá říci, že by tyto styky měly vliv na Řád. Jediné, v čem se zájem o agrární hnutí projevil, jsou hlavně články Jana Hertla věnované základům agrární ideologie a vztahu průmyslu a zemědělství. Ty však byly k agrární straně spíše kritické. Na druhou stranu je pravda, že Řád nepatřil kpříznivcům strany lidové, ale je naprosto nesmyslné přikládat to vlivu agrárníků. Československá strana lidová se netěšila mezi katolickými intelektuály, až na malé výjimky (Alfred Fuchs), veliké oblibě. Bylo to spojeno s nedůvěrou k celé první republice, která se zdála být zbudována na idejích, s nimiž se nemohli v žádném případě ztotožnit. Jen těžko mohli souhlasit s Masarykovým liberalismem a protikatolictvím, měli výhrady k parlamentní demokracii i kapitalismu. Strana lidová, členka všech meziválečných koalic, jim pak připadala jako špatný reprezentant katolictví. Ačkoli v Řádu nevycházela přímá kritika strany lidové, bylo možno na ni vztáhnout některé články obecnější povahy. Nepříliš vřelý vztah k první republice se projevil po jejím krachu, kdy konec republiky byl katolickou pravicí přijat s jistým zadostiučiněním, neboť od počátku varovali, že je založena na chybných základech. To ovšem v žádném případě neznamená, že by z tohoto zániku měli radost, jak někteří tvrdí, pouze konstatovali, že před takovými konci varovali.
Řád však zdaleka nebyl pouze revuí politickou, velká část byla vyhrazena poezii. Mezi básníky, kteří zde publikovali, byli Václav Renč, František Lazecký, Josef Kostohryz, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Suzanne Renaud nebo František Hrubín. Nezapomínalo se ani na literární kritiku, kterou obstarávali například Jan Franz, Timotheus Vodička, Jaroslav Červinka. Z nejpilnějších přispěvatelů Řádu byl Josef Vašica, který zde uveřejnil mnohé články k historii české literatury, a to především v období baroka. Úspěšně mu sekundovali Jan Vilikovský, později i Oldřich Králík. Svůj prostor si zde našla historie, liturgie, filosofie, próza, hudba a mnohé další. Řád kromě domácích autorů publikoval i přehršli překladů. Symbolicky jako jeden z prvních článků v Řádu vůbec vyšel „Dnešní svět“ od Georgese Bernanose, ve kterém francouzský spisovatel kritizuje celkovou situaci současné společnosti. V Řádu bylo lze najít články Nikolaje Berďajeva o demokracii, Hilaire Belloca o víře, Romana Guardiniho o svobodě, kardinála Newmana, Christophera Dawsona, Victora- L. Tapieho, Ortegy y Gasseta, G. K. Chestertona, Leona Bloye a dalších, básně Franze Kafky, Rainera Marii Rilka, Paula Verlaina, Paula Claudela, Charlese Péguyho a dalších. Zvláštní pozornost si zaslouží články Waldemara Guriana o ruském komunismu, zejména jeho rozbor logického vztahu mezi komunismem a terorem, a článek Alfredo Mendizabala o antisemitismu v hitlerovském Německu.
Po roce 1939 se Řád stal skoro výhradně literární revuí, ve které začínali poněkud překvapivě i později nechvalně proslulí Jan Pilař a Jiří Šotola, a to, světe, div se, publikací katolických veršů. Své začátky si zde odbyli i mnozí další jako František Listopad, Jan Grossman, Rio Preisner či Jan Vladislav. V polovině roku 1943 bylo pro nedostatek papíru vydávání Řádu zastaveno.
S revuí Řád bývá často spojován týdeník Obnova, resp. Národní obnova. Toto spojení není zcela neoprávněné, neboť většina z přispěvatelů Řádu publikovala i v Národní obnově, přesto by se nemělo přeceňovat. Především v Národní obnově publikovalo hojně autorů, kteří neměli s Řádem nic společného a patřili k okruhům kolem časopisů Akord, Na hlubinu a dalších. Dále existoval velký kvalitativní rozdíl mezi oběma periodiky. Národní obnova vycházela jako týdeník, čemuž odpovídal i typ článků, ty byly pochopitelně kratší a většinou i mělčí, často jen komentáře nebo poznámky, a mnohdy se od sebe názorově diametrálně lišily. V podstatě se jednalo o rozdíl mezi novinami a intelektuální revuí.
Revue Řád žije v povědomí české veřejnosti jako časopis, který se snažil vybudovat v Čechách autoritativní režim a vzory pro to hledal u Mussoliniho, Salazara a Franka. Tento názor je hluboce nepravdivý a svědčí buď o neznalosti, nebo zlé vůli jeho šiřitelů. K základním tématům Řádu patřila svoboda. František Lazecký v už zmíněné poznámce „Řád“ napsal: „Milujeme především Svobodu a Spravedlnost, neboť jedno bez druhého je jako strom bez kořenů i koruny.“ ⁶ A bylo to právě zničení svobody, co řádisté nejvíce vyčítali modernímu světu. Přičemž si uvědomovali, že se tak stalo paradoxně právě ve jménu svobody. Volání po svobodném hospodářství vedlo ke zničení soukromého vlastnictví a k otroctví. Volání po politické svobodě vedlo k teroru většiny vrcholícím v hitlerovském Německu. Volání po osvobození od staré morálky vedlo k rozpadu rodin a obecnému úpadku mravů. Volání po osvobození od přirozených společenství vedlo ke zmohutnění státu. Řádisté hledali meze, kdy svoboda přestane ničit samu sebe. Záchranu hledali v malém, avšak pevném státě, v soukromém vlastnictví a rodině jako nezbytných základech svobodné společnosti, ve víře v Boha a s ní spojené křesťanské morálce.
Mezi největší obhájce svobody v Řádu patřil Karel Schwarzenberg.
ŽIVOTOPISNÉ POZADÍ
Karel Bedřich Maria Josef Jan Nepomuk Cyril Metod kníže ze Schwarzenbergu se narodil 5. 7. 1911 jako syn Eleonory, rozené hraběnky z Clam-Gallasu, a Karla, knížete ze Schwarzenbergu. Byl šestým Karlem v řadě orlické větve rodu Schwarzenbergů založené slavným vítězem od Lipska, polním maršálem Karlem knížetem ze Schwarzenbergu.
Náhlá úmrtí děda a vzápětí počátkem války i otce učinila Karla v jeho třech letech hlavou rodu. Své dětství spolu s bratrem Františkem mladším o dva roky trávil většinou na rodinném panství na Orlíku, vČimelicích nebo vPraze. Výchova byla svěřena domácím vychovatelům P. Stanislavu Sudovi a dr. Františku Pekařovi, nezanedbatelný byl vliv poručníka obou chlapců, prastrýce Bedřicha Schwarzenberga. V domácí výuce se pokračovalo i po zapsání na Akademické gymnasium ve Štěpánské ulici, kam Karel docházel pouze k přezkoušení. Pro jeho talent zajisté svědčí, že odmaturoval roku 1929 s vyznamenáním. V roce 1925 několik měsíců studoval na Lyceu Alpinum ve Švýcarsku, kde se zdokonaloval hlavně v jazycích (v dospělosti byl uznávaným polyglotem). Po maturitě pobýval jistou dobu na lesnické praxi v Německu. Po návratu začal navštěvovat lesnickou fakultu Vysokého učení zemědělského a lesního inženýrství, kterou však záhy opustil, a v roce 1931 narukoval k 8. dragounskému pluku knížete Václava Svatého v Pardubicích a v Bohdanči. Varmádě postupně dosáhl až hodnosti poručíka jezdectva. Roku 1933 věren svému největšímu zájmu se zapsal jako student historie na filosofické fakultě University Karlovy. Mezi jeho učitele patřili Zdeněk Kalista, Josef Pekař, Josef Šusta, Jaroslav Bidlo. Schwarzenbergův zájem byl zaměřen na středověké dějiny, dějiny umění a hlavně, díky prof. Okuněvovi, na dějiny a kulturu pravoslavných zemí. Karel Schwarzenberg – přes nesporný zájem – studia do začátku války nedokončil. Zajisté též pro povinnosti plynoucí z obhospodařování rozsáhlého rodinného majetku, ale jistě nejen pro to, mnoho času mu zabírala jeho publikační činnost. Politicky se angažoval v Hnutí za Nové Československo, v Národním sjednocení a v Národním souručenství.
Roku 1934 pojal v kostele sv. Mikuláše za ženu Antonii rozenou princeznu z Fürstenbergu, která ho obdařila čtyřmi potomky – Marií, Karlem, Bedřichem a Annou. Na konci dvacátého roku existence Republiky československé se v souladu s rodinnou tradicí demonstrativně přihlásil kčeské národnosti. Nacistická okupace přinesla nucenou správu na schwarzenberský majetek. Na sklonku protektorátu se účastnil, podobně jako jeho bratr František, ozbrojeného boje proti německé armádě apři nebezpečné noční akci se vážně poranil. Za účast v odboji mu bylo uděleno několik českých a francouzských vyznamenání. V obnovené republice se na čas stal předsedou národního výboru vČimelicích. Pochopitelně ani tři roky nacionálně socialistické revoluce nejsou šťastným obdobím. Podruhé v přímé časové následnosti se stává svědkem a do jisté míry i obětí praktické realizace myšlenek, proti kterým vytrvale bojoval a jejichž příchod prorocky předvídal.
O tom, že nová republika není budována na zásadách spravedlnosti, ale zásadách práva neznalé revoluce, se mohl přesvědčit velmi brzy a důrazně na příkladu svého strýce. Majetek primogenitury Hluboká, Třebová, Vimperk, Krumlov a další byl vyvlastněn zákonem č. 143 ze dne 10. července 1947 o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na Zemi českou. Jednalo se o jistý posun od doby dekretu prezidenta republiky ze dne 21. června 1945, číslo 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, který na Adolfa Schwarzenberga nemohl být pro jeho prokazatelné antifašistické postoje uplatněn, neboť tehdy byla v pozadí pochybná teorie kolektivní viny jako jistého druhu ospravedlnění zločinnosti aktu, kdežto tentokrát se již žádným ospravedlňováním nikdo nezdržoval. Karlu Schwarzenbergovi se dostávalo i dalších upozornění, že je osoba režimu nepohodlná, Adolf F. J. Karlovský ve svém nekrologu, uveřejněném v exilovém časopise Reportér a též přetištěném v knize Český šlechtic František Schwarzenberg,¹ zmiňuje příhodu, kdy „nemůže být kníže Karel na přímý zásah ministra vnitra Noska zvolen do čela obnovené Československé heraldické společnosti, ale smí se stát pouze jejím místopředsedou“, Mojmír Chromý ve svém článku „Za českým heraldikem“² zase podotýká, že pro jméno autora nemohou vyjít „Písně českého státu“, jejichž vydání bylo již jednou za protektorátu zmařeno. Karel Schwarzenberg se stával častým objektem útoků především komunistického tisku. Pro jeho charakter svědčí, že se nevzdal a nestáhl do ústraní, ale naopak velmi čile publikoval a nevyhýbal se ani přímým konfrontacím s budovateli zářných zítřků. Tak mohla nastat i situace, kterou ve svých pamětech vzpomíná Zdeněk Kalista, kdy se na valné hromadě Spolku československých filosofů „rozvinul boj, jaký spolková shromáždění toho druhu nepamatovala“, kde mluvčím „útočného komunismu“ byl Eduard Goldstücker a proti stál „bojovný kníže Karel Schwarzenberg“.³ Jaro 1948 proležel s těžkým zápalem mozkových blan a pravděpodobně tím unikl zatčení. Na doléčení odjel do Itálie, odkud se již domů nevrátil, zůstal v Rakousku, záhy následován svou rodinou. Vzhledem kosudům souputníků z Řádu a i některých příbuzných lze mluvit o nemalém štěstí.
V exilu se zpočátku živil jako správce knihovny v Salzburgu. V roce 1955 ukončil studium historie na Vídeňské universitě a pokračoval v aktivní vědecké činnosti, jejímž výsledkem bylo několik historických knih anespočet článků včeských exilových i cizojazyčných časopisech a sbornících. Velmi se zasloužil o uspořádání Schwarzenberského rodinného archivu v Murau a zmapování slavik ve vídeňské Národní knihovně. Nezanedbatelná je též jeho mnohaletá činnost ve funkci předsedy Křesťanské akademie v Římě či aktivní působení v rámci českého velkopřevorství Maltézského řádu. O významu osoby Karla Schwarzenberga vypovídá kromě jiného též to, že se stal jako první Čech po roce 1918 rytířem řádu Zlatého rouna. Byl bailly velkokřižník Konstantinského řádu sv. Jiří a komtur bavorského řádu sv. Jiří. Zemřel 9. dubna 1986. Za účasti rodinných příslušníků, významných hostů a zaměstnanců schwarzenberských panství byl uložen do rodinné hrobky v Murau.
PRÁCE KARLA SCHWARZENBERGA
UVEDENÍ
Karel Schwarzenberg začal uveřejňovat své politické články po návratu z prezenční vojenské služby. Jeho názory ho logicky vedly, jak bude z dalšího více patrno, k okruhu kolem již vycházející revue Řád. O konkrétním setkání se nám zachoval tento deníkový záznam: „25. 11. 1933... Potom mne Hynie zavedl do společnosti kluků, kteří vydávají Řád. Tady neobyčejně hlomozíce táhli jsme z kavárny uDenise do Lobkovické vinárny, odtud do (nečitelné slovo), odtud do buffetu Koruny, pak jsem ještě s Berounským seděl do 1/2 2 ráno na lavičce na Karláku a debatoval o použití slova demokracie, což já mám za slovo mravně význačné, on ale za blbost.“¹ Vztah mezi Karlem Schwarzenbergem a Řádem se brzy stal vděčným objektem spekulací, jak ukazují například paměti Zdeňka Kalisty: „Vznikla přirozeně otázka, kdo financuje tento list, za nímž se jinak neobjevovala žádná spolková nebo stranická či skupinová základna. Netrvalo pak dlouho a začalo se vyslovovat jméno mladého, tehdy, tuším, dvaadvacetiletého Karla ze Schwarzenbergu, majorátního pána druhé, počeštěné větve knížecího rodu Schwarzenberského“.² Tato domněnka není úplně pravdivá už jenom z toho důvodu, že Karel Schwarzenberg se dostal k Řádu až ke konci prvního ročníku. Na druhou stranu je mimo pochybnost, že jako jediný majetnější z okruhu Řádu často vypomáhal finančními příspěvky. V Řádu publikoval Schwarzenberg svůj vůbec první článek, který vyšel pod pseudonymem Malidajev,³ toho použil i u článku druhého, poté však začal užívat pseudonym Jindřich Středa, který pro něj údajně vymyslel podle biskupa Jana ze Středy František Lazecký,⁴ tomu pak zůstal věren i při svém odchodu do exilu.⁵ Do Řádu přispíval Karel Schwarzenberg pravidelně až do jeho zastavení. Články byly většinou většího rozsahu, výjimečně se jednalo o kratičké poznámky. Týkaly se témat politických, historických, církevních i kulturních. Většina teoreticko-politických názorů, o kterých budeme dále pojednávat podrobněji, se objevila právě zde. Názorová příbuznost mezi řádisty a Karlem Schwarzenbergem je natolik podstatná, že pro bližší pochopení jeho díla byla tato práce uvedena kapitolou o Řádu.
Některé příspěvky, které byly původně otištěny vŘádu, lze najít vNárodní obnově. Do té psal Karel Schwarzenberg opět pod pseudonymem Jindřich Středa aopět otématech historických a politických. Objevil se zde i článek heraldický v seriálu oheraldice vyplňovaném nejvíce studiemi Břetislava Štorma. Ten byl podepsán pravým jménem. V Národní obnově byl Karlem Schwarzenbergem užit kromě již zmíněného Středy též pseudonym Bojna a to pod úryvkem ze studie o Charlesi Maurrasovi (19. 9. 1939), původně vydané vKnihovně Nového Československa, nazvaném „Charles Maurras, jeho postava a cesta“, a pod provokativním článkem „Poznatky“ (11. 11. 1939), komentujícím úvodník z Der neue Tag. Pseudonym Bojna (a značka B.) je spojen s druhou a dosud opomíjenou skupinou Schwarzenbergových politických článků, studií a komentářů – s pracemi uveřejňovanými až do roku 1938 v periodikách patřících k Hnutím za Nové Československo – ve Vlajce, Národní výzvě, Národním státě, Národní republice, Novém Československu a dalších. Kromě několika článků ve Vlajce se jednalo o věci kratší, mnohdy délky několika řádek, náplní byla opět politika.
Mnohé možná překvapí, že Karel Schwarzenberg působil v tzv. fašistických časopisech, a neudivuje, že tuto část jeho publicistiky nezaznamenal žádný z jeho životopisců. Odpověď na otázku, co ho vedlo k tomuto hnutí, lze hledat jak v jeho článcích, tak především v deníku, který si od dětství pravidelně vedl. Karel Schwarzenberg se velmi obával příchodu komunismu, ke kterému podle jeho názoru kapitalismus a demokracie nezbytně vedou. Demokracie vytvořením všemocného státu a kapitalismus vytvořením početné třídy nemajetných, kteří svoji jedinou naději vidí v komunismu a jsou pro jeho vítězství schopni udělat cokoliv. V deníku můžeme najít mnohé zmínky o nezvratném příchodu rudé revoluce a o sklepech Jekatěrinburských, jakož i zoufalství nad neschopností politického katolicismu především ČSL. Jediné hnutí, které viděl jako natolik masové, aby bylo schopno zabránit komunismu, a ve kterém by byl zároveň schopen prosadit své názory, bylo hnutí tzv. národovců, jak se čeští fašisté sami nazývali. Jeho případ nebyl výjimkou mezi katolickými intelektuály, můžeme připomenout například již zmíněného Jana Scheinosta. K samotnému hnutí byl velmi kritický. Vdeníku můžeme najít stížnosti na myšlenkovou změť a neujasněnost, na fanatismus, na iracionalitu, antisemitismus, antiněmectví atd. Od počátku svého působení prosazoval své názory jako program, sepsal dokonce brožuru, která se měla stát budoucím programem hnutí.⁶ Jeho snaha se nesetkala s valným úspěchem, i když se mu podařilo vytvořit celkem početnou skupinu monarchistů uvnitř národoveckého hnutí. Jedním ze základních zlomových bodů ve vztahu k fašistům byla válka o Habeš, která byla předmětem ostrých sporů. Koncem roku 1937 už vyslovuje naprosté zhnusení a bezmoc. Oficiálně opouští fašistické hnutí vystoupením z Hnutí za Nové Československo na podzim roku 1938. Bohužel prvorepublikovému fašistickému hnutí se dodnes nedostalo zasvěcené studie, která by se zbavila ideologických předsudků a byla schopna patřičně rozlišovat. Je dobré zmínit, že je rozdíl mezi Vlajkou Rysovou a Vlajkou před rokem 1939, která byla výrazně protinacistická. Z programu Hnutí za Nové Československo, ke kterému měl Karel Schwarzenberg nejblíž, je důležité připomenout, že se hlásilo ke křesťanství, stavělo se proti stranické demokracii, snažilo se o vybudování stavovského zřízení (i když konkrétní forma se poněkud lišila od té, kterou prosazovali řádisté) a bojovalo proti marxismu. Toto jsou body, ve kterých se s nimi jak Karel Schwarzenberg, tak i ostatní katolická pravice mohli shodnout. Horší to bylo s ostatními částmi programu jako fanatickým antisemitismem atd. a zvláště s konkrétnějšími akcemi jako rukopisným bojem, sporem o insignie atd. Konkrétní pokus o navázání kontaktů mezi skupinami kolem Řádu a kolem Vlajky přes nadějný průběh skončil neúspěchem: „11. 10. 1934. Svedl jsem dohromady Vlajku a Řád, ale s nevalným úspěchem, dlužno přiznat. Pilo se sice.“⁷
Poznámky:
Úvod
1. Deníkový záznam z 19. 4. 1935, OA Třeboň VI-6-21.
Řád

1. František Lazecký: Jak vznikl jeden časopis. Akord 5,6, ročník XV.
2. fl- Řád, Řád II. str. 94.
3. Fučík Bedřich, Bartošek Karel: Zpovídání. Toronto 1989
4. Trapl Miloš: Pol. a ČSL v Československu v letech 1918-38. Praha 1990.
5. Sociální encykliky (1891-1991). Praha 1996.
6. fl- Řád, Řád II., str. 94.

Životopisné pozadí

1. Škutina Vladimír: Český šlechtic František Schwarzenberg. Praha 1990, str. 38.
2. Chromý Mojmír: Za českým heraldikem. Heraldická ročenka 1986, str. 93.
3. Kalista Zdeněk: Po proudu života (2.). Brno 1996, str. 658.

Uvedení

1. OA Třeboň VI-6/19.
2. Kalista, op. cit., str. 368.
3. OA Třeboň VI-6/19. „22. 3. 1934. Dostal jsem číslo Řádu, kdež je moje první tištěná práce, podepsaná Malidajev (rozuměj: přesmyčka z Lamidaeff (Poldéve) Malý – d’ A. F.). Sice tam kvůli censuře něco opravili...“
4. Ladislav Jehlička: Křik Koruny svatováclavské, Brno samizdat str. 152.
5. V narážce na tento pseudonym přišel Karlu Schwarzenbergovi korespondenční lístek od Jakuba Demla: „Odjakživa, Jasnosti, nejraději mám sobotu (ze všech dní v týdnu). Ale Středa taky je dobrá.“ OA Třeboň VIII-b-24.
6. Bojna: Dějinný podklad národovectví. Praha 1936.
7. OA Třeboň VI-6/21.

Václav Hrabák: Karel Schwarzenberg – díl 2.
KONZERVATISMUS, LIBERALISMUS, REAKCE
S politickou teorií se u Karla Schwarzenberga setkáváme skoro ve všech delších článcích. Uceleně se teorii věnoval v Řádu především v článcích porovnávajících středověk a současnost – „Obrana středověkých předsudků“, „Středověká svoboda“, „Svoboda a totalita“, v reakci na Carla Schmitta „Kato čili o svobodě plněním zákonů“ a v článku „Křesťanská společnost“. Ve Vlajce pak v článcích „Proč jsem reakcionář“, „O slovo“, „Myšlenka korunovace“, „O sněmu“. Zásadní význam má v Národní výzvě na pokračování uveřejňovaná studie „Dějinný podklad národovectví“, vydaná též jako brožura v Knihovně Nového Československa. Další články týkající se konkrétnějších problémů budou zmíněny na patřičném místě.
Přívlastek konzervativec, kterým byl Karel Schwarzenberg označen po vydání Rotreklova výboru většinou recenzentů, vypovídá spíše o mizení přesných významů slov než o pravém stavu věcí, jak se nám jeví ze Schwarzenbergových článků. Ten měl vůči konzervativismu zásadní výhrady a tomuto označení se vehementně bránil: „Politikou konservativní rozumí se politika protirevoluční, politika směřující proti liberalismu a socialismu s tím úmyslem, aby byl zachráněn (konservován) křesťanský řád společnosti. Nuže pravím, že taková politika je nemožná proto, že není už křesťanského řádu společnosti. Prostě revoluce zvítězila a každá úvaha o nynějších povinnostech křesťana ve společnosti musí vyjít z této skutečnosti,“ ¹ a dále „...nutno si povšimnouti, kolik v konservatismu je obsaženo zbabělosti. Neboť co dělí konservativce od reakcionáře? Právě to, že konservativec odmítá jíti zpět, odčiniti jakékoli hotové vítězství pokrokáře, odmítá vůbec bojovati, jen úpí a prosí, aby mu byl zachován přítomný stav...“ ² Karel Schwarzenberg se naopak domníval, že naše doba potřebuje nutně nějakou akci, plně v souznění s Lancknechtovým: „Nikoli rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast.“ ³ Uvědomoval si, že vzhledem ke stavu, jakého společnost dosáhla, již nejde pouze brzdit a tvářit se, že uchováváme tradiční řád. Ten se mu zdál naprosto ztracen. Program viděl v reakci, proti aktivní revoluci stavěl aktivní kontrarevoluci. Napsal: „Toto je reakce: Bojovati za pravdu a neustupovati. Bůh dá vítězství, chce-li. Blbci ovšem tvrdí, že reakce znamená návrat k určitému stupni vývoje, návrat paruk, nebo skřipců, nebo ulic bez kanálů. (Ad tři, tyto lze nalézti i v dnešní Praze.) Tomu tak není, nýbrž reakce znamená návrat k určitým nikoli věcem, nýbrž ideám.“ ⁴ Proto viděl jako jedinou možnost, jak porazit levici a zvrátit nepříznivý vývoj, aktivní činnost na základě propracovaného programu.
Druhé označení, které bývá Schwarzenbergovi připisováno, je legitimista a nutno hned dodat, že za toho se vskutku pokládal. Byla to právě ztráta smyslu pro legitimitu, co nejvíce vyčítal moderním státům. Ztráta smyslu pro práva, která existují nezávisle na státu a která stát nemůže zrušit. Původce popření myšlenky legitimismu viděl v liberalismu a s ním spojené ideologii parlamentní demokracie: „Poněvadž totiž svrchovaný jedinec není ničím omezován, nemá ani Boha, ani pána, ni dieu, ni maitre, ani králův, ani papežův, ani heteronomní mravnosti, ani otcovské autority, ani dědičné tradice, ani konečně národního citu (nanejvýš má třídní zájem), poněvadž jedinec je dokonale a doslovně svrchovaný, tedy jedinci dohromady jsou také tak svrchovaní: Eritis sicut dii, dokonce ne scientes, nýbrž statuentes bonum et malum . Proto demokratický stát, tj. orgán, zástupce „polovice + jednoho jedince“, je všemohoucí, má monopol právní, jak se dnes všeobecně uznává, není žádného právního pramene mimo stát, a tedy není žádného práva a žádných svobod, aby je stát nemohl zrušit. Nikdo nemá nabytých nezrušitelných práv vůči státu, stát nemá pevných závazků ani ze smluv, ani z logiky, může si ponechat předplacenou penzi, rozvázat katolický sňatek nebo třeba zavést prohibici, sterilizaci nebo povinné nošení kroužků v nose.“⁵ Na suverénního, od všeho osvobozeného člověka jako původ většiny moderních nešvarů poukazovali mnozí autoři, my jsme to mohli vidět například u Rudolfa Voříška. Na Schwarzenbergově analýze je zajímavé, jak tuto myšlenku uvádí do souvislosti se vznikem demokratické teorie o suverenitě lidu. Pozoruhodný je pak zvláště poukaz na příčinný vztah mezi demokracií a absolutním státem. Suverénní stát, jak jej vytvořila demokracie, může úplně všechno, neboť není ničím vázán. V základech moderních diktatur viděl Karel Schwarzenberg demokracií proklamovanou suverenitu lidu. „Nemylte se, demokraté, vy jste to, kteří jste totalitní stát vynalezli, stát, který nic mimo sebe nezná.“⁶ Není pak divu, že obě největší moderní diktatury, komunismus a nacismus, se pokládaly za zosobnění vůle lidu. Karel Schwarzenberg také ukázal na nutný vztah mezi demokracií (suverenitou lidu) a právním pozitivismem. Správně viděl, že liberální teorie státu a práva neumožňuje obranu před diktaturou. Na základě čeho by mohla být založena, když neexistuje nic mimo stát, žádná práva, žádné svobody, nic. Karel Schwarzenberg poznal význam práva, které stojí mimo stát a které stát nemůže porušovat. Navazoval přitom na křesťanskou tradici přirozeného zákona. Stát není suverénní. Stát musí uznávat práva a svobody, které pocházejí z mravního řádu. Jedině stát, který své právo naváže na mravní řád, si může nárokovat závaznost svých předpisů, závaznost morální. Je omezen, nesmí porušit práva a svobody svých občanů ani jiných částí společnosti – obcí, rodin, stavů, zemí atd. Nemůže dělat, co se mu zlíbí.
Součástí Schwarzenbergova legitimistického postoje je i neuznávání vlád, které se dostaly k moci porušením práva. Proto rozlišoval vládu legální od vlády legitimní. Vláda legální je taková, která je právě umoci. Může se však stát, že taková vláda je nelegitimní, že vládne neprávem. Například tehdy, když se k moci dostane revolucí nebo porušením následnických práv. Vládou legitimní může být i taková vláda, která není právě u moci. Toto rozlišení mělo vliv na Schwarzenbergův pohled na revoluci a povstání. Revoluce je podle něj násilný boj proti legitimní vládě a je nepřípustná. Naopak povstání je ozbrojené vzbouření proti nelegitimní vládě nebo proti vládě, která výrazně porušuje práva a svobody, a to pak je nejen oprávněné, ale i nutné. Toto rozlišení bude důležité u článků věnovaných Španělsku. Je zajímavé, že své pojetí legitimity dával Karel Schwarzenberg často do souvislosti se státoprávním bojem z období monarchie. Ukazoval, že ten byl postaven na stejném principu, neboť tvrdil, že práva českého národa na vlastní historický stát existují bez ohledu na to, zda je nějaký další stát uznává nebo ne, a tedy nikdy nemohla být zrušena. Tím se hlásil k dlouholeté rodinné státoprávní tradici.
Kromě uvedené ztráty smyslu pro legitimitu odsuzuje Karel Schwarzenberg na liberalismu vzývaný „pokrok až do zblbnutí“. Jako nejzhoubnější výsledky tohoto pokroku viděl vznik absolutního státu, nezaměstnanosti a totální války. O vzniku totalitního státu jsme již hovořili v souvislosti se ztrátou legitimity. Schwarzenbergovi vadilo, že stát nemá meze a hojně toho využívá. Stejně tak jako encyklika Quadragesimo anno i on přikládal velký význam mezistupňům, přirozeným organismům stojícím mezi státem a jedincem. Zánik těchto společenství viděl, podobně jako mnozí další, opět v liberální teorii osvobozování. Moderní stát ve své cestě za absolutním vládnutím všechny přirozené útvary – kraje, stavy, národnostní menšiny, university atd., které mohou člověku pomoci v obraně před jeho všemocností – ruší nebo je činí na sobě závislé. Nejpodstatnější čin liberalismu tohoto druhu viděl Karel Schwarzenberg v ničení rodiny. Liberalimus prohlásil, že existuje pouze stát ajednotlivec, rodina – nejpřirozenější společenství se mu do jeho pohledu na svět již nevešla. Proto ji všelijak omezuje (dědické daně atd.), obírá o její práva a dává jí najevo, že je pouze trpěná. Jednu z cest, jak je rodina omezována, a jedno z největších zel liberalismu (jedna z nejlepších cest k totálnímu státu) vůbec vidí Karel Schwarzenberg v povinné školní docházce: „Ostatně moderní stát se považuje za oprávněna vymáhat od svých poddaných tento neomezený rozsah nevolnosti; neboť prohlásiv děti za svěřené nikoliv rodičům, nýbrž jemu, osobuje si stát právo nutit svoje občany kmyšlení, jaké se jemu líbí. Sama o sobě jest tato usurpace práv rodiny a duše nesnesitelná, ale stává se trojnásob nesnesitelnou nestálostí moderních poměrů. Neboť jestliže ve Spartě vychovával stát veškeru mládež, vychovával alespoň po staletí ze všech Sparťany; moderní stát však si připisuje právo dělat ze všech dětí dnes republikány, zítra fašisty, pozítří komunisty a pak patrně roajalisty. Toto je nesnesitelné.“ ⁷ Jasně vidí, proč tak stát činí, proč brání rodině, aby mohla vzdělávat nebo nevzdělávat své děti, jak se jí zachce. Je to nejlepší způsob, jak si zpracovat člověka, aby se z něj stal poslušný „poplatník“ bez samostatného myšlení, kterého může stát naprosto ovládat. A nevidí jako náhodu, že v dnešním školství je samostatné myšlení to poslední, k čemu jsou studenti vedeni. „Vzdělání prý musí být všem stejně přístupné. Tu tedy pokrok se nejpronikavěji dotkl výstavby společnosti. Nic tak nepřispělo ke změnám posledních 150 let jako nucené školní vyučování mládeže. To mělo tyto hlavní důsledky: Zmizela stará nezávislost člověka na státu. Jestli stát řídí každodenní činnost člověka ve věku, kdy ještě nemá žádného zájmu na věcech veřejných, žádnou činnost vůči státu nevykonává, ještě ani občanských práv nemůže mít, jak nemá stát regulovat život občana v povolání na veřejnost vystupujícího.“ ⁸ Tak se podařilo vytvořit člověka, který neumí bránit svoji svobodu, a nejen to, on na ni neumí ani myslet.
Rozbitím starých společenských pořádků umožnil liberální pokrok vládu peněz, neboť to jsou peníze, které nyní zaručují místo ve společnosti. To způsobilo vznik kapitalismu a s ním i nového vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec, vztahu, který je řízen pouze touhou po co největším výdělku, neboť jiný prospěch než hospodářský už nemůže zaměstnavatel – kapitalista mít. Kapitalismus viděl Karel Schwarzenberg jako veskrze špatný systém. Ve své kritice se nelišil od výhrad vznesených Hilairem Bellocem nebo papežskými encyklikami. Nejvíce mu na kapitalismu vadilo, že zbavuje lidi možnosti obživy. Nezaměstnanost, která je nutným důsledkem kapitalistického hospodářství, uvrhuje velké množství lidí do nesmírné bídy, kdy jsou postaveni před pouhé dvě možnosti – buď umřít hlady, nebo být vydržován z veřejných prostředků. Ztéto situace pak viděl přirozeně vznikat socialismus, neboť dělníci hledají způsoby, jak se bránit. Existuje tedy přímá souvislost mezi liberalismem a socialismem. Podle Schwarzenberga ani socialismus nic neřeší, protože i on vytváří moderní otroky: „Cílem socialismu není totiž přirozený cíl řádného státu; štěstí poddaných, neboli svoboda, nýbrž organisace, výkonnost, údernictví, gigantické stavby, jakýsi Egypt bez faraona, ale stejně zotročený.“ ⁹
Další věc, poslední, o které se zmíníme, kterou Schwarzenberg nejvíce vyčítal liberalismu, bylo umožnění vzniku totální války. Z jeho článků je cítit tušení možnosti vzniku války nové a též obrovský šok z války minulé, kterou podle jeho názorů pokrok přímo umožnil. „Ovšem pokrokovým humoristům stále ještě jsou pramenem veselí poslední rytíři, kteří se rozhořčovali nad vynálezem střelného prachu. (Patrně v mysli pokrokářů úkolem lidstva je vynalézati, avšak co se vynalezne, nebo kolik lidí to zabije, je vedlejší.) Titíž lidé se posmívají zálibě rakouského důstojnictva v jezdeckých útocích, právem konečně – neboť na plynovém útoku rozhodně nic k smíchu není.“ ¹⁰ Vadilo mu hlavně, že válka ztratila jakékoliv omezení. Všeobecnou brannou povinností se jí dostalo obrovských rozměrů. Popřením všech pravidel byl umožněn jakýkoliv prostředek k vítězství. Díky špatné diplomacii se státy stávají čím dál tím méně schopny válkám předcházet. „Po světové válce demokraté, přece jen dotčeni čtverečnými kilometry mrtvol, jali se schůzovat po různých lázeňských místech a radit se, co a jak s válkou. Po mnohém mluvení a hodování (v Ženevě musel jeden státník být nakvap operován, poněvadž mu při jídle praskl žaludek) se usnesli na Kellogově paktu, prohlásili, že už se válčit nebude, ba naopak, že se stanou hrozné věci tomu, kdo by válku vypověděl. Výsledek? Války se tedy nevypovídají, avšak vedou.“ ¹¹
KRÁLOVSTVÍ, STAVOVSTVÍ, AUTONOMIE
Proti modernímu státu stavěl Schwarzenberg středověké státní zřízení jako systém, kterému se dosud nejlépe v lidských dějinách podařilo umožnit lidem žít svobodně. Uznával, že středověku chyběl kult svobody, známý z moderní doby, ale právě tím, že svobodu pojímal jako součást širšího řádu, zabránil, aby se zvrhla v opak. Na středověku vyzdvihoval v prvé řadě schopnost zachovat co největší samosprávu všem přirozeným složkám společnosti. Král se staral pouze o to, co nemohly nižší složky společnosti řešit samy, tedy hlavně o obranu a o soudnictví. Instituce státu jako Koruny, která se skládá ze dvou složek, z krále a ze stavů, umožňovala přesně vymezit práva krále a svobody poddaných. Král neměl monopol vojenské moci a byl do jisté míry ve vojenských věcech závislý na šlechtě. Nemohl si proto dovolit někoho utlačovat, neboť existovaly vhodné prostředky k obraně. To vše mu zabraňovalo v uzurpaci cizích práv. Za klad středověku pokládal Karel Schwarzenberg i vztah pán a poddaný. Ve středověku byla moc šlechty měřena počtem poddaných a ta měla důvod starat se o poddané i v případě, že z nich neměla ekonomický prospěch. Lidé tak měli jistotu, že nepřijdou o možnost obživy. Pán také nebyl neomezeným vládcem, protože žil stále v nejistotě možného povstání. I středověká válka byla Schwarzenbergem dávána za vzor. Především pro svou omezenost. Pravidla, kterými se striktně řídila, umožňovala, aby byli ušetřeni civilisté, kostely, aby se válčilo jen v určité dny atd. To, že se osoba, která válku vyvolala, musela účastnit boje a předtím musela nelehce získat finance, zamezovalo tomu, aby se válčilo z jiných než vážných důvodů.
Karel Schwarzenberg chápal význam přirozených celků fungujících ve společnosti pro udržení svobody. Proto pokládal za základ jakéhokoliv pravicového programu prosazování co největší autonomie. Všechny složky společnosti se o sebe musejí starat samy. Stát nastupuje pouze tehdy, kdy nelze věci řešit na nižší úrovni. Jak už bylo zmíněno, jedná se podle Schwarzenberga o soudnictví a obranu (vojenskou a diplomatickou). Nejvíce prostoru musí být ponecháno rodině jako nejdůležitější části společnosti, poté se postupuje zdola nahoru – obce, university, cechy, kraje, země. Proti názoru, že samospráva bude znamenat bujení úřednictva a korupci, napsal: „Proto také naprosto by nemělo významu poukazovati na korupční zjevy v samosprávě. Jednak totiž samosprávu zkorumpovaly právě živly, jež jsou zapřísáhlými odpůrci samosprávy; jednak a především centralisací nelze zjednati nápravu. Neboť zajisté kdo kradl v malé obci, tím snáze, tím bezpečněji, tím velkoryseji pokrade ve velkém ústředním úřadě, zatarase se neproniknutelnými rozpočty a mohutnými styky organisačními. Naopak, pro nejhorší korupci, pro korupci politickou, je centralisace přímo dělaná.“ ¹ Ve významu tzv. zásady subsidiarity jakož i dalších věcech se Karel Schwarzenberg shodoval s encyklikou Quadragesimo anno , na rozdíl od ní, která nedoporučovala žádný specifický politický systém, však shledával středověké zřízení jako zatím jediné, kde byly její myšlenky realizovány.
Karel Schwarzenberg nepochyboval o tom, že samospráva – svoboda vyžaduje silnou autoritu. „Aby mohla být složkám státu ponechána co nejširší svoboda, aby mohla býti svoboda dole, musí být autorita nahoře... Že vmoderním státě je tomu naopak, tkví v cizopasné povaze jeho.“ ² Takovou autoritou mohl být pouze král. Monarchie jediná má silnou autoritu, která pochází z tradice a která je posvěcena Církví. Naopak v diktatuře i demokracii je autorita slabá, a to proto, že svoji moc odvozuje od lidu. Diktatura i demokracie jsou závislé na momentálním veřejném mínění, proto se o něj musejí starat, k tomu potřebují kontrolu nad občany, což znamená uzurpaci práv. Monarchie, která není závislá na veřejném mínění, neboť její autorita pochází odjinud, si může hledět dlouhodobého obecného dobra. „Silná autorita není závislá na poddaných, a může jim proto poskytovat svobody, slabá autorita však musí poddané držet, neboť kdyby se mohli hnout, rozpadla by se.“ ³ Demokrat i diktátor nemají trvalejší vztah ke státu, proto ho mohou v klidu plundrovat. Naopak monarcha tento vztah má, vládne celý svůj život a ve vládnutí budou pokračovat i jeho potomci: to ho vede k tomu, aby se snažil o dlouhodobější prosperitu. Ani demokratický politik ani diktátor nejsou ničím vázáni. Král je vázán korunovačním slibem, kde svědkem mu je Bůh, musí dodržovat, co slíbil, a nesmí porušovat práva a svobody poddaných. Obhajoba monarchie patří k nejlepším a nejoriginálnějším částem Schwarzenbergovy politické teorie.
Demokracii Karel Schwarzenberg nezatracoval. Spolu s Chestertonem v ní viděl dobrou podstatu. Souhlasil s tím, že kde to jde, tam si mají lidé vládnout sami. Za správné naplnění této myšlenky ovšem pokládal samosprávu. Vtakovém případě by se nevylučovala s královskou vládou. Proti čemu se ostře stavěl, byla demokratická ideologie vytvořená liberály, hlásající, že vláda lidu je tehdy, když rozhoduje o všem „polovina + jeden“, a že vláda je vtělením vůle lidu (tím si lid vládne sám a samospráva není potřebná, je vtělena do parlamentu nebo do většiny). Tvrdil, že o pravdě nelze hlasovat. Nejvíce mu vadila demokracie parlamentní. „Ostatně poslanci se volí celkem podle toho, kolik peněz mohli vynaložit na volební propagandu. Což je všeobecně známo. Jakmile tedy složení sněmovny není výsledkem nějaké vůle lidu, nýbrž vypočitatelnou výslednicí nákladů na tisk a podobné věci, nemá vskutku smyslu mluvit o lidovládě.“ ⁴ Na demokracii se mu nelíbilo, že stát není schopen pro neustálý boj stran aktivně jednat a že nemůže mít koncepční politiku, když se každou chvíli mění ministři a jednou se jde nalevo, podruhé napravo. Žádná ze stran „...nikoho skutečně nezastupuje, strany tudíž nejsou nositelkami mandátů (latinsky rozkazů) voličstva a nemají žádného vymezeného úkolu, nýbrž dělají politiku. Slovo politika pak se dostalo do takové pověsti, že vše slušné se nazývá nepolitickým; před časem jacísi dobří občané dokonce zakládali politickou stranu nepolitickou.“ ⁵ Už jsme viděli, že kritika parlamentní demokracie patřila k oblíbeným tématům přispěvatelů Řádu . V averzi vůči politickým stranám se shodovali i s českými fašisty. Nechuť vůči stranám byl ovšem obecnější jev, stačí vzpomenout opět Belloca a Chestertona.
Jako alternativu vůči parlamentní demokracii a kapitalismu viděl Schwarzenberg stavovské zřízení, a to jak ve sféře politické, tak ve sféře ekonomické. Vyzýval ke zbourání kapitalistického systému a volal po vybudování „zcela jiného sociálního řádu v duchu velkých křesťanských myslitelů středověku i novějších časů (Vogelsang, Jindřich V., Lev XIII.).“ ⁶ Tím se opět neodlišoval od valné části katolické inteligence ani od některých národovců. V politice viděl význam stavů jako reprezentantativnějšího zástupce národa, než jsou parlamentní strany. „Složkami národa jsou rodiny a jedinci, kteréžto složky mají různé funkce a povolání. Orgány pak těchto funkcí ve veřejném životě jsou stavy.“ ⁷ Stavovství mělo zvláštní význam pro Schwarzenbergův monarchismus. Jedním ze základních pojmů Schwarzenbergovy teorie byl institut korunovace. V ní hrály stavy základní roli, neboť jako zástupci národa slibují králi poslušnost a ten naopak přísahá, že bude zachovávat práva a svobody. Pro konkrétní formu uspořádání stavů navrhoval vzít si za vzor systém, který v Čechách fungoval v XVI. století. Počet stavů však navrhoval rozšířit na šest.
ČEŠI A TI DRUZÍ
V první republice velmi aktuální problém nečeských národů v národním státě byl pro Schwarzenberga častým námětem. Vcelku jej probírají tři články v Řádu – „Slovenská samospráva“, „Dohoda s našimi menšinami“ a „Slovo o Židech“. Ve Vlajce a Národní výzvě kromě jiných hlavně „Postrach z Henleina“, který vyvolal velkou diskusi v českém i německém tisku (agrárnický Venkov ho kritizoval pro antivlastenectví), „Pravda a politika“, „Obrození Židovstva“, „Ještě o Židech“, „Nové stěhování Židů“ a „Dějinný podklad národovectví“.
České politice ve vztahu k Němcům vyčítal Karel Schwarzenberg na prvním místě zanedbávání dějinných souvislostí. „Jsou ovšem lidé, kteří nenávidí vše, co jim připomíná minulá pokolení, a chtěli by všecky politické a sociální otázky řešit na základě jakýchsi odtažitých zásad.“ ¹ Takovou zásadu viděl i v principu sebeurčení, který byl většinou politiků brán jako myšlenkový základ pro vznik státu. Tato zásada je podle něj chybná, a kdyby byla uplatněna důsledně, znamenala by rozpad státu. Pozadí, na kterém musí být německý problém řešen, je uvědomění si vlastnického vztahu českého národa k českému státu: „Nazýváme-li český národ státním národem českého státu, říkáme, že česká dynastie Přemyslova spolu s českým národem vytvořily tento stát pro sebe a jako svůj majetek. Němci usadivše se před staletími v této zemi, v tomto již stávajícím, již korunou samostatného království ozdobeném státě, získali si veliké zásluhy kulturní o tento stát, získali i rovnost práv občanských a mohou nabýti i rovnost práv jazykových. Ale nemohou nabýti jakožto národ rovného práva vlastnického k tomutu státu bez přejinačení celé jeho podstaty.“ ² Domníval se proto, že kdyby byl vznik českého státu podložen touto dějinně správnou teorií, teorií o tom, že stát je zde ne na základě pochybného práva na sebeurčení, ale jako výsledek práva starého českého národního státu na existenci, mohlo se předejít mnohým problémům a jistě oprávněným německým stížnostem. Pochybení tedy viděl již ve špatném teoretickém podkladě, na kterém byl československý stát vybudován. Nemalý význam pro vznik současné situace Karel Schwarzenberg přičítal úpadku teritoriálního vlastenectví, kde opět nejsou Češi bez viny: „...za úpadek teritoriálního vlastenectví a vzrůst revolučního nacionalismu se musejí mladočeši a realisté, oba dohromady, vzít sami za nos. Sami opovrhli prostým citem pro domov a přijali profesorský pojem jazykového nacionalismu.“ ³
Další problém tkvěl podle Karla Schwarzenberga ve špatném přístupu českých (hlavně pravicových) politiků k Němcům. Už na začátku se mluvilo „...jako by počeštění Němců bylo nejen mravně, ale i fakticky samozřejmé. Někteří lidé v tom hledali zvláštní kouzlo, mluvit tónem dobyvatele o menšině předurčené k asimilaci, a rozplývali se blahem při pomyšlení, že český četník – ovšem i učitel – konečně také může někoho potlačovat. Snad radost byla upřímná, že Češi konečně mohou denuncovat někoho jiného nežli zase Čechy.“⁴ Mnozí pak trpí „... komplex(em) podřízenosti z dob rakouských. Pro tyto lidi příslušník menšiny je pořád mocným nepřítelem, jemuž nutno vzdorovat, a nikoli poddaným, o něhož je nutno pečovat.“ ⁵ Z toho plyne spousta naschválů, které česká politika Němcům činí. „...starobylé zřízení krajské, odpovídající zeměpisným podmínkám, bylo odmítnuto s výslovným úmyslem dělat volební geometri proti Němcům – jako by německé kraje tím zmizely ze světa“ ⁶. Boj o insignie (mezi jehož největší propagátory patřil prof. Mareš, uznávaná autorita Hnutí za Nové Československo) byl snahou vzít Němcům „nejen to, co neprávem drželi, nýbrž vše, co se dalo“ ⁷, čímž byl nesmyslně popřen historický vztah německé university k Universitě Karlově. Problém viděl také v naprosté neznalosti věcí německých, které zapříčiňují mnohá nedorozumění. O některých důvodech protiněmecké politiky neměl Karel Schwarzenberg pochybnosti: „Náš dojem je ten, že pravicoví partajníci vůbec si nepřejí dojíti rozumného poměru s Němci, nýbrž naopak mají zájem na trvání – řečnického – boje proti Němcům. Neboť jen tak udržují své postavení zasloužilých vlastenců a nabývají práva potlačovat mladé.“⁸ Řešení viděl vedle odstranění výše zmíněných nešvarů v důsledném uplatňování samosprávy a pro vzor šel do české minulosti, kde opět poukazoval na výhody samosprávného zřízení, které bylo lze nalézt v staročeské ústavě. Schwarzenbergův postoj k německé otázce byl v příkrém rozporu s názory národovců a byl také příčinou častých sporů.
Dalším oblíbeným tématem první republiky byla otázka židovská. Karel Schwarzenberg se stavěl ostře proti antisemitismu. Napsal: „Bohužel je pravdou, že někteří pravičáci se dávají biologickými spekulacemi anebo protižidovským afektem unášeti mimo meze pravdy. Ale tyto výstřelky nekalí jen křesťanskou pravdu, nýbrž také se vymykají politické rozumnosti. Musí se jich tedy odpovědná a cílevědomá pravice zbavit.“ ⁹ Odvolával se na křesťanskou morálku a ukazoval, že antisemitismus je s ní neslučitelný: „Jenže katolický křesťan nemůže býti antisemitou. Neboť on nemůže býti proti nikomu. On musí býti proti bezpráví, ale nesmí býti předem nepřítelem žádného člověka, tím méně národa. Jako je vůbec povinnen potříti odpuzující nápady biologického nacionalismu, který hledí hledati prospěch vlastního národa ve zničení druhého, tak zejména nesmí upříti židovskému národu ani židovskému člověku právo na život. Nesmí v nich vidět něco stojícího mimo lidstvo.“ ¹⁰ Židovskou otázku vidí jako problém politický. Už jsme zmínili Schwarzenbergovu koncepci národního státu, kde tvrdí, že vláda má náležet státnímu národu, neboť rozhoduje o osudu svého státu. Právě z této koncepce odvozuje své výhrady vůči existenci takového politického systému, který umožňuje činorodé menšině, aby pronikala na taková místa, kde by každý předpokládal příslušníka státního národa. Z tohoto názoru plynou i občasné Schwarzenbergovy výhrady vůči velkému zastoupení Židů v politických funkcích, se kterými se můžeme setkat v některých jeho článcích. Avšak příslušnost k nějakému národu nevidí jako otázku krve či něčeho podobného. „Lidské národy se neliší jako druhy psů. Příslušnost k národu není věcí těla, nýbrž duše. Je tedy změnitelná.“ ¹¹ Proto tvrdí, že asimilace je samozřejmě možná. Ptá se však, jestli je také správná, zda je dobré požadovat od nějakého národa, aby se odnárodnil. Tvrdí, že lepší je pomoci vybudovat židovský národ na pevných základech a takovým základem může být pouze národní stát. Ten by rád viděl v pravlasti Židů, v Palestině. Karel Schwarzenberg nebyl veden snahou po zbavení se Židů, něco takového se v jeho myšlení v žádném případě neobjevuje, pouze si myslel, že existencí národního státu bude zrušeno nepřirozené postavení, ve kterém Židé dosud jsou. Domníval se, že až budou mít vlastní stát, tak díky své nové zkušenosti pochopí některé výhrady, které jsou vůči nim vznášeny, a spokojí se s rolí jinonárodní menšiny, se všemi právy, která menšinám náleží. Karel Schwarzenberg chápe, že mnohé věci Židům vyčítané pramení právě z jejich nepřirozeného postavení, které je vede do protitradičního tábora ničícího staré pořádky a budujícího nové řády. Uvědomuje si i úskalí přílišné generalizace, když říká: „Je jistě nepřípustno činiti každého Žida odpovědným za hladomor na Ukrajině; ale mnohem snáze se vyhnu této chybě, až objevím nějakého Žida, který bude Trockému nadávat a litovat Wrangelovy porážky.“¹² Přes výhrady, které Schwarzenberg vůči některým Židům měl, vždy psal proti antisemitismu, a to jak českému, tak německému. „Už jsme měli příležitost říci, jak se nám příčí některé nacionalistické afektace. Ale napodobení Streichera je jistě ze všech nejhnusnější.“ ¹³ Mezi některými katolíky a mnohými národovci panoval iracionální antisemitismus, bylo ho možné najít jak ve Vlajce , tak v Národní obnově . Karel Schwarzenberg s ním vedl časté půtky. Ladislav Jehlička například vzpomíná na ostrou hádku, která vzplanula poté, co Stanislav Berounský nechal v Národní obnově publikovat text obhajující pravost Protokolů sionských mudrců.¹⁴ Iracionálnímu antisemitismu byl Schwarzenberg na hony vzdálen. Jeho přístup byl velmi podobný přístupu Bellocovu,¹⁵ bez špetky nenávisti analyzoval příčiny a hledal řešení.
Karel Schwarzenberg nesouhlasil s ideou československého národa. Pokládal ji za umělý výtvor a za snahu o co největší unifikaci. Neposkytnutí slovenské autonomie pokládal za nepřípustnou centralizaci. Již několikrát bylo řečeno, že samosprávu pokládal za jeden ze základů správného politického zřízení. Bylo tomu tak i ve vztahu k Republice československé, a proto navrhoval vytvořit samosprávu nejenom na Slovensku, ale i ve všech ostatních tradičních zemích Koruny české a na Podkarpatské Rusi. Protiautonomistické argumenty pokládal za nepovedené. „Prý by tím bylo Slovensko hospodářsky poškozeno, jelikož na ně doplácíme. Tedy nejdříve nutno odečíst náklad na počešťování, a pak bychom se otázali, které šílenství, který ďábel nás posedl, abychom prokazovali někomu dobrodiní takové, že na ně odpovídá láteřením a kopáním? Že prý Slováci nechápou naši práci? Ba ne, to my ji nechápeme. Prý by se autonomií podporovaly separatistické snahy. Tak? A když nás Rakousko centralizovalo, to u nás veškerý separatismus zmizel? Když za války nás přivtělilo k rakouským zemím, tak z nás byli ohromní Rakušáci?“¹⁶ Karel Schwarzenberg požadoval, aby byly všem zemím dány svobody, které jim poskytovala předbělohorská ústava, slíbila Pittsburská smlouva a v případě Podkarpatské Rusi zaručila ústava. Očekával, že tím skončí doba, kdy jednak „věci Slovákům protivné jako smrt byly nazývány československými, jednak mysli českých studentů byly zatěžovány roztodivnou tatranskou beletrií.“ ¹⁷ Roztrpčen nad neúspěchem toho, co pokládal za spravedlivé, v článku „Česká herese“ vyšlém na sklonku druhé republiky již pouze konstatuje: „Chtěli osvobodit Slováky? Dvacet let je chovali v jakési vyšetřovací vazbě, nebo převychovací polepšovně.“ ¹⁸ Slovenská otázka se těšila mezi katolickými intelektuály velké oblibě. Podpora slovenských požadavků byla zároveň podporou Hlinkovy Ĺudové strany a tím pádem často útokem na ČSL.
Poznámky:
Konzervatismus, liberalismus, reakce

1. Konec křesťanské společnosti. Řád III., str. 234.
2. Proč jsem reakcionář. Vlajka, prosinec 1934.
3. Lancknechta Bedřicha Schwarzenberga Španělský deník a Zrození revolucí. Řád 1937, str. 119.
4. Proč jsem reakcionář...
5. Svoboda a totalita. Řád IV., str. 355.
6. Ibid.
7. Kato čili o svobodě plněním zákonů. Řád II., str. 551.
8. Obrana středověkých předsudků. Řád V., str. 108.
9. Dějinný podklad národovectví. Národní výzva, 3. 1. 1936.
10. Obrana středověkých předsudků...
11. Ibid.

Království, stavovství, autonomie

1. Slovenská autonomie. Řád I., str. 575.
2. Ibid.
3. Středověk a svoboda. Řád II., str. 289.
4. O sněmu. Vlajka, duben 1934.
5. Ibid.
6. Dějinný podklad národovectví...
7. Kato čili o svobodě plněním zákonů...

Češi a ti druzí

1. Dohoda s našimi menšinami. Řád IV., str. 50 .
2. Pravda a politika. Národní výzva, 12. 3. 1937.
3. Dohoda s našimi menšinami...
4. Ibid.
5. Ibid.
6. Ibid.
7. Ibid.
8. Postrach z Henleina. Vlajka, listopad 1934.
9. Demoklerikalismus. Národní výzva, 7. 5. 1937.
10. Slovo o Židech. Řád IV., str. 170.
11. Ibid.
12. Ibid.
13. Ibid.
14. Jehlička, op. cit.
15. Belloc Hilaire: Židé a bolševismus. Akord 1928, str. 239–247.
16. Slovenská autonomie...
17. Ibid.
18. Česká hereze. Řád V., str. 49.

Václav Hrabák: Karel Schwarzenberg – Dokončení
PSANÍ O ČECHÁCH
Je samozřejmé, že Karel Schwarzenberg jako obyvatel Republiky československé si ve sých pracích často bral příklady z reality, ve které žil. Lze proto u něj najít mnoho přímých i nepřímých narážek na stav české politiky a společnosti. Je nutno připomenout skutečnost, že mnohé věci, které ve svých teoretických pracích rozebíral, patřily k základům první republiky. Tak můžeme na meziválečné Československo vztáhnout kritiku parlamentní demokracie a stranictví, zvláště když si uvědomíme, jaké moci se v něm stranám dostávalo, podobně i kritiku centralizace, rozlezlého státu, liberalismu, pokrokové ideologie vůbec a mnohé další. Mimo této kritiky obecné se Karel Schwarzenberg nevyhýbal ani kritice konkrétní. Ovýhradách vůči menšinové politice již bylo pohovořeno. Dále nesouhlasil například s politikou státu vůči šlechtě. V článku „Hříchy západu“ píše: „Víme sice, že členové poslaneckého řemesla jsou hluboce přesvědčeni, že celá národní svrchovanost se v nich absolutně vtěluje. To je vede ktomu, aby členy menšiny považovali za zcela bezprávné. Abychom neuváděli - hojné sice - cizí příklady, česká šlechta, čítajíc nějakých dvě stě hlav, a tedy neschopná zvolit poslance, byla promptně uvedena ve stav pariů, jimž byly zabaveny nejen majetky, ale i jména.“¹ Na pozemkové reformě mu vadilo kromě nespravedlnosti obecné (tedy že vůbec ke konfiskaci majetku došlo a že se týkala jedné zvláštní skupiny občanů) to, že pro stát nebyla ani prakticky výhodná. „Byl zničen majetek tradičně spravovaný stavem, jenž si během staletí uvědomil své sociální a kulturní povinnosti, ve prospěch kapitálu stále měnícího své držitele, kterých tedy k mravním povinnostem vychovati nelze.“² Oblíbeným Schwarzenbergovým terčem byli jednotliví politikové, kdy zvláště dr. Edvard Beneš se netěšil velké přízni.
Krátké články o současné politice vycházely v Národní výzvě a ve Vlajce , jednalo se často o pouhé zprávy. Velká část z nich byla věnována komentářům dobového tisku. „Ministr Beneš pokousán psem!“ ironicky glosující psaní Českého slova o Benešově pokousaném malíčku, „Peroutka rozumuje“ o protikatolickém psaní Přítomnosti , „Nedopustíme roztržení království...“ o Kramářově článku v Lidových listech , „Bolševická neomalenost“ o Tvorbě a další. Několik článků se týkalo věcí vojenských, například „Armáda a tradice“, „Tradice V. Klofáče”, „Vojenský vzhled“, „Dobrý vtip vědeckého ústavu vojenského“ a další. V nich Karel Schwarzenberg volal po nezanedbávání vnější stránky armády – po vkusnějších uniformách, zachování zvláštností jednotlivých pluků, vytváření hlubších tradic odváděním krajanů do stejných, pokud možno místních jednotek, a zrušení rozdílů mezi legionářskými a rakouskými důstojníky.
Z české politiky se Schwarzenberg hlouběji věnoval hlavně politice pravicové. Což bylo mimo jiné důsledkem snahy po jejím zkultivování. Od začátku své publikační aktivity je k ní velmi kritický. Již v roce 1934 v článku „Proč jsem reakcionář“ uveřejněném ve Vlajce napsal: „A mezi národovci se vskutku ukazuje snaha opakovati a vystupňovati určitá hesla bez jakéhokoliv úsilí o myšlenkové zpracování a omezení. Snaha zapomínati na sociální otázku, přehnati vlastenectví do nemravu, do militarismu, snaha souhlasiti se směšně přehnanou mocí nového státu a ještě ji diktátorsky sjednotit, zapomenouti vůbec na ideál svobody, mravního zákona a lidské důstojnosti a naopak upadnouti do polovzdělaných názorů - to vše jsou věci, které netvoří (jak by asi řeklo České slovo) součást národovectví, ale které hrozí národovci, jakmile přestane myslet a dá se unášet duchem doby. Neboť duch naší doby je otrocký a vede do Berlína.“³ Po celou dobu, kdy psal do Vlajky a Národní výzvy , volal po vybudování pravicového programu založeného na tradici předbělohorského českého státu podloženého pevným křesťanským základem. U stran fašistických a národoveckých kritizoval, že se dostávají mimo meze pravdy, ztrácejí ze zřetele cíl státu - svobodu - a mají tendence volat po diktatuře. Nesouhlasil s jejich vynášením národa nad vše ostatní, jejich antisemitismem, zahleděností do sebe, nedostatekem myšlení vůbec atd. Národní demokracii, straně za první republiky pokládáné za pravicovou, vyčítal přebírání ideologie levice kořeněné nesmyslným protiněmectvím, které je často celým jejich programem a spokojenost se stávajícím stavem spolu s neochotu nebo neschopností cokoliv změnit. Shrnutím všech Schwarzenbergových názorů na pravici je článek „Česká pravice“ vydaný v Řádu a přetištěný v červnu 1938 Vlajkou (byl to jediný Schwarzenbergův článek ve znovuobnovené Vlajce , a to s poznámkou, že jde o přetisk z Řádu , pasáž o agrární straně tentokrát neprošla cenzurou). Hned na začátku shledává neexistenci pravice: „Každý demokratický stát má vedle levice - která samozřejmě vládne a rozhoduje - pravici; jediné Československo levici má, ale pravici nikoliv.“⁴ Důvod vidí v neexistenci pravicového prostředí, ze kterého by mohla čerpat. „Máme v oboru pravičáctví jedině ustrašené a uražené měšťáctvo, které obviňuje nebe a zemi, že si převratem ještě nezlepšilo (!) svoje sociální postavení z roku 1900.“⁵ Největší chybou je neexistence pravicových myšlenek a pořádného programu. Agrární strana, o které se domníval, že by mohla mít pravicové názory, neboť selské prostředí je pro ně vhodné, se zdála trpět základním nedostatkem politického myšlení. Ostatní nemohou pochopit, že národ nade vše není program. O koncích, ke kterým dnešní stav vede, napsal: „...hledali za každou cenu nějakého toho diktátora, který by co nejdříve zjednal slušným lidem, to jest jim samým, moc. Tuto si ostatně představovali po způsobu šestiletého klučiny: sedět na plyšovém křesle, dobře jíst a rozdávat rozkazy. Z nedostatku moci už ve svých organisacích pořádali podivuhodné kejkle s předsednickými, vůdcovskými, direktorskými a jinými tituly a odznaky...“⁶ Při celkovém pohledu na pravici pozoruje Karel Schwarzenberg „...zvláštní typ politické sociologie v Čechách: znechucený národovec“.⁷
Zjitřelá atmosféra konce republiky je znát i v Schwarzenbergových pracích. „Nelze takřka myslet na nic jiného než konec, který máme před očima,“ napsal v článku s charakteristickým názvem „Poslední věci“.⁸ Stejně jako mnozí další se i on snaží najít příčinu tohoto konce. Vrací se proto na začátek: „Tedy proč tito lidé sesadili českého krále? Z důvodů, které konečně ovládají každého člověka: z důvodů náboženských. Bílá hora musí být odčiněna. Tábor je náš program. Řím musí být souzen aodsouzen. Nebude králův ani papežův. Marie, povol. Tohle byla hesla mladé republiky. Skutky následovaly. Padl mariánský sloup, padaly svatojanské sochy, vznikla církev československá, kříže padly na popelářské vozy, na Hradě byl vztyčen husitský prapor...“⁹ Výsledek je jasný: „Po třetí provedl (národ) revoluci pod vedením nepřátel Církve a (ač mohl prostě restaurovati právo) schválně pošlapal zásady a tradice legitimity a vybudoval republiku na základech revoluce a sebeurčení. Ztratil polovinu korunních zemí a samostatnost své politiky. Neboť Bůh sice slíbil své milosrdenství od pokolení do pokolení těm, kteří se ho bojí; ale ovšem těm druhým nezbývá než jeho spravedlnost.“ ¹⁰ Důvod tragédie viděl ze všeho nejvíc v odvržení Boha. Nabádal k pokání, k obratu zpět k Bohu. Vyzýval k symbolickému znovuvztyčení mariánského sloupu. Doufal v Boží zásah, který by mohl český národ zachránit. Neztrácel naději a volal po obrácení: „Vše teď záleží, zda se obrátíme, nebo zda jako Israelité na poušti budeme toužit po egyptských hrncích masa - zda se nám bude stýskat po věcech, které nás sem uvedly.“¹¹
S velkým znepokojením sledoval, jak lidé, kteří budovali republiku, se dnes tváří, jako by se žádné chyby nedopustili. „Jsou, kdož by neradi viděli zpytování svědomí. A nejde přece o to, abychom se mstili na nějakých osobách; žádnému Čechovi nechceme ztěžovat osud, a jestli zlodějíčkům ještě na zříceninách státu jejich lup chutná - nu, my jim ho ze zubů trhat nebudeme. Ale nedáme si mluvit do obratu svých myslí - do obratu k Bohu. Oněco menšího beztak nejde, nežli aby uražený kříž byl zase postaven na výši, kde by nás mohl chránit - aby staroměstský sloup byl zdvižen k nebi, a ono se mohlo slitovat. Kdo kříž, sloup a stát zbourali, ať už mlčí.“¹² Většina článků z té doby, „České hereze“, „Poslední věci“, „Křesťanství zítřka“, „Obraťme se“, „Zde je trn z koruny Páně“, má jeden motiv - záchrana může přijít, pouze když se navrátíme k Bohu.
CIZINA
Další část Schwarzenbergovy publicistiky byla věnována zahraničním otázkám. Psal o nich jak delší studie do Vlajky a do Řádu , tak kratší do Národní výzvy , Národního státu , Národní Republiky a Národní obnovy .
Pravděpodobně nejsledovanější událostí tehdejší doby byla občanská válka ve Španělsku a nevyhnula se ani Schwarzenbergově pozornosti. Většina katolických publicistů se postavila na stranu Franka. Karel Schwarzenberg byl svými postoji spíše výjimkou. Frankovo povstání viděl jako odůvodněné, přesto nelze říci, že by byl frankista. Byl na straně karlistické Tradicionalistické obce v souladu s rodinnou tradicí. Jeho prastrýc Bedřich (Poslední lancknecht) se v řadách karlistů účastnil v polovině 19. století mnoha bojů. Spojení Tradicionalistické obce s Frankem pokládal za nutnost, aby se zabránilo komunistickému nebezpečí, neboť „(k)aždý idiot ví, že dnes směr politického vývoje evropského je rozhodován před památnými zdmi Bilbaa.“¹ K Falanze byl Schwarzenberg kritický, nelíbila se mu její nesourodost, programová nevyhraněnost, diktátorské způsoby, závislost na Itálii a Německu. V článku „Cesta po Francii“ napsal: „Tradicionalisté dobře vědí, že diktatura není státní formou, nýbrž pomocí z nouze, a že Německo (najmě protikatolické) nemůže zůstati spojencem Španělska,“² a v článku „Před Madridem“ pokračoval: „Ale vzrůst Falangy pocházel i z toho, že jakožto hnutí diktátorské měla vzájemnou sympatii diktatury v Němcích a v Itálii, odkud jí byla skýtána hojná pomoc propagandistická a také hmotná. Tak se octla Falanga ve značné politické i hmotné závislosti na cizích.“³ Karel Schwarzenberg doufal, že karlisté svůj program prosadí i jako program Falangy a že se podaří dosadit krále. Několik článků se týkalo právě programu a historie karlistů - „100 let boje“, „Povstalci“ a „Španělská tradice selství a vzkříšení“, který byl neobvykle podepsán pravým jménem. Za zvláštní pozornost stojí „Cesta po Francii“, poznámky z cesty, kterou podnikl do centra karlistického hnutí ve francouzském Baskicku. Zbylé články byly kritikou levicové interpretace španělských událostí. V Řádem uveřejněných „Vae vobis Hypocritae“ a „Noví legitimisté“ se pohoršuje nad tím, jakou má levice drzost vyčítat povstalcům věci, které celou dobu dělala. „Mezi zábavné stránky španělské války náleží zajisté způsob, kterým leví inteligenti naříkají nad zkázou uměleckých památek. V čelo naříkajících se postavil Karel Čapek, autor »požehnané kraviny«.“⁴ Za nehorázné pokládal, že nyní levice mluví o legitimní vládě a brojí proti povstání, když to byla právě ona, kdo proti legitimitě nejvíce bojoval a vzýval revoluce. „Chytá-li se tonoucí stébla, je to konečně pochopitelné; ale chytá-li se sadař větve, kterou právě pečlivě uřízl, nepostrádá jeho pád určité komiky. Toto divadlo poskytuje dnes světu politická levice.“⁵ V článku „Před Madridem“ kritizoval zbrojní pomoc neutrálního Československa republikánům.
Další z velkých událostí se stala invaze do Habeše. O té psal Karel Schwarzenberg v článcích „Levičáci chrání něguše“, „Noví legitimisté“, „Anglie provokuje mír v Evropě“, „Mezinárodní bezpráví“ a dalších. Invazi pokládal za nespravedlivou a zločinnou. Kritizoval českou pravici: „...že levicoví idealisté jsou pro Habeš a pro mír a národovci že jsou pro Mussoliniho a pro válku, chytili se toho čeští nacionalisté a agitují pro koloniální akce italské války.“⁶ Viděl v ní porušení práva a hrozbu pro nás i pro Chorvaty. Pokládal ji za logický důsledek fašistické politiky. „Tento postup, toto úplné opovržení mezinárodním právem ovšem logicky plyne ze zásad fašistického státu. Neboť jestliže stát je ve smyslu liberalismu navenek zcela svrchovaný a jestliže ve smyslu nacionalismu jeho jediným účelem je velikost vlastního národa a jestliže ve smyslu kolektivismu (zahájeného už Francouzskou revolucí) stát má neomezenou moc nad svými občany - pak výsledkem je totální stát; a výsledkem totálního státu je totální válka.“⁷ Opět se podivoval nad obratem levice, která mluví o legitimní vládě, a do nebe vyzdvihuje staré císařství, pro které neměla dosud nic než slova posměchu. Nelíbí se mu ani politika anglická, kterou vidí jako pokryteckou, neboť Itálii vyčítá, co sama mnohokrát učinila. Habešské události vedly Karla Schwarzenberga k úvahám o možnosti mezinárodní spolupráce a míru bez křesťanských základů. Tak v „Levičáci chrání něguše“ napsal: „Pro nás ale plyne z italského podniku poučení, že dokud národovci všech zemí nebudou míti ideál křesťanské spravedlnosti, dotud mezi nimi nemůže nastat spojení, nýbrž musí trvati nebezpečí války. A válka, toť rozvrat všeho“⁸ a ve studii „Mezinárodní bezpráví“: „A konečně není mezinárodního právního řádu, protože svět není křesťanský; neboť jedině Církev by uložila mezinárodní řád. Poněvadž však lidstvo není křesťanské, zahubí se.“⁹
Oblíbeným tématem byla Schwarzenbergovi Francie. Byl dobrým znalcem francouzské pravice. O té napsal články „Nová Francie“, „Evropa“, „Ohnivé kříže“ a další. V Národní výzvě publikoval článek „Rudé náměstí“, osobní svědectví z royalistických demonstrací upříležitosti prvního výročí krvavých událostí po Staviského aféře. Pravici vyčítal neschopnost účinně bojovat proti korupci a jiným nešvarům, chválil ji pro celkem dobře vypracovaný program. Články, které komentovaly oficiální francouzskou politiku, jako například „Staviští ve vládě“ nebo „Chlívek v kolébce demokracie“, byly velmi kritické. Naprosté odsouzení francouzské politiky vyslovil v pomnichovském článku „Hříchy západu“.
Podobně i Anglie byla oblíbeným tématem. Napsal několik studií do Řádu o anglických dějinách: „Poslední Stuartovna“, „Vývoj anglické oligarchie I, II“, „Vznik současné anglické oligarchie“, „Anglie bez sociální politiky“, „Státoprávní ráz anglické říše“, „Jakub Třetí“, „Anglická revoluce“. Současné politice se věnoval v souvislosti s abdikací Edvarda VIII. anástupem Jiřího VI. v Řádu a v Národní výzvě . O Anglii psal také v článku „Hříchy západu“ a v článku „Evropa” ve Vlajce . Počátek moderních evropských problémů viděl v Anglii: „Trojice ovládající XIX. století: liberalism, parlamentarism a kapitalism se zajisté zakládá na vymoženostech slavné revoluce anglické... Přistání Viléma Oranžského je začátkem moderní Evropy. Slušelo by se tedy navršiti kvítí v Saint- Germainském kostele na hrob Jakuba II.”¹⁰ Kritizoval anglickou monarchii jako velmi slabou a vydanou napospas parlamentu, nesouhlasil s centralizací země. Počátek tohoto nepříjemného vývoje viděl v porážce jakobitských vojsk. Anglickou zahraniční politiku vůči Itálii pokládal za pokryteckou, vůči Německu za slabošskou a krátkozrakou. „Vezměme nejdřív zahraniční politiku. Zde koníčkem parlamentních veličin byl po léta pacifismus. Ale jejich pacifismus záležel v tom, že reparace strčili do kapes angličtí bankéři a francouzští poslanci...“¹¹ Velmi se hlásil k jakobitským tradicím.
Československé zahraniční politice zazlíval špatnou politiku vůči sousednímu Rakousku. Spolupráci s Rakouskem viděl jako jedinou možnou obranu vůči rozpínavosti nacistického Německa. Odsuzoval českou politiku protirestaurační, která brání smysluplné zahraniční politice. V září 1934 v článku „Evropa“ napsal: „Ostatně se zdá, že ani tato ničeho nezměnila na zahraniční politice vlády, jež nám nyní vládne. Jest dále prohlašováno, že nesneseme ani Hitlerův anšlus ani Restauraci.“¹² Proti možnému anšlusu Rakouska varoval vícekrát. O restauraci napsal zprávu „S Habsburky nebude prozatím nic“. V článku „Co dělá Hodža?“ chválí rakouskou politiku Hodžovu v souvislosti s jeho návštěvou Rakouska a přirovnává ji k návštěvě Jiříka z Poděbrad a spekuluje, zdali Hodža také dokáže nabídnout Rakousku pomoc. „Bude to smět dokázat Hodža? Na tom závisí více, než si leckdo myslí: záchrana Čech před Hitlerem - a osud čsl. režimu také. Jsme tedy zvědavi, unesou-li partajníci královské žezlo Poděbradovo.“¹³ Těsně před anšlusem už pouze konstatuje v Národní obnově krach naší politiky středoevropské. „Náš stát nemůže být osamělý. Ovládnout své sousedy může jen, má-li v čele Přemysla II. nebo Karla IV. Jinak mu nezbývá než vejít se svými rovně velkými sousedy ve spolek anebo - to už je Dykovo Anebo - podřídit se Německu. Vinou pokrokářů byla zamítnuta možnost usmířit si malého souseda. Zbývá nyní vypořádat se s větším sousedem.”¹⁴
Schwarzenbergovo psaní o zahraničí se neomezilo pouze na zmíněné oblasti. Zajímal se o Německo a skoro ve všech delších článcích, které napsal, na něj nacházíme narážky. Ustavičně před ním varoval. Poukazoval na to, že jeho dynamismus, rozpínavost a blaho národa nade vše povede k válce. Při hledání příčin vzniku nacismu poukazoval na nesmyslnost zahraniční politiky především francouzské, která svým lpěním na neskutečně vysokých reparacích stále srážela Německo k zemi, až ho zvedl Adolf Hitler. Často dával českým pravičákům Německo za vzor, jak to dopadá, když je nacionalismus zbaven morálních pout. Ani Rusko nezůstalo úplně stranou, ve svém článku „Stát a revoluce“ dokonce rozebíral jeden Leninův spis. Kratší články vyšly též o Portugalsku, Řecku, Polsku.
DALŠÍ PRÁCE
Schwarzenbergovo psaní se neomezovalo pouze na novinové nebo časopisecké články. V Knihovně Nového Československa vydal studie „Dějinný podklad národovectví“ (i ve francouzské verzi)¹ a „Pravicové postavy“ 1, 2, 3.² „Dějinný podklad národovectví“ byl již vícekrát zmíněn v souvislosti s jeho vycházením na pokračování v Národní výzvě . Karel Schwarzenberg v něm podtrhl to, že pravicový program musí být založen na morálním základě, a odsuzoval pokusy nahradit mravní ideu biologickými poučkami. Zdůrazňoval, že národ je jen jedno z mnoha přirozených společenství, ze kterých se skládá stát. Jako vzor správného státu uvádí české království v době před Bílou horou. V úvodech k „Pravicovým postavám“ uvádí, že je píše proto, aby se rozšířil pohled českého pravičáka o podnětné myšlenky ze zahraničí, kterých se mu v jeho sebezahleděnosti nedostává, a tak mu pomohl vytvořit podobnou ideologickou zbrojnici, jakou má levice. „Pak jim vysvitne, jak bohatá je pravicová ideologie; ucítí, že několik branných frází, několik protižidovských obratů, několik antimarxistických hesel ještě není program.“³ V prvním díle „Pravicových postav“ načrtl portréty Chestertona, Drumonta, Pettita, Baccoumera, v díle druhém La Tour du Pina, Maurrase, Belloca, Dudeta a v díle třetím popsal program španělských tradicionalistů. V úvodu předznamenává, že ne se všemi jednotlivými myšlenkami lze souhlasit, ale že je nutno se seznámit se základními postoji oponentů levicových režimů. Druhou oblastí, které se Karel Schwarzenberg více věnoval, byly otázky církevní. Studie publikoval nejdříve v Řádu („O rozpětí svaté církve“, „Písně starověrců“), během války pak v dominikánské revue Na hlubinu .
Třetí oblastí Schwarzenbergova zájmu byla heraldika. Heraldické články začal publikovat roku 1935 v Erbovních knížkách vedených Břetislavem Štormem a Bohumírem Lifkou a vycházejících v Řádu . Jeho studie se objevily ve všech ročnících. Dále publikoval v časopisu Rodopisné společnosti československé v Praze , po válce pak v Heraldickém dopisu , Rodokmenu , Heraldickém časopisu , v emigraci v Hlasateli , Heraldice a Heraldickém sešitě . Nejvýznamnější jeho heraldickou prací je „Heraldika čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě“, vydaná v roce 1941. Zdeněk Rotrekl uvádí,⁴ že podle doplňků vydaných v roce 1971 je v ní mnoho skrytých narážek a provokací vůči nacistickým okupantům. Pavel Palát shrnul v Heraldické ročence Schwarzenbergovu činnost takto: „Schwarzenbergovo aktivní literární působení na poli české heraldiky je v podstatě ohraničeno léty 1935-1948. Počet publikovaných prací nedosahuje závratných čísel, avšak jejich hodnota - jak jsem se pokusil ukázat krátkými konspekty a anotacemi - je řadí bezesporu k základním dílům české heraldické práce.“⁵
Kromě výše uvedeného sebral, přeložil, vydal a předmluvou opatřil „Lancknechtovy zápisky”, napsal studii o politickém myšlení Josefa Pekaře do sborníku „O Josefu Pekařovi” uspořádaného Rudolfem Holinkou, napsal předmluvu ke „Knize kreseb” Břetislava Štorma, několik článků o myslivosti, přeložil začátek Racinovy „Athalie”. V roce 1939 vydal knihu „Obrazy českého státu“, kde ukazoval na slávu a tradici českého národa, mezi obrazovou přílohou v knize najdeme i prapor pražských Židů na fotografii ze Staronové synagogy. Je pochopitelné, že část nákladu byla zkonfiskována. Dvě další práce „Ikonografie českých králů“ a „Písně českého státu“ se nepodařilo ani za protektorátu, ani v poválečném období vydat. Kniha „Písně českého státu“ vyšla až v Křesťanské akademii v Římě. V roce 1938 sepsal prohlášení české šlechty prezidentu Benešovi, ve kterém se přihlásila k českému národu. Po válce uveřejňoval své články ve Vyšehradu , v exilu hlavně v Novém životě (také několik článků o Chestertonovi), v Proměnách , ve Sklizni , ve Svědectví , ve Studiích . Přispěl do sborníků „Padesát let” (o 1. republice) a „Pražský stolec ve státě”. Po roce 1989 u nás vyšel zásluhou péče Zdeňka Rotrekla výbor z předexilových prací Karla Schwarzenberga, jemuž se dostalo mnoho recenzí (v Lidových novinách , Prostoru , Nových knihách , Proglasu , Literárních novinách , Jihočekém sborníku historickém a v dalších).
V exilu publikoval své práce většinou v němčině. Za všechny: „Adler und Drache“ o pokusech o světovládu v dějinách lidstva, připravovaná už v Praze v Kondakově institutu, diplomová práce „Die Hörigkeit in der Erzdiözese Salzburg bis auf die Zeit Eberhards II.“, kniha o maršálkovi „Feldmarschall Fürst Schwarzenberg - der sieger von Leipzig“, dějiny rodu „Geschichte der reichsständischen Hauses Schwarzenberg“ a výsledek práce ve vídeňské Národní knihovně „Katalog der Oesterreichischen Nationalbibliothek.“ Adolf F. J. Karlovský ve svém nekrologu uvádí, že „(v)edle těchto velkých prací napsal kníže Karel v několika jazycích stovky článků a studií o českých dějinách, státním právu a heraldice...“⁶
VLIV
Dílo Karla Schwarzenberga nelze oddělit od díla jeho prastrýce, Posledního lancknechta, Bedřicha Schwarzenberga. Většinu myšlenek, které se objevily v Lancknechtových zápiscích, je možno nalézt rozvinuté v pracích Karlových. Nebylo náhodou, že právě on jeho záznamy vybral a přeložil do češtiny. Když čteme u Lancknechta: „Tak velice vyrostlo poručníkování jednotlivce ve prospěch společnosti, že pro samé žvanění o svobodě svobodný muž nebude už smět jít přes ulici bez dohledu četníka.“¹ nebo: „V středověké stavbě společnosti spočívala obrana, správa, výchova, péče o právo v silách jednotlivce, obce, státu, třídy a cechu. Jen v nejhořejším vrcholku, v koruně, jíž náležel vrchní dozor, se nitky sbíhaly. Dle novodobé soustavy státní musí každý příslušník státu platit vojáka, jenž jej brání, učitele, jenž jej vychovává, profesora, jenž jej poučuje, soudce, jenž jej odsuzuje, úředníka, jenž dohlíží na správu jeho jmění, výběrčího daní, jenž je přehlíží a decimuje.“² Mohli bychom být na pochybách, zdali to nenapsal Karel Schwarzenberg.
Poněvadž bylo na začátku promluveno o vlivu Josefa Floriana na okruh kolem Řádu, je dobré zmínit, že se k jeho osobě hlásil i Karel Schwarzenberg. Ve florianovském čísle Řádu o něm dokonce uveřejnil studii, kde ho řadil mezi integrální katolíky a oceňoval především jeho smysl pro humor.³ Svou náklonnost k staroříšskému nakladatelství projevil i hmotně, jak svědčí Stankovičem citovaná dedikace z „Chronografie“, poslední velké Florianovy knihy. „Jeho Jasnosti Knížeti Karlu Schwarzenbergovi, jenž naráz se sdružil s naší snahou, a ujav se těžkého rukopisu této Chronografie, dlouho již ležícího in potentia v tresoru vydavatelských tužeb, přičinil se, aby se z ní mohl těšiti i český čtenář - uctivě věnují vydavatelé DD.“⁴ O osobních kontaktech svědčí také dopis Josefa Floriana, ve kterém si chválí, že mu návštěva Karla Schwarzenberga ve Staré Říši u lidu prospěla, neboť mu upevnila úvěry.⁵
Velký vliv měli na Schwarzenberga myslitelé francouzští. Ve svých článcích se mnohokrát odvolává na sociálního myslitele La Tour du Pina. Oceňoval především jeho kritiku liberalismu, kapitalismu a socialismu z křesťanských pozic. Druhým Francouzem, se kterým se setkáváme ve Schwarzenbergových odkazech, je Georges Bernanos. Jeho vize Evropy bez víry, jeho boj proti Třetí republice, to vše lze nalézt i u Karla Schwarzenberga. Nebyly mu cizí ani myšlenky autorů sdružených kolem hnutí Action France, hlavně důraz na omezení rozpínavosti státu a na samosprávu, kritizoval však jejich názor, že blaho vlasti má přednost před vším ostatním.
Těžko si lze představit Karla Schwarzenberga bez Hilaire Belloca a bez G. K. Chestertona. Kdybychom vyškrtali Chestertonovo jméno z jeho prací, zůstalo by nám požehnaně bílých míst. S oběma ho spojoval obdiv ke středověkému zřízení a jeho svobodám. Distributivismus, hnutí, jehož byli oba Angličané hlavními propagátory a které požadovalo co nejširší vlastnictví soukromých majetků jako základ svobody, Karel Schwarzenberg velmi propagoval. Kritika anglických poměrů, kapitalismu a socialismu z velké části vycházela z té, kterou Hilaire Belloc napsal ve svém „Otrockém státě“. Z Schwarzenbergova deníku je vidět, že byl pravidelným odběratelem Bellocova Weekly Review . Čtenářem Chestertonových knih byl od gymnasiálních let.
ZÁVĚR
Ústředním tématem politického myšlení Karla Schwarzenberga byla svoboda. Podobně jako ostatní přispěvatelé revue Řád , s kterými se vmnoha věcech shodoval, snažil se i on najít hranice, ve kterých může svoboda existovat, aniž by ničila sama sebe. Moderní doba evidentně se svou koncepcí selhala, a proto se obracel pro poučení do historie, která byla předmětem jeho studijního zájmu, ahledal vní období, kdy se svobodě dařilo nejlépe.
Toto období nacházel ve středověku, v mnoha myslích dodnes se vyskytujícím pouze s přívlastkem temný. Za základ svobody pokládal omezený malý stát, který uznává práva ostatních, a je ochoten je respektovat.
Takovým státem byla pouze středověká monarchie, kdy mezi jedincem a monarchou fungovala přirozená společenství (dnes nazývaná občanskou společností), která bránila v rozmachu královské moci. Monarcha mohl vládnout, ale nemohl utlačovat. Karel Schwarzenberg používal srovnání se středověkem, který se netěší dobré pověsti, jako kontrast, který umožní lépe vidět neduhy současnosti. A je nutno přiznat, že tento záměr mu dobře vyšel. Jeho zvláštní úhel pohledu mu umožnil i neotřelé komentáře praktické politiky. Jeho publicistika, která vykazovala ve všech dobách výraznou konsistentnost, je důkazem pečlivě propracovaného základu.
Stejně jako ostatní ani on se nedomníval, že půjde vrátit staré časy zpět. O co mu šlo, byly ideje, které byly správné, a tedy nadčasové.
Poznámky:
PSANÍ O ČECHÁCH

1. Hříchy západu...
2. Věc režimem zanedbaná. Vlajka, listopad 1934.
3. Proč jsem reakcionář...
4. Česká pravice. Řád IV., str. 516.
5. Ibid.
6. Ibid
7. Ibid.
8. Poslední věci. Národní obnova, 19. 11. 1938.
9. Česká hereze...
10. Ibid.
11. Zde je trn koruny Páně. Národní obnova, 5. 11. 1938.
12. Ibid.

CIZINA

1. Budoucnost černínských kasáren. Národní výzva 11. 6. 1937.
2. Cesta po Francii. Národní výzva, 18. 6. 1937.
3. Před Madridem. Národní výzva, 30. 7. 1937.
4. Vae vobis Hypocritae. Řád III., str. 466.
5. Noví legitimisté. Řád IV., str. 397.
6. Levičáci chrání něguše. Národní výzva, 4. 10. 1935.
7. Mezinárodní bezpráví. Řád III., str. 309.
8. Levičáci chrání něguše...
9. Mezinárodní bezpráví...
10. Jakub III. Řád V., str. 5.
11. Evropa. Vlajka, září 1934.
12. Ibid.
13. Co dělá Hodža? Národní výzva, 24. 1. 1936.
14. Češi a středoevropská myšlenka. Národní obnova, 12. 3. 1938.

DALŠÍ PRÁCE

1. Dějinný podklad národovectví. Knihovna Národní výzvy 1936.
2. Pravicové postavy 1, 2, 3. Knihovna Národní výzvy 1937.
3. Pravicové postavy 1.
4. Zdeněk Rotrekl: Slovo úvodem v Obraně svobod, str. 13.
5. Pavel Palát: Za heraldickou prací Karla Schwarzenberga. Heraldická ročenka 1986, str. 109.
6. Karlovský A. F. J., in Český šlechtic František Schwarzenberg, str. 43.

VLIV
1. Lancknecht, str. 96.
2. Ibid.
3. Dělník Dobrého Díla. Řád VIII., str. 204. Stankovič, str. 187.
5. OA Třeboň VIII-b-28.
PRAMENY:
Oblastní archiv Třeboň
fond tzv. Schwarzenberský archiv
Národní obnova 1937-39
Národní republika 1934-36
Národní stát 1934-35
Národní výzva 1935-37
Nové Československo 1935-37
Pražská výzva 1938
Řád 1932-42
Samostatnost 1935
Svítání 1938
Vlajka 1933- 35, 1937-39
LITERATURA:

·                       Belloc Hilaire: Otrocký stát. Praha 1921.

·                       Belloc Hilaire: Židé a bolševismus. Akord 1928, str. 239-247.

·                       Berounský Stanislav (ed.): Stavovská myšlenka. Praha 1936.

·                       Bojna: Dějinný podklad národovectví. Praha 1936.

·                       Bojna: Pravicové postavy (2.). Praha 1937.

·                       Bojna: Pravicové postavy (3.). Praha 1937.

·                       Bojna: Pravicové postavy. Praha 1937.

·                       Buben M. Milan: Peripetie české šlechty po zániku Rakousko-uherské monarchie. Prostor 21/1992.

·                       Buben M. Milan: Schwarzenbergové II. Střední Evropa 56/1996.

·                       Crowther Ian: Chesterton. Londýn 1991.

·                       Fiala Petr: Katolicismus a politika. Brno 1995.

·                       Fučík Bedřich, Bartošek Karel: Zpovídání. Toronto 1989.

·                       Glombik Czeslaw: Český novotomismus třicátých let. Olomouc 1995.

·                       Gregorovič Miroslav: Kapitoly o českém fašismu. Praha 1995.

·                       Hlavatý Pavel: Neskutečně racionální nostalgie. Prostor 21/1992.

·                       Holinka Rudolf (ed.): O Josefu Pekařovi. Praha 1937.

·                       Hradec Josef: Křesťanská universita Josefa Floriana. Střední Evropa 17,18/1991.

·                       Chromý Mojmír: Za českým heraldikem. Heraldická ročenka 1986.

·                       Jehlička Ladislav: Křik Koruny svatováclavské. samizdat 1988.

·                       Jehlička Ladislav: O tzv. „Druhé republice“. Proglas 5-6/1990.

·                       Kalista Zdeněk: Po proudu života (2.). Brno 1996.

·                       Klimek Antonín, Hofman Petr: Vítěz, který prohrál. Praha 1995.

·                       Klimek Antonín: Boj o Hrad (1.). Praha 1996.

·                       Kolář Petr: Církev astát vČSR. Střední Evropa 59/1996.

·                       Komárek Karel: Katolíci, fašismus a druhá republika. Proglas 8/1993.

·                       Kuncíř Ladislav: Život pro knihu. Londýn 1985.

·                       Kusý Miroslav: Co je konzervatismus? Literární noviny 20/1992.

·                       Kutnar František: Generace Brázdy. Praha 1992.

·                       Lazecký František: Jak vznikal jeden časopis. Akord 4,5/1990.

·                       Malý Radomír: Alfred Fuchs. samizdat 1988.

·                       Med Jaroslav: Spisovatelé ve stínu. Praha 1995.

·                       Mikš František: Schwarzenbergova Obrana svobod. Proglas 5-6/1992.

·                       Palát Pavel: Z heraldických prací Karla Schwarzenberga. Heraldická ročenka 1986.

·                       Pasák Tomáš: K historii českého fašismu. Praha 1985.

·                       Pavlicová Helena: Filosofická revue. Praha 1994.

·                       Rak Jiří: Co je konzervatismus? Lidové noviny, 10. 6. 1992.

·                       Rotrekl Zdeněk: Skrytá tvář české literatury. Toronto 1987.

·                       Rotrekl Zdeněk: O potřebě přesných pojmů, Obraně svobod a o jiných věcech. Proglas 4/1992.

·                       Semín Michal: Hilaire Belloc a idea distributismu. Praha 1995.

·                       Semín Michal: Vývoj sociální nauky církve v konfliktu s liberalismem (1991-1991). Střední Evropa 28/1993.

·                       Schwarzenberg Bedřich: Španělský deník a Zrození revolucí. Praha 1934.

·                       Schwarzenberg Karel Jan: Knížecí život. Praha 1997.

·                       Schwarzenberg Karel: Heraldika. Praha 1941.

·                       Schwarzenberg Karel: Obrana svobod. Praha 1991.

·                       Skalický Karel: Osudy katolické církve v Československu (1918-1938). Studie.

·                       Sociální encykliky (1891-1991). Praha 1996.

·                       Stankovič Andrej: Okradli chudého. Olomouc 1998.

·                       Škutina Vladimír: Český šlechtic František Schwarzenberg. Praha 1990.

·                       Trapl Miloš: Pol. a ČSL v Československu v letech 1918-38. Praha 1990.

·                       Urban Vít: Jaroslav Durych a Španělská občanská válka. Proglas 3/1996.

·                       Vodička Vavřinec: Chesterton. Londýn 1986.